Sestavil
Hans-Åke Lilja
Carcosa Kroměříž, 2018
3
SHINING IN THE DARK Copyright © 2017 by Hans-Åke Lilja THE BLUE AIR COMPRESSOR Copyright © 1971 by Stephen King. Used with permission. All rights reserved. Reproduced by permission of The Lotts Agency THE NET Copyright © 2006 by Jack Ketchum and P. D. Cacek THE NOVEL OF THE HOLOCAUST Copyright © 2006 by Stewart O'Nan AELIANA Copyright © 2017 by Bev Vincent PIDGIN AND THERESA Copyright © 1993 by Clive Barker AN END TO ALL THINGS Copyright © 2017 by Brian Keene CEMETERY DANCE Copyright © 2017 by Richard Chizmar DRAWN TO THE FLAME Copyright © 2017 by Kevin Quigley THE COMPANION Copyright © 1976 by Ramsey Campbell A MOTHER'S LOVE Copyright © 2017 by Brian James Freeman THE KEEPER'S COMPANION Copyright © 2017 by John Ajvide Lindqvist Překlad (translation) © Milan Žáček, 2018 Obálka (jacket illustration) © Vincent Chong, 2017 Grafická úprava obálky (jacket layout design) © Josef Žáček Czech edition © Carcosa – Tatiana Žáčková, 2018 ISBN 978-80-88243-10-6
4
Všem čtenářům Liljovy knihovny. Kdyby nebylo vás, tato kniha by nikdy nevznikla! Stephenu Kingovi. Jsem připravený na dalších dvacet let, doufám, že vy také.
5
6
John Ajvide Lindqvist Strážcův průvodce 1 Albert se narodil, aby se stal pánem hry. Už jako malý prováděl kamarády fantasy světy, v nichž pátrali po pokladech a bojovali s příšerami. Měl autoritu, měl představivost. A vládl jazykem. Jeho matka byla poměrně známá spisovatelka dětských knih a jeho otec učil švédštinu na střední škole. Odmalička byl účastníkem konverzace, při níž se jeho názory přijímaly s naprostou vážností. Číst a psát uměl ještě před nástupem do školy a slovní zásobou nijak zásadně nezaostával za svým učitelem. Na prvním i druhém stupni doslova a do písmene hltal jednu knihu za druhou, hlavně pokud šlo o fantasy a horory. Nikdy ho nezajímal sport a měl pouze hrstku kamarádů. Proto si četl. Hrával si i na Xboxu, ale ten, dá-li se to tak říct, pro něho nebyl to pravé ořechové. V průběhu let v něm začal sílit neurčitý pocit nespokojenosti, jako by někde mohlo existo-
209
John Ajvide Lindqvist
vat něco, čeho by mohl dosáhnout, něco, co nicméně neuměl přesně pojmenovat. Ve dvanácti letech byl uveden do světa hry na hrdiny zvané Dungeons and Dragons, najednou přesně věděl, co je ona nepostižitelná věc zač. Knihy, které hru doplňovaly, obsahovaly znalosti, jež se daly využívat i navzdory tomu, že nemají reálný základ: podrobné mapy smyšlených světadílů, vytvořené čistě za účelem hry. Když se Albert po několika týdnech příprav stal pánem hry, zakusil pocit, jako by do sebe konečně zapadly dílky jeho já, které od jeho nejútlejšího dětství byly halabala poházené a nijak nevyužité. V čele hracího stolu pomocí slov vyvolával nebezpečí a radosti, postavy a příšery ze Ztracených říší, a trojice chlapců, s nimiž hrál, ho uhranutě poslouchala. Albert poznal, že tohle je to pravé ořechové. Autorita, představivost, jazyk. Kvůli tomuhle se narodil. *** Ve škole Albert nikdy oblíbený nebyl, ale zároveň ho nikdo nešikanoval. Měl dva kamarády, Toreho a Willeho; a je pravda, že když pronášeli hlášky z Pána prstenů, ostatní spolužáci je hned měli za geeky, ale do ničeho horšího se proti nim nepouštěli. Temná energie třídy se soustředila hlavně na Oswalda, uhrovitého, zavalitého kluka, který navíc ani dvakrát nevoněl. Oswald se svými jazykovými a vzdělávacími schopnostmi měl ve skutečnosti k Albertovi nejblíž, ale kdo se kamarádíčkoval s Oswaldem, byl hned lúzr, takže když si ostatní Oswalda vybrali za terč, Albert se bez váhání připojil k většině. Měl nadání na vymýšlení přiléhavých přezdívek. Byl to například on, kdo přišel s nápadem, že by se Oswaldovi, s odkazem na jeho tělesné proporce a nepříjemný zápach, kterým byl neustále obklopený, mohlo říkat Prdící polštářek. A toto přízvisko Oswalda provázelo dlouhá léta.
210
Strážcův průvodce
Albert měl o sobě vysoké mínění. Věděl, že je inteligentnější než většina jeho spolužáků, že se umí lépe vyjadřovat a že díky svým rozumovým schopnostem dokáže nad ostatními získat moc. Lidé jako Oswald neměli ve svém arzenálu nic, čím by se mu mohli vyrovnat. A přesto to byl Oswald, kdo u Alberta podnítil další vývojový skok. V té době jim už bylo čtrnáct a chodili do osmé třídy. Oswald trochu zhubl a už ani tak nepáchl. Sice se mu pořád říkalo Prdící polštářek, ale s Albertem už se občas zapovídali, protože co naplat, měli stejné literární zájmy. Během jedné takové konverzace Oswald vytáhl knihu, kterou měl právě rozečtenou: Necronomicon – ty nejlepší hrůzostrašné povídky H. P. Lovecrafta. Velká a těžká byla jako cihla. Albert byl dostatečně sečtělý, aby dokázal předstírat hlubší obeznámenost i s takovýmto svazkem a tlustopisem nenuceně listoval, zatímco Oswald se rozplýval nad temným universem stvořeným Lovecraftovou imaginací a obrovským množstvím literárních děl, která na něho byla navázána. Ještě téhož večera Albert požádal svého otce, aby mu knihu objednal z Amazonu. Celý život to u něho bylo stejné; pokud zatoužil po nějaké knize, dostal ji. Během čekání na její doručení si Lovecrafta vyhledával na internetu a nakonec objevil i Chaosium a stolní hru na hrdiny s anglickým názvem Call of Cthulhu. Po dlouhém surfování otce požádal, aby přiobjednal i základní soupis pravidel a také související paperbackovou knížku Strážcův průvodce. Rodiče Alberta podporovali i v hraní na hrdiny. *** Jednoho pátečního večera v únoru Albert vystupoval v roli Strážce arkánních nauk, jak se označoval pán hry v prostředí Call of Cthulhu, v dobrodružství anglicky nazvaném „The Haunting“, což byla začátečnická hra podle manuálu. Jako
211
John Ajvide Lindqvist
obvykle se se svými třemi kamarády sešel ve sklepě jejich domu, místnosti zařízené jako odpočinková zóna s pingpongovým stolem, ponkem a velkým jídelním stolem ideální velikosti právě pro takové příležitosti. Mimo něho byli přítomni Tore a Wille a také Linus, kluk z vedlejší třídy, který často nosil tričko s nápisem „Winter is coming“. Představily se postavy a vymyslelo se jim pozadí a historie, načež Albert průzkumníky prováděl strašidelným domem pana Corbitta. Seznamoval je s báchorkami, které se o něm tradovaly, hrál různé lidi, s nimiž se setkávali, budoval atmosféru, opisoval vlhkost, tmu, hnilobný zápach starobylého domu. Call of Cthulhu se vyznačovalo něčím, co mu chybělo v Dungeons and Dragons: sugestivností. Jistě, člověk cítil jisté napětí, když se připravoval vstoupit do jeskyně, o níž se vědělo, že je dračím doupětem, jenže toto bylo něco jiného. Systém hry, celý svět, kde neustále číhá šílenství, se zdály být vymyšleny tak, aby utvářely dojem jakési podpovrchové hrozby, děsivých podezření. Hráli už několik hodin a právě se chystali sejít do Corbittova sklepa, když na dveře zaklepala Albertova máma. Všichni čtyři vyskočili, jako když je píchne, a hlasitě vyjekli. V té chvíli Albert začal Call of Cthulhu opravdu milovat. Na konci dobrodružství byla jedna z postav mrtvá a druhá vězela pod zámkem v ústavu pro choromyslné. Bylo pět hodin ráno, chlapci vyprázdnili dvanáct plechovek energetického nápoje Celsius a nedokázali se přestat rozplývat nad tím, jak zatraceně dobré to všechno bylo. V místnosti panovalo ovzduší vyčerpané euforičnosti, a kdyby byli o trochu mladší, možná by vyběhli do lesa setřást přemíru emocí a zahrát si na hrdiny i naživo. Místo toho si povídali. Povídali si a povídali, dokud nevyšlo slunce, a až pak se všichni tři Albertovi kamarádi vydali na potácivou cestu domů. Kdysi byly pravé ořechové Dungeons and Dragons, teď jejich místo obsadilo Call of Cthulhu!
212
Strážcův průvodce
Plynuly měsíce a o neuvěřitelných hráčských zážitcích v Albertově sklepě se dozvídali další a další lidé. Zvlášť Linus se nad jejich dobrodružstvími rozplýval, kde se dalo. Situace zašla tak daleko, že je nakonec opatrně oslovili dva nejdrsnější kluci ze třídy a také jejich druhá nejhezčí spolužačka: mohli by si taky někdy zkusit přijít zahrát? Ne, to by nešlo. Šest hráčů bylo na udržení správné atmosféry příliš mnoho, a tak Albert investoval do budoucnosti. Oba kluky a spolužačku jednoho pátečního večera pozval místo své obvyklé skupinky a znovu s nimi sehrál „The Haunting“. Jelikož sám už toto dobrodružství jednou absolvoval, naskytla se mu možnost doladit všechny podrobnosti. Když došlo na hraní, ukázalo se, že tři nováčci nejsou ani zdaleka tak dobří jako Tore, Wille a Linus; postrádali šíři jejich představivosti a nedokázali zůstat konstantně vyladění na charakter své postavy, ale i na nich se podepsala přízračná sugestivnost. Daniel, který se věnoval smíšeným bojovým uměním a v šesté třídě Albertovi vytáhl z kalhot gumu spodního prádla, teď u stolu poulil oči a hltal každé slovo, které Albertovi splynulo ze rtů. Když došlo na výpravu do Corbittova sklepa, Olivia měla tak nahnáno, že se rozbrečela. Z Albertova domu odcházeli asi ve čtyři ráno a všichni se shodli, že tahle hra byla jednou z nejúžasnějších věcí, jakou kdy zažili. Úspěšná investice, dalo by se říct. *** Bylo by přehnané tvrdit, že se Albert poté stal králem, ale rozhodně tím stoupl na ceně. Zažít herní večer u něho ve sklepě si najednou přál kdekdo, a tak vymyslel, že občas uspořádá seanci i pro méně zasvěcené, jen aby si udržel reputaci. Pozvání na hru se neustále domáhal i Oswald, ale Albert ho opakovaně odmítal. Celou dobu zdatně tajil skutečnost, že právě Oswald ho seznámil s Lovecraftovou tvorbou, a ne-
213
John Ajvide Lindqvist
viděl důvod, proč by měl plýtvat nadáním na někoho, kdo by mu ve skutečnosti podkopal jeho status. Kromě toho se Oswald v této věci vyznačoval hlubšími vědomostmi než kdokoli jiný, včetně Alberta. Číst Lovecrafta Willemu, Toremu a Linusovi Albert vyloženě zakázal. Postavy ve hře nevěděly, proti čemu bojují, a proto to neměli vědět ani hráči. Představa, že Oswald se svými encyklopedickými vědomostmi hraje roli zcela neinformovaného člověka, byla jednoduše směšná a Albert to tak Oswaldovi i vysvětlil. Už však nedodal, že se bojí přijít o svou autoritu. Zmínil se však o zápachu, který Oswalda ustavičně obestíral. *** Během letních prázdnin se Albert pustil do něčeho, co plánoval už dlouhou dobu, ale na co jako svědomitý student neměl čas: chtěl vytvořit své vlastní dobrodružství. Se svými třemi kmenovými hráči už prošel Spawn of Tsathoggua, The Fungi from Yuggoth a polovinu Masks of Nyarlathotep, ale teď se v rámci universa Cthulhu chystal vymyslet svůj vlastní svět, ideálně něco, co by se odehrávalo přímo ve Stockholmu. Začal rozvíjet příběh pojednávající o stavbě Stockholmské městské knihovny a tamější místnosti ukrývající zapovězené svazky, mezi nimiž jako hlavní poklad figurovalo De Vermis Mysteriis Ludwiga Prinna, o ohavném kultu vedeném Gunnarem Asplundem, jinak též architektem knihovny, a o poprasku, k němuž dojde při slavnostním otevření knihovny v roce 1928. Na internetu pátral po dobových snímcích města, studoval tramvajové tratě, roli policie, pašování a politickou situaci. Když uprostřed srpna nastoupil do deváté třídy, měl vymyšlené dobrodružství, které se podle jeho mínění mohlo
214
Strážcův průvodce
směle měřit s čímkoliv, co vzešlo z pera Sandyho Petersena, a kojil se ambiciózním plánem sám si svůj text přeložit do angličtiny a prodat ho nakladatelství Chaosium. Vymyslel i název – Kdo číhá v knihovně –, ale zjistil, že ten už někdo použil, a musel se spokojit s o něco méně tajuplným Řezníkem ze Stockholmu. *** Když se přiblížil termín odehrání nového dobrodružství, Alberta opět oslovil Oswald. A nakonec ho přiměla kapitulovat jeho ješitnost. Svůj svět vytvořil podle pravidel, která se do jisté míry vymykala běžným standardům, a Oswaldovi tudíž měla být neznámá, byť normy v řadě ohledů nadále platily způsobem, jenž dával smysl. Oswald byl také jediný člověk se znalostmi takového kalibru, aby mu umožnily plně ocenit Albertův úspěch, takže Albert nakonec Oswaldovi řekl: „Tak jo.“ „Co tak jo?“ zeptal se Oswald s výrazem ve tváři, jímž připomínal psa, jehož páníček právě natáhl ruku pro krabici s laskominami. „Tak jo, můžeš s náma hrát.“ Analogie se psem byla v tu ránu ještě případnější, protože Oswald se roztřásl, otevřel ústa, jako by se chystal začít slintat vzrušením. Než na Alberta stačil vyprsknout, ten rázně zvedl ruku. „Jednou. A jenom v testovacím režimu. Pak se uvidí.“ Oswald dychtivě přikývl a Alberta ujistil, že se nebude nijak předvádět a bude naopak vystupovat jako naprostý ignorant. „Jak se ta hra vůbec jmenuje?“ zeptal se. „Catullu?“ Albert se vlídně usmál a řekl mu, aby přišel v pátek v sedm. ***
215
John Ajvide Lindqvist
Zbytek party nebyl z Oswaldovy přítomnosti nijak zvlášť nadšený. Přecházeli od puberty k rozbouřeným hormonům a na Linusově tričku se teď vyjímal obrázek Tyrona Lannistera a slova „Jsem bůh cecků a vína“. Z Oswaldovy přítomnosti měli pocit, jako by jejich hře přihlížel nějaký cizí element, což od nich bylo možná až příliš dětinské. Všechny jejich výhrady se nicméně rozplynuly, sotva začali hrát. Albertův příběh fungoval skvěle a Oswaldova postava se záhy stala nepostradatelnou součástí skupiny. Byl odborníkem na zbraně, který uměl číst a psát latinsky, a v dobrodružství docházelo ke střetům s ozbrojenými akolyty a místo v něm měla celá řada latinsky psaných textů. Oswald se rovněž zvládl nepředvádět, přesně jak to slíbil. Je pravda, že když Albert mluvil o Ludwigu Prinnovi, bylo vidět, jak mu cukají koutky, ale pokaždé se opanoval a udržel jazyk za zuby. O jedné věci nebylo sporu, Oswald byl příkladným hráčem, který věnoval stoprocentní pozornost všemu, co říkal Albert, a sugestibilní byl do té míry, že se mu v jedné kritické situaci dokonce rozechvěla brada. Přicházel také se spoustou nápadů a měl neuvěřitelné štěstí při házení kostkou. Hrát přestali ve čtyři ráno, když dospěli k přirozenému předělu v příběhu. V místnosti jako obvykle panovala atmosféra mimořádného vzrušení. Svazek De Vermis Mysteriis byl na dosah, a jakmile se jej zmocní, začne další fáze hry. Rozhodli se, že v hraní budou pokračovat hned dalšího večera. Když se chystali rozejít, Albert řekl: „Tak jo, uvidíme se zítra.“ Zatímco se Wille, Tore a Linus chystali na cestu domů, Oswald se k odchodu neměl. V průběhu večera mu sice narostlo sebevědomí, ale teď se o slovo opět přihlásil jeho vnitřní oddaný pes, když se zeptal: „Platí to i pro mě?“ Než mu Albert stačil odpovědět, Wille prohodil: „O čem to mluvíš? Ta zasraná knížka je psaná latinsky – potřebujeme tě.“
216
Strážcův průvodce
Alberta netěšilo, když viděl, jak si Wille uzurpuje jeho autoritu. On byl pán hry, byli v jeho domě a hráli jeho dobrodružství; Willemu nepřináleželo rozhodovat o tom, kdo se bude zvát. Oswald si to naštěstí uvědomil. Na Willeho se chabě usmál a poté upřel prosebné oči na Alberta, který jen přikývl a řekl: „Samozřejmě, Oswalde. Uvidíme se zítra.“ Oswald opět nasadil výraz, jako by chtěl na Alberta vyskočit a olízat mu obličej. *** Když se Albert odpoledne probudil, naházel do sebe misku müsli s jogurtem a začal připravovat večerní program. Rodiče odletěli na víkend do Paříže, takže jejich skupinka měla celý dům pro sebe. Ostatní měli přinést pizzu. Když je někdo pánem hry, měl by se těšit z určitých výsad. Pokud by hráči postupovali podle dramatického oblouku, který jim Albert naplánoval, ve svém dobrodružství by měli dosáhnout vrcholu při vstupu do podzemní síně, kde knihovna uchovávala svazek De Vermis Mysteriis. Naneštěstí se tam vyskytoval i Gunnar Asplund chráněný bariérou Naach-Tith, zpoza níž hodlal přečíst zaklínadlo přivolávající hvězdného upíra. Potíž spočívala v nutnosti nalézt správné ingredience tak, aby něco vznešeného a děsivého nevyznělo jako pitomost. Albert si na úvod znovu přečetl Blochovu povídku „Řezník z hvězd“, kde je hvězdný upír zmíněn vůbec poprvé. Kde se popisuje přízračné chichotání, které je s tímto neviditelným netvorem spjaté, jeho vzhled poté, co se napije krve oběti a začnou se objevovat jeho základní kontury. Ona beztvará pulsující masa. Chapadla. Kamenem úrazu bylo i zaklínání, slova, která postavy uslyší, když budou naslouchat za zavřenými dveřmi. Albert začal s inkantací uvedenou v povídce: „Signa stellarum
217
John Ajvide Lindqvist
nigrarum et bufaniformis…,“ a k ní přidal několik výzev ze Strážcova průvodce: „Iä Shub-Niggurath, y’ai’ng’ngah, yog-sothoth,“ spolu s klasickými hláškami jako: „Ph’nglui mglw’nafh Cthulhu R’lyeh wgah’nagl fhtagn!“ Zaklínadlo si opakoval, aby mu slova správně splývala ze rtů a měl jistotu, že budou znít co možná nejzlověstněji. Stanovil si i jeden konkrétní cíl: rozbrečet Oswalda. Předešlého večera k tomu hned několikrát málem došlo; Oswaldovi se podezřele zaleskly oči. Dnes v noci mu slzy potečou stoprocentně. *** Přišel večer, snědly se pizzy a začalo se hrát. Albert hraní ještě vyšperkoval tím, že přinesl dva mnohoramenné svícny, aby se dobrodružství mohli oddat ve světle svíček. Na stole rachotily kostky a napětí sílilo přímo úměrně s počtem vypitých plechovek energetického nápoje. O půlnoci postavy konečně stanuly před zavřenými dveřmi na úpatí dlouhého schodiště. Albert pečlivě budoval atmosféru, popisoval chvění v kamenných zdech, zápach pravěkého močálu šířícího se z podsvětí, kužel světla z baterky, který jako by pohlcovala černočerná tma, zvuky bezbožného zaříkání. Ztlumil hlas, nasadil co nejnižší tón a začal recitovat: „Ph’nglui mglw’nafh Cthulhu R’lyeh wgah’nagl fhtagn ny’ar rot hotep…“ Cítil, jak se místností rozlévá tetelivá energie, když si hráči začali uvědomovat, že se ocitli v blízkosti něčeho, co je může připravit o život. Pohlédl na Oswalda, který soustředěně sledoval jeho rty a přitom podvědomě pohyboval těmi svými. V očích se mu leskly slzy. No tak, rozbreč se, ty bídnej červe. Albert mírně pozvedl hlas, aby zaříkávání dodal na intenzitě. Přestal číst psaný text a začal improvizovat. Zdálo se, jako by mu slova sama přicházela na jazyk, a on je jen
218
Strážcův průvodce
vyplivoval se zlomyslnou důrazností, kterou u sebe vůbec neočekával. A po Oswaldově líci už kanula slza, ačkoliv dál pohyboval rty v rytmu s Albertovým zaříkáním. Albertovi bylo velmi příjemné mít v hrsti emoce jiného člověka; mohl si s nimi dělat, co se mu zlíbí. Doširoka rozpažil a už se chystal pronést závěrečné „Iä! Iä’y!“, když se najednou něco stalo s místností. Albertovi se zatočila hlava, protože se změnilo uspořádání rovin a úhlů. Z koutů vystoupily ostré hrany a okraje stolu se přehnuly, takže Albert najednou ztratil rovnováhu. Přepadl dopředu a smršťovalo se mu zorné pole, až viděl pouze šestici svíček mihotajících se na konci tunelu. Jakýmsi blíže nepopsatelným způsobem zjistil, že plamínky nesou voskové válečky a že tomu není naopak. Byla to vteřina a potom to skončilo. Než čelem narazil do stolu, opět jej tvořila pevná březová deska a zpoza jakéhosi červeného závoje k němu dolehlo volání kamarádů: „Albie, co je, sakra?“ „Co se stalo?“ „Co to děláš?“ Postavil se, mírně zavrávoral a promnul si čelo. Co to bylo? Navzdory zážitku s hroutící se místností se mu do mozku nesmazatelně vryl obraz svíček. Ty bílé voskové věci byly doplňkem a důsledkem štíhlých žlutých plamenů stoupajících z knotů. Příčina a následek si vyměnily místo způsobem, z něhož mu šla hlava kolem, a musel si rukama zakrýt oči, přičemž uslyšel, jak mu Wille říká: „Do prdele, Albie, už takhle je to dost děsivý. Takhle hrotit to fakt nemusíš.“ Albert spustil ruce a otevřel oči. Místnost vypadala úplně normálně a všichni čtyři kluci usazení kolem stolu na něho nevěřícně civěli. Na Oswaldových lících se ve žlutém přísvitu svíček leskly slabé stopy po slzách. Plamen vyrábí knot, světlo vytváří oheň. Bolest v Albertově lebce polevila a opět byl sám sebou. Otevřel ústa, aby něco řekl, zklidnil situaci, ale z hrdla mu
219
John Ajvide Lindqvist
nevyšla ani hláska. Pak ho zamrazilo, když si uvědomil, že za ním něco sedí a sleduje ho. Pomalu se otočil a upřel zrak do tmavého kouta, kde stál ponk. Tvor, který se na něho díval, seděl přímo před stolem. Seděl? To Albert nevěděl, protože upíra ve skutečnosti nebylo vidět; cítil však jeho přítomnost i to, že na něho soustředí veškerou pozornost. „Co děláš? Nech toho, Albie.“ Tore stále vedle něho, držel ho za rameno a třásl s ním. „Albie!“ Albert by mu rád odpověděl, pokrčil rameny nebo se usmál, ale paralyzoval ho strach. Cítil moc a hlad vycházející z onoho netvora před ponkem a věděl, že by mohl být během vteřiny mrtvý. Tore s ním opět zatřásl. Nic se nestalo. Albertovi se podařilo rozevřít čelisti jen do té míry, aby ze sebe vysoukal: „Copak nic nevidíte? Tamhle v koutě?“ Na místo ukázal třesoucím se prstem, ale dočkal se jen výbuchu hurónského smíchu. „Jako vážně, Albie, vykašli se na to! Hele, vraťme se ke hře.“ Ale pokračovat ve hře nepřipadalo v úvahu. I když netvora trůnícího na stráži v koutě neviděl, bylo vyloučené, aby se k němu otáčel zády. Řekl, že se necítí dobře a že pokračovat budou muset někdy jindy; dodal, že se mu udělalo špatně po tom, co se udeřil do hlavy. *** Zatímco se ostatní zvedali a měli k odchodu, přičemž si ještě něco nespokojeně mručeli, Albert trhl očima do kouta, kde se stále nacházela ona nepojmenovatelná bytost, a pak se obrátil k Willemu. „Poslyš, mohl bych jít přespat k vám?“ „Říkals, že se necítíš dobře.“ „Necítím, ale… můžu?“ Alberta napadlo, že pokud bude nucený strávit noc v domě o samotě s tou… stvůrou, hrozí mu stejné nebezpe-
220
Strážcův průvodce
čí zešílení jako postavám v jejich hře. K jeho nesmírné úlevě Wille jen pokrčil rameny a řekl: „Jasně, pokud mě teda nezebliješ od hlavy k patě.“ Wille bydlel o tři domy dál a s Albertem se kamarádil odnepaměti. Pokud byl na světě někdo, komu se Albert mohl svěřit, byl to právě Wille. Rozloučili se s ostatními a vydali se pryč, když tu se Wille najednou ještě zastavil a zeptal se: „Co se tam teda doopravdy stalo?“ Albert se ohlédl směrem, kterým se po ulici k metru ubírali ostatní. Ve vzduchu necítil žádné lhostejné zlo, žádnou krvežíznivost. Rád by sám sebe přesvědčil, že to všechno byla jen jakási autosugesce, ale v mozku měl vypálený vhled do povahy svíček. Nic nebylo takové, jak si myslel, i ty nejzákladnější pravdy byly lži. „Co kdyby…,“ začal. „Co kdyby všechno to ohledně Cthulhu… Co když je doopravdy možný něco přivolat? Kdybys prostě pronesl ty správný slova?“ Wille naklonil hlavu. „Noo…“ „Co kdyby se mi to náhodou… podařilo?“ „O čem to mluvíš?“ „Když jsem pronesl ty slova. Když jsme byli v tý knihovně, víte. Připadalo mi, jako by se něco… stalo. A něco přišlo.“ Wille se nerozesmál, neřekl Albertovi, že už to fakt přehání. Naopak se zdálo, že na celou věc nahlíží jako na nějaký teoretický problém, protože nadhodil: „No ano, ale… všechno je to smyšlený, ne? Přece to nevychází z nějakejch reálnejch zdrojů nebo něco takovýho…“ „Ne, ale…“ „Ale co?“ „Co když jo?“ ***
221
John Ajvide Lindqvist
Pokračovali v rozhovoru, ale o onom tvorovi trůnícím v koutě se Albert už nezmínil, protože byl čím dál přesvědčenější, že šlo o pouhý výplod jeho horečné obrazotvornosti. K něčemu došlo, ale možná to byl jen přelud, jako když někdo někde spatří Pannu Marii nebo Elvise Presleyho. Zkrat v mozku, chvilkový blackout, kdy se zkřiví realita. Ze zásob Willeho táty si oba vzali pivo a ještě asi hodinu klábosili na balkoně. Ke konci rozhovoru stočili pozornost ke knížkám, filmům a dívkám a Albert se začal cítit docela připitý. Popřáli si dobrou noc, Albert odešel do pokoje pro hosty a zavřel dveře. Zrovna si chtěl rozepnout zip na kalhotách, když náhle ustrnul a přestal dýchat. Pokoj pro hosty se využíval i jako domácí kancelář a u protější stěny stála knihovna plná různobarevných šanonů a složek. Před ní seděl onen netvor. Byl onen netvor. Stále neměl pozorovatelné tělo, možná s výjimkou toho, že barvy za ním byly mírně vybledlejší, ale tak si s Albertem mohla pouze pohrávat jeho představivost. V zásadě byl neviditelný. A na Alberta upíral zrak. Albert pomalu vypustil vzduch z plic, vzal za kliku, a aniž spustil oči z místa, kde se netvor nacházel, vycouval z pokoje. Když za sebou zavřel a zůstal stát na podestě, rychle a plytce se rozdýchal. Přicházím o rozum. Kolikrát předstíral, jaké má pochopení pro ostatní, když házel kostkou, aby určil, jakým druhem šílenství nebo fobie by měla trpět ta která postava po střetu s něčím, s čím se není schopna popasovat lidská mysl? Nyní byl v úplně stejné situaci a zjišťoval, že počáteční fáze šílenství nemá podobu halucinací nebo panické touhy někam prchnout, ale je naopak jakousi lepkavou šedou mlhou, do níž zvolna zapadá vědomí. S rukama bezvládně spuštěnýma podél těla sešel do přízemí, přičemž bojoval s nutkáním vypláznout jazyk a nechat si jej volně viset z úst.
222
Strážcův průvodce
Vstoupil do obývacího pokoje a zhroutil se na velkou pohovku s načechranými polštáři, jen něco přes metr od pětapadesátipalcové televize s plochou obrazovkou. Když se tupě díval na její černý obdélník, nic necítil, jeho myšlenky nebyly schopny pohybu rosolovitým prostředím, které mu vyplňovalo hlavu. Neměl tušení, kdy k tomu došlo, ale v jistém okamžiku se na podlaze před obrazovkou opět materializovala ona podivná stvůra. Dívala se na něho. Čekala. To už mu hrdlo svírala hrůza. Připadalo mu, že ho zaškrtila na průměr brčka, a tak ze sebe jen přerývaným šepotem vypravil: „Co… chceš?“ Žádná odpověď. Netvor se na něho nepřestával soustředit. Albertovi se v tichu pokoje nicméně zdálo, že slyší něco, co jako by přicházelo ze závratné dálky a přes éter se mu zlehka otíralo o ušní bubínky. Bylo to bezútěšné chichotání. *** Jakýkoliv pokus o útěk byl odsouzený k nezdaru. Albert zůstal sedět na pohovce, zíral na netvora, kterého nebylo vidět, poslouchal chichot, který nebylo slyšet. Asi po hodině si přes sebe přetáhl deku a schoulil se do klubíčka. V třímetrové vzdálenosti měl před sebou hvězdného upíra. Kniha De Vermis Mysteriis a Ludwig Prinn byli výplody představivosti Roberta Blocha, stejně jako tento netvor. Zaklínadla, která Albert pronášel, byla směsicí latinských nesmyslů a Lovecraftova smyšleného jazyka se základem v arabštině. A přesto… Existovaly pouze dvě možnosti. Tou první bylo to, že Albert Egelsjö, patnáctiletý mladík s vysokým IQ, jenž v dětství netrpěl žádnými traumaty a měl dobrý vztah s oběma rodiči, přišel o rozum. Začal imaginovat s takovou intenzitou, že se mu výplody jeho představivosti jevily reálné. V tom případě skončí na dětském psychiatrickém oddělení s diagnózou
223
John Ajvide Lindqvist
tvořenou celou sérií velkých písmen, kterou doplní příslušná medikace. Druhou možností bylo, že nějakým řetězcem obrovských náhod vyslovil jediné správné zaklínadlo, stejně jako když nekonečné množství opic usazených u nekonečného množství psacích strojů nakonec napíše Shakespearovu hru; že Lovecraftův vesmír má reálný základ a že jemu se nějakým záhadným způsobem podařilo s tímto vesmírem vstoupit do kontaktu. Pokud by na takovou možnost přistoupil, byla otázka, proč na něho onen netvor nezaútočil. Pro upíra by bylo záležitostí zlomku vteřiny vysát ho do sucha a ihned se s chichotem a s plným břichem vrátit mezi hvězdy. Proč tu jen seděl a čekal? Protože… S pochopením, které se mu rozlilo tělem, se Albert narovnal, jako když ho píchne. Vždyť je to jasné! V odhalení pravdy mu dosud bránil pouze strach z nemožného; koneckonců v podobných situacích byl už tolikrát pánem hry. V jeho dobrodružství se Gunnar Asplund nacházel v tajné knihovně a blábolil svá zaklínadla. Nikoliv s úmyslem přivolat něco, co z něho vysaje život a odhodí ho jako prázdnou schránku, ne, kdepak. Jeho cílem bylo tohoto kýženého netvora vyvolat, protože potřeboval jeho služby. Pokud skutečnost fungovala stejným způsobem jako stolní hra, tento tvor byl nyní s Albertem spoutaný až do chvíle, kdy od něho obdrží nějaký rozkaz, úkol, který bude muset splnit, načež bude mít opět možnost vrátit se do míst, odkud přišel. Albert vstal, na neviditelný přízrak ukázal prstem a přitom mu rty zkřivil slabý úsměv. „Ty mi patříš, že?“ zašeptal. „Uděláš všechno, co po tobě budu chtít.“ Žádná odpověď. Ale Albert měl na okamžik dojem, že bezduchý chichot zazněl přece jen o něco hlasitěji.
224
OBSAH Úvod ............................................................................................ 7 Stephen King - Modrý kompresor ........................................ 11 Jack Ketchum & P. D. Caceková - Síť ................................... 25 Stewart O’Nan - Román o holocaustu .................................. 57 Bev Vincent - Aeliana ............................................................. 71 Clive Barker - Pidžin a Theresa ............................................. 87 Brian Keene - Konec všeho .................................................. 105 Richard Chizmar - Hřbitovní tanec .................................... 115 Kevin Quigley - Vábení plamenů ....................................... 123 Ramsey Campbell - Společník ............................................. 175 Edgar Allan Poe - Zrádné srdce .......................................... 191 Brian James Freeman - Mateřská láska .............................. 201 John Ajvide Lindqvist - Strážcův průvodce ...................... 209 Doslov ..................................................................................... 249
255
Hans-Åke Lilja
Z amerického originálu Shining in the Dark, vydaného nakladatelstvím Cemetery Dance, Forest Hill, Maryland, přeložil Milan Žáček Redakce a korektury Petr Stejskal a Patrik Linhart Ilustrace na obálce Vincent Chong Grafická a typografická úprava Josef Žáček Tisk FINIDR, s.r.o., Lípová 1965, 737 01 Český Těšín V roce 2018 vydalo nakladatelství Carcosa – Tatiana Žáčková, Ovocná 3868/7, 767 01 Kroměříž jako svou 3. publikaci, 1. vydání www.carcosa.cz, info@carcosa.cz, www.facebook.cz/carcosa.cz
256