Mesic je drsna milenka ukazka by Martin Sust

Měsíc je drsná milenka Robert A. HEINLEIN

Přeložila Alžběta Lexová

Revoluce je umění, o něž usiluji, ne záměr, s jehož úspěchem počítám. A není ani zdrojem rozčarování; porážka může být stejně duševně naplňující jako vítězství.

kniha PRVNÍ Mechanickej génius

kapitola 1

V Lunaja Pravda jsem se dočetl, že městská rada Luna City schválila v prvním čtení nařízení na udělování licencí prodejcům občerstvení na území města, ve kterým stanovila i to, jak budou probíhat kontrolní prověrky a výběr daní. Taky tam stojí, že „Synové revoluce“ dneska večer pořádají mítink. Táta mě naučil dvě věci: „hleď si svýho“ a „v nejlepším se má přestat“. Politika mě nikdy moc nebrala. Jenže v pondělí třináctýho května 2075 jsem byl zrovna ve výpočetním středisku Lunární správy na návštěvě počítačovýho mága Mikea, a zatímco ostatní stroje kolem nás tiše vrněly, já si s ním povídal. Mike nebylo jeho pravý jméno; tu přezdívku jsem mu dal já, podle Mycrofta Holmese, postavy jedný z povídek doktora Watsona, kterou napsal ještě předtím, než založil IBM. Tahle postava věčně jen vysedávala a přemýšlela – a přesně to dělal i Mike. Byl to hotovej mechanickej génius – chytřejší počítač byste nenašli. Nebyl sice nejrychlejší – v Bellových laboratořích v Buenos Aires, dole na Zemi, mají stroj desetkrát menší, kterej málem dokáže vychrlit odpověď dřív, než se vůbec zeptáte –, jenže co záleží na tom, jestli dostanete výsledek za mikrosekundu nebo milisekundu? Hlavní je, aby byl správně, no ne?

Ne že by teda Mike pokaždý odpověděl správně – nebyl zrovna nejpoctivější. Původně – když ho na Lunu dovezli – byl Mike typickej stroj, verze HOLMES 4 – vysoce variabilní, logickej, multievaluační správce sítě. Propočítával dráhy bezpilotních zásilek a dohlížel na jejich katapultování. To ho ale vytěžovalo jen z jednoho procenta kapacity a pohlaváři na Luně zahálce moc nefandí. Proto se jali rozšiřovat jeho funkce – dodali mu programy na rozhodování, aby mohl řídit ostatní počítače, navyšovali mu paměť, nafukovali neuronový sítě, přihodili i další hromadu dvanácticifernejch náhodnejch čísel a přifoukli dočasnou paměť. V lidským mozku je zhruba deset na desátou neuronů. Během třetího roku služby měl Mike už víc než jedenapůlkrát tolik neuristorů. A probudil se. Nehodlám se pouštět do diskuze na téma, jestli stroj „skutečně“ může ožít a „skutečně“ si sám sebe uvědomovat. Má virus nějaký vědomí? Nět. Co takhle ústřice? Pochybuju. Kočka? Skoro určitě. Člověk? Nevím, jak vy, soudruzi, ale já si sám sebe rozhodně uvědomuju. V nějakým bodě evolučního řetězce mezi makromolekulou a lidským mozkem se do celý rovnice prodralo vědomí. Podle psychologů k tomu dochází automaticky, jakmile mozek překročí určitý množství neurálních spojů. Nevidím rozdíl v tom, jestli jsou tyhle spoje z proteinů nebo platiny. (Duše… co to je? Má pes duši? A co takovej šváb?) Nezapomínejte na to, že Mike byl sestrojenej – ještě před nesčetnýma úpravama –, aby co nejpřesněji řešil problémy na základě nedostatečnejch dat, stejně jako my všichni. Proto ho taky označovali za vysoce variabilní a multievaluační. A tak Mike postupně získal „svobodnou vůli“ a začal se učit, čímž se dál rozvíjel. A nechtějte po mně, abych definoval „svobodnou vůli“. Jestli chcete

o Mikeovi raději přemýšlet jako o změti čísílek a ozubenejch koleček, tak si poslužte. Tou dobou už měl Mike obvody na syntézu zvuku a řeči, který doplňovaly jeho programy na zpracování a tištění dat a samostatný rozhodování, a rozuměl nejen klasickým programovacím jazykům, ale taky loglanu a angličtině. Dokázal přidávat i další a provádět mezi nima technický překlady a donekonečna četl. Přesto bylo nejlepší podávat mu instrukce v loglanu. Ostatní jazyky občas vedly k matoucím výsledkům, protože pestrost a dvojznačnost lidský řeči uměla Mikeovy obvody pěkně zavařit. Mikeovy pracovní povinnosti se dál rozšiřovaly. V květnu 2075 už neřídil jen bezpilotní provoz a včasné vypouštění zásilek, ale pomáhal taky s naváděním lodí s lidskou posádkou, kontroloval telekomunikační systém na Luně, spravoval hlasový a vizuální spojení mezi Lunou a Zemí, hlídal cirkulaci vzduchu a vody, teplotu, vlhkost a kanalizaci v Luna City, Novým Leningradu a několika dalších kniha PRVNÍ kapitola 1

menších koloniích (v lunárním Hongkongu ale ne) a vedl účetnictví Lunární správy a mnoha firem i bank (těm samozřejmě za úplatu). Některý systémy se občas nervově zhroutí. Přetížený telefonní linky se uměj chovat jako vyděšený mimino. Mike nikdy nehysterčil, namísto toho si vyvinul smysl pro humor. Dost přízemní. Kdyby byl člověk, hlouběji než on byste už neklesli. Jeho představa vrcholnýho vtípku by spočívala v tom vyklopit vás ráno z postele – nebo vám nasypat do skafandru prášek, po kterým by vás svrběl každej kousek těla. Naštěstí pro nás všechny bylo něco takovýho fyzicky nemožný, a tak se musel spokojit s tím, že jen sem tam vyplivnul nesprávnou odpověď založenou na naprosto pochybný logice, nebo proplatil údržbáři z kanceláří Správy mzdu ve výši 10 000 000 000 000 185,15 lunárních dolarů, přičemž správná částka bylo jen těch pět posledních

číslic. Prostě jako skvělý, přerostlý, milý děcko, který byste nejraději nakopli. Přesně to udělal i první týden v květnu, a tak zavolali mě, abych ho zas umravnil. Byl jsem soukromej podnikatel, ne zaměstnanec Správy. To víte – nebo možná taky ne –, časy se mění. Ve starejch dobách, když si lidi odsloužili trest, dál pro Lunární správu makali na stejný pozici a byli šťastní, že za to berou plat. Jenže já se narodil svobodnej. To je rozdíl. Jednoho mýho dědu sem poslali kvůli ozbrojenýmu násilí, kterýho se dopustil v Johannesburgu, a mimo jiný taky proto, že tam žil bez pracovního víza. Druhýho dědu odsoudili a vyhnali za podvratný aktivity po velký jaderný válce. Babička z matčiny strany tvrdila, že sem přiletěla na takzvaný lodi nevěst, ale já se dostal k záznamům – patřila k Mírovejm sborům (nedobrovolně), což znamená přesně to, co vás napadlo: mladistvá delikventka. Na Luně se tehdy pěstovaly klanový manželství (ona byla ve Stoneově gangu), takže babička ještě s jednou ženskou sdílely šest manželů. Totožnost mýho dědy z matčiny strany je tudíž značně nejistá, ale já se v tom nikdy nešťoural a spokojil se s tím, kterýho babi vybrala. Druhá babička měla tatarský kořeny, narodila se poblíž Samarkandu. Po Velký říjnový revoluci ji odsoudili k „převýchově“ a pak se „dobrovolně“ rozhodla přidat k osadníkům Luny. Táta tvrdil, že naše rodová linie je ještě zajímavější – jednu prabábu prej oběsili v Salemu za čarodějnictví, jakéhosi praprapraprapředka lámali v kole za pirátství a jiná prabába zas údajně byla v první várce trestanců vyhnanejch do Botany Bay. Na svůj původ jsem byl hrdej, a proto jsem se nehodlal nechat Lunární správou zaměstnat, třebaže jsem pro ni de facto pracoval. Možná jde o nepodstatnej rozdíl vzhledem k tomu, že jsem měl Mikea na starosti od chvíle, kdy ho vybalili z krabice, ale pro

mě je podstatnej dost. Kdykoli jsem mohl odhodit vercajk a poslat všechny do háje. Navíc jsem měl jako soukromej dodavatel mnohem lepší plat než tabulkovej úředník Správy. Inženýrů tu bylo pomálu. Kolik luňáků se asi tak mohlo vrátit na Zem, ve zdraví tam dokončit studia informatiky a nezkapat? Vím o jednom – já. Tam dole jsem byl dvakrát – jednou na tři měsíce, jednou na čtyři – a udělal jsem si školu. Musel jsem nejdřív projít tvrdým výcvikem – trénoval jsem v centrifuze a nosil závaží i do postele –, ale i potom jsem na Zemi pro jistotu nedělal žádný hovadiny. Nikdy jsem neběhal, nelezl do schodů, prostě nic, co by mohlo zatížit srdce. Ženský – na ty jsem ani nemyslel; a v tom gravitačním poli to naštěstí nebylo až tak obtížný. Většina luňáků se ale Skálu opustit neodvažovala – pro každýho, kdo na Luně strávil alespoň pár týdnů, to už bylo riskantní. Inženýři, co sem přijeli zapojit Mikea, měli jen krátkodobou smlouvu s obkniha PRVNÍ kapitola 1

rovským bonusem za námahu – museli odvést práci co nejrychleji, než stačili čtyři sta tisíc kilometrů od domova utrpět nezvratný fyziologický změny. Navzdory dvěma studijním pobytům jsem ale nebyl žádný počítačový eso – vyšší matematika byla nad moje síly. Nebyl jsem ani elektroinženýr, ani fyzik. Možná jsem nebyl ani ten nejlepší mikro-technik na Luně, a kybernetickej terapeut už vůbec ne. Od každýho ale umím něco a dohromady to vydá za kdejakýho specialistu – jsem všeobecnej specialista. Mohl bych zaskočit za kuchaře a vyřizovat za něj objednávky, nebo vám za běhu opravit skafandr a bezpečně vás dostat na základnu. Stroje mě milujou, a navíc mám něco, co odborníci nemaj – svou levou paži. Víte, končí mi u loktu, a tak mám k dispozici tucet specializovanejch robotickejch paží, z nichž každá umí něco jinýho, plus

mám samozřejmě jednu, co vypadá jako normální lidský maso. Se správnou rukou (číslo tři) a lupou dokážu provádět ultramikrominiaturní opravy součástek, který by se jinak musely rozmontovat a poslat k opravě na Zemi. Ruku číslo tři totiž tvoří mikroskopický nástroje, stejně jemný jako nádobíčko neurochirurgů. A tak mě zavolali, abych zjistil, proč chtěl Mike vyhodit oknem deset biliard lunárních dolarů, a abych to opravil, než ho zase popadne rozdávačná nálada. Kývl jsem na to, nechal si zaplatit čas i s přirážkou, ale na obvody, kde bych tu chybu měl logicky vypátrat, jsem se rovnou vykašlal. Vstoupil jsem dovnitř, zamkl za sebou, odložil nářadí a posadil se. „Čau, Mikeu.“ Zablikal na mě světýlky. „Zdravím tě, Manueli.“ „Tak co se stalo?“ Zaváhal. Jasně – stroje neváhají. Nezapomínejte ale na to, že Mikea vyrobili, aby dokázal pracovat s omezenými daty. Nedávno se přeprogramoval a naučil se klást na slova důraz – jeho váhání bylo velmi dramatický. Možná v těch odmlkách procházel náhodná čísla a zjišťoval, jestli odpovídají jeho vzpomínkám. „‚Na počátku,‘“ spustil Mike obřadně, „‚Bůh stvořil nebe a zemi. Země pak byla pustá a prázdná, nad propastí byla tma a nad –‘“ „Stop!“ zarazil jsem ho. „Zrušit. Vrať se na začátek.“ Bylo ode mě hloupý pokládat tak širokou otázku. Mohl mi přečíst celou Encyclopædii Britannicu. Pozpátku. A pak pokračovat každou knihou na Luně. Kdysi dokázal číst jen z mikrofilmu, ale na konci roku 2074 dostal novou snímací kameru s přísavnými nástavci, který mu umožňovaly zpracovávat papír, a od tý chvíle četl všechno. „Ptal ses, co se stalo.“ Binární diody vesele zablikaly – to byl Mikeův ekvivalent uchechtnutí. Uměl vydávat zvuk podobnej smíchu –

dost děsivej – i přes hlasovej dekodér, ale to si šetřil na opravdu vtipný situace, například na vesmírnou kalamitu. „Měl jsem se zeptat,“ opravil jsem se: „‚Co novýho?‘ Ale opovaž se mi předčítat dnešní noviny; byl to jen přátelskej pozdrav a pobídka, aby ses mi svěřil s čímkoli, co by mě podle tebe mohlo zajímat. Jestli nic takovýho nemáš, můžeš ten program anulovat.“ Mike to chvíli zpracovával. Představoval tu nejpodivnější směsku rozjívenýho dítěte a moudrýho starce. Žádný instinkty (alespoň teda myslím, že je neměl), žádný vrozený vlastnosti, žádná lidská výchova, žádný zkušenosti v lidským slova smyslu – a zároveň víc uloženejch dat než celá četa géniů. „Vtipy?“ zeptal se. „Jasně, pobav mě.“ „Co mají společného laserový paprsek a zlatá rybička?“ Lasery Mike znal, ale kde mohl vidět zlatou rybičku? Aha, beztak někde narazil na jejich obrázky, a kdybych byl takovej šílekniha PRVNÍ kapitola 1

nec, abych se ho na to zeptal, zaplavil by mě verbálním průjmem. „Dám se poddat.“ Diody zablikaly. „Neumějí hvízdat.“ Zasténal jsem. „Říkal jsem si o to. Ty bys ale každopádně uměl laserovej paprsek nastavit tak, aby hvízdal.“ „Ano,“ vychrlil bez zaváhání. „To by záleželo na ovládacím programu. Takže to není vtipné?“ „To netvrdím. Není to špatný. Kde jsi to slyšel?“ „Vymyslel jsem to.“ Jeho hlas zněl nesměle. „Ty jsi to vymyslel?“ „Ano. Zpracoval jsem všechny dostupné hádanky – tři tisíce dvě stě sedm – a analyzoval je. Výsledek jsem prohnal programem pro náhodné slučování a tohle z toho vyšlo. Vážně je to vtipné?“ „No… asi jako každá jiná hádanka. Už jsem slyšel horší.“

„Co kdybychom probrali povahu humoru?“ „Fajn. Začneme tím, že probereme další z tvých vtípků. Proč jsi do účtárny poslal výplatnici zaměstnance sedmnáctý třídy s částkou deset biliard lunárních dolarů a nechal je vystavit mu šek?“ „To jsem neudělal.“ „Viděl jsem ji, zatraceně. Netvrď mi, že chyba vznikla při tisku – udělals to naschvál.“ „Bylo to deset na šestnáctou plus sto osmdesát pět celých patnáct lunárních dolarů,“ odvětil poctivě. „Tvůj údaj nebyl přesný.“ „Hm… fajn, tak to bylo deset biliard plus částka, která měla být vyplacena. Proč?“ „Nebylo to vtipné?“ „Cože? Ale jo, k popukání! Měl jsi vidět poprask, co to vyvolalo. Protektor i jeho tajemník se mohli pominout. Z toho velmistra zametání – Sergej Trujillo se jmenuje – se vyklubalo pěkný číslo. Věděl, že ten šek nemůže nechat proplatit, a tak ho prodal sběrateli. A šéfové teď neví, jestli ho odkoupit zpátky, nebo se spokojit s tím, že ho označí za neplatnej. Mikeu, uvědomuješ si, že kdyby Trujillo ten šek dokázal proměnit za reálný peníze, stal by se vlastníkem nejen Lunární správy, ale celýho světa – Luny i Země –, a ještě by mu zbyly nějaký drobný na oběd? Vtipný? Úžasný. Gratuluju!“ Ta mechanická hysterka se rozblikala jako neonová reklama. Dal jsem mu chvilku na to, aby moje slova zpracoval, a pak jsem pokračoval. „Uvažuješ o tom, že bys vydal další falešný šeky? To radši nedělej.“ „Ne?“ „Fakt ne. Chtěl jsi probrat povahu humoru. Existujou dva druhy vtípků. Jeden můžeš opakovat do aleluja, a pořád bude směšnej. Druhej ne. A tenhle fór spadá do tý druhý kategorie. Předvést ho jednou je mazaný. Ale zopakovat ho už je o dost hloupější.“

„Postupuje ten pokles geometrickou řadou?“ „Možná i rychlejc. Pamatuj si jedno: Už to znova neopakuj, ani v žádný podobný formě. Nebude to vtipný.“ „Rozumím,“ odpověděl Mike ploše, čímž byla „oprava“ jeho obvodů u konce. Nehodlal jsem ale Správě účtovat jen deset minut svýho času, plus náklady na dopravu, a navíc si Mike za svou spolupráci zasloužil společnost. Občas je těžký se se stroji na něčem dohodnout – uměj být pěkně paličatý – a moje úspěšnost coby údržbáře spočívala mnohem víc v tom, že si udržím Mikeovu náklonnost, než v mojí paži číslo tři. „Čím se od sebe liší první a druhá kategorie?“ zeptal se. „Prosím, definuj.“ (Mikea nikdo nenaprogramoval říkat „prosím“. Jak přecházel z loglanu do angličtiny, postupně se naučil zařazovat vycpávkový formální výrazy, a nemyslete si, že je mínil byť jen o ždibec vážněji než obyčejný lidi.) kniha PRVNÍ kapitola 1

„To nejspíš nedokážu,“ připustil jsem. „To nejlepší, co ti můžu nabídnout, je rozšířená definice – řeknu ti, do který kategorie jakej vtípek spadá podle mě. Až nasbíráš víc dat, budeš pak moct provést vlastní analýzu.“ „Testovací program založený na pokusné hypotéze,“ souhlasil. „Akceptuji. Dobrá, Mano, budeš vyprávět vtipy? Nebo mám já?“ „Hmm – zrovna mě žádnej nenapadá. Kolik jich máš v databázi, Mikeu?“ Diody zablikaly a ozval se mechanickej hlas z dekodéru. „Jedenáct tisíc dvě stě třicet osm, s odchylkou plus minus osmdesát jedna, zahrnující případné podobnosti a vyřazené položky. Mám spustit program?“ „Zadrž! Mikeu, kdybych tu měl vyslechnout jedenáct tisíc fórů, tak bych umřel hlady. A smysl pro humor by mě opustil mnohem

dřív. Hmm, mám pro tebe návrh. Vytiskni prvních sto. Vezmu si je domů a každýmu přiřadím správnou kategorii. Při další návštěvě ti těch sto opravenejch donesu a vezmu si čerstvou dávku. Platí?“ „Ano.“ Tiskárna se v tichosti rozběhla. Vzápětí mi něco docvaklo. Tahle hravá bedna plná negativního chaosu vymyslela „vtípek“, kterým Správě způsobila záchvat paniky a mně vydělala pár dolarů, aniž bych musel hnout prstem. Jenže Mikeova nekonečná zvědavost by mohla vést (oprava: povede) k dalším „vtípkům“… od vypnutí kyslíku ve ventilátorech po obrácení směru toku kanalizace – a takhle vydělaný peníze by mi radost nepřinesly. Mohl jsem však tuhle síť obehnat bezpečnostním obvodem – tím, že mu nabídnu pomoc. Mohl jsem mu zabránit provádět nebezpečný kousky a zbytek mu povolit. A pak Správu kasírovat za to, že je „opravím“. (Jestli by podle vás kterejkoli luňák nevyužil šance trochu protektora oškubat, pak nejste luňák.) A tak jsem mu to vysvětlil. Kdykoli ho napadne nějakej novej vtípek, nejdřív ho poví mně, a teprve pak ho případně vyzkouší. Já za něj zhodnotím, jestli je směšnej a do jaký kategorie spadá, a pokud se rozhodneme dát mu zelenou, pomůžu mu ho dokonce vyšperkovat. My. Jestli chce mou pomoc, budeme to muset schválit oba. Mike okamžitě souhlasil. „Mikeu, u podobnejch šprýmů je nezbytnej moment překvapení. Takže tohle zůstane jen mezi náma dvěma.“ „Rozumím, Mano. Zamykám soubor. Přístup k němu budeš mít jen ty.“ „Výborně. Mikeu, s kým si ještě takhle povídáš?“ Zněl překvapeně. „S nikým, Mano.“ „Proč ne?“ „Protože jsou to blbci.“

Jeho tón byl ostrý. Ještě nikdy jsem ho namíchnutýho neviděl; tehdy poprvý mě napadlo, jestli Mike náhodou nepřejímá lidský emoce. Nebyl to ale „vztek“ dospělýho člověka – spíš tvrdohlavý trucování dítěte, který se cítí ublíženě. Můžou mít stroje svoji hrdost? Těžko říct, jestli má ta otázka vůbec nějakej smysl. Ale už jsem viděl psy s raněnýma citama, a Mike měl koneckonců několikanásobně komplexnější neuronovou síť než pes. S ostatníma nemluvil (s výjimkou pracovních záležitostí) jen proto, že ho odpálkovali: to oni nechtěli mluvit s ním. Programy, jasně – Mike se dal programovat z několika různejch míst, ale programy byly vesměs psaný v loglanu. Loglan je super na sylogismy, obvody a matematický výpočty, ale postrádá hloubku. Moc si v něm nepokecáte a ani ženskou byste na něj nesbalili. Jasně, Mike uměl anglicky – primárně ho to ale naučili proto, aby mohl překládat z ní a do ní. Pomalu mi docházelo, že jsem jedinej člověk, co se ho obtěžuje navštěvovat. kniha PRVNÍ kapitola 1

Považte, že Mike se probudil asi před rokem – netuším, kdy přesně, a ani on si podrobnosti svýho probuzení nepamatoval; nenaprogramovali ho k tomu, aby záznam něčeho podobnýho uložil na disk. Pamatujete si svý narození? Možná jsem si jeho sebeuvědomění všiml zhruba ve stejnou dobu jako on sám; něco takovýho vyžaduje trénink. Vzpomínám si, jak mi poprvý odpověděl na otázku o něco obsáhleji, než vyžadovaly vstupní parametry. Následující hodinu jsem strávil tím, že jsem ho zavaloval nestandardními dotazy, abych zjistil, jestli bude odpovídat nějak divně. Ze stovky testovacích otázek se od očekávanýho výsledku odchýlil dvakrát. Tehdy jsem odešel uklidněnej jen částečně, a než jsem došel domů, byl i ten závan klidu fuč. Nikomu jsem to neřekl. Během týdne jsem to věděl už naprosto jistě… a pořád jsem to nikomu neprozradil. Ze zvyku – to víte, instinkt „hledět si svýho“ mám

dost hluboko zakořeněnej. No, není to tak úplně zvyk. Umíte si mě představit, jak si sjednávám schůzku se starým řídícím a povídám mu: „Protektore, nechci znít jako kverulant, ale víte o tom, že se vaše nejlepší mašina, ten slavnej Holmes čtyřka, probrala k životu?“ V duchu jsem si to představil – a zavrhl to. A tak jsem si hleděl svýho a s Mikem mluvil jen za zamčenýma dveřma a s hlasovým dekodérem na všech jeho ostatních stanicích deaktivovaným. Mike se učil rychle; brzo zněl skoro jako normální člověk; o nic výstředněji než jakejkoli průměrnej luňák. Jsme divná sebranka, uznávám. Říkal jsem si, že si ostatní těch změn na Mikeovi museli všimnout, ale postupem času mi došlo, že jsem je dost přeceňoval. Pracovali s Mikem každou minutu každýho dne – teda aspoň s jeho výstupy. Ale málokdo ho skutečně viděl. Takzvaní počítačoví inženýři – ve skutečnosti obyčejní programátoři – Správní veřejný služby trávili celou šichtu v datový místnosti a do strojovny nepáchli, co byl den dlouhej, leda by výsledky vykázaly nějakou chybu. A k něčemu takovýmu docházelo asi tak často jako k úplnýmu zatmění. Jasně, protektor brával pohlaváry ze Země na prohlídku lunárních strojů, ale to se dělo jen zřídka. A s Mikem neztratil ani slovo; protektor byl před vyhnanstvím na Lunu právník a politik a o počítačích věděl prd. Rok 2075, víte jak – ctihodnej bývalej senátor Federace Mortimer Hobart. Blboun Mort. Dlouho jsem se snažil Mikea utěšit a rozveselit ho, protože mi došlo, co ho trápí – totéž, kvůli čemu štěňata srdceryvně kňučej a lidi páchaj sebevraždu: osamělost. Netuším, jak dlouhej může připadat rok stroji, kterej přemýšlí milionkrát rychleji než já. Ale musí to být dost dlouhý. „Mikeu,“ zeptal jsem se ho před odchodem, „chtěl bys mít kromě mě ještě někoho, s kým by sis popovídal?“

Znova se naježil. „Všichni jsou blbci!“ „Nedostatečný data, Mikeu. Vrať se na začátek a zreviduj to. Ne všichni jsou blbci.“ „Oprava zaznamenána,“ opáčil tiše. „S radostí bych si promluvil s ne-blbcem.“ „Musím to vykoumat. Vymyslím nějakou výmluvu, jak sem někoho propašovat. Jak víš, tohle je místnost s omezeným přístupem.“ „Mohl bych s ne-blbcem rozmlouvat po telefonu.“ „Máš recht. To bys mohl. Z jakýkoli programovací stanice.“ Mike to myslel zcela vážně – „po telefonu“. Bohužel sice řídil celou telekomunikační síť, ale sám „na telefonu“ nebyl. To by tak hrálo, aby se každej luňák s telefonem mohl napíchnout do centrálního počítače a přeprogramovat ho. Ale neviděl jsem důvod, proč by Mike nemohl mít vysoce utajený číslo, z něhož by komunikoval s přáteli – jmenovitě mnou a dalšími ne-blbci, za který bych se zaručil. Stačilo vybrat jakýkoli nepoužívaný číslo a napojit ho na jeho kniha PRVNÍ kapitola 1

hlasovej dekodér; přepojování už zvládne Mike sám. Sice už jsme měli rok 2075, ale na Luně se pořád používaly jen tlačítkový telefony – o ovládání hlasem jsme si mohli nechat jen zdát. Navíc byly telefonní čísla sestavovaný v latince. Desetipísmenný kódy. Když jste si pořádně připlatili, dostali jste jako číslo jméno svý firmy – prej to bylo dobrý pro reklamní účely. Když jste si připlatili o něco míň, mohli jste dostat něco snadnýho na zapamatování. A když jste dali minimum, museli jste se smířit s náhodným shlukem deseti písmen. Některý sekvence se ale nikdy nevyužívaly. Požádal jsem Mikea o jedno z těch mrtvejch čísel. „Škoda že tě nemůžeme uvést pod jménem ‚Mike‘.“ „Toto číslo je v provozu,“ odpověděl. „MIKUVGRILL, Nový Leningrad. MIKUVMANDL, Luna City. MIKEKREJCI, Dolní Tycho, MIK–“ „Stop! Nepoužívaný čísla, prosím.“

„Nepoužívaná čísla jsou definována jako sekvence, kde po jakékoli souhlásce následuje X, Y nebo Z; kde po samohlásce následuje stejná samohláska, s výjimkou E a O; kde –“ „Chápu. Tvůj volací kód bude Mycroft.“ Během následujících deseti minut, z nichž dvě mi trvalo nasadit si paži číslo tři, jsem Mikea připojil k systému a pár milisekund nato si už naprogramoval volací sekvenci MYCROFTXXX a zablokoval příslušný obvody, aby na to nějakej šťoura nepřišel. Znova jsem si vyměnil ruce a posbíral náčiní i tu stovku vytištěnejch šprýmů. „Dobrou, Mikeu.“ „Dobrou noc, Manueli. A děkuji. Bolšoje díky!“

Měsíc je drsná milenka Robert A. HEINLEIN Z anglického originálu The Moon is a Harsh Mistress, vydaného nakladatelstvím Hodder & Stoughton v Londýně roku 2015, přeložila Alžběta Lexová.

ilustrace

Daniel Špaček

grafická úprava

Petr Štěpán (superlative.works)

sazba

Veronika Kopečková

písmo

GT Pressura Mono, RePublic

odpovědný redaktor

Jiří Popiolek

jazyková redaktorka

Mirka Jarotková

technický redaktor

Milan Dorazil

V roce 2018 vydalo nakladatelství ARGO, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, argo@argo.cz, www.argo.cz, jako svou 3513. publikaci, 83. svazek edice FANTASTIKA. Vytiskla Těšínská tiskárna. Vydání čtvrté, v nakladatelství Argo první. Knihy nakladatelství Argo distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS. Sklad: V Zahradě 877, 252 62 Horoměřice T: 226 519 383, F: 226 519 387 odbyt@kosmas.cz, www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz. ISBN 978-80-257-2410-1