Nechtěl jsem, aby se to semlelo takhle. Přísahám, já…
Ty jseš ten chlápek z bistra… viděla jsem tě tam… jak do sebe liješ ty litry kafe…
Teď mě poslouchej, Patience – už jsi v bezpečí, už ti nic nehrozí. Musíš jít dál a žít si svůj život; zapomeň na –
A co je kurva zas tohle? Co jseš zač?
Hej!
Lehni si na zem! A hned! Zvedni ruce!
Padej od ní ty zmrd
Poliši už jsou na cestě! Padej od ní a stoupni si ke…
Kdo je kurva tohle?
jak jsem uslyšel sirény a dupot, měl jsem tak deset sekund na to, abych se zdekoval, jinak bude všechno totálně v píči. Přitáhnul jsem ji k sobě – něžně, nebránila se – a klidně a jasně jsem jí pošeptal: V růžovým baráku na rohu je krabice. Vem si z ní peníze, jsou všechny pro tebe, ale ty ostatní věci musíš zničit…
Měl jsem ho zkusit odprásknout – aspoň bych se poroučel s plnou parádou –, ale neudělal jsem to, a tak jsem byl nahranej; všude se rojili poliši. Tady vzadu! Mám ho!
Nezvedej se!
Slyšel jsem, jak jeden z nich říká, že odpovídám popisu toho pobudy, co zmlátil ty kluky; další říkal, že Adam ještě žije – i tohle jsem zvoral! Celej můj život směřuje k stupidnímu a nesmyslnýmu konci; jak zacvaknou želízka, tak jsem v háji.
Hej! Chlape!
Musíš mi věřit, Patience. Slibuju, že se ti nic –
Padej od ní, kurva, a hned!
Běž! Zdrhej!
Kurvafix
Pomyslel jsem na Patience a že se to božátko malý nikdy nenarodí. Jako by mi během těch dvou sekund proběhl hlavou milión myšlenek, než mi to konečně došlo. Bacha! Sahá si do kapsy!
Neměl jsem samozřejmě čas nic odměřovat – prostě jsem si celou tu neuvěřitelně drahocennou tubičku stříknul do krku a jenom poslouchal, jako by v dálce bouchaly petardy.
Nechtěl jsem, aby se to semlelo takhle. Přísahám, já…
Ty jseš ten chlápek z bistra… viděla jsem tě tam… jak do sebe liješ ty litry kafe…
Teď mě poslouchej, Patience – už jsi v bezpečí, už ti nic nehrozí. Musíš jít dál a žít si svůj život; zapomeň na –
A co je kurva zas tohle? Co jseš zač?
Hej!
Lehni si na zem! A hned! Zvedni ruce!
Padej od ní ty zmrd
Poliši už jsou na cestě! Padej od ní a stoupni si ke…
Kdo je kurva tohle?
jak jsem uslyšel sirény a dupot, měl jsem tak deset sekund na to, abych se zdekoval, jinak bude všechno totálně v píči. Přitáhnul jsem ji k sobě – něžně, nebránila se – a klidně a jasně jsem jí pošeptal: V růžovým baráku na rohu je krabice. Vem si z ní peníze, jsou všechny pro tebe, ale ty ostatní věci musíš zničit…
Měl jsem ho zkusit odprásknout – aspoň bych se poroučel s plnou parádou –, ale neudělal jsem to, a tak jsem byl nahranej; všude se rojili poliši. Tady vzadu! Mám ho!
Nezvedej se!
Slyšel jsem, jak jeden z nich říká, že odpovídám popisu toho pobudy, co zmlátil ty kluky; další říkal, že Adam ještě žije – i tohle jsem zvoral! Celej můj život směřuje k stupidnímu a nesmyslnýmu konci; jak zacvaknou želízka, tak jsem v háji.
Hej! Chlape!
Musíš mi věřit, Patience. Slibuju, že se ti nic –
Padej od ní, kurva, a hned!
Běž! Zdrhej!
Kurvafix
Pomyslel jsem na Patience a že se to božátko malý nikdy nenarodí. Jako by mi během těch dvou sekund proběhl hlavou milión myšlenek, než mi to konečně došlo. Bacha! Sahá si do kapsy!
Neměl jsem samozřejmě čas nic odměřovat – prostě jsem si celou tu neuvěřitelně drahocennou tubičku stříknul do krku a jenom poslouchal, jako by v dálce bouchaly petardy.
samozřejmě vzniká spousta otázek. Ale než se pustím do nějaký teorie, chci si všechny zásadní události pěkně zapsat, dokud je mám v hlavě čerstvý.
samozřejmě vzniká spousta otázek. Ale než se pustím do nějaký teorie, chci si všechny zásadní události pěkně zapsat, dokud je mám v hlavě čerstvý.
Všichni jsme viděli, co se stalo, já i policajti, ale prakticky vzápětí se začaly naše názory rozcházet.
Drželi mě na služebně asi tak šest hodin, než mě pustili. Nakonec prohlásili něco jako: „Podezřelý ve zmatku unikl.“ No fakt! Asi se to v hlášení vyjímá líp než: „Co to jako kurva bylo?“
Bylo mi jasný, že si říkají, že jsem jenom ubohá buranská kurva z baru, o kterou se perou dva kohouti, což je, když se nad tím člověk zamyslí, děsivě blízko pravdy.
Smrdělo to tam jak u starýho chlapa – po slanině a cigárech –, ale od pohledu tam nikdo nebydlel. Jenom na stole ležela krabice, přesně jak říkal.
Adama odvezli do špitálu, ale jedna ta policajtka tvrdila, že na sto procent skončí zase v base. „S tou podmínkou si teda krásně vytřel prdel,“ prohlásil jinej polda.
Napadlo mě, že možná budou náš barák sledovat, pro případ, že by se ten chlap vrátil, a tak jsem se potají vyplížila jakože do lesa a oklikou došla k tomu růžovýmu baráku.
Prachy byly zabalený v novinách – bylo tam skoro deset tisíc!
V krabici byla taková ta malá videokazeta – musím si určitě sehnat příruční kameru nebo jak se to kurva jmenuje a přehrát si ji – a pár divných fotek upravených ve Photoshopu, ke kterým se ještě vrátím.
A taky řidičák s adresou ve městě a přiblblým jménem, který znělo hodně falešně.
O dva dny pozdějc jsem nikomu neřekla ani slovo, šla jsem šest kiláků k jezeru Albion a zaplatila si tam pokoj v nóbl hotelu. Pokud vím, tak si nikdo ani nevšiml, že jsem pryč, všem to bylo šumafuk.
Zjistila jsem, že fotka na řidičáku je jenom přilepená, nějakým divným lepidlem. Pod ní byla fotka mladšího chlápka; že by skutečnej (a snad nefalšovanej) „Jack Barlow“?
Našla jsem si ho na netu a zavolala mu. Říkal, že má řidičák v kapse a že vůbec netuší, o čem to mluvím.
Nedokážu to vysvětlit, ale když jsem slyšela jeho hlas, měla jsem takovej divnej pocit, jako bych volala do jiný dimenze nebo tak něco –
No nic, v každým případě znovu vyrážím vstříc novýmu životu. Nikdy jsem nevěřila na nadpřirozeno ani na náboženství a žádný podobný blbiny, ale teď už jsem uvěřit musela, nebo ne?
Všichni jsme viděli, co se stalo, já i policajti, ale prakticky vzápětí se začaly naše názory rozcházet.
Drželi mě na služebně asi tak šest hodin, než mě pustili. Nakonec prohlásili něco jako: „Podezřelý ve zmatku unikl.“ No fakt! Asi se to v hlášení vyjímá líp než: „Co to jako kurva bylo?“
Bylo mi jasný, že si říkají, že jsem jenom ubohá buranská kurva z baru, o kterou se perou dva kohouti, což je, když se nad tím člověk zamyslí, děsivě blízko pravdy.
Smrdělo to tam jak u starýho chlapa – po slanině a cigárech –, ale od pohledu tam nikdo nebydlel. Jenom na stole ležela krabice, přesně jak říkal.
Adama odvezli do špitálu, ale jedna ta policajtka tvrdila, že na sto procent skončí zase v base. „S tou podmínkou si teda krásně vytřel prdel,“ prohlásil jinej polda.
Napadlo mě, že možná budou náš barák sledovat, pro případ, že by se ten chlap vrátil, a tak jsem se potají vyplížila jakože do lesa a oklikou došla k tomu růžovýmu baráku.
Prachy byly zabalený v novinách – bylo tam skoro deset tisíc!
V krabici byla taková ta malá videokazeta – musím si určitě sehnat příruční kameru nebo jak se to kurva jmenuje a přehrát si ji – a pár divných fotek upravených ve Photoshopu, ke kterým se ještě vrátím.
A taky řidičák s adresou ve městě a přiblblým jménem, který znělo hodně falešně.
O dva dny pozdějc jsem nikomu neřekla ani slovo, šla jsem šest kiláků k jezeru Albion a zaplatila si tam pokoj v nóbl hotelu. Pokud vím, tak si nikdo ani nevšiml, že jsem pryč, všem to bylo šumafuk.
Zjistila jsem, že fotka na řidičáku je jenom přilepená, nějakým divným lepidlem. Pod ní byla fotka mladšího chlápka; že by skutečnej (a snad nefalšovanej) „Jack Barlow“?
Našla jsem si ho na netu a zavolala mu. Říkal, že má řidičák v kapse a že vůbec netuší, o čem to mluvím.
Nedokážu to vysvětlit, ale když jsem slyšela jeho hlas, měla jsem takovej divnej pocit, jako bych volala do jiný dimenze nebo tak něco –
No nic, v každým případě znovu vyrážím vstříc novýmu životu. Nikdy jsem nevěřila na nadpřirozeno ani na náboženství a žádný podobný blbiny, ale teď už jsem uvěřit musela, nebo ne?