Martan ukazka

ANDY WEIR

MARŤAN

KNIŽNÍ KLUB

Přeložil Michal Prokop

THE MARTIAN Copyright © 2011, 2014 by Andy Weir This translation published by arrangement with Crown Publishers, an imprint of the Crown Publishing Group, a division of Random House, Inc. Translation © Michal Prokop, 2015

ISBN 978-80-242-4772-4

Mámě, která mi říká „Okurko“, a tátovi, který mi říká „Chlape“

KAPITOLA 1

DENÍKOVÝ ZÁZNAM: SOL 6 Jsem v hajzlu.

Tak zní můj kvalifikovaný názor.

V hajzlu.

Výprava, na které jsem měl prožít nejskvělejší dva měsíce svého života, se po šesti dnech změnila ve zlý sen.

Ani nevím, kdo si tenhle deník přečte. Myslím, že nakonec ho někdo najde. Třeba za sto let.

Pro úplnost… šestého solu jsem nezahynul. Zbytek posádky si to určitě myslel, což jim nemůžu mít za zlé. Snad za mě celá Země držela den smutku a moje stránka na Wikipedii teP praví: „Mark Watney je jediným člověkem, který zemřel na Marsu.“ A pravděpodobně to tak dopadne. Protože tady umřu. Jenomže ne šestého solu, jak si všichni myslí.

Takže… odkud mám začít?

Program Ares. PozemšTané zamíří k Marsu a jejich zástupci poprvé stanou na jiné planetě, čímž posunou obzory lidstva a tak dále. Posádka Aresu 1 splnila úkol a astronauti se vrátili jako hrdinové. Konaly se slavnostní promenády a celý svět je oslavoval a miloval.

Ares 2 dosáhl téhož, na jiném místě na Marsu. Jeho posádce po návratu domů potřásli rukama a nalili kafe.

Ares 3. Tak to je moje mise. Tedy ne jenom moje. Vede ji velitelka Lewisová. Já jsem byl pouhým členem posádky. Vlastně jsem měl ze všech nejnižší hodnost. Velení mise by mi připadlo jedině v případě, že by nezbyl nikdo jiný.

MARŤAN 9

No a co? TeP velím.

Zajímalo by mě, jestli můj deník najdou dřív, než zbytek posádky zemře na sešlost věkem. Předpokládám, že se v pořádku vrátí na Zemi. Kolegové, jestli tohle čtete: Nebyla to vaše chyba. Udělali jste, co jste museli. Na vašem místě bych jednal stejně. Nic vám nevyčítám a jsem rád, že jste přežili.

Asi bych měl vysvětlit, jak marsovské mise probíhají, a to pro případné laické čtenáře. Na oběžnou dráhu kolem Země jsme se dostali normálně, obyčejnou lodí na Hermes. Všechny mise Ares využívají Hermes k cestě na Mars a zpátky. Je to opravdu velký kosmický koráb a jeho stavba přišla NASA na spoustu peněz.

Jakmile jsme doletěli na Hermes, čtyři další bezpilotní mise nám dopravily palivo a zásoby, zatímco jsme se připravovali na cestu.

Když bylo všechno nachystané, zamířili jsme k Marsu. Ale ne moc rychle. Doby těžkých pohonných jednotek s chemickým palivem a přechodů na heliocentrickou dráhu už jsou pryč.

Hermes pohánějí iontové motory. Ty vyvrhují ze zadní části lodi argon dost svižně na to, aby se dosáhlo jistého malého zrychlení.

Vlastně není ani třeba velkého množství látky, takže nás ta trocha argonu (společně s jaderným reaktorem obstarávajícím energii) vytrvale urychluje celou cestu. Překvapilo by vás, jakou rychlost dokážete získat díky nepatrné, ale dlouhodobé akceleraci.

Mohl bych vás zahrnout příhodami, jak jsme si let báječně užívali, ale neudělám to. Zatím se necítím na to, abych se k tomu vracel.

Postačí, když řeknu, že jsme po sto dvaceti čtyřech dnech dorazili k Marsu, aniž bychom se vzájemně uškrtili.

Na povrch planety jsme pokračovali v přistávacím modulu MDV, což je zkratka slov Mars descent vehicle. Je to v podstatě velká plechovka opatřená několika lehkými pomocnými raketami a padáky.

Jeho jediným úkolem je dopravit šest lidí z oběžné dráhy na povrch, aniž někdo z nich přijde o život.

A teP to nejpodstatnější, pokud jde o průzkum Marsu: všechny krámy tam musíte navozit předem.

Celkem čtrnáct bezpilotních misí přepravilo všechno, co jsme měli

10 ANDY WEIR

během operací na planetě potřebovat. Všechny lodě s dodávkami měly přistát zhruba ve stejné oblasti, což se víceméně podařilo. Zásoby nejsou tak křehké jako lidé a můžou na zem dopadnout hodně tvrdě. Jenom pak po povrchu dost poskakují.

Samozřejmě nás na Mars neposlali, dokud si neověřili, že se všechny zásoby dostaly na povrch a kontejnery zůstaly neporušené. Od začátku do konce, včetně zásobovacích letů, trvá marsovská mise zhruba tři roky. Materiál pro Ares 3 byl na cestě už ve chvíli, kdy se posádka Aresu 2 vracela domů.

Nejdůležitější součástí předběžných dodávek byl přirozeně MAV. Mars ascent vehicle, Marsovský vzletový modul. S jeho pomocí jsme se měli po dokončení operací na povrchu dostat zpátky na Hermes.

MAV dosedl měkce (na rozdíl od jiných zásob, skákajících jako míče).

Pochopitelně neustále komunikoval s Houstonem, a kdyby nastaly jakékoli problémy, obletěl by Mars a zamířil zpátky bez přistání.

MAV je bezvadná věc. Ukázalo se, že s využitím patřičných chemických reakcí v marsovské atmosféře lze z každého kilogramu vodíku, který na Mars dopravíte, vyrobit třináct kilogramů paliva. Jenom to jde pomalu. Naplnění nádrže trvá čtyřiadvacet měsíců. Proto modul vyslali tak dlouho před naším příletem.

Dokážete si představit, jak jsem byl zklamaný, když jsem zjistil, že MAV zmizel.

K tomu, že jsem málem zahynul, vedl absurdní sled událostí, a ještě absurdnější série způsobila, že jsem zůstal naživu.

Mise je naplánována tak, aby zvládla nápor písečné bouře až do sto padesáti kilometrů za hodinu. Proto v Houstonu samozřejmě znervózněli, když nás bičovaly větry o rychlosti 175 kilometrů za hodinu. Všichni jsme se navlékli do letových skafandrů a shromáždili se pro případ ztráty tlaku uprostřed Habu – tak říkáme našemu marsovskému obydlí, tedy habitatu. O Hab jsme se však nebáli.

MAV je kosmická loP. Má spoustu jemných součástek. Nějakou dobu v bouři přečká, ale nevydrží nápor písku donekonečna. Po hodině a půl neustávajících poryvů se NASA rozhodla vydat příkaz k přerušení mise. Nikomu se nechtělo ukončit plánovaný měsíc po-

MARŤAN 11

bytu po pouhých šesti dnech, jenže kdyby se MAV něco stalo, zůstali bychom tady trčet.

Museli jsme v bouři přejít z Habu do MAV. Bylo to riskantní, ale co nám zbývalo?

Zvládli to všichni kromě mě.

Náš komunikační talíř, který odesílal signály z Habu k Hermesu, se při poryvu vytrhl ze základů a jako padák odletěl ve větru. Přitom polámal soustavu přijímacích antén. Jedna z těchto dlouhých tenkých antén mě zasáhla. Projela skafandrem jako kulka máslem a já jsem ucítil nejhorší bolest v životě, protože mi rozpárala bok. Matně si vzpomínám, že jsem nemohl popadnout dech (z plic mi unikl vzduch) a pokles tlaku ve skafandru se projevil bolestivým praskáním v uších.

Poslední věc, na kterou si pamatuju, je to, jak ke mně Johanssenová zoufale natahuje ruku.

Probudil mě kyslíkový poplach ve skafandru. Vytrvalé otravné pípání mě vytrhlo z hluboké, absolutní touhy prostě natáhnout bačkory.

Bouře opadla; ležel jsem obličejem dolů, skoro pohřbený v písku.

Jak jsem se omámeně probíral, uvažoval jsem, proč nejsem mrtvější.

Anténa měla dost energie, aby prorazila skafandr a můj bok, ale zastavila ji pánev. Takže ve skafandru (a taky ve mně) zela jenom jedna díra.

Odletěl jsem hodně dozadu a skutálel se z prudkého svahu. Protože jsem ležel otočený k zemi, anténa se ohnula do značně ostrého úhlu a tlačila na díru ve skafandru. Tím ji trochu utěsnila.

K otvoru stékal pramínek krve z rány. Jakmile dospěla k porušenému místu, proudící vzduch a nízký tlak z ní odpařily vodu a zůstala jen mazlavá hmota. Krvavé břečky přibývalo. Hromadila se kolem díry a zastavila únik do té míry, že se s ním skafandr dokázal vypořádat.

Skafandr odvedl skvělou práci. Zaznamenal pokles tlaku a neustále doplňoval vzduch z láhve s dusíkem, aby ho vyrovnal. Jakmile se únik dal zvládnout, k nahrazení ztrát stačila jen trocha nového vzduchu.

12 ANDY WEIR

Zanedlouho se vyčerpaly pohlcovače CO2 ve skafandru. Tohle je opravdový omezující faktor podpory života. Nikoli množství kyslíku, který si s sebou nesete, ale objem CO2, který dokážete odstranit.

V Habu mám oxygenátor, velké zařízení, jež rozkládá CO2 a vrací kyslík do oběhu. Jenže skafandry se musí nosit, a tak využívají jednoduchý proces chemické absorpce s výměnnými filtry. A já jsem byl v bezvědomí dost dlouho na to, aby moje filtry přestaly fungovat.

Skafandr tento problém odhalil a přešel do nouzového režimu, kterému inženýři říkají „pouštění žilou“. Protože skafandr nedokázal oddělit CO2, záměrně vypouštěl vzduch do marsovské atmosféry a doplňoval ho dusíkem. V důsledku porušení a pouštění žilou dusík rychle došel. Zbývala mi jen kyslíková láhev.

A tak skafandr udělal to jediné, co mě mohlo udržet při životě.

Plnil se čistým kyslíkem. TeP mi hrozila otrava kyslíkem, protože jeho nadměrné množství může popálit nervovou soustavu, plíce a oči. Bizarní smrt pro někoho s netěsnícím skafandrem: přemíra kyslíku.

V jednom kuse mě provázelo znepokojivé pípání, alarmy a varování. Ale právě výstraha před vysokou hladinou kyslíku mě probrala.

Objem výcviku před vesmírnou misí je ohromující. Na Zemi jsem trénováním nouzových postupů ve skafandru strávil celý týden. Věděl jsem, co mám dělat.

Opatrně jsem zvedl ruku k boku helmy a uchopil lepicí soupravu.

Vlastně je to jenom trychtýř s pístem na užším konci a neuvěřitelně lepkavou pryskyřicí na tom širším. Pracuje se s ním tak, že necháte píst otevřený, aby jím mohl unikat vzduch a nebránil pryskyřici důkladně přilnout. Potom píst zasunete, čímž díru ucpete.

Problém byl s odstraněním antény. Vytrhnul jsem ji co nejrychleji a zamrkal, když mi náhlý pokles tlaku způsobil závraT a ránou v boku projela příšerná bolest.

Přiložil jsem lepicí soupravu na otvor a uzavřel jej. Trychtýř držel.

Skafandr doplnil uniklý vzduch dalším kyslíkem. Zkontroloval jsem displej na ruce a zjistil, že jsem na pětaosmdesáti procentech kyslíku.

Pro srovnání, pozemská atmosféra ho obsahuje kolem jednadvaceti procent. Nic se mi nestane, ale nesmím takhle zůstat moc dlouho.

Vrávoral jsem do svahu zpátky k Habu. Když jsem vyšplhal naho-

MARŤAN 13

ru, spatřil jsem něco, co mě hodně potěšilo, a dost rozesmutnilo: Hab byl nedotčený (hurá!), a MAV zmizel (sakra!).

Hned jsem věděl, že jsem v hajzlu. Ale nechtělo se mi umřít venku.

Dovlekl jsem se k Habu a vešel do přechodové komory. Jakmile se naplnila, sundal jsem si helmu.

V Habu jsem si svlékl skafandr a pořádně si prohlédl ránu. Potřebovala zašít. Naštěstí jsme se všichni obeznámili s postupy základních ošetření a Hab byl skvěle vybavený lékařským materiálem. Injekce lokálního anestetika, zvlhčení rány, devět stehů, a bylo to. Čtrnáct dní budu brát antibiotika, ale dopadne to dobře.

Ačkoli jsem věděl, že to nemá smysl, zkusil jsem nahodit komunikační zařízení. Bez signálu, pochopitelně. Primární satelitní talíř se urval, vzpomínáte? A vzal s sebou přijímací antény. Hab má ještě sekundární a terciární komunikační systémy, jenomže ty slouží jen pro povídání s MAV, jehož mnohem výkonnější technika zprávy odesílá Hermesu. Takže tyhle systémy fungují, jenom když je nablízku MAV. Neměl jsem šanci spojit se s Hermesem. Časem bych mohl najít utržený talíř, ale trvalo by mi týdny, než bych ho přitáhl zpátky a opravil, a mezitím by bylo pozdě. Po zrušení mise Hermes během čtyřiadvaceti hodin opustí oběžnou dráhu. Kvůli orbitální dynamice je cesta tím bezpečnější a kratší, čím dřív odletíte, tak na co čekat?

Prohlédl jsem skafandr a zjistil, že anténa prošla biomonitorovacím počítačem. Během pobytu mimo modul jsme propojení v síti, abychom mohli sledovat stav ostatních. Zbytek posádky viděl, jak tlak v mém skafandru padá skoro na nulu, a hned nato signály o mých životních funkcích ustaly. Protože mě navíc uprostřed písečné bouře viděli padat propíchnutého bodcem z kopce… všechno bylo jasné.

Mysleli si, že je po mně. Co taky jiného?

Možná proběhla krátká diskuse o tom, jestli půjdou hledat tělo, ale instrukce jsou jasné. Pokud člen posádky zemře na Marsu, zůstává na Marsu. Když mrtvolu necháte na místě, sníží se zatížení MAV pro zpáteční cestu. K dispozici máte víc paliva a širší toleranci chyb při manévrování. Něčeho takového se nevzdáte ze sentimentality.

14 ANDY WEIR

Taková je tedy situace. Uvíznul jsem na Marsu. Nemůžu komunikovat s Hermesem ani se Zemí. Všichni si myslí, že jsem po smrti. Jsem v Habu, který byl navržen na jednatřicet dní.

Jestli se porouchá oxygenátor, udusím se. Pokud se pokazí recyklace vody, umřu žízní. Když Hab přestane těsnit, jen tak vybuchnu.

A jestliže se nic z toho nepřihodí, nakonec mi dojdou potraviny a zemřu hladem.

Je to tak. Jsem v hajzlu.

MARŤAN 15

KAPITOLA 2

DENÍKOVÝ ZÁZNAM: SOL 7 Fajn, dobře jsem se vyspal a situace nevypadá tak beznadějně jako včera.

Dneska jsem prohlédl zásoby a během rychlého výstupu na povrch zkontroloval vnější vybavení. Jsem na tom následovně: Mise na povrchu měla trvat jednatřicet dní. Zásobovací sondy pro jistotu vezly dost jídla pro celou posádku na šestapadesát dní. Kdyby se jich pár dostalo do problémů, stejně bychom pro dokončení mise měli potravin dostatek.

Strávili jsme tady šest dní, než přišla ta hrozná bouře, takže zbývá jídlo pro šest lidí na padesát dní. Zůstal jsem sám, a proto mi vydrží tři sta dní. A to ani nemusím šetřit. Času mám tedy spoustu.

Skafandrů pro výstupy ven mi zůstalo taky dost. Každý člen posádky měl dva: jeden letový pro přistání a start a potom ještě objemnější a robustnější pro operace ve volném prostoru a na povrchu.

Můj letový je děravý a dalších pět si pochopitelně oblékli členové pro cestu na Hermes. Ale všech šest skafandrů pro pobyt mimo Hab je pořád tady a v perfektním stavu.

Hab přestál bouři bez jakýchkoli problémů. Venku to tak růžové není. Nemůžu najít satelitní talíř. Nejspíš odletěl kilometry daleko.

MAV je samozřejmě pryč. Kolegové se v něm vrátili na Hermes.

Vlastně tady pořád stojí jeho spodní polovina (přistávací stupeň).

Nemá smysl tahat ji nazpátek, když je hmotnost váš nepřítel. Tahle část se skládá z přistávacích vzpěr, palivového agregátu a všeho ostatního, co podle NASA není třeba pro cestu zpátky na oběžnou dráhu.

16 ANDY WEIR

MDV leží na boku a v trupu má díru. Vypadá to, že bouře utrhla kryt záložního padáku (ten jsme během přistání nepoužili). Jakmile ale padák vyklouzl ven, tahal MDV sem a tam a třískal jím o balvany v okolí. Ne že by mi MDV k něčemu byl. Pomocné rakety neuzvednou ani jeho vlastní hmotnost. Ale mohly v něm být cenné součástky.

Třeba tam pořád jsou.

Oba rovery jsou napůl zasypané pískem, ale jinak v dobrém stavu.

Jejich tlakové kabiny jsou netknuté. To dává smysl. Operační postup v případě bouře velí přerušit pohyb a počkat, až bouře přejde. Rovery něco vydrží. Vyhrabat je mi zabere asi den.

Ztratil jsem kontakt s meteorologickými stanicemi, umístěnými ve čtyřech směrech kilometr od Habu. Možná jsou naprosto v pořádku.

Komunikační zařízení Habu teP pracují tak mizerně, že nejspíš nemají ani kilometrový dosah.

Soustava solárních panelů byla pokrytá pískem, takže nefungovala (nápověda: solární panely potřebují sluneční světlo, aby vyráběly elektřinu). Ale jakmile jsem je oprášil, vrátily se na plný výkon. AT se rozhodnu podniknout cokoli, budu pro to mít spoustu energie. Mám dvě stě čtverečních metrů solárních panelů a velkou zásobu vodíkových palivových článků pro její uložení. Stačí, když panely jednou za pár dní otřu.

Uvnitř je všechno ve vynikajícím stavu, díky odolné konstrukci Habu.

Provedl jsem úplnou diagnostiku oxygenátoru. Dvakrát. Šlape jako hodinky. Kdyby se s ním něco stalo, můžu dočasně využít rezervní agregát. Ten je ale jenom pro nouzové případy, než opravím hlavní generátor. Ve skutečnosti nerozkládá CO2 a nevrací do atmosféry kyslík. Jenom absorbuje CO2, podobně jako skafandry. Měl by vydržet pět dní, než se filtry zanesou, což mi poskytuje dalších třicet dní (dýchá jeden člověk místo šesti). Takže mám něco jako pojistku.

Recyklátor vody taky funguje. Jenom nemám žádný rezervní. Jestli se recyklátor rozbije, budu pít vodu ze zásob, dokud nespíchnu primitivní kolonu k převaření moči. Kromě toho vlivem dýchání ztratím asi půl litru vody denně, dokud vlhkost v Habu nedosáhne maxima a voda se nezačne srážet na povrchu věcí. Potom začnu olizovat stěny. Doslova. Prozatím ale s recyklátorem nejsou žádné problémy.

MARŤAN 17

Takhle to je. Nemusím si lámat hlavu s jídlem, vodou ani přístřeším. Dávky potravin hned snížím. Už takhle jsou skromné, ale zřejmě můžu přežít na třech čtvrtinách denního přídělu. Místo tří set dnů bych tak získal čtyři sta. Při prohlídce ošetřovny jsem objevil velké balení vitaminů. Multivitaminy mi vydrží roky. Tím odpadají potíže s výživou (i když pokud mi dojde jídlo, zemřu hladem, bez ohledu na to, kolik vitaminů budu polykat).

Na ošetřovně jsem našel morfin pro nouzové případy. A je ho tam dost na smrtelnou dávku. Nehodlám pomalu vyhladovět, to vám povídám. Kdyby na to došlo, zvolím jednodušší konec.

Každý účastník mise měl dvě specializace. Já jsem botanik a strojní inženýr; v podstatě opravář, který si hraje s rostlinkami. Strojařina by mi mohla zachránit život, kdyby se něco porouchalo.

Přemýšlel jsem, jak přežiju. Není to úplně beznadějné. Asi za čtyři roky budou na Marsu lidé, až dorazí Ares 4 (pokud program nezruší kvůli mé „smrti“).

Ares 4 přistane v kráteru Schiaparelli, který leží zhruba 3200 kilometrů od planiny Acidalia Planitia, kde se nacházím já.

Nepřichází v úvahu, že bych se tam dopravil sám. Ale pokud dokážu komunikovat, mohl bych si zavolat o pomoc. Nevím jistě, jak by to s dostupnými prostředky zvládli, ale v NASA pracuje spousta chytrých lidí.

Můj úkol je jasný. Najít způsob, jak se dorozumím se Zemí. Kdyby to nešlo, tak najít způsob, jak se dorozumím s Hermesem, až se za čtyři roky vrátí s posádkou Aresu 4.

Samozřejmě nemám žádný plán, jak přežít čtyři roky s potravinami na jeden rok. Ale jedno po druhém. Prozatím mám dost jídla a cíl: opravit to zatracené rádio.

DENÍKOVÝ ZÁZNAM: SOL 10 Po třech výstupech mimo Hab pořád nemám tušení, kam se poděl komunikační talíř.

Vyhrabal jsem jeden rover a sjezdil s ním okolí, ale po několika dnech toulání jsem dospěl k názoru, že je čas to vzdát. Bouře talíř

18 ANDY WEIR

nejspíš odnesla hodně daleko a zametla za ním všechny stopy. A pravděpodobně je taky zasypaný.

Dneska jsem se zabýval hlavně zbytky antén. Je na ně opravdu smutný pohled. Vzhledem k jejich stavu by vyšlo nastejno, kdybych na Zem zkoušel křičet.

Mohl bych vyrobit něco jako talíř z kovu, který najdu na základně, jenže nedělám na krátkovlnné vysílačce. Komunikace mezi Marsem a Zemí je dost složitá a vyžaduje mimořádně specializované vybavení. Něco takového neslepíte ze staniolu žvýkačkou.

Výstupy musím plánovat stejně pečlivě jako příděly potravin. Filtry CO2 nejdou vyčistit. Jakmile se zanesou, jsou k ničemu. Mise počítala se čtyřmi hodinami pobytu venku na jednoho člena posádky denně.

Filtry CO2 jsou naštěstí lehké a skladné, takže jich NASA mohla poslat víc, než kolik jsme potřebovali. Celkem mám filtrů CO2 zhruba na 1500 hodin. Potom si každý výstup vyžádá pouštění žilou.

Patnáct set hodin se může zdát hodně, jenže já tady strávím nejmíň čtyři roky, a jestli mám mít nějakou naději na záchranu, musím pár hodin týdně oprašovat solární panely. Takže žádné zbytečné vycházení.

Taky mě napadlo, jak bych si mohl opatřit jídlo. Třeba mi botanická průprava přece jen k něčemu bude.

Co dělá botanik na Marsu? Koneckonců, tahle planeta je známá tím, že na ní nic neroste. Měl jsem zjistit, jak se rostlinám daří v marsovské gravitaci a jestli by se dala nějak využít zdejší půda.

Stručná odpověP zní: dala… skoro. Marsovská půda obsahuje základní stavební kameny pro růst rostlin, jenže v pozemské půdě se děje spousta věcí, které ta marsovská neumí, ani když ji umístíte do pozemské atmosféry a přidáte dostatek vody. Bakteriální aktivita, určité živiny poskytované živočichy atd. Tohle všechno na Marsu chybí. K mým úkolům během mise patřilo vyzkoušet, jak si rostliny vedou v různých kombinacích pozemské a marsovské půdy a atmosféry.

Proto s sebou mám trochu pozemské půdy a semínka.

Není to ale žádná sláva. Hlíny mám zhruba jeden truhlík a semena

MARŤAN 19

patří k několika druhům travin a kapradin. Na Zemi patří k nejodolnějším, a proto je NASA vybrala jako pokusný materiál.

Mám tedy dva problémy: málo půdy a naprostý nedostatek jedlých plodin, které bych mohl zasít.

Ale jsem botanik, no ne? Měl bych něco vymyslet. Pokud ne, asi za rok ze mě bude pěkně hladový botanik.

DENÍKOVÝ ZÁZNAM: SOL 11 Zajímalo by mě, jak se v baseballové lize daří Chicago Cubs.

DENÍKOVÝ ZÁZNAM: SOL 14 Vystudoval jsem Chicagskou univerzitu. Polovinu lidí, kteří se mnou byli na botanice, tvořili hipíci, co si mysleli, že se dokážou vrátit k nějakému přírodnímu uspořádání světa. Že výhradně s pomocí sbírání plodů nakrmí sedm miliard lidí. Většinu času se zabývali zdokonalováním metod pěstování marihuany. Neměl jsem je rád. Vždycky jsem dával přednost vědě před kecy o novém světovém řádu.

Když vršili hromady kompostu a snažili se zachránit každou píP živé hmoty, smál jsem se jim. „Podívejte se na ty blázny! Koukněte se na jejich žalostné pokusy napodobit na dvorku složitý globální ekosystém.“ Já se teP samozřejmě snažím přesně o totéž. Schraňuji veškerou biomasu, kterou dokážu najít. Po každém jídle putují zbytky do kompostovacího kbelíku. A pokud jde o další biologický materiál…

Záchody v Habu jsou na pokročilé úrovni. Výkaly jsou odsávány, shromažPovány v uzavřených pytlích a odkládány na povrch.

S tím je konec!

Dokonce jsem jednou vyšel ven, abych posbíral předešlé pytle exkrementů z doby, než posádka odletěla. Po úplném vysušení už tyto výkaly neobsahují bakterie, ale díky složeným proteinům mohou posloužit jako užitečné hnojivo. Když přidám vodu a aktivní bakterie, rychle se obnoví původní populace, zničená Smrtonosnou toaletou.

20 ANDY WEIR

Našel jsem velký kontejner, nalil do něj trochu vody a přidal suché exkrementy. Od té doby tam nosím i svoje vlastní. Čím hůř to smrdí, tím lepší věci se dějí. Bakterie v akci!

Až sem dostanu marsovskou půdu, můžu ji smíchat s exkrementy a rozhodit. Navrch nasypu pozemskou hlínu. Asi vám to nepřipadá jako důležitý krok, ale je to tak. V pozemské půdě žijí desítky druhů bakterií, které jsou nezbytné pro růst rostlin. Rozšíří se a budou se množit… zkrátka jako bakteriální infekce.

Lidské exkrementy se jako hnojivo využívají stovky let. V určitých zemích pro to dokonce existuje poetické pojmenování: „noční půda“ nebo „noční zlato“. Za normálních okolností to není ideální postup pěstování, protože se tak šíří nemoci: Jak asi tušíte, výkaly obsahují patogeny, jimiž se lidé můžou nakazit. Ale pro mě to není problém.

V téhle směsi jsou jenom patogeny, které už mám.

Během týdne bude marsovská půda připravená na to, aby v ní vyklíčily rostliny. Já však se sázením počkám. Přinesu zvenčí další mrtvou půdu a posypu ji živou. „Nakazím“ novou půdu a získám dvojnásobek toho, s čím jsem začal. Po dalším týdnu množství zase zdvojnásobím.

A tak pořád dál. Celou dobu samozřejmě budu přidávat nové hnojivo.

Moje zadnice se na přežití podílí stejně jako můj mozek.

Není to nový koncept, který jsem právě vymyslel. Lidé už pár desítek let uvažují o přípravě úrodné půdy z marsovského prachu.

Já jsem jenom první, kdo to vyzkoušel.

Prohledal jsem sklad potravin a našel leccos, co by se dalo zasadit.

Například hrách. Taky dost fazolí. Objevil jsem i pár brambor. Jestli něco dokáže vzklíčit, bude to skvělé. Vzhledem k téměř nevyčerpatelné zásobě vitaminů potřebuju k životu jen jakékoli kalorie.

Celková plocha základny je zhruba 92 čtverečních metrů. Pro svůj záměr ji hodlám zcela využít. Nevadí, že budu muset chodit po hlíně.

Bude s tím hodně práce, ale chci celou podlahu pokrýt do výšky deseti centimetrů. To znamená, že do Habu musím natahat 9,2 krychlového metru marsovské půdy. Do přechodové komory můžu vzít najednou asi tak desetinu krychlového metru a bude dřina ji nasbírat.

Ale když všechno půjde podle plánu, nakonec získám 92 čtverečních metrů úrodné půdy.

Jo, jsem botanik! Třeste se před mými botanickými schopnostmi!

MARŤAN 21

DENÍKOVÝ ZÁZNAM: SOL 15 Uf! Je to dřina!

Dnes jsem strávil dvanáct hodin venku, abych do Habu natahal půdu. Podařilo se mi pokrýt jenom kout v rohu základny, přibližně pět čtverečních metrů. Tímhle tempem mi celá práce potrvá týdny.

Ale čas je vlastně to jediné, co mám.

Několik prvních výstupů jsem docela plýtval časem; nejdřív jsem plnil malé nádoby a pak je komorou tahal dovnitř. Pak jsem se zamyslel a prostě jsem do komory postavil jeden velký kontejner a skládal nádoby do něj. Tím se práce hodně urychlila, protože přechod komory trvá asi deset minut.

Jsem úplně zničený. A lopaty, které mám, jsou určené na odebírání vzorků, ne na kopáčské práce. Příšerně mě bolí záda. Prohledal jsem zdravotnický materiál a našel vicodin. Dal jsem si ho asi před deseti minutami. Co nevidět by měl zabrat.

Je příjemné vidět pokrok. Přišel čas nasadit bakterie. Po obědě.

Dneska si nedám tříčtvrtinový příděl. Zasloužím si plnou porci.

DENÍKOVÝ ZÁZNAM: SOL 16 Jedna komplikace, na kterou jsem nepomyslel: voda.

Ukázalo se, že půda, která leží pár milionů let na povrchu Marsu, dočista vyschne. Vzhledem ke svému titulu v oboru botaniky vím něco o tom, že rostliny potřebují vlhkou hlínu. Nemluvě o bakteriích, které se v ní musí usadit jako první.

Vodu naštěstí mám. Ale ne tolik, kolik bych chtěl. Úrodná půda musí obsahovat čtyřicet litrů vody na krychlový metr. Můj plán počítá s 9,2 krychlového metru půdy. Takže budu potřebovat 368 litrů vody, abych ji zavlažil.

Hab má výborný recyklátor vody. Nejlepší technologii, jaká na Zemi existuje. A tak v NASA usoudili: „Proč tam posílat hodně vody? Stačí tak akorát pro stav nouze.“ Lidé potřebují tři litry vody denně. Dali nám každému padesát litrů, takže je v Habu celkem tři sta litrů.

22 ANDY WEIR

Hodlám obětovat všechno kromě svých padesáti nouzových litrů.

To znamená, že můžu zavlažit 62,5 čtverečního metru půdy do hloubky deset centimetrů. Asi dvě třetiny podlahy v Habu. To bude muset stačit. Takový je dlouhodobý plán. Pro dnešek je mým cílem pět čtverečních metrů.

Z přikrývek a uniforem kolegů, kteří odletěli, jsem vytvořil jeden okraj „květináče“; jako ostatní posloužily zakřivené stěny Habu.

Vznikl tak prostor o zhruba pěti čtverečních metrech. Ten jsem naplnil deseticentimetrovou vrstvou písku. K jeho zavlažení jsem použil dvacet litrů drahocenné vody.

Pak přišla ta nechutnější část. Vyklopil jsem do hlíny velký kontejner exkrementů a málem jsem se z toho smradu pozvracel. Promíchal jsem prach s výkaly lopatou a vzniklou směs rovnoměrně rozhrnul. Potom jsem navrch nasypal pozemskou půdu. Dejte se do práce, bakterie. Spoléhám na vás. Chvíli to tu bude smrdět. Nemůžu otevřít okno. Ale člověk si zvykne.

Mimochodem, dneska je Díkůvzdání. Rodina se sešla na tradiční hostinu u našich v Chicagu. Řekl bych, že tam nebude moc veselo, když jsem před deseti dny umřel. Sakra, nejspíš se už taky konal můj pohřeb.

Zajímalo by mě, jestli se někdy dozvědí, jak to bylo doopravdy.

Měl jsem tolik práce s tím, abych zůstal naživu, že jsem vůbec nepřemýšlel, čím asi tak procházejí naši. Zrovna teP prožívají tu nejhorší bolest, jakou člověk může zakusit. Dal bych cokoli, aby se dozvěděli, že jsem živý.

Jenom musím přežít, aby se mi to povedlo.

DENÍKOVÝ ZÁZNAM: SOL 22 Paráda. Věci se daly do pohybu.

Natahal jsem dovnitř dost písku a můžu se pustit do díla. Dvě třetiny základny pokrývá zemědělská půda. A dnes jsem poprvé zdvojnásobil obdělávanou plochu. Uplynul týden a někdejší marsovský prach vypadá bohatě a nádherně. Ještě dvakrát to zopakuju, a budu mít celé pole.

MARŤAN 23

Všechna ta práce prospěla mé morálce. Měl jsem co dělat. Ale když se věci trochu usadily a já jsem si u večeře pustil Johanssenové sbírku Beatles, zase jsem se propadl do deprese.

Propočty ukazují, že jsem se před vyhladověním nezachránil.

Co se týče kalorií, vsadil bych nejspíš na brambory. Výborně rostou a mají slušný kalorický obsah (770 kalorií na kilogram). Věřím, že ty moje vyklíčí. Problém spočívá v tom, že jich nedokážu vypěstovat dost. Ze 62 čtverečních metrů jich za čtyři sta dnů (do doby, než mi dojdou potraviny) sklidím možná sto padesát kilogramů. To je celkem 115 500 kalorií, tedy v průměru 288 kalorií denně. Při své výšce a hmotnosti potřebuju 1500 kalorií denně, když budu ochoten trochu hladovět.

Tomu se neblížím ani zdaleka.

Nedokážu z půdy vyžít natrvalo. Ale můžu si prodloužit život.

Brambory mi vydrží na 76 dní.

Brambory rostou neustále, a proto během těch 76 dní vypěstuju v bramborách dalších 22 000 kalorií, které mi poskytnou dalších patnáct dní. Další výpočty jsou už celkem zbytečné. Dohromady získám asi devadesát dní navíc.

Takže začnu hladovět solu 490 místo solu 400. Je to pokrok, ale pokud mám přežít, musím vydržet do solu 1412, kdy přistane Ares 4.

To je asi tisíc dnů jídla, které nemám. A nemám ani plán, jak si ho opatřit.

Do prdele.

24 ANDY WEIR

Andy Weir MARŤAN Z anglického originálu The Martian, vydaného nakladatelstvím Crown Publishers – Random House v New Yorku roku 2014, přeložil Michal Prokop Obálku s použitím návrhu Corbis/Head Design upravila Jana ŠTastná Odpovědná redaktorka Martina Bekešová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 344 Vydala Euromedia Group, k. s. – Knižní klub, Nádražní 32, 150 00 Praha 5, v roce 2015 jako svou 7609. publikaci Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 32, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.bux.cz