NEOČEKÁVANÉ DÝCHÁNKY JAN DOBIÁŠ
STRAKY NA VRBĚ PRAHA 2016
Žádnou část tohoto textu nelze kopírovat či uveřejnit bez souhlasu nakladatele, a to jak v tištěné, tak elektronické podobě. Porušení toho se trestá dle zákona…
Copyright © 2016 by Jan Dobiáš Cover Art © 2016 by Jana Maffet Šouflová Illustrations © 2016 by Janina Strnadová Edition © 2016 by Michael Bronec, Straky na vrbě
ISBN: 978-80-87364-54-3
OD AUTORA VYŠLO V NAŠEM NAKLADATELSTVÍ: SAMOSTATNÉ KNIHY: PO DRAČÍM OHNI (2006) MODRÁ LUNA ČARODĚJŮ, RUDÝ MĚSÍC VÁLKY (2011) AŽ NA KRAJ SVĚTA (2012) POVÍDKY: ,Princ Žabák‘ (in: DRAKOBIJCI II) ,Slavnosti medvědů‘ (in: DRAKOBIJCI III) ,V zemi vlka‘ (in: DRAKOBIJCI IV) ,Za stříbrnou stěnou‘ (in: DRAKOBIJCI V) ,Tajná apokalypsa‘ (in: DRAKOBIJCI VII) ,Za devatero hor‘ (in: DRAKOBIJCI X) ,Písnička zpod kamenného mostu‘ (in: ŽOLDNÉŘI FANTAZIE III) ,Sestřičko naše, kde jsi?‘ (in: LEGENDY: PROKLETÉ KNIHOVNY) ,Manuskript‘ (in: LEGENDY: PROKLETÉ KNIHOVNY) ,Igor‘ (in: EXCELSIOR, GENTLEMANI! (HISTORKY Z ČASŮ PÁRY))
OBSAH
NEOČEKÁVANÝ DÝCHÁNEK (7) NOVÁ GOTIKA ( 23 ) PRAMEN ŽIVOTA ( 81 ) ZASADIL DĚDEK DÝNI ( 101 ) KŘIK HARPYJE ( 111 ) KOBLIH ( 119 ) ČÍM BUDU, AŽ VYROSTU ( 133 ) PADESÁT ODSTÍNŮ TYGŘÍ SRSTI ( 137 ) AUTOBIOGRAFIE PRŮVANU Z CHODEB SÍDLA PÁNŮ ZLA ( 197 ) PŘADLENA OSUDU ( 205 ) ZÍTRA BUDE VÁLKA ( 221 ) ZMĚNA VEDENÍ ( 225 ) CIHLA, MALTA… TAŠKA PÁLENÁ ( 243 ) NEBE A HVĚZDY ( 255 ) PLES PŘÍŠER ( 333 )
PRAMEN ŽIVOTA
Dorazila koncem jara, v době, kdy k nám přijíždějí bezdětné ženy z celého světa. A mnohé z nich bývají právě čarodějky nebo manželky čarodějů. Jak známo, užívání magie nepřeje kouzlu početí. Pak naše ospalé městečko na pár dní ožije. Každý volný pokoj je pronajat. Podnikavé hospodyňky vynesou před dům stolek, pár židlí a rázem je všude plno provizorních čajoven a cukráren pod širým nebem. Tržní náměstí zaplní stánky s dětskými šatičkami, pleteným zbožím a potřebami pro kojence. Všude zní hovor a smích, po večerech hraje hudba. Něčím se ty dámy při svém čekání zabavit musí. Dokud jednoho brzkého rána z přístavu nezazní zvon. „Už jsou tady! Už plují!“ letí od úst k ústům. A řeka unáší kolem mol a zakotvených parních člunů nekonečné flotily košíků se spícími nemluvňaty. Tehdy patří jen a jen ženám – budoucím maminkám, které
- 81 -
NEOČEKÁVANÉ DÝCHÁNKY
vyplouvají na lehkých rákosových člunech a loví malé plaváčky z vln. Ona však hodlala podniknout jinou, delší, nebezpečnější cestu, a k té potřebovala mnohem bytelnější loď.
~~~~ „Magistra Anagramová z Mervinova vysokého učení obojí magie,“ představila se chladně. Dívka bledá jako sníh, s ústy barvy krve, vlasy černi havraní a očima jako dva krystaly čirého ledu. Sněhurka s vystupováním královny. „Plánuji výpravu pro co nejčistší vodu života,“ oznámila stručně. „Ráda bych viděla váš člun.“ Nežádala. Rozkazovala. Působila tak sebejistě… Ale proč by také nebyla? Místní loďaři si vesměs vydělávají právě cestami pro aquu vitae. K Matečnímu jezeru a zpět – to je naše nejčastější trasa. Obchodní cesty dál po proudu nejsou časté a zdaleka tolik nenesou. Ona chtěla esenci pro nějaké své hokus pokusy, já měl člun k pronajmutí. Nebyl důvod, abychom se nedomluvili. Až mnohem později jsem zjistil, kolik jiných ji odmítlo ještě přede mnou. Starý Jáchym z krčmy U Zvonu se celý rozchechtaný bujaře plácal do stehen, když mi líčil, jak za ním přišla pro radu. „Milá slečno,“ řekl jí bez obalu. „To, co chystáte, je čirý bláznovství, do toho s váma nikdo nepůjde. Leda snad…“ „Leda snad kdo?“ chytila se lehkovážně na vějičku. „Leda snad nějakej zatracenej blázen!“ rozřehtal se jako kůň a celá krčma s ním. „Hochu, ta těma svejma kukadlama umí metat blesky!“ vzpomínal. O tom už jsem samozřejmě věděl svoje.
- 82 -
Pramen života
„Dobrá,“ odsekla mu tenkrát. „Pak tedy hledám blázna! Víte o takovém?“ „No, a v tu chvíli,“ uzavřel ten zlomyslný plesnivý dědek svoje vyprávění, „jsem si vzpomněl na tebe!“
~~~~ „Těší mě, slečno Anagramová. Máte také nějaké křestní jméno?“ Krátce zaváhala. „Magistra. Ten člun?“ Vzal jsem ji k přístavišti. Její odtažitost měla svoje kouzlo – hlavně proto, že jsem na rozdíl od ní s jistotou věděl, že dřív, než dosáhneme Matečního jezera, budeme spolu spát. Život si žádá své. Vysoké podpatky jejích střevíců zaklapaly po věčně čerstvých prknech mola. Nejistě pohlédla na úzký vratký můstek. „Tudy?“ „Chcete pomoct?“ „Ne. Nemyslím…“ Než přešla, na oko už docela klidně, to jí musím nechat, bál jsem se za ni. Přeměřila kroky palubu od přídě k zádi, nahlédla do kormidelní budky i do podpalubí. „Moc soukromí tu zřejmě nebude,“ ohrnula nos. „Je to poněkud stísněné,“ nemělo smysl zapírat. „Ale jinak vypadá slušně,“ nahnula se přes zábradlí a zběžně obhlédla boky rašící zelení. „Příprava zřejmě nějaký čas zabere.“ „Týden, možná dva.“ „Tentokrát víc, potřebuji se dostat mnohem dál než je obvyklé.“ „O kolik dál?“
- 83 -
NEOČEKÁVANÉ DÝCHÁNKY
„O kolik půjde.“ „To záleží, nač vám stačí odvaha. Máte představu, co nás tam čeká?“ „Přečetla jsem vše, co bylo o téhle řece napsáno, a odvahy mám víc než dost. Záleží na tom, zda ta vaše se té mojí alespoň vyrovná!“ Dobře to učená magistra sehrála. Nedala mi šanci.
~~~~ Přípravy skutečně zabraly mnohem víc než obvykle. Zčásti i proto, že jsem poněkud zanedbal pravidelnou údržbu. Člun, který má delší dobu plout nahoru po řece, musí být dokonale mrtvý, jediný kousek zeleného dřeva znamená katastrofu. A čím výš proti proudu se chcete dostat, tím musíte být opatrnější. Zpravidla se pro živou vodu nejezdí dál než ke vtoku do Matečního jezera a i tam bývá její moc taková, že z dehtem napuštěných prken znovu raší zelené větvičky a navlhlá konopná lana obrážejí lupením. Proto se do lodních nátěrů přidávají ty nejprudší jedy. Řece to nikterak neublíží, její samočisticí a sebeobnovující síla je prakticky neomezená. Veškerou toxicitu postupně vyplaví a zneutralizuje. Odklad, víc vám nedá. Život si nakonec vždycky najde cestu. A my chtěli plout až k prameni, kam nejenže lidská noha dosud nevkročila, ale kam ani představivost nesahá. Do míst, kde samy síly života musí být smrtelně nebezpečné. Nic se nesmělo opomenout. Jedné noci magistra zapálila na palubě třináct černých svíček a vykonala jakýsi nehezký obřad, v němž krom čpavého kadidla, červeného provazu a ostrého
- 84 -
Pramen života
nože sehrál roli i černý kohout (pro něj to pohříchu byla role fatální). „Vrhla jsem na celou loď smrtící kletbu,“ sdělila mi s klidem, když jsem, probuzený příšernými zvuky, bez nichž se takový obřad pochopitelně neobejde, doběhl od svojí boudy. Nijak se mi nezamlouvalo plout na prokleté lodi, ale ona moje protesty nebrala v potaz. „Vždyť je to jen magická obdoba těch vašich jedolaků. A vůbec, stalo se. Jděte radši zase spát.“ Dokonce i při nákupu zásob jsme museli být obezřetnější než jindy. Nic čerstvého, vše zauzené, nasolené, naložené do octa. Konzervy a suchary v plechu. Zavařeniny a sířené sušené ovoce. Ale nakonec, času bylo víc než dost, když se totiž magistra na vlastní oči přesvědčila, jakou moc řeka doopravdy má, rozhodla se odložit cestu na začátek zimy. Rozumně usoudila, že právě tento čas, ze všech ročních období životu nejméně nakloněný, bude k vyplutí nejpříhodnější. Posádku jsme měli tvořit jen my dva a teprve na poslední chvíli se k nám přidal i mírně slabomyslný lodník Jarek – druhý blázen a hlupák k tomu. Magistra přesto neztrácela odhodlání. Nač asi tu živou vodu v takové síle tolik potřebuje? Nikdy jsem se nezeptal…
~~~~ Kovové drnčení budíku mě vytrhlo ze spánku. Rozmrzele jsem vstal do černočerné tmy prosincové noci a šel zatopit pod kotlem. O pár hodin později jsme posní-
- 85 -
NEOČEKÁVANÉ DÝCHÁNKY
dali, usazení kolem dvířek hučícího topeniště, a potom už vážně nezbývalo než zvednout kotvy. Naše cesta za tajemstvím života započala. Parníček se zvolna sunul proti proudu, dýmal, prskal a kašlal jako náruživý kuřák při první ranní cigaretě a klapot stroje plašil havrany nocující ve větvích holých stromů nad šedavým pásem lehce ojíněného rákosí. Vlny šířící se od trupu s tichým zvoněním lámaly slabou krustu ledu, namrzající podle břehů. Průzračnou vodou povlávaly černé cáry řas jako odložené paruky vodních divoženek. Zapálil jsem si dýmku a klidně vedl loď prostředkem řeky, bezpečně se vyhýbaje skrytým balvanům i zrádným mělčinám. Jarek si začal tiše prozpěvovat: „Havran letí nad hory, jen slunce je výš. Havran letí nad lesy, jen větry jdou dál…“ A černí ptáci kroužící nad námi se přidali chraplavými hlasy v zlověstném refrénu: Krá! Krá! Krá!
~~~~ V prvních dnech probíhala plavba bez větších překvapení. Bylo to jako plout zvolna do jara. Mlha visící zrána nad hladinou byla s každým dnem o něco příjemnější, jak sama řeka vydechovala životodárné teplo. Sníh ustupoval od břehů a vyklízel pozice stále bujnější vegetaci. Zdejší stromy byly věčně zelené, podzim ani zimu nikdy nepoznaly a ptáci sídlící v jejich korunách měli všechny důvody ke zpěvu.
- 86 -
Pramen života
Prvního ledna jsme dosáhli Matečního jezera, kde byla zima již pouze vzdálenou vzpomínkou. Tady jsme vše naposledy řádně překontrolovali a následujícího dne již naše loď vplula do neznámých vod. Večer pak magistra, doposud projevující nevídanou vnitřní sílu, podlehla a přišla za mnou. „Pomiluj mě!“ Tou dobou musela šílet. Pamatuju svoji první plavbu. Přitom coby dítě řeky mám jistou odolnost. „Pod jednou podmínkou.“ Ne, tohle ode mě opravdu nebylo hezké. Ale jí to patřilo. „Nech toho!“ div se nerozplakala. „Ty nebo Jarek – tak dělej!“ „Chci znát tvoje jméno!“ „Co?“ „Nerozdám si to s holkou, když ani neznám její křestní jméno.“ Tentokrát neváhala: „Diana.“ Když bylo po všem, spatřil jsem ve slabém svitu lampy na její bledé tváři prvně cosi jako úsměv. Rozhodl jsem se to považovat za dobré znamení.
~~~~ Jak jsme pluli výš a výš proti proudu, les kolem řeky ožíval. Nejdřív jen zvěří, poté sám o sobě, jak se hranice mezi rostlinnou a živočišnou říší stírala, až zmizela docela. Ocitli jsme se v začarované zemi, kde stromy rodí ptáky a přepršky žab jsou častější než obyčejný déšť. Po březích se proháněla stáda houbami obrostlých pařezů. U napajedel skláněli hlavy jeleni s rozložitými keři namís-
- 87 -
NEOČEKÁVANÉ DÝCHÁNKY
to paroží. Vrby nachýlené nad řekou nás záštiplně sledovaly obrovskýma vypoulenýma očima, černá ústa jejich vykotlaných kmenů za námi huhňavě pořvávala nesrozumitelné kletby a Jarek jim v obdobném duchu odpovídal. V místech, kde proud podemlel břeh, se kmeny stromů, padlé do vody, záhy měnily v nestvůrné obří ryby a krokodýly. Mnohdy se nám tak naskytla bizarní podívaná, kterak se vodou napitá kláda, jedním koncem zabořená v písku, na tom druhém zmítá, zuřivě hrabe pařáty a chňape zubatou tlamou. Jednoho rána nás Jarek zburcoval strašlivým křikem. Jeho vlasy a vousy při hlídce k ránu nasákly vlhkostí a teď se mu zběsile snažily vyrvat z hlavy. Kdybych ho pohotově nestrhl, vrhl by se snad přes palubu. „Rychle! Roztok arzeniku!“ štěkl jsem na Dianu. V mžiku byla zpátky. „Co s tím?“ „Vylij mu to na hlavu, rychle!“ „Poliju vás oba!“ „Tak ať! Dělej!“ Teprve po téhle drastické kúře zdivočelé pačesy ochably, náš lodník se zklidnil a já ho mohl ostříhat a oholit břitvou, až měl hlavu jako koleno. „Vidíš, jakej je z tebe fešák!“ plácl jsem ho po pleši. „A t–teď já!“ zazubil se spokojeně. „Co? Ne! Tobě břitvu do ruky nedám. Běž! Diano, můžu tě poprosit?“ „S radostí!“ Pobavený nadhled byl ale rázem pryč, jakmile přišla řada na ni. „Zapomeň! Ani za nic! Odmítám!“ „Proboha, nebuď jak děcko! To se chceš jedno krásné ráno probudit jako nějaká Medusa?“
- 88 -
Pramen života
„Ne a ne a ještě ne! Každé ráno si spláchnu vlasy roztokem arzeniku, to přece musí stačit!“ „Být tebou, tak bych…“ „Jenže nejsi!“ uťala mě rázně. „A dál o tom odmítám diskutovat. Doteď jsem na tebe ve všem dala, ale teď připomínám, že tuhle výpravu financuji já! Já platím, já rozhoduji, já budu mít poslední slovo!“ „Rozkaz, madam!“ Vlastně dobře, moc rád jsem se na ni díval a s holou hlavou by jí to už tolik neslušelo. Mezitím, co jsme se tak dohadovali, Jarek smetl naše ostříhané vlasy do vody, kde okamžitě ožily a jako tencí červíci se rozprchly do všech stran.
~~~~ Loď plula dál a moc řeky na ni doléhala stále větší silou. Uhlí v podpalubí se změnilo zpátky ve dřevo. „No a?“ nechápala Diana, v čem tkví problém. „Hlavně, že to hoří, ne?“ „Hoří, ale mizerně, je to zelený, a když už chytí, je zas hned pryč. Takhle budeme co nevidět bez paliva a vyrazit tady s pilou a sekyrou na dříví, to si vůbec neumím představit.“ „Hm,“ prohrábla si navzdory pravidelným arzenikovým kúrám stále bujnější hřívu. „Co můžeme dělat? Počkáme a uvidíme. Možná brzy ani nebude žádné palivo třeba…“ „No, to nezní moc optimisticky…“ Když jsem večer nechával Jarka samotného u kotle, s tím, ať mě o půlnoci vzbudí, vypadalo to, že už stejně nebudu mít co přiložit. A opravdu. Kotel do rána vy-
- 89 -
NEOČEKÁVANÉ DÝCHÁNKY
hasl. Stroj zmlkl. Avšak, byť se rytmus plavby poněkud změnil, loď skoro stejným tempem pokračovala. Vyběhl jsem na palubu, abych se podíval přes zábradlí, a zjistil, že z trupu pod čarou ponoru vyrazily dva páry silných, jakoby žabích nohou, které nás pravidelnými tempy vytrvale ženou vpřed. Od toho dne také přestalo fungovat kormidlo. Loď si teď sama hledala nejschůdnější cestu a ještě při tom stačila chňapat po rybách. Diana měla pravdu: žádné palivo už nebylo potřeba. Pro jistotu jsme ale s Jarkem vyklidili podpalubí. „Odteď konec soukromí, budeme žít nahoře na palubě, jedna šťastná rodina. Pokud tedy někdo nechce skončit jako Jonáš ve velrybím břiše.“ „Chápu, co myslíš,“ souhlasila kupodivu Diana. „Některé tvary tam dole začínají vypadat dost znepokojivě.“
~~~~ Potom se tok řeky začal úžit. Hladina vody se rychle snižovala, přibývalo mělčin i peřejí plných balvanů, které již tak docela balvany nebyly. Loď občas u některého zastavila a bez rozpaků do něj zabořila zuby. Čirá voda zrudla krví a nad vodou se rozlehl tak úpěnlivý nářek, že jsme ho skoro nedokázali snést a zoufale si před ním zacpávali uši. „Nechceš si nabrat tu zatracenou vodu tady a otočit to zpátky?“ navrhl jsem s nervy stále ještě otřesenými po jedné takové krvavé hostině. „Ne.“ „Stejně už brzy nebudeme moct dál.“
- 90 -
Pramen života
„Potřebuji naprosto čistou, neředěnou esenci života, nic slabšího mi nepomůže.“ „Jak to můžeš vědět? Nikdo se nikdy před námi neodvážil takhle daleko!“ „Sám jsi řekl, že záleží jen na mojí odvaze. Ta tvoje už se tedy vyčerpala?“ „To ne, ale…“ „Tak plujeme dál!“
~~~~ Slunce zapadalo do rozježených čupřin stromů. Dalo-li se tu ještě hovořit o stromech. Tisícikorunová stáda dřevěných obrů se potloukala kolem řeky. Podivní stromotvoři žíznivě spouštěli kořeny tlusté jako požární hadice do životodárných vod, sápali se po proplouvající lodi trnitými větvemi a ucukávali před jejími zuby. Nemuseli jsme mít strach, dokázala se o sebe postarat. „Brzy už neproplujem,“ informoval jsem Dianu s dobře skrývaným uspokojením, když nás břehy stále se zužujícího toku začaly poněkud tísnit. „Uvidíme,“ pokrčila rameny a sáhla po sušence, té však najednou vyrašily pavoučí nohy, na kterých se rozeběhla přes víko bedny, sloužící nám místo stolu, pryč. Jarek ji hbitě připlácl rukou. „N–nate, m–madam!“ „Ne, děkuji.“ Vzápětí prošly stejnou proměnou i ty ostatní a bleskurychle seskákaly z talířku. „Fuj!“ vyskočila Diana a polila se horkým čajem. Prázdný šálek jí málem ukousl prst.
- 93 -
NEOČEKÁVANÉ DÝCHÁNKY
~~~~ Když kýl poprvé zadrhl o dno, pocítil jsem cosi blízkého vítězství. „A je to tady. Dopluli jsme.“ „Vážně?“ pozvedla Diana jedno dokonalé obočí. Loď povstala a neohrabaným kolébavým krokem si jala dál razit cestu bujným porostem. „Fajn,“ pokrčil jsem rameny. „Mně už je to všechno jedno!“
~~~~ Parníček vytrvale pochodoval džunglí. Úzká stružka klikatící se mu pod nohama dávno ničím nepřipomínala řeku, tím vlhčí však byl vzduch. Lehký opar prostupoval vším. Naše vybavení se z větší části rozprchlo. Jarkovi pláchlo i veškeré oblečení. Zřejmě ho zapomněl máchat v roztoku arzeniku, a tak jej ze sebe kazajka a kalhoty prostě vytřepaly. Půjčil jsem mu pončo do deště z voskovaného plátna: „Vidíš? Co jsem ti říkal?“ „N–no jo, k–kapitáne,“ přitakával kajícně. „A–arzén! A–arzén!“ Já na svých svršcích arzenikem nešetřil. A Diana? Ta vytáhla jakési minišaty z kovových pásků, po jejichž spatření mi nezbylo než litovat, že jsem spíš nepoužil brom. Okolní krajina stoupala výš a výš. Loď se začínala zadýchávat. Stále častěji zastavovala k odpočinku, až zastavila docela, lehla na bok a odmítala se hnout dál. Diana ani teď neztratila klid. „Zbytek musíme prostě dojít po svých.“
- 94 -
Pramen života
Uvázali jsme tedy schvácený člun za nohu hadí liánou (která se tomu ze všech sil bránila, syčela a cenila zuby) ke stromu (jenž si to také nechtěl jenom tak nechat líbit) a s plechovými kanystry v rukou vyrazili na závěrečnou etapu cesty.
~~~~ Supěli jsme strmým úbočím hory mezi kamením, které bázlivě uhýbalo před našimi kroky. Voda zurčela a zpívala v nespočtu drobných vodopádků. Tu se z tůňky vynořilo jedno, tu celé hejno drobounkých průzračných stvoření, jakoby odlitých z čirého skla. Přeběhla kousek po hladině a znovu splynula s hlavním proudem. Skutečně živá voda. Navečer jsme stanuli těsně pod vrcholem. „Tady přenocujeme,“ rozhodla Diana. Nejvyšší čas, tma už se nám plížila v patách. „Bude tu nejspíš hromská zima,“ podotkl jsem věcně. „Snadná pomoc,“ chytila kolemjdoucí kus suchého keře a s brutální praktičností ho rozlámala na hromádku sténajícího chrastí. „Rozděláme oheň.“ Po jídle jsem se ani neptal. Pouhý vzduch prosycený dechem života zde byl potravou. „Kruci!“ zaklela Diana. „Copak, nechce chytit?“ „Ty klacky uhýbají, pojďte mi je podržet!“ I potom ale drahnou chvíli trvalo, než klest vzdal marný boj s plameny. Jakmile však k tomu došlo, ožil dokonce oheň sám a v podobě sálajícího rudého dráčka se počal hladově cpát žhavotou. V jeho teple a svět-
- 95 -
NEOČEKÁVANÉ DÝCHÁNKY
le jsme strávili neklidnou noc. Horou co chvíli proběhl lehký třas, jako by se ošívala stižena nepříjemným svěděním. Když jsem ráno otevřel oči, v ohništi zbyla jen hromádka řeřavějícího popela. Salamandr strávil sám sebe. Vstal jsem, protáhl se a vzduch kolem byl rázem plný šedých motýlků s ohnivými vzory na křídlech. „Auvajs!“ pálili jako skutečný oheň. „Kšá! Jedete, potvory!“ Ostražitě jsem sledoval jejich hemžení, dokud nezmizeli v šedi předjitřní oblohy, a náhle si v hrůze uvědomil, že ona sama můj pohled neméně pozorně opětuje gigantickýma očima v barvě červánků. „Vstávat!“ rozkřikl jsem se. „Vstávat! Jdem pro tu zatracenou vodu, ať už to máme z krku!“ „C–co je?“ mžoural Jarek v ranním šeru. „C–co?“ „Vida, vida,“ zasmála se Diana. „Já tušila, že tě to dobrodružství nakonec chytí!“ Čirá hysterie, řekl bych. Alespoň já už se v té chvíli nalézal na samé hranici příčetnosti. Má mysl začínala žít vlastním životem, myšlenky mi kroužily hlavou jako hejna neposedných rybek v horečnatém reji neskutečných představ a nesmyslných nápadů. Chvílemi jsem docela ztrácel pojem o sobě, o čase, který již si zřejmě také plynul zcela svévolně, o čemkoli kolem. Vítr mi šeptal do uší a já v jeho vání jasně rozeznával nenávistná slova. Zem nám pulzovala pod nohama v pravidelném rytmu obrovského kamenného srdce, a potom jsme došli k místu, kde z jejích hlubin tryskal život sám.
- 96 -
Pramen života
~~~~ Nejistou rukou jsem otevřel kanystr a sklonil se k vodě. „Ne! Zešílels?!“ strhla mě Diana zpět. „Stačí ho tam hodit. Ven vyleze sám.“ Udělal jsem, jak řekla, a vskutku, nejenže vylezl, dokonce si i sám zašrouboval víčko. Jarek se tomu začal nepříčetně chechtat. Já k sám k tomu neměl daleko. „Dolů je stačí prostě sehnat,“ radila Diana. Ale ovšem. Jak jinak. Vyrazili jsme zpátky a neposedné kanystry postrkovali před sebou, když se stala poslední věc, která mě dočista zlomila. Jarek, čert ví, co ho to napadlo, se najednou rozběhl nazpátek, klekl k prameni a ponořil ruce do vody. Jeho tělo doslova explodovalo, rozerváno životem. Dlaně s chodidly odspěchaly podobny zmrzačeným pětinohým pavoukům. Nohy a paže zmizely píďalkovitými pohyby mezi živoucím kamením. Trup se rozvinul jako květ krvavého masa a pták srdce vylétl z klece žeber k nebesům. Plíce, játra, střeva, oči i zuby, vše získalo nový život jako samostatný organismus a rozuteklo se do všech stran. Svalil jsem se na zem v záchvatu nepříčetného smíchu. Za to, že jsem odtud vyvázl, vděčím pouze svým nohám. Nechal jsem je ve štychu, musely si poradit samy. Nevykašlaly se na mě. Zlaté nožičky. Hodné holky… Až docela dole, v lese, mě trochu vzpamatoval další šok. Hluk zápasu z míst, kde jsme zanechali odpočívat loď. Něco ji zřejmě muselo napadnout. Rozběhli jsme na pomoc, ačkoli netuším, jak bychom do souboje gigantů, který se tam podle všeho odehrával, vůbec mohli zasáhnout. Naštěstí, než jsme dorazili, bylo po všem. Útočník zmizel zpět v džungli a naše stateč-
- 97 -
NEOČEKÁVANÉ DÝCHÁNKY
ná loď krvácela z mnoha hlubokých ran. Ošetřili jsme ji pomocí čerstvě nabrané živé vody. Měl jsem sice trochu strach, aby se nám také nerozpadla v houf menších tvorů, kteří se prostě rozprchnou, ale, ačkoli některé části již jevily jistou snahu k oddělení, přece jenom zůstala vcelku. Nastoupili jsme a pobídli ji k chůzi. Ztěžka vykročila ve vlastních stopách, jež mezitím téměř stačily zarůst, a když o pár mil níž dosedla břichem na vodu, v mžiku opět nabyla ztracených sil. Bojovný ryk, vzdáleně upomínající na zvuk parní sirény, zvěstoval zprávu o jejím slavném vítězství do širého okolí. „Dokonáno jest,“ prohlásila bohorovně Diana. „Domů už nás pohodlně snese proud.“
~~~~ Samozřejmě tak docela jednoduché to nebylo. Jak nás řeka snášela níž, přírodní zákony se stále naléhavěji hlásily o slovo a vitalita lodi začínala polevovat. Železné svorníky vyhřezávaly z masa. Zarostlé hřeby působily ošklivé záněty. Loď pomalu umírala. Znovu jsem musel začít dávat pozor na mělčiny a kamení. Přitom mi citelně chyběla Jarkova pomoc; Diana, přes veškeré vzdělání, na tohle prostě neměla oko. Také se přihlásil hlad. Je odporné jíst věci, které se brání ještě v žaludku, ale jíst se musí. A potom loď pošla a my dál pokračovali na její nafouklé mršině v smrdutých oblacích miazmatických par, dokud hnijící maso časem znovu nezdegenerovalo ve dřevo. To pak, zpočátku trouchnivé a nabobtnalé, dál mládlo, až bylo natolik čerstvé, že ronilo smolu a docela nakonec obrazilo. Do Matečního jezera jsme tak vpluli na ostrůvku tvořeném chaotickou změtí vět-
- 98 -
Pramen života
voví. K tomu všemu u Diany propukly ranní nevolnosti. Život si žádá své. Na druhé straně jezera jsme narazili na parníček Velkého Toma, který nás ochotně vzal na palubu. „Teda, tohle zůstalo z tý tvojí kocábky? Kde až jste to s ní byli?“ „Až u pramene.“ „Ha! Ha! Ha! Moc vtipný!“ Nikdo mi neuvěřil. Možná lépe. Náš drahocenný náklad byl alespoň v bezpečí.
~~~~ Jen s otlučenými plechovými kanystry v rukou jsme vystoupili na hlavním molu. „No,“ podala mi Diana ruku. „Honorář ti přijde na účet, plus odškodnění za ztrátu lodi, a tenhle kanystr aquy si nechej jako bonus. Sbohem.“ Zůstal jsem na ni tupě zírat. Pochopitelně mě ve snu nenapadlo, že by náš vztah mohl nějak pokračovat i po skončení plavby. Nebo napadlo, ale to byl opravdu jen takový planý sen. Ona byla čarodějka, dáma velkého světa, a já prostá námezdná síla, v podstatě nic než dělník. Ale přece jen, utnout to takhle… Nemůžu za to, čekal jsem víc. „A co,“ sklopil jsem v rozpacích oči k jejímu břichu, „co to maličké?“ „Nebuď směšný, jsem magistra čarodějných věd, dovedu si pomoct!“ s tím se ve svých cinkajících šatech otočila na podpatku, velitelsky houkla na jednoho z přístavních povalečů, kteří se tu jako obvykle ochomýtali, a vrazila mu do rukou svůj kanystr: „Tohle mi nes!“
- 99 -
NEOČEKÁVANÉ DÝCHÁNKY
„Ehm… madam…“ pokusil se nešťastník chabě protestovat. „Co?!“ „Ehm… nic, madam… vůbec nic.“ „No proto!“ Potom, následována novým sluhou, pyšně odkráčela pryč. Bez ohlédnutí. Má krásná Sněhurka s povahou ledové královny. Víckrát jsem ji už neviděl.
~~~~ Peníze přišly i s štědrým odškodným. Ještě víc vynesla přivezená aqua vitae. Když se rozneslo, jakou vzácnost uchovávám ve své boudě, mágové ze všech království světa se slétli jako supi. Byl kolem toho hrozný rozruch (včetně dvou pokusů o loupež a dokonce i o vraždu) ale právě to mi pomohlo zapomenout. Alespoň z části, sám k sobě člověk musí být upřímný, mé další rozhodnutí má krom touhy poznat svět a užít si bohatství i jeden skrytý, přísně tajný motiv. Když obstojím, mnohé se naučím a získám, stanu se velkým mužem světa. Pak snad jednou někde potkám krásnou čarodějku. Ženu bledou jako sníh, s ústy barvy krve, vlasy černi havraní a očima jako dva krystaly čirého ledu. A pokud toho budu hoden, doufám, že ty rty se pro mě usmějí, ledové krystaly roztajou. Udělal bych pro to cokoli. Dát sbohem rodné řece je pouze první krok. Teď musím vyplout na tu druhou, mnohem větší řeku života, a přinejmenším zkusit prozkoumat všechny její meandry, než mne proud zanese do toho bezedného oceánu temnoty, který s koncem čeká na nás na všechny.
- 100 -
Jan Dobiáš
Neočekávané dýchánky
Odpovědný redaktor Michael Bronec Korektury Jana Kopečková, Leonard Medek, Jana Vaňková Sazba Michael Bronec Obálka Jana Maffet Šouflová Vnitřní ilustrace Janina Strnadová Grafické zpracování obálky Maffet + Dataprint Vydalo nakladatelství Straky na vrbě (Horáčkova 1208/11, Praha 4) jako svou 157. publikaci Svazek 105 edice Česká fantastika Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. Vysázeno fonty AbaldA, Baskerville a Jannon z První střešovické písmolijny Vydání první, Praha 2016 Náklad 800 ks Cena 250 Kč ISBN: 978-80-87364-54-3