Protiuder ukazka by Martin Sust

JOSHUA DALZELLE

PROTIÚDER ČERNÁ FLOTILA III.

FANTOM Print 2017

PROLOG

M D

: :

„Hej!“ Plukovník Robert Blake zamrkal proti ostrému světlu a znovu se pokusil zvednout ruku, aby si zakryl přecitlivělé oči. Opět se mu to nepodařilo. Měl pocit, jako by mu něco rozmačkalo mozek, a věděl, že za to může nedávné probuzení z hibernace. Celým procesem si prošel už při nácviku mise, ale tentokrát se mu zdálo, že jsou vedlejší účinky vyloženě extrémní. „No tak, Siddelová! Uvolni mě!“ zavolal znovu lékařskou důstojnici Carla Sagana, která měla dohlížet na jejich probouzení. Slyšel ozvěnu svého hlasu a ulevilo se mu, že v pořádku jsou alespoň jeho uši. „Slibuju, že se hned nepokusím vstát a chodit. Jen si chci zakrýt oči a podrbat se na nose.“ „Uveďte své jméno,“ vyzval ho hluboký neosobní hlas. Byl to všudypřítomný zvuk, který jako by přicházel odevšad. „Kdo je to?“ chtěl vědět Blake. „Uveďte své jméno,“ řekl znovu Hlas. „Blake.“ „Blake,“ zopakoval Hlas. „Plukovník Robert Blake, velitel mise.“ „Ano,“ potvrdil Blake. Jeho myšlenky běžely jako o závod a cítil první náznaky paniky. „Kdo jste? A kde jsem? Prosím, uvolněte mi pouta.“ „Vaše tělo spoutané není,“ informoval ho Hlas, ve kterém se objevil náznak soucitu. „Jen jsem vašemu mozku zatím ne-

JOSHUA DALZELLE

umožnil kontrolu nad svaly. Nejprve musíme prodiskutovat pár věcí.“ „Kdo jste?“ „Než na to odpovím, dovolte mi, abych vám položil otázku,“ řekl Hlas. „Roberte, jak dlouho podle vás trval váš pobyt ve vesmíru?“ „Tohle je naše první hibernace,“ odpověděl Blake, zatímco se snažil přemýšlet. „Ne víc jak šest měsíců.“ „Kde se podle vás právě nacházíte?“ „Na cestě k hvězdné soustavě Proxima Centauri,“ řekl Blake. „A na další otázky neodpovím, dokud sám nedostanu pár odpovědí.“ „Dobře, Roberte,“ odvětil Hlas. „Byl jste ve stavu pozastavených životních funkcí déle než dvě stě padesát vašich let. Váš druh by tento stav klasiﬁkoval jako smrt.“ Smrt? Váš druh? „Prosím,“ zašeptal Blake. „Prosím… kdo jste?“ „Jsem hlavním vědcem na lodi, která našla vaše plavidlo, jak bez energie pluje mezihvězdným prostorem,“ pověděl mu Hlas. „Po prohlídce vašeho plavidla jsem dospěl k názoru, že jste se zatím nesetkali s žádným inteligentním druhem schopným mezihvězdného cestování. Vaše izolace chrání stejnou měrou mě i vás. Nacházíte se v uzavřeném sterilním prostředí, dokud se vaše tělo neaklimatizuje na podmínky našeho plavidla. Druhým důvodem vašeho izolování je, že můj vzhled by vás mohl rozrušit, pokud bych se ukázal dřív, než vstřebáte nové informace.“ Bylo to šílené, ale jeden z manuálů mise skutečně obsahoval protokoly pro podobnou situaci. Vědci z Cujo se domnívali, že šance narazit na mimozemský život je mizivá, ale americká armáda rozhodla, že musí mít záložní plán. Blake si manuál pročetl během cesty ze Sluneční soustavy a připadal mu naprosto absurdní. A když k této situaci skutečně došlo, připadal mu ještě absurdnější.

PROTIÚDER

Blake střídavě ztrácel a nabýval vědomí, mlhavě si uvědomoval, že kolem něj dochází k pohybu, ale nedokázal se plně probudit a soustředit se na něj. Když se té letargie konečně zbavil, zjistil, že jeho tělo na pokusy o pohyb reaguje. Pomalu svěsil nohy přes okraj tvrdého stolu, na kterém ležel, a rozhlédl se. Místnost byla čistě bílá, kruhová a zdánlivě bez jediného spoje. Stůl, stěny, podlaha a strop vypadaly, jako by je někdo vytvořil z jediného kusu nějaké keramiky. Blake se podíval na svou kůži a zjistil, že je šedá, skvrnitá a opuchlá. Možná byl skutečně mrtvý. Předchozí rozhovor s Hlasem mu z nějakého důvodu připadal jako sen. Ale to bylo jedno. Potřeboval zjistit, jestli ta místnost má nějaký východ. Když se pustil stolu a přesunul váhu na nohy, zjistil, že na to ještě nejsou připravené. Podlomila se mu kolena a spadl na podlahu, kostnaté klouby do ní tvrdě narazily. Odněkud z místnosti se ozvalo tiché zasyčení a Blake ucítil teplé ruce – lidské ruce – jak ho zvedají a ukládají zpátky na stůl. Vzhlédl ke tváři svého zachránce. Nebyla zcela lidská, ale lidem se velmi podobala. „Není třeba se bát,“ řekl Hlas, který vycházel odněkud z místnosti. „Je umělým konstruktem, který vám bude asistovat, dokud znovu plně neovládnete své tělo. Postavili jsme ho, aby připomínal váš druh a zbytečně vás nešokoval.“ „To je od vás velmi ohleduplné.“ Blake si lehl a ztěžka dýchal. „Očividně jste již zjistil, že jsme obnovili vaše volní motorické funkce, ale bude chvíli trvat, než bude vaše atrofované tělo zcela opraveno,“ pokračoval Hlas. „Mezitím bychom s vámi rádi probrali pár věcí. Věcí, které musíme vyřešit, než se pokusíme oživit zbytek vaší posádky.“ Zmínka o posádce vymetla z Blakeovy mysli zbytky pavučin, náhle byla soustředěná jako laser na to, co bude Hlas říkat dál.

JOSHUA DALZELLE

„Jistě,“ odpověděl Blake. „Odpovím na cokoliv, co budete chtít.“ „Podařilo se nám zpřístupnit počítače v plavidle, kterým jste cestovali.“ Zdálo se, že Hlas teď trochu váhá. „Chvíli trvalo, než jsme dokázali rozlišit faktické záznamy a zábavné fikce, ale máme pocit, že jsme již dokázali v chování vašeho druhu určit jisté vzorce.“ „Například?“ zeptal se Blake. Trochu ho děsilo, že bude celé lidstvo posuzováno podle béčkových filmů, co se ocitly v tabletech jeho posádky. „Vaše projevy násilí, dokonce i proti vlastnímu druhu, jsou vskutku pozoruhodné,“ řekl Hlas tónem naznačujícím, že nejde o odsuzování, ale o pouhé zhodnocení. „A přesto se zdá, že se za ním skrývá tendence jednat v rámci jasně vymezených definic dobra a zla.“ „Nejsem si jistý, na co se ptáte,“ přiznal Blake. „Vlastně si ani nejsem jistý, jestli to byla otázka.“ „Žádám pouze o prosté potvrzení a případné objasnění,“ řekl Hlas. Následující tři hodiny detailně probírali užití násilí jako prostředku při řešení problémů, etické a filosofické následky a dokonce procházeli i různé scénáře, kde musel Blake popisovat, jak by jednotlivé střety řešil. Některé situace zahrnovaly jen jeho, v dalších šlo o malé skupiny jako rodina a někdy došlo i na obrovské koncepty jako celá planeta. Na konci z toho byl Blake vyčerpaný a naprosto zmatený. Hovor nahradilo nepříjemné ticho, kdy se Blake musel sám sebe ptát, jestli kvůli jeho odpovědím zůstane posádka Carla Sagana mrtvá, nebo jestli budou oživeni stejně jako on. Protože netušil, o co Hlasu jde, odpověděl na všechno co nejupřímněji a plně se svěřil do rukou osudu. „Přiznávám, že mne teď váš druh zajímá ještě víc, než když jsem poprvé zkoumal vaši loď,“ řekl po několika minutách Hlas. „Dospěli jsme k rozhodnutí.“

PROTIÚDER

„Bude posádka oživena?“ zeptal se Blake. „Ano,“ odpověděl prostě Hlas. „Všichni, u kterých to je možné. Některým z nich nedokážeme pomoci ani my. Také pro vás máme návrh.“ „Návrh?“ Blake se málem zasmál. „Co bychom my mohli navrhnout někomu jako vy?“ „Je tu jedna věc, jejíž podstatu nejsme schopni plně pochopit,“ řekl Hlas. „Koncept, který je pro nás tak cizí, že jsme jeho zkoumání téměř vzdali.“ „A to je?“ „Vy to nazýváte válka,“ pověděl mu Hlas. „Byli bychom velmi rádi, kdybyste nám poučili o její podstatě, implementaci a popřípadě nám i pomohli s jejím demonstrativním provedením. Uděláte to pro nás, Roberte?“ Blake se nad tím, o co ho žádali, pár minut zamýšlel, stejně jako nad bizarní nepředstavitelnou situací, ve které se ocitl. Nakonec však měl jen jednu základní zodpovědnost a tou byla jeho posádka. Ta měla přednost před všemi ﬁlozoﬁckými debatami, které sám se sebou v budoucnu povede kvůli tomu, co po něm jeho zachránci chtěli. „Ukážu vám to.“

KAPITOLA 1

Z R

2433

„Měl jste před námi tajemství,“ řekl ﬂotilní admirál Marcum, když se z balkónu díval na Ženevské jezero. „Tahle planeta není žádný zamořený slum, jak jsme si měli myslet.“ „Byla, když jste odsud odletěli,“ odvětil starší kapitán Jackson Wolfe. „Napravení škod trvalo celá staletí a pak jsme neměli chuť všechny zvát, aby se vrátili a zopakovali to.“ „Vstal jste dnes špatnou nohou, kapitáne?“ poznamenal Marcum s povytaženým obočím. „Ani ne,“ řekl Jackson. Marcumovi neušlo, že svého nadřízeného neoslovuje hodností nebo uctivým pane. „Ven s tím, kapitáne. Jestli spolu máme pracovat, musíme se přes to dostat, ať už je to cokoliv. Já se řídil rozkazy. I vy většinou děláte, co se vám řekne. Tak co ode mě chcete?“ „Povězte mi o Arše,“ vyzval ho Jackson. „Kdo to spustil? Jak dlouho existovala? Kdy vám došlo, co to je? Pomozte mi, abych vám znovu věřil jako tenkrát, když jste mě napůl mrtvého vytáhli z torpédoborce.“ Marcum se na něj dlouho díval, než si ztěžka povzdechl a otočil se zpátky k jezeru. „Té planetě se Archa nikdy neříkalo. Nebyl to její původní účel. Ta planeta měla být dalším krokem plánu výkonné rady Cujo Corporation, která se chtěla odtrhnout od konfederační vlády a fungovat jako suverénní enkláva. Našel ji jeden z našich přísně tajných automatických prů-

PROTIÚDER

zkumných dronů, a když jsme viděli, jak moc je tamní ekologie vhodná pro kolonizaci, začali jsme hned stavět. To bylo před sedmadvaceti lety, dlouho předtím, než se nám na prahu objevili Fágové. Dokonce tam měli i plně funkční loděnice, i když jen velmi malé. Z nich vyšly nové válečné lodě… stavěli jsme je v tom systému po jedné, daleko od zvědavých očí.“ „To vysvětluje existenci kolonie a úplně nové třídy bitevních lodí,“ řekl pomalu Jackson. „Ale nevysvětluje to žádnou z těch důležitých věcí.“ „Jak jste správně uhodl, na Havenu panovaly velké obavy, že Fágy zastavit prostě nedokážeme,“ přikývl Marcum. „Obavy, které se ukázaly být oprávněné, mohu-li dodat. Odsuňme váš slepý idealismus stranou. Flotila by měla jen malou šanci porazit fágské jednotky u Nuovo Patrie, která navíc ani nebyla jejich hlavním cílem. Když se začalo vážně diskutovat o možnostech, jak zachránit lidský druh, pokud začneme akceptovat ztráty celých hvězdných soustav, Cujo zašlo za některými senátory a lobovalo u nich, aby odklonili zdroje k naší nejlepší nové planetě.“ Admirála přerušil Jacksonův neradostný smích. Marcum se kvůli jeho nepatřičné reakci zamračil. „Takže i když našemu druhu hrozilo vyhynutí, korporace stále hledala způsob, jak na tom vydělat,“ poznamenal stále se smějící Jackson. „Nechápu,“ přiznal Marcum. „Řekl jste mi, že se chtěli osamostatnit a oddělit od Konfederace,“ vysvětloval mu Jackson. „Co by se stalo, kdyby Senát poslal nejgeniálnější lidi a většinu našich zdrojů do jejich malého nového impéria, ale Fágové by nás nakonec nevyhladili?“ „To mě ani nenapadlo,“ připustil mračící se Marcum. „Nová enkláva by pak měla monopol na vědu, umění, technologie… Konfederace by se musela před Cujo plazit a o všechno žebrat. Opravdu si myslíte, že jim šlo o tohle?“

JOSHUA DALZELLE

„A vy jste jim s tím pomáhal,“ doplnil Jackson. „Ano, myslím si, že výkonná rada a senát jsou úplně stejní – krysy, co lezou jedna přes druhou, aby získaly nějakou výhodu, i když se pod nimi potápí loď.“ Když mu Marcum neodpověděl, znechucený kapitán se otočil a rozhlížel se po své domovské planetě. Po hrozivém útoku Fágů, který úplně zničil hlavní svět Konfederace Haven, si otřesení přeživší členové vlády nakonec našli cestu do rodné kolébky lidstva – na Zemi. Když jejich lodě vlétaly do Sluneční soustavy, vřelého uvítání se nedočkaly. Obyvatelé modré planety nezapomněli na hromadu urážek z většiny konfederačních světů a navíc se obávali, že by uprchlíky z Alfa Centauri mohli sledovat Fágové. Jackson Wolfe vnímal návrat na Zemi unavenýma očima muže, kterého dotlačili příliš daleko za bod zlomu. Stále v sobě nesl vinu kvůli zničení Havenu, přestože ve skutečnosti nemohl udělat prakticky nic, čím by tomu zabránil. Měl pocit, že kdyby znovu neporušil rozkaz a neodvedl většinu bojových zdrojů Sedmé ﬂotily do pohraničí, možná by obrana Havenu byla dost silná, aby útok odrazila. „Zajímalo by mě, jak dlouho ho tam budou držet,“ řekl Marcum. „Neodvažuju se ani hádat.“ Jackson pokrčil rameny. „Dokážu si představit, že s uvěřením jeho historce mají trochu problémy.“ „Ani já si nejsem jistý, jestli mu věřím,“ odtušil Marcum. „Ale dokud tu zůstane s těmi svými loděmi, může tvrdit, že je královna ze Sáby, a já se za něj zaručím.“ Než se mohl Jackson zeptat, jestli Marcum vůbec ví, o kom to mluvil, dvojité dveře předpokoje, kde spolu čekali, se hlasitě otevřely. „Kapitáne Wolfe, admirále Marcume… omlouvám se, že jsme vás nechali čekat,“ řekl důležitě vypadající malý muž v bizarním, ale asi módním obleku tónem, který nenechával nikoho na pochybách, že ho to nemrzí ani v nejmenším.

PROTIÚDER

„A?“ pobídl ho podrážděně Marcum. „A pokud mne budete následovat, zavedu vás do hlavní konferenční místnosti,“ pokračoval prcek, který se v přítomnosti dvou slavných důstojníků Flotily snažil vypadat co nejdůležitěji. „Až po vás.“ Marcum se podíval na Jacksona a zakoulel očima. Společně následovali muže ven z místnosti, u které Jackson začínal mít pocit, že je to spíš zadržovací cela než recepce. Jacksona trochu překvapovalo, jak se k nim od přistání chovají. Když Áres vletěl na orbitu, nařídili mu, aby se nepletl do cesty běžnému orbitálnímu provozu, a trvalo další čtyři dny, než mu nařídili, aby sám s raketoplánem zaletěl přímo do Ženevy. Když už byl doma, chtěl navštívit severoamerický kontinent, ale na své žádosti o změnu kurzu nebo o vysvětlení, proč tak spěchají, dostával stále stejnou odpověď, že musí přistát v Ženevě. Od chvíle, co do systému začaly proudit vesmírné lodě, bylo zjevné, že se Zemi nijak nezamlouvá představa přijímání uprchlíků z Konfederace. Chodba, kterou šli, byla dlouhá a plná zatáček. Celostěnná okna nabízela výhled na Alpy odrážející se na hladině klidného jezera. Budova, ve které se nacházeli, patřila k hrstce moderních staveb na břehu jezera, ostatní byly o několik set let starší. Vypadalo to, že i v nejbouřlivějších dobách byla Ženeva, spolu s většinou Švýcarska, ušetřena zkázy, kterou přineslo jednadvacáté století. „Račte tudy,“ řekl jejich průvodce, ustoupil stranou a pokynul rukou. Jackson a Marcum tomu zmetkovi nepoděkovali ani kývnutím hlavy a prošli kolem něj do okázalé stinné místnosti, které dominoval obrovský oválný stůl ze dřeva stromu, co rostl jen na Zemi. Byly to právě podobné detaily, které drnkaly na struny v Jacksonově srdci. Přestože prožil většinu dospělého života na palubě hvězdné lodi, doma byl tady. Patřil sem.

JOSHUA DALZELLE

„Starší kapitáne Wolfe,“ pozdravila ho žena středního věku s dlouhými stříbřitými vlasy, které stála u stolu. „Je mi ctí, že jste se k nám připojil. Prosím, posaďte se.“ „To já jsem poctěn, paní ministryně,“ řekl Jackson a uctivě sklonil hlavu. Přestože ministryni Adavail Nelsonovou osobně nikdy nepotkal, její vážná, téměř přísná tvář byla dobře známá i těm, kteří se o pozemskou politiku moc nezajímali. Byla spravedlivým a neústupným dohlížitelem nad Radou národů, organizací, která v minulosti zprostředkovávala jednání mezi pozemskými státy a v nedávné době se pod vedením Nelsonové a jejích předchůdců hladce změnila v celoplanetární vládu. Tedy v první, která fungovala a do které všichni zúčastnění vstoupili dobrovolně. „Paní ministryně –“ „Posaďte se, admirále Marcume,“ mávla Nelsonová rukou. „Ze zdvořilosti jsme vás na toto setkání pozvali jako zástupce toho, co zbylo z konfederační ﬂotily, ale nemáte tu žádnou pravomoc. Není tu žádná politická moc, na kterou byste se mohl odvolávat, a nejste tu zrovna vítaný. Omlouvám se za svou neomalenost, ale ráda bych případným nedorozuměním předešla dřív, než začneme.“ „Jistě, paní ministryně,“ odvětil uhlazeně Marcum, jako by se ho to nijak nedotklo. „Tuto informační schůzku s klíčovými účastníky událostí, které vedly k úplné ztrátě Havenu, jsme svolali před zasedáním kompletní Rady, která rozhodne, jak bude Země na tuto bezprecedentní situaci reagovat,“ pokračovala Nelsonová. „Pokud vám něco není jasné, klidně se zeptejte… je důležité, abyste všemu rozuměli pro případ, že byste museli podat svědectví.“ Jackson si při posledních slovech v duchu povzdechl. Byl si jistý, že se předvolání před Radu nevyhne. Mohli by ho klidně zavolat jen kvůli tomu, že byl známým „Zemšťákem“ slouží-

PROTIÚDER

cím v Hvězdné flotile. Jeho role ve Fágské válce, jak se jí teď říkalo, byla pozemskými médii značně přibarvená a on byl zobrazován jako hrdina, jako naivní hlupák i jako krvežíznivý šílenec, který byl ochotný obětovat miliony lidí, aby mohl rozpoutat válku s první vyspělou vesmírnou rasou, se kterou se lidstvo setkalo. Bohužel si ani on sám nebyl jistý, do které z těch kategorií spadá. „Důkladně jsme vyslechli údajného plukovníka Roberta Blakea a dokonce jsme mohli provést srovnávací analýzu DNA se vzorky, které se zázračně zachovaly v bývalých Spojených státech.“ Nelsonová se lehce zamračila, když se posadila na polstrovanou židli v čele stolu. „Podle všech výsledků, které máme k dispozici, je plukovník Blake tím, za koho se vydává. Nelze vyloučit možnost, že naše identifikační metody jsou nedostačující, ale s ohledem na jeho zásah v pohraničí jsem ochotná jeho příběh akceptovat. Skutečnou otázkou však je, jak s tím naložíme?“ „Paní ministryně, nebylo by vhodné mít na této schůzce i plukovníka Blakea?“ Jackson ignoroval protokol a zeptal se přímo Nelsonové. „Možná ano.“ Na ustarané tváři Nelsonové nešlo poznat, jestli s tím souhlasí, nebo ne. „Jsou tu však jistě faktory, kapitáne, kvůli kterým bude lepší, když Blake o této schůzce nebude vědět.“ „Jaké faktory?“ zeptal se Jackson. „Takové, které konfederační flotilu nemusí zajímat,“ odsekl starší muž v uniformě, která ho identifikovala jako admirála SDF* – Solárních obranných sil. „Ale muž, kterého jste tak nerozvážně dovedl zpátky na Zemi, disponuje osmnácti loděmi, které by mohly zničit vše v soustavě, stejně jako by mohly odrazit fágské jednotky, které vás sem mohly sledovat. Pokud je tím, za koho se vydává, nejsme si jistí, zda by měl těmto zbraním dále velet.“ * Solar Defence Forces (pozn. překl.).

JOSHUA DALZELLE

Jacksona takové uvažování šokovalo a chtěl se proti němu ohradit, ale Marcum ho kopl do kotníku a nepatrně zavrtěl hlavou. „Toto je pouhá informační schůzka před tím, než se sejde celá Rada,“ připomněla jim rázně Nelsonová a zamračila se na admirála SDF. „Podobné spekulace nejsou vhodné a především ničemu nepomůžou. A teď… začněme se stručným shrnutím bitvy o Nuovo Patrie.“ Následující tři a půl mučivé hodiny musel Jackson sedět a poslouchat, jak je jeho předchozí mise rozebírána a zpochybňována lidmi, o jejichž úsudku v této věci dost pochyboval. Netrvalo dlouho, než přestal vznášet námitky a opravovat záznamy, protože začalo být jasné, že politici a byrokrati o fakta vůbec nestojí. Ve skutečnosti pečlivě konstruovali verzi, kterou přednesou na zasedání Rady a následně s ní nakrmí občany Země. Když úmorné sezení skončilo, Jackson s Marcumem v patách z místnosti utekl dřív, než ho mohl do rohu zahnat jeden z půl tuctu účastníků, kteří se tvářili, že by si s ním chtěli soukromě promluvit. Přestože si užíval, že může po tak dlouhé době dýchat pozemský vzduch, musel teď přemýšlet, jak těžké bude se odsud vyplížit a vrátit se raketoplánem zpátky na Área. „Jaká byla schůzka, kapitáne?“ zeptal se Robert Blake, než si dopřál další lok piva. Se vstáváním z gauče se neobtěžoval. „Jakou schůzku myslíte?“ Jackson si vzal jedno místní pivo a svalil se na pohovku naproti bývalému důstojníkovi amerického letectva. „Ta, kde jste se všichni posadili a snažili se vymyslet uvěřitelnou báchorku, kterou během týdne nabídnete Radě,“ řekl Blake. „Aha, tahle.“ Jackson pokrčil rameny. „Asi přesně taková, jak byste čekal.“ „Jen mezi námi, lodě, se kterými jsem já a moje posádka

PROTIÚDER

přiletěli, nám ve skutečnosti nepatří,“ upozornil ho klidně Blake. „Nemůžu je předat, i kdybych chtěl.“ „Chápu,“ přikývl opatrně Jackson. „A je nějaký určitý důvod, proč jste se o tuto skutečnost se mnou podělil?“ „Mluvím vážně, kapitáne,“ řekl Blake. „Já vím, co se v té budově šeptá. Ty lodě, sedmá generace od doby, co jsme začali dělat naši práci, nám sice byly svěřeny, ale nejsou nástroji, které si může kdokoliv vzít. Nedokážu ani vysvětlit, jak komplexní je vruahnská umělá inteligence, která se na nich nachází.“ „Proč tak přísné pojistky?“ zeptal se Jackson, když přestal předstírat, že ho to nezajímá. „Pro Vruahny jsme užiteční,“ odpověděl po chvíli ticha Blake, „ale oni nám úplně nevěří právě kvůli tomu, proč jsme pro ně užiteční. Naše násilná a nepředvídatelná povaha jim brání, aby nám jednoduše předali klíčky od lodí schopných sterilizovat celé planety.“ „To je asi pochopitelné, ale nevěstí to nic dobrého pro případný vzájemný vztah s námi,“ řekl Jackson. „Vy byste klidně předal odjištěnou jadernou hlavici klukovi, co šikanuje celou školu?“ zeptal se Blake. „Bez ohledu na to, co nám řekli, nemám nejmenších pochyb, že nás vnímají přesně tak. I když to bude znít absurdně, nejsem si jistý, jestli se v jejich očích v tomto ohledu lišíme od Fágů. “ „To je… znepokojující,“ připustil Jackson. „Co se stane, jestli Fágy porazíme? Najmou si nového surovce, aby se vypořádal s námi?“ „Nejsou to žádní genocidní maniaci, jestli se ptáte na tohle, ale přiznávám, že jsem si nikdy nebyl jejich motivací a záměry zcela jistý,“ řekl Blake. „Ale o to tady nejde. Ptal jsem se vás z jiného důvodu.“ „Ano?“ „Potřebuju si s vámi soukromě promluvit,“ pověděl mu Blake. „Našel jsem a vyřadil většinu odposlouchávacích zaří-

JOSHUA DALZELLE

zení v tomto pokoji, ale musím si být absolutně jistý, že nás nikdo neuslyší. Můžete to zařídit, aniž byste vzbudil podezření?“ „Řekl bych, že ano,“ přikývl Jackson. „Ale určitě ne tady. Ne v sídle Rady.“ „Tak kde?“ „Plukovníku, jak by se vám líbila návštěva toho, co bývalo Spojenými státy?“ zeptal se Jackson. Blake se široce usmál. „Už jsem myslel, že se nezeptáte.“