Okultace ukazka

str.3

LAIRD BARRON

OKULTACE a jiné povídky

Název originálu: OCCULTATION

Obálka: Yves Touringy

Grafická úprava obálky: Yves Touringy

Překlad: Milan Žáček

Redakce: Helena Šebestová

Copyright © 2010 by Laird Baron All Rights Reserved Copyright © 2016 for the Czech translation by Milan Žáček Copyright © 2016 for Cover by Yves Touringy Copyright © 2016 for the Czech edition by Laser-books PLZ s.r.o.

ISBN 978-80-7193-406-6

str.215

HOTEL BROADSWORD

1.

Pershingovi se poslední dobou zdálo o jeho dávno ztraceném příteli Terrym Walkerovi. Terry sám o sobě byl ve snech přítomen jen zřídkakdy; byly to sny němé a šedé jako záznamy z bezpečnostních kamer a nikdo v nich neúčinkoval. Byly v nich stromy a mlha, a pohybující se siluety, jakoby stínové loutky na stěně. Několikrát se z těchto trhavých snů vynořil do tlumeného šepotu – přepadl ho podivný letmý dojem, že ve stínech jeho dveří stojí nějaká postava. A tehdy jeho popletený mozek přisuzoval obrysu totožnost: otce, bratra, mrtvé manželky, ale nebyl to samozřejmě nikdo z nich, protože když se mu v mysli mlha rozptýlila, stíny vypálilo ranní světlo a šepot se rozptýlil ve svištění a hučení usilovně se točícího větráku. Přemýšlel, zda jsou tyto vize předzvěstí blížícího se úpalu nebo něčeho horšího.

Měli vražedně horké září. Klimatizace zkolabovala a mimo provoz měla zůstat bůhvíjak dlouho. S oznámením přišel provozní Frame poté, co ho nepočetný houf dopálených nájemníků konečně odchytil, když se s kloboukem v ruce kradl ze své kanceláře. Tvrdil, že o prapříčině celé této pohromy nic neví. „Chlapi už na tom dělají!“ křikl, zatímco prchal; přinejmenším toho dne. Podle tipů těch rozmrzelejších pozorovatelů těmi „chlapy, co na tom dělají“ myslel Hopkinse, jediného místního údržbáře. Pokud šlo o zašívání se do tmavých koutů a mizení v nich, Hopkins byl ještě schopnější než provozní Frame.

Nikdo ho už dlouhé dny neviděl.

Pershing Dennard udělal to, co v průběhu let dělali všichni zasloužilí obyvatelé hotelu Broadsword, aby přežili tyto až příliš časté útrapy: ve svém bydlišti provedl jistá nouzová adaptační opatření.

Vytáhl v Číně vyrobený krabicový větrák, přes který přetáhl mokré utěrky. Zavřel okenice a přes okna ještě přetáhl těžké závěsy, aby v bytě bylo co největší přítmí. V mrazáku měl samozřejmě přichystanou zásobu vodky. Parné denní hodiny zasvětil hibernaci; dřímal na pohovce se džbánem vychlazené limonády a alkoholem po ruce.

Hotel Broadsword

217

Díky těmto krokům byl neúnosný stav trošku snesitelnější, ale jen o kapánek.

Chřadl v polohovacím křesle a civěl na lopatky stropního větráku, jak prosekávají modře pruhované stíny, zatímco ho zalévalo televizní zrnění, které se k němu linulo z prostoru mezi nohama, vyloženýma na podpěrce před křeslem. Poslouchal. Za omítkou šramotily myši.

V trubkách odkapávala voda s bubnováním, které jako by doléhalo z hlubokomořského dna. Z větracích mřížek se neslo hvízdání, doprovázející tlumené řinčení a vřeštění z nižších pater, ze sklepa a ještě dál z hlubin pod základy budovy.

Syčící potrubí ho občas ukolébalo do jakéhosi polozhypnotizovaného stavu. Před očima se mu objevovaly ztracené sluje a obrácené lesy hřadujících netopýrů, pravěká řeka, která se řinula půlnočními jeskyněmi, dokud se její tok nepropadl tak hluboko, že pekelnou čerň obestřela rudá aureola a stala se obrovským pulzujícím srdcem síry a magmatu. Za vodopádem vyly a vřeštěly hlubinné vichry a vyvolávaly jeho jméno. Takové výjevy ho nevyhnutelně mrazily víc, než mu bylo milé, a tak je ze sebe setřásal a zapuzoval, soustředil se místo nich na baseballové výsledky, na vrzání a loupání svých kloubů.

Jako vládní zeměměřič za svou kariéru přehodil spoustu lopat hlíny a přeběhl velkou řádku kopců. A každý pohyb lopatou, každé seknutí mačety v pralesích mírného pásu se mu otiskly do svalů i kostí.

Většinou, a s intenzivním zármutkem, jaký necítil za všech těch šestatřicet let, tedy za víc než polovinu svého života, teď přemýšlel o Terrym Walkerovi. Takové přemítání pravděpodobně nebylo zdraví prospěšné. To říkával i psycholog. To se psalo i v knihách. Jenže jak se mohl člověk k něčemu takovému někdy nevracet?

Každý, kdo žije mimo zdi kláštera, prožil přinejmenším jeden zlý okamžik, zkušenost, z níž se stává příslovečné temné tajemství.

V tomto ohledu byl Pershing stejný jako všichni ostatní. Jeho vlastní temný okamžik nastal před mnoha a mnoha lety; byla to tragická událost, jíž se s šílenou posedlostí obíral několik následujících týdnů a měsíců, až se naučil jí nedbat, přijmout pocit viny toho, který přežil, a pokračovat v žití. Vzpomínky úspěšně uložil do krabice a tu zastrčil do zaprášeného kouta svého podvědomí. Od oné události si vytvořil takový odstup, až mu připadala jako mravoličný příběh založený na zážitcích někoho cizího.

Byl stárnoucí agnostik a napadalo ho – zatímco se ubíral vstříc

218

Laird Barron

svému osobnímu soumraku a duchové minulých Vánoc se řadili do fronty, aby mu řádně vyčinili –, že současná vlna horka jen podporuje delirium příhodné pro zpochybnění jeho odmítání duchovních záležitostí, a pokání.

V roce 1973 se spolu s Walkerem během jedné zeměměřičské výpravy ztratili, až nakonec celých šestatřicet hodin bloudili divočinou.

V terénu tou dobou pracoval už šest či sedm let a měl dobře vědět, že se toho rána nemá vzdalovat z tábora.

Napřed odešli jen tak daleko, aby se vymočili. Potom uviděl, jak ho něco – někdo – sleduje ze stínu stromu, a pomyslel si, že tam jen tak bloumá jeden z jejich kolegů. Nacházeli se v odlehlém hornatém zákoutí v divočině Olympijského poloostrova na západním pobřeží státu Washington. Okraje dané oblasti lemovaly usedlosti a farmy, ale od nejbližšího příbytku je dělilo asi patnáct kilometrů. Obrys ve stínech, podle postavy zjevně muž, se sklonil a něco si prohlížel na zemi. Pak na Pershinga zamával; v nenuceném, přátelském gestu. Nebylo mu vidět do tváře, ale Pershing v onom okamžiku nabyl přesvědčení, že jde o Morrise Millera nebo Peta Cabellose; oba byli vášniví milovníci přírody, kteří se neustále rozplývali nad organickou říší divů, v níž jejich četa tehdy pracovala. Postava se narovnala a mávla na něj rukou, pokynula mu, aby za ní přišel. Pak zašla mezi stromy.

Terry si zapnul poklopec, zavrtěl hlavou a zvolna se vydal udaným směrem. Pershing o tom nijak nepřemýšlel a vykročil za ním. Došli k místu, kde muž stál, a našli, co si prohlížel – drahý batoh typu, jaký se těšil oblibě táborníků z předměstí. Batoh byl pomuchlaný, lesklý žlutozelený svrchní materiál na cáry. Pershinga přepadl nepříjemný pocit, že musel být úplně nový.

A do prdele, řekl Terry. Možná tady někoho dostal medvěd. Měli bysme se vrátit do tábora a říct o tom Higginsovi. Higgins byl vedoucím jejich čety; určitě by spustil pátrací operaci, aby nezvěstného majitele batohu co nejdřív našli. Byl by to nejrozumnější postup, jenže přesně ve chvíli, kdy se otočili, na ně z lesa zakřičel Pete Cabellos. Ozvěna jeho hlasu se odrážela od útesů a skalisek. Oba muži ihned vyrazili ve směru Cabellosova křiku.

Brzy dokonale zabloudili. V lese je každý strom stejný. Přihnala se mračna a tím ztratili možnost orientovat se podle slunce nebo hvězd.

Kompas si Pershing nechal v táboře spolu se zbytkem vybavení a ten

Hotel Broadsword

219

Terryho nefungoval – sklíčko se mu zevnitř orosilo, vinou kondenzace jim střelka byla k ničemu. Po několikahodinovém klopýtání po lese a hulákání na kolegy se rozhodli, že se vydají ze svahu dolů, a brzy se ocitli v tajuplných prohlubních a houštinách. Situace byla vážná, ačkoliv toho večera, když se spolu utábořili v nepolevujícím lijáku, zakoušeli ještě spíše rozpaky než strach z bezprostředního ohrožení.

Terry vytáhl kus sušeného masa a Pershing v kapse vesty neustále nosil voděodolné zápalky, takže si ze suchého mechu a klestí rozdělali oheň pod větvemi mohutné staré jedle, žvýkali maso a žehrali na nepříjemnou situaci, v níž se ocitli. Vlažně se dohadovali, jestli ráno slyšeli, jak na ně volá Pete, Morris, nebo nějaká tajemná třetí osoba.

Pershing usnul zády k mechem obrostlému kmenu a upadl do nočních můr, v nichž klopýtal mlžným lesem. V mlze a stínech číhalo cosi zlovolného. Zpoza stromů vystupovaly postavy a mlčky vedle nich zůstávaly stát. Jejich podlost a ničemnost byly přímo hmatatelné. S nevysvětlitelnou logikou snů věděl, že si tyto přízraky užívají jeho hrůzy, že se nemohou dočkat, až ho podrobí nepředstavitelným mukám.

Probudil ho Terry, tvrdil, že viděl, jak kolem nich někdo obchází, těsně za hranicí světla z pohasínajících plamenů. Kvůli dešti pleskajícímu do listí neslyšeli, zda někdo v křoví doopravdy šmejdí, a tak Terry přihodil na oheň další větve, zahřívali si ruce a spekulovali, že člověku, který jim kynul, aby se za ním vydali do lesa, patřil onen batoh. Terry se se svým neotřesitelným pragmatismem domníval, že dotyčný utržil ránu do hlavy a třeští v deliriu, a teď možná dokonce obchází jejich tábor.

Pershing se však mezitím trápil nepříjemnějšími možnostmi. Co když postava, kterou zahlédli, ve skutečnosti zavraždila nějakého trempa a teď je s úspěchem odlákala do divočiny? A do mysli se mu vkradla další myšlenka; jeho babička patřila do dlouhé linie pověrčivých obyvatel Appalačských hor. Pershingovi a jeho bratrovi vyprávěla duchařské příběhy, zkazky o bytostech, jako jsou Manitu, i méně známé vyprávěnky o tvorech, kteří straší v lesích, potají sledují lidi a mizí, když se po nich rychle ohlédnete. Z vyprávění ho příjemně mrazilo, když ležel uvelebený před krbem s hrnkem kakaa a ve společnosti svých nejbližších. Tady mezi lesními velikány působilo úplně jinak.

Celý příští den lilo jako z konve a do lesa sestoupila mračna.

220

Laird Barron

Protokol pro mimořádné události předepisoval, že je třeba setrvat na místě a vyčkat příchodu nevyhnutelné pomoci, nikoliv slepě kroužit mlhou. Někdy v poledne se Terry vydal pro vodu ze studánky asi patnáct metrů od jejich ležení. Pershing ho od té doby neviděl. No, to není tak docela pravda; viděl ho ještě dvakrát.

2.

Pershing se do hotelu Broadsword nastěhoval v roce 1979, několik měsíců poté, co nenadále zemřela jeho první manželka Ethel. Svou druhou manželku Constance poznal na hotelovém seznamovacím večírku. Vzali se v roce 1983, během dvou let se jim narodili Lisa Anne a Jimmy, a v roce 1989 se rozvedli. Connie tvrdila, že jejich vztah byl od počátku odsouzený k záhubě, protože Pershing nikdy nepřestal truchlit pro Ethel. Už měla dost toho, jak si pořád zasněně prohlíží stará zaprášená fotoalba a přehrává staré, vyčpělé písničky na starožitném gramofonu, který měl zašitý ve skříni vedle několika chabě zamaskovaných lahví whisky. Navzdory své náklonnosti k alkoholu se Pershing nepovažoval ani tak za pijáka těžkého jako spíše stálého.

Během randění často mluvil o tom, že se z hotelu odstěhuje. Ach, jak královsky se vyjímal na vrcholu své slávy: šestipodlažní komplex ve stylu art deco stojící na západní straně Olympie na zalesněném kopci s výhledem na vodu, přístaviště a centrum. Nikdo z živých netušil, jak se do jeho názvu dostal bojovně znějící meč. Byl postaven v roce 1918 jako luxusní hotel se čtyřhvězdičkovou restaurací, nóbl nočním klubem kombinovaným s hernou a velkým tanečním sálem; tedy místo, které přitahovalo nejen místní honoraci, ale i hollywoodské celebrity, sportovce a politiky. Poté, co prošel rukama několika majitelů, odkoupila Broadsword jistá korporace ze Středozápadu a v roce 1958 ho přeměnila v bytový komplex pro středněpříjmové vrstvy. Budova musela přetrpět řadu přestaveb, při nichž do ní byly vklíněny další pokoje, ale přesto si i po pěti desítkách let a několika renovacích uchovala jisté kouzlo a historickou vážnost.

Pershing a Connie byli nicméně vždy zajedno, že stísněné hotelové pokoje člověku nemohou vynahradit skutečný dům s dvorem a oplocením. Rozhodně se v nich obtížně vychovávaly děti – krize bohužel zametla se zeměměřičskou firmou, pro niž Pershing v té době pracoval, a peněz bylo pomálu.

Hotel Broadsword

221

Nakonec se ven dostala Connie – přestěhovala se do Clevelandu a provdala se za bankéře. Když se Pershingovi ozvala naposledy, bydlela v dvoupatrové rezidenci a zvolna se měnila v dámu v bílých rukavičkách a samý večírek, jejíž jméno se pravidelně objevovalo ve společenských rubrikách novin. Pershing jí to přál, i svým dětem, a sám cítil jistou úlevu. V té maličké garsonce prostě nebylo k hnutí!

Sám vystoupal o něco výš. Do pátého patra, do čísla 119, do toho, co tehdejší provozní (v té době to byl Anderson Heck) sardonicky nazýval prezidentské apartmá. Podle provozního obývali apartmá před Pershingem pouze dva další lidé – takzvaná prezidentská apartmá byla dostatečně prostorná, aby se jich nájemníci drželi až do smrti.

Předchozím obyvatelem byl bibliofil, který odešel na penzi z pozice v Smithsonově muzeu. Když zemřel, v apartmá po něm zbyla spousta knih a fotografií a jeho dědicové ani nepovažovali za nutné do hotelu přijet a pobalit pozůstalost. Nákladní výtah býval v té době obvykle mimo provoz a ani normální výtah nebyl dvakrát spolehlivý. A tak provozní Pershingovi nabídl, že mu na tři měsíce odpustí nájem, pokud se osobně ujme úkolu utřídit a poté i odvléct bedny plné knih a nejrůznějších suvenýrů z pátého patra na chodník.

Pershing využil sílu svých paží. Tři dny tvrdé práce mu trvalo, než apartmá vyklidil, a zhruba tři hodiny do něj pak stěhoval svůj až trapně skrovný majetek. Zbytek, jak se říká, už každý zná.

3.

Pershingovi mělo být v říjnu sedmašedesát. Wandě Blankenshipové, jeho současné přítelkyni, s níž chodil už devět měsíců, bylo něco přes čtyřicet – ohledně svého věku nebyla sdílná, dávala si pozor, aby se neprořekla, Pershingovi se nepodařilo zahlédnout ani její řidičák. Tipoval, že jí táhne na padesát, ale protože se o sebe starala, s kamarádkami chodila na pilates, tak si několik let mohla klidně odečíst. „Gerontofilko!“ říkal jí, když ho občas laškovně polechtala na zadku nebo se mu nesměle ohnala po koulích, což dělávala docela často, zvlášť na veřejnosti. A byla taky knihovnice; fantastické klišé ironicky naplněné během jeho druhého či třetího jinošství, kdy už potřeboval pravidelné dávky modré pilulky, aby si jeden i druhý mohli přijít na své.

Devět měsíců znamenalo, že se jejich vztah zvolna vzdálil od ri-

222

Laird Barron

zikové zóny a nebezpečně přiblížil hranici, za níž už nebylo návratu.

Zvykl si, že u něj dvakrát týdně přespává, byl jako humr, který se slastně uvelebí v hrnci teplé vody. Během jednoho z jejich pravidelných měsíčních konferenčních telefonátů se o vztahu nenuceně zmínil i Lise Anne a Jimmymu, byť to byla informace, jakou obvykle rád držel pod pokličkou. Další varovné signály: ve skříňce v koupelně si u něj začala nechávat zubní kartáček a na vaně šampon. Když se jednou pozdě v noci vrátil z Červené komnaty, nenašel náhradní klíč od apartmá a uvědomil si, že ho ve slabé chvilce už před několika týdny věnoval právě Wandě. Jak říkával ten robot: Pozór, Wille Robinsone! Pozór! Pozór! Už se vařil, což bylo zcela příhodné, i s ohledem na aktuálně panující počasí. „To tak, proboha! Nepřijdu k tobě ani za zlatý prase!“ zvolala během jejich posledního telefonického rozhovoru. „Moje klimatizace šlape jak hodinky. Přijď ty sem.“ Odmlčela se a uchichtla se. „Ať se mi dostaneš do spárů!“ Chtěl se hádat, odporovat, ale přitom se ve vedru vpíjel do pohovky a věděl, že kdyby odmítl, přiletěla by na koštěti a bez jakýchkoliv cavyků ho v podstatě vyštvala ven. Takto poražen si uvázal jednu ze svých nóbl kravat – všechny mu je vybrala ještě Constance – a vydal se na cestu – pěšky, ve zběsilé záři pozdního odpoledne, protože pěšky chodil všude; auto nevlastnil od roku 1982, kdy prodal El Camino. Chůze mu obvykle vyhovovala; přišel jí na chuť během let, kdy se trmácel divočinou. A se špetkou hrdosti si všímal, že svým pohodlným „putovním“ krokem se po krátké chvíli vzdaloval většině mužů mladších třeba i o několik desítek let, protože sotva popadali dech.

Do jejího domku v tiché čtvrti kousek od centra nechodil rád.

S domkem samým nic v nepořádku nebylo, byl jen až příliš uklizený, příliš úhledný, a Wanda trvala na tom, že snídaně, oběd, večeře i svačina se u ní jí z porcelánových talířů. Žil v neustálém strachu, že něco upustí, něco rozlije nebo svýma velkýma, nemotornýma rukama něco rozbije. Paní domu nad takovými obavami se smíchem mávala rukou a podotýkala, že její hrnky a nádobí jsou relikvie, které si v rodině předávají už několik generací – „Někdy se prostě rozflákat musí. Nebuď tak upjatej.“ Jenže tím jeho paranoiu ještě víc rozdmýchávala.

Wanda připravila večeři; smažené kuře se žlutým melounem a jako dezert víno. Víno mu nedělalo dobře na žaludek a obvykle ho z něj

Hotel Broadsword

223

bolela hlava. Když ale po jídle otevřela merlot, jen se usmál a jako dobrý voják ho vypil. Byl to džentlmenský přístup – navíc by jí totiž velice nerad naznačil, že tíhne k něčemu tvrdšímu. Její manžel se upil k smrti. Pershing si myslel, že by si svůj zárodečný alkoholismus mohl ponechat v záloze jako případnou únikovou cestu. Kdyby toho na něj bylo příliš, mohl by si jednoduše otevřít láhev absolutky a vyžahnout ji jako kolu, i když by si tím bezpochyby uhnal infarkt.

Tak či onak by to bylo vysvobození! Do té doby však musel dál hrát divadlo.

Nabuzeni vínem a obestřeni požehnaným chladem Wandina obývacího pokoje se právě tulili v křesle pro dva, když ledabyle prohodila: „A co je zač ta holka?“ Pershingovi se stáhl žaludek, ucítil, jak mu vyrazil pot. Takové otázky nikdy nevěstily nic dobrého. Předstíral, že se nic neděje. „No, víš, zlatíčko, jsem přece štramák. Kteroupak máš na mysli?“ Infarkt, o kterém někdy snil, mu najednou připadal skoro reálný.

Wanda se usmála. „Hlupáčku, přece ta holka, kterou jsem onehdy ráno viděla vycházet z tvého bytu.“ Náladu mu nezlepšil ani fakt, že kromě několika servírek v koktejlových barech žádné holky neznal. Určitě se provinil okukováním spousty žen a teď přemýšlel, zda to stačí na jeho likvidaci. Potom, místo aby Wandu ujistil, že žádná taková osoba neexistuje nebo že muselo dojít k nějakému nevinnému omylu, se jako trouba zeptal: „Ale ale, a cos u mě takhle ráno dělala?“ Netrvalo dlouho a stál na verandě. Zapadající slunce dodávalo obloze fialovo-oranžový nádech.

Do hotelu to byla dlouhá upocená štreka.

4.

Dalšího dne se vyptával lidí na hotelu. Nikdo žádnou dívku neviděl a nikoho nezajímala. Nikdo neviděl ani Hopkinse. A ten je zajímal. Dívka podle všeho nezajímala ani Bobbyho Silvera – pro kamarády Slídiče – a Slídič byl ten největší chlípník, jakého Pershing v životě potkal. Slídič se jen suše zachechtal a Pershinga při popisu tajemné návštěvnice, která údajně vyšla z jeho apartmá, dloubl do žeber. Měla být mladá (relativně), tmavovlasá, smyslná, krátké černé šaty, rtěnka. „Neslyšels náhodou, kdy mají přijít spravit tu klimatizaci? Tako-

224

Laird Barron

vý horko nemají ani u rožňů v pekle!“ Slídič se rozvaloval na lavici u sloupového vstupu do hotelu. Ovíval se pomačkaným panamákem.

Mark Ordbecker, středoškolský učitel matematiky, který bydlel s manželkou Harriet a dvěma dětmi v apartmá přímo pod Pershingem, navrhl, aby zavolal na policii. „Možná by se sem na to měl někdo přijet podívat.“ Rozhovor vedli u Ordbeckerových dveří. Učitel se opíral o zárubeň a přitom se marně snažil dát křičícímu nemluvněti láhev mléka. Byl brunátný a zpocený v obličeji. Poznamenal, že se začátkem školního roku už alespoň nebude muset vystupovat jako muž v domácnosti. Jeho manželka odcestovala někam na východ na pohřeb. „Žena si odletí a tady se rozpoutá hotové peklo. Jestli se nezmění počasí, až se vrátí, budou pohřbívat mě.“ Druhé Ordbeckerovo dítě, pětiletý hoch jménem Eric, stál za otcem. Vlasy měl ulepené potem a leskla se mu tvář, ale byl bledý jako stěna. „Ahoj, Eriku,“ pozdravil ho Pershing. „Ani jsem tě tam neviděl.

Jak se vede, kluku?“ Malý Eric byl obvykle pěkně divoký nebo, jak to říkala Wanda, rozvrkočený, říkala mu třeba rozvrkočený rarach. Dnes se ale ještě víc odtahoval a jen objímal tátovu nohu. „Nevšímejte si ho. Stýská se mu po mámě.“ Mark se k Pershingovi naklonil a zamumlal: „Separační úzkost. Dokud je pryč, nechce spávat sám. Víte, jaké jsou děti.“ Poněkud rozpačitě natáhl ruku a rozčechral chlapci vlasy. „Pokud jde u tu vaši divnou návštěvnici – zavolejte na policii. Aspoň tam na ni podejte oznámení, aby když se ukáže, že je magor, a uprostřed noci na vás zaútočí zahradnickýma nůžkama a vy ji pak sejmete golfovou holí, budou už o ní mít záznam.“ Pershing mu poděkoval. Nic ho však nepřesvědčilo, že to nebyla jen náhoda nebo možná Wandina představa, za níž vězel nenadálý záchvat žárlivosti. Málem ještě zaklepal u Phila Wesleyho přes chodbu. Phil se přistěhoval před několika lety; býval to varietní kouzelník, nebo se to o něm přinejmenším tradovalo, a oproti Pershingovi byl o deset let starší. Ač byl přívětivý a vždycky dobře oblečený, čišela z něj jistá odtažitost; ve svém bytě navíc provozoval paranormální, parapsychologické služby. Výklad tarotu, hypnóza, spiritistické seance, všechny tyhle blázniviny. Zdravili se, když se potkali, čeká-

Hotel Broadsword

225

vali spolu před kanceláří provozního Framea, ale dál se jejich vztah nerozvinul. Pershing v tomto případě preferoval zachovat status quo. „Krucinál, stejně je to všechno nesmysl.“ Apartmá vždycky zamykal na závoru; s postupujícím věkem si dával na bezpečnosti záležet, neboť si nebyl vůbec jistý, zda by s rozvrzanými koleny a slabými zády dokázal případného zloděje vyřídit. Naštěstí na dveřích nebyla jediná stopa po násilném vniknutí, kromě jeho přítelkyně nikdo o ničem nevěděl, takže měl za to, že plahočit se v tomhle smrtícím vedru po hotelu a hrát si na amatérského detektiva je jen kolosální ztráta energie.

Wanda nezavolala, což s ohledem na její tvrdohlavost nebylo nijak překvapivé. Jemu v zavolání bránila zase důstojnost. Přesto ho její mlčení vytáčelo; dopalovalo ho i to, jak neustále sleduje hodiny.

Nebylo pro něj typické, aby se tak užíral kvůli ženě, a to znamenalo jen to, že mu chybí víc, než si myslel.

Když se slunce na západě rozteklo do jakési oranžové skvrny, dosáhla teplota vrcholu. V apartmá bylo k zalknutí. Pershing se dovlekl k lednici a rozkročený v trenýrkách zůstal stát před jejími otevřenými dveřmi. Zalévala ho ostrá bílá zář. I taková vlažná úleva byla lepší než nic.

Někdo za ním zašeptal a zahihňal se. Pershing se rychle otočil.

Smích vycházel z obývacího pokoje, z prostoru mezi konferenčním stolkem a knihovnou. Jelikož měl pevně zatažené závěsy, místnost tonula v namodralém přítmí, jež mu mámilo zrak. Došoural se ke dřezu a máchal rukou, dokud necvakl vypínačem stropního světla.

Ozářil se tím dost velký prostor na to, aby se osmělil pokračovat v chůzi. Jeho apartmá sousedilo s apartmá Frankieho Waltona – a starý Frankie byl hluchý jak patrona. Když poslouchal baseballové přenosy, musel si zesílit rádio na maximum. Pershing tak čas od času slyšel plechově znějící výkřiky komentátorů, ryk z tribun. Teď však měl pocit, jako by měl někoho téměř nad sebou, jako by se mu někdo uchechtával za zády.

Co? Myslíš si, že se někdo schovává pod stolem? Neblbni, Percy.

Ještěže tu není ta tvoje holka a nevidí, že se ti třesou kolena jak nějakému poseroutkovi.

Při bližším zkoumání vyšlo najevo, že zvuky vycházejí z větrací mřížky u okna. Uvolnily se mu svaly a smutně se uchechtl. Ordbecker mluvil s batoletem a zvuk se nesl nahoru. Nebylo to neobvyklé; jak

226

Laird Barron

dobře věděl, v hotelu byla zvláštní akustika. Poklekl a sklonil hlavu k mřížce; byť se cítil trochu provinile, že poslouchá, co nemá, na celé čáře nad ním vítězila zvědavost. Rozhodně slyšel něčí rozhovor, avšak postupně si uvědomoval, že Ordbeckerovi to nejsou. Hlasy byly divné, dýchavičné a přicházely z větší dálky, sílily a slábly se statickým šuměním.

Střeva. Ledviny. Áách, obojí je lahůdka.

A brzlík. Pokud pochází z mladého kusu.

Já si zase potrpím na uzliny. Nebo mozek. Vyhrábnout ho, ještě jak se třese.

To stačí! Začněme dnes v noci. Vezmeme jeden z – Zahihňaly se a slova přešla do nesrozumitelného drmolení, načež umlkla.

Pst, pst! Počkej!... Někdo poslouchá!

Neblázni.

Vážně. Nějaký slídil hltá každé naše slovo.

Jak to poznáš?

Slyším, jak dýchá.

Pershing si přitiskl dlaň na ústa. Vlasy na hlavě mu stály.

Slyším tě, slídiči. Ve kterém jsi asi tak pokoji? V přízemí? Ne, ne. Ve čtvrtém nebo pátém patře.

Srdce mu prudce bušilo. Co to mělo znamenat?

My už zjistíme, kde jsi, milý posluchači. Přijdeme na návštěvu. Až budeš spát. Ať to byl kdokoliv, teď se zasmál jako dítě, nebo někdo, kdo se za dítě vydává. Vždycky můžeš přijít sem dolů, na mamné krsy žárnící... Hluboko v útrobách budovy se rozrachotil kotel, jak to dělal každé čtyři hodiny, aby do ventilace vehnal vzduch. Sykot přehlušil broukavé hrozby, které za několik minut úplně ustaly, když se soustava vypnula.

Pershing byl v šoku a znechucený. Ledviny? Brzlík? Popadl telefon, aby vytočil číslo na policii, ale pak se vzpamatoval. Co by dispečerovi asi tak řekl? Tušil, co by mu odpověděl: Pane Dennarde, přestaňte se dívat pozdě v noci na všechny ty krváky. Čekal, sledoval mřížku, jako by se z ní měl vyplazit had, ale nic se nestalo. Napřed ta přízračná holka, teď tohle. Zanedlouho se bude lekat vlastních stínů.

První fáze demence, úplně stejně jako u chudáka táty. Máma a strýc Mike umístili Ernesta Dennarda na jeho sedmdesáté narozeniny do

Hotel Broadsword

227

ústavu. Před tímhle opatřením propadl paranoie a bludům. V ústavu se otcovy duševní schopnosti zhoršovaly tak, až nevěděl, která bije.

Blouznil, že jeho synové jsou duchové jeho kamarádů z války, křičel, snažil se vyskočit z okna, když k němu přišli na návštěvu. Naštěstí ještě dlouho před tímhle obratem k horšímu matka prozíravě schovala pětačtyřicítku, kterou měl uloženou v zásuvce nočního stolku.

Babička prý zažila stejné martyrium s dědou. Pershing neviděl své vlastní vyhlídky příliš optimisticky.

Ale ty demencí ještě netrpíš a nechlastáš tolik, abys z toho blouznil.

Slyšels je, ty hlasy byly jasné jako facka. Panebože, co jsou zač?

Procházel se po apartmá a zapnul několik světel; podíval se na hodinky a došel k závěru, že nejlíp by si teď pocuchané nervy uklidnil tak, že by na několik hodin vypadl z domu. Vzal si oblek – nic nóbl, bylo to jen ze zvyku, který převzal od strýce profesora –, plstěný klobouk a odešel. Podařilo se mu chytit poslední autobus do centra.

V autobusu bylo jako v peci; kromě něj, dvojice teenagerů a řidiče v něm nikdo nejel. Přesto byl cítit vším, co se v něm za celý den nasbíralo: miasmatem potu a zapáchajícími podpažími.

Nádraží přitáhlo obvyklý houf uondaných seniorů a příslušníků mladší pracující chudiny a kromě nich i hrstku vyparáděných, potetovaných studentů z Evergreenu se spoustou piercingů; ti první mířili domů nebo na noční směny, ti druzí zase na večírky nebo k ohňům na plážích v zátoce. Pak tam byla i lidská klíšťata – šestice tvrďáků i navzdory mučivému horku navlečená do sportovních bund s kapucí a plandavých tepláků; drsní, nervózní týpci, kteří si každého prohlíželi, kteří posuzovali stádo. Olympia rozhodně nebyla velké město, ale zmlácených a pobodaných v ní bylo víc než dost, zvlášť v severní čtvrti u přístaviště a doků ve směru do centra. Pokud se člověk nechtěl nechat přepadnout, v noci se nesměl zdržovat v oblasti kolem starých konzerváren.

Dnes večer mu žádní bijci nevěnovali pozornost. Z nádraží rychle prošel několika bloky poloopuštěných průmyslových budov a skladišť, odbočil doprava a pokračoval kolem potemnělých prodejen sportovních potřeb, knihkupectví a tetovacích salonů, dokud nenarazil na úzkou boční uličku a v ní nedošel k decentně osvětlenému dřevěnému vývěsnímu štítu baru Manticora.

Manticora byla špeluňka, která hověla vkusu trochu zdrženlivější klientely než typické noční kluby a sportovní bary na hlavních uli-

228

Laird Barron

cích. Uvnitř to byla hotová oáza chladu, vůní citronů a piva.

Přes týden hostů moc nebývalo – teď dva mladé páry seděly u stolů kousek od potemnělého stupínku, jenž sloužil jako pódium pro čtyřčlenné skupiny, které tu vystupovaly o víkendech; u baru popíjeli dva tělnatí pánové v dobře padnoucích oblecích. Lobbisté, kteří v Olympii obléhali zákonodárný sbor; byli poznat podle rolexek a způsobu, jak se jim v měkkém světle z baru blyštěly autoritativní účesy.

Mel Clayton a Elgin Bane mávnutím přivolali Pershinga do boxu u okna. Mel, technický poradce se slabostí pro modré, silně škrobené propínací košile, a Elgin, pracovník v sociální sféře, který nosil černé roláky a výrazné brýle ve stylu Buddy Hollyho a někdy ženám na večírcích lhal, když o sobě tvrdil, že je beatnický básník; pro podobné příležitosti si dokonce v kapse schovával umolousaný balíček hřebíčkových cigaret. Bez ohledu na to, kolik do sebe obrátil rund Johnnyho Walkera, uměl přesně citovat Kerouaka a Ginsberga. Pershing se domníval, že znuděné pozérství jeho přítele, celý ten jeho strojený cynismus, je jen důsledkem deprimující povahy jeho zaměstnání: šedesát až sedmdesát hodin týdně se potýkal s totálními emocionálními troskami, týranými ženami a zneužívanými dětmi.

Jak se to říká? V srdci každého cynika se skrývá idealista. To na Elgina skvěle sedělo.

Elgin měl dům v Yelmu a Mel bydlel v prvním patře Broadswordu – tihle dva, Pershing a tři nebo čtyři další chlapíci z okolí se minimálně jednou měsíčně scházeli v Mantikoře nebo Červené komnatě na pár sklenek; poslední dobou čím dál častěji, i v důsledku toho, jak se ostatní blížili k důchodovému věku a děti jim promovaly na vysokých školách. Aby pravdu řekl, k těmto dvěma mužům měl Pershing mnohem blíže než ke svému mladšímu bratrovi Carlovi, který bydlel v Denveru a s nímž nemluvil už několik měsíců.

Každý podzim všichni tři, někdy i se svými drahými polovičkami, jezdili do lovecké chaty, kterou vlastnil Elginův otec v pohoří Black Hills za Olympií. Nikdo z nich nebyl lovec; rádi se jen povalovali na dřevěné terase, opékali si maršmeláky a popíjeli rum kolem táboráku.

Pershing si tyhle výlety užíval – nikdo nikdy nechtěl chodit na túry ani se nějak významně vzdalovat od chaty, a tak se v něm neměl důvod probouzet potlačovaný děs z hrozeb nespoutané přírody, který se jen občas projevil zášlehem úzkosti, když se rozštěkali kojoti nebo

Hotel Broadsword

229

mezi stromy zavanul divoký poryv větru, nebo neklidem z toho, jak se v noci v lese vždy rozhostí dokonalá tma.

Mel mu koupil whisky sour – Mel vždycky trval na tom, že zatáhne útratu. Mám na vybranou mezi váma, kluci, nebo mojí exmanželkou, takže pijme! Pershing se nikdy nesetkal s nechvalně proslulou Nancy Claytonovou, která byla před patnácti lety neoddiskutovatelnou pákou za Melovým neobřadným příjezdem do hotelu Broadsword, ačkoliv soudě podle jeho obvyklého flirtování se ženami byl jeho odsun ze společné domácnosti bezesporu oprávněný. Nancy teď bydlela se svým novým manželem v Seattlu v řadovém domku u jezera Washington, na který Mel vydělal usilovnou prací během spousty nocí a víkendů. Větší štěstí udělal s Reginou, svou druhou manželkou. Regina vlastnila pekařství v Tumwateru a pro Pershinga a spol. obvykle pekla sušenky. Byla to laskavá žena s velkým srdcem; Melovu partičku vykořeněných kamarádů a kolegů okamžitě přijala za svou.

Po několikaminutovém tlachání, kdy si všichni tři především stěžovali na „ohavné“ počasí, Elgin prohodil: „Co tě žere? Ještě ses ani nedotkl pití.“ Pershing sebou při slově žere cukl. Zaváhal, pak si v duchu vynadal. Proč chodit kolem horké kaše? Chtěl samozřejmě mluvit o tom, co se mu přihodilo. Proč by sem jinak přispěchal ze tmy, s ocasem staženým mezi nohama? „Dnes... dnes večer jsem doma něco slyšel.

Lidi, co šeptají ve ventilační mřížce. Vím, že je to divný. Ale fakt mě to vyděsilo. Věci, co říkali...“ Mel a Elgin si vyměnili pohledy. Elgin se pak optal: „Co třeba?“ Pershing jim to řekl. Potom v krátkosti vylíčil, co mu Wanda řekla o té záhadné dívce. „Kromě toho mě štve, že... že to není poprvý. Určitý věci slyším už tak dva poslední týdny. Šepot. Mával jsem nad tím rukou. Teď už ale nevím.“ Mel civěl do své sklenky. Elgin se mračil a položil si bradu na hřbet ruky ve zjevně bezděčné imitaci výrazu Rodinova Myslitele. „Hmm,“ utrousil. „To je fakt divný. Vlastně dost ujetý. Skoro mě to vede k otázce –“ „– jestli doma nemáš štěnici,“ dodal Mel. „Štěnici?“ „Tohle říká člověk, co se vášnivě zajímá o kdejaký paranormální jevy,“ řekl Elgin. „Sakra, někdy si ale myslím, že byste s Freemanem

230

Laird Barron

byli skvělá dvojka.“ Randy Freeman byl radikál ze staré školy, který to v šedesátých letech přeháněl s fialovým konopím a telefonoval do tirád až příliš mnoha hipísaček se slabostí pro Che Guevaru. Byl dalším členem party z Červené komnaty.

Mel si z Elginova popichování nic nedělal. „Hele, já to myslím vážně. Stačí si dát dvě a dvě dohromady. Vsadím se, že někdo Percyho byt prostě napíchl.“ „Panenko –“ Elgin nad ním mávl rukou a propadl své typické přezíravé netrpělivosti. „Kdo by u všech všudy dělal něco tak šílenýho?

Já ti to povím: nikdo, nikdo na světě.“ „Je to trochu přitažený za vlasy,“ souhlasil Pershing. „Na druhou stranu... kdybyste ty kecy slyšeli. Nevím.“ „To mě poser.“ Elgin se napil a zjevně mu nevěřil. „Sakra, chlapi – já netvrdím, že ten bejvák napíchlo ministerstvo vnitřní bezpečnosti... třeba si tam hraje nějakej jinej nájemník. Lidi dělají pěkný voloviny.“ „Žádná stopa po vloupání,“ upozornil Pershing Mela. „A ne aby tě napadlo naznačit, že za tím třeba stojí Wanda. To bych tě musel bacit.“ „Ne, Wanda nešpicluje. Kdo ještě má klíč?“ „Bude ho mít provozní,“ řekl Elgin. „Jestli seš odhodlanej za ním zajít, pak je to nejlogičtější podezřelej. Ale musím ti říct, že se budeš cítit stejně, jak bude vypadat Mel, až se ukáže, že celou dobu slyšíš jen zvuky z televize – to znamená jako idiot.“ „Cha cha. Otázka ale zní: co s tím?“ „Elgin má pravdu. Nedělejme z toho větší haló, než o co tady ve skutečnosti jde... už jsi mi nahnal strach.“ „A tu zazářilo světlo rozumu. Jdu si odskočit.“ Elgin vstal a přešel lokál a zmizel za velkou kapradinou v květináči. „Vadilo by ti, kdybych se vyspal u tebe na gauči? Teda kdybych nerušil.“ Mel se usmál. „V pohodě. Gině je to jedno. Jen tě upozorním, že ráno ve čtyři vstává do práce, takže se bude motat po bytě.“ Ohlédl se, aby se ujistil, že Elgin je ještě mimo dohled. „Zítra za tebou přijdu a pomůžu ti to tam očíhnout. Freeman mě nedávno seznámil s jedním chlapíkem v Tacomě, co vlastní takovej ten špionskej obchod, kde se prodávají minikamerky a mikrofony. Seženu nějaký věci a zjistíme co a jak.“

Hotel Broadsword

231

Po další rundě je Elgin odvezl do hotelu. Než odjel, vystrčil hlavu z okénka a zavolal: „Nedělej žádný kraviny.“ „Ke kterýmu z nás mluvíš?“ zeptal se Mel s nevrlým pohledem přes rameno. „Mluvím vlastně k vám oběma,“ odpověděl Elgin. Dupl na plyn a odsvištěl do noci.

5.

Regina si už šla lehnout. Mel po špičkách procházel setmělým apartmá a snášel Pershingovi přikrývku a polštář, přičemž potichu klel, když vrážel do nábytku. Dva přenosné hranaté větráky jely na plný výkon, ale v pokoji bylo dusno jako ve skleníku. Jakmile přichystal gauč na spaní, vytáhl z ledničky šestibalení heinekenu a podal jednu plechovku Pershingovi. Udělali si pohodlí a se zvukem ztlumeným téměř na minimum se dívali na záznam baseballového utkání Seattle Mariners. Sedmá směna už byla nad Melovy síly. Měl skleslý, ubitý výraz, což znamenalo, že je zpitý a každou chvíli odpadne.

Popřál Pershingovi dobrou noc a nejistě se vykradl k ložnici.

Pershing se na utkání dodíval, příliš otupělý, aby se natahoval po ovladači. Nakonec televizi vypnul, svalil se na gauč – přitom se mu oblečení přilepilo k tělu jako druhá kůže. Srdce mu bilo jakoby líně. Noční světlo v kuchyni zalévalo stěnu přízračným přísvitem, vykreslovalo části Regininých reprodukcí od Ansela Adamse a třpytivá slídová očka jejího porcelánového zvěřince na krbové římse. I navzdory svému trápení okamžitě usnul.

Nějaká žena zahekala rozkoší. To ho vytrhlo z hlubin. Heknutí se zopakovalo, ztlumené stěnou Melovy a Gininy ložnice. Zkoprněle civěl na strop a napadlo ho, že Mel musí být po několika sklenkách opravdu pěkný kanec. Pak někdo zašeptal, možná jen půldruhého metru po jeho levici, z míst, kam nepronikalo světlo. Hlas monotónně prozpěvoval: Tenhle stařík, tenhle stařík...

Vláčný tón zahnal horko, jako by spadl do studeného, černého jezera. Pershing se posadil tak prudce, až mu v krku a zádech zajiskřilo bolestí. Jedinou útěchou mu bylo zjištění, že hlas doprovází mírné echo, což naznačovalo, že mluvčí je někde jinde. Ze stínů se ozvalo hvízdání, a fistuli tlumil hluk v pozadí. Pershing nemotorně vyskočil z gauče, když se v něm strach přetavil v užitečnější vztek,