Nova planeta ukazka by Martin Sust

Martin Vopenka

Prastarý príbeh z daleké budoucnosti

Mladá fronta

PROLOG

Text © Martin Vopěnka, 2015 Cover illustration © Michael Petrus, 2015 ISBN 978-80-204-3731-0

Řítil se dolů hladkým temným tobogánem. Bylo to přesně tak, jak mu slibovali: nádherná bláznivá jízda plná nečekaných zatáček. Dělalo si to s ním, co chtělo; byl naprosto bezmocný. Ani na souvislou myšlenku mu nezbývalo dost času. A přece se do jeho dětské duše stačily vplížit pochyby. Něco je asi špatně. Nejspíš jede, kam neměl. Ne, nestíhal si v té rychlosti připustit nejstrašnější ze všech myšlenek, která však přesto v jeho hlavě už byla: asi se nevrátí domů. To, co viděl kromě tmy, byly Rubenovy oči. Oči jeho nejstaršího bratra. Oči, do kterých se podíval v poslední chvíli, než ho spustili dolů touhle odpalovací trubicí. Až do té chvíle šlo všechno hladce: Áron a Tadeáš, další dva jeho starší bratři, ho vesele povzbuzovali: jen ať se sveze – je to mimořádná příležitost, kterou mu oni zařídili a která se nemusí opakovat. Tak hlavně ať se nebojí. Jenomže Rubenovy oči říkaly něco jiného. Rubenovy oči byly tím posledním, co zahlédl, než se pustil dolů. Rubenovy oči se ho snažily zadržet. Zračilo se v nich náhlé zoufalství. Jako by si Ruben uvědomil až teď, že si nepřeje, aby Dan jezdil. Zatímco předtím se k jeho jízdě stavěl sice zdrženlivěji než zbývající bratři, ale nebyl vysloveně proti. V další nečekané zatáčce Danovo tělo vyjelo až ke stropu tobogánu a zatřáslo se. Odstředivá a gravitační síla o něj chvíli bojovaly a přeházely mu v hlavě úplně všechno včetně Rubenových očí. Gravitační síla potom zvítězila, dno se pod Danielem propadlo, nabral ještě šílenější rychlost a hmota, po které klouzal, jako by ani neexistovala – nekladla jeho pohybu sebemenší odpor. Pomyslel si tedy, že pytel, do kterého ho navlékli, plní svou funkci. Jenomže tohle nemohlo dopadnout dobře. Proč ho sem bratři brali? Náhle se na konci tunelu objevil malý světelný bod, který se rychle zvětšoval a blížil. Vlastně to trvalo jen několik okamžiků: bod se přihnal i se svým oslňujícím jasem, ale v příští vteřině jím už Daniel projel.

PROLOG

Text © Martin Vopěnka, 2015 Cover illustration © Michael Petrus, 2015 ISBN 978-80-204-3731-0

Zavřel oči: jednak proto, že ho světlo oslepilo, jednak v plané naději, že nebude muset procitnout. Teď už ho tunel nesvíral a ani nechránil. Vznesl se snad opravdu nad planetární střechu? Nejspíš ne. Tohle bylo cosi nového, s čím neměl žádnou zkušenost. Jízda se zpomalila, už se jenom sunul po jakési šikmé ploše, ale to sunutí nebralo konce. Až se přece jen zastavil jemným nárazem o cosi měkkého. Takže to dopadlo dobře? Nic se mu nestalo? Žije? Konečně se odvážil oči pootevřít. Avšak to, co uviděl, ho jen utvrdilo ve zlé předtuše, již přečetl v Rubenových očích. Zmocnila se ho panika a úzkost. Co ji způsobilo, byl nedozírný, dosud nepoznaný a přece povědomý svět kolem něj.

8/9

Cást první ZÓNA VYVOLENÝCH 1. O několik měsíců dříve Daniel Jošua Elezer ležel na svém vizualizačním lehátku ve vlastivědné učebně. Na sobě měl bílý oděv utkaný z milionů nejjemnějších vláken a elektrod. Oči nechával zavřené. I kdyby je otevřel, neviděl by nic než šedivou vnitřní stranu odlehčených brýlí, které ještě nebyly zapnuté. Daniel se nemohl dočkat. Srdce mu nejprve bušilo dychtivým očekáváním, avšak po chvíli se uklidnilo a Danielova mysl se začala vznášet na pomezí bdělosti a spánku. „Už se uklidníme, nevrtíme se!“ ozval se hlas učitelky Ester. „Připomínám,“ pokračovala strojově pomalým tempem, „že stále ještě probíráme Starou planetu. Jistě si vzpomínáte, že před třemi týdny, kdy jsme měli vizualizaci poprvé, jsme se vydali po mořském břehu Staré planety. Pozorovali jsme ptáky na skalních hnízdištích a vyzkoušeli jsme si, jaké to bylo opalovat se na pláži. Paprsky slunce, které nás hřály, naštěstí nebyly skutečné, takže na vaší kůži nezanechaly žádné trvalé následky. To chvilkové pálení a nevolnost byly jen zdáním. Před dvěma týdny jsme se vydali do vysokých hor, kde jsme málem umrzli, a před týdnem jsme si prohlédli některá nebezpečná zvířata. Nejodvážnější z vás si vyzkoušeli, jaké by to asi bylo, kdyby vás uštkl had.“ Ano, tuhle hrůzu si vyzkoušel i Dan. Ještě dnes se při vzpomínce otřásl odporem. Muselo být strašné žít na Staré planetě. Dan myslel na dítě, které had uštkl doopravdy, a ono v hrozných bolestech umřelo. Pokus z minulého týdne naštěstí skončil ve chvíli, kdy Danovým tělem projela ostrá bolest – spíše jen jediný úzký paprsek bolesti.

10/11

„No a naším dnešním cílem,“ pokračovala čím dál tišší Ester, „jak už jste si jistě nastudovali, bude les.“ Ano, „les“. Tajemné slovo, pod nímž si Daniel neuměl nic představit, které však přesto mělo svou chuť, vůni; slibovalo něco krásného, dobrodružného, zakázaného. „Mohli bychom se vydat do lesů anebo pralesů tropického pásu Staré planety. Takový pobyt by ale trval jen krátce. V pralesech se skrývalo příliš mnoho nebezpečí. Proto se raději vydáme do lesa mírného pásu, tedy toho pásu, kde se střídala čtyři roční období: jaro, léto, podzim a zima…“ Daniel si v duchu opakoval všechna ta cizokrajná slova: „Jaro, léto…“ Ester mezitím pokračovala: „Lesy mírného pásu nebyly tak nebezpečné. Teď se tedy připravte na cestu. Nacházíte se v lese mírného pásu uprostřed léta. Pomalu můžete otevřít oči…“ Danielovými víčky proniklo tlumené světlo. Otevřel oči a spatřil něco úžasného. Vysoké sloupy, jež se nazývaly stromy, vytvářely nahoře… Učil se to v domácím úkolu: hnědý kmen chráněný kůrou, větve v korunách, zelené listy nebo jehličí. Nyní vše viděl na vlastní oči. Skrze koruny stromů vnikaly do lesa úzké kužely paprsků. Ležel na zádech a dlaněmi se dotýkal teplého spadaného jehličí. Připadal si jako v pohádce. Vzpomínal však, že podobně opojné byly i začátky minulých výprav za taji Staré planety. A potom se to vždy nějak obrátilo a zkazilo. Tentokrát to začínalo slibněji. Dosud nepoznané vůně provázelo vzdálené cvrlikání. Daniel se posadil. Před sebou uviděl nekončící řady kmenů a nikde žádné tlačítko, jímž by se dal les rozptýlit anebo vypnout. Povznášející pocit vystřídala úzkost. Zmateně se postavil a připadal si ztracený. Cosi mu zabzučelo u ucha a něco protivného ucítil pod kalhotami. Cosi dalšího vlezlo do ponožek a do rukávu. Mravenci! Až dosud jen objekt z učebnice. Nyní nepřátelská živá stvoření. Zděšeně se začal oklepávat. Vtom ho něco ukrutně štíplo. Ohnal se a mravenec se mu zkroutil v prstech. Na kůži se objevil červený puchýřek. Mezitím mu u ucha zapískalo nejtenčím zvukem, jaký kdy slyšel. Zasvědilo ho na tváři. Na nic dál nečekal a dal se do běhu. Jak kličkoval mezi stromy, ocitl se v hustých keřících, které mu odíraly nohy jako kartáč uklízecího robota. Takhle to bylo se Starou planetou vždycky: nejprve nepopsatelná krása, ale vzápětí nepříjemné důsledky. Jako při opalování v písku, když si

10/11

do ruda spálil kůži – samozřejmě ne doopravdy, jen ve virtuální vizualizaci. Jenomže v té chvíli to bylo jako doopravdy: skutečná bolest, svědění, strach… Vždycky jen jejich začátek – jen jako by se dostal na jejich hranici, ale dál už ne. Tak také teď les zmizel a rozsvítilo se. Daniel byl zpátky v místnosti. „Ještě zůstaňte ležet,“ nabádala je Ester. Místnost zaplnily hlasy: „Vono mě to vážně kouslo!“ valil oči Ben – Danielův nejlepší kamarád. „Mě to taky kouslo. To byl mravenec,“ poučoval Dan, který doma pilně studoval. „A komár: to, co nám pískalo u ucha, byl komár. Podívej se, nemám tu něco?“ Dan si ohmatal tvář. „Paní učitelko,“ přihlásila se Jolana, „já už mám té Staré planety dost. Kdy začneme probírat Novou planetu?“ „Starou planetu budeme mít už jenom třikrát,“ uklidňovala ji Ester. „Příště se podíváme na vesnici a potom dvakrát do města.“ Děti dávaly najevo nespokojenost, že tedy ještě třikrát, ale Dana to vlastně mrzelo. Stará planeta přinášela samé překvapivé zážitky. O Nové planetě přece všechno vědí, když v ní žijí. Přemýšlel, co že to znamená „vesnice“. To slovo ještě nikdy neslyšel. „Tak, a teď máte přestávku, jděte se vedle proběhnout.“

2. Daniel se rozběhl po měkké pohyblivé podlaze vedlejší místnosti, a když se mu do cesty připletl Ben, ani ho nenapadlo přibrzdit. Naopak: vrazil do něj tak, aby se oba svalili na zem; aby se po sobě váleli. Dan se po Benovi válel s požitkem. I jindy se spolu setkávali: při 3D komunikaci ze svých domovů. I tam se jakoby dotýkali, i tam se k sobě mohli přiblížit, mluvit spolu. Tohle však bylo úplně jiné. Dan by do školy nejradši chodil každý den. Tatínek mu ale vysvětlil, že jedině takhle se do školy dostanou všichni. Kdysi se i tady, na Nové planetě, učilo přímo ve škole každý den. Ovšem jak obyvatel přibylo a jak pokročila technologie přenosu, nebrání dnes nic tomu, aby se učili z domovů. Tatínek nebyl zase tak velkým zastáncem bezkontaktní komunikace, ke které lidská kultura na Nové planetě dospěla. Bral ji ale jako nutnost. Jenomže Danovi kontakt s kamarády – skutečný tělesný kontakt – chyběl.

12/13

Tatínek se Danovi snažil vysvětlit, že přemisťovat se je hloupé, zbytečné a zastaralé, když se přece mohou přemisťovat naše obrazy, slova i myšlenky. Ale samozřejmě, dodával rychle, nesmí se to zase přehánět. Jsou příležitosti, kdy by se lidé měli normálně sejít. Mnohem větší zastánkyní bezkontaktnosti byla maminka. Jen jednou se za poslední léta stalo, že vyšla ze své domácí pracovny a řekla: „Vlastně mne teď napadlo, že moje ruka se virtuálně přemístit nemůže.“ A pohladila Dana po vláskách. Byl to dotek tak výjimečný, vzácný a krásný, že mu i při vzpomínce na něj přeběhl po zádech mráz. Jindy totiž maminka ještě vyostřovala tatínkovy umírněné názory: „Pokrok se nedá zastavit,“ vysvětlovala Danovi. „Taková zařízení jsou naším prodloužením. Díky nim nekončíme na hranicích našich těl. Každý obyvatel Nové planety jako by zaujímal celý její prostor. A jistě se dočkáme doby, kdy naším omezením přestane být i čas. Potom všichni, kdo se kdy narodili, budou v tomto prostoru s námi.“ „Ale co odvrácení?“ namítl mamince Dan. „Co Áron, Tadeáš a Ruben? Pro ty je přece náš prostor nepřístupný.“ Hned ale litoval, že bratry, přesněji nevlastní bratry, zmínil. Věděl, co bude následovat a to se opravdu stalo: maminka měla po náladě. Chvíli to vypadalo, že ani nebude odpovídat. Potom se přemohla a řekla: „Záleží také na tom, jestli máš ten prostor čím zaplnit. A vůbec: neměl bys zpochybňovat svou vyvolenost. Určil ti ji počítač, ne člověk. Jakákoliv nespravedlnost je vyloučená.“

3. Škola skončila a děti odjížděly do všech směrů horizontálními výtahy. Dan si zapnul mírně pohyblivou podlahu, takže zároveň šel. Necítil se dobře. Potřeboval nějak zaplnit prázdnotu, která v něm po skončení výuky zůstala. Jízda výtahem měla trvat osmnáct minut – příliš dlouho na to, aby malý obyvatel Nové planety zůstal se svými myšlenkami sám. Dan si pustil virtuální koulovanou – jednu z mnoha mystifikačních her. V ruce hned jako by měl štít a z prostoru na něj létaly lehké pevné koule. Vylétávaly různou rychlostí – podle toho, jakou úroveň hry Dan zvolil. Měnily se i vzdálenosti a směr. Jeho úkolem bylo odrážet koule virtuálním štítem. S každou odraženou koulí

12/13

se štít trochu zvětšoval, s nezachycenou naopak zmenšoval. Zásah koulí bylo i cítit – třeba na rameni, na břiše, na noze… Ale nebolel. Konečně vystoupil a musel ujít několik desítek metrů pod planetární střechou. Tohle bylo jedno z mála míst, která znal, kde se dalo až na planetární střechu dohlédnout. Shora byla tvořená jen samými solárními panely a obepínala v těchto časech už celou Novou planetu. Daniela pohled na ni fascinoval. Jednak ta výška: dvě stě osmdesát metrů, jednak všechno, co je za ní: celý rozlehlý vesmír, do něhož jeho tatínek nahlíží den co den prostřednictvím obřích dalekohledů a hledá v těch dálkách místo, kam se jednoho dne nejprve všichni vyvolení a potom úplně všichni přestěhují. Avšak výhled na planetární střechu měla už brzy zakrýt jiná, mnohem nižší střecha. S její stavbou se už začalo a průzor byl dnes zase o něco užší. Danielovi z toho bylo smutno. Důvodem ke stavbě této druhé střechy byla úspora klimatizace a osvětlení. Veškeré světlo na Nové planetě bylo totiž uměle vyrobené jen ze dvou zdrojů: z energie slunečního záření dopadajícího na vnější střechu planety a z energie pocházející z hlubin země, o které tatínek mluvil jako o… o… Daniel si nemohl vzpomenout. Rychle pohled od planetární střechy odvrátil, a ještě než stačil pocítit stesk, pustil si další hru. Tentokrát šlo o útok samurajů a místo štítu měl v ruce meč. Už nehrál tak dlouho jako předtím. Vyjel vertikálním výtahem nahoru a ocitl se u dveří. Mrkl do snímače a dveře se zasunuly do stěny. Před Danielem se otevřela dlouhá, čistá a prázdná vstupní chodba jeho domova. Rychle pustil virtuálního psa a ten se už k němu hnal zpoza vzdáleného rohu. „Lexíku,“ sehnul se Dan k malému tmavému pejskovi, který po něm radostně skákal a snažil se mu oblíznout obličej. Lexík ho potom provázel při cestě do detekční dezinfekční komory a bylo téměř jisté, že nikoho nevirtuálního, nikoho skutečného, Dan při této cestě nepotká. Nejprve musel minout široké dveře bytu Karly – první tatínkovy manželky, která byla matkou bratrů Árona, Tadeáše a Rubena. Karla patřila k vyvoleným a podle zákonů Nové planety tu mohla a měla zůstat i v době, kdy počítač tatínkovi našel novou, dokonalejší,

14/15

chytřejší a prostě tu pravou manželku, se kterou mohl mít dítě, jež by rovněž patřilo k vyvoleným. A tím dítětem byl Dan. Dan chodil kolem Karliných dveří nerad a i dnes to chtěl mít rychle za sebou, stejně jako Lexík. Najednou se ale zarazil. Karla stála v otevřených dveřích – žádná virtuální postava, ale skutečná žena, vysoká a štíhlá, s dlouhými, již šednoucími vlasy a černými řasami… stála… a byla jako vždy velice vážná a smutná. Dan její smutek vnímal tak silně, jako by to byl železný sloup stojící ve dveřích spolu s ní. „Dobrý den,“ zmohl se na tichý pozdrav. A Karla se bolestně, zároveň i vlídně usmála: „Danieli…“ Ne, vůbec nebyla zlá. Dan se bál jen jejího smutku, který navíc chápal: Karla je smutná, protože její synové nepatří k vyvoleným. Tomu Daniel rozuměl. I jemu to bylo líto. Zdálo se však, že Karla je dnes ještě smutnější. Karle se po synech stýská. Tomu Dan tak úplně nerozuměl. Věděl totiž, že i Karla má vizualizační místnost, kde se se syny stýká. Oni sice nemají přístup do celé sítě Nové planety, když nejsou vyvolení, ale k ní jako ke své matce smějí. A jednou za dva týdny sem dokonce na dva dny přicházejí. Úplně normálně přijdou za svou matkou Karlou. Vždyť Dan se se svou vlastní maminkou, se kterou obýval týž byt, nescházel o nic víc. „Danieli…“ zopakovala Karla a zdálo se, že chce ještě něco říct. Místo toho se v její přece jen už ochablé tváři vytvořil důlek, jak se kousla do rtů. Daniela její tvář přitahovala i odstrašovala. Fascinovalo ho, jak je i přes ušlechtilé linie zároveň už trochu vrásčitá, s povislou kůží, nedokonalá. Jejich rozpačité setkání trvalo dnes nějak dlouho. Dan nenápadně změnil Lexíkův program a Lexík začal do Dana vrážet a štěkat. „No ano, ano,“ sehnul se k pejskovi, který ho osvobodil z Karlina smutku. „To víš, že ti dám něco k jídlu. Ano…“ A vyrazil za uhánějícím Lexíkem. Přece jen se ještě ke Karle otočil a křikl: „Nashledanou!“

4. V detekční místnosti natáhl ruku pod Elznicovu lázeň, jak se říkalo proudu minikrůpějí promísených s dezinfekčním plynem. Tatínek Danielovi vysvětlil, že díky této lázni se na Nové planetě

14/15

ušetří denně několik milionů litrů vody. Dan ale dnes částice jemně narážející do jeho rukou nevnímal. V myšlenkách zůstával u Karly a svých nešťastných bratrů. I když: nepřipadali mu až tak nešťastní. Přicházeli někdy v docela dobré náladě, mluvili hlasitě, uvolněně. A většinu z toho, o čem povídali, si neuměl představit. Občas jim dokonce záviděl: třeba to, že vědí, jak to vypadá hluboko v zemi, anebo naopak až nahoře pod střechou. Že se Ruben dostal na odpaliště vesmírných lodí a byl tam dokonce i ve chvíli, kdy byla planetární střecha odkrytá. Že Tadeáš ví, kudy se po rozloučení dostávají do vesmíru zemřelí. A že Áron před časem dohlížel na čerpání vody a surovin z hlubin země a teď vidí každý den na vlastní oči, jak se pěstuje jídlo všeho druhu: maso, bílkoviny, tuky, cukry… v obřích výrobních halách. V těch halách, jejichž chod programovala odsud, na dálku, jeho vlastní vyvolená maminka. Dělala to pomocí složitých genetických vzorců, kterým Dan ani trochu nerozuměl, o to víc na ni byl hrdý. Z detekční místnosti pokračoval i s Lexíkem do jídelny, kde našel ve svém boxu, co má sníst. Přestože to bylo jen pár zkoncentrovaných soust, jíst ho nebavilo. Pustil kolem sebe ptačí souboj. Virtuální ptáci začali nalétávat na jeho talíř a on jako by jim jídlo ukusoval přímo před zobákem. Ale ani tohle mu dnes nepřišlo zábavné. Snědl právě jen tolik, aby ho systém pustil do jeho pokoje, ani o sousto víc. Moc už se do pokoje těšil – až se na velikých 3D stěnách shledá s maminou a tatínkem.

5. První se přihlásila maminka. Právě docvičila pravidelnou sestavu a v černém dresu vypadala ještě štíhlejší a vyšší než Karla. A rozhodně mnohem mladší. „Už jsi zpátky, Dane?“ zeptala se nezúčastněně. „Co dnes ve škole?“ „Ale jo, dobrý,“ špitl. „Byli jsme v lese na Staré planetě a…“ „Nastavila jsem ti nejnovější výuku,“ přerušila ho maminka. „Tak ne aby sis moc dlouho hrál.“ „Ne, mami. Nebudu.“ Maminka se na obrazovce sehnula k cvičebnímu koberci pro ručník a chystala se odejít.

16/17

„Vymyslela jsi dneska něco?“ snažil se Dan rozhovor prodloužit. Maminka přimhouřila oči, jako by jí připomněl zanedbanou povinnost. „Ani ne. Promiň, Danečku, musím se převléknout.“ Načež obrazovka zhasla. Dan svoji matku obdivoval. Vždyť díky její práci se všichni na Nové planetě najedí a nikdy nebudou mít hlad. A nemusejí k tomu ani zabíjet skutečná zvířata, jak se to dělalo na Staré planetě. Jenomže v skrytu dětské dušičky doufal v něco jiného. Doufal, že ho matka vezme k sobě a pohladí ho jako tenkrát. Doufal, že se to stane právě dnes. Jenomže ve skutečnosti, vědomě, se doufat neodvažoval. Nemělo smysl doufat. Tohle se prostě nedělo. Rychle se smířil s pohaslou stěnou, která nahradila převlékající se maminku, a přihlásil se k tatínkovi. Tatínek byl do něčeho zabraný. „Ahoj, tati.“ „Tak už jsi doma, Danečku?“ prohodil tatínek od práce. „Pojď se podívat. Něco tu mám.“ „Můžu jít k tobě do pracovny?“ ujišťoval se Dan. „Jo.“ Šťastně se vrhl ke dveřím. „Něco z vesmíru?“ stačil ještě vykřiknout. „Samozřejmě že z vesmíru. Co jiného?“ zaslechl za sebou. Tatínek Danovi rád ukazoval výsledky svých pátrání ve vzdálených vesmírných světech a do všeho ho zasvěcoval. Dveře tatínkovy dlouhé pracovny se otevřely. Na první pohled připomínala chodbu, ale Dan věděl, že je tu několik pracovních výklenků. Tatínek dnes seděl až na vzdáleném konci v křesle a byl k Danovi otočený zády. Určitě mu synova přítomnost neunikla. A Dan, jak se blížil, vnímal s každým krokem víc postavu milované osoby, její ramena, vlasy, paže… – všechno to nevypověditelné, co právě tuto bytost činilo jeho milovaným tatínkem. Potichu přišel až těsně k němu. „Podívej se, tady…“ Tatínek natáhl ruku a přitáhl Dana k sobě. „Tuhle planetu asi opravdu vyberu jako přestupní místo.“ Jenom přestupní? pomyslel si zklamaně Dan. Doufal, že se tatínkovi podařilo objevit cílovou planetu – jejich budoucí domov. „Přestupní? Proč přestupní?“ zeptal se nahlas a zahleděl se do obrazovky před

16/17

sebou, kde však nebyl k poznání žádný vesmírný objekt, jen jakési barevné skvrny a čáry. „Protože z naší pozemské Nové planety je to tak akorát daleko.“ „Tak proč ji rovnou neosídlíme?“ „Na vytvoření stálé atmosféry má slabé gravitační pole. Je moc malá. Ale vzdálená je od nás 370 světelných let. To je tak akorát. A… je krásná. Podívej…“ Tatínek ukázal k jedné z barevných čar. „Tohle. Voda v kapalném stavu. Obíhá kolem svého slunce v obyvatelné zóně. Tím pádem můžeme znovu začít uvažovat o G819.“ Pojem G819 už Dan od tatínka slyšel. Byla to jedna z planet, které připadaly do úvahy jako konečný cíl. Byla dokonce nejbližší z nich. Přece však příliš vzdálená. „A jak daleko je G819?“ zeptal se hlavně proto, že věděl, že tím tatínkovi udělá radost. Tatínek opravdu ožil: „Od nás je 779 světelných let. Ale z téhle malé planety je to 465 let. Dohromady je to sice o trochu víc, ale ne o moc. Je to skoro při cestě.“ „Takže už poletíme?“ zaradoval se Dan. Tatínek se k němu shovívavě otočil: „Co blázníš? Půjde to nejdřív za sto let. Přece jsem ti to říkal.“ „Takže se toho možná dožiju?“ „Ty možná jo, můj vyvolený.“ Pohladil Dana po tváři a na čelo mu vtiskl polibek plný očekávání. „A tati…“ Dan se chtěl zeptat na něco, o čem často přemýšlel. Ale nakonec se neodvážil. „Ano, Dane…“ „Ne, už nic.“ „Jak to, že nic! Na něco ses chtěl zeptat. Tak se ptej!“ Dan se přece jen odhodlal: „Jsme tedy na Zemi, nebo nejsme?“ „Jsme na Nové planetě. Už jsem ti to vysvětloval.“ „Ale říkal jsi taky, že Nová planeta obíhá kolem stejného slunce, jako obíhala Stará planeta.“ „Ano, to máš pravdu. Nacházíme se ve stejném místě vesmíru.“ „To znamená, že jsme ještě ze Země neodešli?“ „Ano, fyzicky jsme ještě neopustili gravitační pole Země. Ale… odešli jsme. Zavřeli jsme za sebou dveře. Nijak se nedá dostat zpátky. Vydali jsme se na cestu, ze které není návratu. Naše cesta míří už jenom dopředu. Tam…“ Tatínek pokynul k obrazovce před sebou. „A odvrácení se můžou vrátit?“

18/19

Zmínka o odvrácených tatínka rozrušila, i když jinak než maminku. Tatínek se zdál spíš rozčilený, že to Dan pořád ještě nepochopil: „Ne! Ani odvrácení se nemůžou vrátit!“ zvýšil hlas. „Odvrácení jsou obyvateli Nové planety stejně jako my. Patří k nám. A jsou pro Novou planetu důležití. Všechno se nedá udělat přes systém. U některých procesů někdo musí být. Třeba u vrtů do hlubin pod zemskou kůrou, odkud získáváme suroviny a energii. Nebo u vodních vrtů. U stavby planetární střechy. U oprav a výroby všeho možného, co si jen umíš představit… Dokonce i příprava vesmírných lodí závisí na jejich práci.“ Dan byl rád, že jsou jeho bratři obyvateli Nové planety spolu s ním. Pořád mu však nebylo jasné, jak to, že obyvatelé Nové planety odešli, přestože ve skutečnosti jsou pořád ještě tady. Odešli i neodešli. Tatínek uvažoval o něčem jiném. „Něco ti o odvrácených říkala maminka?“ zeptal se podezřívavě. „Ne, nic,“ odpověděl Dan po pravdě. „A tati, pustíš mi hvězdnou oblohu?“ stočil řeč jiným směrem. „Aspoň na chvíli. Prosím…“ „Tak ale jedině vedle,“ souhlasil zdráhavě tatínek. „Mám moc práce.“ „To nevadí, že vedle. Děkuju, tati,“ předstíral Dan ještě větší vděčnost, než jakou cítil doopravdy. Tatínek Dana odvedl do jednoho ze svých výklenků a zapnul hvězdnou noční oblohu, která se rozzářila na stropě nad hlavou, oblohu, kterou vyvolení na Nové planetě mohli vídat prostřednictvím dalekohledů. „Jé, to je krása,“ vydechl upřímně Dan. „Vezmeš mě jednou přímo k dalekohledu, jak jsi mi slíbil?“ „Vezmu. Jednou tě k němu vezmu. Ale teď už musím jít.“ Tatínek se vrátil ke své přestupní planetě a Dan si lehl na podlahu. Miliony a miliony hvězd se mihotaly s větší či menší intenzitou, spřádaly mlhoviny a vytvářely nejrůznější obrazce a tvary. Byl to celý vesmír. Dan si vzpomněl, že by se rád zeptal, kterým směrem se ta nová přestupní planeta nachází. Avšak nechtěl už tatínka rušit.

6. Po nějaké době Dana omrzela i hvězdná obloha. A protože tatínek za sebou spustil virtuální clonu, což znamenalo, že se soustředí

18/19

6. Po nějaké době Dana omrzela i hvězdná obloha. A protože tatínek za sebou spustil virtuální clonu, což znamenalo, že se soustředí

na něco hodně důležitého a nechce být nikým rušen, vydal se Dan zpátky k sobě. Rychle si pustil spolužáky Bena a Ignáce – každého na jednu stěnu. Ignác si s nimi chtěl zahrát novou hru, kterou právě dostal. Tvrdil, že s pomocí speciálního skafandru vstoupí přes obrazovku přímo k Benovi a Danovi do pokoje – jednoduše projde stěnou, i když ve skutečnosti spolu jejich pokoje a byty vůbec nesousedí. Dan Ignácovi odporoval. Tatínek mu před časem vysvětlil, kde jsou meze virtuální sítě Nové planety – to, co se jí přenáší, přece nikdy nemohou být skutečná těla ani cokoliv hmotného. Ignác si však už navlékl skafandr a hned, jak to udělal, začal vítězoslavně řičet: „Vidíte, že to jde! Jsem u vás. Jsem u tebe v pokoji. Právě jsem se dotkl tvojí nohy. Měl jsem pravdu! Vidíš!“ Jenomže Dan viděl něco úplně jiného: Ignác ve skafandru i nadále stál ve svém pokoji a kolem něj se vznášely osvěžující balonky, kterými ho obklopovala jeho maminka. Ignác je bral i do školy. Jenom vytřeštěné Ignácovy oči dosvědčovaly, že Ignác opravdu vidí to, o čem mluví. „To je blbost! To nejde!“ vykřikl Dan. „Je to jenom jako!“ „Jó, je to blbost,“ přidal se k Danovi Ben. Ignác ale trval na svém. Obrátil se raději k Benovi: „Jaká blbost? Jsem přece u tebe v pokoji. Jsem tu. Máš pod stolem zalezlýho virtuálního potkana. Že jo.“ Ben znejistěl a Ignác rychle dodal: „Já ti ten skafandr půjčím. Budeš si ho moct vyzkoušet.“ Ben se podíval po Danovi, ale jen letmo. „Tak jo,“ souhlasil náhle. „Máš pravdu. Jsi tady u mě v pokoji, cha cha.“ Tohle Dan nemohl pochopit. Jak ho Ben mohl tak snadno zradit? Jak mohl takhle lhát? Nával citů Danovi stáhl tvář do plačtivé grimasy: „Jsi lhář!“ vykřikl zoufale. „Oba jste lháři.“ Jenže ti dva už byli spolčení. „A Dan se k nám nedostane,“ posmíval se Ignác. „Danův táta takovej skafandr nemá.“ Ošklivě se zachechtal i Ben. „Stejně je to jenom jako! Je to podvod!“ vykřikl ze všech sil Dan. „A vy dva jste pitomci, který všemu věří!“ Dan propukl v pláč. Zato z pokojů obou jeho kamarádů se rozezněl hlasitý smích. Smích bodající na nejcitlivějším místě. Smích jízlivý, opovržlivý, zlý. „Tak si sem pojďte, vy pitomci, když si vás vypnu!“ zasmál se plačtivě

20/21

i Dan. Načež obrazovky opravdu vypnul. Což mělo výhodu, že oba protivné kamarády ztratil z očí. A nevýhodu, že oni zůstali spolu, zatímco on byl sám. Později se mu to rozleželo v hlavě. Rád by se přihlásil zpátky, ale hrdost mu to nedovolila. Také by ho nakonec vlastně zajímalo, jak takový skafandr funguje. Určitě nemůže umožnit to, co nejde, ale asi opravdu vzbudí dojem, že člověk prošel stěnou. Napadlo ho, že by si ho mohl přát k dvanáctým narozeninám. Mezitím se spustil výukový program, který mu nastavila maminka. Jednalo se o ukázky z fyziky, které měl Daniel rád. Na jednoduchých strojích si mohl vyzkoušet zákony mechaniky: Pomocí páky zvedal a odvaloval těžké balvany. S radostí roztáčel soustavy ozubených kol – víc ho bavilo roztáčet velké kolo, s jehož pomocí pak docílil vysokých otáček u malého kola na konci. Zkoušel ale i opačný postup: bláznivou rychlostí otáčel malým kolem na začátku a dociloval nepatrné, až po delší době znatelné posuny obřího kola na konci. Zdálo se neuvěřitelné, že s takovým obřím kolem, jež muselo vážit mnoho tun, dokázal pohnout. V další vizualizaci si mohl vyzkoušet sílu tekoucí vody. Udivovalo ho, co dokázal tenký vodní paprsek padající trubicí z výšky jednoho kilometru. Kolik vyrobil elektřiny. Ze všeho nejvíc se ale Danovi zalíbila soustava vodních mlýnků. Voda protékala dokonalými korýtky, někdy dopadala na mlýnské lopatky shora, jindy roztáčela lopatky vnořené do jejího proudu. Další druh síly, kterou výukový program předváděl, byla odstředivá a gravitační síla. Díky dokonalé vizualizaci si mohl Daniel jakoby roztočit kouli na provaze a dokonce rozhodnout, ve kterém okamžiku se provaz přetrhne a koule odletí. V jiné ukázce veliký horizontální výtah s prostřeným stolem projel zatáčkou tak prudce, až sklenice a talíře popadaly. Vůbec nejzajímavější byl pro Daniela model pohybu planet na oběžné dráze. Ukazoval, co by se stalo, kdyby gravitační síla náhle přestala působit. Nebo kolikrát větší rychlostí by se musela planeta pohybovat po stejné oběžné dráze, kdyby slunce, kolem kterého obíhá, mělo desetkrát větší hmotnost. Úžasných ukázek v celém tomto programu určeném k vytvoření fyzikální intuice

20/21

a pochopení fyzikálních zákonů, bylo mnoho. Nakonec se i jimi Daniel unavil a program vypnul. Vyčerpaný si lehl mezi polštáře na podlahu. „Lexíku!“ šeptl a myšlenkou spustil Lexíkův olizovací program. Pejsek tím pádem přiběhl a začal Danovi olizovat tvář. „Už dost, Lexíku, dost!“ Dan natáhl ruku a zabořil ji do Lexíkovy dlouhé neexistující srsti.

7. S večerem Danovi čím dál víc scházeli kamarádi – hlavně Ben. Zkusil se připojit alespoň k Arturovi a k Sáře, ale ti měli puštěný výukový program, který spojení blokoval. A tak Dan nechal jen problikávat nafukovací balonky a pálil po nich virtuální pistolkou. Jeho prostorný dětský pokoj se naplnil opuštěností a smutkem. Aniž si uvědomil, ve které chvíli se to stalo, pokusil se připojit k mamince a tatínkovi. Jenomže ti se zrovna bavili spolu navzájem. A zapomněli se před ním zablokovat. Sice se do jejich pokojů nedostal obrazem, ale alespoň je slyšel. „Ne, není to dobře! Opravdu ne!“ říkal tatínek naléhavým, zároveň stísněným hlasem. Dan se mimoděk zachvěl. Už několikrát se k hovoru rodičů takto utajeně připojil a nikdy mu to nebylo příjemné. Vlastně se na rodiče zlobil, že se nezablokovali a tohle mu umožnili. Neměl ale sílu sám od sebe se vypnout. „Ubližuješ Danielovi i mně!“ pokračoval tatínek vyčítavě. „V takovém vztahu jsem žít nechtěl.“ „Tak to sis měl ale rozmyslet dřív, Mario!“ odpovídala maminka klidným sebevědomým hlasem. „Chtěl jsi vyvoleného – o to ti přece šlo. Dostal jsi, co jsi chtěl. Tak jsme se domluvili: moje vajíčko a tvoje spermie, nic víc.“ Daniel pochopil, o čem je řeč, a hrdlo se mu sevřelo. „K tomu ty roky, kdy jsem Dana musela mít u sebe, protože ty ses nedokázal smířit s robotickou chůvou!“ přitvrdila maminka. Těžko se to Danovi poslouchalo. Takže maminku udělal nešťastnou? Může za to on? Kdyby nepotřeboval její péči, kdyby se o něj postarala robotická chůva, nemusel by dnes poslouchat tenhle vyčítavý rozhovor? „Opravdu tě to tak zatížilo: postarat se o vlastní dítě?“ namítl tatínek.

22/23

„Ano, Mario, zatížilo,“ trvala maminka na svém. „Můj ideál to nebyl – to jsi věděl. Naše Nová planeta dospěla k vyššímu typu společnosti a mně je v ní dobře. Proč bych nevyužila svobodu, kterou přináší? Není vůbec nic špatného na tom svěřit dítě chůvě. Alespoň by si Dan zvykl. Připravilo by ho to na život v bezkontaktním světě. Takhle zůstane stejně rozpolcený, jako jsi ty. Přenášíš to na něj. Vy dva stojíte každou nohou jinde. Mozkem se díváte do vesmírné budoucnosti, ale srdcem zůstáváte v minulosti.“ Tomu Dan nerozuměl. Chápal jen tolik, že maminka to asi nemyslí špatně. Chce pro něj jenom to nejlepší. Už se začínal uklidňovat, že se rodiče nakonec dohodnou, když tu maminka přešla do útoku: „Proč jsi vlastně nezůstal s Karlou?“ zeptala se ostře. „Ta přece svoje syny objímá, i když jsou už dospělí. Říkal jsi, že je i kojila. To se ti přece líbí.“ Nechtěl takové věci slyšet. Karla přece jeho maminka není. Kdyby tatínek zůstal s Karlou, nikdy by se nenarodil. „Karlu do toho laskavě netahej!“ ztrácel tatínek nervy. Už na maminku vysloveně křičel. „Ani moje syny! To se tě vůbec netýká! Do toho se nepleť! Nebo…“ „Nebo se ke Karle vrátíš?“ popíchla maminka. „Kasandro… že můžeš takhle…“ Tatínek se zalykal. Byl v koncích. „Copak tobě na nás vůbec nezáleží?“ Maminčina odpověď měla vzápětí následovat. Dan věděl, že se maminka už nadechla; že odpovědět pro ni nebude nic těžkého – že maminka odpoví jednoduše a přímo. Danova ruka vystřelila k ovladači a pro jistotu i jeho mysl dala jasný pokyn. Maminčinu odpověď tak už neuslyšel – ani její začátek, vůbec nic, jen její odhodlání odpovědět, jen první, ještě nezapočatou hlásku. Stačil se vypnout.

8. Dříve než obvykle zmohla Daniela únava. Pustil si usínání v krajině snů. V krajině, kde zářily kamenné mosty a z potemnělých lesů, jež neměl nikdy poznat, probleskovaly plápolající louče na věžích osamělých hradů. A v bájných jeskyních se mihotala světla trpasličích měst a skrytých říší. Daniel letěl v balonu nad tím vším. Vlastně

22/23

vůbec neuvažoval o tom, že by krajina pod ním mohla představovat něco skutečného. Let byl klidný, kolébavý. Obvykle usínal hned během prvních minut letu. Dnes se však k spánku jenom přiblížil. Už přeletěl nad širokou řekou, jejíž hladina se stříbřitě leskla, osvětlená měsíčním svitem, a byl v té chvíli spánku nejblíže. Pak se však znovu probral a o to, co se míhalo dole, ztratil zájem. Letěl nad krajinou snů, ale nespal. Ozvalo se klapnutí dveří. Následoval nepravděpodobný, avšak toužebně očekávaný zvuk kroků. Tatínek. Ocitl se nad Danielovou postelí, usedl na její kraj. Snová krajina se rozplynula. Teď tady seděl milovaný člověk a pokládal Danielovi ruku na čelo. „Ještě nespíš?“ „Ne.“ „Nemůžeš usnout?“ Dan mlčel. „Za dva týdny ti bude dvanáct,“ pokračoval po chvíli tatínek. „Hm.“ „Máš nějaké přání?“ „Přání?“ Dan si vzpomněl na skafandr, kterým se chlubil Ignác. Ještě odpoledne by si jej horoucně přál. Ale teď… měl jiné přání. Přál si, aby se tatínek s maminkou měli rádi. Aby s nimi maminka byla šťastná. „Napadlo mě… myslel jsem,“ nečekal naštěstí tatínek na odpověď, „že bych tě při té příležitosti vzal k dalekohledu, jak sis přál. A protože uvnitř v dalekohledu vlastně není k vidění nic jiného než projektory a počítače, vzal bych tě i do srovnávací observatoře na planetární střeše.“ „Na planetární střeše?“ vydechl Daniel nadšeně. Podívat se k dalekohledu, s jehož pomocí tatínek nahlíží do dálek vesmíru a hledá pro ně nový domov, bylo vždycky jeho přání. Ale podívat se na planetární střechu, na to se neodvažoval ani jen pomyslet. Všechen smutek byl rázem pryč. „Děkuju! Děkuju ti, tati!“ Tatínek se naklonil ještě níž k Danovi. A najednou se natáhl k němu na postel a přivinul ho k sobě. „Ty můj milovaný vyvolený,“ šeptal. „Ani nevíš, co pro mě znamenáš.“ Tatínek nemohl tušit, že Daniel vyslechl jeho rozhovor s maminkou. Díky tomu nebyl pro Dana tenhle důvěrný dotek, u nich doma velice neobvyklý, až tak nepochopitelný. Kdyby rozhovor rodičů nevyslechl, byl by zaskočený. Takhle si jen pomyslel, že jsou na tom

24/25

s tatínkem podobně. Cítil, že tatínek je a vždycky bude na jeho straně. Jsou nerozluční.

9. V sobotu dopoledne měl Dan pravidelné dvě hodiny v nedaleké pohybárně. Tentokrát se mu hodily také proto, že mikročip na jeho ruce by mohl Ester prozradit, že se dost nevěnoval pohybové aktivitě. Domácí cvičení trochu odbýval. Pro vyvolené na Nové planetě byl přitom pohyb povinností. Stále ještě, navzdory bezkontaktnosti, přebýval lidský život včetně všech pocitů a myšlenek výhradně v hmotných tělech a ani nejskvělejším vědcům v čele s Howardem Hugem se nedařilo duševní život a vědomí sebe sama od tělesných funkcí oddělit. Bezkontaktnost proto nesměla vést k oslabení fyzických funkcí. To všechno pro Dana nebylo cestou do pohybárny podstatné. Podstatné bylo, že se těšil. Vedle nejrozmanitějších běžících pásů a nastavitelných prostředí nabízela pohybárna také spoustu virtuálních, byť zároveň reálně uskutečněných skoků. Dala se přeskočit třeba i celá řeka nebo údolí. Nejúžasnější ale pro Dana byla místnost s nastavitelnou gravitací. Tady si mohl vyzkoušet chůzi i skákání na Měsíci, na Marsu, ale i na mnoha dalších planetách, třeba i mnohem hmotnějších – až tak hmotných, že ho jejich gravitace přitiskla nemilosrdně k povrchu místnosti. Mezi všemi chtěl ale dnes najít G819 – cílovou planetu, kterou vypátral tatínek. Když se později vracel domů, ucítil v chodbě povědomý zápach. Přesněji jen jeho nepatrnou stopu. Vlastně se ten zápach vůbec nedal zachytit. A přece tu byl – jako pozůstatek čísi přítomnosti. Danielovi se do hlavy nahrnula krev: bráchové! Bráchové jsou tady! Zapomněl na Lexíka i na Elznicovu lázeň a vrhnul se k nejbližším dveřím. Byly pootevřené – bráchové asi přišli před chvílí. Zevnitř se ozývalo šustění. Daniel vešel a hned před sebou měl Rubena sehnutého k veliké tašce. Rubenova tvář pokrytá narezlými vousy, předčasně seschlá, takže Ruben ve svých osmadvaceti vypadal klidně i na čtyřicet, byla Danielovi obzvláště milá. Ruben na Dana upřel svá bystrá očka, která vždy zůstávala přivřená do úzké štěrbinky – nikdy se neotvírala dokořán. „Nazdar, mladej!“ zakrákoral chraplavým hlasem.

24/25

s tatínkem podobně. Cítil, že tatínek je a vždycky bude na jeho straně. Jsou nerozluční.

Ve dveřích do další místnosti stála Karla, o trochu vyšší než Ruben a mnohem tmavší – ti dva rozhodně nevypadali jako matka a syn a ani tatínkovi Ruben podobný nebyl. Uvnitř se právě usazoval Áron, o několik let mladší a také mnohem vyšší. „Kde se tady ten mrňous bere? Sotva jsme přišli, už je tady!“ nechal se slyšet jakoby v žertu, na jeho výčitce však mohlo být i něco skutečného. Nejmladší Tadeáš, teprve dvaadvacetiletý, se na Daniela ani nepodíval. Daniel na to byl od Tadeáše zvyklý a mrzelo ho to, protože ho měl rád. S ním jediným si v dětství stačil hrát, zatímco starší bratry pamatoval jen jako občasné návštěvníky ze zóny odvrácených. Když bylo Tadeášovi patnáct a musel také navždy odejít, vyčítavě se na tatínka rozkřičel: „Nikdy jsi mě neměl rád! Nikdy! Máš rád jenom jeho!“ Danovi tehdy bylo pět a vůbec tomu nerozuměl. Soucítil s bráchou a bylo mu líto, že musí odejít, dokonce kvůli tomu plakal. Danielova maminka sice jejich kamarádství nepřála, avšak Dan přesto využíval každé příležitosti, aby za velikým Tadeášem zašel. Že by měl tatínek raději jeho než kohokoliv z bratrů, na to nikdy nepomyslel. Ruben vzal mezitím za ruku Karlu, která přinášela konvici s čajem. „Dobrý, mámo?“ Zdálo se, že ho život na straně odvrácených nijak nemrzí. V jeho gestu nebyla špetka sebelítosti – naopak: zdál se být starostlivý. Karla se na něj s porozuměním usmála: „Moc dobrý ne, vždyť víš. Něco se musí změnit. Dřív nebo později. Každý den se za to modlím.“ „To je dobře, že to necháváš na Něm,“ pochválil ji Ruben. A Danielovi právě teď došlo, o čem je řeč. Takže je to pravda, blesklo mu hlavou. Maminka – jeho vlastní maminka – měla pravdu, když říkala, že Karla nepochopila vůbec nic ze zákonitostí vesmíru. Karla žije ve světě, který je mrtvý víc než sedm set let. Karla se… modlí. O tom, ke komu se modlí, Dan nevěděl mnoho. Věděl jen tolik, že ten někdo neexistuje a že jméno někoho, kdo neexistuje, je Bůh. I tatínek říkal, že věřit v Boha neodpovídá současnému poznání světa, ke kterému civilizace Nové planety dospěla. Na Rubenovi naštěstí nebylo znát, že by ho jeho nesmyslná víra, o níž nyní už nebylo pochyb, nějak ovlivnila. Alespoň Dan si ničeho nevšiml. Ruben byl v pohodě, smířený, usměvavý. „Taky se za to modlím,“ prohodil ještě ke Karle a pustil ji.

26/27

Toho okamžiku využil Dan, aby se k Rubenovi přitočil: „Odstartoval jsi zase nějakou raketu? Byl jsi tam?“ Ruben se na Dana shovívavě a snad i malinko káravě podíval: „Myslíš, že startujeme rakety každý měsíc? A kromě toho: já je nestartuju, jenom připravuju. Palivový nádrže se tlakujou několik měsíců – v přetlakových komorách hluboko pod zemí. To teď právě dělám.“ A když viděl Danův zklamaný výraz, píchnul ho jemně prstem do břicha: „Až se přiblíží start, řeknu ti o tom jako prvnímu. Budeš to vědět dřív než středisko sdílených zpráv.“ „Vážně?“ vzdychl vděčně Dan. A zároveň si pomyslel: takže nakonec odvrácení vědí někdy víc než vyvolení? Život bratrů v zóně odvrácených byl pro Daniela obrovskou záhadou. Nedovedl si představit, co tam dělají a jak to u nich vypadá. O světě odvrácených se měli ve škole učit až v příštím roce – poté, co proberou základy nejprve Staré a potom i Nové planety. I Dan ale věděl, že zóna odvrácených začala vznikat teprve nedávno – asi před dvěma sty lety. A teprve před necelými sto lety byla od zóny vyvolených zcela oddělena. Říkalo se, že když je v zóně vyvolených den, mají v zóně odvrácených noc a naopak. Systém osvětlení i času a úplně všeho byl takhle nastaven z důvodů rovnoměrného čerpání energií. Únava, která se bratrů často zmocňovala brzy poté, co přišli do zóny vyvolených, toho byla bezděčným důkazem. Ostatně, bratři se s tím nijak netajili. Měli za sebou dlouhý pracovní den. Obě zóny byly konstruované tak, aby se životy v nich vůbec neprolínaly. Občasný návrat odvrácených, kteří se narodili vyvoleným, byl vlastně jedinou a v poslední době často zpochybňovanou výjimkou. Podobné případy byly už spíše výjimečné, neboť s pomocí genetických testů se jim dalo zcela zabránit. Jenomže Karla testy odmítla podstoupit. Za těch okolností tatínkovi nezbylo nic jiného než se s Karlou rozvést, to Dan dokázal pochopit. Zkrátka: celé generace odvrácených již žily jenom tam. Jejich domovy, pracoviště i horizontální výtahy se jednak nacházely v jiných patrech Nové planety a jednak ještě byly opticky vymizelé, takže ze zóny vyvolených nebylo možné je spatřit. Tatínek jednou Danielovi říkal, že protiklad zóny vyvolených a odvrácených se trochu podobá protikladu mezi viditelnou a temnou hmotou ve vesmíru. Temná hmota je také všude přítomna, dokonce ve větší míře nežli hmota viditelná, a přece ji nemůžeme zahlédnout. Však také

26/27

hlavním projektantem a duchovním otcem zóny odvrácených byl Jonathan Keppler – astrofyzik zabývající se právě temnou hmotou. Prý se jí přímo inspiroval. Jenomže na rozdíl od temné hmoty byli bráchové nezpochybnitelně, hmatatelně i viditelně tady. Jednou za dva týdny se jim otevřel průchod mezi oběma světy. Daniel byl při pomyšlení na místo, kde musejí žít, rozpolcený. Na jednu stranu ho považoval za cosi hrozného, špinavého a logicky také temného. Kdykoliv si ho představoval, vytvářel si v hlavě obrazy velikých prostor s kužely slabého světla uprostřed a tmavými zákoutími všude kolem. Byl šťastný, že právě on v něm žít nemusí a ani nemůže – vnímal svou vyvolenost jako nezasloužené štěstí. Na druhou stranu měla pro něj odvrácená zóna až magickou přitažlivost; lákala ho vším neznámým a jiným. Často na bratry naléhal, aby mu povídali o své práci. Zajímali ho i jejich přítelkyně a kamarádi. Ptal se hlavně Rubena, jestli už bude mít manželku a dítě. Jenomže Ruben se tvářil, že rodinu nechce: ne, nebude mít dítě. Svým způsobem ho Daniel chápal: vždyť to miminko, i kdyby bylo sebechytřejší, by se už nesmělo vrátit mezi vyvolené. Bylo by předem odsouzené žít v zóně odvrácených. Dan se opíral o stůl, za kterým seděl zatím jen Ruben, a ten se navíc shýbal ke svojí brašně a něco v ní hledal. Z předsíně přišel Áron. Nikdy nenadělal moc řečí. Měl dlouhé mastné vlasy a vypadal zanedbaně. To za ním zůstával zápach, který Dan zachytil v chodbě. „Něco k jídlu by nebylo?“ houkl na Karlu nevlídně. Karla byla na jeho morousovitou povahu zvyklá a hned mu přistrčila misku s něčím, co bylo pestřejší a barevnější než Danielův oběd. Áron si misku bez sebemenšího projevu vděku přitáhl a přičichl k ní. „Vaječná buničina s vepřovou bílkovinou? Před chvílí jsem toho naložil tuny!“ „Árone…“ dotkl se v té chvíli bratra Ruben. „Je to dar. Díky tobě a díky mámě.“ „No jo, já vim,“ opáčil Áron a začal jíst. Přišel i Tadeáš. Zůstal stát ve dveřích. Karla mu vykročila naproti a také se zastavila. Potom se ti dva objali. Padli si do náručí a Daniela zabrnělo v zádech. Karla a Tadeáš se objímali a Tadeáš šeptal: „Mami. Mámo!“ A při všem nešťastném osudu, který Tadeáše jakožto

28/29

odvráceného potkal, připadal si náhle Daniel, jako by odvrácený byl on sám, zatímco Tadeáš… se objímal s maminkou a byl její milovaný, vyvolený. Nedalo se na to dívat – Daniel se musel odvrátit. A dokud se ti dva objímali, zůstal odvrácený.

10. Nakonec se i Tadeáš usadil ke stolu a seděli tam teď všichni tři bratři, zatímco Daniel, jejich malý nevlastní bratr, stál. V hlavě mu vířily úvahy o zóně odvrácených, ve které bráchové prožili další dva týdny – ve světě, o němž Dan vůbec netušil, jak vypadá. Zvědavě přistoupil k Tadeášovi: „Měli jste nějaký vesmírný pohřeb?“ zeptal se dychtivě. „Pořád máme vesmírné pohřby. Žádné jiné přece nejsou!“ houkl Tadeáš. „Ale já myslím, jestli jste měli nějaký pohřeb zrovna teď.“ „Pořád. Pořád někdo umírá!“ Tadeáš si usrkl čaje a zdálo se, že víc neřekne. Pak ale náhle pokračoval: „Aspoň v tom jsme si rovni. Vyvolení nebo odvrácení: všichni nakonec umřeme. Do vesmíru se vydá každý… Do vesmíru,“ zopakoval Tadeáš a ironicky se zasmál. „A je pravda,“ chtěl se ujistit Dan, přestože to už od Tadeáše několikrát slyšel, „že když někdo umře, tak ho pošlete do vesmíru potrubím?“ Až teď, dnes poprvé, pohlédl Tadeáš Danovi do očí. Jenomže jeho tmavé pronikavé oči zůstávaly nečitelné. „Jasně že jo. Už jsem ti to říkal.“ Dan byl na pohřbu jenom jednou, když zemřel tatínkův mnohem starší bratr. V pietní vesmírné předsíni, jak se říkalo tomu místu, se mlčky shromáždili lidé, které Dan nikdy předtím ani nikdy potom neviděl. Další se připojili ze svých domovů. Odlet zesnulého do vesmíru vypadal jako skutečný start. Skoro všichni na Nové planetě, a rozhodně všichni vyvolení, upírali svůj zrak především do vesmírných dálek, kde měli najít budoucí domov, jak jim to předurčil už sám zakladatel Nové planety, Vily Scot Gates. A zesnulí jako by se vydávali napřed – letěli přede všemi do zaslíbené země, která jednoho dne otevře svou dosud neznámou náruč jim všem. A zatímco se tohle všechno odehrávalo na stěnách vesmírné předsíně, kdesi v pozadí, v odvrácené neviditelné zóně, pracovali dělníci

28/29

jako Tadeáš, bez nichž by se s tělem zesnulého nemohlo stát to, co sledovali všichni přítomní, že se totiž urychlilo v odpalovacím tobogánu a vzneslo se pryč – hravě uniklo zdejšímu gravitačnímu poli a rozložilo se na částice v meziplanetárním prostoru. Daniel byl hrdý, že právě tohle pomáhá dělat jeho bratr Tadeáš. „Dáš si s námi čaj?“ vytrhla Daniela z přemýšlení Karla a postavila před něj hrneček. Daniel zaváhal. Vzpomněl si, že neprošel Elznicovou lázní a nevypil nápoj, který na něj čekal v kuchyni jejich bezkontaktního bytu. „Ne, děkuju,“ zavrtěl odmítavě hlavou. „Já nechci. Ne.“

11. Ještě nějakou dobu Daniel zůstal stát opřený jednou rukou o stůl, a myšlenky ho vedly zpátky do pohybárny. Ale rychle se mu vybavilo zase něco jiného: jak se při hodině ve škole ocitl v lese Staré planety a do nohavic mu vlezli mravenci. Přestal vnímat hovor bratrů, který se mezitím rozvinul u stolu. A najednou si vzpomněl na něco důležitého. Vlastně nejdůležitější věc posledních týdnů: tatínek ho vezme na planetární střechu k dalekohledu. Daniel pocítil skoro takovou radost, jako když to od tatínka včera večer poprvé uslyšel. Dočista na to zapomněl. O takovou novinu se musel s bratry podělit: „Víte, že…“ skočil do řeči Tadeášovi, který zrovna něco říkal Karle, „… mě tatínek vezme k dalekohledu? Až na planetární střechu. Už za dva týdny. K dvanáctým narozeninám.“ Namísto jásotu anebo údivu zavládlo u stolu nepřirozené ticho. Áron sklopil oči pod stůl a dokonce Ruben, jindy přátelský, zamyšleně svraštil čelo. Největší změna se však stala s Tadeášem. Jeho tvář se podivně zkřivila. Ne, Tadeáš neklopil zrak. Naopak: rozhlédl se po všech kolem. „Slyšeli jste to?“ vykřikl zlostně, zároveň snad i zoufale. „Vezme ho k dalekohledu! Na planetární střechu. Tam, co jsem vždycky chtěl já.“ Tadeáš rozčileně rozkládal rukama a nikdo ho nemírnil, dokonce ani Karla. Daniel marně přemýšlel, co udělal špatně. Neměl o tom mluvit? Ale proč? „Chtěl jsem se dívat na hvězdy. Pamatujete?“ pokračoval Tadeáš. „A on tam vezme jeho. Chápete to? Copak nemáme vůbec na nic právo?“

30/31

Daniel nabíral do pláče. Měl by se snad Tadeášovi omluvit za to, že tatínek splní jeho přání? Ne, to určitě ne. Ale rád by mu alespoň řekl, že kdyby bylo na něm, klidně by ten zážitek dopřál i jemu. Jenomže Tadeáš se na Daniela ani nepodíval. Teď se k Danovi přitočil Ruben. Rubenova tvář byla pořád tak laskavá a vyrovnaná, že se v ní těžko dalo číst, co si vlastně Ruben myslí. Zdálo se, že se na Dana dívá i s trochou shovívavosti, ale přesto byl asi na Tadeášově straně – jinak by přece Tadeáše napomenul. Místo toho řekl Danovi: „Asi už bys měl jít.“ Ne, neznělo to nepřátelsky; Ruben dokonce položil Danielovi ruku na rameno. Ale nezastal se ho. Naopak: posílal ho pryč. „Radši už jdi, bráško. Tady to teď nebude dobré.“ Daniel se ještě jednou rozhlédl po všech kolem. Áron se tvářemi opíral o své pěsti, zrak upřený dolů, a dlouhé mastné vlasy spadaly kolem jeho zpustlého obličeje. Něco si pro sebe mumlal. Tadeáš od svého výlevu celý zrudl. Dokonce ani Karla neudělala sebemenší gesto, jímž by Danovi naznačila, aby zůstal. „Nezlob se, bráško, prosím!“ opakoval mírně, avšak neústupně Ruben. Daniel si připadal hrozně. Z výšin dětské radosti se snesl do propasti ponížení. Svěsil hlavu a měl se k odchodu. Vtom se dveře otevřely a v nich se objevil tatínek. „Hoši…“ zvolal radostně. „Tatínku. Tati,“ vrhl se k němu nešťastný Dan. Tatínek zůstal zaraženě stát. Dana si skoro nevšímal a rozhlížel se po ostatních: „Co je? Stalo se něco?“ Ruben se snažil zadržet Tadeáše, ale ten, jak byl rozjetý, se rovnou rozkřikl: „Slíbil jsi mu, že ho vezmeš k dalekohledu? Je to pravda?“ Alespoň se všechno vysvětlí, pomyslel si Dan. Dobře, že tatínek přišel. Jenomže tatínek zůstal zaraženě stát. „Tadeáši…“ vypravil ze sebe a znělo to dokonce provinile. On, jeho tatínek, se cítil být provinilý za to, co mu sám od sebe včera večer slíbil. „To přece není nic proti tobě,“ pokračoval skoro až bázlivě, tiše. „Jak to, že to není proti mně! Jak to, že ne?!“ řval Tadeáš jako pominutý. Marně ho Ruben chytal za ruku. „Ty si nepamatuješ, jak jsem si to přál!?“ „Pamatuju, Tadeáši. Mrzí mě, že to nevyšlo.“ „Ne, nemrzí! Máš rád jenom jeho! Nás vůbec! Vždycky to tak bylo!“

30/31

„Tadeáši, nevyčítej!“ napomenul teď bratra konečně Ruben. „Ubližuješ tím hlavně sobě.“ „Jak ubližuju?“ nechápal Tadeáš. „Já že si ubližuju? To on mi ubližuje.“ Tatínek jako by si až teď uvědomil, že je tu také Dan. „Dane, jdi pryč. Běž, prosím tě, běž!“ Cože? I tatínek ho posílá pryč? Tatínek se ho nezastane? „Ale já jsem jenom…“ chtěl říct, že se jenom chtěl pochlubit bratrům, jak se těší a jakou má radost. Když uviděl tatínkovu nekompromisní tvář, už to nedořekl. „Tak jó!“ vykřikl s pláčem. „Tak já teda jdu, když jste tak zlí! Vy všichni!“ Tím slovem myslel opravdu všechny – tedy zejména i tatínka. Nestávalo se, aby si myslel, že je na něj tatínek zlý.

12. Hořký pocit z nepochopitelné zloby, kterou vyvolal, ho provázel po celý zbytek dne. Žádná vizualizační hra ani žádné sdílení s kamarády jej nemohly překrýt. Daniela v jedné chvíli napadlo, že si měl raději přát Ignácův skafandr. To je nápad: řekne tatínkovi, že už k dalekohledu nechce. Daniel měl pocit, že nalezl řešení. A chtěl to hned tatínkovi říct. Tatínek byl ale vypnutý a nejspíš v pracovně ani nebyl. To bylo nesnesitelné: znát řešení a nemít možnost komukoliv je sdělit. S postupujícím časem byla Danielova samota čím dál nesnesitelnější. Najedl se, jak mu přikázal domácí výživový systém – jedl jen z povinnosti. Ani Lexíka se mu nechtělo pustit. Cítil, že tohle je osamělost, kterou virtuální pejsek nevyřeší. Po jídle se zkusil připojit alespoň k mamince. Zastihl ji však v relaxačním tunelu, kam za ní nemohl. Vlastně ho to až tolik nemrzelo, protože o tom, co se stalo, by s ní stejně mluvit nemohl. Pro věci, které se týkaly odvrácených bratrů, maminka neměla pochopení. A potom, když už ztratil jakoukoliv naději, že by se něčím dokázal zabavit, a hleděl vstříc nekonečné ubíjející nudě, se dveře náhle otevřely. Tatínek byl tady. „Tati,“ vykřikl hned Dan, „já už k dalekohledu nechci. Ani na planetární střechu.“ „Co je to za hloupost? Proč bys nechtěl?“ zarazil se tatínek. „Slíbil jsem, že tě tam vezmu, a to platí.“

32/33

Dan teď už vůbec ničemu nerozuměl: „Myslel jsem, že nechceš, abych tam chodil. Když se Tadeáš tolik zlobil.“ „Tadeáš do toho nemá co mluvit!“ zvýšil tatínek hlas. „Nebudeš se přece stydět za to, že jsi vyvolený. I Tadeáš to musí přijmout. Takové jsou zákony Nové planety. A na tom je i založený náš život tady: na pokoře a zodpovědnosti, s jakou každý přijme svou roli. I odvrácení jsou vlastně vyvolení – už jenom tím, že žijí na Nové planetě. Jde jenom o to vědět, kam patřím.“ „Ale já hlavně nechci, aby byl Tadeáš smutný,“ namítal Dan. „Právě že by nemusel být smutný. Kdyby přijal svou roli. Kvůli takovým, jako je on, by se taky mohlo stát, že se návštěvy odvrácených zruší.“ „Jako že by k nám už bráškové nechodili?“ „Tak. Přesně tak. Vím, že ve Velkém centru o tom uvažují.“ Danielovi proběhlo tělem dosud nepoznané zachvění. Byla to úplně niterná hrůza z představy, že by se něco takového mohlo opravdu stát. Že je to velmi reálné. Že o tom uvažují. „To by bylo hrozné.“ „Jo, to by bylo,“ souhlasil tatínek, ale myšlenkami jako by byl jinde. Dřepl si k Danovi, takže si teď byli blíž. „Něco ti řeknu, Dane.“ Chytl Dana za obě ramena; bylo jasné, že to, co se chystá říct, je hodně důležité. „Kdyby měl Tadeáš nebo kterýkoliv jiný z tvých bratrů bránit tvé cestě za poznáním, obětoval bych i to. Nikdo nemá právo tě zastavit. Nikdo. Pamatuj si to. Budeš nahlížet do dálek vesmíru a hledat v nich zákonitosti, které nakonec pomohou všem lidem na Nové planetě – celému lidskému rodu, aby přežil svou vlastní smrt. Za normálních okolností by byl takovou smrtí zánik naší sluneční soustavy. Jak bude Slunce stárnout, jeho žár se bude zvětšovat, až nakonec znemožní jakýkoliv život v tomhle místě vesmíru. Je to na nás, Danieli!“ Načež tatínek silně stiskl Danielova ramena, na nichž až dosud jeho ruce jen volně spočívaly. „Je to tvůj úkol a zároveň poslání. Nenech si ho vzít!“ Daniel byl hlavně rád, že na jeho touze podívat se k dalekohledu a na planetární střechu není nic špatného. Ale že by kvůli nějakému poslání chtěl přijít o své bratry, to zase ne. To se přece nesmí vylučovat. Splní své poslání a zároveň se bude dál scházet i s nimi. Bratři byli doslova načichlí čímsi neznámým; něčím úplně jiným. Těžko se dalo vyjádřit, co to bylo. Možná jen to, že oni opravdu byli. Skuteční, hmotní, nevirtuální, a přece se objevovali jen jednou za dva týdny – jako zjevení. Nahlas se o nich neodvážil nic dalšího říct.

32/33

Zato tatínek na závěr, když pustil Danielova ramena a napřímil se, řekl: „Maminka má asi pravdu. Bude lepší, když se s bratry budeš vídat míň.“

13. Dlouho do večera ležel Daniel na lůžku – na břiše, hlavou dolů – a tváře měl vlhké. Navzdory vší vyvolenosti a velkému poslání si připadal odmítnutý; nespravedlivě zapuzený. Co udělal tak hrozného, že se s bratry nemá vídat? Přitom oni byli pořád ještě tady: vzdálení od něj jen několik desítek metrů. Jenomže za nimi nesměl. A na rozdíl od mnohem vzdálenějších kamarádů si je ani nemohl zpřístupnit na zdi – bratři neobývali virtuální prostor Nové planety – ten patřil jenom vyvoleným. Takže ačkoliv ho od nich dělilo jen několik stěn, nebyli tady. Hlavou mu vířily události posledních hodin – Tadeášův hněv, Rubenova shovívavost, tatínkova naléhavá slova. A najednou, zničehonic, si vzpomněl na dědečka – tatínkova tatínka. Znal ho jen z vizualizace na svých stěnách, protože když se Daniel narodil, dědeček už nežil. Prý omdlel při cvičení, kterému se věnoval i ve vysokém věku, a upadl hlavou na hranu stolu. Druhý dědeček, který ještě žil, se od rodiny dávno odpojil a ani babička z maminčiny strany se o rodinu nezajímala. Babička z tatínkovy strany, ta si už nic nepamatovala. Jenom se zesnulým dědečkem si Dan rozuměl – navzdory času, který je dělil. Vizualizační program zachovávající projevy zesnulých byl již natolik propracovaný, že umožňoval i jednoduché rozhovory. Daniel se dědečka mohl na cokoliv ptát, a pokud byl program schopný ze všech dochovaných informací propočítat dědečkovu pravděpodobnou odpověď, dědeček opravdu odpověděl. A právě po dědečkovi se teď Danovi zastesklo. Překulil se na bok a hleděl do zšeřelé místnosti. Noční osvětlení činilo tmu částečně průhlednou. Daniel se nejprve lekl, že v takhle pozdní hodinu možná nepůjde dědečka pustit. Co když dědeček i ve virtuálním prostoru spí? Pak si ale vzpomněl, že má dědečka zařazeného také v sestavách na uspání. Ke spuštění programu stačil mentální pokyn. Stěna za hlavou postele se tlumeně rozsvítila. Vrásčitý dědeček s vysokým čelem a bystrýma očima, docela čilý, ale především velice laskavý, byl tady. „Nedaří se ti usnout, Danečku?“ zeptal se starostlivým hlasem.

34/35

„Nedaří,“ řekl Dan a hned si uvědomil, že jestli se dědečka rychle na něco nezeptá, dědeček bude pokračovat v programu uspávání. „A dědečku…“ pronesl honem, aniž věděl, co bude následovat. Dědeček se zarazil, protože už měl na jazyku slova vyprávění určeného všem klukům, kteří nemohou usnout – však už je Daniel několikrát slyšel. „Ano, Danečku?“ „Taky jsi byl někdy smutný?“ „Já… snažil jsem se smutku nepoddávat. Ale každý je někdy smutný.“ Daniel dědečka bedlivě sledoval. Rád by věděl, co říká opravdu on a co mu našeptává program. „A kdy jsi byl v životě nejsmutnější?“ Dědeček se zamyslel. Chvíli to vypadalo, že nebude umět odpovědět; že program nenajde správnou volbu. Nakonec však dědeček řekl: „Asi když se narodil Ruben a ukázalo se, že není vyvolený.“ No jo vlastně, uvědomil si Dan. Dědeček přece Rubena znal. Dokonce i Tadeáše. Jenom jeho samotného ne. „Lehni si hezky na záda,“ zamířil mezitím dědeček naprogramovaným směrem. „Budu ti vyprávět o prvním letu za hranici naší sluneční soustavy...“ „A je o hodně lepší být vyvolený?“ nedal se však Dan. Dědeček opět potřeboval delší čas. „Vlastně ani není,“ řekl. „Každý si přesto přeje, aby jeho dítě patřilo k vyvoleným. Tak při tom prvním letu za hranici sluneční soustavy…“ „A dědečku,“ snažil se ho Dan znovu zadržet, „kdyby sis měl vybrat, jestli být vyvolený, ale už mrtvý – protože ty už jsi přece, dědečku, umřel,“ Dan se na dědečka podíval s obavou – snažil se přesvědčit, jestli snad dědečkovi zmínkou o jeho smrti neublížil, „anebo být odvrácený, ale ještě žít, co by sis vybral?“ Kupodivu tentokrát dědečkovo přemýšlení netrvalo tak dlouho. Upřel na Daniela své klidné modré oči podobající se Rubenovým očím a spustil: „Kdybych byl odvrácený, nemohl bych ti vyprávět o první výpravě za hranici naší sluneční soustavy. Jako odvrácený bych ten příběh neznal a ani by sis mě nemohl pustit. Jako vyvolený jsem ale měl to štěstí…“ Dana už stejně zmáhala únava. A tušil, že každá další odpověď stejně nakonec skončí u výpravy. Konec konců ho i zajímala. „A tehdy byly na palubě rakety lidé?“

Zato tatínek na závěr, když pustil Danielova ramena a napřímil se, řekl: „Maminka má asi pravdu. Bude lepší, když se s bratry budeš vídat míň.“

34/35

Martin Vopenka

NOVÁ PLANETA Prastarý príbeh z daleké budoucnosti

Ilustrace na obálce Michael Petrus Odpovědná redaktorka Lucie Šavlíková Grafická úprava a sazba Pavel Kadlec Technická redakce Jana Bromová Vydala Mladá fronta a.s. jako svou 8818. publikaci. Tisk EUROPRINT a.s. 624 stran, první vydání, Praha 2015 Pro čtenáře od 15 let ISBN 978-80-204-3731-0 Knihy Mladé fronty si můžete objednat na adrese: Mladá fronta a.s. – divize Knihy Mezi Vodami 1952/9, 143 00 Praha 4 – Modřany e-mail: prodej@mf.cz, tel. 225 276 195 na internetu: www.mf.cz www.kniha.cz