Martin2018-zlom.qxd23.4.201820:38Strรกnka5
Martin2018-zlom.qxd23.4.201820:38Stránka6
Přeložili Jana a Jan Oščádalovi a Richard Podaný
© Argo, 2018 Copyright © 2003 by George R. R. Martin Please see pages 575 and 576 for additional copyright information. Translation © Jana and Jan Oščádalovi, Richard Podaný, 2018 Cover Art © Lenka Šimečková, 2018 Illustrations © 2007 by Michael Wm. Kaluta ISBN 978-80-257-2466-8
Martin2018-zlom.qxd23.4.201820:38Stránka7
Pro Phipps, jak jinak, je jedna cesta, žádná obyčejná silnice, mezi svítáním a nocí temnou. Jsem rád, že tu jsi a jdeš po ní se mnou.
Martin2018-zlom.qxd23.4.201820:38Strรกnka8
Martin2018-zlom.qxd23.4.201820:38Stránka9
GEORGE R. R. MARTIN GARDNER DOZOIS
I když byl významnou postavou několika literárních žánrů víc než třicet let a získal ceny Hugo, Nebula i Světovou cenu fantasy, George R. R. Martin nyní konečně prorazil, a to bez jediné stopy pochybnosti. Jasným a jednoznačným znamením něčeho takového je, že nedávno knihu kohosi jiného nakladatel vychvaloval slovy „v nejlepší tradici George R. R. Martina!“ Pokud jste opravdu úspěšní a vaše knihy jdou na odbyt dost dobře na to, že se nakladatelé začínají snažit zlákat zákazníky ke koupi knihy někoho jiného tím, že ji přirovnají k těm vašim, pak už jste opravdu prorazili a je z vás Velký spisovatel, konec debaty. Pokud snad o mém tvrzení pochybujete, vzpomeňte si, kteří další autoři bývají za pomoci oné formulky „v nejlepší tradici“ používáni ke zlepšení prodeje jiných knih: J. R. R. Tolkien, Robert E. Howard, H. P. Lovecraft, Stephen King, J. K. Rowlingová. Dost opojná a působivá společnost, ale nedá se pochybovat, že George – který se díky své epické románové sérii Píseň ledu a ohně stal jedním z nejprodávanějších a zároveň kriticky nejlépe hodnocených moderních autorů fantasy – do ní patří... přestože kdybyste mladému Georgovi, dychtivému nováčkovi odmítanému nakladateli, řekli, že se jeho jméno jednou zařadí do společnosti tak přeslavné, určitě by vám nevěřil. Nebo by spíš sám sobě takovému zjevně vytouženému výmyslu uvěřit nedovolil. Další věcí, které by mladý George patrně neuvěřil, a navíc věcí, kterou mnozí z početných šiků jeho současných fanoušků možná dodnes nevědí (věcí, kterou má demonstrovat právě tato sbírka), je, že je George velikánem hned několika různých oborů a žánrů. George měl obdivuhodnou kariéru jako autor science fiction, jako autor hororu, jako autor fantasy, jako scenárista a producent v televizním byznysu, i jako tvůrce, redaktor, editor, sestavovatel a organizátor série Divoké karty, jejíž povídky a romány napsané řadou spisovatelů vycházejí po dlouhá léta a nyní dospěly ke čtyřiadvacátému svazku. Mnohému jinému by to, co George dokázal v každém jmenovaném oboru, plně postačovalo jako životní dílo – se kterým by se klidně vytahoval. –9–
Martin2018-zlom.qxd23.4.201820:38Stránka10
G EORGE R. R. M ARTIN
Ale kdepak George, mizera jeden nenažraná – ten si musel opatřit zaslouženou slávu v nich všech ! George R. R. Martin se narodil v Bayonne ve státě New Jersey a svůj první text prodal v roce 1971; brzy se zavedl jako štamgast časopisu Analog řízeného Benem Bovou a přispíval do něj svižnými, nápaditými a citově působivými povídkami, jako byly „Mlha padá k ránu“, „Oceloví andělé“, „Druhý stupeň osamění“, „Bouře“ (spolu s Lisou Tuttleovou, později rozšířeno do románové podoby, česky vydané jako Křídla snů), „Blokátor“ a další, ale zároveň už publikoval i v časopisech Amazing, Fantastic, Galaxy, Orbit a jinde. Jedna z jeho povídek pro Analog, pozoruhodná „Píseň pro Lyu“, mu v roce 1974 přinesla první cenu Hugo. Na konci sedmdesátých let dosáhl vrcholu jako spisovatel science fiction a vytvářel svá nejlepší díla v tomto žánru – ostatně také některá z nejlepších děl žánru science fiction v tomto období vůbec. Patřily mezi ně takové perly jako proslulá povídka „Písečníci“, dodnes patrně jeho nejznámější samostatná krátká próza, která v roce 1980 získala jak Huga, tak i Nebulu, „Ve znamení kříže a draka“, oceněná Hugem ve stejný rok (díky tomu se George stal vůbec prvním autorem, který vyhrál za beletrii dvě ceny Hugo v jednom roce), „Krutinky“. „Kamenné město“, „Nebešťanka“ a další. Původně pak povídky vyšly souborně ve sbírce Písečníci, jednom z nejskvělejších povídkových souborů té doby. Tehdy se už téměř rozešel s Analogem, i když v tomto časopisu za vedení Stanleyho Schmidta během osmdesátých letech otiskl dlouhou řádku povídek o humorných mezihvězdných dobrodružstvích Havilanda Tufa (později vydaných souborně v knize Tufova dobrodružství), a také několik silných jednotlivých textů, například novelu „Netopýři“. Ovšem většina jeho významných prací z konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let vyšla v Omni, časopisu, který tehdy platil za science fiction nejlépe, a tak se stal nejvýše postaveným povídkářským článkem potravního řetězce tohoto žánru. (Na konci sedmdesátých let také vyšel jeho pamětihodný román Soumrak na Worlornu, což byl a dosud je jeho jediný zcela samostatný science fiction román.) Jenže těsně před polovinou osmdesátých let začala Georgova kariéra mířit jinými směry, jež jej měly zavést daleko od míst, které by mu patrně každý předpovídal v sedmdesátých letech. Na začátku a v polovině osmdesátých let se začalo dařit hororu jako zvláštní nakladatelské kategorii, a George napsal dvě díla, která v rámci Velkého hororového boomu osmdesátých let patří k těm nejoriginálnějším a nejvýraznějším. V roce 1982 to byl Sen Ockerwee, chytrý a napínavý hororový román zasazený do živě popsaného historického prostředí a dodnes jeden z nejlepších moderních upířích románů vůbec, a v roce 1983 pak objemná a ambiciózní „rokenrolová hororová apokalypsa“ Armageddon Rag. Tuto knihu jistá skupina lidí dosud považuje za kultovní a klasické dílo, ale z komerčního hlediska – 10 –
Martin2018-zlom.qxd23.4.201820:38Stránka11
S NOVÉ
PÍSNĚ
to bylo velké zklamání a Georgova kariéra jako autora hororů tím v podstatě skončila, i když nějakou dobu ještě psal kratší horory a později získal Cenu Brama Stokera za povídku „Hruškovitý“ a také Světovou cenu fantasy za vlkodlačí novelu „Proměna kůže“. (Georgovy horory jsou většinou fantastické a pracují s nadpřirozenem, ale v té době napsal rovněž několik zajímavých prací, které spojovaly horor se science fiction, včetně už zmíněných „Písečníků“ a „Netopýrů“, jež patří mezi nejlepší podobné žánrové hybridy, jaké kdo kdy napsal, a jež jsou naprosto přesvědčivé jako science fiction i jako horory.) Jenže Velký hororový boom začal silně váznout, knihkupci rušili zvláštní oddělení hororu, která před pár lety sami zaváděli, nakladatelé stejně tak rušili své hororové řady a edice, a i to nejspíš napomohlo Georgovi k rozhodnutí odvrátit se od tohoto žánru také. Jenže čím dál tím víc se odvracel i od tištěného slova jako takového a přesouval se do světa televizní tvorby; v polovině sedmdesátých let se stal vedoucím redaktorem nového seriálu Pásmo soumraku a později producentem nesmírně oblíbeného fantasy seriálu Kráska a zvíře. I jako televizní scenárista, redaktor a producent byl George velmi úspěšný, a tak nadále neudržoval téměř žádné styky se světem tištěného slova od poloviny osmdesátých let (i když v roce 1985 získal další Nebulu za povídku „Portréty dětí“) a posléze i po většinu let devadesátých. Jen nadále organizoval dlouhodobou práci na sdílené sérii antologií Divoké karty, která se dopracovala k patnácti svazkům, avšak ke konci devadesátých let se zadýchaně zastavila (nicméně se po sedmiletém zimním spánku zase vynořila do nového století, takže Divoké karty jsou nyní opět ve hře). Martin poté ovšem vůči televizi poněkud zahořkl, když se do vysílání vůbec nedostal plánovaný seriál Doorways. Takže se do světa tištěného slova zase vrátil a v roce 1996 publikoval neskutečně oblíbený a úspěšný fantasy román Hra o trůny, jeden z nejprodávanějších žánrových titulů nejen toho roku. Co následovalo už, jak se říká, znáte z dějepisu. Tedy z dějepisu žánru fantasy, ale to je také svého druhu dějepis. Romány a kratší příběhy cyklu Píseň ledu a ohně si udržely oblibu nejen po celý zbytek devadesátých let, ale i v novém tisíciletí, jejich sláva naopak spíš sílila. Úvodní tři svazky ságy získaly v letech svého prvního vydání cenu Locus v kategorii nejlepší fantasy román, všechny byly rovněž nominovány na cenu Nebula. Hra o trůny byla nominována také na Světovou cenu fantasy a Bouře mečů pronikla do nominace na cenu Hugo. V časopise Asimov’s Science Fiction samostatně vydaná novela „Dračí krev“ z Hry o trůny mu v roce 1997 vynesla dalšího Huga. Díky čemu vlastně George dokázal uchvátit čtenáře tolika různých žánrů? Jaké přednosti mají jeho díla, že jsou tak poutavá, ať už jejich autor vypráví cokoli? Tak za prvé, jako autor byl vždy výrazně romantický. Suchý minimalismus nebo chladně ironické hrátky postmodernismu, v nichž se vyžívá tolik moderních – 11 –
Martin2018-zlom.qxd23.4.201820:38Stránka12
G EORGE R. R. M ARTIN
spisovatelů a kritiků, rozhodně nenajdete v čemkoli, co napsal jistý George R. R. Martin. Místo toho se dočkáte příběhu se silnou zápletkou, jehož pohonnou silou je citový konflikt; příběh, který napsal rozený vypravěč; příběh, který vás od první strany pevně popadne a odmítne pustit. Naleznete dobrodružství, akci, střety, lásku a vášeň, živě vykreslené lidské emoce: posedlý, ke zkáze odsouzený cit, nehynoucí čirou nenávist, neukojitelnou touhu, oddanost povinnosti, byť by hrozila smrt, nečekané projevy svébytného humoru... a také něco, co je v našich časech vzácné dokonce i v science fiction a fantasy (natožpak mainstreamu) – zálibu v dobrodružství jen pro dobrodružství samotné, potěchu ze všeho podivného a barvitého, z bizarních rostlin a zvířat, exotických scenérií, zvláštních krajin, zvláštních zvyků a ještě zvláštnějších lidí; to vše podepřeno neúnavnou snahou zjistit, co je za dalším kopcem, co čeká v příštím světě. George je očividně přímým následovníkem staré tradice z Planet Stories, nejspíš jej ovlivnili především Jack Vance a Leigh Brackettová, i když v jeho díle najdete také výraznou stopu po takových autorech, jako byli Poul Anderson a Roger Zelazny. I když byl tak dlouho výraznou postavou časopisu Analog, věda a technologie v jeho díle vlastně nehrají nijak důležitou roli; důraz se tu klade na barvitost, dobrodružství, exotiku a výraznou citovost, to vše vykreslené ve světě hustě obydleném rasami jak mimozemskými, tak lidskými, které se ovšem v odloučení rozvinuly k nezvyklosti, ve světě, kde drama často plyne z neschopnosti některé z těch kultur jasněji pochopit psychologii a pohnutky jiné kultury. „Barvitý“ je vůbec slovo, jež vás to svádí při popisu Georgových světů nadužívat, a když se od něj necháte onou barvitostí pohltit, zavede vás na místa, jež patří v moderní science fiction a fantasy k těm nejpůsobivějším: do mlhou obklopeného Zámku v oblacích na Planetě přízraků, na nekonečné travnaté pláně známé jako Dothracké moře, do chladného prastarého bludiště Kamenného města, na smrtící oceány Namoru, k Velkým jezerům, nad nimiž se snáší soumrak… Ale přece jen tím zásadním důvodem, pro který tolik čtenářů propadlo Georgovým dílům, jsou lidé. George vytvořil celou galerii živoucích postav – někdy dojemných, někdy groteskních, někdy dojemných a zároveň groteskních –, tak početnou, že se mu v tom většina jiných spisovatelů nemůže rovnat; jeho galerie postav je tak bohatá a různorodá, že nám připomene Dickense: Damien Har Veris, vnitřně rozervaný a zmučený inkvizitor bojového řádu rytířstva Ježíšova v povídce „Ve znamení kříže a draka“ a jeho nadřízený, obrovitý, ve vodě žijící, čtyřruký velký inkvizitor Torgaton Devítijas Tuňákus; Šón, která v povídce „Krutinky“ zoufale prchá před větrovlky a vampýry po bezútěšné krajině, kde vládne věčná mrazozima, vstříc podivnějšímu a rafinovanějšímu nebezpečí; Tyrion Lannister, machiavelistický lilipután, který ve Střetu králů nakonec utváří osudy celých národů; posedlý a nemilosrdný hráč Simon Kress v „Písečnících“; žalostný duch – 12 –
Martin2018-zlom.qxd23.4.201820:38Stránka13
S NOVÉ
PÍSNĚ
v „Nezapomenutelné Melodii“; groteskní, strašidelný a neopomenutelný Hruškovitý ve stejnojmenné povídce; Lya a Robb, tragičtí telepatičtí milenci v „Písni pro Lyu“; Haviland Tuf, neurotický, ale chytrý albinotický ekoinženýr vládnoucí božskou mocí v povídkách z cyklu Tufova dobrodružství; Daenerys Za bouře zrozená, dcera králů a vzpurná chalesi dothrackých chalasarů, která musí čelit osudu budoucí Matky draků... a desítky dalších. George má všechny svoje postavy nesmírně rád, dokonce i padouchy – a díky tomu vás prostě přiměje, abyste si je zamilovali i vy. Jakmile někdo ovládne toto kouzlo, už vlastně nepotřebuje jiné. Právě tímhle, spíš než čímkoli jiným, si George vydobyl místo mezi autory „v nejlepší tradici“, které jsme vyjmenovali hned na začátku. A právě díky tomu si může být jist, že ho lidé budou číst, i kdyby se rozhodl působit v jakémkoli žánru a oboru – a že ho budou číst stále dokola.
– 13 –
Martin2018-zlom.qxd23.4.201820:38Strรกnka14
Martin2018-zlom.qxd23.4.201820:38Strรกnka28
Martin2018-zlom.qxd23.4.201820:38Stránka29
TMY SE BOJÍ JENOM DĚTI Husté stíny mlčky víří Zrůdné tvary bloudí v nich. Přízraky se nocí kradou Stvůry s křídly v oblacích. V děsuplné divočině Krutých hrůz sta uvidíš, Zemi zla důvěrně znají – Corlos, to je jejich říš. – Nalezeno ve středoevropské jeskyni, jež kdysi byla sídlem děsivé sekty; autor neznámý.
Tma. Všude byla tma. Pochmurná, zlověstná, všudypřítomná; visela nad planinou jako obří dusivý příkrov. Dolů se neprodralo žádné měsíční světlo; shůry nesvítily žádné hvězdy; jen tma, zasmušilá a věčná, a vířivá, dusivá šedá mlha, jež se neklidně rozevlála s každým pohybem. V dálce cosi ječivě vykřiklo, ale nebylo vidět, co to je. Mlha a stíny zakrývaly vše. Ale přece jen… jedno vidět bylo. Uprostřed pláně se jako ve vzdoru k pochmurným horám v dáli prudce tyčila do mrtvého nebe hladká jehla věže. Stoupala celé míle až do míst, kde si na lesklém černém kameni bez ustání pohrávaly nachové klikyháky blesků. Z jediného okna ve věži zářilo matné šarlatové světlo, osamělý ostrůvek v oceánu noci. Dole ve vířící mlze se neklidně pohybovali nějací tvorové, šelestění a podivné pohyby narušovaly mrtvolné ticho. Nesvatí obyvatelé Corlosu trpěli úzkostí, protože když se ve věži svítilo, znamenalo to, že je její majitel doma. A dokonce i démoni znají strach. Vysoko na vrcholku černé věže jakési temné stvoření vyhlíželo z jediného okna do zející temnoty na planinách a zasmušile ji proklínalo. Potom se ta bytost vztekle odvrátila od vířící mlhy v nekončící tmě k dobře osvětlenému vnitřku své citadely. Tichem projelo zakňučení. Ohavný tvar, bezmocně přikovaný – 29 –
Martin2018-zlom.qxd23.4.201820:38Stránka30
G EORGE R. R. M ARTIN
k mramorové stěně, se marně vzpínal proti řetězům. Bytost to podráždilo. Pozvedla jednu ruku a vypustila proti zmítající se hrůze u stěny blesk černé energie. Nekonečnou tmu prořízl smrtelný výkřik a řetězy povolily. Připoutaný démon byl po smrti. Už žádné zvuky nerušily samotu věže a jejího pochmurného obyvatele. Ten se posadil na velkolepý, netopýru podobný trůn vytesaný z jakéhosi zářivě černého kamene. Upřeně se díval přes místnost a oknem ven, až na jakési nezřetelné tvary prodírající se tmavými mračny. Konečně tvor nahlas vykřikl a jeho výkřik se zas a znovu odrážel po nespočetných zákrutách pochmurné věže. Bylo jej slyšet dokonce i v černé jámě kobek hluboko dole a démoni, kteří tam byli uvěznění, se zachvěli v očekávání ještě strašnější bolesti, neboť výkřik byl zosobněním hněvu. Ze zdvižené pěsti vyletěl do tmy blesk černé energie. Venku cosi vykřiklo a z oblohy se řítil sotva viditelný, zmítající se tvar. Bytost se ušklíbla. „Bídná zábava. Je lépe být v říši smrtelníků, kde jsem kdysi vládl a po níž se budu znovu potulovat a lovit lidské duše! Kdy bude konečně přikázání provedeno a kdy se uskuteční obětování, které mě propustí z tohoto věčného vyhnanství?“ Tmou zaburácel hrom. Mezi černými štíty hor kličkovaly nachové blesky. A obyvatelé Corlosu se krčili hrůzou. Saagael, Kníže démonů, Pán Corlosu, král Dolního světa, byl zase vzteklý a neklidný. A když byl Pán temnoty podrážděný, jeho poddaní v hrůze potácivě prchali v mlhách. * * * Po dlouhé věky ležel velkolepý chrám ukryt pískem a džunglí, sám a opuštěn. Prach za mnohá staletí se hromadil na jeho podlahách a v zasmušilých, ztemnělých koutech vládlo věkovité ticho. Byl temný a plný zla, a tak jej celá pokolení domorodců prohlásila za zapovězený a on zůstal po věky v osamění. Jenže nyní, po nedohledné samotě, opět zaskřípaly velkolepé černé dveře ozdobené rytinami ohavných a zapomenutých symbolů. Kroky rozvířily třítisíciletý prach a ticho temných zákoutí narušily hlasy. Pomalu, neklidně, s opatrnými kradmými pohledy do přítmí, se do prastarého chrámu vkradli dva muži. Byli špinaví, nemytí a neholení, místo tváří jako by měli masky hrabivosti a surovosti. Šaty měli rozedrané na cáry a oba byli ozbrojeni dlouhými, ostrými noži… a také prázdnými nepotřebnými revolvery. Byli to štvanci, kteří do chrámu přišli s krví na rukou a se strachem v srdcích. Ten větší, vysoký a štíhlý chlap jménem Jasper, si prohlížel temný a prázdný chrám chladným a cynickým zrakem. Hrozné místo, dokonce i na něj. Ačkoli venku nad džunglí pálilo slunce, zde vévodila temnota, protože nepočetná okna – 30 –
Martin2018-zlom.qxd23.4.201820:38Stránka31
S NOVÉ
PÍSNĚ
byla poskvrněna sytě purpurovou barvou, přes kterou proniklo jen pramálo světla. Jinak nic než kámen, chmurný, ebenově černý kámen opracovaný před staletími. Na stěnách podivné, odporné malby, vzduch zatuchlý a páchnoucí smrtí. Všechen nábytek se dávno rozpadl v prach, až na obrovitý černý oltář na konci komnaty. Bývávala tu schodiště vedoucí do vyšších podlaží, ale i ta už dávno zmizela, shnila a rozpadla se v nic. Jasper si ze zad sundal batoh a podíval se na menšího, tělnatého společníka. „Tak to asi bude ono, Willie,“ prohlásil zvučným hrdelním hlasem. „Tady přenocujeme.“ Willie neklidně přeskakoval pohledem sem a zase tam a olizoval si suché rty. „Mně se to tu nelíbí,“ prohlásil. „Mám z toho nahnáno. Je tu tma a je to tu vážně strašidelný. A koukni na ty děsný věci na zdech.“ Ukázal na jednu z hrůzostrašnějších nástěnných maleb. Jasper se zasmál, vrčivě, trpce, krutě, až odněkud z hloubi hrdla. „Někde noc strávit musíme, a kdyby nás domorodci přistihli venku, tak nás zabijou. Vědí, že máme ty jejich posvátný rubíny. No tak, Willie, na tomhle baráku není nic špatnýho a domorodci se bojej k němu i přiblížit. Trochu temno tady je, ale co má bejt? Tmy se bojí jenom děti.“ „Nojo... asi máš recht,“ uznal váhavě Willie. I on si sundal batoh, přidřepl do prachu vedle Jaspera a začal vytahovat věci k přípravě jídla. Jasper vyšel zpátky do džungle a za pár minut se vrátil s plnou náručí dřeva. Zapálili ohýnek, oba u něj mlčky dřepěli a ve spěchu něco málo snědli. Potom se posadili u ohniště a šeptem si povídali o tom, co budou v civilizaci dělat s tím nečekaným bohatstvím, na které kápli. Čas ubíhal, zvolna, ale neúprosně. Venku slunce zapadlo za horami. Na džungli se snesla tma. V noci byl vnitřek chrámu ještě zlověstnější. Plíživá temnota, která se šířila od stěn, ukončila jejich rozhovor. Jasper zazíval, rozložil si na podlahu pokrytou prachem spací pytel a natáhl se. Podíval se na Willieho. „Já jdu na kutě,“ povídá. „Co ty?“ Willie přikývl. „Jasně,“ souhlasil. „Asi že jo.“ Pak zaváhal. „Ale na zemi ležet nebudu. Tolik prachu... mohli by v tom být hmyzáci... nebo třeba pavouci. Různý brebery, co lezou v noci. Nenechám se celou noc kousat.“ Jasper se zamračil. „No ale kde teda? Tady nezbyl žádnej nábytek.“ Willie přejížděl chladnýma černýma očima po místnosti a něco hledal. „Támhle,“ vybafl potom. „Tam to vypadá dost velký, abych se vešel. A až tam nahoru brouci nevylezou.“ Jasper pokrčil rameny. „Jak myslíš,“ řekl. Obrátil se a za chvilku už spal. Willie se odloudal k nádherně tesanému kameni, rozložil si na něm spací pytel a hlučně – 31 –
Martin2018-zlom.qxd23.4.201820:38Stránka32
G EORGE R. R. M ARTIN
se na něj vysoukal. Natáhl se a zavřel oči, ale rozklepal se, protože předtím zahlédl reliéf na stropě. Za chvilku už se ale jeho rozměrná hruď přece jen pravidelně zvedala a klesala a on chrápal. Jasper se o něco dál v tmavé komnatě zavrtěl, posadil se a mžouravě se v šeru díval na svého spícího společníka. Hlavou se mu horečnatě honily myšlenky. Domorodce mají v patách a jeden může jít rychleji než dva, zvlášť když ten druhý je tlustý pomalý blbec jako Willie. A pak tu máme rubíny – ten třpytivý majeteček, větší než cokoli, o čem kdy snil. Mohly by být jeho – jenom jeho. Jasper tiše vstal a jako vlk se kradl tmou k Williemu. Sáhl k pasu a uchopil štíhlý, lesklý nůž. Když došel ke stupínku, chvilku jen stál a shlížel na svého kamaráda. Willie ztěžka dýchal a ve spánku sebou vrtěl. Jasperovi znovu probleskla hlavou myšlenka na zářivé rudé rubíny ve Willieho batohu. Čepel se zablýskla, vyletěla nahoru a pak klesla. Tlustý muž zaskučel, jen jednou a krátce, a na prastarý obětní oltář vytryskla krev. Venku křižovaly čisté nebe blesky a nad pahorky zlověstně burácel hrom. Tma uvnitř chrámu jako by ještě zesílila a komnatu naplnil hluboký zvuk podobný vytí. Nejspíš se prastarou vížkou prohání s kvílením vítr, pomyslel si Jasper a šátral ve Willieho batohu po rubínech. Ale bylo dost zvláštní, že vítr jako kdyby šeptal jedno slovo, hluboce a na uvítanou. „Saagael,“ jako kdyby volal tlumeně. „Saaaaagael...“ Hluk sílil, z šepotu byl křik a pak řev, až jej byl starobylý chrám plný. Jasper se otráveně rozhlížel. Nechápal, co se to děje. Nad oltářem se objevila rozměrná trhlina a za ní vířila mlha a cosi se hýbalo. Z trhliny proudila tma, temnější a hustší a chladnější než cokoli, co kdy Jasper viděl. Neklidně vířila, sbírala se do kapsy naprosté černoty v jednom koutě komnaty. Jako by rostla, nabývala tvaru, tvrdla a shlukovala se. A najednou rázem zmizela. Místo ní tam stál nějaký vágně lidský tvar; veliká, silná postava v měkkém tmavošedém oděvu. Měla opasek a plášť, oboje kožnaté, zhotovené z kůže nějakého nesvatého tvora, jakého předtím na Zemi nikdo nikdy neviděl. Kápě náležící k plášti skrývala hlavu a zpod ní pozorně vyhlížela jen tma zvýrazněná dvěma jámami svrchované noci, temnější a hlubší než to ostatní. Plášť držela velkolepá spona ve tvaru netopýra, zhotovená z nějakého tmavého, ale zářícího kamene. Jasper promluvil přiškrceným šepotem. „K-k-kdo jsi?“ Hluboký, dunivý, děsivý hlas zaplnil všechny kouty chrámu a šířil se tmou. „Já? Já jsem Válka, jsem Mor a Krev. Jsem Smrt a Temnota a Strach.“ A znovu ten smích. „Jsem Saagael, Kníže démonů, Pán temnot, král Corlosu, nezpochybnitelný – 32 –
Martin2018-zlom.qxd23.4.201820:38Stránka33
S NOVÉ
PÍSNĚ
vládce Dolního světa. Jsem Saagael, ten, kterému tvoji předkové říkali Ničitel duší. A ty jsi mě povolal.“ Jasper třeštil oči strachem a zapomenuté rubíny ležely v prachu. Zjevení pozvedlo ruku a kolem ní se shlukly černota a tma. Vzduchem se prohnala moc plná zla. A pak už pro Jaspera nebylo nic než tma, konečná a věčná. * * * Na druhém konci světa přízračná postava ve zlatém a zeleném najednou strnula v letu a náhle měla tělo stále napjatější a ostražitější. Na mrtvolně bledých rysech se objevil naléhavý, ustaraný výraz, neboť bezedná přízračná mysl se opět jednou naladila na samotnou esenci svého bytí. Doktor Weird ten prazvláštní pocit poznával; napovídal mu, že kdesi na Zemi se nachází jakési nadpřirozené zlo. Stačí, když půjde za děsivým vyzařováním, jež ho jako magnet přitahuje ke strašlivému zdroji. Přízračná postava se rychlostí myšlenky mihla k východu, vedená svižně a neochvějně k prameni zla; hory, údolí, řeky a lesy dole ubíhaly jako šmouha. Na obzoru se objevila přímořská velkoměsta a jejich mrakodrapy se vzpínaly k nebesům. Potom se i ona pod ním vytratila a dole se sunuly jen vzteklé, vzedmuté vlny. V mžiku oka překonal světadíl; v dalším překročil oceán. Pozemská omezení rychlosti a hmoty na čistého ducha nijak nepůsobí; a náhle byla noc. Pod Zlatým zasvěcencem se objevila hustá, svíravá džungle, jejíž listoví bylo ve tmě ještě pochmurnější. Pak skvrna pouště, veliká burácející řeka, další poušť. Nato znovu džungle. V mžiku se objevovala a zase mizela lidská sídla. Pod prudce letící postavou se rozestupovala tma. Doktor Weird se zastavil. Náhle se před ním vynořil prastarý chrám, obrovitý a zlověstný, jehož velkolepé stěny skrývaly temná a zlá tajemství. Opatrně se přiblížil. Panovala tu aura urputného zla a tma se tiskla ke chrámu hustěji a hutněji než k okolní džungli. Mystický mstitel se pomalu a ostražitě přiblížil k obrovité černé stěně. Jeho substance jako by zakolísala a pobledla, když bez námahy prošel kamenem do ztemnělého vnitřku. Doktor Weird se při pohledu na prostory děsivého svatostánku zachvěl; byly mu už děsivě povědomé. Tmavé, odporné nástěnné malby, řady a řady ebenových lavic vyložených plstí, obří socha, která upřeně shlížela z oltáře; nečisté místo, jež bylo kdysi sídlem dávno zapomenuté sekty; těch, kdo uctívali jedno z černých božstev, která číhají mimo svět. Země se pročistila, když poslední z takových vymřel. – 33 –
Martin2018-zlom.qxd23.4.201821:30Stránka577
OBSAH Úvod Gardner Dozois 9
JEDNA Čtyřbarevný fanouš 15 Tmy se bojí jenom děti 29 Pevnost 41 A smrt je jeho odkazem 57
DVĚ Nestydatý profík 67 Hrdina 79 Odbočka do San Brety 89 Druhý stupeň osamění 101 Mlha padá k ránu 117
TŘI Světlo vzdálených hvězd 133 Píseň pro Lyu 147 Věž z popela 197 Oceloví andělé 213 Kamenné město 243 Krutinky 271 Ve znamení kříže a draka 291
Martin2018-zlom.qxd23.4.201821:17Stránka578
ČTYŘI Dědicové Želvího hradu 307 Osamělé písně Larena Dorra 319 Ledový drak 335 V pustinách 351
PĚT Hybridi a hrůzy 367 Chlap z masovny 379 Nezapomenutelná melodie 403 Písečníci 419 Netopýři 453 Opičí kúra 527 Hruškovitý 549
Předmluvu, biografické texty a povídky Tmy se bojí jenom děti, Pevnost, A smrt je jeho odkazem a Hruškovitý přeložil Richard Podaný. Ostatní povídky přeložili Jana a Jan Oščádalovi.
Martin2018-zlom.qxd23.4.201820:43Strรกnka579
Martin2018-zlom.qxd23.4.201820:43Stránka580
George R. R. Martin Snové písně, svazek první Z anglického originálu Dreamsongs: Volume 1, vydaného nakladatelstvím Bantam Books v New Yorku roku 2007, přeložili Jana a Jan Oščádalovi a Richard Podaný. Obálka Lenka Šimečková. Grafická úprava Lukáš Tuma. Sazba Petr Teichmann. Odpovědný redaktor Martin Šust. Jazyková redakce Marie Semíková, Renáta Neprašová a Petra Švehlová. Technický redaktor Milan Dorazil. V roce 2018 vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, www.argo.cz, argo@argo.cz, jako svou 3569. publikaci. Vytiskla tiskárna PBtisk. Vydání první. ISBN 978-80-257-2466-8 Knihy nakladatelství Argo distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice. tel. 226 519 400, fax 226 519 387 e-mail: odbyt@kosmas.cz www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz