Jaronรฌk-zlom.qxd16.3.201916:15Strรกnka3
© Argo, 2019 Copyright © Petr Jaroněk Cover art © Mikuláš Podprocký, 2019 ISBN 978-80-257-2777-5
Prolog
I. Rybář seděl bez hnutí, dokud se nezačal zvedat vítr. Nebe potemnělo. Měl bouřky rád a často si při nich vyrazil do okolí, pokud nebyl déšť a vítr příliš prudký. Tentokrát ho na vycházku kromě počasí lákalo i cosi jiného. Nějaké nutkání. O stěnu chýše z proutí a mazaniny byl opřený čakan. Zvedl se a vzal ho do ruky. Zčernalý kov se na topůrku už zase viklal. Na procházkách čakanem osekával větve na otop anebo s ním hrozil vesničanům, pokud na nějaké narazil. Dneska to ještě vydrží, pomyslel si. Šel po hatích až k místu, kde se močál začal měnit v divoké křoviny a starý lužní les. Tam na hatě navazovala pěšina stoupající pozvolna do kopce. Rybář kráčel pomalu a supěl v těžkém vzduchu slibujícím prudkou smršť. Vítr cloumal větvemi, až v nich praštělo, a syčel křovisky. Pak ustal. Starce se zmocnilo podivné znepokojení. Přidal do kroku. Chtěl dojít k hlavní cestě v polovině kopce. Tam začínaly plužiny vesničanů a on se mohl rozhlédnout do větší dálky. K hvozdům na hřebeni i k řece v údolí. Jak se přibližoval k cestě, jeho neklid narůstal. Začal se v dusném vzduchu ukrutně potit a v krku pocítil knedlík. Když stanul na hlavní cestě, ušel po ní jen kousek. Zůstal stát tam, kde les přecházel v konce polností. Rozhostilo se nepřirozené ticho. Rybář pohlédl k rozoraným brázdám a jeho staré srdce, dosud rozdivočelé jako zvon ve vichřici, utichlo. Vynechalo několik úderů. Byl tam. Přímo v blátě pole se tyčil na koni. Vtělení nočních můr. Černý jako sama nicota. Jako smrt. Rybářovo srdce, jako by se bálo, že každým úderem na svého majitele upoutá pozornost, jen slabě špitalo. Ale stařec už věděl, že byl spatřen. Že se neschová. Že jeho cesta tady skončila. Ale stalo se něco, co neočekával. Muž na koni sebou škubl, jako by něco zavětřil. Pak potáhl za hřebcovu uzdu a zmizel. Ne že by se vypařil, ale starcovy oči ani nepostřehly, jak odcválal. Jeho srdci se vrátil tep a tělem prostoupil klid. Pochopil, co přízrak zahnalo. Z lesa na krásných –7–
PETR
J A RO N Ě K
koních vyjely tři vznešené postavy. V jejich čele se tyčil vysoký bojovník, jeho okrouhlý štít i dlouhý chochol na lesklé přilbici rudě zářily. Jezdci zastavili koně přímo proti starci a ten klesl na kolena. Do očí se mu draly slzy radosti. Ne proto, že přežil, ale proto, že je po tolika desítkách let spatřil. Vzpřáhl ruce k nebesům. „Ó můj pane. Mé paní,“ vzlykl. „Jdi domů, rybáři,“ řekl jezdec v čele. Jeho hlas byl vlídný, až konejšivý. Rybář ani na vteřinu neváhal a uposlechl. Ihned se ztratil mezi stromy. Tři postavy stály nehnutě na poli. Pak jejich vůdce promluvil. „Je nejvyšší čas, aby se náš chlapec vrátil domů.“
–8–
ČÁST I. Návrat
I. Na ten první sen se pamatuju docela dobře. Vynořil se odkudsi z dávné prázdnoty. Z hlubokých vod mé duše a mysli, do té doby dlouho klidných, v nichž se stíny ukrývají v nedostupných škvírách, roklinách a slujích a čekají na příležitost vyplížit se a znovu se projevit. Kdysi mi byli tito démoni, pro něž nemám jména, dobře známí. Kdysi byli součástí mého života, než je cosi přinutilo uzamknout se v temnotách. Dlouho jsem netrpěl nočními můrami. Celé roky. Ale tehdy se všechno změnilo. V tu dobu, kdy jsem se po mnoha letech vrátil domů. Sen matněl a jeho ozvěna se pozvolna rozplývala. Na její křehký hlas dopadly probleskující pruhy světla. Třpytivé pásky se začaly dotýkat i kůže na mém obličeji a projasňovaly hranici mezi snem a bděním. Tlukoucí srdce a pocit zmatení mi dávaly znát, že spánek nesl naléhavý příběh. Ale pak jsem rozhýbal údy a můj zrak i má mysl se přizpůsobily bdělému prostředí – a vzpomínka na sen začala mizet, jako by se to stalo už někdy dávno. V hrudi a břiše mě tlačil nepříjemný pocit. Ale vyprchával, když jsem si mnul tváře a pokoušel se usednout, abych se z neznámé říše spánku celým tělem prodral do vezdejšího světa. Chvíli mi trvalo si uvědomit, kde jsem. To nebylo nic nového. Mnoho let jsem se probouzel na různých místech a žádné z nich jsem ani zdaleka nemohl nazvat domovem. A než bych k jakémukoli stačil přilnout, musel jsem je opustit. Díky chatrnému světlu, jež pronikalo škvírami v dřevěných stěnách, jsem začal poznávat chlév. Utvrdilo mě pomlaskávání, teplo a zápach vycházející z kravky, která si hověla opodál. Zvedl jsem své pomačkané a bolavé tělo. Železná košile mě drásala přes obyčejnou kytlici, jelikož pevné krzno, které jsem pod ní nosíval, se na mně rozpadlo během válečných let – ba i samotné brnění už neslo známky rzi. Svědomitost, nejen týkající se starosti o majetek, nepatřila k mým ctnostem. Lenost pak byla příčinou toho, že jsem ve zbroji spával, místo abych ji odkládal. A mé už dávno ne mladé tělo mi jaksepatří oplácelo mou nedbalost a bezohlednost. – 11 –
PETR
J A RO N Ě K
Usedl jsem s pokrčenými koleny a položil si hlavu do dlaní. Po tom snu – noční můře, která mi seděla na prsou a svými špičatými drápy se mi zatínala až do kůže i přes starý hauberk –, jsem se cítil otřesený. Ale na vině nebyla jen ta zlá, drápatá stvůra. Mou myslí putoval mrak už delší dobu. Po celý čas, kdy bylo jasné, že moje práce v cizích krajinách končí – a že se po tolika letech vrátím do svého rodiště. Nebyl to strach z návratu, a už vůbec ne nechuť. Svůj kraj jsem nadevše miloval. Byla to tíseň. Melancholie smíšená se stínem předtuchy – onoho nepopsatelného pocitu úzkosti, které nedokážete přiřadit význam. A čím marněji hledáte příčinu, tím víc vás zevnitř rozechvívá. Je všudypřítomná. Někdy pálí, jindy mrazí. Ze snahy nabýt pevnou půdu pod nohama a zaplašit chmury mě vytrhlo vrznutí dveří. „Promiň, pane, nechtěl jsem tě budit, ale kravka už potřebuje obstarat, nechal jsem tě spát, dokud to šlo,“ promluvil vlídným, vetchým hlasem stařík a s dřevěnou trojnožkou v ruce se prosmýkl do chléva. V těsném prostoru malých dveří a nízkého stropu se krčil víc, než jak by jej nejspíš ohýbalo samotné stáří. „Běž do chalupy a najez se,“ pobídl mne. „Vydám se hned na cestu, děkuju za nocleh.“ Snažil jsem se mluvit přívětivě, ale věta ze mě vyšla úsečně. Mluvení bylo vždy mou slabou stránkou. Nedokázal jsem nahlas formulovat slova tak, jak jsem je slyšel v duchu – a to jsem se nenarodil s křivými ústy nebo jinou zjevnou vadou ani se mi nezadrhávaly myšlenky. Chyba musela být někde na cestě mezi myslí a hrdlem. Starý hospodář mě už nevnímal. Věnoval se dojení a já jsem téměř v pokleku opustil chlév. Měl jsem před sebou už jen kousek cesty. Nechal jsem vísku Malenovice za zády a vnořil se do houštin lemujících úvoz ke Zlínu. Když mě zeleň uvolnila ze sevření, otevřel se přede mnou výhled na dlouhé hřebeny vrcholů ukrytých pod neprostupným pláštěm hlubokých hvozdů, které z jihu a severu strážily řeku. Kopce a kraj jsem poznával. Prastaré zkroucené duby. Kousky řídkého pastevního lesa. Balvany, které vypadaly jako zkamenělí duchové z dávných časů. I několik zarostlých, opuštěných chýší. Mnohé mi bylo známé. Pamatoval jsem si některé stromy i kameny. Ale ještě víc se změnilo. Za chvíli už jsem viděl roubené domy s dvory ohrazenými proutěnými ploty. Tiskly se k sobě v těsném sevření podél cesty. Hodně jich bylo no– 12 –
O S PA L Á
S L O VA N S K Á D Í R A
vých. Vesnice, která bývala za mých mladých let rozptýlena do usedlostí ležících v krajině jako ledabyle hozené kostky, měnila tvář už před mým odjezdem. Přicházeli noví osadníci. Jejich zástupy v houfech křižovaly krajinou Čech a Moravy. Mířili sem zblízka i z cizích západních zemí a hledali volné místo s dostatkem půdy, kde budou moci v klidu žít. Staří zlínští usedlíci umírali a s nimi zanikaly i jejich usedlosti. Mladí nebo nově přišedší se stahovali ke kostelíku na rozcestí. Chalupy si stavěli v řadách vedle sebe, obrácené průčelími k cestě. Polnosti a sady se táhly dozadu za obydlí. Takových vesnic jsem za léta, co jsem byl pryč, viděl hodně. Srdce vsi teď tvořilo zlínské rozcestí, které bývalo významné odjakživa. Zlín samotný ale působil smutnějším a zanedbanějším dojmem než dříve. Živě si pamatuju nádherné ovocné háje, zejména jabloňové, na jižních svazích za řekou, velkolepé trhy a čilý ruch ve vesnici za mého dětství. Ve vzpomínkách vypadá vše jako ozářené zlatistými paprsky. Ale tehdy lidé a obchodníci, kteří tudy projížděli nebo sem přicházeli kvůli trhu, městu opravdu říkali „Zlaté jablko“. Kvůli těm krásným sadům, ale i pro mnohé výstavní chalupy a zdejší hojnost, o které se mluvilo v okolí. Vesnice se mnoho let před mým návratem stala terčem nájezdů tatarských hord. Já s nimi po boku svého pána bojoval na jiných místech. Jejich hlavní vojsko táhlo Moravou daleko na západ od Zlína, ale oddělené tlupy se potulovaly po celé krajině – a slyšel jsem, že se objevovaly i několik let poté, co jejich krajané odtáhli zpátky do horoucích pekel na východě, odkud se kdysi vynořili. Ves se už nevzpamatovala, spíše naopak. Právo trhu se přesunulo na blízké Vizovice a Zlín se ponořil do ospalé strnulosti. Nemohli za to jen cizí nájezdníci. Úrody byly rok od roku slabší, někdy až žalostné, a dlouhá léta a teplé zimy mého dětství odvál čas. Kraj se nořil do chladu a šera, které houstly, jako by se odtud dobré časy a světlo pomalu vytrácely a svět mých jarých let se hroužil do dlouhého zimního spánku.
– 13 –
II. Můj příjezd do rodné vsi nebyl ve znamení slavného návratu. Nevítali mě příbuzní ani známí, kteří by se ke mně vrhali s pozdravy a objetími. Nebylo divu. Z těch, kteří by mě mohli pamatovat, už většina zemřela nebo odešla hledat své místo na světě jinam. Mladí a noví osadníci si mě už pamatovat nemohli – a i kdyby se tací našli, nepoznali by mě. Má hlava zchudla o vlasy, ale zbohatla o jmění vrásek, pár jizev a husté, světlé vousy, které jsem si nechával růst za válečných let. A ani já jsem z těch tváří, které o mě zavadily pohledem, nikoho nepoznával. Ve vesnici bylo podezřele mrtvo. Pár lidí se věnovalo práci na poli nebo dvorku a jedna stařena seděla před svou chalupou a pletla košík z proutí. Ve vsi panovala tísnivá atmosféra, která by se dala krájet. Ačkoli ve mně hlodala zvědavost, nehodlal jsem se vyptávat. Pokračoval jsem k rozestavěné panské tvrzi, která byla na dva tisíce kroků jižně od dřevěného kostelíku. Cesta stoupala do svahu k hřebeni, jenž uzavíral zlínské údolí. Překvapilo mě, že slunce, které ještě před hodinou ozařovalo kraj a dávalo vyniknout pestré paletě barev již mírně žloutnoucího listí, zmizelo za chuchvalci šedivých mračen. Přihnala se odkudsi z jihozápadu a postupně vyplnila celé nebe. Nezbývala ani skulina, kudy by pronikla modř nebo světlo. Nad krajem se zešeřilo a začalo poprchávat. Brzy se přede mnou otevřel výhled, který jsem dosud neznal. Za potokem, klesajícím podél cesty dolů k řece, se do stran rozbíhala kůlová palisáda s bránou. Hráz obepínala nevysoký skalnatý ostroh, na němž se rozkládala nová tvrz. Na pohled se nelišila od jiných. Podobné vyrůstaly ve strategicky významnějších sídlech jako houby po dešti. Hradby z kamene a hlíny nepřesahovaly výšku dvou mužů a obepínaly úzký, podlouhlý vrch ostrožny. Vstupní brána byla přivrácena směrem na jih k cestě a vypínala se u ní čtyřhranná zděná věž s podsebitím, která asi o dva násobky převyšovala hradby. Víc zpoza palisády vidět nebylo. Ale ten pohled ve mně zvědavost neprobu– 14 –
O S PA L Á
S L O VA N S K Á D Í R A
dil. Ani nevím proč, snad z hrdosti ke svému rodišti jsem se domníval, že se zde bude po mém příjezdu tyčit mohutný hrad – palác podobný těm, které jsem viděl ve velkých městech. S olbřímími hradbami čnějícími do výše deseti mužů. Přičetl jsem očekávání na vrub své dětinskosti. Kolem tvrze bylo živěji než ve vsi. Pár robotníků a nádeníků se opíralo o nářadí, jiní předstírali práci nebo posedávali u chatrčí, které v okolí palisády vyrostly. U brány stál ozbrojenec oděný v kabátci a železném klobouku, zapřený o kopí jako opilec, který se stěží udrží na nohou. „Zdravím, pan Vilém je přítomen?!“ vyštěkl jsem na muže. Jeho ledabylost a ignorance mě popudily. Unylým gestem si přizvedl krempu kloboukové přilby, aby mě lépe viděl, nepřestávaje se kývavě opírat o ratiště. „Zdravím tě, pane,“ pronesl. Jazyk měl ztěžklý pivem, ale trochu ožil, když mě uviděl. Narovnal se, ustoupil z cesty a nechal mě projet otevřenou bránou. Za palisádou jsem spatřil příkop široký na pět sáhů, přes který jsem se po dřevěném můstku dostal až k hlavní bráně tvrze. Za ní se mi už naskytl výhled na nádvoří, kde se pohybovalo několik ozbrojenců a pár sloužících. U boční části hradby leželo rozložené lešení. Přelétl jsem pohledem stáj i dlouhý dřevěný srub, přiléhající k valu, a pár dalších stavení. Mou pozornost upoutal teprve samotný pánův dům. Ležel na protilehlé straně nádvoří u zadní hradby a na výšku přes ni přečníval. Nijak se nelišil od ostatních panských rezidencí na vesnických tvrzích. Na vysoké, robustní podezdívce z pískovce a opuky s delší stranou asi tucet sáhů dlouhou se vypínal srubový, roubený dům z mohutných klád s pěknou střechou z dřevěných šindelů. „Pane Hensline!“ Pohled mi padl na dobře oblečeného muže, který se ke mně řítil kolébavými kroky. Při chůzi si přidržoval spodní lem dlouhé červené tuniky, aby ho chránil od bláta, které už začínalo v důsledku deštíku pokrývat nádvoří. Ihned jsem poznal pana Miroslava z Malenovic. Drobného šlechtice, který u mého pána působil v různých funkcích. Nyní se stal purkrabím na nové tvrzi, dohlížel na její stavbu a v pánově nepřítomnosti měl i značné pravomoci při správě celého panství. Překvapilo mě – a snad i potěšilo –, že mě ihned poznal, přestože jsme se několik let neviděli. „Pane Hensline,“ zopakoval. – 15 –
PETR
J A RO N Ě K
Byl to otylý muž libující si v přepychu a zpravidla pohrdal jakoukoli tělesnou činností. Nicméně byl také veselého, dobrosrdečného a poctivého srdce – což je u hodnostářů vzácnější jev než panenství na svatebním loži. „Buď zdráv, pane Miroslave,“ pozdravil jsem. „Vítej, skoro jsem tě už nepoznal. Ale jsi očekáván.“ Ta slova se mi propálila až do žaludku. Zněla naléhavě a to nevěstilo nic dobrého. Doufal jsem, že si po příjezdu domů a po ohlášení u pána odpočinu. Můj počáteční dobrý pocit, že vidím známou a vlídnou tvář, vystřídala trpkost a počínající sklíčení. Můj pán byl čestný a dobrý muž, jeho požadavky ale nebývaly malé a většinou obnášely dlouhý čas strávený ve válce daleko od domova. Zatímco se mi hlavou honily chmury a padala na mě trudnomyslnost, pan Miroslav mě vedl do velkého sálu tvrze. Huba mu drnčela jako povoz na podemleté cestě, ale obsah jeho slov jsem už nevnímal. Ve velkém sále panovalo přítmí. Ač byly okenice sundané, malinkými okny sem nepronikalo ze zachmuřeného nebe téměř žádné světlo. Z ústí loučí se po zdech až ke stropu sápaly rudožluté pařáty mihotavých plamenů, jako by chtěly uniknout ze zajetí a chopit se v místnosti vlády. Zatím jen osvětlovaly několik kožešin na zdech, jednu jelení hlavu a pár zavěšených šedých štítů se zvlněným, kosmým pruhem, jehož modrá barva se v přítmí jevila jako černá. Byl to erbovní znak mého pána a jeho rodu. Uprostřed síně stál dlouhý stůl s celou řadou sice pohodlně vypadajících, ale obyčejných křesel. V čele pak trůnilo jedno výstavní. Opatřené vysokým, zdobným opěradlem a bohatě malované. A v rohu se rozkládal velký krb, v jehož útrobách povzdychával hasnoucí oheň. Z komnaty za sálem vyšel můj pán, Vilém z Hustopečí. Významný šlechtic, v jehož službách jsem strávil více než patnáct let a který byl pánem Zlína a mnoha dalších osad v okolí. Byl to statný, pohledný muž s kudrnatými vlasy, které barvou připomínaly jádra vlašských ořechů. Pohled jeho tmavě zelených očí byl pichlavý a trochu nepříjemný, protože nikdy nedal najevo, co se za ním skrývá. Pan Vilém nebyl obyčejný a přímočarý muž – naopak. Alespoň dle mého bezvýznamného názoru vynikal nad jiné chytrostí, břitkým důvtipem a neortodoxním chováním ve společnosti blízkého okruhu věrných. I ke mně se choval spíše jako k příteli a druhovi než jako k poddanému zbrojnošovi a vysloužil jsem si u něj netradiční postavení. – 16 –
O S PA L Á
S L O VA N S K Á D Í R A
Poklekl jsem na jedno koleno a sklonil hlavu. Pan Vilém si mě naoko nevšímal. Nesl se v jemném plášti podšitém bobří kožešinou a usadil se do zdobeného křesla v čele stolu. Jeho výstřednosti mě už dávno neudivovaly, ale i po těch letech mě rozrušovaly. Dnes mám dojem, že si se mnou trochu pohrával. Každého hned prokoukl a nejspíš se bavil mou nejistotou tváří v tvář jeho vystupování. Tak nebo onak – někdy se pan Vilém choval podle protokolu, jindy nepředloženě a svérázně. Ale ať už se jevil okolí jakkoli, patřil k nejmoudřejším a nejdůslednějším šlechticům. „Pane Miroslave, prosím, ať mi někdo donese víno,“ pronesl konečně. Já jsem stále klečel, čekaje na slovo vysvobození. „Zdravím tě, můj as nejmilejší rytíři. Nenech se přemlouvat a posaď se u nás.“ Takový titul mi nepříslušel. Ani tak familiární tón. To byl pro Viléma z Hustopečí příznačný způsob vyjadřování, když byl v dobrém rozmaru. Uvolnil jsem se. Zdálo se, že situace není tak hrůzostrašná, jak jsem se po setkání s panem Miroslavem zalekl. Vstal jsem a usadil se na jednu ze stolic v uctivé vzdálenosti od pána. Na další slova došlo teprve tehdy, když stál na stole džbánek vína a dvě měděné číšky. Děvečka, která občerstvení donesla, se na pana Viléma významně podívala s tichou otázkou. Ten pokynul, a tak nalila víno i mně. Když jsem se na pobídku svého pána zhluboka napil, rozlilo se mi tělem slastné teplo a dobrý pocit. Muselo to být silné víno a taky jsem si od pití stačil notně odvyknout. „Nuže, jaký byl návrat domů po letech?“ zeptal se Vilém a sám si doléval víno, jelikož služebnou poslal pryč. Poté vstal, aby doplnil číši i mně. „Děkuji, pane, ehm… mnohé se změnilo.“ „Výřečný jako vždy,“ usmál se pan Vilém a přihnul si. Potom jeho tvář zvážněla. „Nebudu chodit kolem horké kaše, musím brzy odjet na své panství do Hustopečí a nevím, jak dlouho se tam zdržím, ale tady se stala taková nemilá věc,“ odmlčel se. „Udál se podivný zločin. Chvíli před tím, než jsem dorazil z Čech, tady byla zabita mladá dívka. Ale ne jen tak obyčejně,“ pan Vilém si opět dolil víno a napil se. „Někdo jí usekl hlavu a podle všeho si ji i nechal.“ Zmínka o tom, že si mordýř odnesl hlavu, byla zajímavá, ale jinak na té situaci nebylo pranic zvláštního. Na mysli mi vytanul obrázek zhrzeného – 17 –
PETR
J A RO N Ě K
milence nebo podvedeného manžela. Zločinu spáchaného v návalu šílenství. Tak jako tak to ve mně vzbuzovalo obavy i zvědavost, co se z toho vyvine. S ohledem na důsledky pro mě. „Vrah byl dopaden, pane?“ zeptal jsem se, protože ticho už trvalo dlouho. „Ale kdeže,“ prohodil pan Vilém. „A to není zdaleka to nejzajímavější. Později se totiž událost opakovala.“ Tím se rozplynula moje původní představa a začala ve mně převažovat zvědavost. „Hlava opět odnesena?“ vyhrkl jsem poněkud divoce, jelikož dva poháry vína vypité rychle za sebou mi rozvázaly jazyk. „Ó ano. Jsou tomu asi dva týdny. Ale nejzajímavější je na tom vysvětlení místních. Někteří z nich totiž tvrdí, že spatřili jezdce. Ozbrojence, který nemá obličej a jezdí na obrovském vraníkovi. Na detaily si nevzpomínám. Zjišťoval to můj velitel stráží. Vyslechneš ho.“ Poslední slova mě vytrhla z rodícího se dobrého rozmaru způsobeného vínem a zajímavou historkou. „Podívej, milý Hensline, jak jsem už řekl, musím se brzy vydat na cestu. Možná už zítra, určitě ale v nejbližších dnech – a nemám čas řešit takové záležitosti. Ať už tady doopravdy řádí černý rytíř, nebo jsou to vidiny, které místní mají z… na můj vkus až přespříliš silného moku, kterým se tu nalévají – některé věci jsou jasné. Máme tu dvě zamordované mladé dívky, což je záležitost, která v malé vesnici vzbudí nežádoucí rozruch. Asi tomu rozumíš, ne?“ „Ne všemu jsem rozuměl, ale podstatu snad chápu, pane,“ přitakal jsem. Pan Vilém se dostal do ráže a mluvil zostra až hněvivě, ale věděl jsem, že jeho zlost není mířena na mě – měl vášnivou povahu, která ho při řeči snadno pohltila. „Výborně.“ Vilém z Hustopečí se zhluboka nadechl, aby vychladl, a pokračoval mírněji, ale přesto důrazně. „Po tobě, milý Hensline, budu chtít, aby ses postaral, že se tyto věci nebudou opakovat. Jsi místní, rozumíš té jejich mluvě, ze které já nejsem moudrý. A nechci, aby se mi tu vesničani houfovali, spřádali plány a reptali, že se nezabývám jejich problémy. Jak se té věci ujmeš, je na tobě. A ještě druhá věc. Přijede sem můj syn, Petr ze Slopného. Je sice už dospělý, ale stále mladý. Trochu mi na něj dohlédneš.“ – 18 –
O S PA L Á
S L O VA N S K Á D Í R A
Pan Vilém se opět odmlčel, aby si dolil pohár, a nabídl totéž i mně. Neodmítl jsem. „Nuže, dá se říci, že zdejší kraj budete mít společně s mým synem a panem Miroslavem na starost. Pan Miroslav se postará o věci správní, které jdou mimo tebe a ve kterých zatím není zběhlý ani můj syn. S Petrem budete dohlížet na pořádek a ty se zejména soustřeď na záležitost, o které jsme mluvili – než se vrátím, ať je to vyřízené. Pokyny a veškeré podrobnosti o dalším chodu panství zná pan Miroslav. Teď si u něj vyzvedni svůj plat. Pokud se nechceš na nic zeptat, můžeš jít.“ „Nechci, pane. Jak přikazuješ.“ Nejspíš bych se byl chtěl pana Viléma tehdy zeptat na spoustu věcí, ale jeho slova mě zaskočila a žádné kloudné otázky mi na mysl nepřicházely. Když jsem vratkým krokem zatíženým svěřenými úkoly opouštěl velký sál, tušil jsem, že mě čekají náročné časy. Snesl bych raději, kdyby mě poslal do války, neboť tam bych věděl, co mám dělat. Ale lovit vrahy jsem neuměl. Kde jsem měl začít s úkolem, který přede mnou stál?
– 19 –
III. „Tak, pane Hensline, mám pro tebe nachystané peníze. Mzdu za tvou věrnou službu. A je to malé jmění. Pan Vilém byl jako obvykle velmi štědrý,“ vysvětloval mi pan Miroslav z Malenovic, když jsem zavítal do jeho komnaty. „Odečteny byly jen určité výdaje spojené s vedením tažení a tvé kapesné,“ pokračoval, „ale jedná se o celkem malé částky. Stále máš u svého pána za deset let služby dva tisíce denárů, zaokrouhleno velkoryse nahoru.“ Užasl jsem. O takové sumě jsem nikdy ani neslyšel, natož abych si představil, že bych ji mohl vlastnit. Pravda, náležela mi odměna za mnoho let služby, ale neměl jsem dobrou představu, kolik by to mělo být. Za léta, co jsme byli s pánem pryč, a ve válkách mi dával jen menší částky na různé každodenní výdaje. Pohromadě jsem v měšci nenosil více než dvacet, třicet plecháčů. A teď dva tisíce. Přitom najíst a opít jsem se mohl dosyta i za deset denárů. „Vidím, že jsi překvapen,“ odhadl pan Miroslav. „Teď je ale třeba vyřešit, jakým způsobem ti obnos vyplatím. Pokud budeš souhlasit, mohu ti dát sto denárů, které by ti měly na čas stačit. A pan Vilém mi doporučil, abych ti za zvýhodněnou cenu poskytl novou zbroj, šaty, vybavení a koně. Pokud máš další potřeby, požadavky nebo přání, neváhej je vyslovit a můžeme se domluvit, případně ti vše potřebné postupem času obstarám.“ Šaty i zbroj se na mně rozpadaly a starého koně už jsem chtěl nechat v pokoji dožít na svém hospodářství. Návrh jsem přijal a v podvečer jsem odjížděl z hradiště s novým koněm – mladým a statným ryzákem, na kterého jsem naložil krásnou kroužkovou košili s kapucí a rukavicemi; kroužkové nohavice; pevný prošívaný kabátec; přilbici; trojhranný štít; dvě režné kytlice; bruchy a nohavice; nové pevné škorně a pár dalších věcí, včetně naditého měšce zvonícího stříbrem. Meč a sekeru jsem si ponechal své – ze zvyku i pro jejich ucházející stav. Za výše zmíněné mi bylo odečteno osm set denárů z mé desetileté mzdy. – 20 –
O S PA L Á
S L O VA N S K Á D Í R A
Zaváhal jsem, zda jsem se neunáhlil a nevydal značný díl svého jmění zbrkle. Ale byla to rozumná cena a radost z pěkných věcí ve mně převážila. Navíc jsem nikdy moc peněz nepotřeboval a měl jsem ve Zlíně hospodářství zděděné po otci, jenž býval ve vsi fojtem. Část půdy po dobu mé nepřítomnosti obstarával hofer Martin se ženou a se dvěma dcerami, kteří měli prostou chýši kus za mou usedlostí. Právě tam vedly mé další kroky, abych se konečně trochu zabydlel. Od nové tvrze stál můj dům směrem na severovýchod, za cestou a ještě kus za potokem. Vedla k němu už sotva patrná pěšina pařezinou. Trsy kmenů mladých habrů, buků a jilmů střídal sem tam košatý a mohutný výstavek dubu a listí už místy počínalo žloutnout. Lávka přes potok vypadala udržovaně, ale zjistil jsem, že cestu používal jenom hofer Martin s rodinou. Hospodářství se ocitlo kus za vesnicí. Mimo dění a mimo zájem. Nevím, zda býval dům za starých časů natolik jiný, nebo to byl jen odraz zašlých vzpomínek. Když jsem ho ale po letech uviděl, až mě zabolelo u srdce. Tak smutně a opuštěně působilo místo, kde jsem strávil nejkrásnější léta svého života. Byl to však stále tentýž roubený dům se šindelovou střechou, obklopený stájemi, chlévem a chatrčí, jejíž prostou doškovou střechou unikal kouř. Tam žil hofer Martin s ženou Ladou a dcerami. Dvorek byl obehnán vyplétaným plotem a po svahu směrem k řece se táhlo rozorané pole. Za domem bývaly ovocné stromy a záhony zeleniny. Nad ním se rozkládala malá louka, která přecházela v bučinu. Do ní jsme dřív vodívali prasata na pastvu. Vzpomněl jsem si, jak vynikající chuť po bukvicích a žaludech mělo vepřové od matky. Teď se vše zdálo zpustlejší, zarostlé mlázím, divočejší. Usedlost, která bývala významným místem vesnice, se dostávala do sevření lesů. Nejenže zmizela z dohledu, ale mizel i výhled, který odsud býval do kraje. Ovocných stromů zbylo jen pár a velká část polí dlouho ležela ladem. Když jsem přijel blíž, zahlédl jsem kus od domu muže, jak vláčí pole bránou zapřaženou za koně. Zamával jsem a zavolal na něj ze sedla. Ačkoli jsem jej dobře neviděl, předpokládal jsem, že je to hofer Martin. Muž zanechal práce a spěchal ke mně. „Pane Hensline,“ volal a těžce překračoval hroudy hlíny. Když dorazil blíž, sesedl jsem z koně a podal mu ruku na přivítanou. Byl udýchaný z práce a plátěnou čapkou si z čela utíral hlínu a pot. „Už jsme tě čekali. Zprávy, že přijedeš, se k nám donesly už před žněmi,“ pravil. – 21 –
PETR
J A RO N Ě K
„Kde máš ženu a dcery, že ti nepomáhají?“ „V lese. Sbírají klestí a houby. Zima se letos ohlašuje brzy. Večery už bývají chladné a noci i mrazivé, proto budu i ozim raději vysévat dřív,“ Martin se zarazil a náhle změnil téma. „Pojď, postarám se o koně a přinesu jídlo. Určitě máš po cestě hlad a jsi unavený, pane Hensline.“ Posmrkával a supěl a odváděl koně, přičemž si druhou rukou stále stíral špínu z obličeje. Zamířil jsem za ním a sundal z koní většinu nákladu. Martin mi otevřel dveře domu a slíbil, že zbytek věcí přinese, až obě zvířata ustájí. Překročil jsem práh a vešel dovnitř. Okenice byly zavřené, vzduch zatuchlý a těžký. Přestože byl otec fojtem a chudý rozhodně nebyl, dům byl docela prostý. O nic větší nebo honosnější než ostatní domy ve vsi. Hliněná podlaha, vedle dveří pec, velký stůl s židlemi a lavicí a různé nářadí a náčiní rozvěšené po stěnách a na střešních trámech; a v rohu velká, okovaná, dřevěná truhla s dobrým zámkem. Nic se nezměnilo. Chvíli jsem stál u dveří. Před očima jsem měl obrazy ze svého dětství a mládí. Byl jsem ale jen pozorovatel těch mlhavých přeludů minulosti. Viděl jsem sám sebe, jak sedím u stolu a láduju se kaší. Viděl jsem usměvavou, hladkou tvář své milé matky Liny i ztrhané rysy a dobrácké oči otcovy. Pak se vzpomínky rozpustily a já jsem vykročil k okenicím, abych pustil dovnitř trochu světla. Usadil jsem se na staré lavici, složil hlavu do dlaní a jen tak seděl v tichu jizby, do které otevřenými dveřmi a okny pronikal průvan a šumění listí zvenku. Než jsem se nadál, byl Martin zpátky s otepí dříví – zavřel za sebou dveře a otřásl se chladem, aby mi naznačil, že venku přituhuje. „Rozdělám oheň, pane Hensline, už zase začalo pršet. V noci bude zima.“ Aniž čekal na mou odezvu, vytáhl ocílku a začal chystat oheň. Mlčky jsem jej sledoval a uvažoval, zda je mu můj návrat vhod. Když jsem byl pryč, mohl tu být svým pánem. Obdělával pole a přivydělával si na živobytí opravováním nářadí a domácího náčiní, pokud jsem věděl. Teď měl zpátky pána domu, který mu bude překážet. Ze zamyšlení mě vytrhlo praskání plamenů, které vyšlehly v peci. Martin odběhl a vrátil se s jídlem. S miskou žitné kaše a kouskem tmavého chleba. „Posaď se, Martine,“ řekl jsem mu, když se měl zase k odchodu. Měl jsem v úmyslu se ho zeptat na záležitost, kterou mě zaúkoloval můj pán, ačkoli jsem vůbec netušil, jak začít. Dal jsem si proto pár soust docela chutné kaše a teprve pak jsem se pustil do povídání. – 22 –
O S PA L Á
S L O VA N S K Á D Í R A
„Budu tady mít práci, kterou mi svěřil sám pan Vilém.“ Martin pozvedl obočí – nechápavě nebo možná zvědavě. Hltal jsem zbytky kaše a ztvrdlého chleba a s dalšími slovy jsem si dával na čas. „Prý se tady dějí divné věci a já mám za úkol postarat se, aby se už neděly.“ Zamračil jsem se nad směšnou kostrbatostí vlastní věty. Lépe jít rovnou k věci. Koneckonců, kaše už vystydla a nemělo smysl kolem ní chodit. Odsunul jsem misku a bez okolků řekl: „Údajně tu řádí vrah, který zabíjí mladá děvčata.“ Martin nejdřív údivem vytřeštil oči a potom rychle odvrátil hlavu. Okamžitě mi došlo, že tohle je to poslední téma, o kterém by měl chuť cokoli slyšet, natož aby o něm mluvil. Sám měl dvě mladé, dosud neprovdané dcery, o které se musel obávat. Měl jsem pochopení, ale nikoli na vybranou. Potřeboval jsem o událostech zjistit víc. A věc se měla bohužel tak, že kromě pana Viléma a pana Miroslava, kteří na mě neměli čas, mi ve Zlíně byl Martin nejbližší a nejznámější osobou. „Musíš mi říct, co o tom víš. Dostal jsem za úkol toho zabijáka vypátrat. Můžeš mi s tím pomoci?“ Martin se na mě otočil se zoufalým výrazem v obličeji a nevěřícně a bezmocně pokyvoval hlavou. „Odpusť, pane, ale to je bláznovství. Ten úkol, který jsi dostal – nenuť mě o tom mluvit. Je to strašné. Vesnice se od té doby, cos odjel, změnila. Kraj se změnil. Všechno je temné a chladné. Přijel z pekla, přijel si pro nás a přináší zkázu,“ chrlil ze sebe a při těch slovech se roztřásl, zaklokotalo mu v hrdle a hlava mu spadla do dlaní. Očekával jsem, že to pro něj nebude příjemné téma, ale jeho odezva mě zaskočila. Dvě mrtvé dívky přece nejsou konec světa – přesto právě tak to Martin líčil. Nevěděl jsem, jestli nepodlehl slabosti či nemoci mysli. Nechtělo se mi věřit, že by lidé brali strašidelnou historku s takovou vážností. Vesničané se soustavně děsili podobnými zkazkami. Jako malý jsem jich znal za každý prst na ruce i noze aspoň jednu. Nikdo se kvůli nim ale nehroutil, ani děti. „Jakou zkázu? O čem to mluvíš, Martine?“ vyzvídal jsem nedbaje jeho stavu. „Zkázu nás všech, pane. Copak nevíš, že ten jezdec přichází z útrob pekel? Bůh jej na nás poslal, aby nás smetl.“ – 23 –
PETR
J A RO N Ě K
Jeho tragický tón mě popíchnul a opáčil jsem: „Jednoho jezdce? Neměli by na takovou zkázu být aspoň čtyři?“ Hned jsem své jízlivosti zalitoval. Martin se prudce vzpřímil a odtáhl se. Zatvářil se uraženě. „Rouhání nám myslím nepomůže, pane,“ prohlásil. Nechtěl jsem přilévat olej do ohně. Nasadil jsem zúčastněnější výraz. Kdybych si v těchto věcech nedal pozor, mohl bych přijít k újmě nebo se dostat do potíží. Stačilo, aby se Martin o mé uštěpačnosti zmínil faráři. Zahrávat si s duchovenstvem nebyl dobrý nápad. „Martine, pokud mi povíš, co víš, budu moci spíš zjistit, co se s tím dá dělat,“ pronesl jsem s nejvyšší strojenou vážností a významně jsem se mu díval do očí. Trochu se uklidnil. „Co bys s tím mohl dělat, pane Hensline? Jde to přece mimo nás. Mimo náš svět a naši moc.“ Martin se zhroutil zpět na lavici. „Třeba nebude tak zle. Možná už se neukáže,“ chlácholil jsem jej. „Kdy ho ve vesnici viděli naposledy?“ „Ve vesnici?!“ zděsil se Martin. „Tam se nikdy neukázal. Ta děvčata zabil za vsí a viděl ho jenom rybář Marek, co žije dole u řeky. A mladý syn brtníka Adama.“ Rozhodl jsem se, že nebudu Martina dál trápit a zkusím nazítří štěstí u někoho s méně slabou povahou. Poděkoval jsem mu za jídlo i odpovědi a on mě zanechal v mém příbytku. Odcházel očividně nedobře naladěn. Přemýšlel jsem o tom, co mi říkal, a neměl jsem radost z toho, jaký strach a řeči kolují vesnicí. Bylo mi jasné, že o to bude těžší se něco kloudného dozvědět. Mohl jsem sice doufat, že zabiják se už neukáže a celá záležitost vyzní do ztracena. Nebyl jsem si ale jistý, zda se pan Vilém spokojí s takovým výsledkem mé práce. Ten den jsem se ještě setkal s Martinovou ženou a dcerami – on sám se mi nejspíš vyhýbal.
– 24 –
Petr Jaroněk Ospalá slovanská díra Ilustrace na obálce Mikuláš Podprocký. Grafická úprava obálky Martin Radimecký. Sazba Petr Teichman. Odpovědný redaktor Richard Klíčník. Jazyková redakce Michaela Rampasová. Korektury Anežka Dudková a Soňa Čapková. Technický redaktor Milan Dorazil. V roce 2019 vydalo nakladatelství ARGO, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, www.argo.cz, argo@argo.cz, jako svou 3880. publikaci. První vydání. Vytiskla tiskárna Akcent. ISBN 978-80-257-2777-5 Aktuality o našich titulech můžete sledovat na www.facebook.com/argo.cz Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice tel. 226 519 383 e-mail: odbyt@kosmas.cz www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz