5 Tim toho muže uslyšel, ještě než dorazil. Slyšel ho, jak se blíží bolestivou, kolébavou chůzí jako dezorientovaný medvěd vyrušený ze zimního spánku. Tim byl od přírody klidný a vyrovnaný – což je charakterová vlastnost ceněná u lékaře s praxí sahající od léčení a konejšení malého chlapce stonajícího se spalničkami po strkání tracheálního tubusu do hrdla dívky, která utrpěla anafylaktický šok po včelím žihadle. Skoro rok strávil v Afghánistánu s Lékaři bez hranic – a jelikož nebyl žádný hrdina, déle to tam prostě nevydržel. Jeho mysl přirozeně tíhla k nejpravděpodobnějším vysvětlením, a proto se jal chladně zvažovat možnosti. Fakt číslo jedna: dorazil člun. Mohl to tedy být rodič některého z chlapců – zapomněl si snad Newton svůj inhalátor? Pravděpodobně ne: Tim věděl, že Newton málokdy něco zapomíná. Nebo se možná potopila loď – bylo možné, že se převrhl trawler lovící na moři západně odsud tresky? – a v tom člunu byli zbědovaní trosečníci. Timova mysl přepnula na třídící režim: jestliže je to ten případ, budou potřebovat lékařskou pomoc; když to bude nutné, stabilizuje je tady na pláži a vysílačkou zavolá pro zdravotní helikoptéru.
26
Nick Cutter
Nebo by to mohl být opilec z pevniny, který se ztratil při noční rybářské výpravě. Na rozdíl od ochmelků z Timova rodného města, kteří po zavření barů zamířili domů na kutě, místní flamendři vyrazili na moře. Proháněli se po oceánu v otevřených motorových člunech a hulákali jako býci, když nadskakovali na vlnách – nebo hodili do moře rybářskou šňůru, přepnuli motor na pomalou rychlost a volným tempem brázdili moře. Před několika lety opilec jménem Lester Hamms ve svém člunu dočista zmrzl; Jeff Jenks, náčelník northpointské policie, ho našel sedm mil od mysu pokrytého jinovatkou jako steak vytažený z mrazáku, se zadkem přimrzlým k sedačce a rampouchy v obou nosních dírkách připomínajícími mroží kly. Motor Lesterova člunu stále ještě pufal; brzy by ho odliv odnesl na širé moře – Tim si představil, jak jeho zmrzlé tělo naráží na břeh Grónska jako kus náplavového dřeva a lední medvědi ho zvědavě očichávají. Ať tak nebo tak, Tim si byl jistý, že dotyčný nebo dotyčná budou jeho pomoc potřebovat… s devětadevadesátiprocentní jistotou. Fakt číslo dvě: on a chlapci se nacházejí na ostrově víc než hodinu od domova. Nemají s sebou jiné zbraně než svoje nože – s čepelemi ne delšími než tři a půl palce, jak předepisuje skautská příručka – a signální pistoli. Je noc. Jsou sami. Tim pootevřel špičkou boty dveře na verandu. Vydaly ze sebe tiché zakvílení – eeee-ee-eee – jako když se z mokré laťky tahá rezavý hřebík. Obešel chatu a srdce mu při tom bušilo tak, že mu naběhla žíla na krku. Moskyti se mu lepili na zpocené čelo. Mohl si s sebou vzít lucernu, ale signál vycházející z hloubi jeho plazího mozku ho varoval: Žádné světlo. Snaž se nebýt vidět. Rukou nahmatal svůj nůž Buck a přitiskl si ho naplocho ke stehnu – načež se ozval hlas rozumu: To je přece směšné, chováš se jako idiot, naprostý paranoik. Ale primitivnější a instinktivnější část jeho já, ta část, kterou ovládal plazí mozek, vydávala jen bezmyšlenkovité bzučení jako roj afrických včel zabijáků. Kolem se honil vítr, a jak vál mezi stromy a skalisky, vyluzoval zvuky podobné hlasům: tiché tlumené zvuky, jako když malé dítě šeptá na dně hluboké studny. Studený vítr šlehal Tima po lýtkách a jeho ledové jazyky jej mrazily až do morku kostí. Zamžoural směrem k linii stromů, kde něco zachytil, pohybující se stíny, které nabývaly určitý tvar a podstatu.
ODDÍL
27
Z porostu se vyloupl obrys. Tim se ostře nadechl. Ve světle nezvykle jasného měsíce spatřil tvora, který vystoupil přímo z nejčernějších nočních můr jeho dětství: hnijící stvůru vrávorající z moře. Nebylo to víc než kostra pospojovaná provazci vodou rozmočených svalů, maso mu odpadávalo od kostí v šedých, potrhaných cárech. Klopýtalo to kupředu a tiše si to něco mumlalo. Hrůza přimrazila Tima na místě. Pak tvor dorazil k paprskům měsíčního světla tancujícím v trávě, a to změnilo zlý sen v to, co to skutečně bylo: muž tak příšerně vyhublý, že byl div, že vůbec ještě byl naživu. Tim bez přemýšlení vykročil z úkrytu, veden instinktem nabídnout pomoc. „Haló? Jste v pořádku?“ Muž otočil pohled svých jasně planoucích očí k němu. Měl v nich výraz bezmezné hrůzy a zoufalství, ale co Tima vyděsilo doopravdy, byla ta obrovská soustředěnost, která z něj vyzařovala s laserovou ostrostí: ten muž očividně něco chtěl. Potřeboval to. Cizinec se přišoural blíž, přičemž se rukou probíral knoflíky na košili a zajížděl si jí do mastných vlasů. Tim najednou pochopil: ten muž se snažil trochu se upravit. „Máte něco… k jídlu?“ „Ehm… něco najdu,“ odpověděl Tim. „Jste sám?“ Muž přikývl. Z koutku úst mu vytekl pramínek slin a odkápl na zem. Pokožku na obličeji měl napnutou a vytaženou do tenka jako krepový papír. Po nose se mu plazili červi kapilár, kteří se roztahovali po tvářích a hrdle. Připomínalo to vodní cesty zakreslené na topografických mapách. Ruce mu trčely z rukávů trička jako hračce TinkerToy. Kůži na loketních kostech měl volnou, takže vypadaly jako uzly na provaze. Muž se zeptal: „A vy jste sám?“ Bezpečnější bylo nechat cizince, aby si to myslel. „Ano, dělám tady geologický průzkum.“ Muž zvedl ze země hrst hlíny a strčil si ji do úst. Timovi to připadalo jako něco bezděčného, reflexivního, jako když člověk mrká. „Hej! Hele, nemusíte… jíst tohle,“ řekl Tim, který se snažil zachovat klid. „Já mám jídlo.“ Muž se usmál. Škleb smrtihlava. Jeho rty byly tenké bezkrvé plátky. Dásně se mu stáhly a odhalily tak zažloutlé zuby, které vypadaly jako nějaké kly. V mezerách mezi nimi měl hlínu. „Jídlo… ano. To je hezké. Děkuji vám.“
28
Nick Cutter
Jako lékař měl Tim možnost poznat nejrůznější odpudivé stránky lidské anatomie. Vyprazdňoval vaky chirurgického vyústění tlustého střeva. Viděl z břicha vyndávat pulzující nádory. Ale tenhle chlap… byl nemocný nějakým nepřirozeným způsobem, se kterým se Tim ještě nikdy nesetkal. Mrazilo ho z toho. Nečistý, vynořilo se mu v mysli. Ten chlap je nečistý… Pak ho do nosu udeřil mužův pach. Zápach hniloby a čpavku. Ketóza. Mužovo tělo začalo rozkládat vlastní mastné kyseliny v poslední snaze udržet svoje životní orgány v chodu. Ketony uvolňují při spalování odporný nasládlý zápach – zoufalý pach těla, jež stravuje samo sebe. Zápach vycházející z mužových úst připomínal koš broskví hnijících na slunci. Tim se ho snažil nevdechovat, protože se obával, že by to nastartovalo jeho dávivý reflex; vtom se muž zapotácel, jak slabostí ztratil rovnováhu, a Tim ho automaticky chytil rukou kolem pasu… Okamžitě uskočil. Když mu ruka náhodou vjela pod mužovu košili a dotkla se jeho břicha, ucítil pohyb. Něco se mu plazilo pod kůží. To je absurdní, ujišťoval v duchu sám sebe. Byly to jen plyny. Možná i kus uskřinutých střev. Bůh sám ví, co tomu chlapovi vlastně je… Navzdory těmto racionálním námitkám se toho pocitu nedokázal zbavit. Ulpěl mu na konečcích prstů: kradmý hadovitý pohyb pod kůží, jako kdyby tam něco zareagovalo na jeho dotek, než to znovu znehybnělo. Muž se začal potácet směrem k chatě a její rozsvícené lucerně s odhodláním můry. Jeho oči lesknoucí se v měsíčním světle byly pár spálených pojistek zasazených do bezmasé masky jeho obličeje. Tim napřáhl ruku dlaní nahoru, aby ho zastavil – čistě instinktivní gesto. Nechtěl toho muže v chatě s chlapci. Teď ne, a možná že vůbec. „Počkejte chvíli, nespěchejte tak,“ řekl mu tónem, jakým se napomíná hyperaktivní dítě. „Ztratil jste se? Víte vůbec, kde jste? Nikdy jsem vás tady neviděl.“ Muž zatlačil tělem proti Timově dlani a přitom se pomalu houpal ze strany na stranu, jak tlak sílil, pak znovu ochabl. Tima se zmocnil pocit, že ten muž ví, že se z něj Timovi obrací žaludek – jak se ho dotýkal, mužova pokožka ronila olejnatý pot podobný mastnotě na staré motorové skříni. Tim se zasmál, jako by to všechno byl nějaký
ODDÍL
29
vtip, nějaké bláznivé nedorozumění; ale jeho smích se záhy změnil v hihňání šílence. „Ztratil jsem se,“ řekl muž. „Ztratil a… není mi dobře. Jen tuhle noc. Ráno odejdu. Prosím… dejte mi jíst.“ „Máte rodinu?“ Tim nedokázal vysvětlit, proč mu to připadá životně důležité: bude tento muž někomu vůbec scházet? „Pátrá po vás někdo?“ Ale muž jenom zopakoval. „Jenom na noc. Jídlo. Prosím.“ Tim uvažoval, že ho nechá, kde je. Jídlo mu mohl přinést ven, nechat ho, aby se nakrmil v lese (jeho výběr slov ho udivoval, ale znělo to správně: tohle nebyl člověk, který potřeboval něco sníst – on potřeboval nakrmit). Kromě toho mohl chlapcům nakázat, aby neopouštěli ložnici, a úplně tak zabránit kontaktu mezi nimi. Na druhé straně, nechat toho muže tady odporovalo všem zásadám Hippokratovy přísahy, ale dobrý doktor na sebe musí vzít břemeno rozhodnutí. Všechny zachránit nemůžete. Smutná pravda života. Takže zachráníte nejmladší nebo ty, kteří mají nejlepší naději přežít. „Prosím.“ Muž mu nabídl značně křečovitý úsměv. Mohl ho Tim nechat samotného a umírajícího hladem jen několik kroků před chatou? Dokázal by pak s touto skvrnou na duši žít? Ne. To si nedokázal představit. Musí učinit veškerá bezpečnostní opatření, ale to se dalo zařídit. Mužův strašidelný tisíciyardový úsměv trval. Tohle byla nějaká nemoc, kterou Tim neznal – nějaká celková atrofie? Nebo jenom běžná nemoc, která zešílela? „Uděláte přesně to, co vám povím,“ řekl hlasem, který nepřipouštěl odpor. „Ugn,“ odpověděl muž. „Když to neuděláte, nemohu vás pustit dovnitř.“ Mužovo tělo narazilo na Timovu dlaň – tvrdost kosti pod nejtenčí vrstvičkou masa; Timovi to připadalo jako plastový pytel plný úlomků cihel. „Tak tedy pojďte.“