KAPITOLA
1
Adamat měl horní knoflíky pláště zapnuté až ke krku kvůli vlhkému nočnímu vzduchu, který jako by se ho snad pokoušel utopit. Popotahoval si rukávy ve snaze vymámit ještě kousek látky a popotahoval si předek kabátce, jenž mu byl kolem pasu až příliš těsný. Už to bylo pěkných pár let, co ho měl naposledy na sobě, ale když si ho král povolal v tuto hodinu, nebyl čas si jít vyzvednout ke krejčímu ten druhý, lépe padnoucí. Přesto mu letní pláš6 neposkytoval příliš velkou ochranu před chladem pronikajícím okénkem kočáru. Za chvíli už mělo svítat, nicméně sluneční paprsky budou mít hodně práce, aby rozpustily mlhu. Adamat to cítil. Vlhko bylo příliš velké i na časné jaro v Adopestu a vzduch byl studenější než Noviho zmrzlé prsty. Podle jasnovidců v Nomanově uličce to bylo špatné znamení. Kdo ale dneska ještě naslouchá jasnovidcům? Adamat došel k závěru, že z toho chytí rýmu, a říkal si, proč ho povolali takhle uprostřed noci. 11
Kočár dorazil k přední bráně Nebeského paláce a projel bez zastavení. Adamat si mačkal nohavice a vyhlížel z okénka. Stráže nebyly na svých místech. A ještě podivnější bylo, že jak projížděli mezi vodotrysky, nikde se nesvítilo. Nebeský palác měl tolik luceren, že byl vidět až z města i za nejtemnější noci. Dnes však byly zahrady tmavé. Mně to nevadí. Manhouch používá už tak dost velkou část našich daní na svoje osobní povyražení. Adamat se zadíval do zahrad na zející tlamy, kde začínala bludiště z živých plotů. Měl dojem, že po trávníku kdosi pobíhá. Co to…? Bože, je to jenom socha. Opřel se a zhluboka se nadechl. Slyšel, jak mu vylekaně buší srdce, a žaludek měl stažený. Možná radši měli ty zahradní lucerny zapálit… Jedna jeho část, malá část, ta, která patřila bývalému policejnímu inspektorovi potulujícímu se po nocích, jako byla tato, v temných uličkách kvůli zlodějům a lupičům, se smála. Uklidni se, dědku, říkal si. Už jsi viděl, co straší po nocích. Sám jsi to kdysi strašil na oplátku. Kočár se s trhnutím zastavil. Adamat čekal, až mu kočí otevře dvířka. Klidně mohl čekat celou noc. Kočí jenom zabušil na střechu. „Jste tady,“ zabručel. Hrubec. Adamat vystoupil z kočáru a měl právě dost času si vzít klobouk a hůl, než kočí plácl opratěmi a odhrkotal do noci. Adamat tiše zaklel, pak se obrátil a podíval se na Nebeský palác. To budu muset o takové noci jít až domů pěšky? Šlechta nazývala Nebeský palác Klenotem Adra. Stál na vysokém kopci východně od Adra, takže nad ním každé ráno vycházelo slunce. Jedny zvláš6 troufalé noviny ho přirovnaly k hladovějícímu chu@asovi s diamantovým prstenem. V těchto hubených časech to bylo trefné přirovnání. Králova pýcha lidem břicha nenaplní. 12
Stál před hlavním vchodem. Ve dne to byla velkolepá cesta s mramorovými chodníky a vodotrysky vedoucími k obrovským, stříbrem plátovaným dvoukřídlým dveřím, které ovšem ve fasádě největší budovy v Adru vypadaly jako pro trpaslíky. Adamat se snažil zaslechnout tiché kroky patrolujících hielmanů. Králova osobní stráž prý byla v zahradách všude a dohlížela na každý skrytý koutek, muškety vždy nabité, bodáky nasazené, šedobílé šerpy v té zelené a zlaté nádheře ponuré. Žádné kroky se ale neozvaly a vodotrysky také netryskaly. Vodotrysky se zastavují jen kvůli smrti krále, připomněl si Adamat. Uhladil si kabátec. Tady vedle budovy hořelo několik luceren. Ze tmy se kdosi vynořil. Adamat sevřel pevněji hůl. Byl to muž ve stejnokroji, ale v chabém světle toho víc vidět nebylo. Držel ručnici či mušketu a mířil zhruba na Adamata. Měl čepici se štítkem. Jistá byla jediná věc… nebyl to hielman. Jejich vysoké klobouky s chocholem byly snadno rozpoznatelné a oni bez nich nikdy nechodili. „Jste sám?“ zeptal se příchozí. „Ano,“ odpověděl Adamat. Zvedl obě ruce a otočil se kolem dokola. Jsem tu jenom já, ne? Kdo je to? Odvážím se zeptat? „Dobře. Poj@te.“ Voják vykročil a škubl za křídlo stříbrných dveří. To se otevíralo pomalu a těžkopádně, přestože se do něj opíral vší silou. Adamat popošel blíž a prohlédl si vojákův kabátec. Byl tmavomodrý, se stříbrnými lemovkami. Adranská armáda. Teoreticky se vojáci zodpovídali králi. Prakticky je však držel na vodítku jediný muž: polní maršál Tamás. „Ustupte, příteli,“ nařídil voják. V hlase mu zazníval náznak netrpělivosti, nějaké neviditelné napětí – ale mohlo to být taky těmi dveřmi. Adamat poslechl, ale pak zase přistoupil blíž a na vojákův pokyn proklouzl dovnitř. 13
„Jděte rovně,“ vysvětloval voják. „U Diadému zabočte doprava a projděte Démantovým sálem. Pokračujte až do Sálu odpovědí.“ Za Adamatem se s tlumenou ránou zabouchly dveře. Adamat se ocitl sám v palácové vstupní hale. Adranská armáda, přemítal. Proč je ten voják v palácovém okrsku, aniž by byl v dohledu jediný hielman? Nejděsivější odpově@ mu naskočila jako první. Zápas o moc. Bylo vojsko povoláno, aby potlačilo povstání? V Adru existovalo několik frakcí: žoldnéři Adomových křídel, královská kabala, horská stráž a velkorody. Kdokoliv z nich mohl dělat Manhouchovi potíže. Nic z toho ale nedávalo smysl. Pokud by došlo k boji o moc, z palácových zahrad a paláce samotného by se stalo bojiště nebo by to tu královská kabala rovnou zničila. Adamat prošel kolem Diadému – obrovské kopie adranské koruny – a všiml si, že vykazuje špatný vkus, přesně jak se povídalo. Vstoupil do Démantového sálu, jehož stěny a podlaha byly šarlatové, zdůrazněné zlacením, a na stropě se ve světle jediného zapáleného stojacího svícnu třpytily maličké drahokamy, propůjčující sálu jméno. Plamínky svic se mihotaly, jako by tu vál vítr, a v místnosti byla zima. Jak se Adamat blížil na druhý konec sálu, byl stále znepokojenější. Nikde ani živáčka a jediným zvukem byla ozvěna jeho kročejů na mramorové podlaze. Okna byla rozbitá, což vysvětlovalo chlad. Výsledek jednoho z králových vyhlášených záchvatů vzteku? Nebo něčeho jiného? Srdce mu bušilo. Tam. Za tím závěsem, boty? Adamat si přejel rukou přes oči. Světelný klam. Přistoupil blíž, aby se uklidnil, a odhrnul závěs. Ve stínu leželo tělo. Adamat se nad něj naklonil a dotkl se kůže. Byla teplá, ale muž byl zcela jistě mrtvý. Měl na sobě šedé kalhoty s bílým lampasem a stejný kabátec. Na podlaze opodál ležel vysoký klobouk s bílým chocholem. Hielman. Stíny si pohrávaly na mladém, hladce oholeném obličeji s mí14
rumilovným výrazem a dírou ve spánku a tmavou, vlhkou skvrnou na podlaze. Takže měl pravdu, došlo k boji o moc. Vzbouřili se snad hielmani, takže sem povolali adranskou armádu, aby to s nimi vyřídila? To ale nedávalo smysl. Hielmani byli fanaticky věrní králi a veškeré záležitosti v Nebeském paláci by řešila přímo královská kabala. Adamat v duchu zaklel. Každá otázka situaci ještě zhoršovala. Nicméně tušil, že odpovědí se dočká brzy. Nechal tělo za závěsem a zamířil k východu ze sálu. Zvedl hůl a otočil jí, čímž obnažil několik coulů oceli. Nehodlal se nechat přistihnout nepřipravený. Ale zase, říkal si cestou přes další sál, jsem očekáván, ne? Kdyby mě chtěli zabít, mohli to udělat, když jsem spal. Přistoupil ke dveřím, vedle nichž stála z každé strany starodávná socha v kápi a se žezlem v ruce. Zastavil se mezi nimi, zhluboka se nadechl a přelétl pohledem tajemný nápis na portále. Pak vstoupil. Vedle Sálu odpovědí vypadal ten Démantový malý. Po stranách stoupala schodiště dost široká, aby po nich projely tři kočáry, na vysoký ochoz táhnoucí se po celé délce sálu. Kromě krále a jeho kabaly privilegovaných sem vstoupil jen málokdo. Uprostřed sálu stálo na nízkém stupínku jediné křeslo otočené ke klekacím polštářům, kde se kabala skláněla před svým lenním pánem. Místnost byla dobře osvětlená, ač zdroj světla nebyl zřejmý. Na schodech napravo od Adamata seděl muž. Byl starší než Adamat, právě překročil šedesátku; měl stříbrné vlasy a úhledně zastřižený knír, který si dosud podržel náznaky černé. Měl pevnou, ale ne příliš velkou sanici a dobře vykreslené lícní kosti. Byl opálený a v koutcích úst a očí měl hluboké vrásky. Na sobě měl tmavomodrou vojenskou uniformu se stříbrným 15
soudkem na prach připíchnutým nad srdcem a devíti zlatými služebními prýmky našitými na prsou napravo, jeden za každých pět let odsloužených u adranského vojska. Scházely mu důstojnické epolety, ale únava a zkušenosti, vyzařující z jeho hnědých očí, nenechávaly pochybnosti o tom, že vedl vojska do bitev. Na schodě vedle něj ležela pistole s nataženým kohoutkem. Opíral se o meč v pochvě a díval se, jak po schodech stéká pramínek krve, tmavá čára na žlutobílém mramoru. „Polní maršále Tamási,“ řekl Adamat. Schoval meč do hole a pootočil jím, až to cvaklo. Muž vzhlédl. „Myslím, že jsme se ještě nesetkali.“ „Ale ano,“ opravil ho Adamat. „Před čtrnácti lety. Na dobročinném plese, který pořádal lord Aumen.“ „Jsem hrozný na obličeje,“ přiznal polní maršál. „Omlouvám se.“ Adamat nedokázal odtrhnout oči od potůčku krve. „Pane. Povolali mě sem. Neřekli mi kdo nebo z jakého důvodu.“ „Ano,“ potvrdil Tamás. „Já vás povolal. Na doporučení jednoho z mých poznačených. Cenky. Prý jste spolu sloužili u policejního sboru dvanáctého okrsku.“ Adamat si Cenku v duchu vybavil. Pomenší muž s rozcuchaným plnovousem a náklonností k vínu a dobré krmi. Naposledy ho viděl před sedmi lety. „Nevěděl jsem, že je prachmistr.“ „Snažíme se najít každého s touto schopností co nejrychleji,“ vysvětlil Tamás, „ale u Cenky se to projevilo později. V každém případě,“ mávl Tamás rukou, „jsme narazili na problém.“ Adamat zamrkal. „Vy… chcete mou pomoc?“ Polní maršál zvedl obočí. „Je to tak neobvyklá žádost? Býval jste vynikající policejní vyšetřovatel, dobrý služebník Adra, a Cenka říkal, že máte dokonalou pamě6.“ „Pořád, pane.“ 16
„Cože?“ „Pořád jsem vyšetřovatel. Ne u policie, pane, ale stále beru zakázky.“ „Výborně. Potom není nijak zvláštní, že jsem vyhledal vaše služby, nebo ano?“ „No, ne,“ připustil Adamat, „ale, pane, tohle je Nebeský palác. V Démantovém sále leží mrtvý hielman a…“ Ukázal na pramínek krve na schodech. „Kde je král?“ Tamás naklonil hlavu na stranu. „Zamkl se v kapli.“ „Provedl jste převrat.“ Adamat koutkem oka zachytil pohyb. Nahoře na schodišti se objevil voják. Byl to Deliv, seveřan s tmavou pletí. Měl na sobě stejnou uniformu jako Tamás, s osmi zlatými prýmky na pravé straně prsou. Na levé měl stříbrný soudek na prach, označující poznačeného. Další prachmistr. „Musíme přesunout hodně těl,“ poznamenal. Tamás na něj koukl. „Já vím, Sabone.“ „Kdo je tohle?“ chtěl vědět Sabon. „Inspektor, kterého si vyžádal Cenka.“ „Nelíbí se mi, že je tady,“ podotkl Sabon. „Mohl by všechno zkazit.“ „Cenka mu věřil.“ „Provedl jste státní převrat,“ prohlásil Adamat s jistotou. „Za chvilku přijdu pomoct s těmi těly,“ slíbil Tamás. „Jsem starý, potřebuju si občas odpočinout.“ Deliv rázně kývl a zmizel. „Pane!“ vyhrkl Adamat. „Co jste to udělal?“ Pevněji sevřel meč v holi. Tamás našpulil rty. „Podle některých má adranská královská kabala nejmocnější privilegované čaroděje ze všech Devíti národů kromě Kezu,“ poznamenal tiše. „A já přesto právě jednoho každého z nich zabil. Myslíte, že by mi dělalo potíže udělat to samé s jedním starým inspektorem s mečem v holi?“ 17
Adamat uvolnil sevření. Udělalo se mu mdlo. „Asi ne.“ „Cenka mě přesvědčoval, že jste pragmatik. Pokud tomu tak je, rád bych si zaplatil vaše služby. Pokud ne, zabiju vás rovnou a budu hledat řešení jinde.“ „Provedl jste státní převrat,“ zopakoval Adamat. Tamás si povzdechl. „Musíme se k tomu pořád vracet? Je to tak ohromující? Povězte mi, napadne vás méně než tucet frakcí v Adru, které mají důvod krále sesadit?“ „Nemyslel jsem si, že na to některá z nich bude mít schopnosti,“ podotkl Adamat. „Nebo kuráž.“ Vrátil se pohledem ke krvi na schodech, než se v duchu přenesl ke své ženě a dětem spícím doma v postelích. Podíval se na polního maršála. Měl rozcuchané vlasy. Na kabátci kapky krve – a když se podíval pořádně, bylo jich hodně. Jako by jí byl celý postříkaný. Pod očima měl tmavé kruhy a v očích únavu, která nesouvisela pouze s věkem. Provedl státní převrat. Co to znamená pro mě? Co to znamená pro Adro? „Neupíšu se na nějakou práci naslepo,“ prohlásil Adamat. „Povězte mi, co chcete.“ „Zabili jsme je ve spánku,“ oznámil Tamás bez cirátů. „Zabít privilegovaného není snadné, ale tohle je nejlepší. Stala se chyba a my museli bojovat.“ Zatvářil se smutně a Adamat usoudil, že boj neprobíhal tak, jak by se Tamásovi líbilo. „Přesto jsme zvítězili. Jenomže umírající měli na rtech jednu větu.“ Adamat vyčkával. „,Nedokážete zlomit Kresimírův slib,‘“ ocitoval Tamás. „To mi řekli umírající čarodějové. Říká vám to něco?“ Adamat si uhladil kabát a snažil se vybavit si staré vzpomínky. „Ne. Kresimírův slib. Zlomit ho. Zlomený. Moment. Kresimírův zlomený slib.“ Vzhlédl. „Tak se jmenoval jeden pouliční gang. Je to tak dvacet… dvaadvacet let. Na to si Cenka nevzpomněl?“ 18
„Cenka si myslel, že mu to zní povědomě,“ řekl Tamás. „Byl si jistý, že vy si vzpomenete.“ „Já nezapomínám,“ podotkl Adamat. „Kresimírův zlomený slib byl pouliční gang se čtyřiceti třemi členy. Všichni byli mladí, někteří ještě děti, nejstaršímu nebylo ani dvacet. Snažili jsme se chytit vůdce, abychom zarazili šňůru krádeží. Byla to podivná cháska – vloupávali se do kostelů a okrádali kněží.“ „Co se s nimi stalo?“ Adamat se proti své vůli podíval na krev na schodech. „Jednoho dne zmizeli – všichni do jednoho, včetně informátorů. O několik dní později jsme je všechny našli, čtyřicet tři těla nacpaná do odvodňovacího propustku jako vepřové nožičky v nálevu. Byli nazí, bez chlupů a byla jim vypuštěna krev. Zmasakrovalo je mocné kouzlo. Kouzlo, jaké používá pouze královská kabala. Vyšetřování tím skončilo.“ Adamat potlačil zachvění. Jedinkrát neviděl něco takového, ani předtím, ani potom. Byl svědkem poprav, pouličních bouří a vražd, které ho děsily mnohem méně. Na schodišti se opět objevil ten delivský voják. „Potřebujeme tě,“ sdělil Tamásovi. „Zjistěte, proč to ti mágové s posledním dechem říkali,“ požádal Tamás. „Mohlo by to mít něco společného s tou vaší pouliční bandou. A možná ne. V každém případě mi najděte odpově@. Nemám rád hádanky mrtvých.“ Rychle se zvedl. Pohyboval se jako muž o dvacet let mladší, když vybíhal po schodech za Delivem. Dusal krví a zanechával za sebou rudé otisky. „A také,“ křikl přes rameno, „pomlčte do popravy o tom, co jste tu viděl. Začne to v poledne.“ „Ale…“ začal Adamat. „Kde mám začít? Můžu mluvit s Cenkou?“ Tamás se nahoře zastavil a obrátil se. „Pokud dokážete mluvit s mrtvými, tak si klidně poslužte.“ 19
Cenka je mrtvý? Adamat zaskřípal zuby. „Jak to vyslovovali?“ chtěl vědět. „Byl to příkaz, prohlášení nebo…?“ Tamás se zamračil. „Snažná prosba. Jako by je ani tak nezajímala krev vytékající jim z těla. Už musím jít.“ „Ještě jedna věc,“ zastavil ho Adamat. Tamásovi zjevně docházela trpělivost. „Jestli vám mám pomoct, tak mi řekněte, proč tohle?“ ukázal na krev na schodech. „Jisté věci si vyžadují moji pozornost,“ upozornil ho Tamás. Adamat za6al zuby. „Udělal jste to pro moc?“ „Udělal jsem to pro sebe,“ prohlásil Tamás. „A udělal jsem to pro Adro. Aby nás Manhouch neupsal těmi kompaktáty do kezského otroctví. Udělal jsem to, protože ti reptající studenti filozofie na univerzitě si na vzpouru jenom hrají. Věk králů je mrtvý, Adamate, a já ho zabil. Stačí vám to?“ Adamat si ho pozorně prohlížel. Kompaktáta byla smlouva, která se měla podepsat s kezským králem. Osvobodila by Adro ode všech dluhů, ale vnutila by mu přísné daně a předpisy, a z Adra by se tak v podstatě stal kezský vazal. Polní maršál se k nim vyjadřoval otevřeně. Což se ovšem čekalo. Nakonec, Kezové popravili jeho manželku. „Ano,“ prohlásil Adamat. „Tak mi sežeňte ty pitomé odpovědi.“ Polní maršál se otočil a zmizel v chodbě. Adamat si vybavil těla příslušníků onoho pouličního gangu, jak je v blátě tahali z kanálu, a také hrůzu vepsanou do jejich mrtvých tváří. Odpovědi by opravdu mohly být krvavá záležitost.
20