Obchodovani ukazka

Jesse Bullington

Obcování se smrtí

Všem těm, kdo půjdou před námi

Jesse Bullington – Obcování se smrtí Copyright © 2011 Jesse Bullington Translation © 2014 Lucie Mikolajková ISBN 978-80-88029-11-3

Jesse Bullington

Obcování se smrtí Z angličtiny přeložila Lucie Mikolajková

Gorgona Praha 2014

XXVII Vysoká daň za život

„Ř

íkal jsi hyena,“ oslovila Awa Johana, toho muž­ ského kostlivce. „Jak víš, že to bylo právě tohle?“ Od svého učitele Awa o hyenách neslyšela, i když ji asi mohl před tou zhoubou hrobů i jejich vykradačů varo­ vat. Když byla malá, rodiče ji nabádali, ať si dá na hyeny pozor, jenže dokud se o nich kostlivec nezmínil, úplně na strašidlo svého dětství zapomněla. Hyena ji málem zabila, stejně jako kdysi nekromant, a nejvíc ji děsilo, že jí v hrůze dobrovolně vyzradila své jméno. I když Awa pozřela všechny potřebné části muže bez srdce, nedoká­ zala se hnout z jeskyně bez pomoci svých dvou kostlivých společníků – teprve dnes večer pro Awu ukradli z blízké vesnice kozu a její pazneht se teď vařil na ohni. „Při svý práci jsem se musel ode– odebe– obeznámit s mýtickýma… tentononc,“ vysvětlil Johan, strčil kostlivé prsty do klokotajícího hrnce a zmáčkl kopyto, jestli už měkne. Zbytek zvířete se udil na rožních důmyslně roz­ místěných okolo kotlíku. Kostlivec vytáhl ruku a zafoukal si na kouřící kosti. „Tohle asi není tak mýtický, ale co už.

Hyena. V hlavě má kouzelný kamínky, škoda že jste se k nim nedostala.“ „Kouzelný kamínky?“ Ysabel, ženská kostra, úkosem pohlédla na Awu.

Obcování se smrtí 325

„Jasně, nezní to tak věrohodně jako kouzelná šňůrka, co se pod ní schovává kopyto, nebo třeba oživování mrt­ vých, to uznávám,“ opáčil Johan. „Ale ani kámen mudrců v oční bulvě se nemusí zdát tak přitaženej za vlasy.“ „A copak že jsi to dělal za práci?“ rýpala Ysabel. „Naši paní by to určitě zajímalo!“ „Awa,“ opravila ji, „prosím, já nejsem vaše paní! Říkejte mi prostě...“ „Kdyby to paní zajímalo, tak se zeptá,“ odsekl Johan. „Myslím, že to kopyto už bude skoro hotový, jestli...“ „Připadá vám vykrádání hrobů jako slušná živnost, paní?“ zeptala se Ysabel posměšně Awy, která měla potíž si zvyk­nout, že na ni pravidelně mluví i někdo jiný než hlasy v její hlavě. „No teda,“ rozohnil se Johan, „to je ale blbost. Naprostá blbost! Vypadám snad, že bych dokázal něco ukrást?“ Kvůli chybějící kůži a svalovině bylo těžké rozeznat, jestli se rozzlobil doopravdy, nebo jen žertuje, a tak Awa zavřela oči a jen poslouchala, jak se ti dva spolu haš­ teří. Byli s ní už pár dní a ani jeden jí neprozradil, proč se vlastně chtěli vrátit k životu. Jestli budou ještě chvíli takhle pokračovat, buď jí sdělí nějaký dobrý důvod, nebo je rychle zažene zpátky do světa mrtvých. Byla to poně­ kud škaredá myšlenka, ale stejně se nad ní pousmála, če­ hož si oni rychle všimli. „Jasně že zrovna jí nevadí, že jsi vykrádal hroby,“ do­ řekla Ysabel. Awa otevřela oči a uvědomila si, že na ni oba upřeně hledí. „Já už slyšel o zlodějích mrtvol,“ šeptl Johan, „ale nena­ padlo by mě, že budou vypadat takhle.“

326 Jesse Bullington

„Podívejte,“ začala Awa. Bolest v noze se zmírnila na­ tolik, že konečně dokázala udržet myšlenku tak dlouho, aby ji mohla vyslovit, byť to nebylo dvakrát příjemné. „Před­pokládám, že oba jste měli své důvody, proč se chtít vrátit…“ „Ona první,“ ukázal Johan na Ysabel. „A to má bejt spravedlivý?“ protestovala žena. „První by měl mluvit on, za to, že takhle ukazuje na druhý!“ „Tak ven s tím, Johane,“ vybídla ho Awa. „Co bys rád?“ „Chci se stát ostatkem,“ vyhrkl, ale hned si připlácl dlaň na čelisti. „Cože?“ nechápala Awa a Ysabel se smála a smála, až jí chřestily zuby. „Chci,“ zopakoval pomalu Johan, „se stát svatým ostat­ kem. Nečekám, že byste ho ze mě mohla udělat jakože oficiálně, ale říkal jsem si, že byste mě možná dokázala, no, víte, s někým prohodit?“ „Cože?“ zopakovala Awa a přimhouřila oči ve snaze po­ chopit, co tím ksakru myslí. „Věc se má takhle,“ začal vysvětlovat Johan a udělal na Ysabel, která se stále dusila smíchy, sprostý posunek. „Bej­ val jsem něco jako obchodník, vydělával jsem si prodejem ostatků a tak.“ „Ostatků?“ Awa zatoužila napít se něčeho ostřejšího tak jako už dlouho ne. „Jakých ostatků?“ „No… jakých, jakých, obyčejných…“ „I ty obyčejný se dělaj ze svatejch, víš, ne z kousků všeli­ jaký zvěře, ty šejdíři!“ ušklíbla se Ysabel. „To říkáš ty!“ houkl na ni Johan. „Byl jsem v branži dost dlouho, abych věděl, jak se to s nima má doopravdy,

Obcování se smrtí 327

a mohl to říct každýmu! Když si je nekradli navzájem, tak si vyráběli svoje vlastní!“ „Kdo?“ nechápala Awa. „No kněží a tak, a lidi, co pro ně dělali,“ objasnil Johan, zjevně potěšený, že o jeho práci projevila zájem. „Jako třeba já. Přiznávám, potom jsem jel na vlastní pěst, ale začínal jsem poctivě jako všichni! S chlapci jsme odvezli všechny svatý z dobytý Stinopole.“ „Vynášel odtamtud kuřecí kosti a tvrdil, že to jsou starý papežové!“ přerušila ho Ysabel. „Já se nad ním slitovala, když ho ten kněz vyhodil, a ten křivák nevděčná se mi odměnil tím, že mě nechal zabít!“ „No tak to je od tebe krutý, Ysabel, fakt krutý.“ Johan si založil ruce na prsou. „A co nějaká vlastní zodpovědnost, co? A jestli jsem někdy neměl opravdový kosti, tak jsem použil prasečí, ne kuřecí, takže to je sprostá pomluva!“ „Poslyšte,“ Awa si bolestně mnula spánky. „Nemůžete lhát, takže to vezmeme od začátku. Nejdřív ty, Johane.

Takže ty jsi pomáhal lidem dostat se z Konstantinopole?“ „Hmm… jo,“ ošil se Johan. „Dobře, tak jo a ne. Je to takhle: z lidí, co byli podle Boha hrozně moc hodný, se sta­nou svatý, a kosti těchhle světců jsou pak posvátný a mocný. Takže za ty roky skoupili v Konstantinopoli fůru takovejch svatejch kostí, říká se jim ostatky nebo relikvie, a lidi se pak za nima putovali modlit. A když pak Stinopol vyplenili na přímej rozkaz papeže, tak jsme se s bratrama a dalšíma klukama, co tam s náma byli, rozhodli, že po­ můžeme jednomu opatovi, co chtěl tyhlencty ostatky zase vrátit. Tak jsme čmajzli ňáký kosti a vzali je do Francie, žejo, protože tam ty kosti, teda ostatky, patřily.“

328 Jesse Bullington

„A proč patřily do Francie a ne do Konstantinopole?“ nerozuměla Awa. „Protože ti kněží, co nám za ty kosti zaplatili, to říkali,“ pokrčil Johan rameny. „Co já vím, já kněz nejsem. Ale vážně tam patřily – svatej by nikoho nenechal stěhovat svoje kosti. Chtěl by tam zůstat furt, aspoň se to říká.“ „A co se stalo potom?“ „Viděl jsem, kolik jsem si vydělal za jednu hromádku kostí, tak jsem si řekl, proč si nevydělat ještě trochu? Proto jsem…“ A slova začala z Johana jen padat, k jeho zjevnému rozčarování a Ysabelinu veselí. „Jeden chlápek cestou domů s těma ostatkama umřel, tak jsem mu useknul ruku.

Potom, samozřejmě, až potom. Useknul jsem ji, očistil z ní maso a takový ty bílý provázky a všechno, nechal jsem si jen ty kosti, no… Potom jsem je trochu vydrbal v písku a obalil špínou, kapánek jsem je polámal, a nakonec jsem je svatýmu Jakubovi vyměnil, levou ruku za levou. A když jsme pak dostali ve Francii prachy, tak jsem si tu ruku vzal s sebou a ty kosti z prstů jsem začal prodávat.“ „Aha,“ pochopila Awa. „Prodával jsi je jiným kněžím?“ „Přesně tak! A občas nějakýmu tomu šlechtici, co jsem ho třeba potkal v hostinci. Opatřil jsem si mnišskej hábit, na ty kosti jsem si udělal truhličku a už to jelo. Jenomže ne všichni mi věřili, že jsem poslední bratr z toho a toho řádu a že hledám ten pravej relikviář pro ruku našeho drahýho Jakuba výměnou za fondy na záchranu kláštera. Některý nepřejícný duše, a teď mluvím o kněžích zrovna tak jako o panstvu, mi vůbec nechtěly věřit, že je ta ruka jeho!“ „Jen si to představte!“ zasmála se Ysabel. „Škoda že jste ho neviděla, když měl ještě kůži, má paní. Ten bídák

Obcování se smrtí 329

vypadal přesně jak lišák Reynard: vlasy rudý jak peklo a dvakrát tak prohnanej.“ „Byl jsem pěknej chlap, to chce říct,“ prohlásil Johan. „Vážně?“ Teď si založila ruce na prsou Ysabel. „Takže…“ obrátil se Johan zase k Awě, „chápete asi, co mě napadlo potom?“ „Potom?“ „Nechápete,“ povzdychl si Johan. „Jsou i lidi, co nehřeší tak lehce, jako dejchají,“ zaúto­ čila zase Ysabel. „Napadlo ho, že když lidi věří, že ostatky jsou pravý, možná že i další poctivý duše uvěří, když jim nějakej kněz řekne, že ňáký kosti jsou posvátný, i kdyby je ve skutečnosti sebral z obyčejnýho hrobu. To tě napadlo, ne? Zneužívat lidi, co věří kněžím?“ „Já bych to teda řekl mnohem vybraněji,“ ohradil se Jo­ han, „ale jo, i přes tu hrubost je to pravda.“ „Tak já jsem hrubá? No, ty jsi taky trochu hrubší, než když jsi o mně mluvil naposledy, ty m...“ „Ysabel,“ přerušila ji Awa. „Myslím, že už chápu, co Jo­ han prováděl. A co se tedy stalo, když jste se potkali?“ „Zrovna jsem šla kolem, když náš starej kněz chtěl to­ hohle lišáka vyhnat, a mně se ho zželelo, protože mě ten starej kohout taky neměl dvakrát v lásce. Vychovali mě valdenský a můj muž to samozřejmě vykecal farářovi, kte­ rýmu se to ale vůbec nelíbilo. Zvlášť když jsem doma léčila ženský a k jeho svatejm uším se nedoneslo, jak to vlastně dělám. Tak jsem tohohle šejdíře pozvala k nám domů, což bylo kus za vesnicí, a říkala jsem si, že si nikdo ani ne­ všimne, když ho k sobě z dobroty srdce vezmu, budižkni­ čemu jedno vychrtlý.“

330 Jesse Bullington

„Z dobroty srdce,“ ušklíbl se Johan, „nebos mi chtěla trochu prohrábnout vercajk, co? Jen nám pověz pravdu!“ Ysabel tiše zasténala a pak ze sebe neochotně vymáčkla: „Líbil se mi, i když to byl mizera. Můj muž se odstěhoval zpátky ke svý mámě do vedlejší vsi, my jsme už neto, chci říct, že jsme spolu už stejně skončili, nebo aspoň já jsem skončila s ním a… Říkala jsem si, že bych si s tímhle zrza­ vým kozlem aspoň mohla trochu užít.“ „A že si užila!“ vyhýkl Johan a hned uhnul, když po něm Ysabel mrskla kámen. „Takže položil ten špinavej pytel kostí na stůl, dala jsem mu najíst a on začal vykládat ty svoje pohádky. Byl mi čím dál podezřelejší, jsem sice z vesnice, ale nejsem blbá.

Na­ko­nec jsem mu řekla, že kdyby chtěl, můžem si trochu užít, ale to jenom aby už konečně zavřel zobák. Tak jsme na to skočili, i když se teda ukázalo, že nemá pytel, ale spíš pytlík...“ „Hele! Co to...“ „A můj muž se zrovna v tu chvíli rozhodnul, že je čas zajít za farářem, aby mu to pomohl mezi náma zase urov­ nat, a oba přišli, zrovna když jsme byli v nejlepším. No a bylo to,“ dořekla Ysabel. „To teda bylo,“ pokýval hlavou Johan. „Takhle jsem do­ pad, protože jsem chtěl starý ženský prokázat laskavost.“ „Laskavost? Starý?!“ Ysabel zašmátrala na zemi po dal­ ším kameni. „Co tím myslíte, a bylo to?“ nechápala Awa. „Ten kněz a tvůj manžel vás objevili, a pak?“ „Pak nás zabili,“ shrnula to Ysabel, pohlédla na Johana a pokrčila rameny.

Obcování se smrtí 331

„Cože?!“ vytřeštila Awa oči. „Jak to mohli udělat?!

Proč?! Za co?“ „Za to, že jsme šoustali,“ řekla Ysabel. „I když, mít můj muž nebo farář aspoň trochu slušnosti, tak to neudělali. Řekli, že jsme oba černokněžníci, a bylo to.“ „Černokněžníci?“ nevěřila Awa svým uším. „Ale proč by si to mysleli, když jste jen...“ „No, sotva se tenhle objevil ve vsi, oblečenej jako mnich, zkusil napřed oblafnout faráře a pak se vydal za místní ča­ rodějnicí, to jako za mnou, a chytili ho, jak si v ní zrovna smáčí kolík, pořád ještě v mnišským hábitě, a všude kolem se válejí kosti…“ vysvětlovala Ysabel. „Ehm,“ odkašlal si Johan. „Eeehmmm.“ „Místní… ty jsi čarodějnice?“ Od chvíle, kdy Awa ode­ šla z hory, ještě nepotkala žádnou svého řemesla, ale její vzrušení nemělo dlouhého trvání. „Vlastně ne,“ přiznala Ysabel. „Věděla jsem, jaká bylinka pomůže od dítěte a jaká zas pomůže ho udržet, a možná bylo pár večerů, kdy jsme se s holkama trochu pomazaly rulíkem a pak si, no víte, zajezdily na nějaký tý násadě od koštěte…“ sevřela ruku v pěst a zapumpovala s ní před pánví, „Ale žádný opravdický kouzla a čáry. Nic, co umíte vy, to vůbec.“ „Aha,“ pochopila Awa. „A za to vás zabili?“ „To měli ti mizerové jenom jako záminku,“ povzdechla si Ysabel. „Nebo si možná vážně mysleli, že konaj Boží dílo. Ale výsledek byl stejnej.“ „Až se mi zahojí noha, vypravíme se tam,“ rozhodla se Awa. „Vyřídíme si to s tím farářem i s tvým manželem a pak… Co je?“

332 Jesse Bullington

Oba kostlivci se na ni zaraženě dívali. Johan jen zamru­ čel a Ysabel si propletla prsty a cvakala o sebe palci. „Co je?“ zopakovala Awa. „Vy se nechcete pomstít? Já chci, a to se to ani nestalo mně!“ „Pomsta se hrozně přeceňuje,“ pokrčil Johan rameny. „A taky je hrozně vyčerpávající, kromě jinýho, že jo.“ „Jen si nehraj na svatouška,“ vyštěkla Ysabel. „Kdyby nás paní oživila před pár staletíma, to bys, panečku, zpí­ val jinou písničku!“ „A čí jazyk jsem ti to našel, co? Byl to potomek tvýho muže, měl ho s ňákou, kterou si vzal po tom, co tebe ne­ chal upálit! To proto jsme nejspíš dopadli, jak jsme do­ padli, aby měl volnou cestu a mohl ho strkat do ňáký jiný!“ „Už chápu,“ svitlo Awě. „Je už pozdě, co?“ „Lepší pozdě než nikdy,“ utěšovala ji Ysabel. „Aspoň teď díky vám vím, jak je to doopravdy.“ „Díky mně? Jak je co doopravdy?“ „S čarodějnicema,“ objasnila Ysabel. „Přála jsem si vě­ dět, jestli opravdu jsou, a jestli jsou to vážně takový bestie, co kouří ďáblovi a žerou děti, jak to farář povídal před soudem, protože kdyby byly, tak bych možná trochu víc chápala, jakej k tomu on a můj muž měli důvod. Proto jsem se chtěla vrátit, abych viděla, co jste zač. Ale vy mi nepřipadáte tak hrozná, i když čarodějnice rozhodně jste.“ „A ještě ke všemu mouřenínka,“ potřásl Johan lebkou. „Dobře… tak děkuju…?“ řekla Awa. „Takže teď, když už víš, že nejím děti a nekouřím ďáblovi, chceš se zase vrátit zpátky na hřbitov?“ „Hmmm,“ zamyslela se Ysabel. „Možná ne na hřbitov, jestli by to šlo? Možná bysme mohli najít nějaký hezčí

Obcování se smrtí 333

místo, kam bych se uložila, jako chtěl ten námořník, co máte jeho srdce.“ „To bych si přál i já, i když mám trochu zvláštnější po­ žadavek, to jo,“ ozval se Johan. „Vyměňte nějakýmu světci v kostele lebku za tu moji, šlo by to?“ „Doufám, že ti ji vymění za ňákou z těch falešnejch, cos jim sám prodal,“ ušklíbla se Ysabel.

Znovu se začali dohadovat a Awa se opřela zády o stěnu jeskyně. Bylo tak zvláštní mít si s kým povídat, i když její společníci byli mrtví. Aspoň že se jí už brzy zahojí kopyto.

Vydali se na sever a na Johanův návrh se vydávali za malomocné, aby se od nich každý, kdo by na ně náhodou v divočině natrefil, držel v bezpečné vzdálenosti a neod­ halil tak jejich mrtvolný stav. Z čerstvých hrobů na dal­ ších hřbitovech snadno získali nějaké oblečení a zručný Johan vyrobil primitivní chrastítka ze dřeva a provázků.

Zahalení do plesnivých vrstev látky vypadali patřičně od­ pudivě, a když při prvním náznaku přítomnosti civilizace začali dělat rámus, mělo to báječný odstrašující účinek.

Získat jídlo, čisté šaty a další věci teď bylo pro Awu do­ konce snazší, než když se k ní vesničané a poutníci mohli přiblížit natolik, aby poznali, že je Maurka. Jednou se sice jeden obzvlášť dobromyslný kněz odvážil až k nim, ale když chudák starý spatřil, že si Ysabel přidržuje kápi kost­ livými prsty, omdlel jako špalek.

Srdce bezejmenného námořníka hodili z gaskoňských útesů do Atlantského oceánu a putovali dál. Awa se oběma kostlivcům svěřila se svým osudem a oni její rozhodnutí nalézt knihu a zmařit nekromantovy plány zcela schvalo­ vali. Nabídli se, že jí budou pomáhat, dokud nenajdou to

334 Jesse Bullington

nejutěšenější místo k odpočinku. Jelikož ale žádný klášter ani kostel s relikviářem, které cestou míjeli, nebyly takové, jaké si Johan představoval, a žádná malebná mýtina, na níž se utábořili, nebyla Ysabel dost dobrá, došli časem do francouzského vnitrozemí a odtamtud do krví nasáklých lombardských kopců.

Plnit přání nejrůznějších mrtvých, která cestou slýchali na hřbitovech, přestalo Awě připadat jako nepříjemná po­ vinnost a s Ysabel a Johanem na stráži spala lépe než celé roky předtím. Stýskalo se jí po kostlivém ptáčeti, ale nové už si nevyrobila – připadalo jí jako svatokrádež o tom jen uvažovat. Po hyeně nebylo ani vidu, ani slechu – tak jako po hledané knize. „Myslím to vážně, Awo,“ naléhal Johan, když přecházeli po zalesněném hřebeni nad malou vesničkou, asi rok poté, co se setkali. „Běžte dolů, najděte kostel, vezměte s sebou tady můj malíček a řekněte farářovi, že je z Arménie od samýho Jana Křtitele. Vsadím dolní žebro, že by nám to vyneslo aspoň pár flašek vína.“ „A co ty bys dělal s vínem?“ otázala se Ysabel. Jen zku­ šené oko poznalo, kdy se lebka bez rtů pokouší ušklíb­ nout. Awa si Ysabelina úsměšku všimla a šibalsky na svou přítelkyni zamrkala.

Na cestách jí oba kostlivci dlouze vyprávěli, co všechno před dávnými časy na světě spatřili a zažili. Vysvětlovali jí nejrůznější zvyky, pověry i žerty, až Awa zatoužila, aby si mohla smýt z kůže tmavou barvu, vejít do nějaké ves­ nice, dát si v hostinci teplé jídlo, popovídat si s ostatními hosty, zajít na mši nebo spatřit jedno z těch podivuhod­ ných měst, která Johan popisoval. Její přátelé mluvili stále

Obcování se smrtí 335

častěji o tom, že by měla najít nějaké hodné lidi, kterým by ne­vadilo, že je Maurka, zvlášť kdyby se nechovala příliš jako čarodějnice. Ale Awa o tom nechtěla ani slyšet. Po­ kou­šeli se ji přesvědčit několikrát, ale postupně ztráceli ve­se­lou mysl a zatvrdili se, když jim Awa znovu a znovu od­mítala naslouchat. „Pokud nenajdu tu knihu, zničí mě!“ rozzlobila se na ně jednou, ale ještě víc se zlobila sama na sebe, protože vě­děla, že mají pravdu, jen se odmítala vzdát. „Nezabije mě, ale… vlastně ani nevím, co provede, ale skoncuje se mnou, sebere mi úplně všechno! Jak toho můžu nechat?!“ „O důvod víc, proč to zabalit,“ hádal se Johan. „Kdy­ bych si myslel, že máte aspoň nepatrnou naději, klidně bych řekl Fajn, Awo, najdeme ji a pomáhal bych vám knihu hledat až do soudnýho dne. Ale kolik času vám ještě zbejvá, pět let? Vlastně ani nevíte, jestli je vůbec na hřbi­ tově, a přitom jste zatím hledala jenom tam, co?“ „Má pravdu, Awo,“ přidala se Ysabel. „Probírali jsme to už tisíckrát, ale klidně vám to povíme ještě jednou – strávit posledních pár chvil na týhle krásný Boží zemi slíděním po krchovech a bratříčkováním s mrtvolama, to není správný. Měla byste si užívat života, a ne se před ním schovávat.“ „Děkuju za váš názor,“ odsekla Awa, protože věděla, co bude následovat. „A taky bych se měla modlit k vašemu bohu, co?“ „Když odpustil mně, odpustí i vám,“ opáčil Johan. „Jak to víš?“ dožadovala se Awa. „Nic nevíš! Nemáš tu­ šení, kam odchází duše, když se odpoutá od kostí, a to všechno kvůli tomu, že jsi posedlý nějakou výměnou!

336 Jesse Bullington

A ty si zas potřebuješ nějak ospravedlnit, že tě manžel dal zavraždit, a tak čekáš, jestli nepřijde nějaká čarodějnice a nevyhrabe tě!“ „Ale vy jste nás přece vyhrabala,“ poukázala Ysabel. „Máte pravdu, nevíme to, ale věříme, a jakej větší důkaz mů­žeme mít než to, co umíte?“ „Už žádné obracení na víru,“ řekla Awa. „Prosím! Už mám všeho dost! Myslíte, že nejsem unavená z chození po hřbitovech, když se musím pořád bát, jestli se do mě neza­ kousne nějaký pes nebo jestli mi někdo nebude chtít hodit oprátku na krk?! Mám toho dost! Dost!“ „Tak toho nechte,“ naléhal Johan. „S Ysabel jsme se o tom bavili a napadlo nás, že by vás možná trochu po­ strčilo, já nevím, žít krapet jinak, kdybysme, kdybysme…“ „Co?“ hlesla Awa a odvrátila od nich oči. Mezi stromy zahlédla hladinu řeky, slabě se třpytící na slunci. Věděla, co chtějí říct, věděla, že mají pravdu, a přesto jí vyhrkly slzy. „Tohle mi připadá jako dobrý místo,“ prohlásila Ysabel rozhodně. „Jo,“ polkl Johan, „mně taky.“ „Takže to je jako konec?“ vyštěkla nevrle Awa. Věděla, že pře­hání, ale nemohla si pomoci. „Takže po tom všem mi jen tak řeknete Sbohem, Awo? Hodně štěstí? Snad tě to nesmrtelné zlo nedostane?“ „Musíte se přestat honit za přeludem,“ řekla Ysabel. „Uží­vejte si. Najděte si nějaký kamarády, co nebudou mrtvý. Žijte, Awo.“ „Žít…“ To slovo se jí lepilo na jazyk jako mouka, ale ně­ kde pod vším tím zklamáním a smutkem se v Awě rozžehla

Obcování se smrtí 337

drobounká jiskřička vzrušení, naděje na konec jednotvár­ ného plahočení od jednoho hřbitova ke druhému. „Žít…“ „Možná jsou ňáký místa, kde to Maurové nemají tak zlý jako ve Španělsku,“ navrhl Johan. „A co ta výměna lebky?“ opáčila Awa, ale oběma kost­ livcům úlevně poklesla ramena, když spatřili na její usl­ zené tváři úsměv. „Svatost už tě neláká?“ „Tady je to hezčí než v ňákým kostele,“ řekl Johan a ne­ díval se při tom na sluncem zalitou písčitou mýtinu, ale na Ysabel. „Tady budou mý kosti odpočívat v mnohem větším klidu, když budu vědět, že mi je ňákej podnikavec ne­štípne a nestřelí do nepřátelskýho města.“ „Ne že bysme vám snad nechtěli dál pomáhat, nebo si mysleli, že si nezasloužíte...“ začala Ysabel, ale pak uhodla Awiny myšlenky a uctivě ztichla, když její paní přistoupila blíž. Awa je objala, až jim žebra zapraštěla a Johanovi vy­ letěly klíční kosti. „Tak pojďte, hezky vás uložíme,“ usmála se Awa a spo­ lečně vykopali u řeky dva hroby. „Počkejte!“ vykřikl Johan, když se Awa chystala pro­ pustit jejich duše. Kostlivou rukou začal drápat do stěny svého hrobu díru, prohrabal se k Ysabel a chytil ji za ruku. „Tak teď. A kdybyste někdy potřebovala ňáký ostatky, tak víte, kde hledat.“ „Sbohem, Awo,“ řekla Ysabel. „Žijte.“ A pak byli pryč, jen hromádka kostí v mělkém hrobě.

Teprve teď si Awa dovolila se rozplakat, když zahazovala jámy hlínou. Otřásaly jí strašlivé, bolestivé vzlyky, a ona plakala pro ně dva a pro náčelníka lupičů Alvareze, pro eunucha Halíma a pro Omorosu, pro kostlivého ptáčka

338 Jesse Bullington

a námořníka bez srdce, ale ze všeho nejvíc pro sebe, pro­ tože byla zase sama, živá, ale sama. Představa, že by snad našla někoho živého, kdo by jí rozuměl, nebo vůbec chtěl rozumět, jí připadala naprosto absurdní. Přesto se roz­ hodla propustit na svobodu poslední tvory, které s sebou ještě měla.

Naskládala spadané houští na hromadu, doprostřed uložila salamandří vajíčka, zahodila truhličku a prokřu­ pala klouby na rukou. Její učitel říkal, že na světě skoro žádní nezbývají a že když se vylíhnou, už nikdy nenajde další, a to jí vykouzlilo na tváři úsměv. Najde ji a zničí, ale nikdy si už neohřeje vodu v kotli s pomocí těch šesti nevinných tvorů. Ze všeho nejdřív se však svlékla do naha: jakmile se plameny rozhoří a trochu se ohřeje, skočí do říčky a smyje ze sebe všechen ten strach a zklamání uply­ nulých let.

Awa otevřela ústa, aby promluvila, zažehla vejce a pus­ tila malé salamandry do světa, jenomže za ní zapraskala vě­ tev. Než se stihla otočit, něco ji srazilo do hromady dřeva, ostré větve ji šlehaly a bodaly a ona se jen bezmocně zmí­ tala. Něčí chlupatá paže ji popadla kolem pasu. Chňapla po ní a ucítila útočníkova ducha, byl tlustý, hloupý a hned na ráně, a ačkoliv se před jejím dotekem stáhl jako obrov­ ská krysa před malou zmijí, nevytratil se okamžitě. Za­ slechla cinknutí kovu o kov a muž jí kolem pasu zacvakl železný řetěz.

Bránila se, ale útočník ji tvrdě udeřil pěstí do zad. Pak jí připlácl dlaň na pusu, prsty jí ucpal nos, Awa začala ztrácet vědomí a napadlo ji, že nekromant možná její živé tělo přece jen nedostane. Ochabla a žoldák Wim přes ni

Obcování se smrtí 339

neohrabaně přetáhl pytel, prostrčil ho pod řetězem kolem pasu a kolem krku jí přicvakl další řetěz. Nikdy na čaro­ dějnice nevěřil, dokud se ho tahle nedotkla. Teď jím lom­ covala horečka, bylo mu zle a na paži mu vyrazila černá boule. Neodvážil se sáhnout na její věci, kdyby náhodou byly prokleté.

Wim na poloomráčenou Maurku plivl. „Kdyby von Schwein nenabízel prémii za to, když tě dovedu živou, roz­páral bych ti to tvý hnusný břicho, děvko! Je mi jasný, že by mi k tomu zpíval andělskej kůr.“

Jesse Bullington – Obcování se smrtí

ISBN 978-80-88029-11-3 copyright © 2011 Jesse Bullington translation © 2014 Lucie Mikolajková cover © 2014 Jan Kravčík czech edition © 2014 Gorgona Books Všechna práva vyhrazena.

titul originálu The Enterprise of Death První vydání v nákladu 1000 výtisků.

Doporučená cena 389 Kč.

překlad Lucie Mikolajková redakce Hana Fruhwirtová, Jan Kravčík korektury Miroslav Polák obálka Jan Kravčík

vydalo nakladatelství

Gorgona Books s. r. o.

Vlachova 1513, 155 00 Praha 5 – Stodůlky www.gorgona.eu vytiskla tiskárna Opolgraf s. a. ul. Niedziałkowskiego 8-12, 45-085 Opole www.opolgraf.com.pl