Clark Ashton Smith
MIMO PROSTOR A ČAS
Pandaemonium Svazek 8 Řídí Ondřej Müller
MIMO_PROSTOR_21.5.indd 3
29.05.18 11:42
MIMO_PROSTOR_21.5.indd 4
29.05.18 11:42
Překlad Linda Kosatíková Ilustrace Jakub Gajdošík Plus
MIMO_PROSTOR_21.5.indd 5
29.05.18 11:42
Copyright © CASiana Enterprises, 2002, 2017. All rights reserved. First published by Gollancz Fantasy Masterworks in 2002. This revised edition published in 2018 by Albatros Media. Foreword: The Lost Worlds of Klarkash-Ton copyright © 2018 by Stephen Jones Texty použité v tomto vydání připravili Scott Connors a Ron Hilger pro pětisvazkovou řadu The Collected Fantasies of Clark Ashton Smith, vydalo nakladatelství Nightshade Books v roce 2006, copyright © Literary Estate of Clark Ashton Smith. Translation © Linda Bartošková, 2018 Foreword translation © Antonín Handl, 2018 Translation of „Song of the Necromancer“ © Ondřej Hanus Illustrations © Jakub Gajdošík, 2018 ISBN 978-80-259-0054-3
MIMO_PROSTOR_21.5.indd 6
29.05.18 11:42
Gérard de l’Automne přemítal o rýmech nové balady na počest Fleurette, zatímco kráčel po mozaice z listí na stezce averoigneskými lesy směrem k Vyônes. Jelikož byl na cestě, aby se setkal s Fleurette, která mu slíbila dostaveníčko mezi duby a buky jako nějaká venkovská dívka, ubíhala cesta Gérardovi rychleji, než skládal baladu. Jeho láska byla v onom stadiu, které je i pro profesionálního trubadúra spíše rozptýlením než inspirací, a opakovaně ho pohlcovalo přemítání o rozkoších jiných než čistě básnických. Tráva a stromy se skvěly svěžími barvami středověkého máje, trávník zdobily azurové, bílé a žluté kvítky jako umná krajka a podél cesty zurčel po oblázcích potok, jako by pod hladinou ševelily hlasy hašteřících se rusalek. Prosluněný vzduch byl prosycen 59
MIMO_PROSTOR_21.5.indd 59
29.05.18 11:42
rozpukem mládí a romantikou a touha, která vyvěrala z Gérardova srdce, se téměř mysticky mísila s lesními vůněmi. Gérard byl trouvère, jemuž jarý věk a mnoho toulek vynesly jistou slávu. Po způsobu trubadúrů putoval od dvora ke dvoru, od zámku k zámku. A nyní byl hostem hraběte de la Frênaie, jehož vysoký hrad přehlížel polovinu okolního lesa. Jednoho dne při návštěvě starobylého katedrálního města Vyônes, které se nachází poblíž prastarého lesa Averoigne, zahlédl Gérard Fleurette, dceru bohatého obchodníka Guillauma Cochina, a zamiloval se do té oslnivé plavovlásky upřímněji, než by se dalo očekávat od někoho s obzvláštním sklonem k takovým věcem. Podařilo se mu vyjevit jí své city. A po měsíci vyměňování milostných psaníček, balad a kradmých rozhovorů uskutečněných s pomocí úslužné gardedámy zařídila si s ním lesní dostaveníčko, když její otec odjel z Vyônes. V doprovodu své komorné a sluhy měla odjet z městečka brzy odpoledne a sejít se s Gérardem u jistého buku, rozložitého a starého. Služebnictvo se pak diskrétně vzdálí a milenci zůstanou v podstatě sami. Nebylo pravděpodobné, že je někdo uvidí nebo vyruší, protože hustý a prastarý les měl mezi venkovany špatnou pověst. Někde v jeho nitru se nacházely trosky Château des Faussesflammes, kde strašilo. A také se tam nacházela dvojmístná hrobka, v níž bez posvěcení už více než dvě stě let leželi sieur Hugh du Malinbois a jeho zámecká paní, kteří ve své době vešli ve známost jako čarodějové. O nich a jejich přízracích kolovaly hrůzné historky. A vyprávěly se příběhy o vlkodlacích a skřetech, o vílách a čertech a upírech, jimiž se Averoigne jen hemžilo. Těm pohádkám však Gérard nevěnoval pozornost, protože taková stvoření by se za plného denního světla stěží odvažovala vylézt. Ztřeštěná Fleurette rovněž prohlásila, že se nebojí. Bylo však nutné slíbit sluhům podstatný pourboire, jelikož oni místním pověrám věřili bez výhrad. Gérard na averoignské legendy úplně zapomněl, když spěchal po stezce plné slunečních zrcátek. Blížil se k buku, který se měl 60
MIMO_PROSTOR_21.5.indd 60
29.05.18 11:42
brzy objevit za zatáčkou. A tep se mu zrychloval a chvěl, když uvažoval, zda již Fleurette na místo dostaveníčka dorazila. Zcela upustil od snahy skládat baladu, která během tří mil, jež urazil z La Frênaie, nepokročila dál než doprostřed kostrbaté první sloky. Jeho myšlenky byly takové, jaké příslušejí vášnivému a netrpělivému milenci. Přerušil je však pronikavý křik zpoza zelené stěny borovic rostoucích u cesty, který zesílil do nesnesitelných výšek strachu a hrůzy. Gérard se vylekaně zahleděl do hustých větví. A když výkřik utichl, zaslechl zvuk tlumených spěšných kroků a jakoby potyčku několika těl. Výkřik zazněl znovu. Zcela jistě to byl hlas ženy ocitnuvší se v hrozivém nebezpečí. Tasil z pochvy dýku, pevněji sevřel dlouhou habrovou hůl, kterou si nesl na ochranu proti zmijím, které prý v Averoigne číhají, a bez váhání a rozmyslu se vrhl mezi nízké větve, odkud hlas podle všeho vycházel. Na mýtince za stromy uviděl ženu zápasící se třemi násilníky, kteří vypadali mimořádně surově a zle. I v tom spěchu a překvapení si Gérard uvědomil, že ještě nikdy takové muže ani ženu neviděl. Žena byla oděna do smaragdově zelených šatů, jejichž barva ladila s jejíma očima. Její tvář byla mrtvolně bledá, ale i pronikavě krásná. Rty jí barvil šarlat čerstvě prolité krve. Muži byli tmaví jako Maurové a namísto očí měli jen rudé ohnivé škvíry pod šikmým čelem zarostlým zvířecími štětinami. Na jejich chodidlech bylo něco podivného, ale Gérard si uvědomil až mnohem později, v čem ta zvláštnost spočívala. Vzpomněl si, že všichni měli cosi jako kopyta, ale pohybovali se neobyčejně hbitě. Kdovíproč si nikdy nedokázal vybavit, jaké měli oblečení. Když se Gérard vynořil z větvoví, žena k němu obrátila prosebný pohled. Muži však jeho příchodu nevěnovali pozornost, třebaže jeden z nich popadl do chlupatého sevření ruce, které se žena pokoušela vztáhnout ke svému zachránci. Gérard pozvedl hůl a vyrazil proti násilníkům. Tomu nejbližšímu zasadil těžkou ránu do hlavy – ránu, která jej musela složit k zemi. Jenže hůl bez 61
MIMO_PROSTOR_21.5.indd 61
29.05.18 11:42
odporu pročísla vzduch, Gérard se zapotácel a téměř upadl, jak se pokoušel znovu získat rovnováhu. Byl zmatený a nechápal, co se děje, a vtom si všiml, že hromada zápasících těl zmizela. Přinejmenším oni tři muži zmizeli. Avšak mezi prostředními větvemi vysoké borovice za mýtinou zahlédl smrtelně bledou ženu, která se na něj chvíli záhadně, jakoby záludně usmívala, než se i ona rozplynula mezi jehličím. Gérard už pochopil a roztřeseně se pokřižoval. Ošálili ho démoni nebo přízraky, kteří určitě neměli za lubem nic dobrého. Stal se obětí zlovolného kouzla. Na těch legendách, které zaslechl, na špatné pověsti averoigneského lesa očividně něco bylo. Vracel se ve svých stopách na stezku, po níž sem došel. Ale když už si myslel, že se dostal zpět na místo, kde prve zaslechl ten pronikavý, nepozemský výkřik, uviděl, že tam žádná stezka není. Dokonce nepoznával ani zdejší les. Listí kolem něj už nezářilo svěží zelení. Bylo smutné a ponuré a stromy se buď podobaly cypřišům, nebo už byly seschlé podzimem či hnilobou. Namísto bublajícího potoka se před ním prostírala hladina jezera, která byla temná a kalná jako sražená krev a nezrcadlila podzimní traviny vlající jako vlasy sebevrahů, ani kostry vykotlaných vrb, které se křivily nad nimi. Teď už Gérard s jistotou věděl, že se stal obětí zlé kletby. Když se vydal za lstivým voláním o pomoc, vystavil se čárám, nechal se vtáhnout do kruhu jejich moci. Nevěděl, jaké čarodějné či démonické síly se rozhodly jej přilákat. Věděl však, že se ocitl v nesmírně nebezpečné situaci. Sevřel habrovou hůl pevněji v ruce a modlil se ke všem svatým, na něž si vzpomněl, zatímco se rozhlížel a pátral po nějakém viditelném zlu. Kolem něj bylo vše pusté a mrtvé, jako by si na tom místě dávali umrlci dostaveníčka s démony. Nic se nepohnulo, ani uschlý list. A nešuměla tu suchá tráva ani listí, nezpívali ptáci ani nebzučely včely, nešuměla tu ani nezurčela voda. Mrtvolně šedivé nebe vypadalo, že nikdy nespatřilo slunce, a studené, neměnné 62
MIMO_PROSTOR_21.5.indd 62
29.05.18 11:42
světlo nemělo svůj zdroj ani cíl, žádné paprsky ani stíny. Gérard opatrně obhlížel své okolí. A čím víc viděl, tím méně se mu to líbilo: protože při každém pohledu objevil nějakou novou a nepříjemnou drobnost. Tamhle v lese se pohybovala světla, která však zmizela, když se na ně podíval přímo. Pod vodní hladinou se vznášely utopené tváře, objevovaly se a mizely jako živé bubliny dřív, než dokázal rozeznat jejich podobu. A když se přes to jezero zahleděl, uvědomil si, proč do té chvíle neviděl starobylý kamenný hrad s mnoha věžemi, jehož bližší zdi se zdvíhaly přímo z jezerní vody. Byl tak šedý, tichý a rozlehlý, až se zdálo, že mezi nehybným jezerem a stejně nehybným nebem stojí nesčetné věky. Byl starší než svět, než samo světlo: byl vrstevníkem strachu a temnoty, a lpěla na něm hrůza, plížila se po jeho hradbách, neviditelná, ale hmatatelná. Hrad nejevil žádné známky života a nad jeho věžemi ani donjonem nevlály žádné zástavy. Gérard však věděl s jistotou, jako by ho nějaký hlas zřetelně varoval, že jde o zřídlo čar, které ho ošálily. Mysl mu zaplavila panika, zdálo se mu, že slyší zlověstný šustot peří, mumlání démonických hrozeb a intrik. Otočil se a prchl mezi chmurné stromy. Byl zoufalý a vyděšený, ale i při útěku si vzpomněl na Fleurette, jestlipak na něj čeká na domluveném místě, nebo jestli byla i se svými průvodci také očarována a vlákána do říše ďábelského neskutečna. Znovu se začal modlit a prosil svaté, aby ochránili jak ji, tak jeho. Les, jímž běžel, připomínal přízračné a spletité bludiště. Nebylo tu nic, čím by se mohl řídit, žádné stopy zvířat ani lidí. A hnědočerné cypřiše a podzimní stromy s uschlým listím stále houstly, jako by je nějaká zlovolná síla nutila k tomu, aby se mu stavěly do cesty. Větve byly jako nenechavé paže, které se ho snažily zadržet. Byl by přísahal, že cítí, jak se kolem něj silně a obratně ovíjejí jako živé. Zuřivě a zoufale s nimi bojoval a připadalo mu, že v praskotu větví slyší ďábelský smích. Nakonec se s úlevným vzlykem prodral 63
MIMO_PROSTOR_21.5.indd 63
29.05.18 11:42
na jakousi stezku. Rozběhl se po ní v bláznivé naději na únik jako někdo, komu je nepřítel v patách. Ale zakrátko se znovu ocitl na břehu onoho jezera, nad jehož nehybnou hladinou se stále tyčily vysoké, starobylé věže prastarého hradu. Opět se otočil a prchal. A opět, po tomtéž bloudění a tomtéž zápase, se nevyhnutelně vrátil k jezeru. Srdce mu ztěžklo, a jako by je měl z olova, nořilo se do nejhlubší bažiny zoufalství a děsu. Vzdal se a přestal se pokoušet o útěk. Jeho vůle otupěla, jako by ji rozdrtila vyšší moc, jež už nemínila trpět jeho nicotnou vzpurnost. Nedokázal vzdorovat, když jakási neúprosná síla vedla jeho kroky po břehu jezera k hrozivému hradu. Když přišel blíž, uviděl, že hrad je obklopen vodním příkopem, v němž je voda stejně stojatá jako v jezeře a jehož hladinu pokrývá měňavý šlem hniloby. Padací most byl spuštěný a brána otevřená, jako by vítala očekávaného hosta. Ale stále nic nenasvědčovalo tomu, že by tu bydleli lidé, a ve zdech té velké šedé stavby vládlo ticho jako v hrobce. A hrobku víc než co ostatní připomínalo nádvoří, nad nímž se tyčil mohutný donjon. Gérard, poháněný stejnou mocí, která ho sem přivedla po jezerním břehu, překročil padací most a prošel pod chmurným barbakanem na prázdné nádvoří. Do něj mířila prázdná zamřížovaná okna a na opačném konci nádvoří byly dokořán otevřeny tajemné dveře, za nimiž zela tmavá chodba. Když se ke dveřím přiblížil, uviděl, že na prahu stojí jakýsi muž, přestože by ještě před chvílí přísahal, že na tom místě nebyl nikdo vidět. Gérard svou habrovou hůl neztratil, a i když mu rozum říkal, že taková zbraň je proti nadpřirozenému nepříteli marná, jakýsi tajemný instinkt ho ponoukal kurážně ji uchopit, když se blížil k postavě čekající na prahu. Muž byl neobvykle vysoký a vyhublý, oblečený v černém oděvu zastaralého střihu. Na smrtelně bílém obličeji se uprostřed modročerného vousu podivně vyjímaly červené rty. Podobaly se 64
MIMO_PROSTOR_21.5.indd 64
29.05.18 11:42
rtům té ženy, která tak podivně i se svými útočníky zmizela, když se k nim Gérard přiblížil. Oči neznámého byly bledé a svítily jako bludičky. Gérard se zachvěl pod jeho pohledem a studeným, ironickým úsměvem na šarlatových rtech, které vypadaly, že uchovávají celou říši tajemství příliš strašných a děsivých, než aby mohla být odhalena. „Jsem sieur du Malinbois,“ představil se muž. Jeho hlas byl úlisný i falešný zároveň a v mladém trubadúrovi jen posílil pocit hnusu. A když se rty toho muže rozevřely, Gérard zahlédl jeho zuby, nepřirozeně malé a špičaté jako tesáky divokého zvířete. „Štěstěna tomu chtěla, abyste se stal mým hostem,“ pokračoval muž. „Pohostinství, které vám mohu nabídnout, je jednoduché a skromné a je možné, že vám můj příbytek bude připadat poněkud skličující. Ale mohu vás alespoň ujistit, že uvítání bude stejně patřičné jako upřímné.“ „Děkuji vám za laskavou nabídku,“ odpověděl Gérard. „Mám však schůzku s přítelkyní a zdá se mi, že jsem nějakým nevysvětlitelným způsobem zabloudil. Byl bych vám hluboce vděčný, kdybyste mi ukázal cestu do Vyônes. Nedaleko odsud by měla být stezka a já byl tak hloupý, že jsem z ní sešel.“ Ta slova zněla prázdně a marně i jeho vlastním uším, sotva je vyslovil. A jméno, které uvedl jeho podivný hostitel – sieur du Malinbois – mu zněla hlavou jako chmurné zvonění umíráčku. Přesto si nemohl v té chvíli vzpomenout, co strašidelného a přízračného to jméno znamená.
65
MIMO_PROSTOR_21.5.indd 65
29.05.18 11:42
MIMO_PROSTOR_21.5.indd 340
29.05.18 11:42
OBSAH Stephen Jones: Ztracené světy Klarkash-Tona (předmluva)
7
Nekromantova píseň
37
Hrůzná poušť Yondo
39
Devátá kostra
47
Poslední zaklínadlo
53
Dostaveníčko v Averoigne
59
Čarodějův návrat
75
Příběh Satampry Zeirose
92
Dveře na Saturn
106
Gorgona
127
Osud Avoosla Wuthoqquana
140
Utajený potomek
150
Říše nekromantů
170
Lovci ze záhrobí
180
Ostrov mučitelů
195
Bestie z Averoigne
215
Genius loci
231
Ubbo-Sathla
250
Zoraidin polibek
259
Semeno z hrobky
266
Tkadlec v hrobce
281
Ghúl
295
Pohřební bůh
301
Malygrisova smrt
325
MIMO_PROSTOR_21.5.indd 341
29.05.18 11:42
Clark Asthon Smith MIMO PROSTOR A ČAS VYBRANÉ SPISY SVAZEK I Z anglických originálů, obsažených v souboru The Emperor of Dreams. The Lost Worlds of Clark Asthon Smith, vydaném roku 2012 nakladatelstvím Gollancz, přeložila Linda Bartošková Předmluvu přeložil Antonín Handl Báseň „Nekromantova píseň“ přeložil Ondřej Hanus Ilustrace Jakub Gajdošík Grafická úprava a sazba Tomáš Cikán a Daniela Hadravová Vydalo nakladatelství Plus v Praze roku 2018 ve společnosti Albatros Media a. s. se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4 číslo publikace 32 291 Korektury Viola Hlaváčková Odpovědný redaktor Ondřej Hanus Technický redaktor Lubomír Kuba Vytiskla Centa, spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno 1. vydání www.nakladatelstviplus.cz www.facebook.com/plusnakladatelství www.albatrosmedia.cz
MIMO_PROSTOR_21.5.indd 344
29.05.18 11:42