LUDMILA MÜLLEROVÁ
STRAKY NA VRBĚ PRAHA 2018
Žádnou část tohoto textu nelze kopírovat či uveřejnit bez souhlasu nakladatele, a to jak v tištěné, tak elektronické podobě. Porušení toho se trestá dle zákona… Copyright © 2018 by Ludmila Müllerová Cover Art & Illustrations © 2018 by Jana Maffet Šouflová Edition © 2018 by Michael Bronec, Straky na vrbě
ISBN: 978-80-87364-84-0
Na samém počátku času, když tři Bohové praví svět stvořili, tu povstal Démon proti nim. Byl poražen, byl mimo svět svržen a země jak hladina nad ním zavřela se. Jen z jazyka jeho Neferú čepel vykoval, čepel z onoho jazyka vykovanou Neferú do jílce zasadil, jazyk Démona mimo svět svrženého Neferú učinil mečem svým, jenž pak lidmi nazýván byl mečem Hladovým.
To je moc pěkné. Kde jinde začínat, než u zrození světa? Jediný háček spočívá v tom, že příběhy nemívají ve zvyku rodit se na svém začátku.
Prolog Kněžka a tanečnice Slunce za potrhanými mraky stoupá k poledni a hladina Svatého jezera se ocelově leskne. Mohla by sloužit za zrcadlo nebešťanů, kdyby se z její hladké plochy skoro uprostřed nezvedal ostrov. Horkým vzduchem se rozezněl jásavý hlas zvonu. Zní z Luciina chrámu. Kdysi jej vystavěli na nejvyšším místě ostrova a nazvali jej Chrámem v srdci světa. Po staletí shlížel z vrcholu skalního útesu přes jezerní vlny. A po staletí, tak jako se včely slétají na strom v plném květu, tak po těch vlnách připlouvaly zástupy poutníků, aby se poklonily zářivé Bohyni. Aby se poklonily té ze tří Bohů, která vládne světlu nebeských těles, světlu svic i luceren a v tomto chrámu pak především světlu vědění. Desítky Luciiných kněžek zde po staletí shromažďovaly kroniky i učené spisy. Cesta každého, kdo toužil po znalostech, musela dříve či později zamířit pod tyto střechy. Už jen jediná hodina zbývá do poledne a z Luciina chrámu, jenž kdysi stával v samém srdci světa, zní stříbrný hlas zvonu. Promlouvá,
—9—
Ludmila Müllerová
ale zdá se, že zde není uší, které by mu naslouchaly. V zahradních altánech, na dlouhých chodbách ani v klenutých celách se neozývá tlumený hovor, kroky, mnohohlasé modlitby. Jen vrabci uhnízdění mezi propadlými krovy nerušeně švitoří, ještěrky slunící se na dně suché fontány ani neotočí hlavičky. Jen z jednoho pootevřeného okna na konci skriptoria se ozývá šustění, jehož zdrojem není žádná chrámová myš. Je to dívka zuřivě přerovnávající hromadu listin. Když uslyší volání zvonu, na chvíli se napřímí, aby s pozvednutými dlaněmi pronesla krátkou modlitbu. Na lebce bez jediného vlasu spočívá úzká čelenka mladší kněžky, jednoduchý bílý šat nijak nelichotí její podsadité postavě, z kulatého obličeje se dívají dvě pozorné oči. Zvon i modlitba dozní, dívka se chopí vybrané otýpky spisů a třímajíc je jako rytíř pavézu vykročí. Její kroky se rozléhají dlouhou prázdnou chodbou a zastaví se u dveří hned vedle pracovny velekněžky. Zaklepe a vstoupí. Hlubokou úklonou pozdraví stařičkou ženu usazenou za stolem. Nenapřímí se, dokud ji k tomu stařena nevyzve. Pak se rozhovoří. Mluví naléhavě, rozkládá před svou představenou listiny a cosi v nich ukazuje, nechce se nechat odbýt. „Ale to jsi říkala už před týdnem, dítě.“ „Tehdy jsem to jen tušila, teď to vím jistě!“ Hlas nezaujatý a povznesený se střídá s hlasem stále naléhavějším, proplétají se a unikají pootevřeným oknem do horkého dne. Slunce se blíží vrcholu své dráhy. O chvíli později se mladší kněžka vrací do skriptoria. Štos pečlivě přebraných listin pouští z výšky na podlahu vedle svého pulpitu, pak k nim smete i ostatní výpisky a dokumenty rozložené kolem.
—10—
Případ ztraceného hledače
„Laskavá Bohyně, Ty to vidíš,“ zasyčí a ta slova jsou zhořklá marností. Pak zhluboka vydechne. Nadechne se. Bere si ze stolu několik svazků v plátěných deskách, nejspíš staré účetní knihy. Jeden po druhém otevírá, klouže prstem po zažloutlých stránkách. Do poloprázdné, novotou vonící knihy poznamenává o každém spisu pár slov, dává mu číslo, zapisuje, kde má být v knihovně uložen… A po něm druhý, třetí, pátý… Pak vše rázně odstrčí, vytáhne čistý list a píše: Má nejdražší a tancem nejzmoženější kumpánko a dobrodružko, … A mezitím daleko na mořském pobřeží, v palácové čtvrti královského přístavu Histrio, v salónku s okny do zahrady, odstrčí dívka dosud oděná v hedvábné noční košili prázdný talíř, položí na stůl čistý list a píše: Budiž pozdravena, má nejmilejší mladší kněžko! …
—11—
Komtesa Marie di Blanché, Martě rozené Schwartzové, mladší kněžce Luciině do chrámu Lucie Au Coeur du Monde: Dáno v Histriu v modrém pokoji u okna, 29. srpna 1714, chvíli před dvanáctou hodinou a právě po snídani. (Někdy se bojím, že mě Bohové za to pozdní vstávání potrestají.) Budiž pozdravena, má nejmilejší mladší kněžko! Musím si Ti stěžovat. Ne, že bys za to, nač si Ti chci stěžovat, snad mohla Ty, ale máš smůlu, jsi jediná, koho na stěžování mám, takže mě budeš muset vyslechnout. Vlastně vypřečíst. Stěžuju si, neboť jsem včera tvrdla přes půlnoc na plese v cechovním domě a skoro vůbec jsem si nezatančila. Můj tanečník mě totiž včera zbaběle opustil. Povinnosti ho povolaly ústy jeho ctěného strýce, Toumarova velmistra, on jako poslušný kapitán spravedlivého Boha vstoupil na palubu lodi a pod plnými plachtami mi odplul neznámo kam. Jen to zapadající slunce chybělo, protože to bylo dopoledne. Napadlo mě, že bych mohla stát na vyhlídce nad přístavem a mávat mu bílým šátkem. Ale on by si mě nejspíš nevšiml, takže by se za mě ani nemohl stydět – a to by pak nestálo za tu námahu.
—12—
Případ ztraceného hledače
Nicméně netruchlila jsem, oblékla si nové šaty – ano, strýček mě opět přesvědčil, abych si dala ušít nové šaty (mimochodem, mám Tě od něj pozdravovat). Naše vychovatelky z chrámové školy by rozhodně řekly, že můj stále košatící šatník je jedna velká trestuhodná marnivost. I já si to občas říkám. Ale strýček na mě vždycky vrhne ten svůj tohle-se-od-vznešené-mladé-dámy-očekává pohled, mé šetrné úmysly mě opustí a dám poslat pro krejčího. Takže mám už zase novou róbu, včera večer jsem si ji poprvé oblékla, usedla vedle strýčka do kočáru a vyjeli jsme. Kola na dláždění drkotala, nebe nad námi tmavlo a hvězdy se rozsvěcely… (Přeháním. Naše cesta byla příliš krátká, než aby se během ní odstín oblohy změnil – jen jsme zahnuli za dva rohy, minuli Neferův chrám Garde à Vue de Mer, propletli se hejnem ostatních kočárů a mohli vystupovat.) Cechovní dům zářil do noci, seč mu síly stačily. Celkem nedávno si ho nechali postavit bohatí histrijští obchodníci, aby se mohli vytahovat před šlechtou. Dali si záležet – křišťálové lustry, koberce vysoké až nad kotníky, a co nešlo pozlatit, to potáhli brokátem. Ten dům nevypadal jenom jako páv vychovaný strakami, ale jako páv vychovaný strakami, který právě vyloupil klenotnictví! Bok po boku jsme s mým drahým příbuzným vpluli do tanečního sálu. Nebyl nijak zvlášť plný – velká část histrijské smetánky se dosud nudí na svých letních sídlech. Můj strýc mi stačil věnovat sotva polovinu menuetu, když se mi za zády ozvalo:
—13—
Ludmila Müllerová
„Vévodo! Říkal jsem si, že se tu určitě ukážete.“ Byl to monsieur Verte. Ano, právě ten, jehož obchodní vozy křižují celou zemi – a mimo jiné zajišťují i dopravu Tvých dopisů ke mně a mých k Tobě. Myslím, že strýčka pokládá za přítele (na rozdíl od ostatních zazobanec-jeden-urozená-zdědil-prachy-po-předcích-a-ještě-se-nám-motá-do-řemesla kupců, rejdařů a obchodníků). „Tak krásnou neteří se samozřejmě musíte chlubit,“ naznačil Verte poklonu mým směrem. Ale ani nepočkal, až na tu lichotku odpovím, a už bral strýčka za loket: „Prý jste nedávno kupoval ledové pečeti v Saltatrix. To je chcete prodat tady, v Histriu? Říká se, že se to při všech těch clech…“ Co Ti budu vykládat. Než jsem se nadála, zmizeli mi v družném hovoru někam do ústraní, aby si mohli nerušeně šuškat o poplatcích a výnosech. Zůstala jsem zcela bez dozoru. SKVĚLÉ! pomyslela jsem si. Ale krutě jsem se mýlila. Už jsem docela stihla zapomenout, jaké nedozírné výhody přináší vlastnictví stálého tanečníka-společníka. A naopak, jaká otrava je nikoho takového nemít. Takže jsem musela postupně zdvořile pohovořit se dvěma mladými vikomty nebo hrabaty nebo co to vlastně bylo (říkejme jim pro lepší přehlednost „vikombata“) – v každém případě tančit neumělo vikombě ani jedno a ještě ke všemu se mě oba snažili okouzlit řečmi o mých krásných očích. DĚS. Pak tu byl kancléř Toumarova chrámu Heptagonu, mistr Orknylot. Jelikož chrám a jmenovitě jeho velmistr
—14—
Případ ztraceného hledače
je už po staletí královskou mocí ustaveným správcem našeho Histria, je jaksi společenskou nutností, aby se jakékoli významnější události účastnil i zástupce Toumarových kněží (ač by se mohlo zdát, že se to k jejich zbožnému údělu nehodí). Nezřídka to bývá i velmistr sám, ale teď se zrovna zase jednou zotavuje ze smrtelné otravy (letos snad už potřetí). Velmistr má mnoho moci a tím pádem i nepřátel, ale umí se o sebe postarat. Říká se, že už od mládí denně užívá malé dávky různých jedů, takže co by jiného poslalo do nebeských zahrad Tří, to jemu poslouží jen jako společensky přijatelná záminka, proč se nedostavit k trachtacím, na něž se mu právě nechce – jako je třeba ples v cechovním domě. Proto byl v tomto případě oním přítomným zástupcem Toumarových služebníků kancléř a velmistrova pravá ruka, mistr Orknylot – schopný to muž (až jednou velmistr zemře, nebo se rozhodne svůj úřad opustit, prý to bude dozajista právě mistr Orknylot, kdo jej nahradí – ale jak znám velmistra, hned tak k tomu nedojde). Pan kancléř je sice skvělý ve hře v šachy, ale mizerný v tanci. Nicméně mne vysvobodil ze spárů jednoho z těch nemožných vikombat, za což mu patří má vděčnost. Dále prokázal svou inteligenci tím, že po první gavottě (v jeho podání nestála za mnoho) mi vyjádřil soustrast nad nepřítomností mého tanečníka a dal mi pokoj. Když jsem pak na obzoru zahlédla vévodu di Bleu (je to užvaněný čtyřicátník přesvědčený o své neodolatelnosti a šarmu), raději jsem zave-
—15—
Ludmila Müllerová
lela sama sobě k ústupu, stáhla se na galerii a plula po ní s výrazem zamyšlené nedosažitelnosti. A nudila se. A tady se konečně dostávám k té zajímavé části. Čili neboj se, nepíšu Ti jen proto, abych se s Tebou dělila o svou vznešenou nudu. Stěžování tímto odstavcem končí. Protože, ač už jsem od večera nic dobrého nečekala, čekalo naopak na mě setkání, které… No, však se dočteš. „Drahoušku,“ ozvalo se vedle mne, když jsem opřená o zábradlí (pozlacené) sledovala smetánku, jak se usilovně snaží křepčením sama ze sebe ušlehat šlehačku. Hlas, který mě oslovil, zněl také poněkud šlehačkovitě. I dáma, k níž patřil, vypadala jako ze šlehačky. Člověk si na ní ze všeho nejdřív všiml toho zářícího úsměvu, potom nadýchaných šatů z růžového hedvábí se spoustou, ale opravdu spoustou krajek. Měla ebenově černé vlasy (za jejich barvu mohl daleko spíš schopný apatykář než matička příroda), napudrovanou tvář (plnou usilovně maskovaných vrásek) a růžovým líčidlem důkladně napatlaná ústa, která mluvila a mluvila a mluvila. „Drahoušku, vy vypadáte tak osaměle! Jak je to možné, že taková půvabná mladá dáma tu stojí tak sama. Ti mladíci dnes, to je tak otřesné. Vidí takové kouzelné děvčátko a nechají ho tu jen tak bez trochy pozornosti. Taková ostuda. Zlatíčko, měla bych takový nápad. Co kdybych vám chvíli dělala společnost já, když se k tomu nikdo povolanější nemá?“
—16—
Případ ztraceného hledače
Nezmohla jsem se na odpor. Za chvíli už jsme seděly pěkně tête-à-tête v jednom ze salónků. Naslouchala jsem záplavě vět a nedostala příležitost ani k obvyklým zdvořilostním „Ano?“ a „Skutečně?“, o nějakém tom „To je nesmírně zajímavé!“ nemluvě. Nemám nejmenší tušení, čím se ta ženská nadechuje, že se nikdy neodmlčí. Málem na mě padla lítost, že jsem se nedržela neškodných vikombat, dokud to šlo, když vtom mě do uší udeřila slova: „…aby našel Hladový meč.“ Hladový meč? Okamžitě jsem svolala své roztěkané myšlenky a postavila je do pozoru. Slyšela jsem dobře? Ale ano, opravdu mluvila o meči legendárního krále Ruthara. O meči, který neustále hladověl po vítězství a po krvi poražených. Meč, který mluvil a radil svému pánu a pro jediné provinění jej nakonec do záhuby uvrhl. Ty víš, že tohle býval můj nejmilejší starodávný příběh! (A že jsem nikdy nepřišla na to, jaké bylo to jediné Rutharovo provinění – ať jsem počítala, jak jsem počítala, vždycky mi vyšla buďto provinění dvě, nebo žádné – protože za ta po Torhekově smrti, za ta už přeci nemohl.) Napřela jsem pozornost ke své šlehačkové společnici. Jak se do jejího žvatlání připletla zbraň ze starých mýtů? Aha, nějaký její zazobaný příbuzný se rozhodl podporovat jednoho učence, co prý ví… Cože? On ví, kde Hladový meč hledat? „Samozřejmě si bratránek nejdřív myslel, že je to jen takový šarlatán. Ale prý mu ho doporučil jeden velmi dobrý přítel. Tak ho Filip přeci jen přijal – spíš jako takovou
—17—
Ludmila Müllerová
laskavost tomu příteli. Ale ten muž ho tak nesmírně překvapil! Je to skutečný vzdělanec. Četl všechny staré kroniky a ukázal Filipovi spoustu opisů takových těch listin a starých map. A všechno mu to do sebe tak krásně zapadalo…“ Zkrátka, ten člověk, ten učenec či dobrodruh či co je vlastně zač, si legendu o Hladovém pečlivě přečetl až do konce: Jak se meč od mrtvého krále Ruthara dostal k císaři Jižní říše – k tomu, kterého dnes nazýváme Svatým císařem. A jak se císař po vítězné bitvě na Nexantiemských pláních meče zřekl a vložil ho do rukou vojákovi, který stál po jeho boku. No, a ten učenec zjistil, že záhy poté se na Élladských ostrovech objevil jistý poustevník. Říkalo se mu „zbožný voják“ a skutečně to byl bývalý legionář císařské armády. Zřekl se zabíjení a zasvětil svůj život službě třem pravým Bohům. Žil v jeskyni, uzdravoval nemocné, hlásal učení Tří. Přicházeli za ním poutníci a někteří o něm zanechali zprávy. Prý žil úplně chudě, chodil v roztrhaných šatech a bos, ale stále jako poklad opatroval svou rezivějící zbroj a svůj meč. A teď dávej pozor: O tom meči říkal, že je to čepel dvojsečná, bestie hladovící po krvi. To přeci nemohla být náhoda! Vždyť skoro stejnými slovy se v legendě popisuje Hladový! Znamená to, že ten meč skutečně existoval? Že by ho bylo možné najít?
—18—
Případ ztraceného hledače
„Na Filipa to udělalo takový ohromný dojem,“ pokračovala má šlehačková společnice. „Nakonec slíbil, že tomu muži dokonce přispěje na jeho pátrání na ostrovech. No není to úžasně zajímavé, drahoušku? Už se těším, až se s tím učencem setkám.“ „Vy se s ním setkáte?“ vyhrkla jsem. „Neříkala jste, že už odjel na jih?“ „Ale ovšem, že odjel. Touhle dobou by už měl být na cestě. Ale já brzy pojedu také. Jen co skončí léto, vyrazím za sluncem – jako ptáče. Můj švagr má na jednom z těch ostrůvků dům a vždycky mě rád uvítá. Trávit zimu v Histriu je takové truchlivé. Ale na Élladských ostrovech je po celý rok nádherně. No řekněte, ctihodný Orknylote, nemám snad pravdu?“ Ani jsem si nevšimla, že kancléř stojí kousek od nás. Snad mě chtěl dnes již podruhé zachraňovat. „Nic o tom kraji sice nevím, paní Lillienne,“ odpověděl poněkud zaskočen. „Ale být tady komtesou, určitě bych vám důvěřoval.“ „Ale neříkejte, znáte přeci ostrovy lépe než já!“ rozesmála se. „Jste vy ale šibal. Ale nechme toho. Moc pěkně jsme si tady s drahunkou popovídaly. Ale takové krásné poupátko by nemělo sedět v koutě se starou ženou. Proveďte ji alespoň vy, když se k tomu nikdo z mladších nemá.“ Tak jsem se podruhé ocitla na parketu s kancléřem Toumarova chrámu. A musím se Ti přiznat, šlápla jsem mu na špičky víckrát než on mně. Ještě když ples skončil
—19—
Ludmila Müllerová
a kočár nás se strýčkem odvážel domů, byla jsem duchem úplně nepřítomná. Ležela jsem pak na posteli, hvězdy za oknem se pomalu otáčely a já zírala do stropu a ne a nemohla jsem usnout. Snad poprvé od doby, kdy jsme opustily bránu chrámové školy, jsem si přála být tam zpátky. Ležet v našem pokojíčku pět kroků dlouhém a tři širokém – tam by stačilo jen zašeptat do tmy, „nemůžu spát“. A Ty bys začala vyprávět: Na samém počátku času, když tři Bohové praví svět stvořili, povstal Démon proti nim… Tiše, ale zato vytrvale bych Ti skákala do řeči, vracela se v příběhu zpátky. Znovu a znovu bych zvažovala, kdy se měl král Ruthar zachovat jinak. Bylo či nebylo chybou nechat zrádce Vogertina naživu? Vždyť i kdyby ho byl býval popravil, nejhorším nebezpečím se přeci ukázala být Rogamna. Bylo od Rutharovy věrné ženy Fawyry opravdu tak bláhové, že nakládala laskavě se zrádcovou dcerou? Vždyť královniny důvody byly nejen velkorysé, nýbrž i rozumné – a přesto jí přivodily smrt. Nebylo by stačilo jen o trochu více snahy, aby ruce krásné a tragické Vémey dokázaly bouři přicházející zadržeti? A především, je možné, aby ta holka opravdu byla tak neskutečně pitomá? A Ty bys mi znovu a znovu vytýkala, že hledám důvody tam, kde žádné být nemusí, a že zaměňuji symboly s živými lidmi. A pak bys tiše povídala dál. A až by Ruthar konečně padl tváří do prachu se srdcem proklátým, až by Svatý císař se navrátil do vlastní země s Hladovým
—20—
Případ ztraceného hledače
po boku, nejspíš už bych dávno odplula na bárce z Tvého šepotu do říše snů. Marně jsem se včera v noci snažila vybavit si úplný konec příběhu – nikdy jsem ho neměla moc ráda. K severskému Rutharovi bojujícímu s obry v mlhou zahalených hvozdech Verdoyantu se mi nějak nehodí první věřící vládce Jižní říše. Jak jen to bylo? Bitevní ryk utichl nad pláněmi Nexantiemskými, prach se usadil na mrtvých i přeživších. I obrátil se vítězný císař na jednoho z vojáků, jehož pancíř byl zprohýbán mnohými ranami. A císař mu řekl: „ Vezmi ode mne tento meč, příteli. Jen tři praví Bohové dokáží zkrotit jeho sílu. Svěřili mi ji a já díky ní ne pro sebe, ale pro ně dobyl toto vítězství. Nebylo by správné, kdybych si Hladový meč podržel déle…“ Je možné, aby taková věc skutečně vystoupila z hlubin času a skrze závoje mýtů do hmatatelného světa? Je možné, že čepel vykovaná z Démonova jazyka leží někde na sluncem prozářených ostrovech, v kamenném hrobě nějakého poustevníka? Já vím, zní to bláznivě, ale Ty sama jsi přeci vždycky říkala, že legendy v sobě ukrývají pravdivé jádro. Je možné, že ho ten dobrodruh vykutal? A ta šlehačková upovídaná osoba za pár týdnů vyrazí na jih, aby se s ním setkala! To se tak někdo má. Ale zatímco toto škrábu, začíná mi v hlavě klíčit plán: Proč by si společnosti záhadného dobrodruha měla užívat jen ona? Co kdyby se jí na onu cestu vnutila nějaká dostatečně urozená společnice (nebudeme zde přítomnou
—21—
Ludmila Müllerová
pisatelku jmenovat)? Na Élladských ostrovech jsem beztak ještě nikdy nebyla, a jakmile se počne zdárně rozvíjet plesová sezóna, bude tady v Histriu bez mého tanečníka stále větší otrava. Myslím, že se komtesa di Jardin (jak se ta šlehačková dáma jmenuje) zmínila, že plánuje odjet na začátku října. To je spousta času na vetření se do přízně – hlavně pokud mi strýček vypomůže (a to on jistě rád, je to nápad dostatečně ztřeštěný, aby se mu zamlouval). Nu nic, je načase uzavřít tento list. Obléknu si něco jiného než noční košili a vyrazím do města. Nejprve odložím své psaní u monsieur Verta, aby spolu s jeho zbožím doputovalo na břehy Svatého jezera a pak po jeho vlnách v rybářské bárce až k Tobě (mé zbožné pozdravy ctihodné starší kněžce Dinah). Pak přepadnu jednoho po druhém všechny knihkupce, co jich Histrio nosí. U některého z nich určitě legendu o Hladovém objevím. A poctivě si ji přečtu, když tu nemám Tebe, abys mi ji přeříkala. A u večeře jako hlavní chod naservíruju strýčkovi svůj nápad a dáme společně dohromady bitevní plán. Měj se tak krásně, jak jen to na sklonku léta a uprostřed prachem zavátých spisů lze. A když Ti zbude chvilka klidu a soustředění, prosím zamysli se, zda je to možné – aby byl po bezmála dvou tisíciletích nalezen meč, o němž jsem si až do včerejšího večera myslela, že je jen roztříštěnou ozvěnou zapomenutých časů. S nejzbožnějšími pozdravy, Tvá M.
—22—
Případ ztraceného hledače
P. S.: Právě mi došlo, že pokud se můj plán odlétnout na jih vydaří, Tvá odpověď na tenhle list mě už v Histriu nezastihne (prokleté tři týdny cesty k Tobě a ještě prokletější tři týdny cesty zpět). Monsieur Verte (v jehož domě tohle dopisuji) mi radí, že bys mi mohla napsat do jakési díry v zemi zvané Viator. Prý leží po cestě z Histria do Nauta, odkud se na Élladské ostrovy vyplouvá, a přitom není příliš daleko od Svatého jezera. Prosím, důvěřuj mým vnucovacím se schopnostem a odepiš mi tam. Obchodní stanici tam monsieur Verte sice nemá, zato chrám Tří tam stojí a místní Luciina kněžka mi Tvé psaní jistě předá.
—23—
Marta rozená Schwartzová, mladší kněžka Luciina, komtese Marii di Blanché do Histria (úryvek): Dáno 27. srpna roku 1714 od smrti prvního císaře pravé víry v chrámu Lucie Au Coeur du Monde, jenž dnes leží daleko více na konci než v srdci světa. Má nejdražší a tancem nejzmoženější kumpánko a dobrodružko, Doufám, že se Ti v prosluněném Histriu daří co nejlépe, že pilně chodíš na plesy neponechávajíc svému tanečníkovi ani chvíli k odpočinku a že Tě Tvůj strýc už zase přemluvil k rozšíření šatníku. Předej prosím mé nejsrdečnější pozdravy oběma, strýci i tanečníkovi. Tady uprostřed Svatého jezera panuje klid stejně vážný, povýšený a celým světem zapomenutý jako kdykoli jindy. Ale to se nevyjadřuji zcela přesně. Nejsme zde zapomenuty zcela a beze zbytku. Je tomu právě deset dní, co si mě starší kněžka Dinah hned po ranní modlitbě zavolala do své pracovny. Titul starší kněžky staví Dinah téměř na roveň velekněžkám Luciiným. Vznešená Josephia, velekněžka našeho chrámu, je bytost s nesmírným osobním kouzlem,
—24—
Případ ztraceného hledače
někdy mám pocit, že je svým duchem blíže k Lucii než nám ostatním, kdo dosud žijeme v tomhle hmotném světě. To ale také znamená, že starosti o všední chod chrámu, o to, aby nás sedm ženských mělo co jíst a aby nezatékalo alespoň do těch nejdůležitějších objektů, musí řešit někdo jiný. Tím někým je právě starší kněžka Dinah, má přímá představená. Ty ses s ní setkala jen jednou a krátce. Přesto jsem přesvědčena, že Tě nijak nepřekvapuje, že zde pod vedením její věkem svraštělé ruky vše pracuje přesně, poslušně a spolehlivě jako ten nejdražší hodinový strojek. To ráno mi podala dopis adresovaný velekněžce. Vznešená Josephia si sice poštu otevírá sama, ale většinou ji pak obratem předává k vyřízení Dinah. Bylo to zvláštní psaní. Muž jménem Robert z Donglanu v něm velekněžku prosil, aby písemně požehnala jeho počínání. Na písemném požehnání jako takovém není nic divného. Pokud si lidé nemohou dovolit cestu do vzdáleného významného chrámu, může jim být zasláno ve formě listu a ten jim pak při patřičném obřadu předá kterákoli Luciina kněžka v jejich místním chrámku. Jenže tenhle člověk žádal o požehnání k pátrání po „svatém předmětu“. Tak to napsal. A tím svatým předmětem nemělo být nic menšího než legendární Hladový meč bojovného Boha Nefera, verdoyantského krále Ruthara a nakonec císaře Jižní říše, který se jako první z jejích vládců přihlásil k víře ve tři pravé Bohy, pro kteroužto zásluhu ho dnes nazýváme Svatým císařem, přestože jeho povaha měla patrně do svatosti daleko.
—25—
Ludmila Müllerová
Musela jsem si ty řádky přečíst několikrát, abych uvěřila jejich obsahu. Ty sama nejlépe víš, jakou vášeň chovám ke starodávným příběhům. Předávaly se vyprávěním z generace na generaci a každé pokolení si je přizpůsobilo, jako se prošlapávají boty, a otisklo do nich svůj způsob vnímání světa. A jak legendy putují napříč staletími, zachovají si své dramatické scény, ale pozmění důvody, proč k nim došlo. Podrží si své rekvizity, jako je mluvící a hladovějící či žíznící meč, ale změní jejich původ i povahu. Tak, i když v jedné verzi příběhu hrál onen meč toliko úlohu kořisti ukradené čarovným lesním mocnostem, o pár vypravěčů později byl již zaslouženým a zavazujícím darem od samotných Tří. Proto ve mně nebudí velkou důvěru, když se vzdělaný člověk, jakým pán z Donglanu zřejmě je, rozhodne brát takovou legendu doslova. Podle všeho si ale na mě nad Donglanovým listem vzpomněla sama naše velekněžka. Už kolik měsíců bojuji s naší nedozírnou a trestuhodně zanedbanou knihovnou, procházím všechny svazky jeden za druhým, vytvářím jejich seznamy, snažím se je uspořádat. A to s vědomím, že je to práce na mnoho životů. Snad proto jsem teď na pokyn vznešené Josephie dostala úkol jiného druhu. Ze spisů a kronik ověřit úvahy, na základě kterých náš žadatel došel k závěru, že Hladový meč z legendy o králi Rutharovi se musí nacházet na Élladských ostrovech. A i když o smysluplnosti těch úvah jsem měla od prvního okamžiku hluboké pochybnosti a starší kněžce Dinah je ihned sdělila, nebylo
—26—
Případ ztraceného hledače
možné neuposlechnout přání drahé vznešené Josephie, která mi tím zjevně chtěla prokázat laskavost. Musím přiznat, že po prvním překvapení mě ta činnost nadchla. Netušíš, jak uspokojující bylo hledat jehly a seno zahazovat, když předtím bylo tak dlouho mým údělem každé stéblo oprášit, učinit o něm záznam a položit je do té správné řady dle délky, tloušťky a šedivosti. Nicméně čas vyměřený mi k pátrání uplynul nečekaně rychle. Dnes před polednem jsem seznámila Dinah s výsledky svého pátrání. A navzdory všemu, co jsem dohledala, navzdory vší mé snaze, navzdory všem mým argumentům, se právě teď po vlnách Svatého jezera od chrámu vzdaluje posel s vyžádaným požehnáním, aby je předal Luciině kněžce v městečku Viator, a ta pak spolu s obřadem očištění onomu Robertovi z Donglanu. (…)
—27—
A zatímco Marta Luciina horečně škrábe řádku za řádkou, ve Viatoru vychází ze dveří zájezdního hostince na prašnou ulici muž v cestovním plášti. Kráčí podél řady šedivých jednopatrových domků, vyhýbá se hromádkám koňského hnoje, spěchá na prostranství, které z nedostatku lepších výrazů lze nazvat náměstím. Obrátí se zády k radnici a zamíří k bílé budově s dlouhými úzkými okny, nad jejíž střechou se zvedají tři štíhlé věžičky představující tři pravé Bohy – Toumara, Nefera a Lucii. Po kamenných schodech stoupá ke dveřím zdobeným bohatou řezbou. Ta řezba zpodobňuje změť pazgřivých ďáblíků, jejichž do sebe zapletená těla vytvářejí groteskní ornamenty. Robert z Donglanu bere za kliku vytvarovanou do podoby nestvůry s vlčí tlamou a šupinatým tělem. Veřeje skřípnou jednou, skřípnou podruhé, zaklapnou. Ďáblové zůstali venku, neboť do chrámu Tří nemá žádné zlo přístup. Přinejmenším to vyřezané do dřeva a ulité z kovu. Za dveřmi dobrodruh poklekne a prsty pravé ruky se třikrát dotkne čela. Pak vstane, rozhlédne se příšeřím a vykročí tam, kde zahlédne postavu v bílém. „Ctihodná…“ osloví zavalitou ženu, která na jednom z bočních oltářů rovná vázy s bílými růžemi. Ona se pomalu otočí a změří si ho přísným pohledem. Sluneční paprsky padající jedním z oken se jí odrážejí na vyholené hlavě i na stříbrné čelence řadové kněžky, obřadnice. „Á, to jste vy! Máte smůlu, ještě nic nepřišlo. Kolikrát vám mám říkat, že je zbytečný, abyste mi sem každej den chodil – teda pokud se tu netoužíte denně modlit. Dřív než za tejden tu to požehnání nebude, to se se mnou klidně vsaďte.“ Rozhodí rukama, až jí z konvičky vytryskne pramínek vody a zalije květinovou mozaiku na podlaze. „Jó, velekněžky, ty si dávávaj‘ načas, než takový lejstro podepíšou. Asi maj‘ fůru
—28—
Případ ztraceného hledače
jiný práce.“ Její výraz jasně naznačuje, co si o vytíženosti nejvyšších služebnic své Bohyně myslí. „Tak Tři s váma,“ houkne ještě vlídně za Donglanem, když ten zamíří ven z chrámu. Venku pod schody se pan Robert zastaví a chvíli usilovně mrká, než si oči opět přivyknou na ostré polední slunce. Zastíní si je dlaní a pohlédne přes zprohýbané střechy tam, kde se za městem vine cesta lemovaná sytě zelenými korunami stromů a míří na jih, k moři, k Élladským ostrovům, k jeho poslání. Kdy se konečně toho požehnání dočká? Kdy už konečně bude moci vyrazit? Povzdychne si a pomalým krokem se vrací do svého hostince. Netuší, že ať už s Luciiným požehnáním nebo bez něj, na konci té cesty, po níž tak prahne, jej očekává smrt. Ale měl by to tušit.
—29—
v
LUDMILA MÜLLEROVÁ Případ ztraceného hledače Odpovědný redaktor Michael Bronec Korektury Jana Kopečková, Leonard Medek, Lenka Peroutková Sazba Michael Bronec Obálka a ilustrace Jana Maffet Šouflová Vydalo nakladatelství Straky na vrbě, Horáčkova 1208/11, Praha 4 jako svou 184. publikaci Svazek 129 edice Česká fantastika Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. Vysázeno fonty Baskerville a Biblon z První střešovické písmolijny Vydání první, Praha 2018 Náklad 1.000 ks Cena 290 Kč ISBN: 978-80-87364-84-0