Jiskřičky v popelu

Page 1

Návrat na Mizeon II – Jiskřičky v popelu díl čvrtý – Sibiel díl pátý – Teggen

c 2018 by nakladatelství Nová vlna Copyright c Miroslava Dvořáková, 2018 c 2018 by Anna Marie Dvořáková CoverArt Editor: Martin Balcárek, Vladimír Němec ISBN 978-80-85845-88-4 První vydání Pravčice, 2018


Díl čtvrtý – Sibiel Satelit Maharáví, vojenská základna Sibiel neměl ponětí, kolik hodin uplynulo. Za okny bylo šero, ale to je na Maharáví normální. Tolik slov, kolik dnes musel říct, snad nepronesl za celý svůj život. Ležel natažený na koberci v pracovně plukovníka Lennyho Arci-Fezziela, civěl na šedivý strop a hlavou mu vířily tisíce otázek. Neustále se mu vybavovaly útržky Šlupkova svědectví, které poloviční drak přednesl ještě na Bredeonu těsně poté, co se vrátil ze zdevastovaného Mizeonu: Když se to celé definitivně posralo, vyprávěl Šlupka, a relikviář vyletěl do vzduchu, proměnil jsem se a letěl taky. Plachtil jsem těsně pod mraky. Viděl jsem Padlé řádit. Jako živé blesky těkali Kernokem. Arcidémony, na které narazili, spalovali po skupinách. Myslel jsem, že nemám co ztratit. Počítal jsem s tím, že zemřu v boji, ale oni mě pořád míjeli. Pohybovali se tak rychle, že než jsem se stačil z výšky snést, byli by už na odvráceném konci města. Tak si mě všiml Aisus. Přisvištěl ke mně a řekl mi, že Rafedaxarrova éra končí. Že všechny jeho výhonky rozdrtí stejně, jako zničili jeho arogantního vnuka. Mě prý ušetří, protože mají u draků starý dluh. Jestli chci žít, ať se okamžitě přesunu na Erektiad, kam patřím, a ať s sebou vezmu své potomky, dokud je čas. Ostatní Padlí mezitím zmizeli. Hádám, že do Levenu, Rahany, na venkovské statky v Abderanu, aby dílo dokonali. Větřil jsem, hledal. Na chvíli se mi zdálo, že cítím Issaka, ale potom jsem jeho stopu ztratil. V troskách Hedenské usedlosti jsem našel svou dceru Vilenu. Byla tam s dětmi, synovci a neteřemi. Tehdy se Šlupka odmlčel a upřel pohled na svého syna Issaka: Tví synové jsou naživu. Ale tvá žena. . . Zatímco se Issak roztřásl, Šlupka pokračoval: Dcera byla hysterická, děti zmatené. Manžela, otce a strýce jim roztrhali před očima. Otevřel jsem jim bránu na základnu v Maharáví a letěl jsem sem. Aspoň teď bylo jasné, proč Padlí Šlupku a jeho potomky ušetřili. Protože jim Erektiadi pomáhali ke svobodě před pěti sty lety. Sibiel jen doufal, že se to neobrátí proti Arci-Tassiům a že se nenajde pitomec, který by se odvážil obvinit Arci-Tassie ze zrady.

7


Sibiel se zhostil vysvětlování nové situace vyplašeným krajanům shromážděným v domě mizeonského velvyslance. Bolela ho každá věta: Padlí povstali. Zabíjeli arcidémony z Rafedaxarrovy krve. Nevíme ještě přesně, koho ušetřili, ale je tu naděje, že minuli ty z nás, kteří se do rodiny přiženili či přivdaly. Lichy, ewoui, skollí humanoidy a některé z potomků dračí princezny Tariony a prince Tassia. V současné době je Mizeon v rozkladu. Každý potomek Rafedaxarrovy linie, který tam vstoupí, riskuje smrt. Tím, že nám císař přikázal tady zůstat, nás všechny zachránil. Během dalších hodin vás přeneseme na základnu Maharáví, kam soustředíme přeživší. Přesně tolik jim řekl. Načež se Sibiel oficiálně rozloučil s Bredeonci. Mizeon je v současnosti v rozvalinách, chystáme se pracovat na nápravě. Lhal jako diplomat. Kdyby se mu někdo před třemi lety opovážil říct, že bude nucen jednat s politiky, byl by mu rozbil nos. Rozčilovalo jej, že nebyla příležitost zkontrolovat na Bredeonu Rafedaxarra. Nemohl si odskočit na ostrov, aniž by to musel složitě vysvětlovat. Co nejdříve to napraví. Jen co se to tu trochu uklidní. Raisi, kteří se o ex-císaře starají, si zaslouží vědět, co se děje. Taky je tu otázka, zda je na Bredeonu ještě bezpečno. Teď byl rád, že záležitosti s ex-císařovým pobytem zařídil sám a nevyužil pomoci té spřízněné právnické firmy. Přesun civilistů z Bredeonu na Maharáví proběhl celkem bez potíží. Nikdo nejančil, nikdo neprotestoval. Nejspíš proto, že byli v šoku. Ale všechno se uhlídat nedá. Těsně po přemístění začali někteří kafrat a kataklyzma zpochybňovat. Norden Arci-Pawner se ani nesnažil to maskovat. V nastalém chaosu si prostě otevřel portál a byl fuč. Než se gardistům podařilo dostat rozčilené arcidémony pod kontrolu, napodobili Nordena ještě Igisiův levoboček Twen a kapitánka Igisiovy ochranky raisi Renona. Pokud zamířili na Mizeon, Padlí je zahubí, konstatoval mdlým tónem Issak. Základnu na Maharáví Sibiel upřednostnil před Olixu a Lestenem, protože jedině na Maharáví se zbrojní sklady, kasárna a veškeré zázemí nacházejí pod zemí. Generál Xan se odporoučel do svého člunu na orbitě. Všech šest lodí císařské flotily poslal na Maharáví, zatímco on zamířil na další základny obeznámit jejich osazenstvo s novými poměry a rozkazy. Už se dohodli, že osmadvacet základen plně evakuují a jednotky z nich přesunou na Maharáví. Dále zachovají pouze základny Olixu a Lesten. Velitel Olixu, plukovník Borden Arci-Jeen, a velitel Lestenu, plukovník Hanet ArciLered, ponechají na svých základnách jen nejnutnější zálohy a většinu 8


sil přesunou dílem přímo na Maharáví a dílem na satelity v blízkosti orbity. Na Maharáví prošli portálem současně s bitevníky plukovníka Lennyho, které se vracely z Etuumu. Jakmile byli civilisté ubytováni, dožadovali se účasti na plánování dalších kroků. To je předčasné, zatím přeskupujeme vojska a sumarizujeme škody, odbyl osiřelé náměstky a pobočníky radních Sibiel. Na chvíli se jich sice zbavil, ale jakmile dorazí plukovníci Borden a Hanet a generál Xan, nezbude jim než civily přizvat. Teď tedy v Lennyho pracovně, situované v jediné nadzemní budově velitelství základny, Sibiel se Šlupkou Flebussionem, přeživšími gardisty a velitelským štábem Lennyho regimentu čekali, než armádní špičky dorazí. Nikoho nenapadlo jít spát. Jeden civěl do prázdna, druhý si hrál s náramkem, třetí mlátil do boxovacího pytle. Každý předchozí události zpracovával po svém. Sibiel s rukama za hlavou přejížděl konečky prstů pravé ruky po reliéfu náramku od Eliany na levém zápěstí. Vyrušilo ho vrnění a barevné odlesky na stěnách. Zvedl se na loktech, aby se podíval, co se děje. Uviděl Ditruxe rozvaleného za Lennyho stolem s projektorem v ruce. Nad stolní deskou se chvěla projekce systému Erektiadů. Sibiel zabručel: „Hrabeš se v Lennyho zásuvkách, Dite?“ Sibiel se s Ditruxem nikdy moc dobře nesnesl. Ditrux až příliš dával každému najevo, že jeho tatínek je ministrem války. V dobách, kdy oba sloužili v císařské gardě, soupeřili o důstojnický post a byli spíše rivaly než kolegy. Zvítězil Ditrux, protože Sibiela zavřeli do adaptačního turnusu. „Před Padlými jsme tu možná v bezpečí,“ poznamenal ponuře Ditrux. „Ale co draci?“ Sibiela napadlo, že možná nadešel čas na staré řevnivosti zapomenout. Proto se rozhodl zaměřit na praktické otázky. „Ideální lokaci nevybereš,“ odpověděl. „Až se draci o zkáze dozvědí, vydají se nás dorazit.“ „Naštěstí jsou kapánek těžkopádní,“ vstoupil do diskuse Šlupka. „Než stačí vykonat všechny rituály, které jejich svitky před útokem předepisují, opevníme se tu.“ Otec a syn Arci-Tassiové se pomalu dávali dohromady. Šlupka se hrbil nad kávovým stolkem, na klíně podložku s blokem. Polohlasně klel, škrtal a znovu přepisoval návrh prohlášení pro Alianci, které odvysílají, jen co ho zkonzultují s vojenskými veliteli. Vykoupaný a převlečený Issak s čerstvě zajizvenými ranami se choulil v křesle a skelnýma očima civěl do prázdna. „Má to vůbec smysl se o něco 9


snažit, tati?“ pronesl mdle. „Mizeon jsme ztratili. Radena je mrtvá,“ zachraptěl. Sibiela z té bolesti, kterou z Issaka ucítil, bodalo u srdce. Issakova žena Radena byla rozená Arci-Quinnová, Trixenova vnučka. „Tvé děti, tvá sestra a neteře jsou naživu,“ upozornil Issaka Flebussion. „Dokonce i tvůj prvorozený, Haren, žije. Sakra, buď za to vděčný.“ Sibiel si vzpomněl, že Trixen Harena pověřil ochranou Arrakiela. „To je fakt,“ přisvědčil. Obrátil se k Sedenovi: „A s Harenem jsou i Mia Pawnerová a tvůj synovec Grennon.“ Seden Arci-Kesall zíral na display svého náramku. Od chvíle, co se dozvěděl o zkáze své rodiny, neřekl ani slovo. Nyní překvapeně nadskočil. „Takže Grenny žije?“ „Jo,“ zabručel Šlupka. „Jsou v bezpečí. Úplně mimo mizeonský systém.“ „Poslal jsem za nimi Padearu Arci-Fezzielovou,“ vložil se do toho Sibiel. „Chci, aby se za všech okolností drželi původního plánu. Jsou s nimi gardisté, které pověřil Lissarius.“ „Pokud je císař mrtev,“ ozval se nesměle Jerones, jehož asketické rysy stahoval žal, „a jestliže jsou mrtví i radní, neměli bychom ze svých řad vygenerovat nového vůdce?“ „Co chceš ‚generovat‘ , ty mamlase?“ obořil se na Jeronese Šlupka a třískl perem do stolní desky tak zuřivě, že ho zlomil. Bylo to páté psací náčiní, co dnes zničil. „Pro koho? Pro pět darmožroutů z ministerstev?“ „Jen se snažím naznačit, že se nám rýsuje zásadní otázka, zda zůstat pohromadě a usilovat o obnovu, nebo se v pokoji rozptýlit na ostatní světy,“ konstatoval opatrně Jerones. „Všichni máme někde nějaké příbuzné. Požádat o azyl na světech v okolí se jeví jednodušší a efektivnější, ale tím jako národ definitivně vymřeme.“ Jerones pokrčil rameny. „Klidně bych mohl odejít na Riiberion k babičce, ale nechce se mi vzdávat tak snadno. Jsem arcidémon a můj domov je na Mizeonu. Proto jsem pro tu první možnost. Zůstat pohromadě a udržet se. Ale musíme vzít do úvahy, že ostatní od nás budou chtít jasnou perspektivu, kterou bude reprezentovat důvěryhodná osobnost. Nepůjdou s námi v případě, že nebudeme mít jednoznačně strukturované pozice s jasně stanovenou mírou odpovědnosti. Než aby riskovali, že je sežerou draci, raději se přestěhují k příbuzným na Robustuu, Bredeon, Sunisen a kdovíkam ještě. Proto si myslím, že by nastolení regenta mohlo být důležité.“ 10


Sibiel jen zíral. Jerones byl ve svém živlu. Toho kluka bylo na službu v gardě vždycky škoda. Byl spíš teoretickým myslitelem než rváčem. Otravný šťoura, co hledá problémy, kde nejsou. Ale tentokrát trefil hřebík na hlavičku. Šlupka odhodil šestou zlomenou tužku a sáhnul po téměř prázdné láhvi s destilátem, kterou jim na stůl hodil Lenny, než odešel. Smířlivě po Jeronesovi shlídnul. „Budiž,“ povzdechl si. „Ne že by se mi to líbilo, ale má to logiku.“ Do pracovny nakráčel plukovník Lenny doprovázený svým bratrancem Keinonem a trojicí dalších důstojníků. Oba Arci-Fezzielové vypadali, jako kdyby se čerstvě poprali. Nikoho to nepřekvapilo. Když byli každý sám za sebe, působili rozumně a jednali zodpovědně. Ovšem pohromadě byli jako zemětřesení. Rvali se jako koně od útlého dětství, nikdy se nedokázali na ničem shodnout. Sibiel je podezíral, že si to užívají. Jeden skončil v armádě a ten druhý v gardě, ale kdykoliv měli příležitost, byli spolu, aby se mohli hádat nebo rvát. Lenny se obrátil přímo na Sibiela: „Za dvě hodiny tu budou vojska z Olixu.“ „Ne. Za dvě hodiny a půl,“ opravil ho umíněně Keinon. „Za tři hodiny a dvacet pět minut dorazí ti z Lestenu,“ pokračoval nevzrušeně Lenny. Sibiel přikývnul. Takže přípravy na přijetí jsou v plném proudu. Diskuse mezi Jeronesem a Šlupkou zatím pokračovala: „Kolik nás mohlo přežít?“ lamentoval Šlupka. „Tisíc?“ „Kromě úřednických krys a zbytku gardy,“ řekl Jerones, „přežili vojáci na základnách. Tři jednotky. To je něco přes devět set arcidémonů.“ „Správně,“ ozvala se Lennyho pobočnice Adwena Arci-Pawnerová. „Na záchranu civilizace nás pořád zůstalo dost.“ Tato osůbka s modře obarvenou střapatou kšticí v černé uniformě, vyzbrojená až po uši, klamala tělem. Její matkou byla princezna Pawnera, otcem významný skollský diplomat. Vystudovala obor politických vztahů na Kevajském lyceu na Robustue a ostatním důstojníkům často pila krev svým sklonem všechno relativizovat. Teď ale vypadala, že má jasno. „Metodiky krizového řízení se ztrátou celého Mizeonu nepočítají,“ zaškaredil se Ditrux. „Nepočítají ani se smrtí císaře,“ přisadil si Keinon. 11


Seden Arci-Kesall usazený v rohu pokoje, pohazující si s ozubenou dýkou, se hořce usmál. Byl to on, kdo měl v gardě dohled nad administrativou a bylo o něm známo, že se vyzná i v protokolu. „Se smrtí ne, ale s jeho indispozicí ano,“ prohlásil. „Musíme ustanovit regenta. Hierarchie je jasně daná: První je na řadě císařův sekretář. Ten tu není. Pak jsou to radní. Pokud všichni padnou, což se nejspíše stalo, dostávají příležitost arciknížata podle pořadí linií. Až ve čtvrtém sledu jsou to nejvyšší důstojníci.“ „Z arciknížat přežili Šlupka a Sibiel,“ ozvala se Adwena. „Já na takové sračky vážně nemám nervy,“ zahučel zlověstně Šlupka. „Každého hnidopicha bych sežral! Podporuju na ten post Sibiela. Navíc je ze třetí linie a já až ze čtvrté. Má přednost. “ „Vzteklý Arci-Quinn?“ vyprskla Adwena. Když se na ni Sibiel za tu poznámku hrozivě zamračil, vycenila na něj do špiček vybroušené přední řezáky. „Má za sebou adaptační turnus,“ přidal se Seden a ponuře Sibiela přejel pohledem. „Není záruka, že bude stabilní.“ „Zajímalo by mě, Sede,“ Keinon se na bratra velitele Chřtánu jedovatě podíval, „jak stabilní bys po Seenově drezuře zůstal ty.“ Těžký pevně vycpaný relaxační polštář, doposud pokojně spočívající na zemi, se sám od sebe vymrštil do vzduchu a plácl Keinonovi do tváře. „Co to, kurva?“ zavrčel Keinon. Rozhostilo se ticho. Seden, protože to byl on, kdo poslal polštář do boje, vstal. „Nestrkej mi pod nos mého bratra, Kei,“ zavrčel. „Nemám s jeho sračkami nic společného! Jenom dávám do placu fakta!“ Sibiel se kolem sebe naštvaně rozhlédl. Nejdřív se o něm baví, jako kdyby tu nebyl, a potom se začnou prát. „No, zatím jsem nikomu játra nevyrval,“ zahučel temně. Ukázal na nešťastný polštář: „Ale jestli budete plýtvat interní magií na pitomosti, tak to zkusím.“ „Beru na vědomí,“ odsekl Seden a s rázným dupáním velitelovu pracovnu opustil. „Vrátíme se k jádru věci?“ řekl mírně pobaveně Jerones. „Osobně proti Arci-Quinnovi nic nemám,“ poznamenala smířlivě Adwena.

12


„Je to sice idiot,“ zahučel blahosklonně Ditrux (ten ignorant se ani nepokusil vstát a vrátit plukovníkovi jeho židli), „ale v tak idiotské situaci, v jaké se nacházíme, by to mohlo mít smysl.“ „Brečíte na špatném hrobě,“ přerušil jejich dohadování Sibiel. „Nevěřím, že jsou všichni ostatní kandidáti mrtví. Mohli utéct, jakmile to začalo.“ Říkal to přesvědčivě, ale vzápětí se přistihl, že o tom pochybuje. Každý arcikníže, i ti, které Sibiel opravdu nemusel, se po zjištění, že se žene pohroma, stáhnul k rodině, aby ji ochránil. Padlí s tím museli počítat. Snad proto existovala mezi prvními otřesy a konečným výbuchem časová prodleva. Aby se mohly linie shromáždit na svých sídlech. Padlí si ušetřili práci. Počkali, než se jednotlivé arci-domy dají dohromady, a pak udeřili. „A co Essius?“ řekl Sibiel do ticha. „Pokud nemám důkaz, že je mrtvý, pořád můžeme počítat s ním.“ „Polokrevný?“ pípla Adwena. „Jo, polokrevný!“ zasyčel Sibiel. „A co?“ Nemohl uvěřit, že ten šťoura se šroubovákem je na mraky. Odmítal se smířit s pomyšlením, že sestry a matku už nikdy neuvidí.

Riiberion, metropole Brexon v říši Otty Ukrutného Někdo ji držel za rameno a prudce s ní třásl. „Diri, prober se! Doma se něco stalo!“ Ten hlas? Aha. Norden. Diriana zafuněla a zamžikala. Otravné ostré světlo. Proč ji nenechají na pokoji? Měla příšernou kocovinu. Matně si vzpomínala, jak jejich trojlístek včera po přehlídce oslovil moc hezký orkenský důstojník. Nebo to bylo předevčírem? Nejdříve si mysleli, že budou mít problémy, protože se nepozváni vloudili na náboženský rituál cizího světa. Ale z orkence se vyklubal císařův bratr Dokren. Místo aby je dal eskortovat na Mizeon, pozval je do svých soukromých lázní. Užívali si masáže, vyhřívali se na teplých kamenech, chladili se v bazénku s šumivým vínem. Vedli vzletné řeči o umění. Tessa byla z Dokrena u vytržení. Ignorovala Awena a zatáhla prince do jeho ložnice. Awen se, pochopitelně, naštval. Tessa, Awen a Norden to spolu táhli už roky. Norden si to sem tam rozdal s někým jiným, ale Tessa s Awenem si vystačili. Každému, kdo byl ochotný je poslouchat, sice tvrdili, že spolu jen spí, ale přece jen to byl jakýs takýs vztah, nehledě na to, že jejich rodiče očekávali, že se

13


Tessa s Awenem jednou vezmou. Buď jak buď, Awen Tesse toleroval jedině Nordyho. Nebylo tedy divu, že Awen na Tessu s princem vletěl a začal do prince bušit. Potýkali se na xiří kožešině rozhozené na zemi, zatímco Tessa srdceryvně ječela a princovo služebnictvo lomilo rukama. Diriana přilákaná tím rozruchem se na to dívala škvírou ve dveřích. S očima jako kola od vozu sledovala, jak se rvačka mezi Dokrenem a Awenem postupně mění v něco úplně opačného. Ti dva se pohybovali stále pomaleji a místo nadávek, kterými se původně častovali, vzdychali a ohromeně si hleděli do očí. Došlo jim, že Tessu vlastně nepotřebují. Pak se Dokren nakrátko vzpamatoval. Aniž by pustil části Awenova těla, které mu evidentně imponovaly, rázně z ložnice všechny čumily vykázal. A ty taky, zasyčel na Tessu. Diriana nevěřila vlastním očím, když se Tessa jak zpráskaná krodoší kráva plížila z princova pokoje ven. Zatímco Awen dováděl s Dokrenem, ty dvě se šíleně opily. Tessa na obou mužích nenechala jedinou nit suchou. Spřádala hořkou pomstu. Ten odporný zrádce! křičela na Awenovu adresu. Bude litovat, že mi toho chlapa přebral! Diriana ji nechala zuřit. Bylo zbytečné Tesse připomínat, že to ona Awena zradila. Nerozpakovala se Awena hodit přes palubu, jakmile ji zaujal exotický orkenský princ. To, že nakonec dal Dokren před ní přednost právě Awenovi, Tessu ponížilo, ale ještě horší pro ni bylo, že to Diriana viděla. Proto Tessa tak vehementně usilovala Dirianu opít. A taky se jí to povedlo. A teď s ní kdosi cloumá a rozčileně na ni cosi křičí? Kdo to má vydržet? „Asi budu zvracet,“ vypravila ze sebe. Ačkoliv měla mozek na kaši, cosi jí říkalo, že je na té situaci něco divného. Co to asi může být? „Tak se na ni vykašleme,“ ozval se Tessin ochraptělý hlas. „Ona si nějak poradí.“ „Nemůžeme ji tu nechat!“ To je Norden. Dirianě se konečně rozsvítilo. Norden tu s nimi přece nebyl. „Co tu děláš?“ zamumlala. „Máš být s císařem. . . “ „Vidíš? Ani s ní nehnem. Je na šrot,“ dorážela na Nordyho Tessa. „Podívej, chci odtud vypadnout. Řekneme sluhům, aby jí vyřídili totéž co Awenovi, až se vrátí.“ Vzápětí si Diriana vzpomněla, že včera nad ránem jim princův majordomus oznámil, že jeho pán s lordem Awenem spolu odjeli. Princ vzkazuje, že budou pryč několik dní. Zatím tu buďte jako doma. To byla 14


pro marnivou Tessu poslední kapka. Ten kurevník! vřískala. Já ho zabiju! Vzteky nepříčetná Tessa se následně pokoušela otevřít si portál domů, ale protože byla příliš opilá, nedařilo se jí to. Diriana by byla ráda zmizela také. Měla Tessy a jejího zhrzeného vzteku plné zuby. Celý ten výlet na Ok-Sawon ji zklamal. Ale ani ona nebyla ve stavu cestovat. Takže nakonec únavou usnuly. Diriana se přinutila posadit. Norden je tady. To je divné. Nepřekvapilo ji, že se Tessa mračí, ale nelíbilo se jí, jak křečovitě se tváří Norden. Ten je přece vždycky nad věcí. „Co se stalo, Nordy?“ zeptala se. „Na Mizeonu vypukla vzpoura,“ řekl dutě Norden. „Padlí povraždili arcidémony. Už se tam nesmíme vracet, jinak skončíme stejně.“ „Cccožžže?“ kníkla. Norden Arci-Pawner je darebák, kurevník a hráč. Nikdy ho neměla ráda a jeho přítomnost snášela jen kvůli ostatním. Nikdy nevyhledávala jeho společnost, nikdy ho neoslovila, pokud se nebavili v partě. Nevěřila mu od té doby, co zfalšoval tu posudkovou komisi. Jenže teď vypadal jinak a choval se jinak. Žádné ironické úšklebky a rýpavé poznámky. Prosebně se na Nordena podívala. „Je to blbý vtip, že?“ „Vidíš? Je prostě tupá! Tak už pojď!“ obořila se na Nordena Tessa. „Nemám nervy čekat, než to primadona stráví! Jdeme!“ „Víš co? Běž si sama,“ odsekl Norden. „Já ji tu nenechám.“ Tessa rozhodila rukama. „A jak?“ vyjekla. „Ani nevím, kde ta prdel je!“ Norden se k Dirianě sehnul, shrnul jí vlasy z tváře a řekl: „Tvůj bratr to přežil. Zavedu tě za ním.“

Maharáví, hlavní stan přeživších Sibiel sledoval, jak se bitevní křižníky jeden za druhým snášejí z nebes a noří do monstrózně velikých rozevřených vrat osazených ve svahu protějšího horského štítu. Nacházel se na římse vytesané v prudkém skalnatém srázu. V jeskyni za jeho zády oddělené od venkovního prostředí rozlehlou polopropustnou membránou letannatového pole se nacházel řídicí sál. Dispečeři seřazení kolem kruhových trojrozměrných projektorů vybavení komunikačními přilbami, odstíněnými proti telepatickému rušení zvenčí, tam naváděli na přistání koráby ze zrušených 15


základen. Celá hora je ze všech světových stran prošpikována senzory. Tady na periferii systému je základním nástrojem komunikace i boje technika. Magie přichází na řadu, jedině až technika selže nebo dojdou konvenční zdroje energie. I ta římsa, na které stojí, nemá zábradlí, aby se z ní dalo v případě nouze odletět, ovšem nikdy v historii toho nebylo třeba. Základnu na Maharáví vybudovali předkové v dobách skollských válek. Tehdy měla mizeonská armáda třikrát takové stavy jako dnes. Díky tomu se sem téměř veškerá technika vejde. Maharáví je z taktického hlediska dobrá volba. Strukturou připomíná mořského ježka. Svět naježených ostrých skalnatých štítů a hlubokých údolí. V případě napadení je pro útočníky téměř nemožné přistát ve volném terénu se strojem větším než vznášedlo. Obránci se mohou ukrýt v jeskyních, kterými jsou hory protkány. Všechna přístupová místa do komplexu skalních dutin se nacházejí v těžko dostupných lokalitách a jsou dobře zamaskována. Problém by hrozil, kdyby se útočníkům dostaly do pracek mapy. Sibielův náramkový počítač zabzučel. „Všeho nechej a vrať se k Lennymu,“ nařizoval chraplavě Šlupka. „Jsem tam za deset minut,“ odvětil Sibi. Naposledy se rozhlédl a pak otevřel v letannatovém poli průchod a vrátil se do velínu. Adwena se oddělila od hloučku techniků a překvapivě příjemně se na Sibiela usmála: „Zatím to vypadá uspokojivě, ne?“ „Zatím,“ zabručel. V pracovně na něj Jerones zamával videxovou kartou. Tvářil se téměř nadšeně, což vypadalo divně s ohledem na to, že před pár dny přišel o ženu a nejbližší příbuzné. Sibiela napadlo, že Jerones zvolil k eliminaci paniky a depresivních stavů obdobnou taktiku jako on. Pořád něco dělat. Jenom se nezastavit, aby ho to nedohnalo. „Nové zprávy,“ vydechl Jerones. „Seřadil jsem je podle důležitosti.“ Sibiel si kartu vzal a četl: • Z monitorovací kóty Aliance MKL66 lokalizované v systému Vahan obdržel dispečink protestní nótu Vrchního protektora adresovanou císaři. Vahanský protektor vyzývá mizeonského císaře k eliminaci vydatných energetických výronů realizovaných na povrchu a blízkém okolí Mizeonu, které ruší komunikační a tranzitní koridory na periferii Vahanského systému. Protektor tímto císaře vyzývá k nápravě. V opačném případě bude nucen uvědomit koordinátory Aliance.

16


• V depu III, sektoru C (sklad munice), byla detekována a následně zadržena neregistrovaná osoba. Než ji důstojník vnitřní ochrany stačil vyslechnout, otevřela si portál a zmizela neznámo kam. Po konfrontaci s databází byla osoba identifikována jako raisi Twen z klanu Arci-Klirenů. • Ze systému Vahan se vrátila automatická pozorovací jednotka (typ Quatro) s čerstvými nahrávkami zpráv vahanských médií. • Z Robustuy dorazila arcikněžna vdova Izzel Arci-Quinnová s rodinou a raisi domu Arci-Quinnů. • Z Riiberionu se vrátili: Norden Arci-Pawner, Tessa Arci-Klirenová, Diriana Arci-Quinnová. Awen Arci-Fezziel zatím setrvává na blíže neurčené lokaci ve společnosti prince Dokrena (Dvůr císaře Otty z Orkenu) a na Maharáví se dostaví, jakmile mu bude doručena zpráva o situaci. Sibiel se syčivě nadechl a znovu si pečlivě přečetl poslední dva body zprávy. Položil destičku na stůl. Ruce se mu třásly. Že kataklyzma přestála matka, to ho ani tolik nepřekvapilo. Izzel je licha. Nemá v sobě ani kapku Rafedaxarrovy krve. Ale Diriana? Co, krucinál, dělala na Riiberionu? „Jery?“ obrátil se na Jeronese, „potřebuju okamžitě vědět, ve kterém sektoru se teď nachází má matka.“ *** Vlhké a dusné pralesní klima osvěžovala klimatizace proudící z nenápadných výduchů ve skalnatých stěnách. Regenerační sektor základny v Maharáví měl u návštěvníka navodit pocity uvolnění a pohody při konfrontaci s divokým kusem nespoutané přírody. Stromy a keře přivezené z nejteplejších oblastí Mizeonu a zasazené do autentického mizeonského substrátu se tu, hluboko pod úrovní terénu pod stovkami umělých sluncí levitujících těsně pod stropem, rozbujely do velkoleposti. Izzel na Sibiela čekala uvelebená v relaxačním lehátku ve společnosti mírně opilé náměstkyně ministra výchovy lady Ulriky a oné rudozlatě nalíčené raisi, které už si všiml na Bredeonu. Na první pohled si ty tři spolu špitaly tak uvolněně, jako kdyby se potkaly na lázeňské promenádě. Ovšem pokud se jeden podíval důkladně, nemohl ignorovat Ulričin červený nos a temné kruhy pod jejíma očima. A matka? Jindy dokonale upravená arcivévodkyně měla na sobě, světe div se, pracovní kalhoty z pevné látky a pomačkanou košili, ve které by jindy nešla ani v noci na zahradu. Jakmile Izzel syna spatřila, vystřelila z lehátka jako bodnutá. „Sibi!“ křikla a vrhla se mu do náruče. 17


„Mami!“ Zvedl ji nad zem a několikrát se s ní otočil, než ji zase postavil na nohy. Byl překvapený. Čekal, že bude přepadlá a zoufalá, stejně jako byla celé měsíce od otcovy smrti. Ale matka, pominul-li její nezvyklý oděv, působila živěji než kdy předtím. Než se zmohl na slovo, otočila se Izzel k Ulrice a k té raisi: „Omluvíte mě, dámy?“ Jakmile se jich zbavili, arcikněžna zvážněla. Sibiel chytil matku za ramena a důkladně se jí podíval do očí, jak kontroloval, zda v sobě nemá nějaké drogy. „Diriana unikla, protože byla na Riiberionu. To už vím,“ řekl opatrně. „Ale co Wrella, Atesius, Owi a Essius, Trixen, Brigita?“ Izzel ukázala na seskupení oblých balvanů na břehu miniaturní tůňky. „Proto jsem tady, abych ti všechno řekla. Bude lepší, když se na to posadíme.“ A pak Sibielovi pověděla, co se stalo: „Jak víš, chystali jsme se slavit Atesiův zápis do plemenné knihy. V domě byli hosté. Někteří přiletěli už předchozí večer a během dne jsme očekávali další. Organizaci oslav si vzala na starost Wrella a Owi jí pomáhala. Chodbami se míhali sloužící, v kuchyni dokončovali moučníky, v sále už seděli hudebníci a ladili noty. Ode mne se očekávalo, že se v tom mumraji postarám o Atesia. Jeho chůva pomáhala v hale. Odvedla jsem hocha do zahrady. Běhal se svým xiřím kotětem a jako pokaždé se umazal od bláta. Zahnala jsem ho do domu umýt se a převléct. Tak nás tam našel Razziel.“ Izzel sepjala ruce a upřeně se na syna podívala, jako kdyby očekávala zlostnou reakci. „Vždyť víš. Dvojče tvého otce.“ „Jasně,“ zamumlal tumpachově Sibiel, „strýček Razziel.“ „Řekl mi, že musíme okamžitě z Mizeonu odejít, protože brzy nastane pohroma. Také mi poradil, kam jít. Současně mne zapřísahal, abych o tom, že to on mě varoval, nikomu neříkala. Potom zmizel. Svolala jsem všechny do obřadního sálu. Udělala jsem to telepaticky, abych to urychlila, i nahlas. Řvala jsem na celý palác a nikdo netušil, proč to dělám. Hosté i domácí si mysleli, že se jedná o nějaký můj osobní příspěvek k oslavě. Tvářili se blahosklonně a vzhledem k tomu, že jsem nedávno ovdověla, se mi rozhodli vyhovět. Už jsme byli všichni pohromadě, když se zdi a podlahy paláce poprvé otřásly. Ozvalo se rytmické dunění. Ženské začaly kvokat, muži podrážděně šeptali, nejspíš si mysleli, že se mi scénář vymyká z rukou. Raisi v dojmu, že jde o útok na dům, chtěli běžet do zbrojnice, ale náš kapitán Nerteg je zadržel. I on pochopil, že to by nepomohlo. Otevřela jsem portál na Bredeon, na ten ostrov v jižním moři, na kterém má Razziel dům, a všechny jsem vyzvala, aby jím prošli. Dívali se na mě jako na blázna, ale řekla jsem jim, že pokud 18


mě neposlechnou, zemřou. Já a Nerteg jsme prošli jako poslední. Tou dobou dunění už zesílilo, zdi se znovu otřásly.“ „Takže,“ Sibiel si položil hlavu do dlaní. „Wrell, Owi, Atesius, Brigita jsou v pořádku?“ Matka přikývla. „Troufám si říct, že se zachránili všichni, co byli tou dobou v našem sídle. Na Bredeonu jsem mluvila s raisi, které jsi pověřil péčí o Rafedaxarra. Mám ti vyřídit, že ex-císařův stav je stabilní. A ne, nikdo z rodiny neví, že tam Rafedaxarr je.“ Nešťastně zkřivila rty. „Mám starost o Trixena, protože ten byl tou dobou v císařském paláci.“ „Trixen je mrtvý,“ zamručel Sibiel. „Issak Arci-Tassius tvrdí, že ho slyšel řvát, když ho trhali na kusy.“ Při pomyšlení, že stačilo, aby Razziel přišel s tím varováním dřív a bratranec by ještě žil, jezdil Sibielovi mráz po zádech. „Co konkrétně ti Razziel řekl?“ Izzel stiskla rty do tenké čárky. „Slíbila jsem mu, že o tom nikomu nepovím, Sibi. Právě teď jsem to porušila, protože vím, že bys té verzi o neblahém tušení, kterou jsem předhodila ostatním, neuvěřil. Řídím se racionálním úsudkem.“ Izzel si trhaně povzdychla. „Možná více, než bych měla.“ „Právě proto, že se řídíš racionálním úsudkem, se mi zdá divné, že ses s Razzielem nijak nedohadovala,“ namítnul Sibiel. Cítil, jak se v něm pomalounku sbírá vztek. Na Alianci i na Razziela. Věděli, co se chystá, a nechali Mizeon padnout. Izzel musela rozpoznat, co se v něm děje. Chytila ho za předloktí: „Opovaž se Razziho obviňovat!“ zasyčela zapáleně. „Kdyby šel do Rady, nikdy by mu neuvěřili. Než by stačili svolat komisi, zemřeli bychom s ostatními. A Razziel by si tím v Alianci za nedovolenou intervenci podepsal rozsudek smrti.“ „Takže víš, že dělá pro Alianci,“ konstatoval. Pokrčila rameny. „Taky vím, že byl nedávno v Kernoku. Mluvil s tebou, s císařem a předpokládám, že i s Trixenem. Předtím, než kontaktoval tebe, byl u mne. Řekl mi totéž co vám. Necítila jsem potřebu tě o tom zpravit,“ Izzel si povzdechla. „Jak tě znám, měl bys pochybnosti o jeho loajalitě. No, teď vidíš, že rodina je u něj vždy na prvním místě. Ne vlast, ne Aliance, ale rodina.“ Vstala a přinutila vstát i Sibiela. Její tvář byla křídově bílá a její fialové duhovky se horečnatě leskly. „Musíš mi slíbit, že o Razzim pomlčíš. Neudělal nic špatného. Něco jiného by bylo, kdyby

19


jednal na vlastní triko s Radou, ale to neudělal. Ne že by to v té chvíli pomohlo.“ Sibiel se znechuceným výrazem přikývnul. „Asi mi nic jiného nezbude. Kdybych to komukoliv prozradil, dostal bych do maléru nás všechny.“ Roztržitě rozhodil rukama. „Popravdě, nevím, co si mám o našem z mrtvých povstalém strýčínkovi myslet.“ Sibiel důrazně potřásl hlavou, jakmile Izzel nasadila nesouhlasný výraz. A dříve, než jej mohla přerušit, pokračoval: „Zmizí si na tři sta let a jen co otec zemře, zázrakem se objeví, aby tahal rodinu z malérů! Pokud má o rodinu takovou starost, proč něco neudělal už dřív? Proč tátu nedostal z vězení on, he?“ „Protože se to dozvěděl pozdě? Protože jsi ho předehnal?“ vyjekla Izzel. Přesně na to čekal. Strčí mu pod nos, že se s otcovým útěkem ukvapil. „Nemohl jsem dál čekat,“ vyrazil ze sebe, „kdybych to neudělal tentýž den, strčili by mě do boxu k transformaci!“ Byl si vědomý, že zvyšuje hlas, ale nemohl si pomoct. „Je mi líto, že to tak dopadlo!“ Poslední větu zařval. Pak se opřel o kamennou stěnu a promnul si obličej. „Promiň,“ šeptl. „Je toho trochu moc.“ Matčiny dlouhé tenké prsty mu strčily zatoulaný pramínek vlasů za ucho. „Já vím, Sibi,“ povzdechla si. „Nevyčítala jsem ti to, jen jsem konstatovala fakta.“ Pak si dala ruce v bok. „Dělá mi starosti, že tu není Essius. Owiana se po něm pořád ptá.“ „Zatím o něm nemáme žádné zprávy,“ podotkl Sibiel. „Ale pořád je naděje.“ Nedokázal se Izzel svěřit s obavou, že Essius, právě proto, že je napůl arcidémon, to má nejspíš za sebou. „Cítím se skoro provinile, že z toho naše rodina vyšla tak lehce,“ přiznala Izzel. „Chudák Ulrika,“ matka známým gestem naznačila, že si náměstkyně pomáhá alkoholem. „Přišla o manžela, dvě děti a šest vnoučat.“ Unaveně si povzdychla. „Ještě že se o ni Ddyra stará a ten vitrexx jí tajně ředí bibionským moštem.“ Sibiel nakrčil nos. „Ddyra? To je kdo?“ Matka se rozzářila, jako kdyby mluvila o primabaleríně Velkého divadla. „To děvče, co tu s Ul bylo, přece. Na raisi démonku je neobyčejně flexibilní a vynalézavá. Možná proto, že pracovala na ministerstvu války. To ona zpacifikovala Sedena. Ani Ditruxovi se to nepodařilo. Víš přece, že se Seden Arci-Kesall zhroutil.“

20


Sibiel zvedl obočí. „Jenom jsem slyšel, že rozflákal kontrolní panel v depu.“ Stalo se to hned po tom, co Seden po hádce s Keinonem nakvašeně odkráčel z Lennyho kanceláře. Izzel ho obdařila smutným úsměvem. „To zdaleka není všechno. Když už to vypadalo, že se uklidnil, vzal si ve zbrojnici dezintegrátor, vřítil se do depa a začal střílet na kontrolní panely pod stropem. Dokážeš si představit tu spoušť a ten zmatek. Naštěstí mířil na zařízení a ne na raisi, kteří tam pracovali. Všichni na něj křičeli, ať toho nechá, ale on jako kdyby byl hluchý. Ditrux přiběhl s dezintegrátorem nastaveným na nejvyšší výkon. Už se chystal, že ho sejme. Ale tehdy právě zasáhla ta malá blonďatá raisi. Prostě na Sedena vychrlila sérii motivačních válečných povelů. Přímo jako z učebnice. Důrazně artikulovala, udržovala rytmus, oddělovala slova přesně v intervalech, které se učí na univerzitě. A Seden na to zareagoval. Přestal a pak se složil k zemi. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Nemám Arci-Kesally moc v lásce, ale Sedena je mi opravdu líto. Přišel o všechny.“ Sibiel zavrtěl hlavou. „Grennon, jeho synovec, to přežil. Pamatuješ? Ten, co do něj byla udělaná naše Diriana. Momentálně je s Arrakielem na Kedexinu.“ „Měl bys ho povolat zpátky,“ řekla rázně Izzel. „Protože jinak nevím, co Seden vyvede příště. Ddyra je sice šikovná, ale pokud by ho to zase raflo, mohl by jí ublížit. A té raisi by bylo škoda. Tak šikovná a tak vzdělaná. To se hned pozná břitký mozek. Kdyby si umyla ty klikyháky, byla by dokonce i hezká.“ Sibiel zakoulel očima. Matčin protektorský přístup k raisi démonům byl známý. Izzel razila názor, že raisi mají mnohem vyšší potenciál, než je obecně známo. Tvrdila, že by měli dostat větší prostor realizovat se individuálně. To bylo ovšem v přímém rozporu s veřejně podporovanou doktrínou na Mizeonu. Tato historicky prověřená a oficiálně propagovaná doktrína pro raisi nařizovala výhradně klanový životní styl, aby mohli plnit společenskou funkci, která jim v hierarchii přísluší. Dokud Izzel své alternativní přístupy k raisi realizovala jen v rámci klanu Arci-Quinnů, Destruktiel jí to toleroval. Jakmile začala pro své postupy přesvědčovat arcidémonky z dalších linií, zastavil ji dříve, než mohla narazit. Právě tehdy jí pořídil první sadu barevných mozaikových kamínků. Sibiel došel k závěru, že musí udělat totéž co otec. Zaměstná matku dřív, než to udělá sama.

21


„Napadlo mě, mami,“ řekl jí, „že budeme potřebovat pomoc s dětmi. Kromě Atesia jsou tu ještě Brigitiny vnučky, děti Arci-Tassiů, několik jich přišlo z Olixu a další se brzy narodí. Co říkáš?“ Izzel Arci-Quinnová se zamyšleně poklepala po bradě. „No, vlastně jsem právě přemýšlela, co tady v té sibérii budu dělat. Hm. Děti. To je dobrý nápad. Wrella s Brigitou mi pomůžou.“ „To je skvělé,“ usmál se Sibiel. Vší silou se držel, aby jí nedal najevo, jak velký kámen mu spadl ze srdce. Kdyby ji nechal jen tak bez cíle povlávat po základně, dříve či později by tu začala zavádět novoty a způsobila by chaos. Jsou ve válce a žádné sociální experimenty si nemohou dovolit. *** Diriana Arci-Quinnová neklidně přecházela po pokoji, který měla sdílet s Owianou. Vůbec se jí to nelíbilo. Sestra se chovala divně. Jen seděla na posteli, civěla do prázdna a plakala. Diriana se cítila provinile, že se do ní dřív kvůli Essiovi tak navážela: Takový nudný patron! Trousí šroubky a podložky, kudy chodí, ohání se šroubovákem a smrdí motorovým olejem. Co na tom míšenci vůbec vidíš? To ti nevadí, že vaše děti budou hloupější než ty? Jo, Essius byl možná míšenec, ale Diri dobře věděla, že žádný hlupák není. Owianě to mlátila o hlavu především proto, že jí záviděla, jak je kvůli němu šťastná. Teď by Diri dala cokoliv za to, aby se ten pitomý génius vrátil. „Přece nemá smysl se tak trápit,“ domlouvala Owianě, „když ani nemáš jistotu, že je skutečně mrtvý. Je to vynálezce! Určitě něco vymyslel, aby tomu unikl. Uvidíš, že se tu dřív nebo později objeví!“ Ale Owiana jako kdyby ji neslyšela. Jen dál seděla a vzlykala. Diriana si otráveně povzdechla. Ne, tady prostě nevydrží. Ona není ten správný typ. K pečování o zoufalou sestru nemá trpělivost ani pochopení. Ona se kvůli chlapovi trápila jen jednou. Ne že by si to zasloužil. Od té doby se zařekla, že už nikdy víc. Zpanikařila, když si uvědomila, že vlastně vůbec netuší, kde Grennon teď je. Tak usilovně se poslední dobou snažila vytlačit ho ze své mysli, že když pro ni Nordy přišel na Riiberion, ani ji nenapadlo se na něj zeptat. Tak to musí napravit. Nejraději hned teď. „Jdu za Sibielem,“ prohodila. Když jí řekli, že Sibiela jmenovali regentem, málem pukla smíchem. On! Její zašklíbený a věčně kritizující bratr a politická funkce? Odběhla, aniž si ověřila, že ji Owi vzala na vědomí.

22


„Ahoj, Tvoje Blahorodí!“ křikla, když vtrhla do bratrovy kanceláře. Sibiel ležel na pohovce a na obličeji měl položený jeden z Lennyho relaxačních polštářů. Jeho dlouhé nohy obuté v těžkých vojenských botách, provokativně přehozené přes područku, přečnívaly konec pohovky. Sibi se následkem Dirianina vpádu s trhnutím posadil. Polštář s plácnutím dopadl na zem. „Co, sakra, chceš?“ vybafnul. „Chci vědět, kde je Grennon,“ vychrlila se sebe. „Grennon Arci-Kesall?“ Sibiel se zatvářil zamyšleně. „Jo, ten je v pořádku.“ „Kde?“ „V cizině. Plní tajný úkol. Nic bližšího ti říct nemůžu. Musí ti stačit, že je živý a zdravý.“ Diriana si zklamaně odfrkla. Jedno věděla jistě. Bratr by jí nikdy nelhal. „No dobrá.“ Poklidně se usadila do protějšího křesla a navzdory bratrovu otrávenému výrazu se na něj široce usmála. „Teď teda, proč jsem vůbec přišla. Chci dělat něco užitečného. Nechci tu trčet a sušit Owianě kapesníky. Stejně neposlouchá, co se jí snažím říct. Co kdybys mě pustil za Arrakielem? Císař je mrtvý, ale Arri se z ciziny nevrátil. To znamená, že ten speciální úkol, který mu císař zadal, plní dál. Nebo snad ne?“ Sibiel podezíravě přivřel víčka. „To nejde, Diri. Arrakielova mise je tajná.“ Diriana vykulila oči. „Stejně jako ta Grennonova? No podívejme se!“ Podle Sibielova vylekaného zafunění poznala, že trefila hřebík na hlavičku. Grenny je s Arrakielem! Diriana se zatetelila nadšením. Teď jen Fialku ukecat. Nasadila seriózní obličej. „Každá, i ta nejtajnější mise potřebuje zázemí. A já jsem, jak dobře víš, v organizování velice dobrá. A vzpomínáš, jak se otec chechtal, když jsem si vydupala tu roční vojenskou přípravku? Byla to hrůza, ale teď jsem ráda, že ji mám. Klidně se můžu dát k armádě, jestli je to podmínka, abych se k nim mohla přidat. Jen mě za nimi pusť!“ Diriana napjatě sledovala bratrovu reakci. Sibiel nasadil ten nejpřísnější výraz a řekl: „Nikdy.“ Diriana se pečlivě zahleděla na jeho tvář. Malý sval poblíž pravého koutku Sibielova rtu pod napjatou kůží jemně zacukal. Za ty roky, co bratra sledovala, si Diriana ověřila, že tím může rozpoznat, kdy je opravdu rozčilený. A tentokrát zjevně je. To znamená, že ho její návrh 23


zaujal, ale nechce jí vyhovět, protože má o ni strach. Takže to nevzdá. Bude ho otravovat tak dlouho, až povolí. A vezme si na pomoc každého, kdo se naskytne.

Mizeon, sídlo v Abderanské vrchovině Essius byl v šoku. Kdo by nebyl? Mohl čekat cokoliv, když se bočním vchodem vkrádal do strýcovy laboratoře. Ale jakmile uviděl Trrisiela v družném hovoru s bohem, strnul jako solný sloup. O prosklenou skříň s technickými artefakty se lehce opíral vysoký hranatý chlápek se snědou kůží, rezavou kšticí a pečlivě zastřiženou bradkou, navlečený v něčem, co připomínalo modře obarvené prostěradlo. Královská modř. Tak tento odstín jednou nazvala Moreta, když vybírala nové koberce. Pečlivějšímu pozorovateli, což Essius byl, nemohlo uniknout, že celá ta hřmotná postava jemně světélkuje. Podobně jako ty svítící poloprůsvitné postavy, které předtím Essius zahlédl v kernockém parku. Nejspíš to bude jeden z nich. „To je podraz!“ rozčiloval se bůh. „Náš bratr je pryč!“ „Podraz?“ zopakoval Trrisiel. Arcikníže si hověl ve svém multifunkčním křesle a na tváři měl výraz ukřivděného svatého. „Pokud se pamatuji, na žádnou doložku o tom, že budu Daxe hlídat, než se probouráte ven, si nepamatuju. Navíc si myslím, že se mýlíš. Zabíjeli jste je chaoticky a s rychlostí tornáda. Dax byl slabý jak nemluvně. Už nezářil jako kdysi. Určitě jste ho spálili společně s ostatními, jen jste si toho jaksi opomněli všimnout.“ Podle toho, že byl arcikníže obklopený letannatovým silovým polem, se dalo usoudit, že vztahy mezi oběma potentáty nejsou nijak vřelé. „Nechali jsme jít jen potomky draků. Z ostatních linií jen ty přivdané a přiženěné,“ zabručel bůh. „Někteří z těch, které jsme určili k likvidaci, ale unikli. Co když vzali Daxe s sebou?“ Trrisiel rozhodil rukama. „To je silně nepravděpodobné. Dax byl na odpis. Těsně před vyvanutím. Neměli jediný racionální důvod ho zachraňovat. Já jsem svůj díl splnil. Je řada na vás.“ „Dohoda zněla, že ty nám předáš Mizeon a mluvčího, my ti dáme dokumentaci karmického mlýna,“ zabručel bůh.

24


Trrisiel přikývnul. „Mizeon už máte.“ Konečně zabloudil očima k Essiovi, který se opíral o zárubně. Stoický výraz na arciknížecí hladké tváři se změkčil úsměvem. „A helemese, my o xiře a ona na větvi.“ Ukázal Essiovým směrem. „A to jsem si dělal starosti, jak ho sem z toho Bredeonu dostanu. Zbytečně. Hoch evidentně ví, kde je jeho místo.“ Ryšavý bůh se otočil a upřel na Essia svůj pohled. Jeho duhovky byly stejně sytě modré jako to rozevláté roucho. A Essius pocítil, jak se do něj opřel nápor boží moci a měl v té chvíli pocit, že se na něj řítí kamenná lavina. Všechny buňky jeho těla se rozvibrovaly náhlým instinktem nebezpečí. Měl potřebu svézt se k zemi, smotat se do klubíčka a počkat, než se to přežene. Snad jen díky genům od dědečka Nubiela se udržel na nohou. „To je on?“ zamumlal bůh. „Ano,“ ušklíbnul se arcikníže. „Můj synovec. Jeho dědeček z otcovy strany byl Daxův prvorozený Nubiel, jeho babička z otcovy strany byla skollská princezna Xawona. Ale po matce je raisi. Má sílu arcidémonů, ale formálně patří ke střednímu stavu. Tvor z vaší i mé krve, a přesto dostatečně tvárný kvůli podílu řídké krve ze strany matky.“ Essius nevěřil vlastním uším. Takže tvárný? Ne, on není tvárný! Bůh přejel zkoprněného Essia od hlavy k patám a pak se na Trrisiela usmál. „Ty filuto. Postaral ses, aby byl s tebou rodově svázaný. Nedomluvili jsme si, že to bude míšenec.“ Trrisiel zavrtěl hlavou. „Raisi se pro úkoly, které chystáte, nehodí. Nikdo z nich nemá dostatek interní magie. Chtěli byste snad čistokrevného raisi, který nedokáže ani otevřít bránu? Essius je, můj bože, dostatečně schopný, aby tvoje nároky splnil. Viděl jsem ho vyrůstat. Ručím za to, že je rozumný a disciplinovaný.“ Essius otevřel ústa, aby namítnul, že on starým bohům žádného šaška dělat nebude. Chtěl, aby mu řekli, co udělali s jeho ženou a její rodinou. V hrůze mu docházelo, že Trrisiel zmínil, že bohové všechny spálili. Tak proto nenašel těla? Ale proč potom v sídle Arci-Quinnů nenašel žádné raisi? Jak to tak vypadá, Padlí proti raisi nic nemají. Možná, že stačili utéct. Ach, to bude ono. Musí to tak být. Ale v tom případě by na to neměl Padlé upozorňovat. Takže ústa zase zavřel. „Essie,“ Trrisiel ukázal na zlatě světélkujícího boha, „toto je nejvyšší z Debhátarů, pán Mizeonu, vládce nebes, bůh Aisus.“ Mluvil slavnostním tónem a jeho řeč měla zvláštní starodávný přízvuk.

25


„Zdravím,“ zamumlal nevlídně Essius. Dával si pozor, aby se Aisovi znovu nepodíval do očí. Co má co dělat s nějakým muzeálním bohem? „Padni na kolena, červe!“ zahřímal Aisus. Essius se pod tlakem boží živelnosti zapotácel, kůže ho brněla, kosti se kroutily, ale udržel se zpříma. Měl toho dost. Jeho otec mu vždycky kladl na srdce, aby byl tím, kým se cítí být. Vychoval ho jako arcidémona a naučil ho ctít kulturní tradice, vštípil mu morální zásady a především ho naučil myslet vlastní hlavou. Essius myslel a jednal jako arcidémon i dávno poté, co se ho po otcově smrti snažila matka předělat na poslušného raisi. Žádné bití ani ponižování ho nikdy nepřinutilo myslet a jednat jako slouha. Ani když jej později Moreta okradla o rodný list a udělala z něj démona bez původu. Musel padat na kolena, kdykoliv si ho arcikněžna nebo arcikníže povolali. Nikdy dřív nebyl tak zoufalý a tolik nesnášel sebe samého jako v tom neblahém období, protože by bývalo bylo mnohem pohodlnější se podvolit. Vysvobodil ho až Lissarius – jeho bratranec, jeho císař a nakonec i jeho přítel. Není pochyb, že Padlí Lissaria zabili. A on má teď před nimi klečet? Vzpurně se na Aisa zašklebil. „A proč?“ odsekl. „Stejně mě zabiješ. Tak proč bych se měl před tebou ještě plazit?“ Bůh nejdřív vyvalil oči údivem a pak, jako by až se zpožděním pochopil, jakou drzost Essius vypustil z úst, zavyl: „Týýý. . . “ Essius konečně padl na kolena, ale jen proto, že už se nedokázal udržet na nohách. Teď zemře. Byl připravený. „Zadrž, velectěný Aise!“ zakvílel Trrisiel. Rozčilením téměř nadskakoval. „Musíš vzít v potaz, že jsem ti nevybral žádnou loutku! Časem oceníš, jaké to má výhody. Essius je opravdu ze všech nejvhodnější. Chová se drobet neuctivě, ale tomu se dá odpomoct. Mí, vlastně tví raisi si ho vezmou na pár dní do parády a všechno potřebné ho naučí.“ *** Essius Arci-Nubiel-Arci-Quinn, první raisi mezi prvními, blažený vyvolený mluvčí Vítězné Šestky, čerstvě jmenovaný velekněz Debhátarů, visel v poutech a prohýbal se pod ranami Solissova těžkého biče. Zatínal zuby do kulatého gumového kolíku a ztěžka supěl, jak ho bolest rvala na kusy. Budeš tlumočit vůli bohů našemu lidu, oznámil mu Trrisiel. Bohové nemohou s démony mluvit přímo. Obecní démoni ani raisi je nevidí ani

26


neslyší. Na otázku, zda bohové slyší démony, si Essius odpověděl sám. To démoni a raisi svými modlitbami přivedli Padlé znovu k moci. Essius si s trpkostí vzpomněl na rozhovory s Jeddem. Copak nechápeš, že tě Rafedaxarr zklamal? rozčiloval se tehdy Jedd. On se stará jen o panstvo. Ale Aisus, Grom, Huat, Narena, Moneta a Brexa by se mohli starat o nás! Jen kdybychom našli způsob, jak je vhodně poprosit. . . Přesně to mu Jedd řekl před necelým půl rokem. Essius měl na sebe vztek, že tehdy nepochopil, jaké závratné důsledky by Jeddovo podzemní hnutí mohlo mít. Žádné bratrstvo potrhlých snílků, jak si je kdysi sám zařadil. Proč o tom nepromluvil s Lissariem? Protože to nepokládal za podstatné. Pokud to bagatelizoval on, který vždycky stál na hraně obou světů, není divu, že to přehlíželi elitní arcidémoni. Právě ty by ses k nám měl přidat. Rozumíš knihám. Víš, jak mluvit s panstvem. Dokázal bys pro nás získat pozornost, řekl mu kdysi Jedd. Nepomohlo, že ho Essius tehdy odmítnul. Démoni a raisi probudili Padlé sami. Někdejší „panstvo“ je ze hry. Padlí teď do role „panstva“ povýšili raisi. Nic naplat, někdo musí udržet strukturu společnosti pohromadě. A obecní démoni, byť jsou oddanými věřícími, na to nemají. Poté, co nasupený Aisus z Trrisielovy laboratoře zmizel, se objevil Igisiův levoboček Twen s hordou raisi poskládanou snad ze všech arcidémoních domů. Trrisiel Essiovi představil jeho nové hlídače. Chtěli po něm, aby se připravil promluvit k lidu v Kernoku, veřejně deklarovat nové rozložení sil. Odmítl. Nechceš? No to bych se na to podíval, řekl Soliss. Po každé nové ráně se Essius vzepjal, jak se snažil uhýbat. Řetězy, na kterých visel, byly ale pevné. Teď už se jen těšil, až omdlí. Ó, jak byl pitomý, když vlezl svému zatracenému strýci přímo pod nos. . .

Kedexin, rok po pádu Mizeonu Arrakiel Ysyan Arci-Quinn se prodíral hustým křovím a polohlasně klel. Tenké trnité větvičky s nepříjemným šelestem drásaly jeho oblečení, zachytávaly se o vlasy a zraňovaly obličej. Ani se nesnažil pohybovat tiše. Každé došlápnutí provázelo praskání a lupání suchého 27


podrostu. V rukách křečovitě svíral rychlopalný kulomet typu Q s narkotizačními náboji nakoupený od bredeonských zbrojařů, protože házet v dobře hořlavém křoví magickými koulemi by proměnilo džungli v ohnivé peklo. Snažil se jít ve stopách, které po sobě Iraukai zanechali, ale už hodnou chvíli neměl jistotu, jestli tu málo zřetelnou pěšinu vyšlapali oni nebo divá zvěř. Zatímco Arrakiel postupoval terénem, shora jej sledovali vojáci jeho jednotky. Věděl, že tam jsou, ale skrze hustý vegetační kryt na ně nedohlédl. Grennon původně chtěl, aby s ním šli alespoň další tři muži, Arri však trval na tom, že sám má větší naději, že Iraukai nevyplaší. Ani nevíme, kde ten jejich tábor je. Pokud tam vrazíme jako přepadové komando, první, co přitom zařve, bude ta složka. Ach ano, složka s výsledky posledních tří měsíců měření. O tu právě jde. Složka v pěkném zářivě červeném obalu ledabyle odložená na krihonitový kufřík, ve kterém měla být zamknutá, totiž zaujala iraukaiské bojovníky natolik, že si ji odnesli. Stačila jen chvilka nepozornosti, ve které si Arrakiel zašel do stanu pro láhev s vodou, a složka byla fuč. Zahlédl už jen nahé temně zelené zadky mizící v pralese. Když se chystali z Lankanau přesunout na Kedexin, Arri se snažil, ostatně jako pokaždé, o nové lokaci něco dozvědět. V encyklopedii systému Sunisen našel jen minimum: Kedexin – skalnatý satelit pokrytý houževnatou vegetací. Iraukai – primitivní hominidé žijící na zalesněné severní polokouli Kedexinu. Kdyby tam alespoň napsali: Primitivní, ale velmi mazaní hominidé pasoucí po předmětech sytě červené barvy, byl by ostražitější. Teď je pozdě sypat si popel na hlavu. Ty poslední výsledky naléhavě potřebuje, protože se po úmorně ubíjející sérii pokusů konečně dobral k nějakému pokroku. Arri při každém otevření průrvy studoval nejen nitro kapsy, ale i její okraje. Zaznamenal, že v místě, kde se lokalita stanoviště otírá o cizí realitu jím otevřené hyperprostorové kapsy, se okraje třepí. A všiml si, že v sousedství lokací s nedávno narušeným richotonním pozadím se lemy třepí mnohem více. Mapu starých anomálií v richotonním pozadí poslala Arrimu Izzel. Odmítla sdělit, od koho ji získala, ale dalo se předpokládat, že něco takového může pocházet jedině z databází Aliance. Popravdě, Arrimu by bylo fuk, i kdyby ta mapa pocházela od červivých besinských gragů, protože její porovnání s jeho vlastními výsledky přineslo průlom. Pokud by se odlišná kvalita třepení lemů u historických a u nově otevřených trhlin potvrdila, mohli by snížit četnost pokusů a markantně rozšířit zájmový prostor. Mohli by pokrýt mnohem větší oblast za kratší dobu. Ke konečnému vyhodnocení Arri doposud neměl dostatečně početný

28


soubor. S výsledky posledních měření se už do porovnávání pustit může. Proto musí tu červenou složku dostat zpět. Náramkový počítač zapípal. Přiložil si zápěstí k ústům: „Něco nového?“ „Asi sto metrů před tebou vidíme skrz ty děsné větve nějaké skály. Mohla by tam být voda. A tam, kde je voda. . . “ „Může být vesnice,“ dokončil Arri. „Spíš opičí pelech,“ uchechtl se Haren. „Běž pořád za nosem, budeme tě sledovat.“ Arrakiela varovalo jen slabé zasyčení. Na hlavu mu dopadla těžká hustě pletená síť z rostlinných vláken a celého jej obalila. Museli ji potřít nějakým lepidlem, protože přilnula ke kůži, oblečení a vlasům, dokonale znehybnila obě ruce i s kulometem. Páchla tak ostře, že se Arri s dávením svezl na kolena, a jak neudržel rovnováhu, svalil se na zem. Tím dal asi pokyn k útoku. Vypukl randál. S nadšeným řevem a skučením do něj Iraukai začali bušit klacky. Tolik k ohledům, které vůči nim měl, když prve nechtěl použít ohnivé koule. Jak na něj skrze rostlinnou síť pršely rány, došlo mu, že ta past jen zkoncentrovala pocity, kterými byl poslední měsíce vláčen. Bezvýchodnost a beznaděj. Vztek a křivda. Stesk a zoufalství. Proto se na každého mračil, a proto v hotelích a pronajatých domech ostentativně vyhledával samotu. Jenže na rozdíl od situace s klopotným hledáním Rawanta, na rozdíl od ztráty Keren a Ysyana, smrti císaře, Trixena a houfu dalších, tuto jednoduchou pastičku, kterou na něj ti nevyzpytatelní zelenokožci políčili, rozlousknout dokáže. Bez ohledu na to, že do něj dál tloukli jako do flákoty, Arri zklidnil dech a zkoncentroval vůli. Soustředil se na své oblečení, kalhoty a bundu z krodoší kůže příhodné do terénu. Vybudil interní magii a zapálil povrchovou vrstvičku apretury, kterou byl oděv ošetřený proti vlhkosti. Rostlinná síť okamžitě vzplála. V okamžiku, kdy se Arri změnil v ohniváka, odhazovali zelenokožci klacky a s jekotem pelášili do houští. Jakmile na mýtince Arri osaměl, uhasil se a shýbnul se pro onu pěknou červenou složku, která se tak výrazně vyjímala v šedozeleném chrastí. Měl sakra štěstí, že ji Iraukai ve zmatku upustili. *** „Nemohl jsi počkat, až k tobě sletíme?“ rozčiloval se Haren, jakmile doletěli zpět do tábora. „Co kdyby si ty soubory odnesli s sebou?“ „Taky mohly ty složky od tebe chytit,“ dodala škodolibě Mia.

29


„Počítal jsem s tím, že je vyděsím,“ zamumlal Arri s očima přilepenýma na stránky ve složce. Vypadalo to, že tabulky jsou všechny. „Pokládali tu složku za fufu a věděli, že je moje. Tím ohněm jsem jim dal najevo, že je ta složka stejně nebezpečná jako já a že by jim mohla zapálit zadky.“ Konečně složku zavřel a podal ji Keinonovi, který se pro ni natahoval. Keinon nakrčil nos: „Fufu? Co to je?“ podivil se, zatímco vracel složku do krihonitového kufříku. Sibiel Keinona a desítku čerstvých mužů převelel k Arrakielovi teprve před týdnem, aby vystřídali předchozí jednotku. „Tak tomu říkají na Filedě,“ uchichtla se Mia. „Riiberioňané používají výraz vrrzau a Pozemšťané zase škapulíř. Je to předmět oplývající magickou mocí.“ Major obrátil oči v sloup. „Fufu,“ prsknul. „To si teda budu pamatovat.“ Máchl paží k plácku, na kterém jeho muži právě strhávali a balili stany. „Za hodinku budeme připravení se přemístit na Turess.“ Arri spokojeně kývnul. Byl rád, že tady dnes končí. Týden na Kedexinu bez tekoucí vody a toalet opravdu stačil. I když pracovali v odlehlých a pustých lokalitách, většinou se na noc vraceli na nějaký „slušně“ vybavený svět. Jenže právě Kedexin byl poblíž trasy hlídkových člunů Aliance a nestálo za to na sebe dvakrát denně upozorňovat otřesy v richotonním pozadí, když stabilitu prostoru už tak dost narušovali zkušebními průrvami. *** Jejich patnáctičlenná skupina se postupně protáhla portálem. Přistáli přímo na terase u velkého venkovského jednopatrového stavení. Dům byl částečně zapuštěný ve svažitém terénu a do krajiny se předváděl pěkným malovaným štítem. Široko daleko se rozprostíraly zelené kopce, na kterých stříbrně svítily nafukovací přístřešky pro obechy, menší příbuzné mizeonských krodochů. Na obzoru se vypínaly ostré horské štíty. Tam v nepřístupných skalách zítra načnou další sérii pokusů. „Pěkný statek,“ libovala si Mia. „Diriana ho našla v seznamu rezidencí, které nabízí tupi-iranská realitní kancelář,“ řekla Arrimu. „Ani jsem nevěděla, že Bredeonci kšeftují s domy na světech mimo jejich systém.“ „Bredeonci jsou jak skollská chřipka. Taky prosáknou všude,“ uchechtl se jeden z vojáků.

30


„V prospektu stojí, že se tu dřív pěstovala réva a lisovalo víno,“ nedala se vyrušit Mia. „Potom, co začala zdejší vláda masivně podporovat průmyslovou výrobu alkoholu z aeronických řas, to majitel přebudoval na penzion.“ „Hm, ty řasy jsou pěkný svinstvo,“ zabručel ponuře Keinon. „Místním se jejich šlechtění trochu vymklo. Musíme si na ně prý dávat pozor. Přemnožily se jim hlavně ty obojživelné odrůdy. Létají ve větru a napadají všechno, co se hýbe. Zapouštějí vlákna hlavně do tělních otvorů.“ „Fůůůj,“ zašklebila se Mia. Toto v prospektu asi napsáno nebylo. „Nebezpečí hrozí jenom při bouři,“ ozval se snaživě Haren a konejšivě objal Miu kolem ramen. „Vítr je přináší v chuchvalcích od jižních slatin. Domy i ty salaše tam na kopcích mají filtrační systém. Když jde do tuhého, dají se hermeticky uzavřít.“ Jedno z oken v podkroví se otevřelo. Objevila se v něm rozesmátá Diriana. „To je dost, že jste tady!“ Arrakiel následoval Keinona dovnitř. Sotva vešli do prostorné haly s velkým krbem, pohodlným nábytkem a stěnami obloženými dřevem, prosvištěli kolem něj Haren s Miou. Vyběhli po schodišti a za chvíli se ozval sestřin zvonivý smích, jak se s nimi vítala. Arri si na tuto novou pohodovou Dirianu pořád ještě zvykal. Jako kdyby po pádu Mizeonu rozkvetla, zatímco ostatní chodili s červenýma očima. Tajně dedukoval, že příčinou Dirianiny dobré nálady je Grennon, který je teď, po smrti svého neblaze proslulého otce Seena, konečně volný a může si chodit, s kým chce. Ti dva spolu sice pořád nemluvili, ale o to víc po sobě vzdychali. Docela zábavné. Horší to je teď prý s Owianou. Arri nejmladší sestřičku od pádu Mizeonu neviděl, protože měl z bezpečnostních důvodů zakázáno se k Maharáví byť jen přiblížit, ale stačilo, co mu řekli jiní. Ty dvě jako kdyby si vyměnily role. Nikdo neměl Owianě za zlé, když pro Essia truchlila. Ale daleko méně pochopení pro ni měli později, když se profláklo, že Essius není mrtvý, ale že se přidal ke stoupencům Padlých. Taková lapálie. Owiana odmítala připustit, že by její manžel mohl být zrádce. Popravdě, i Arrimu se to zdálo přitažené za vlasy. Essius, tak jak jej poznal, nepatřil k typům, co snadno mění kabát. Kdo ví, jakým způsobem ho přinutili? Byl si jistý, že Essius Debhátarům nasliboval, co po něm chtěli, aby si tím vybudoval příležitost k útěku. Každému, kdo byl ochotný ho poslouchat, Arri tvrdil, že Essius z Mizeonu jistojistě uprchne. Jenže pak Essia oženili s raisi Renonou a korunovali králem. Dny ubíhaly a nic. Na záběrech pořízených videxáky z Bredeonu bylo vidět Essia zcela svobodně a bez doprovodu poletujícího nad staveništěm 31


v Kernoku. Kdyby byl neutralizovaný, nebyl by toho schopen. Tehdy Arrakielovy naděje pohasly a Owiana se dala slyšet, že by bylo lepší, kdyby byl Essius mrtvý. Pozdě večer, když už se většina vojáků odebrala do pokojů, seděl Arrakiel u krbu a zíral na plápolající polena. V mihotání plamenů viděl Kereninu bledou tvář. V duchu slyšel její pronikavý hlas: Už nikdy, nikdy, nikdy se s tebou nevyspím, ani kdybys měl tisíc takových lejster! Tak na něj ječela poté, co ji Brigius z politických důvodů za Arrakiela provdal. Byla zrudlá vztekem, zpocená, a tak krásná. . . Zaťal zuby, aby udusil vzlyk. Vztek, žal, touha a bezmoc se v něm mísily. Co asi teď jeho malá dračice dělá? Možná, že uložila jejich syna ke spánku a teď taky sedí u nějakého krbu. Myslí na něj? Mají vůbec draci v palácích krby? A jak asi vypadá postel pro dráče? Možná, že malí draci spávají v pelíšku podobném tomu, jaký má Atesiova xira. Nebo na bidýlku? To je blbost. Arri si předsevzal, že se na to zeptá Harena. Ten by to měl vědět. Z hloubi domu zaslechl hluboký a uvolněný mužský chechot. Kdosi ještě zkysnul v herně. Vojáci byli z herny, posilovny, promítacího sálu a sauny nadšení. Jo, budou tu jako na dovolené. Arri byl za ně rád, protože zařazení do speciální jednotky jim nezáviděl. Koho by bavilo dělat chůvu praštěnému Arci-Quinnovi? Když se dozvěděl, že po něm Dorreson pase a proč, skoro z toho přišel o rozum. Tak ten pazgřivec by chtěl Keren? Ne, to nedovolí. Pocítil živočišnou potřebu proti němu vyrazit. Nepomáhalo, když na něj jeho strážci křičeli, že leze generálovi do chřtánu a že pokud se dá zabít, udělá přesně to, po čem Dorreson touží. Než ho svázali a neutralizovali, docela tvrdě se s nimi porval. Uděláš z Keren vdovu. O to dříve ji znovu provdají. Jejich „rozumné“ argumenty ho nezajímaly. Potom se objevila Padeara Arci-Fezzielová s poselstvím od Sibiela. Zpráva o pádu Mizeonu otřásla každým. Vyvolala zmatek. Všichni to chtěli zabalit a vyrazit na Maharáví. Padeara jim to zarazila, ale slíbila, že se osobně postará, aby každý arcidémon z jednotky dostal informace o rodině co nejdříve. Budiž jí ke cti, že to skutečně zařídila. Na Arrakiela to zkusila jinak: a co tvůj úkol tady? Co tvůj slib? Zatím jsi Rawanta nenašel. . . Tak jej přinutila slíbit, že neuteče. Ó ano, dlužil Rawantovi. Ale jakmile ho najde, už ho nic nezastaví. Kašle na Dorresonovy ostré zuby. Půjde na Erektiad a svou ženu a syna si vybojuje zpět.

32


Maharáví, základna přeživších „Štve mě, že všechno máme z třetí strany,“ durdil se Sibiel. Za celý rok, co sídlili na Maharáví, se jim ještě nepodařilo získat kvalitní zdroj informací z Mizeonu. Staré diplomatické vazby s tradičními spojenci se ocitly v troskách. Zpočátku se s vyhnanci na Maharáví, jak o nich referovali v bredeonském videxu, nechtěly bredeonské, riiberionské ani robustuanské elity vůbec vybavovat. Jakýkoliv pokus o navázání interakce shazovali ti samolibí potentáti ze stolu, protože chtěli být zadobře především s Debhátary. Každá facka byla obalená krustou politicky korektních frází. „Chce to jen čas,“ brouknul ospale Jerones. To on nesl hlavní zátěž jednání s někdejšími spojenci. A Sibiel musel uznat, že nemohl udělat víc. Tam, kde on ztrácel trpělivost, Jerones tančil mezi vejci. „Dělá mi starosti ten klid,“ řekl ponuře Sibiel. „Nevěřím, že nás Padlí nechají jen tak na pokoji.“ „Taky si myslím, že něco zkusí,“ povzdechl si Jerones. „A doufám, že tvá matka věděla, o čem mluví, když tvrdila, že jejich síly mimo Mizeon jsou omezené.“ Sibiel zamyšleně přikývnul. Přesně to totiž Izzel Sibielovi a ostatním členům velení řekla: Magie Debhátarů je teď jiná než v dobách, kdy se rvali o Dárkyni života. Debhátarové původně čerpali sílu z víry smrtelníků. Pak se porvali o Ryanu. Vlivem Krvavého deště transformovali smrtelníky v démony, ale oni sami se tím krvácením oslabili. Rafedaxarr sourozence zavřel do relikviáře. Nekrvácel o nic méně než ostatní, ten boj ho také vysílil, ale měl štěstí, protože získal Ryanu. Díky ní se jejich děti narodily silné. Nezávislé na sympatiích vyznavačů. Jenom díky Ryaně si arcidémoni dokážou udržet interní magii i daleko od domova. Ne že by Padlí v dobách svého rozkvětu byli v oblastech mimo Mizeon úplně neschopní. To by se jinak nemohli vydávat na válečná tažení do sousedních soustav. Ale pobyt mimo rodný svět je oslaboval daleko více, než dnes oslabuje arcidémony. „Myslím,“ řekl Jeronesovi Sibiel, „že se budou držet raději doma a pro výpady do sousedství naverbují někoho jiného. Koho si na tu špinavou práci asi tak najmou? Na prvním místě mě napadají draci.“ „Babička říkala, že Padlí s draky mluví,“ ozval se tenký hlásek odkudsi ze stínů.

33


Sibiel se spustil na všechny čtyři, aby se podíval, kam si ten raubíř zase zalezl. Atesius míval ve zvyku vplížit se do jeho pracovny a ukrývat se na nejnemožnějších místech a špicovat uši. Ještě mu nebylo ani šest let a už doháněl Wrellu k nepříčetnosti. Tentokrát se usídlil pod karetní stolek. Podle hromady polštářků, kterými se obložil, a podle baterie plastexových pušek, které svíral mezi koleny, si hraje na pilota kosmického kluzáku. „Neměl bys být v posteli, Tesi?“ houknul Sibiel. „Nemohl jsem usnout,“ odpověděl vážným tónem kluk. „Tak jak je to? Mluví Padlí s draky?“ „To nevíme přesně,“ řekl Jerones. „Ale nejspíš ano. Padlí s těmi cizími draky asi mluví.“ „A co naši draci? S těmi Padlí mluví taky?“ „Ne, xiřátko,“ řekl Jerones. „Naši draci s Padlými nemluví. A nemluví ani s těmi cizími draky, kteří s Padlými mluví.“ Sibiel se ke svému mluvčímu otočil: „Fajn, tos mu tedy vysvětlil docela přehledně.“ „Ale. . . ,“ zamumlal Jerones s očima upřenýma do ztracena, „vlastně to není tak špatný nápad. Za pokus by to stálo.“ Sibiel natáhnul ruce a počkal, až Atesius z kluzáku vyleze. Kluk si jen zklamaně povzdechnul, nechal se vzít do náručí a odnést do svého pokoje. *** Jakmile se Sibiel do pracovny vrátil, zastihnul Jeronese shrbeného nad stolem a čmárajícího cosi do bloku. „Kdybychom přesvědčili některého z Tassiů, aby se přestěhoval na Erektiad, možná bychom se posunuli.“ „Nemáme jistotu, jak by s nimi draci nakládali. Co když je budou ostrakizovat?“ namítl Sibiel. Krátce po zhroucení Mizeonu obdrželi nótu od erektiadského Rexe. Vikkason je vyzýval, aby přestali bránit potomkům prince Tassia a dračí princezny Tariony v repatriaci na Erektiad. Málem to vyznělo, že regent Arci-Tassie na Maharáví drží násilím. Sibiel Rexovi odpověděl, že arcidémoni z Tassiovy linie se cítí být Mizeonci a že nikdo z nich se na Erektiad vrátit nemíní. Udělal to poté, co tu záležitost probral s Flebussionem. Šlupka mu rozčileně sdělil, že na Erektiad nikoho ze svých potomků nepustí. Udělali by si z nich 34


fackovací panáky! To nepřipustím! burácel. Ale možná, že to rozhodnutí bylo krapet překotné. Sibiel přemýšlel, oč je dnes situace jiná oproti té před rokem. „Vikkason nám tu deklaraci poslal v době, kdy se zdálo, že se rozptýlíme po všech světech Metaprostoru a že necháme naši civilizaci umřít. Teď už si ale ověřil, že jsme odhodlaní zůstat pohromadě a přežít,“ řekl Jerones, jako kdyby četl Sibielovy myšlenky. „Možná jsme ten jeho původní návrh nepochopili tak, jak byl myšlený. Možná, že jsme se urazili zbytečně. Vlastně to bylo od něj šlechetné, že projevil ochotu se o naše draky postarat. Že jim chtěl nabídnout zázemí. . . “ „V každém případě sledoval i vlastní zájem,“ uchechtl se jízlivě Sibiel. „Nezapomeň, že vymírají. Ale dobrá. Hm, možná bych o tom mohl se Šlupkou znova promluvit.“ Jerones už byl dávno pryč, ale Sibiel stále seděl nad svým stolem a roztržitě listoval bredeonským katalogem zbraňových technologií. Někde na periferii vědomého myšlení mu těkala myšlenka a on ji ne a ne zachytit. Něco důvěrného a důležitého. . . Bilancoval, co všechno se jim za ten rok podařilo, aby se uzel v jeho paměti uvolnil. . . Krátce po pádu Mizeonu vyklidili ostrovní vilu na Bredeonu a přemístili Rafedaxarra, zbývající část rodiny Arci-Quinnů a raisi s rodinami sem, na Maharáví. Ukryli Daxe v nejlépe zabezpečeném podzemním krytu. Pradědeček je stále mimo sebe, ale jeho stav už se nezhoršuje. Jakž takž zachovali rozumné vztahy s Bredeonem a Robustuou, i když obě mocnosti se nerozpakovaly komunikovat i s establishmentem Nového Mizeonu. Vlastně jen skrze jejich ukecané diplomaty se přibližně ví, co se na Novém Mizeonu děje. A že se tedy děje! Šestice zregenerovaných Debhátarů vzala Mizeon z gruntu. Bohové usoudili, že Mizeon se může rozvíjet i bez magické energie. Místo kouzel budou podporovány technologie. S tím souvisí nový úděl raisi démonů. Už žádné cestování na jiné světy za účelem handlování s magickou energií. Nově jsou preferovány stáže na světech s vyspělým průmyslem. Raisi se stali novou mizeonskou aristokracií. Jelikož nikdo z nového lidu Mizeonu nemá schopnosti k létání, rozhodli se bohové přizpůsobit infrastrukturu. Nové zdroje energie, nové cesty, nové dopravní prostředky, mosty, námořní přístavy. Kráter uprostřed Kernoku byl zasypán. Na místo, kde původně stával císařův palác, navezli tuny kamení a štěrku. Na temeni umělé hory teď budují velkolepě pojaté sídlo z poloprůsvitných křišťálových kvádrů vylámaných z posvátného lomu Erenui, na který se 35


neopovážil sáhnout ani Rafedaxarr. Podle špatně zřetelných záběrů bredeonských videxových médií se dá snadno vydedukovat, kdo je tím hlavním konstruktérem nové infrastruktury včetně Paláce Debhátarů. Essius. I zmínka toho jména nutila Sibiela klít. Jak jen mohl? Nenacházel odpověď. Kdyby byl on na Essiově místě, raději by zemřel. Sari vytáhnul toho zmetka z hnoje. Arci-Quinnové ho dokonce adoptovali, aby se mohli s Owianou vzít. A on se takto odplácí. Bohové ho jmenovali králem. Tlumočí jejich přání věřícím. Dokonce se oženil s tou děvkou Renonou. Owianě zlomil srdce. Nedalo se to před ní utajit, protože svatby mizeonského krále s krásnou raisi byla plná média. Ještě že k tomu došlo až po narození malé Melisy. Ale Essiova zrada byla poslední kapkou. Jakmile Owiana porodila, holčičky se zřekla. Perfektní sestřička pro Atesia, prohlásila tehdy Wrell a s radostí se malinké ujala. Taky Brigita porodila. Konečně vytouženého chlapce. Qadren Trixen Arci-Quinn vřískal tak silně, že by byl Trixen pyšný. A Trixena Sibiel postrádal snad nejvíc. I ostatní arcidémoni se rozhodli rodit děti. Zatím je tu místa dost, prohlásil Xan Arci-Ukresius, když mu Adwena Arci-Pawnerová oznámila, že s ním čeká dvojčata. Ó ano, zatím je na Maharáví, i se vším tím vojskem, kupodivu, místa dost. Základnu vybudoval plukovník Tessiven Arci-Fezziel před osmnácti sty lety, kdy byla mizeonská populace arcidémonů mnohem početnější, než je zdecimovali Padlí při Dračím týdnu. Rafedaxarr měl s něčím takovým počítat. Jenže po bitvě je každý generál. Pradědeček trpěl bludem všech mocných. Žil dlouho. A dlouho mu všechno, až na drobné výjimky, vycházelo. Opravdu miloval svou rodinu. A docela solidně se staral i o populaci obecných démonů, byť se obecní zrodili nechtěně a neplánovaně z Krvavého deště všech mizeonských bohů. A to je právě ten problém. Rafedaxarr se staral hlavně o jejich hmotné potřeby. Obecní potřebovali program a vedení, protože když byli ponecháni jen sami sobě, degenerovali nebo se vyvražďovali navzájem. Rafedaxarr a později arcidémoni vzešlí z jeho linie našli démonům práci a pomáhali jim se realizovat. Rafedaxarr ovšem hrubě podcenil jejich duševní potřeby. Vždyť obecní byli před Krvavým deštěm humanoidními smrtelníky. Blízce příbuzní s lidmi z okolních světů. A lidé vždycky potřebují nějaký duchovní idol. Rafedaxarr se zřejmě domníval, že démonům postačí vzhlížet k němu samotnému. Zapomněl však, že stvořitelů bylo původně sedm. . .

36


Jakmile nastal průšvih s Rawantem a Rafedaxarra to zlomilo, nikdo ze zodpovědných arcidémonů si nevšiml, že se obecní na ostatní bohy začínají rozpomínat. Radní i Lissarius viděli jen to, že se schránka otřásá a Padlí se probouzejí. Mysleli, že když je znovu uspí, bude klid. Ale relikviář byl jen špičkou ledovce. Skutečnou hrozbou a časovanou bombou byli obecní démoni – věřící. A že se k nim raisi přidali? Vlastně to není až takové překvapení. Raisi vždycky lavírovali na hraně mezi aristokracií a plebsem. Na jedné straně si mohli užívat privilegií, které skýtal život s arcidémony a cestování po jiných světech, na straně druhé byli jen o něco lépe postavenými otroky, přičemž jim arcidémoni nikdy jinou perspektivu nenabídli. Tady už není rozhodující, zda by to někam vedlo, či nikoliv. Dnes si Padlí na Novém Mizeonu z raisi vystavěli novou elitu. Nabídli jim mnohem výraznější roli, než jakou hráli na starém Mizeonu. Škoda, že si arcidémoni frustrace svých raisi nevšimli. Dokonce ani Lissarius. Snažil se sice upřímně, ale tlačil špatným směrem. Sibiel ke své lítosti přiznal, že zase začal mít Sariho rád. Možná tak jako kdysi, když Sari vychovával Rawanta a on se s nimi přátelil. Lissarius neuměl moc dobře vycházet s okolím. V tom si byli podobní. A ten výraz, co míval v obličeji, když nad něčím usilovně přemýšlel, když zvažoval, zda a jak se má vyjádřit, aby zase někoho neurazil. . . Sibiel odhodil katalog a stiskl ruce do pěstí. Přesně takový výraz přece dnes viděl. U malého Atesia. Prudce vstal, jakmile mu došlo, co by to mohlo znamenat. Pátral v paměti. Vzpomínal na dobu, než Arrakiela zavřeli. Tehdy nechodil domů právě často. Chtěl být kapitánem gardy. Hlavně proto, aby to místo nedostal Ditrux, protože ten by mu udělal ze života peklo. . . Ale matka se mu zmínila, že se Wrella s někým schází. Stěžovala si, že sestra nechce říct s kým. Bála se, že je to někdo nevhodný. Z toho, jak se události následně vyvíjely, oba s matkou usoudili, že Wrella už tehdy chodila s tím blbem Korelem. Jenže Wrella sama po rozvodu přiznala, že ji Moreta k sňatku s Korelem Arci-Jeenem přinutila. Ach ano. Moreta. Ta zmije se sice ráda pletla do věcí jiných, ale tentokrát se zřejmě starala o „své“. Sibiel vstal. Toto musí rozlousknout. A hned. *** I když už bylo hodně pozdě, našel sestru v soláriu u projektoru. „Zprávy?“ houknul. Týdenní svodku z bredeonských videxových médií pro Maharáví dávala dohromady advokátní kancelář Ysmaellovo oko. Stejně tak tu sledovali zprávy z Robustuy a Sunisenu.

37


„Rušíš,“ sykla. „Je to skoro týden staré,“ upozornil ji. „Proč nepočkáš na pozítří, kdy budou čerstvé?“ „Protože pozítří má Ddyra službu v depu a nebudu mít hlídání.“ „Děti teď přece spí,“ namítnul. Wrella zakoulela očima, napřáhla k projektoru dlaň a silou vůle ho vypnula. „Jasné, že o tom nic nevíš, když nemáš děti. Děti se v noci budí. Hlavně Mel. Je ještě moc malá, aby spala celou noc." „Aha,“ kývnul Sibiel a posadil se na druhý konec půlkruhového kanapíčka rozloženého kolem projekčního válce. „Takže, Atesius už se nebudí?“ Wrella udělala vědoucí obličej. „Spí jako špalek. Hlavně když se před tím tajně vykrade z pokoje a proběhne se po chodbách.“ Sibiel otevřel dlaň. Malá duhová kulička se z ní vznesla a zprůhledněla, až se podobala bublině. Objem rušičky se stále zvětšoval, dokud bublina oba sourozence neobklopila. Wrella zvedla obočí, jak dala najevo podivení, že Sibiel pokládá za nutné rušičku použít. Semkla ruce na klíně a upřeně se na bratra podívala: „Oč ti jde?“ „O jeho otce. Měla jsi mi to říct,“ řekl Sibiel. Sestra nehnula ani brvou. „Jeho otec je mrtvý,“ řekla mdle. „Tak proč to řešíš?“ Chytil ji za paži a zatřásl s ní. „Opravdu si myslíš, že je tvůj syn v bezpečí? Když jsem tu podobu rozpoznal já, brzy se to povede i jiným. . . Padlí nás zatím nechávají na pokoji, ale moc dobře vědí, kde jsme. Na linii Arci-Nubielů jsou vysazení. Z Essia si udělali poslušného čokla. Co myslíš, že by udělali s Atesiem, kdyby o něm věděli? Ne, drahá, oni by ho nezabili. Poslušných věřících mají hejna. Loajálních výkonných kádrů v podobě raisi rovněž. To, co jim chybí, je kreativní prvek. Už jim došlo, že udělali chybu, když nás vyvraždili nebo vyhnali. Obecní démoni ani raisi na samostatné rozhodování a jednání zkrátka nejsou stavění. A koho budou Padlí chtít nejvíc? Nás, staré kozly, těžko, protože bychom dělali potíže. . . Budou celí říční po našich dětech. . . “ Wrelliny těsně semknuté rty se zachvěly. „Ta podoba, uznej, že to není tak hrozné. Všichni jsme nějakým způsobem příbuzní. . . “

38


Sibiel potřásl hlavou. „Uznávám. No, možná že jsem to poznal snáz, protože jsem se Sarim byl v poslední době častěji než jiní, ale lépe na to nespoléhat.“ Hořce se usmál. „Tak ten blbec tě zbouchnul. Má štěstí, že je po něm. Věděl to?“ „Dopátral se toho v době mého rozvodu. Musela jsem přiznat, že Tessi není Korelův, aby na něj Korel ztratil nárok. Sari si dal dvě a dvě dohromady. Kdyby to bylo na mně, neřekla bych mu to nikdy,“ zamumlala Wrella. „Byla jsem na něj naštvaná. Protože dopustil, co udělali Arrimu. Dopustil, že tě zavřeli na dva roky do Chřtánu. Dopustil, že zavřeli našeho otce. . . “ „Milovala jsi ho?“ Wrella si hluboce povzdechla a skryla tvář v dlaních. „Věděla jsem, že by mu nikdy nedovolili, aby si mě vzal. Aspoň něco jsem si od něho vzala. Syna.“ „Chm,“ brouknul. „Neviděla jsi ho na Bredeonu. Jak mu vadilo, když musel mluvit s těmi dvojčaty. Neviděla jsi, jak byl rád, že se z těch zásnub nakonec dokázal vykroutit. . . “ „Mluvili jsme spolu,“ vydechla. „Když přišel k nám domů na oslavu Trixenova jmenování do Rady. Tehdy mi řekl, že o našem synovi ví. Zlobil se, že jsem mu o něm neřekla. No, byla jsem na něj zlá. Řekla jsem, že mu nedovolím se k Tessimu ani přiblížit. On na to, že mi ho nechce vzít, ale že se nenechá připravit o rodičovská práva.“ Ramena se jí třásla. „Teď je pryč. Nikdy Atesia neviděl. Měla bych být ráda. Ale nejsem.“ S utěšováním to Sibiel nikdy moc neuměl, přesto se natáhnul, aby sestru objal. „Je mi to líto, Wrell,“ šeptl. Nikdy nečekal, že jednou bude dělat „hadovi“ Lissariovi arbitra. „Jsem přesvědčený, že kdyby ten bídák žil, byl by si cestu k synovi našel. Dokonce by se nejspíš snažil získat zpět i tebe,“ uchechtl se. „Měl spoustu chyb, ale byl by Tessimu dobrým otcem, to mi věř.“

Nový Mizeon, statek v Abderanské vrchovině Essius si otřel ruce od oleje, odhodil hadr a podíval se do police, ve které se bez ladu a skladu povalovaly vyřazené součástky. Někde tady by mohlo být ložisko, kterým nahradí to vymlácené. Hrábnul do dřevěné 39


bedničky a zasněně se probíral matně se lesknoucími ocelovými dílci. Některé pokrývaly stopy rzi, na jiných ulpíval černý povlak spečených mazadel. Tady ve staré dílně se poprvé po nekonečně dlouhé době zase cítil skutečný. I když se kácejí chrámy a maso se rve od kostí, některé věci se nemění. Zaslechl šoupavé zvuky za zády. „Och, tady jste, Vaše Veličenstvo,“ ozval se Ewertův podlézavý hlas. „Dostali jsme z Kernoku zprávu, že se zastavíte. Lord Trrisiel vás netrpělivě očekává.“ Essiova ruka ponořená v součástkách ztuhla. „Jistě,“ zamručel. „Vyřiďte mu, že tam budu za pár minut.“ Betonová podlaha se rozezněla ostrým chvatným ťukáním. Essius zaklel. Renoniny podpatky. Už ji měl za zády. Jeho hrudník obemkly její paže. O nos se mu otřela korvabenová vůně. „Co tady děláš?“ zacvrlikala. „Nechala jsem přichystat banket. Svolala jsem příbuzné. Všichni na tebe čekají. Tvá ochranka se krmí dovezenými ústřicemi a ty se hrabeš v železném šrotu?“ Obratně se jí vykroutil a pohodil hlavou k posuvným ocelovým vratům. Venku před budovou zarostlý kopřivami odpočíval vrak starého vznášedla. Přesně téhož stroje, který tolikrát opravoval poté, co ho zřídila manželka správce budov. Už se mu podařilo odloupnout promačkanou kapotu skrývající zdevastovanou pohonnou jednotku. „Jen jsem se díval, jestli jsou tu náhradní díly. Dalo by se to opravit.“ Nevěřícně na něj civěla a pak se rozhihňala. „Ty jsi neskutečný! Máš na starosti celou říši a zajímá tě zrezivělý vehikl.“ „To je moje vina, madam,“ ozval se snaživě Ewertes. „Měl jsem ten vrak už dávno dát sešrotovat. Ovšem v poslední době na to, jaksi, nebyl čas.“ „Nechci, abyste to dávali do šrotu, Ewerte,“ řekl umíněně Essius, zatímco si z opěradla ošoupané židle bral svůj nóbl kabát. „Odtáhněte to dovnitř. Až budu mít čas, dám to do pořádku.“ „Proč?“ vyjekla Renona. „Protože chci,“ odsekl. Konečně se na ni zpříma podíval. V tyrkysově modrých šatech a kožešinovém bolerku, se složitě spleteným účesem, ozdobená šperky z platiny a diamantů vypadala jako skutečná královna. Možná, že by se k ní dokázal chovat příjemněji, kdyby její šedivé oči nesvítily agresivním chtíčem shrábnout vše, co jen lze, za jakoukoliv cenu. 40


Svižným krokem zamířil z dílny ven. Cupitavě ho doběhla a chytila ho za ruku. „Počkej na mě, ty blázne,“ zasyčela. Essius se teatrálně rozhlédl po betonovém prostranství mezi průmyslovými budovami a jízlivě se uchechtl: „Nikdo tu není. Nemáš před kým se předvádět.“ „Jsi trapný,“ zasyčela. Zpovzdálí se ozvalo tlumené Ewertovo kašlání. Essius vytrhl ruku z jejího sevření. „Jdu za Trrisielem. Budu s ním řešit technické záležitosti. Nic pro tebe. Nechceš si jít dělat vlasy nebo tak něco?“ „Létáš sem jednou za měsíc,“ vyčítala, zatímco poskakovala po jeho boku. „A místo abys šel za mnou, diskutuješ s arciknížetem nad projekty! Jsem tvá žena, Essie! Mám nárok. . . “ „Na respekt,“ přerušil ji chladně. „Jo, ten jsem ti slíbil. Nic jiného. Závazek dodržuju. Nebiju tě, neurážím, dokonce umím i slušně pozdravit, pokud se ke mně ovšem nelepíš jak sikkosí med. A jen tak mezi námi,“ dodal poťouchle, „dej si pozor na jazyk. Staré tituly byly zakázány už před rokem.“ Syčivě se nadechla. Se zadostiučiněním sledoval, jak se vyděšeně ohlíží za záda. „Nic jsem neslyšel, madam,“ houknul rozpačitě Ewertes. „Je fajn, že spolu držíte basu,“ poznamenal mdle Essius. Renona je sice královnou, ale má tu nevýhodu, že není zdejší. Nemá to s raisi Nubielova klanu snadné. Oni jsou po převratu první mezi prvními. Paradoxně proto, že jsou spříznění s ním. Celý jeho život se obrátil prdelí nahoru. Jak moc to všechno nenávidí! Včetně své patetické, zmatené a křečovité kvazi-manželky. Bylo až komické sledovat, jak nepohodlně se Renona v roli královny cítí. Ačkoliv se zoufale snaží působit úctyhodně, připomíná pětiletou holčičku, která se navleče do matčiny plesové róby. Co si vykoledovala, to má. Prošel podél průčelí garáží a kráčel po panelové cestě k Trrisielovým laboratořím. I když nadále držel ostrý krok, Renona se na něj lepila jako klíště. Prudce zastavil. Kývnul na nezbytně přítomného Ewerta a křikl: „Můžete jít, Ewerte, já trefím.“ Ewertes cosi zahuhlal a dal si zpátečku. Když byli konečně z doslechu, otočil se Essius k Renoně: „Jdi pryč. Já tě tam nechci!“

41


Raisi se nerozhodně zakymácela na svých podpatcích. Její tvář se zkroutila studem. „Všichni se na tebe těší. Je tam tvá matka, jsou tam oba tví strýčkové, hejno synovců a neteří. Slib mi, že až u Trrisiela skončíš, tak přijdeš, ano?“ „A proč?“ štěkl. „Nemůžeš mě pořád přehlížet!“ vyjekla. „Všichni ode mne očekávají, že porodím následníka!“ Hořce se usmál. Už je to tu zas. Šílený šlechtitelský plán. „Pokud ho máš porodit, tak se o to postarej. Se mnou žádné dítě mít nebudeš.“ „Oni to. . . poznají!“ šeptla. V té chvíli jí bylo Essiovi skoro líto. „Kdo? Debhátarové? Nebo nubielští raisi? Když budete ty a tvůj milenec držet jazyk za zuby, nikdo nebude mít důvod pochybovat.“ „Žádného milence nemám!“ Pohrdavě ji sjel od hlavy až k patě. Většinu života trávil zalezlý mezi stroji, ale i k němu dolehly útržky klevet. Ještě když patřila ke klanu Fezzielů, proslýchalo se, že spí jen s arcidémony. Říkalo se o ní, že dokáže zamotat hlavu každému. Potrpěla si hlavně na vyšší důstojníky císařské gardy. Uspokojovalo ji, když je štvala proti sobě. Ditrux by tolik nevyjížděl proti Sibielovi, kdyby za tím nebyla ona. Když přešla ke Klirenům, stala se nejen kapitánkou Igisiovy ochranky, ale i arciknížecí souložnicí. Pak se spustila s Igisiovým levobočkem Twenem, ale rychle toho nešťastníka odkopla, jakmile zjistila, že Igisius Twena nikdy neuzná za svého. Její historie byla tak pestrá, že přiznání, že nemá milence, Essia opravdu zaskočilo. „Fakt?“ bafnul. „Tak si nějakého pořiď. Hlavně mě s tím nezatěžuj!“ Otevřela ústa, aby něco namítla, ale on jen odfrknul a nechal ji tam stát. Naštěstí už za ním dál nešla. Trrisielovy laboratoře tonuly v randálu míchaček a řinčení nářadí. Kolem stávající budovy se to hemžilo dělníky. Nové zvukově izolované pavilony, bunkr s urychlovačem částic, zkušební střelnice, chvástal se Trrisiel minule. Jak se mezi nimi Essius proplétal, ti, kteří ho poznali, valili oči a blekotali pozdravy. Každému jen kývnul. Přestože se před ním někteří klaněli, připadal si tu stejně nemístně jako v Kernoku. Trrisiela našel v laboratoři číslo pět. Arcikníže se motal kolem montážní jámy, ve které na membráně silového pole spočíval lesklý tebechet opatřený desítkami naježených tubusů. Při pohledu na hrozivou zbraň, 42


která kdysi zničila celé civilizace, Essiem otřásla zimnice. Toto je důvod, proč jsi neutekl, připomněl si v duchu. Toto byl ten důvod, proč dopustil, aby ho arcidémoni měli za zrádce. Jediný tebechet, ze kterého se Trrisiel chystá replikovat další. „Ten plášť,“ hekl Essius jako v tranzu s pohledem upřeným na matně šedý povrch. „Co je to za materiál?“ Mnohokrát se už snažil z Trrisiela dostat nějaké podrobnosti stran konstrukce. Starý Jezevec byl zatím až netypicky opatrný. Ale Essius pevně doufal, že jednou se mu pochlubí, protože nebylo mnoho takových, kteří by tomu rozuměli a kteří by to dokázali ocenit. Trrisiel se všetečně ušklíbnul. „Není to plášť. Celý stroj tvoří tytéž micely. Každá se strukturou podobá živému organismu.“ „Nemá to vnitřnosti?“ podivil se Essius. „Ani plášť ani vnitřnosti,“ ujistil ho Trrisiel. „Je kompaktní, a proto nezničitelný. Korpus je kompilátem micel s infonovým jádrem.“ „Geniální,“ zaskřehotal Essius. „Taky si myslím,“ zamručel potěšeně Trrisiel. Ukázal ke dveřím na chodbu. „Ale teď se pojďme posadit do mé pracovny.“ „Co tě ke mně přivádí, synovče?“ otázal se, jakmile se uvelebili do pohodlných křesel. „Další technický oříšek? Vždyť víš, že kdykoliv rád pomohu.“ Potěšeně se usmál a v té chvíli opravdu připomínal starostlivého strýčka a ne psychopatického šílence, kterým byl. „A co tě vlastně zdrželo? Kapitán ochranky mi tvůj příchod hlásil už před hodinou. Twena znervóznilo, že ses rozhodl po areálu pohybovat sám. Neměl bys je tak lehkomyslně odhánět. Tvé bezpečí nemůžeme podceňovat. Jsi přece král. . . “ „Zastavil jsem se ve staré dílně,“ houknul Essius. Jeho podstata reverzního inženýra se tetelila zklamáním, že se Trrisiel u tebechetu nezdržel déle. Ovšem věděl, že kdyby se vyptával víc, mohl by vzbudit podezření. Tak zase příště, krucinál. „Nostalgie,“ povzdechl si procítěně Trrisiel. „Taky mě to někdy chytá. Ale musíme jít dál, hochu. Tak mi pověz, co se děje.“ „Jde o stavbu paláce. Nevychází mi statické propočty pro výztuž, kterou jsem zpevnil podloží. Vzhledem k tomu, že kráter zasypávali živelně a nehutnili, nemám jistotu, co to udělá, až to skutečně zatížím novými zdmi. Křišťálové bloky jsou sakramentsky těžké. Pokud by v podzemí zůstaly vzduchové kapsy. . . “ 43


„Mohlo by se to hnout a stavba Paláce by popraskala,“ dopověděl Trrisiel. „To nechceme, přirozeně. Debhátarům by se to asi nelíbilo, kdyby se symbol jejich triumfu zřítil jako domeček z kostek.“ „Chyba nastala už na začátku,“ vybafnul Essius. „Zavezli to blbě a hned začali budovat základovou desku. Přišel jsem na to až ve chvíli, kdy je stavba před dokončením. Chtěl jsem to rozebrat, ale Huat mi to zarazil. Tvrdí, že to probíral s Gromem a ten prohlásil, že je to v pořádku.“ Trrisiel pokrčil rameny. „Grom je pánem hlubin. Nejspíš ví, o čem mluví.“ „Myslím si, že neví,“ zavrčel Essius. „Není architekt ani statik, ba ani geolog.“ „Ty také ne, holoubku,“ usadil ho mile Trrisiel. Essius si vjel prsty do vlasů. „Nechci být tím, na koho Aisus svalí vinu, až se to posere. Oni se mezi sebou pořád hašteří. Co když to Huat s Gromem schválně vedou tak, aby se Palác zřítil a oni pak mohli říct, že jejich návrh postavit ho na kamenném návrší v Osorenu byl lepší?“ „Že by ti tolik záleželo na tom, co ti kdo dá za vinu?“ ušklíbnul se Trrisiel. „Vidím, že se do toho konečně začínáš vžívat. A neměj strach, já o tvých obavách Aisovi povím. Navštěvuje mě docela často.“ Spiklenecky si zamnul ruce. „Máme podobné zájmy. Ten tebechet mi přinesl on. Prý trčel v muzejním depozitáři na Sunisenu. Skollové úplně zapomněli, k čemu ta věc sloužila. Věřil bys tomu?“ Tomu Essius uvěřil docela rád. Skollové své agresivní historické období nechali dávno za sebou. Ta epidemie skollí chřipky je přinutila se zklidnit. . . Tyto úvahy si ale nechal pro sebe. Vstal. „Tak to bylo všechno, co jsem chtěl. Půjdu.“ „Počkej, ty divochu,“ zastavil ho Trrisiel. „Jak pokračuje abderanský viadukt? Co ten problém s nedostatkem krodošího masa? Co personální záležitosti?“ Essius potřásl hlavou. „Víš toho víc než já sám, strýčku. Tak proč se ptáš?“ Trrisielova posedlost šmírováním vlastně dovedla Mizeon tam, kde je nyní.

44


„Protože bych to rád slyšel od tebe. Chci si potvrdit, že jsem vsadil na správného koně,“ odpověděl samolibě Trrisiel. *** Jejich kluzák letěl v čele formace. Essius seděl vedle Twena, který pilotoval. Dělal, že spí, aby se s Twenem nemusel bavit. Raději by letěl vlastními silami, aby ze sebe dostal vztek, ale ze všech dvaceti raisi jeho „královské“ ochranky by ho stejným způsobem mohl doprovázet jedině Twen, ostatní nemají dostatek interní magie. „Vůbec jsi nešel do paláce,“ prolomil ticho Twen. Jeho hlas zněl téměř vyčítavě. „Nedělej, že spíš, sire,“ dodal. „Královna se vyznamenala,“ pokračoval po chvíli. „Přichystala úplnou hostinu. Tvá teta Moreta, kdyby žila, by z ní měla radost. A nalepil se na mě starý Jedd. Stýskal si, že málo promlouváš k věřícím. Lamentoval, že se jim nelíbí, jak ignoruješ královnu. Mám ti prý vyřídit, že lid očekává, že své poslání naplníš co nejdříve.“ Essius si vybavil Jeddův nadšený obličej. Naposledy toho starého pánbíčkáře viděl v neslavný den své kvazi-svatby. Jedd stál v čele davu obecných démonů seskupených na dolním konci nádvoří, zatímco Soliss s poskoky vlekli Essia v ústrety oddávajícímu. Essius byl omámený drogami a léky proti bolesti, ale navenek mohlo jeho rozpoložení působit jako náboženské vytržení. Táhli ho ke kašně uličkou lemovanou reportéry z Bredeonu, strážkyněmi protokolu z Robustuy, vyslanci bohyně Exis z Riiberionu, pozorovateli ze Sunisenu a dalšími exoty. U kašny čekal Trrisielův poskok Hokrius jako oddávající a současně jako diákon boha Aisa. Trrisiel tam nebyl. Zpočátku si Essius lámal hlavu, jak je možné, že si starý intrikán nechává tu šaškárnu ujít, i když nepochybně všechno sleduje ze záznamů kamer. Později si všiml, že se na veřejnosti o Trrisielovi vůbec nemluví a ani ve videxových reportážích, ani při bohoslužbách nebyla o Trrisielovi zmínka. Pak mu to došlo. Trrisiel ani Padlí nemají zájem, aby se vědělo, že Trrisiel genocidu tak úspěšně přežil. Padlí chtějí všechny zásluhy za svůj návrat pro sebe a Trrisiela zase uspokojuje pocit, že ačkoliv právě on je katalyzátorem všeho dění, nikdo ho nesleduje a on si může dál nerušeně bádat. Všude se tísnily davy nadšených svatebčanů, jen kolem Hokria bylo prázdno. Podle mihotavých záblesků pozorovatelných někde na hranici zorného pole Essius na plácku kolem Hokria vytušil přítomnost Debhátarů. Potom Twen přivedl Renonu nasoukanou v lila zbarvené róbě pošité těmi nejvzácnějšími temně fialovými krystalky fedrokolu. Celá ta 45


maškaráda musela mít cenu dvou středně velkých planet. Hokrius zahájil dlouhou a nudnou bohoslužbu. Během oslavných písní, díkůvzdání a proseb Essius v duchu donekonečna umocňoval gravitační konstantu. Po bohoslužbě přišel na řadu obřad. Ten byl naštěstí dost stručný. Hokrius nejdříve vychválil klady nevěsty, následoval chvalozpěv na ženicha. Až poté, co Essisus na Hokriovu otázku hlasem zdrsnělým třemi týdny skučení a řevu zakrákoral „ano“, přitočil se k němu Ewertes s magickým klíčem a s nečekanou zručností ho zbavil omezovacího návleku na kotníku. Jakmile byl nákotník pryč, Essius s obnoveným prouděním interní magie znovu „uviděl“ to, co bylo obecným démonům a valné většině raisi skryto. Vybledlý, rozmazaný a plochý svět se vrátil do známých poměrů. Kontury se vyostřily, rozměry získaly původní hloubky, barvy důvěrně známé, syté odstíny. A hlavně: přibyly další postavy. Na stupíncích u kašny se klátili zjevně znudění Debhátarové, po stranách uličky se hemžili vahanští sůsové maskovaní neviditelnými pelerínami a nahoře na balkonu bývalého Moretina solária Essius zahlédnul černé uniformy agentů Aliance. Na nebi skryta neviditelnými pancíři kroužila vznášedla reportérů z Bredeonu. Byla to poslední chvíle, kdy měl Essius šanci se vzepřít. Kdyby v té chvíli vykřičel, že ho ke svatbě přinutili mučením, byl by možná vzápětí zemřel, ale nestal by se zrádcem. Jenže on to neudělal a v obřadu, který následoval, si nechal na hlavu nasadit korunu. Kupodivu tutéž korunu, kterou nosil Rafedaxarr a později i Lissarius. Nějaká kontinuita by se zachovávat měla, poznamenal k tomu později Grom, pán hlubin. Essius věděl, že v ten den, kdy ze sebe přede svědky známých světů nechal udělat Renonina manžela, krále Mizeonu a velekněze a mluvčího Debhátarů, se stal zrádcem. Od toho dne vyslovují vyhnanci na Maharáví jeho jméno s opovržením. Zejména Arci-Quinnové svolávají na jeho hlavu hromy a blesky. Adoptovali ho a on je takto podrazil. . . a Owiana? Nejspíš uplácala plastiku s jeho podobou a trefuje se do ní kortexovými šipkami. Při tom pomyšlení si Essius drásavě povzdechl. „. . . pak tam byli Soliss s Hokriem,“ vyrušil jej z těžkých myšlenek Twen. Vypadalo to, že mu dělá přímo radost Essia otravovat. „Hokrius mi vnucoval do služby svého slabomyslného synovce a Soliss ze mě tahal rozumy. Chtěl vědět, s kým spíš, když to není Renona. Taky chtěl vědět, jestli jsi mu už odpustil,“ dodal nevinně Twen. „Tím svým kuním ksichtem mi skoro zkazil potěšení z dezertu. Vždyť víš, jak skvělé hrušky v karamelovém krému umí tvá tetinka Loan.“

46


Tetinka Loan, sestra Essiovy matky, šéfovala Moretině kuchyni snad odjakživa. Měla k rukám stádo obecných démonů, kteří pilně loupali, krájeli, míchali, ale finální podobu pokrmů mívala na starost jedině ona. Essius se přinutil odvrátit od vzpomínek na laskavou Loan, tolik odlišnou od své nekompromisní a přísné sestry, jeho matky. „Kuní ksicht?“ vyprsknul. Nechtěl se s Twenem vybavovat, ale tentokrát si nemohl pomoct. „To je vtipné. To si budu pamatovat.“ Soliss opravdu připomínal kunu. Spolu s Twenem, Hokriem, Tebevou a Renonou teď Soliss patřil k úzké skupině vyvolených, kteří o Trrisielově podílu na nových poměrech věděli. Essius nedokázal dýchat při pomyšlení, jak je všechny nenávidí. „Tak co mu mám říct, až se příště zeptá,“ naléhal Twen. „Odpustil jsi mu?“ Essius se trpce usmál. „Soliss je mi u prdele. Řekni mu, co chceš.“ Když ho Soliss držel osm týdnů ve strojovně, lámal mu kosti ocelovými tyčemi, drásal kůži ostnatými dráty, trhal mu nehty a vybíjel zuby, pumpoval mu do žil drogy, stále dokola ho omračoval elektrošoky a budil kyselinovými postřiky, dělal jen svou práci. Jako kapitán Trrisielovy ochranky plnil zadání svého pána a tím bylo vynutit si Essiův souhlas s korunovací a sňatkem. Soliss to vykonával s nadšením. Co s tím? Teď, když se Essius podrobil a když mu sundali neutralizátor, mohl by Solisse rozcupovat během mžiku. Ale nemůže své úsilí rozmělnit na podružnostech, jako je pomsta. Původcem všeho svinstva byl a zůstává Trrisiel. Kdyby se do toho Trrisiel nevložil, nikdo by Essia nedonutil dodržet slovo, které dal pod nátlakem. Trrisiel Arci-Nubiel. Ten neškodný samotářský badatel. Kdo by to byl tušil, že právě on se o pád Mizeonu zaslouží nejvíc? Oblafnul úplně všechny. Nikdo neměl a z přeživších arcidémonů nemá ani ponětí, že díky své vášni pro technologie obejde Trrisiel všechny magické štíty císařova sídla. Celá desetiletí odposlouchával nejen rokování Rady, ze kterých se léta omlouval, ale měl dokonalý přehled o dění na ministerstvech a věděl i o cvrkotu ve Chřtánu. A byl to právě on, kdo se dokázal na dálku zkontaktovat s Padlými. Několik dnů po Dni zkázy, kdy Essius zatvrzele odmítal se podrobit, jej z řetězů sundali a dovlekli do Trrisielovy laboratoře. Trrisiel ignoroval Essiův bídný stav i jeho očividný odpor a rozvyprávěl se, jako kdyby spolu seděli u odpolední svačiny. Určitě neřekl všechno, ale bylo toho dost: Před pěti sty lety otevřeli draci relikviář. Padlí unikli a zabíjeli jednoho prince za druhým včetně mého otce. Bylo mi jasné, že nevyhrají. 47


Tehdy byli příliš slabí. Zatímco je Rafedaxarr lovil, sestoupil jsem do Chřtánu, abych prozkoumal tu schránku. Arcidémoni v čele se Seenem se mi smáli. Ověřovat těsnost stěn je prý zbytečné, když je zjevné, že někdo odklopil víko. Bez ohledu na posměváčky jsem v měření pokračoval. Podařilo se mi vymyslet, jaká entita by mohla projít skrze krihonitové stěny i v případě, že by víko bylo přiklopené. Musela by být podobně energetického založení jako samotní Padlí, jen o něco méně koncentrovaná. Můj odhad, že budou Debhátarové odchyceni, se potvrdil. Rafedaxarr by je zvládnul i sám, ale výrazně mu pomohla i Moreta, dcera jachadei princezny Loriany. Ta malá mrcha nikdy nic nedělala zadarmo. Požádala o Razziela s Destruktielem. Nechtěla si mezi nimi vybírat. Chtěla je za manžely oba. Jenže oni z toho vyklouzli. Prohlásili, že se nesnesou dělit o jednu ženu. Tak jí můj zatracený dědeček vnutil mne. „Trrisiel je sice podivín, ale jako prvorozený mého prvorozeného je mým prvním následníkem,“ sliboval jí. . . Trrisiel se pak chvíli ráchal v ryze osobních záležitostech. Stěžoval si, že jej Moreta nikdy nepochopila. Vzpomínal, jak ho zesměšňovala a jak se pokoušela s ním manipulovat. Essiovi nebylo příjemné to poslouchat. Byl by se rád Trrisiela zeptal, proč vlastně s tím manželstvím souhlasil a proč se mu nevzepřel stejně jako arci-quinnská dvojčata, ale Trrisiel byl pohlcený vyprávěním a nenechal se přerušit. Popravdě, když popisoval, jaká příkoří mu manželství s Moretou skýtalo, vypadal, že si v tom zahořklém bolestínství přímo libuje. Nikdo mě nikdy nebral vážně, kňoural. Mé návrhy na industrializaci Mizeonu Dax shazoval ze stolu. Nad reformami vzdělávacího systému se radní jen ošklíbali. Pak se Rafedaxarr zapletl s mým mladším synem. Moreta se mohla zbláznit. Ani já jsem z toho úchylného poměru nebyl zrovna nadšený. Proto jsem ženu nechal, aby jim to opepřila. No, povedlo se jí to tak, až z toho Dax onemocněl. Bez Rawanta se z něj stala roztřepaná hromada hnoje. . . Tehdy přišel můj čas. Pod záminkou průzkumu jsem v podzemí Chřtánu otevřel několik prostorových trhlin a nalovil čerstvé fleshingové hady. Asi deset let jsem je šlechtil. Hodně mi pomohly výsledky průzkumů, které svého času dělal Destruktiel Arci-Quinn. Kdyby ten rapl tušil, jak mi jednou bude užitečný, byl by se vzteky zalknul. . . Učil jsem fleshingy pronikat různě pevnými materiály, až jsem vycvičil linii, které se podařilo prostupovat krihonitovou deskou. To znamenalo, že mohli do schránky a mohli z ní i ven. Naučil jsem je sbírat a přenášet informace. Na první pohled se to zdá tak nevinné. Vždyť ty entity utkané z energie nosily jen vzkazy. . . Tehdy se Trrisiel vítězně rozesmál, když Essius v reakci na jeho věty vyvalil oči úžasem. Proti útěku byl relikviář zabezpečený 48


magicky i technologicky. Nikoho ale nenapadlo ho zajistit proti průniku informací. Právě informace jsou ten fenomén stojící na hranici magie a technologie! Nikdo nemá tušení, jakou mají sílu. Vzkazy a modlitby věřících naplněné uctivým respektem a netrpělivým očekáváním dodaly Debhátarům tolik síly, že dokázali zlomit pečeti a poodsunout víko. Tehdy se Essius neudržel a vybafnul: Proč? Proč to všechno? Copak nevidíš, do jakého mrtvolného ticha nás Rafedaxarrova éra dovedla? Trrisiel se rozohnil. Všechno na Mizeonu jen trvalo a trvalo! Nebyl tu žádný posun vpřed! Ty tisíce obecných Rafedaxarr nechal plazit se po polích, běhat kolem dobytka, dřít v zastaralých manufakturách nebo sloužit v palácích arcidémonů. Takové plýtvání! Obecní nemají žádnou interní magii. Jsou přímo ideálním stavebním materiálem pro moderní industriální civilizaci. . . Essius byl už tolik šokovaný, že nedokázal své rozpoložení maskovat. Trrisiel mu vyčetl v obličeji pochybnosti a spustil: Proč musíme téměř všechno spotřební zboží dovážet, zatímco bychom si ho mohli vyrábět sami? Essius namítl, že arcidémoni vždy stíhali potřeby obecných uspokojit docela slušně. Trrisiel oponoval, že to bylo možné jen formou zneužívání raisi, kteří pro arcidémony kradli energii na okolních světech. Essisus podotknul, že způsob, jakým raisi po staletí získávali magii, by krádeží nenazýval. Není třeba se přít o slovíčka durdil se Trrisiel. Bylo to trestuhodné plýtvání pracovním potenciálem! Když jsem na to Daxe i radní upozornil, řekli mi, ať na Mizeon nezavádím móresy smrtelníků. Tak jsem se rozhodl to vyřešit bez nich. V té chvíli Essius zdeptaný pomyšlením na to, kolik krve už bylo prolito, Trrisielovi oznámil, že on žádnou nutkavou potřebu zvykat si na odlišný způsob života necítí. A že takové monstrózní plány prosazovat nebude. Jsem inženýr a reverzní inženýr. Ne sociální inženýr. Králem obecných ani mluvčím bohů se stát nechci. Tehdy s ním Trrisiel ztratil trpělivost. Srazil ho k zemi sérií bleskových výbojů a znovu povolal Solisse a jeho partu. Další dva měsíce Essia opakovaně rvali na kusy a čekali, než se dá dohromady. Pak ho znovu dovedli k Trrisielovi. Essius byl napevno odhodlaný dál odmítat. Žádné mučení jej nedonutí, aby se stal zrádcem. Dlužil to nejen Sarimu, který za Mizeon obětoval život, ale především Owianě a její rodině. Jak ho tedy Trrisiel nakonec „přesvědčil“?

49


Nejdřív mu promítl záběry Owiany. Seděla na lavičce obklopené bujně rostoucími křovisky osvětlenými bílým umělým světlem. V pozadí byly patrné ostře členité kamenné stěny. S někým mluvila a vypadalo to, jako kdyby se dívala přímo do kamery. Křečovitě se usmívala. Pak se její tvář stáhla úzkostí. Chytila se za břicho. Obraz se rozkomíhal a přiblížil, až bylo patrné jen Owianino rameno a paže. Essius pochopil, že kamera je nejspíš připevněna přímo na těle toho zatraceného špeha. Ten prevít právě pomáhal Owianě vstát. . . Trrisiel snímek zastavil a ukázal na Owianino břicho a řekl: Pokud nebudeš spolupracovat, upozorním Debhátary, že na Maharáví už nám roste náhrada. Oni to děvče unesou. Počkají, až porodí, a pak ji zabijí. Nemusím snad dodávat, že ty už tou dobou budeš mrtvý. Skutečnost, že má Trrisiel na Maharáví špeha, a strach o Owianu Essia přinutily vzít rozum do hrsti. Byl ochotný jim naslibovat hory doly. Třeba se i ožení, jen s vyhlídkou, že pak uteče na Maharáví, aby tam toho špeha chytil a zničil. V panice se po laboratoři rozhlédl, jako kdyby hledal něco, co mu pomůže Trrisiela zničit. A až tehdy si všiml nablýskaného stroje opatřeného desítkami tubusů rozježených do stran. Předmět obalený bublinou silového pole o velikosti krodoší krávy měkce levitoval nad nádrží zabudovanou v podlaze. Při bližším zkoumání bylo patrné, že v nádrži není kapalina, ale spíš nějaký druh plazmy. Ta věc vypadala tak cize a zlověstně, že Essius na okamžik zapomněl na své rozhořčení. „Co to je?“ vybafl. „Kvarionský tebechet,“ zašvitořil Trrisiel. „Vlastně jsem se nemohl dočkat, až ti ho ukážu.“ Essius přejel očima lesklé tubusy. Připomínaly hlavně. „Je to zbraň?“ „Co jiného?“ uchichtl se Trrisiel. „Unikátní kousek. Možná poslední tebechet na světě. Je skvěle zachovalý. Pokud to půjde dobře, budu schopný ho replikovat.“ „Replikovat?“ hekl Essius vědomý si skutečnosti, že takový výraz se používá spíš v genetickém inženýrství. „Ó ano. Kvarion byl svět, odkud pocházejí Skollové. Byl zničen přibližně před patnácti tisíci lety a říká se, že s tím měly co dělat právě tyto věcičky. Kopírují totiž samy sebe. Při proliferaci na Kvarionu tehdy zkolaboval stabilizační imperativ a. . . ,“ Trrisiel se zarazil a mávl rukou. „To už je jedno. Stačí, když tebechet vypustíš na svět, na kterém najde dostatek stavebního materiálu. Dokáže z něj vytěžit suroviny a pak z nich replikuje své dvojče. To je ale jen jedna jeho funkce. Tou hlavní 50


je, přirozeně, ničení nepřátelské technologie. Jakýkoliv stroj přestaví podle svého vzoru.“ Essius si představil tu věc na Maharáví, satelitu plném hornin bohatých na ty správné prvky, a zatmělo se mu před očima. „Úžasné,“ řekl přiškrceně. Jen zůstaň v klidu a dál to nekomentuj, poroučel sám sobě. Nesmí poznat, jak jsi vyděšený. Existence tebechetu a Trrisielova zjevná ochota jej použít definitivně přinutila Essia změnit postoj. Nemůže utíkat. Souhlasil nejen se svatbou a korunovací, ale hlavně se rozhodl zůstat. Věděl, že pokud Debhátarové na Maharáví nasadí tebechety, všechny arcidémony vybijí. Pokud to odkládají, nejspíš jen proto, že Trrisiel ještě nemá všechno přichystané. Jsou přesvědčeni, že exulanti jsou dezorientovaní a bezmocní a že jim z Maharáví neutečou. A v jejich pýše viděl Essius naději. Však on už to nějak vymyslí, jak to s tebechety Trrisielovi překazit. A možná se mu podaří příbuzné i varovat. Musí jim poslat zprávu, aby si tam udělali čistku a aby se na ty strašné zbraně připravili, protože pokud by on selhal. . . Přesně to si slíbil těsně před tím, než se Trrisielovi konečně podvolil. Jenže od zkázy starého Mizeonu uplynul už celý rok a zatím moc velký pokrok neudělal. Essius otočil hlavu a nenápadně zkontroloval Twena. Raisi měl zavřené oči a povolenou čelist. Vypadalo to, že ho ta hostina zmohla. Když bylo patrné, že je Twen mimo, sáhnul Essius do kapsy a konečky prstů jemně stiskl klubko drátů a drobné fragmenty elektronických součástek, které se mu dnes podařilo vymontovat z porouchaného vznášedla. V Kernoku byl ubytovaný v jednom z paláců na předměstí, který zázrakem zkázu přečkal. V pokoji, kam ho zavírali na noc, měl ve skrýši pod parketami ukrytou pájku, kleště i několik baterií. Kradl ty věci při každé příležitosti. Sestrojit zařízení schopné vysílat až na Maharáví bude asi tak snadné jako vyrobit z barelu na naftu atomovou ponorku.

Maharáví, Owianin ateliér Owiana Arci-Quinnová položila pájku a s přimhouřenýma očima hodnotila výsledek. Kovová plastika spočívající na podstavci vypadala na

51


Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.