Pandořina hvězda - Invaze

Peter F. Hamilton

PANDOŘINA HVĚZDA Invaze

DRUHÁ ČÁST SÁGY SPOLEČENSTVÍ Hlavní postavy Daniel Alster Vrchní výkonný asistent Nigela Sheldona Alessandra Baronová Moderátorka zpravodajství Dudley Bose Astronom na Gralmondské univerzitě Gore Burnelli Hlava rodu Burnelliových Justine Burnelliová Celebrita ze Země Thompson Burnelli Senátor Společenství Sara Bushová Představená Ledové citadely Rafael Columbia Ředitel Mezihvězdného direktoriátu závaž­ ných zločinů Elaine Doi Viceprezidentka Společenství, později prezidentka Jean Douvoir Pilot Druhé šance Adam Elvin Bývalý radikál, agent Strážců identity Hoshe Finn Detektiv Městské policie v Darklake McClain Gilbert Vedoucí týmu prvního kontaktu v KKP Výsostný anděl Inteligentní mimozemská kosmická loď Anna Hoberová, systémový důstojník, Druhá šance Alic Hogan velící důstojník, Námořní zpravodajská služba Ozzie Fernandez Isaacs Spoluvynálezce technologie červích děr. Spolumajitel Kosmické kompresní přepravy (KKP) Bradley Johansson Zakladatel Strážců identity Renne Kampasa Vyšetřovatelka, Mezihvězdný direktoriát zá­ važných zločinů Patricia Kantilová Vrchní sekretářka Elaine Doi Kapitán Wilson Kime Bývalý pilot NASA. Člen představen­ stva Farndale Engineering Tu Lee Hyperprostorová inženýrka, Druhá šance Bruce McFoster Člen klanu Strážců identity Kazimir McFoster Člen klanu Strážců identity

9

Peter F. Hamilton

Stig McSobel Člen klanu Strážců identity Oscar Monroe Provozní ředitel, průzkumné oddělení červích děr na Merredinu Morton Předseda Gansu Construction Paula Myo Vrchní vyšetřovatelka, Mezihvězdný direktoriát závažných zločinů Orion Osiřelý mladík ze Silverdale Carys Pantherová Markova teta Quatux Raiel žijící na Výsostném Andělovi Ramon D Senátor za Butu, předseda afrického klubu Simon Rand Zakladatel Randtownu na Elanu Mellanie Rescoraiová Mortonova milenka Russell Sall Vědecký inženýr, Druhá šance Bruno Seymore Vědecký důstojník Tara Jennifer Shaheefová Mortonova bývalá manželka Nigel Sheldon Spoluvynálezce technologie červích děr. Spo­ lumajitel Kosmické kompresní přepravy (KKP) Tunde Sutton Vědecký důstojník, Druhá šance Tarlo Vyšetřovatel, Mezihvězdný direktoriát závažných zločinů Toči Mimozemšťan neznámého původu Liz Vernonová Biogenetický technik, Markova manželka Mark Vernon Inženýr

10

Pandořina hvězda | Invaze

* I v přiléhavých ochranných brýlích a kožešinou podšité vlněné kukle Ozzie cítil, jak ho mrazivý vítr kouše do tváří a pronikl mu pod okraj kápě. V plynulém rytmu kmital rukama dopře­ du a dozadu, hnal se kupředu záběry holí z vyřezávané kosti, které svíral v rukou. Opakovaný pohyb byl namáhavý; je venku jenom čtvrt hodiny, ale pot už se mu vpíjí do trička, které měl pod kostkovanou košilí, svetry a teplým pláštěm z kožešiny ledové velryby. Lyže se pohupovaly po křupavém ledu a zane­ chávaly za ním dvě zřetelné stopy.

Tady venku, po relativně rovné ploše obrovské sníženiny kolem Ledové citadely, se dokázal pohybovat vcelku snadno, i když se to nedalo srovnat s rychlostmi, jichž dosahoval na svazích lyžařských středisek ve Společenství. Věděl, že v lese to půjde mnohem pomaleji. Navíc s sebou potáhne i mnohem větší zátěž v batohu. Dnes trénoval jen asi s poloviční vahou toho, co s sebou poveze, až odjedou nadobro.

Opatrně vytočil tělo, obloukem zastavil a zarazil hůlky do tenké vrstvy křupavého ledu. Rudé sluneční světlo se rozléva­ lo po bezútěšné krajině a odkrývalo na zmrzlé zemi množství vlnek. Necelý kilometr za ním odměřeně vyrůstala z ploché­ ho šedivého terénu Ledová citadela. Na špičce pravidelně bli­ kalo zelené světlo, od plošek šestiúhelníkových křišťálových zrcadel se píchavě odrážely karmínové sluneční paprsky. Ve vzdálenosti sta metrů se hladce klouzal Toči. Začali to pro mi­ mozemšťana používat spíš jako jméno než druhové označení.

Komunikace z něj udělala osobu, alespoň z lidského pohledu.

Ozzie si říkal, že přinejmenším to mu dluží.

Ozziemu a Georgi Parkinovi trvalo týden, než navrhli dopravní prostředek, který těžkého mimozemšťana odveze.

Hlavní konstrukci tvořily obyčejné sáně vyřezané z velrybí

133

Peter F. Hamilton

kosti, delší než čtyři metry, na které se vešlo celé Točiho tělo, a ještě místo zbylo. V popředí bylo čelní sklo z krystalu odříz­ nutého od stromu, zasazené do šikmého kostěného rámu. Za ním se nacházel válec z kožešiny ledních velryb, který se vza­ du dal zašněrovat a byl přišitý ke kruhovým obručím přesahu­ jícím plošinu saní. Výsledkem byl jakýsi kožešinový plášť pro Točiho, jenž měl jeho tělo izolovat od subarktického vzduchu a udržovat hřbítky, pomocí nichž se pohyboval, dostatečně da­ leko od země. Aby se sáně mohly pohybovat, byl na každé stra­ ně v jakési obdobě veslařské vidlice upevněn pár zašpičatělých holí. Čtveřici bytelných malých mechanismů osobně vymyslel, vyřezal a smontoval George Parkin a na výsledek byl tiše hrdý.

Všechny čtyři špičaté hole procházely koženými kroužky v ko­ žešinovém válci, což jim umožňovalo určitý stupeň pohybu.

Toči uchopil konce svými manipulačními svaly a používal tyče jako kombinaci lyžařských hůlek a vesel.

Když Ozzie, Orion a George poprvé vytlačili sáně z dílny ven, před Ledovou citadelou se shromáždil početný dav. Toči potřeboval několik minut váhavých, zkusmých pohybů, než se naučil tyče ovládat. Od té doby jejich trojice vyrážela trénovat každý den.

Ozzie se díval, jak Toči nasměroval sáně k místu, kde če­ ká, aniž ztratil cokoli ze své hybnosti. Georgův vynález v něm budil dojem jakéhosi bizarního viktoriánského pokusu zkon­ struovat sněžný skútr. Ale fungoval a mimozemšťan byl již dostatečně zdatný, aby ho to naplňovalo velkou důvěrou, že jejich podnik může být úspěšný. Zbýval tak jenom Orion.

Chlapec měl k nohám připevněné krátké lyže, držel se tenké­ ho provazu upevněného ke konci konstrukce saní a provozo­ val za Točim skijöring. Ozzie došel k závěru, že je to pro ně­ ho mnohem snazší, než kdyby se měl naučit pořádně lyžovat.

Chlapec si to možná užíval až moc a klouzal ze strany na stra­

134

Pandořina hvězda | Invaze

nu. Ozzieho napadlo, jestli by neměl trvat na kratším prova­ zu, který by příležitost pro zábavu zmařil. Orion byl v těchto dnech určitě mnohem veselejší, protože jejich přípravy k od­ chodu byly čím dál hmatatelnější.

Sáně se vedle Ozzieho pomalu zastavily. Všechny čtyři tyče se za tímto účelem zabořily do hrubého ledu a vyryly v něm úzké rýhy. Potěšilo ho, když viděl, že Orion natočil své lyže správně, aby zabrzdil. Nejednou se stalo, že chlapec do zádi Točiho saní narazil. Třeba nakonec opravdu mají šanci. Ozzie zvedl rukavici, s palcem nataženým vzhůru. Točiho chápavé svaly vytvarovaly za tlustým krystalickým čelním sklem po­ dobné gesto. „Tak jak to jde?“ zeptal se Ozzie nahlas; bylo příliš chladno na to, aby odtáhl kuklu stranou a odkryl si ústa. „Dobře!“ zakřičel Orion. „Ruce mě po včerejšku pořád tro­ chu bolí, ale na těchhle lyžích je snazší udržet rovnováhu.“ „Fajn, tak jedeme dál.“ Ozzie vyrazil přes led k té části lesa krystalických stromů, kterou navštívil při zásobovací výpravě před třemi týdny. Soustředil se na terén před sebou a udržo­ val pravidelné tempo. Skryté nerovnosti a vyčnívající skalní vrcholky mohly být nebezpečné, kdyby se do nich strefil špat­ ně. A kdyby na něco z toho najel Toči, byla by to vyloženě katastro­fa. Napadlo ho, jestli by pro všechny případy neměli vzít s sebou pár náhradních kostí ledových velryb a nějaké ná­ stroje. Znamenalo by to větší zátěž, ale lepší šance. Jako se vším, co s sebou vezli, potřebovali najít rovnováhu mezi bez­ pečím a úspěchem. Až začnou s testovacími jízdami lesem, vy­ myslí něco lepšího. „Ozzie!“ Když se za tlumeným hlasem otočil, zjistil, že Toči píchá holemi saní jako o závod a postupně ho dohání. Orion divo­ ce vykřikoval a mával volnou rukou. Ozzie zkušeně v oblou­

135

Peter F. Hamilton

ku pokrčil kolena ještě víc a smykem zastavil. Zadíval se přes prázdné dno sníženiny s Ledovou citadelou směrem, kterým chlapec ukazoval.

Silfeni konečně dorazili na lov. V mohutném průvodu vy­ cházeli z lesa na druhé straně sníženiny. Na tu vzdálenost to bylo o málo víc než pohybující se šedá linie, ale bylo vidět, jak po její délce jiskří křehká světélka. Když použil sítnicové im­ plantáty, aby si obraz přiblížil, uviděl skutečnost. Na volném prostranství bylo už více než sto dvounohých mimozemšťanů, přičemž první dvě desítky jely na nějakých čtyřnohých zvířa­ tech, která se i ve strašlivém chladu této planety pohybovala rychlostí koní. Ti pěší s lehkostí běželi, přestože na sobě měli tlusté pláště. Polovina jich nesla na dlouhých tyčích lucerny, které při pohybu poskakovaly.

Po tak dlouhé době strávené v Ledové citadele, kde dny ply­ nuly bez jakékoli změny či události, pocítil Ozzie při pohledu na ně tak intenzivní rozrušení, až ho to překvapilo. Po měsí­ cích sešněrované střízlivosti málem zapomněl, že je schopen prožívat tak silné emoce. Jsme na cestě odsud! „Vraťme se!“ zakřičel na Oriona. Rychle dal rukou znamení Točimu a ukázal na Ledovou citadelu. Mimozemšťan za čel­ ním sklem znovu napodobil zdvižené palce.

Zpátky k Ledové citadele se dostali v dobrém čase. Příchod Silfenů přišli přivítat všichni a teď se hemžili venku na ledu.

Ozzie odchytil několik lidí a Billa Korrok-hi, aby mu pomohli odtlačit Točiho sáně posledních patnáct metrů kolem paty mo­ hutné budovy, kde boty a kopyta rozšlapaly led a písčitou hlínu na kašovitou hmotu. Poté, co rozvázali kožešinový kryt saní, velký mimozemšťan se rychle odplazil do teplejšího spodního patra. Ozzie uložil své lyže do přihrádky a vrátil se ven.

Silfenů muselo přijít na lov nějakých dvě stě padesát. Je­ jich zpěv a trylkování se nesly nad zmrzlou zemí a dorazily

136

Pandořina hvězda | Invaze

k Ledové citadele dlouho před nimi. I v této ponuré věčné zimě to byl povznášející zvuk, připomínka toho, že za lesem jsou světy, které navštěvuje léto. Jezdci přicválali na ořích, kteří svými těly připomínali tlusté koně. Horizontálně protažený krk zakončovala hlava šípovitého tvaru. Tělo pokrývalo něco, co vypadalo jako žlutohnědá hadí kůže, které z každé šupin­ ky vyrůstá jemné pírko. Ozzie byl přesvědčen, že když jezdci zvířata těsně před rozrušeným davem zadrželi, ve vlnění svalů zahlédl, jak se na krku rychle otevírají a zavírají tenké žábry.

Zaujaly ho také dlouhé stříbrné oštěpy připevněné za nízkými sedly, zdály se být velice nepraktické, obzvlášť pro jezdce.

Silfeni shlíželi ze sedel k davu a štěbetali svým jazykem.

Na sobě měli dlouhé pláště z nadýchané kožešiny, bílé jako labutí peří, s kápěmi, které se zužovaly a spadaly jim na záda.

Ze stejné kůže byly vyrobeny i rukavice a boty, což v Ozziem podnítilo zvědavost, z jakého zvířete pocházejí. Tušil, že mů­ že vypadat dost působivě.

Sara vystoupila před vedoucího jezdce, lehce se uklonila a promluvila silfenským jazykem. „Vítejte zpět. Máme vždy ra­ dost, když tebe a tvé bratry vidíme.“ Vedoucí jezdec švitořivě odpověděl. „Nejmilejší Saro, štěstí přilétá s polibkem, který mezi námi rozkvétá. Radost cítíme, když vidíme tebe a tvůj životaplný lid. Chladný je tento svět.

Silní musíte být, abyste pod jeho rudým světlem prospívali.

A silní jste, neboť mezi hlubokým ledem a vysokým nebem prospíváte.“ „Vaše citadela je nám v této chladné divočině dobrým do­ movem. Zdržíte se zde na noc?“ „Čas v tomto dávno minulém domově je tím, co dnes skli­ díme.“ „Jestli můžeme nějak pomoci, neváhejte si říct. Budete ten­ tokrát lovit ledové velryby?“

137

Peter F. Hamilton

„Jsou venku, ukryté v bílých hlubinách. Rychle se pohybují v okamžení. Do velikosti vyrostou za dlouhá léta. Hlasitě vola­ jí. Daleko mezi nespočetnými hvězdami slyšíme jejich píseň.

Přijímáme výzvu. Pronásledujeme. A nakonec se podělíme o krev, abychom poznali život, jaký s radostí žijeme.“ „Chtěli bychom vás doprovodit. Rádi bychom si pak vzali těla ledových velryb.“ Jezdec rychlým hbitým skokem sesedl a postavil se před Sa­ ru. Shrnul si kápi dozadu a zadíval se na její dobře zakrytou tvář, jako by byl zmatený. „Když je vše uzavřeno a život ztratil tělo, pak důležité není, co stane se s tím, co ponecháno mrtvé.“ „Díky.“ Sara se znovu uklonila.

Jezdci odvedli svá zvířata do nepoužívaných stájí, zatímco pěší Silfeni zamířili rovnou dovnitř a se zpěvem a smíchem sestoupili po širokém točitém schodišti do centrální síně. Byl to prudký vpád světla a dobré nálady, vůně jara a příjemného domáckého tepla. Starou Citadelu proměnil v přesně takové útočiště před venkovním chladem a bezútěšností, jak to stavi­ telé jistě měli od začátku v úmyslu. Když Ozzie konečně sešel do hlavní síně, všechny tyče s lucernami již byly zasunuté do otvorů ve stěnách, takže teď visely nad podlahou, svou inten­ zivní zlatou září potlačovaly tísnivé rudé světlo a zaháněly špínu, jíž byly umazané plastiky. Silfeni si svlékli bílé pláště a listově zelenými tógami vnesli do strohého kamenného ves­ míru jeskyně hmatatelnou chuť lesa mírného pásu. Otevřeli rance a nechali kolovat láhve, trsy lesních plodů a kulaté buch­ tičky. Bylo to bezstarostné setkání, které v Ozziem probudilo palčivou touhu po dřívějším životě a jednoduchých radostech, které k němu patřily. Ke svému zděšení a znechucení zjistil, že mu při vzpomínkách, jež ten pohled oživil, vlhnou oči.

Většina lidí a dalších mimozemských obyvatel stála kolem stěn a návštěvníky pozorovala s prostým uspokojením. Orion

138

Pandořina hvězda | Invaze

byl dole na podlaze v centru dění, přecházel od jednoho Sil­ fena k druhému a oni mu zpívali, obdivovali ho, nabízeli mu kousky jídla a doušky z lahví. Přívěsek přátelství planul tyrky­ sovým svitem hvězd a chlapcova mladá tvář zářila nádherným úsměvem. „Je to pecka, co?“ pošeptala Sara Ozziemu do ucha. „Zapomněl jsem, jací jsou,“ přiznal. „Proboha, zapomněl jsem, jaké je všechno mimo tenhle gulag.“ Výrazné vrásky na její tváři prohloubilo mírné zamračení. „Takže odjíždíte?“ „Samozřejmě!“ „George by předtím potřeboval trochu pomoci.“ „Cože?“ Namáhavě se odvrátil od rozradostněných Silfenů. „Musíme připravit velké sáně. My ty ledové velryby potře­ bujeme, Ozzie. Lidé bez nich zemřou.“ „Jasně,“ řekl zdráhavě. Věděl, že Sara má pravdu. Na lo­ vu a jeho hojnosti záviselo příliš mnoho lidí. „Dobrá. Půjdu Georgovi pomoct.“ Ohlédl se zpátky do jeskyně. „Ale udělej mi laskavost a po Orionovi to nechtěj.“ „Nebudu.“ Ozzie byl jenom jedním ze čtyřicítky lidí, které George a Sara zapojili do příprav na další den. I tak zabralo zbytek od­ poledne, než naložili velké sáně, aby byly připravené vydat se za lovci. Vezly trojvrstvé stany, potřeby pro vaření, topný olej k přelití do měchýřů, porcovací nástroje, sudy a kotle. George a zdatnější řezbáři kostí pak na poslední chvíli provedli něko­ lik oprav. Další lidé připravovali ybnany ve stájích.

Když skončil a vrátil se dolů do svých pokojů, cítil únavu, ale také poklidné uspokojení. Orion byl stále se Silfeny, ale Ozzie na něho naléhal, aby odešel. Když dorazili do své lož­ nice, Toči už tam byl. Ozzie přepnul sítnicové implantáty do ultrafialového pásma. V Točiho předním očním segmentu se

139

Peter F. Hamilton

míhaly členité obrazce, jedna otázka týkající se Silfenů za dru­ hou.

Ozzie udělal rukama chlácholivá gesta, načež vzal do ruky častokrát omytý pergamen z vydělané kůže. Pomocí kusu uhlu napsal: Ano, jsou to ti mimozemšťané, kteří vytvářejí stezky.

Zítra se vydají na lov velkých chlupatých tvorů. Potom se jimi necháme vyvést z této planety. „Co říká?“ zeptal se vzrušeně Orion, když Ozzie zvedl per­ gamen před Točiho. „Je opravdu rád, že jsou tady a my máme šanci,“ řekl mu Ozzie.

Orion pergamen Ozziemu vytrhl a rozmazal uhlová pís­ mena do široké šedé šmouhy. Pak napsal: Je to paráda, ne?

Odcházíme!!!!!

Toči vzal z hromádky svůj pergamen a chápavým svalem sevřel kus uhlu. Společně to dokážeme. Společně my tři zví­ tězíme.

Orion se postavil před Točiho a na obou zvednutých rukou ukázal palec nahoru. Mimozemšťanův chápavý sval se kolem chlapcových prstů sevřel. „To by stačilo, volové,“ řekl Ozzie. „A teď vážně. Dostaneme jen jedinou šanci, takže to nesmíme podělat. Orione, rozdělej ochrannou síťku a sbal všechny svoje věci. To, co nebudeš mít v batohu, zůstane tady. Pak si na ráno připrav nejlepší venkov­ ní oblečení. Až s tím budeš hotový, zajdi do kuchyně a naplň všechny naše termosky vařící vodou, namícháme si trochu té práškové šťávy, co má zvýšený obsah glukózy, a vrazíme to do ní. Zítra venku to budeme pít.“ „Nemůžu to udělat ráno?“ „Nikdo neví, kdy Silfeni odejdou. Všichni říkají, že je to vždycky časně, proto nemůžeme riskovat, jestli budeme mít zítra k dispozici horkou vodu. Všechno se to musí udělat teď.

140

Pandořina hvězda | Invaze

Počítej s tím, že dostaneme upozornění asi patnáct minut pře­ dem. Domluvil jsem s Georgem, že pro nás bude mít místa na jedněch z těch velkých krytých saní.“ „Tak jo,“ řekl Orion. „Dám se do toho.“ Ozzie napsal na pergamen další řádky, v nichž Točimu řekl, aby se dnes večer najedl nejlépe, jak může.

Nezapomeňte mě, odepsal mimozemšťan. Nenechte mě tady.

Nenecháme.

Ozzie vyhrabal několik samoohřevných balíčků s cumber­ landskými párky a bramborovou kaší ve šťávě s cibulkou, ne­ chal je syčet a zatím si chystal věci. I kdyby stan a další důležité věci v pytlích naložili na zadní část Točiho saní a on s Orio­ nem si na lyže vzali batohy, neměli šanci přepravit všechno, co si přivezli na lontrusovi. Nastala chvíle těžkých rozhodnutí a kvalifikovaných odhadů. Ozzie se rozhodl většiny svého ob­ lečení se vzdát. Na sobě měl dost, aby na této planetě přežil, takže i dost, aby přežil kdekoli, jen by to neměl nijak moc pes­ tré. Konzervovanou potravu na patnáct dní dal do rance, jenž půjde na Točiho sáně, ale luxus jako čokolády, sušenky a čaj nechá Saře a Georgovi. Lékárnička byla další nezbytnost. Sady keramických pánví s teflonovou úpravou se zbavil, stejně jako malého petrolejového vařiče. Veškerá jezdecká výstroj, sedlo, postroje z lontruse, to všechno mu teď bylo k ničemu.

Podíval se na silně zredukovanou hromadu věcí, které si chce ponechat, a uvědomil si, že je pořád moc velká. „Můžeme tady nechat ochrannou síťku,“ řekl Orion, když se vrátil s termoskami. „Určitě cosi váží.“ „Jo,“ řekl pomalu Ozzie. „Asi jo. Dobrej nápad.“ Chlapec vzal svůj batoh, podržel si ho nad hlavou a při­ hlouple se zazubil. Od chvíle, kdy přijeli do Ledové citadely, si zrzavé vlasy nestříhal, takže mu teď splývaly až po ramena

141

Peter F. Hamilton

a většinou hrozilo, že přes ně nic neuvidí. „A já ti můžu vzít mnohem víc. Hele, nemám tam skoro nic.“ Aby to dokázal, pokusil se udržet svůj starý nylonový batoh nahoře jednou ru­ kou. „V pohodě, kámo,“ řekl Ozzie, když se batoh převážil a Ori­ on sebou komicky škubl, aby ho chytil. „Máme všechno, co po­ třebujeme, abychom se odsud dostali. Cokoli dalšího by naše šance ohrozilo. Tu chybu už podruhé neudělám. Říkal jsem ti, jaký aušus byl náš kosmický skafandr, když tenkrát Nigel vyšel na povrch Marsu?“ „Myslím, že ne.“ „Bylo to strašně nepřipravené. Panebože, byl zázrak, že se vůbec vrátil, a to byl od červí díry celou dobu jenom pár metrů.

To by byl efektní průšvih, co? Prvního člověka, který naším novým zařízením projde, zabije to, že s sebou nemá soupravu na lepení kol. Historie by se vyvíjela zatraceně jinak.“ „Jaký byl? Myslím Mars.“ „Studený. Chladnější než tahle díra. A mrtvý. Myslím do­ opravdy mrtvý, stoprocentně. Věř mi, poznáš to, že někde by­ lo mrtvo už miliardu let předtím, než vyhynuli dinosauři. Sta­ čilo se podívat a člověk to poznal.“ Zavrtěl hlavou. Překvapilo ho, jak je ten výjev po bezmála třech a půl stoletích živý. „Tak mi předveď, co sis tam sbalil.“

* Toči se vrátil s kbelíkem, ze kterého jedl kaši z plodů krysta­ lických stromů. Ozzie a Orion se s ohřátými jídly posadili na lůžka a všichni tři se v tichosti najedli. Silfeni v centrální síni bezstarostně zpívali, očividně odhodlaní proflámovat celou noc jako nějaká divoká parta studentů. Ozzie občas zachytil nějaký úryvek textu. Většinou vychvalovaly ledové velryby za jejich velikost, rychlost a divokost.

142

Pandořina hvězda | Invaze

První je přišla navštívit Sara. Ozzie jí předal věci, které si s sebou nebral, a ona je s rázným poděkováním přijala. Po ní se objevil George s vozky ze saní, kteří povedou loveckou vý­ pravu. Pak přišlo dalších pět lidí, kteří se chtěli pokusit na­ jít cestu z planety, čtyři muži a jedna žena. Sedli si na lůžka a všichni začali rozebírat možnosti a strategie. Ve skromné jeskyni ve skále zavládla nabuzená atmosféra jako v týmové šatně několik minut před začátkem důležitého zápasu. Ozzi­ emu při tom pomyšlení blesklo hlavou, kdo asi vyhrál Pohár Společenství.

Překvapilo ho, že vůbec dokázal usnout. Ale když jím Ori­ on zatřásl a probudil ho, byl zamotaný do rozepnutého spacá­ ku, paže a krk měl studené. Dokonce ani nepřetáhli hadr přes jasný křišťálový světlovod na stropě. „Je čas, Ozzie,“ řekl chlapec skoro až vystrašeně. „George vzkazuje, že se připravují.“ „Tak jdeme do toho, kámo.“ Ozziemu bylo do zpěvu, nej­ raději by spustil něco optimistického, třeba ze začátků Beatles nebo Puppet Presidents. Silfeni se v centrální síni ztišili. Zatáhl za očka na samoohřevných snídaňových balíčcích a začal se ob­ lékat. Nejdřív samozřejmě celotělové teplé prádlo, pak silnou mikinu a manšestráky, na to čistou kostkovanou košili. Když si zašněroval pohorky, začalo mu být teplo, tak si na sebe navlékl zbytek, dva svetry, nepromokavé kalhoty, šálu, kuklu, prstové rukavice, chrániče uší, ochranné brýle a samozřejmě kožich z lední velryby, vrchní kalhoty a palčáky. Zkontroloval Oriona, který byl oblečený stejně důkladně. Polovina věcí, které měl na sobě, patřila původně Ozziemu, a v rámci příprav na tento den byly už před několika týdny zkrácené a přešité, aby mu padly.

Posnídali, naposledy si zašli na toaletu a pak vyzvedli v po­ koji Točiho. Když přišli nahoru, v prostorné dílně to hučelo.

Silfenští jezdci již vyváděli zvířata ze stájí. George rozdával

143

Peter F. Hamilton

svým týmům rozkazy. Toči nemotorně přešlapoval po stude­ né, mokré kamenné podlaze, než Ozzie s Orionem jeho sáně naposledy zkontrolovali, načež se rychle nasoukal do ochran­ ného válce z kožešiny ledových velryb. Ozzie dal Točimu tři termocihly, pak volné konce kožešiny vzadu pečlivě zašně­ roval a přesvědčil se, že nikde nezůstala škvíra. Spolu s Orio­ nem naložili své batohy do malého prostoru, který zůstal vol­ ný vzadu na plošině saní. Toči teď bude muset zůstat uvnitř, dokud nenajdou teplejší svět. Před několika týdny se ho Oz­ zie pokusil zeptat, jestli netrpí klaustrofobií, ale buď se svým slovníkem z obrázků a slov nedospěli tak daleko, aby tento pojem dokázal vysvětlit, nebo mimozemšťanova psychologie nebyla k takovým stavům náchylná.

Sám George pomohl Ozziemu a Orionovi vytlačit Točiho sáně ven do slabého předjitřního světla a společně je přivázali za velké kryté sáně tažené spřežením pěti ybnanů. Potom si znakovou řečí s mimozemšťanem sdělili „v pořádku“ a „hod­ ně štěstí“ a vlezli dovnitř mezi veškerou výstroj pro porcová­ ní a tepelné zpracování ledových velryb. Vozku jim dělal Bill Korrok-hi a dovnitř k nim se vklínila Sara spolu s patnácti dal­ šími. Když pak zapálili malý železný koš zavěšený ze střechy saní, vnitřek zaplavilo kalné sírové světlo i s nutným odpor­ ným dýmem. Uzavřeli boční díl.

Zatímco rudé slunce pomalu stoupalo nad obzor, Silfeni se shromáždili před Ledovou citadelou. Bílé kožešiny se jim v záři luceren jasně leskly, oštěpy a luky měli připravené. Za­ čali pomalu recitovat, hlubšími hlasy, než od nich Ozzie kdy předtím slyšel. Když nasadili tklivý baryton, znělo to o hodně cizeji a mnohem výhružněji. Jezdci vyrazili uvolněným cva­ lem a pěší nechali, aby je pomalejším tempem následovali.

Sáně tažené ybnany se zakymácely a za doprovodu hlasitého řinkotu nádobí a kovové výstroje horlivě vyrazily za nimi.

144

Pandořina hvězda | Invaze

Půldruhé hodiny trvalo jen to, než dosáhli lesa krystalic­ kých stromů. Prozatím kryté sáně stačily držet s pěšími Sil­ feny krok. Jakmile však dojeli k malým stromům na okraji, museli se seřadit do kolony. Cestička mezi pevnými kmeny byla úzká a ošemetná, což je ještě víc zpomalilo. Silfeni na ně pomalu získávali náskok, ale sledovat stopu, která po nich zů­ stala, bylo poměrně snadné. Korrok-hiové na místech vozků čas od času zahlédli přes zasněžené kmeny mihotavé světlo jejich luceren. Ozzie několikrát došel ke vstupní plachtě, aby se přesvědčil, že Točiho stále táhnou za sebou. Sáně klouzaly bez jakýchkoli potíží. Toči skoro ani nemusel své čtyři tyče po­ užívat k řízení. „Jak daleko ještě?“ zeptal se Orion, když se prodírali lesem něco přes hodinu. „V lese budeme ještě několik hodin, než dojedeme do lo­ višť,“ odpověděla Sara. „Co bude potom, kdo ví? Jejich jezdci vyrazili napřed, aby se pokusili nějaké ledové velryby vysto­ povat.“ „Jak velká jsou loviště?“ „Netuším. Na druhý konec se nedá dohlédnout, i kdyby byl vzduch sebečistší. Odhaduju, že v průměru stovky kilometrů.

Jednou jsme se museli vrátit. Zašli jsme velmi daleko a oni ještě nezačali lovit. Ale to se stává vzácně. Když budeme mít štěstí a nablízku se nějaké najdou, můžou lovit dokonce už dnes odpoledne.“ „Neodejdou v noci?“ zeptal se Ozzie. „Ne. Tedy, ještě se to nestalo.“ Trvalo další dvě a čtvrt hodiny, než dojeli na kraj lesa. Oz­ zie a Orion dychtivě vyhlédli plachtou, jak bude kraj za ním vypadat. Byli vysoko, což si Ozzie do té chvíle neuvědomoval.

Les krystalických stromů zarůstal náhorní plošinu nějakého širokého horského masivu. V místě, kde končil, terén prud­

145

Peter F. Hamilton

ce klesal k rozlehlé planině, jíž vévodily stovky nízkých so­ pečných kráterů. Sara měla s velikostí pravdu. Ultrastudený vzduch byl dokonale čirý, přesto Ozzie ze své vyhlídky tři čtvr­ tě kilometru nad planinou nedohlédl na druhý konec, ztráce­ jící se v neostrém karmínovém obzoru. Vlastní okraje kráterů byly skoro ploché, ale zem mezi nimi rozpukala a vymodelo­ vala tisíce skalních zubů podobných malým Matterhornům.

Na dolních svazích rostly krystalické stromy, ale vrcholky tvořila rozeklaná holá skála, tmavě červená odrazem všudy­ přítomného slunečního světla, přes niž se tu a tam táhly pásy sněhu a ledu zachyceného v puklinách.

Sara vysvětlila, že krátery vyplňují ledové částečky, drobné granulky připomínající písek, čímž vzniká dokonale rovný po­ vrch, z něhož se nedá nijak poznat, jak jsou ve skutečnosti hlu­ boké. Z většiny unikaly středem chomáčky páry, které stoupaly skoro rovně vzhůru, a přitom se pomalu rozšiřovaly a řídly, až několik tisíc metrů nad planinou splynuly ve šmouhy tenouč­ kých cirů, jež se klikatily po obloze jako široké kondenzační stopy. Když Ozzie přepnul zrak do infračerveného pásma, po­ znal, že krátery slabě žhnou. Jejich teplota se od okolní lišila jen o několik stupňů, ale stačilo to, aby to vyvolalo odpařování.

Napadlo ho, o kolik jsou asi krátery teplejší na dně.

V polovině svahu sbíhajícího k planině uviděl, jak se Sil­ feni proplétají mezi skupinkami krystalických stromů. Jejich lucerny se vesele pohupovaly. Po jezdcích nebylo ani památky.

Jedny velké sáně po druhých překonaly vršek svahu a zahájily riskantní sestup za lovci.

Jízda dolů byla drsná, sáně se na krabatém povrchu kolé­ baly ze strany na stranu. Korrok-hijští vozkové museli ybnany občas využívat spíš k brzdění než k tahu. Pro Ozzieho neby­ lo jednoduché vykukovat ven a kontrolovat Točiho. Všichni uvnitř krytých saní se drželi široké kostěné konstrukce jako

146

Pandořina hvězda | Invaze

klíšťata. Nakonec už se Ozzie jenom držel tam, kde byl, i kdy­ by se tažný provaz přetrhl, stejně by mnoho nenadělal. Ně­ kolik věcí z výstroje se uvolnilo a kutálelo po plošině, pánve a kostěné vzpěry bolestivě a s řinkotem narážely do holení, paží a hrudí. Vytápěcí koš se na krátkém řetízku houpal zne­ pokojivě rozmáchlým obloukem.

Sjet na planinu nemohlo trvat déle než čtyřicet minut, ale v těsné, páchnoucí kabině se čas protáhl na hodiny. Ozzie ještě nikdy tolik neocenil, jak je důležité, aby člověk z pohybujícího se vozidla viděl ven. Jeho představivost vyplňovala celou jízdu dolů balvany ostrými jako nůž, které se nemůžou dočkat, až je roz­ říznou, a svah určitě končil stometrovou kolmou skalní stěnou.

Bill tiše zatroubil uspokojením a dal tím znamení, že se­ stup skončil. Uvnitř si všichni vyměnili nervózní úsměvy. Ni­ kdo nebyl ochotný přiznat, jaký měl strach. Další postup byl o poznání snazší. Sara věřila, že se jim může podařit stáhnout něco z odstupu, který se mezi nimi a Silfeny nastřádal. Orion pevně svíral svůj přívěšek přátelství v pěsti a upíral zrak do jeho jiskřivě modrého světla.

Kryté sáně zůstávaly v řadě za sebou a sledovaly čerstvé stopy v křupavých zrnkách sněhu. Mířili přímo od masivu a dařilo se jim kodrcat dobrým tempem. Kolem poledne začali objíždět břehový hřbet prvního kráteru a na druhé straně byla řada divokých skalních vrcholů. Následovaly úžlabiny koruno­ vané vyklenutými vlnami zhutněného sněhu, které vypadaly, že se při sebemenším zachvění zřítí jako lavina dolů do žlebu.

Rokle, jejichž dno pokrývaly ledové plotny, na nichž se kopy­ ta ybnanů zachytávala jen obtížně. Hájky a lesy krystalických stromů a baňatých keřů. Když Ozzie vyhlédl ven, často uviděl, jak jsou v širokých pásech rozlámané a poničené tak, že z nich zůstaly jen zubaté pahýly obklopené hromádkou ledem obale­ ných větví. Museli překonávat úzká, strmá údolí sedlovitého

147

Peter F. Hamilton

tvaru, kde se jejich rychlost při výstupu snižovala na mučivé ploužení, aby se vzápětí zvrhla v šílené klouzání dolů, prudší a děsivější než sjezd z horského masivu. A dlouhými oblou­ ky objížděli krátery, z nichž pára unikala do strany jako mlha a rychle obalovala jak ybnany, tak sáně krustou jinovatky.

Když slunce stálo půldruhé hodiny od obzoru, masiv již za nimi nebylo vidět; schoval se za vysoké věže ostrých černých skal. Stíny se na narezlé zemi prodlužovaly a tmavly. Spřežení ybnanů u všech saní začala zmáhat únava. I na rovině byla je­ jich rychlost znatelně nižší než předtím. „Dnes lov nebude,“ řekla Sara, když se vrátila z rychlého rozhovoru s Billem. „A brzy budeme muset postavit stany. Po­ tmě se to dělá těžko.“ Za další půlhodinu vyjeli z mezery mezi dvěma skalními hřebeny a uviděli pod sebou kráter mající v průměru nějakých deset kilometrů. Oblast byla prostoupená sopečnou aktivitou, která po vzniku kotliny vyvrásnila další hřbet rozeklaných skalisek. Vznikl tak dlouhý výběžek, táhnoucí se skoro do po­ loviny šířky kráteru.

Silfeni se shromáždili u úpatí štítu, který stál nejblíž k okraji. Jezdci i pěší se shlukli a v houstnoucím šeru zářili jako vybroušený drahokam. Svah za nimi pokrýval pás lesa, jehož krystalické stromy byly vyšší než ty v lesích horského masivu. V rumělkovém šeru vypadaly temně a zlověstně.

Sáně zastavily v širokém kruhu necelý kilometr od Silfenů, na vršku srázu, jenž lemoval skaliska na straně od kráteru.

Všichni vyskákali, vytahali stany a smontovali rámovou kost­ ru. Jakmile velké stany stály, Ozzie, Orion a George narychlo zbudovali menší konstrukci nad Točiho sáněmi a přetáhli ji velkou kožešinou. Uvnitř pak přetáhli přes ochranný válec na saních další kožešinovou houni. „V tom by to měl zvládnout,“ řekl George, když vylezl ven.

148

Pandořina hvězda | Invaze

Ozzie, který zůstal uvnitř, souhlasně zamručel. Zapálil dvě svíčky a položil je na zem před čelní sklo saní. Moc místa tam nebylo, nejspíš ne víc než několik krychlových metrů, ale Točimu to umožňovalo vidět ven a možná i potlačit případný strach z pohřbení zaživa. Když Ozzie nahlédl přes krystalic­ kou tabuli dovnitř, viděl, že mimozemšťan za ní se nehýbe, ale přední segment oka míří na něho. Zvedl rukavici, palcem vzhůru. Točimu v předním oku zavířily ultrafialové obrazce, lehce rozostřené kazy v krystalu. Dalo se to přibližně přeložit jako: zítra mě tady nezapomeňte. „Ani náhodou,“ zašeptal do své kukly Ozzie.

Toči utrhl pojistku termocihly. Ozzie se díval, dokud nevi­ děl, jak cihla začala temně rudě žhnout, pak zamával a vycou­ val z kožešinového krytu.

Zbývalo asi ještě dvacet minut, než slunce zapadne za ob­ zor. Ozzie rychle zamířil k okraji kráteru. Ve chvílích těsně před příchodem noci zavládl až děsivý klid. Venku pod chmur­ nou ledovou oblohou utichl dokonce i věčný zpěv Silfenů. Po­ vrch granulového ledu vyplňujícího kotlinu kráteru před ním byl tak rovný, že iluze kapaliny byla téměř dokonalá. Když při­ šel blíž, skoro čekal, že uvidí vlnky. Klekl si k ní a dotkl se jí palcovou rukavicí. Povrch měl texturu hustého oleje, ale čím tlačil ruku hlouběji, tím silnější byl odpor, s nímž se setkával. „Dej si pozor, abys tam nespadl,“ promluvila Sara.

Ozzie se narovnal a setřepal z rukavice granulky, které na ní ulpěly. „Páni, vždycky ve mně vzbudíš pocit, jako bych dělal něco špatného.“ „Nebylo by to poprvé, co tam někdo spadl. Už neriskujeme životy a nesnažíme se je najít. Nikdy po nich nezůstane ani stopa, žádné bublinky tam být nemůžou.“ „Jo, jasný. Tahle hmota není přirozená. Takové granulky ledu by se k sobě měly lepit.“

149

Peter F. Hamilton

„Ovšemže měly. Jenže se pořád míchají a zůstávají volné, jako mouka v mixéru.“ „A to míchání obstarávají ledové velryby.“ „A všechno ostatní, co je tam dole s nimi. Koneckonců mu­ sejí něco žrát.“ „Doufám, že jenom ledové řasy nebo prostě nějaké rostli­ ny, co se drží na dně.“ „Kdybys nějakou viděl, tak bys něco takového neřekl.“ Oto­ čila se a začala stoupat po mírném svahu vzhůru.

Ozzie vykročil za ní. „Proč ne?“ „Řekněme, že se nechovají jako býložravci.“ „A ty tomu všemu rozumíš, co?“ „Ne, Ozzie, nic takového. Z tohoto místa a všech ostatních, kterými jsem prošla, chápu jen velice málo. Proč nám Silfeni nedovolují používat elektřinu?“ „Teorie je vcelku jednoduchá. Prožívají život čistě na fyzic­ ké úrovní. K tomu jsou všechna ta těla, která vidíme, aby jim poskytla platformu na této úrovni vývoje osobního vědomí.

A říkám to velice nerad, ale s ohledem na jejich možnosti je to úroveň dost nízká. Když začneš zavádět elektřinu, stroje a všechny propriety, které s tím souvisejí, začneš tím šanci na opravdový přirozený prožitek zmenšovat.“ „Jasně,“ řekla mrzutě. „Chraň bůh, aby vymysleli lékař­ ství.“ „Pro ně to nemá význam. My je potřebujeme, protože si ce­ níme svou osobitost a kontinuitu. Jejich postoj je jiný. Jsou na cestě, která má velice konkrétní závěr. Na konci svých úrovní se stanou součástí své dospělé komunity.“ „Odkud to sakra víš?“ Pokrčil rameny, což bylo gesto, které pod silným kožichem vyšlo z větší části vniveč. „Kdysi mi to někdo řekl.“ „Kdo?“

150

Pandořina hvězda | Invaze

„Jeden chlap, kterého jsem potkal v baru.“ „Panebože, vážně nevím, kdo je divnější, jestli oni nebo ty.“ „Určitě oni.“ Když slunce zmizelo, došli na vršek malého okraje. Na obloze zůstala jen planoucí fialová záře. „Neměl bys být tak pozdě venku,“ řekla Sara. „Tady není žádný maják, který by tě dovedl zpátky.“ „O mě si nedělej starosti, vidím ve tmě líp než většina lidí.“ „A máš taky místo kůže kožešinu? Na téhle planetě nezů­ stávají v noci venku ani Korrok-hiové.“ „Jasně. Promiň. To mě nenapadlo.“ „Zítra si budeš muset dát mnohem větší pozor, až budeš sledovat Silfeny.“ „To je pravda. Víš, pořád mě trochu překvapuje, že nechceš jít s námi.“ „Jednou odejdu. Ozzie. Ale zatím ne, to je všechno.“ „Ale proč? Jsi tady už dost dlouho. Nemám pocit, že bys věřila Georgově představě, že život tady je jakési pokání, dí­ ky němuž si vlastního života víc ceníme. Pokud to můžu po­ soudit, nikoho zvláštního tady nemáš. Nebo ano?“ Pomalu to v něm začalo hryzat, když před měsíci jeho náznak v tomto směru zůstal zcela bez odezvy. „Ne,“ odpověděla pomalu. „Momentálně nikdo není.“ „To je škoda, Saro. Všichni někoho potřebujeme.“ „Takže ses chtěl nabídnout?“ Lehký despekt v jejím hlase způsobil, že se zarazil. Po chví­ li se Sara zastavila a ohlédla se po něm. „Co je?“ „Sakra, vždyť už jsem otevřenější ani být nemohl,“ prohlá­ sil. „Otevřený ohledně čeho?“ „Nás. Tebe a mě. Že na to máme vlítnout.“ „Ale ty máš přece… Ach.“

151

Peter F. Hamilton

„Co mám?“ zeptal se podezíravě. „Myslela jsem… všichni jsme mysleli: že ty a Orion…“ „Já a Orion co… do hajzlu.“ „Chceš říct, že on není tvůj –“ „Ne. Fakticky. Ne.“ „Aha.“ „A já nejsem to.“ „Fajn. Promiň. Došlo tady k nedorozumění.“ „Ne že bych měl něco proti –“ „Ne, to rozhodně ne. Nic takového. Měla jsem spoustu ho­ mosexuálních přátel.“ „Vážně?“ „Čeká se, že člověk něco takového řekne.“ „Jo, jasně.“ „Tak jsme si to aspoň vyjasnili.“ „Jo.“ Fakt paráda.

Zbytek svahu ke stanům vystoupali kvapně a mlčky. Všich­ ni už zalezli dovnitř. Večeře byla v plném proudu a z pečlivě zkonstruovaných průduchů ve vršcích stanů se valil hustý čer­ ný olejový dým. „Ozzie,“ promluvila Sara unaveným tónem těsně předtím, než zašli do svého stanu. „Jo?“ „Až zítra Silfeni budou lovit ledové velryby, potlač svou zvědavost, ano? Bez ohledu na to, jak moc ti to bude připadat vzrušující, odpudivé nebo fascinující, drž se zpátky, nepleť se jim pod nohy.“ „Slyším, co říkáš.“ „To doufám. Vím, proč jsi tady. Už jsem se s tím u lidí se­ tkala. Myslíš si, že jsi na nějaké misi, a proto jsi nezranitelný.

Kruci, možná to tak je, ale nech si ode mě poradit, zítra není dobrá chvíle, abys to zkusil testovat. Chápu tvé bláznivé před­

152

Pandořina hvězda | Invaze

stavy ohledně Silfenů, toho, jak jsou existenciální, ale zítra už to bude naprosto reálné a fyzické.“ „Budu opatrný, slibuju. Musím dávat pozor na toho kluka a mimozemšťana.“

* Byli probuzeni, když se objevil první tmavě purpurový náznak svítání. Přestože se Ozzie mačkal ve stanu s deseti dalšími lid­ mi, upadl do hlubokého, bezesného spánku hned, jak zapnul svůj spacák. Byla to první noc od příchodu do Ledové citadely, kdy nemusel snášet všudypřítomné červené světlo.

Snědli s Orionem snídaňové balíčky, přičemž museli od­ rážet podrážděné, roztrpčené poznámky ostatních, kteří měli standardní citadelové jídlo z rozmačkaných plodů krystalic­ kých stromů a smažených plátků slaniny z ledových velryb.

Naplnili si termosky převařenou vodou, do dvou přimíchali energetickou šťávu v prášku a do zbylých dvou přidali polév­ kový koncentrát. Zatímco ostatní spěchali ven, aby byli u to­ ho, až Silfeni zahájí lov, Ozzie s Orionem si sbalili batohy a doufali, že to na této planetě dělají naposledy.

Přes noc sněžilo, řídké chomáčky mraků zkondenzovaly v maličké tvrdé vločky, které se snášely dolů a zanechávaly po­ prašek na každém povrchu. Ozzie a Orion jej ometli z vnější vrstvy kožešin, kterou přikryli Točiho sáně. Když ji odtaho­ vali, Ozzie se trochu bál toho, co najdou. Ztuhlou mrtvolu?

Ale tepelná cihla fungovala. Toči na ně zpoza krystalové čelní stěny zamával. Noc strávená o samotě ho evidentně nijak ne­ vyvedla z míry.

Stáli oba vedle saní, maličko stranou všech ostatních, kteří se hemžili kolem stanů. Místo skýtalo dobrý výhled na to, jak se dole odvíjí lov. Ozzie také pochopil, proč Korrok-hiové vče­ ra večer vyvezli kryté sáně na sráz. Tady nahoře byli v bezpečí.

153