Prstencový svět

LARRY

NIVEN PRSTENCOVÝ SVĚT

Přeložil Vladimír Lackovič

Copyright © 1970 by Larry Niven All Rights Reserved Copyright ©2019 for the Czech translation by V. Lackovič Copyright © 2019 for Cover by Stephan Martiniere Copyright © 2019 for the Czech edition

by Euromedia Group a. s.

ISBN ISBN: 978-80-7617-545-7

Kapitola 1

Louis Wu Louis Wu se zmaterializoval v srdci nočního Bejrútu v jedné z řady transferových kabin.

Třiceticentimetrový copánek se mu leskl neposkvrněnou bělostí umělého sněhu, pokožka a vyholená lebka byly chromově žluté, zorničky zlaté. Měl na sobě blankytně modrý oděv se zlatou, prostorovou výšivkou draka. V okamžiku, kdy se objevil, měl na tváři široký úsměv, který odhaloval perleťový, standardní chrup bez jediného kazu. Smál se a mával. Úsměv pomalu pohasínal a když za okamžik zmizel docela, Wuova tvář připomínala topící se gumovou masku. Louis Wu už nebyl žádný mladík.

Chvíli pozoroval okolní ruch nočního Bejrútu: lidé zhmotňující se odkudsi z neznáma v kabinách, dav pěších, putujících po pohyblivých chodnících, které byly na noc vypnuté. Hodiny začaly odbíjet jedenáctou. Luis Wu se napřímil a vykročil do světa.

V Reštu, kde ještě v plné síle probíhala oslava, bylo už ráno nového dne po jeho narozeninách. Zde v Bejrútu bylo o hodinu dřív. V jedné zahradní restauraci poručil všem několik rund rakije a vyhecoval přítomné ke zpěvu – v arabštině a v interworldu. Před půlnocí se přemístil do Budapešti.

8

Prstencový svět

Zdalipak si už všimli, že zmizel z vlastního večírku?

Budou si myslet, že se vytratil s nějakou ženskou a za pár hodin se znovu objeví. Louis Wu však odešel sám, prchaje před půlnocí a novým dnem v jejích patách.

Dvacet čtyři hodiny jsou na oslavu dvoustých narozenin příliš krátká doba, to dá rozum.

Poradí si i bez něj. Louisovi přátelé se o sebe dokázali postarat. V tomhle ohledu neměl žádné obavy.

V Budapešti na něj čekalo víno a sportovní tance.

Místní ho považovali za zámožného cizince a cizinci zase za místního pracháče. Tancoval, pil víno a před půlnocí vypadl.

V Mnichově bloumal po ulicích.

Vzduch byl teplý a čistý; pomohl zaplašit chmury, které se mu honily hlavou. Kráčel po jasně osvětlených pohyblivých chodnících, přidávaje tempo své chůze k jejich šestnácti kilometrům za hodinu.

Tehdy ho napadlo, že v každém městě na Zemi jsou stejné chodníky, a že se všechny pohybují šestnáctikilometrovou rychlostí.

Nesnesitelná představa. Ne nová, jen nesnesitelná.

Uvědomil si, jak velmi je Mnichov podobný Káhiře a Reštu... a San Francisku a Topece a Londýnu a Amsterodamu. V obchodech kolem chodníků se ve všech městech světa prodávaly stejné věci; obyvatelé, kteří ho dnes v noci míjeli, vypadali díky uniformnímu oblečení jeden jako druhý. Žádní Američané nebo Němci či Egypťané, prostě blátošlapové.

Tato uniformita byla důsledkem tři a půl století provozu transferových kabin, které pokryly svět sítí okamžitých služeb.

Rozdíl mezi Moskvou a Sydney spočíval ve zlomku vteřiny a desetistárové minci. Během století města splynula a z jejich jmen se staly jediné pozůstatky jejich existence.

Louis Wu

9

San Francisco a San Diego tvořily severní a jižní cíp jedné rozlezlé přímořské metropole. Kolik lidí vědělo, který cíp je který? Nikdo?

Na člověka slavícího dvousté narozeniny poněkud pesimistické úvahy.

Ale prolínání měst bylo holou skutečností, které byl Louis během svého života očitým svědkem. Všechny místní, krajové a časové iracionality splynuly v jednu velkou, celosvětovou, šedou, beztvarou racionalitu Města. Copak dnes někdo mluví deutch, english, francais, espaňol? Všichni mluví interworldem. Módní trendy v malování kůže se měnily na celém světě současně, v jedné obludné vlně. Že by nadešel čas na další roční volno? Sám v malém kosmickém člunu s pokožkou, očima a vlasy v přirozené barvě a s bradou, která si roste, jak se jí zachce... „Nesmysl,“ odpověděl si Louis v duchu. „Z jednoho ročního volna jsem se zrovna vrátil.“ Před dvaceti lety.

Blížila se půlnoc. Louis našel nejbližší transferovou kabinu, vložil do ní kreditku a naťukal kód Sevilly.

Objevil se ve sluncem zalitém pokoji. „Co je, kruci?“ zamžoural udiveně. Něco se muselo stát s kabinou. V Seville neměl být den. Louis Wu zvedl ruku, aby to zkusil ještě jednou, potom se otočil a vytřeštil oči.

Nacházel se v naprosto anonymně vyhlížejícím hotelovém pokoji: prostředí natolik prozaické, aby na něj obyvatel pokoje udělal dvojnásobně šokující dojem.

Uprostřed pokoje stálo na třech nohách stvoření, které nebylo ani lidské, ani vzdáleně humanoidní, a dívalo se na Louise dvěma hlavami posazenými na ohebných a štíhlých krcích. Většina jeho podivné tělesné schránky byla pokryta bílou hebkou kůží, s výjimkou husté a hrubé hnědé hřívy, sbíhající mezi šíjemi podél páteře

10

Prstencový svět

a obrůstající složitě vypadající kyčelní kloub zadní nohy.

Dvě přední nohy to mělo široce rozkročené, takže malá rohovitá kopýtka tvořila skoro rovnostranný trojúhelník.

Nebylo těžké si domyslet, že má před sebou nějaké mimozemské zvíře. V těch plochých hlavách by se těžko našlo místo na normální mozek. Wuovu pozornost zaujal hrbol chráněný hustou hřívou, který spojoval oba krky... a v tu chvíli se mu vrátila sto osmdesát let stará vzpomínka.

Byl to loutkař, Piersonův loutkař. Pod hrbolem se ukrývaly lebka a mozek. Žádné zvíře; byl přinejmenším stejně inteligentní jako člověk. Jeho oči, hluboko zasazené v očních jamkách, po jednom v každé hlavě, na Louise upřeně hleděly ze dvou stran.

Sáhl po klice. Bylo zamčeno.

Byl zavřený uvnitř kabiny. Mohl klidně vyťukat kód a zmizet, ale ani ho to nenapadlo. Piersonova loutkaře člověk nepotká každý den. Tenhle druh se vytratil ze známého vesmíru dlouho předtím, než se Louis narodil. „Mohu ti nějak pomoct?“ optal se Louis Wu. „Můžeš,“ odpověděl cizinec... ... hlasem, který probouzel sny mládí. Kdyby si měl k tomu hlasu představit nějakou ženu, byla by to Kleopatra, Helena Trojská, Marilyn Monroe a Lorelei Huntzová v jednom. „Kruci!“ Zaklení bylo tentokrát na místě více než jindy. Pěkná spravedlnost! Takový hlas v těle dvouhlavého mimozemšťana neurčitého pohlaví! „Neboj se,“ řekl loutkař. „Můžeš odejít, kdykoli se ti zlíbí.“ „Na škole nám ukazovali vaše obrázky. Zmizeli jste už hodně dávno... aspoň jsme si to mysleli.“ „Když moje rasa prchala ze známého vesmíru, já mezi nimi nebyl,“ vysvětloval loutkař. „Zůstal jsem ve známém vesmíru, protože moje rasa mě zde potřebovala.“

Louis Wu

11

„Kde ses celou tu dobu schovával? A kde to k čertu vlastně jsme?“ „S tím si vůbec nelam hlavu. Jsi Louis Wu MMGREWPLH?“ „Jak to víš? Jsi tu snad kvůli mně?“ „Ano. Podařilo se nám zmanipulovat síť transferových kabin této planety.“ Louis si uvědomil, že by to sice stálo v úplatcích hotové jmění, ale možné to bylo. Jenže – „Proč?“ „To je na delší povídání.“ „Nechceš mě pustit ven?“ Loutkař se zamyslel. „Předpokládám, že budu muset.

Ale měl bys vědět, že jsem ozbrojen. Dokážu tě zastavit, kdybys mě napadl.“ Louis Wu si znechuceně odfrkl. „Proč bych to dělal?“ Loutkař neodpověděl. „Teď už si vzpomínám. Jste rasa zbabělců. Celý váš etický systém je založený na zbabělosti.“ „Nepřesné, ale budiž.“ „No co, jsou i horší věci,“ usoudil Louis. Každá inteligentní rasa měla své výstřelky. Bylo určitě snadnější domluvit se s loutkařem než s rasově paranoidním trinokem, nebo s kzinem a jeho neovladatelnými vražednými sklony, nebo s přisedlým grogem a jeho... znepokojivými náhražkami rukou.

Pohled na stojícího loutkaře vyvolal celou záplavu zaprášených vzpomínek. Informace o loutkařích a jejich obchodním impériu, o jejich kontaktech s lidmi, o jejich náhlém a šokujícím zmizení se mísily se vzpomínkami na Louisovu první opravdovou cigaretu, na dotek vlastních neohrabaných prstů na klávesách psacího stroje a na záplavy slovíček interworldu, které se musel naučit, na zvuk a chuť angličtiny a na nejistotu a rozčarování mládí. O loutkařích se učil na přednáškách historie, ale

12

Prstencový svět

potom na ně na dlouhých sto osmdesát let zapomněl.

Bylo neuvěřitelné, kolik si toho lidská paměť dokázala uchovat! „Zůstanu uvnitř,“ navrhl. „Jestli ti to pomůže.“ „Ne, musíme se setkat.“ Svaly pod loutkařovou jemnou kůží se nervózně zaškubaly. Vzápětí se dveře transferové kabiny otevřely a Louis Wu vstoupil do pokoje.

Loutkař o několik kroků ustoupil.

Louis se posadil do křesla, ani ne tak kvůli pohodlí jako kvůli loutkaři. Vsedě nebude působit tak nebezpečně. Bylo to klasické masážní křeslo, které se automaticky přizpůsobilo lidské postavě. Louis po chvíli ucítil vůni, která jakoby zavanula z chemické laboratoře a cestou profoukla poličku s kořením. Kupodivu byla příjemná.

Tvor usedl na skrčené zadní nohy. „Asi bys rád věděl, proč jsi tady. Je to trochu složitější. Co o nás víš?“ „Už jsem dlouho ze školy. Měli jste obchodní impérium. To, čemu my rádi říkáme ‘známý vesmír’, byla jen malá jeho část. Víme, že jste obchodovali s trinoky, se kterými se my setkali teprve před dvaceti lety.“ „Ano, s trinoky jsme obchodovali. Hlavně prostřednictvím robotů, jestli si dobře vzpomínám.“ „Vaše obchodní impérium bylo staré několik tisíc let, přinejmenším, a stovky světelných let velké, přinejmenším. Potom jste najednou zmizeli a na všechno se vykašlali. Proč?“ „Je možné, že jste už zapomněli? Utekli jsme přece před explozí galaktického jádra!“ „No jo.“ Louisovi se dokonce vybavilo, že řetězovou reakci nov v galaktickém jádru objevili právě loutkaři. „Ale proč jste utekli tak rychle? Hvězdy v jádru se proměnily v novy před deseti tisíci lety. Světlo sem nedorazí dříve než za dvacet tisíc let.“

Louis Wu

13

„Vy lidé,“ začal loutkař, „potřebujete, aby vás někdo stále hlídal, jinak nutně přijdete k úrazu. Copak nechápete, jaké nebezpečí vám hrozí? Radiace společně s tlakovou vlnou promění tuto část Galaxie v neobyvatelnou pustinu!“ „Dvacet tisíc let je dlouhá doba.“ „Vyhlazení za dvacet tisíc let zůstává vyhlazením.

Má rasa prchla k Magellanovu mračnu. Ale pár nás tady zůstalo pro případ, že by migrace loutkařů narazila na nějaké nebezpečí. Což se stalo.“ „Ale? Jaké nebezpečí?“ „Na tuto otázku nejsem oprávněn odpovědět. Prohlédni si tohle.“ Loutkař sebral něco ze stolu.

Louis, který až dosud přemítal, kde asi má loutkař ruce, pochopil, že rukama mu byla ústa.

A ne ledajakýma, uvědomil si, když mu loutkař bázlivě podal hologram. Loutkařovy masité, jakoby gumové rty byly několik centimetrů široké. Byly suché stejně jako lidské a pokryté drobnými výrůstky. Za plochým, býložravým chrupem zahlédl Louis na okamžik kmitat rozeklaný jazyk.

Vzal holo a zadíval se na ně.

Nejprve nemohl pochopit, o co jde, a čekal, až se obraz vyjasní. Potom uviděl malý, pronikavě bílý disk, který mohl být sluncem typu G0, K9 nebo K8, s úzkou tětivou vykrojenou podél rovného černého okraje. Zářící objekt však nemohlo být slunce. Za ním se, částečně ukrytý, proti černému pozadí rýsoval proužek nebeské modři. Modrý pruh byl zcela rovný, s ostrými obrysy, viditelně umělý a širší než samotný světelný kotouč. „Vypadá to jako slunce s obručí,“ pronesl Louis. „Co to je?“ „Můžeš si to nechat, jestli chceš. Teď už ti mohu prozradit důvod, proč jsem tě sem přivolal. Hodlám utvořit

14

Prstencový svět

čtyřčlenný výzkumný tým. Ty a já budeme jeho prvními dvěma členy.“ „A co budeme zkoumat?“ „To ti prozatím nemohu říct.“ „To nemyslíš vážně. Jen blázen by se pouštěl do něčeho, o čem nic neví.“ „Všechno nejlepší k dvoustým narozeninám,“ popřál loutkař. „Díky,“ odpověděl zmateně Louis. „Proč jsi odešel z vlastního narozeninového večírku?“ „Do toho ti nic není.“ „Ale je. Odpověz prosím. Proč jsi odešel z oslavy svých dvoustých narozenin, Louisi Wu?“ „Prostě jsem si řekl, že dvacet čtyři hodiny jsou na oslavu dvoustých narozenin příliš krátká doba. Tak jsem utíkal před půlnocí, abych si je trochu prodloužil. Jako mimozemšťan to nemůžeš pochopit –“ „Takže ses výborně bavil, jak moc přesně?“ „Ne, tak bych to neřekl. Ne...“ Nebavil, spíše naopak. I když se večírek vyvíjel celkem dobře.

Rozběhl se minutu po půlnoci.

Proč ne. Jeho přátelé žili roztroušeni ve všech časových pásmech. Neexistoval důvod, proč promarnit jedinou minutu toho dne. Po celém domě stály spací kóje, ve kterých se dalo krátce, zato důkladně odpočinout.

Pro ty, kteří nechtěli o nic přijít, byly připraveny povzbuzující prostředky, některé se zajímavými vedlejšími účinky, jiné bez nich.

Některé z hostů Louis neviděl už sto let, ale byli tam i ti, s nimiž se setkával denně. Někteří z nich byli dokonce kdysi dávno jeho úhlavními nepřáteli. Přišly ženy, na které už dočista zapomněl, a on jen opakovaně žasl, jak se jeho vkus postupem času měnil.

Louis Wu

15

Představování jednotlivých hostů zabralo mnoho hodin. Příliš mnoho. Jen těch jmen, která se musel naučit!

Příliš mnoho přátel se mu odcizilo.

Několik minut před půlnocí vešel Louis Wu do transferové kabiny, navolil kód a zmizel. „Děsně jsem se nudil,“ přiznal loutkaři. „‘Vyprávěj nám o svém posledním ročním volnu, Louisi.’ ‘Jak můžeš být tak dlouho sám, Louisi?’ ‘To byl dobrý tah pozvat trinockého velvyslance, Louisi!’ ‘Dlouho jsme se neviděli, Louisi.’ ‘Hej, Louisi! Víš, proč je třeba tří jinxianů k natření mrakodrapu?’“ „Kolik?“ „Kolik čeho?“ „Jinxianů.“ „Jeden stříká barvu, a ostatní posouvají mrakodrapem nahoru a dolů. Tenhle vtip si pamatuju ještě z mateřské školky. Všechno zaprášené haraburdí mého života, všechny ty staré vtipy, a všechno v jednom baráku.

Nemohl jsem to vydržet.“ „Jsi neklidný člověk, Louisi Wu. Roční volno – to byl tvůj nápad, že?“ „Nepamatuju se, kdo s tím přišel. Vím jen, že se to rychle ujalo. Většina mých známých si je dělá taky.“ „Ale ne tak často jako ty. Přibližně každých čtyřicet let tě začne lidská společnost nudit, nasedneš do člunu a ženeš se až k okraji známého vesmíru. Tam, za jeho hranicemi setrváváš tak dlouho, dokud se ti potřeba lidské společnosti nevrátí. Z posledního ročního volna, tvého čtvrtého, ses vrátil před dvaceti lety. Jsi neklidný, Louisi Wu. Na každé z planet obydlených lidmi jsi byl dost dlouho, aby tě tam považovali za místního. Dnes jsi odešel z vlastních narozenin. Začínáš být znovu neklidný?“ „To je můj problém, nemyslíš?“

16

Prstencový svět

„Ano, a můj problém je sestavit posádku. Byl bys platným členem mého výzkumného týmu. Umíš na sebe vzít riziko, ale nejdřív si ho spočítáš. Nebojíš se být sám. Jsi dost opatrný a chytrý, abys byl po dvou stech letech naživu. Jelikož jsi nezanedbával své tělo, máš fyzickou kondici dvacetiletého muže. A konečně to nejdůležitější, zdá se, že rád přebýváš ve společnosti mimozemšťanů.“ „To je fakt.“ Těch pár xenofobů, co Louis znal, považoval za idioty. Život byl hrozně nudný, když měl člověk kolem sebe samé lidi. „Ale nechceš se rozhodovat naslepo. Nestačí ti, že já, loutkař, budu s tebou? Kdyby se bylo čeho obávat, já bych se obával dvojnásobně. Uvážlivá opatrnost mé rasy je příslovečná.“ „To je fakt,“ potvrdil Louis. Ve skutečnosti už visel na háčku.

Xenofilie, neklid a zvědavost dohromady rovná se: kam jde loutkař, tam jde i Louis Wu. Jen by rád věděl něco víc.

Navíc měl skvělou vyjednávací pozici. Mimozemšťan by v takové místnosti dobrovolně nebydlel. Tento, pro člověka na první pohled obyčejně vypadající hotelový pokoj, jenž působil uklidňujícím dojmem na lidské smysly, musel být speciálně zařízený jako náborová místnost. „Takže se nedozvím, cože to chceš vlastně zkoumat,“ řekl Louis. „A dozvím se aspoň kde?“ „Dvě stě světelných let odtud, směrem k Menšímu mračnu.“ „Ale to nám i s hyperpohonem potrvá dva roky.“ „Nepotrvá. Máme loď, která se pohybuje rychleji než běžná plavidla s hyperprostorovým pohonem. Jeden světelný rok urazí za pět čtvrtin minuty.“ Louis otevřel ústa a nezmohl se na slovo. Za minutu a čtvrt?

Louis Wu

17

„To by tě nemělo překvapovat, Louisi Wu. Jak jinak bychom mohli vyslat průzkumníka do galaktického jádra a dozvědět se o řetězové reakci nov? Mohlo tě napadnout, že taková loď existuje. Pokud bude mít moje mise úspěch, předám loď, společně s plány na její sestrojení, posádce.

Loď bude tvoje... odměna, tvůj honorář. Říkej tomu, jak chceš. Až dohoníme migraci loutkařů, můžeš si ověřit její letové charakteristiky. Potom se také dozvíš, co je cílem naší výzkumné výpravy.“ Dohoníme migraci loutkařů... „Beru,“ rozhodl se Louis Wu. Příležitost spatřit migraci celé rasy! Obrovské dopravní lodě přepravující tisíce nebo miliony loutkařů, celé fungující ekosystémy... „Výborně,“ loutkař vstal. „Naše posádka bude celkem čtyřčlenná. Teď půjdeme vybrat třetího člena,“ prohlásil a vklusal do transferové kabiny.

Louis zastrčil tajemný hologram do kapsy a vykročil za ním. V kabině se pokusil přečíst číslo na stupnici, aby se dozvěděl, ve kterém místě světa se nachází. Loutkař ale bleskurychle naťukal kód a v tu ránu byli pryč.

Louis Wu následoval loutkaře z kabiny do potemnělého, přepychového interiéru luxusní restaurace. Poznal ji podle černozlaté výzdoby a podle marnotratného uspořádání boxů do tvaru podkovy. Krušenko, New York.

Za přicházejícím loutkařem se ozýval udivený šepot.

Vrchní číšník, člověk stejně bezvýrazný jako robot, je zavedl ke stolku. Místo jedné židle ležela na zemi poduška, na které se loutkař uvelebil. „Věděli, že přijdeš,“ pochopil Louis. „Ano. Zamluvil jsem stůl. V Krušenku jsou na obsluhu mimozemských hostů zvyklí.“ Teprve teď si Louis všiml dalších mimozemských stolovníků: čtyři kzinové u vedlejšího stolu a jeden kdatlyno

18

Prstencový svět

v polovině vzdálenosti k protější straně místnosti. V takové blízkosti budovy Spojených národů nic divného.

Louis si tlačítkem objednal koktejl s tequilou. Měl ji v ruce, ani se nestačila zastavit. „To byl dobrý nápad,“ řekl. „Umírám hlady.“ „Nepřišli jsme sem jíst. Přišli jsme naverbovat našeho třetího člena.“ „Cože? Tady, v restauraci?“ Loutkař se nadechl k odpovědi, ale co řekl, žádná odpověď nebyla. „Vážně jsi neviděl Kchula-Rrita, mého kzina? Mám ho místo psa.“ Louis se divže neudusil tequilou. U stolu za loutkařem se tyčily čtyři hory oranžových kožichů, čtyři kzinové; jakmile loutkař domluvil, všichni čtyři se otočili a vycenili zuby ostré jako dýky. Vypadalo to jako úsměv, ale tenhle škleb u kzina věru úsměv neznamenal.

Rrit bylo jméno, které patřilo rodině kzinského Patriarchy. Louisovi, kterému se konečně podařilo dopravit tequilu tam, kam patří, to ovšem bylo srdečně jedno.

Smrtelná urážka to byla tak či tak a víc než jednou ho stejně nesežerou.

Nejbližší kzin vstal.

Hustý oranžový kožich s černou maskou kolem očí pokrýval něco, co by se dalo nazvat dva metry čtyřicet vysokým, vypaseným mourovatým kocourem. Ovšem místo tuku měl svaly, pružné, silné a podivně uspořádané na stejně podivné kostře. Na rukou, připomínajících černé kožené rukavice, mu vyjely ostré černé drápy. Čtvrt tuny inteligentního masožravce se postavilo nad loutkaře a zeptalo se: „Pověz mi, proč si myslíš, že můžeš urážet kzinského Patriarchu a zůstat naživu?“ Loutkař odpověděl okamžitě a v hlase neměl ani stopu strachu. „To jsem byl já, kdo na planetě, která obíhá Betu Lyrae, nakopl kzina jménem Kapitán Šuft zadní nohou

Louis Wu

19

do břicha a zlámal mu tři články vnitřní kostry. Hledám kzina, který má odvahu.“ „Pokračuj,“ vybídl ho černooký kzin. Navzdory možnostem jeho úst byl jeho interworld bez jediné vady.

A v hlase se mu neodrážel ani náznak vzteku, který v něm musel vřít.

Nezasvěcený divák si mohl myslet, že se kzin a loutkař baví o počasí.

Z krvavé flákoty na stole před kzinem se ještě kouřilo.

Maso bylo těsně před servírováním ohřáté na tělesnou teplotu. Ostatní kzinové se usmívali. „Tento člověk a já,“ pokračoval loutkař. „Budeme zkoumat místa, o jakých se žádnému kzinovi nikdy ani nesnilo. Potřebujeme kzina do posádky. Odváží se kzin tam, kam ho povede loutkař?“ „Neříká se, že loutkaři jsou kytkožrouti a že se spíše nebezpečí vyhýbají než aby se do něj hrnuli?“ „To posoudíš sám. Když přežiješ, dostaneš za odměnu plány na novou kosmickou loď plus loď samotnou.

Jako příplatek za extrémní riziko.“ Louise napadlo, že loutkař dělá všechno pro to, aby kzina ještě více urazil. Kzinovi se nikdy příplatek za riziko nenabízí. Kzin nezná nebezpečí! „Přijímám,“ bylo kupodivu to jediné, co z kzina vypadlo.

Ostatní tři kzinové na něj něco zavrčeli.

Zavrčel na ně taky.

Když mluvil jeden, znělo to, jako když se perou kocouři. Ovšem hádka čtyř kzinů, to už znělo jako totální kočičí válka plná nepřízvučných slabik. Automaticky se zapnuly tlumiče hluku. Prskání, teď už o poznání slabší, pokračovalo vesele dál.

Louis si objednal další drink. Z toho, co věděl o kzinech vyplývalo, že tihle čtyři se museli obdivuhodně ovládat. Loutkař byl stále naživu.

20

Prstencový svět

Hádka konečně skončila a čtyři kzinové se k nim obrátili. Ten s černou škraboškou kolem očí se zeptal: „Jak se jmenuješ?“ „Užívám lidské jméno Nessus,“ odpověděl loutkař. „Mé skutečné jméno zní –“ V tu chvíli se z loutkařových pozoruhodných hrdel vydral úryvek orchestrální hudby. „Tak tedy, Nesse. Abys chápal, my čtyři zastupujeme kziny zde na Zemi. Toto je Harch, tohle Ftanss, a ten se žlutými pruhy je Hroth. Já jsem pouze jejich pomocník, kzin nízkého původu, a jméno prozatím nemám. Říkají mi podle toho, co dělám: Mluvící-Se-Zvířaty.“ Louis zaťal zuby. „Náš problém je v tom, že zde ještě musíme zůstat.

Choulostivé politické rozhovory... ale to tebe jistě nezajímá. Dohodli jsme se, že já jediný jsem postradatelný.

Jestli se ukáže, že ta tvoje loď opravdu za něco stojí, přidám se k vám. Jestli ne, dokážu svou odvahu jinak.“ „V pořádku,“ řekl loutkař a vstal.

Louis zůstal sedět. „Jak ti říkají v jazyce kzinů?“ zeptal se. „V jazyce Bohatýrů to zní –“ Kzin něco vřeštivě zavrčel. „Tak proč jsi to řekl naší řečí? Měla to být úmyslná urážka?“ „Ano,“ potvrdil mu to Mluvící-Se-Zvířaty, „měl jsem vztek.“ Louis, zvyklý na obvyklé reakce lidského chování, si myslel, že se kzin uchýlí ke lži. On by potom mohl předstírat, že mu věří, a kzin by byl v budoucnu zdvořilejší...

Teď ale nemohl couvnout. Zlomek vteřiny zaváhal a potom se zeptal: „Co v takovém případě káže mrav?“ „Souboj holýma rukama, hned, jak mě vyzveš. Anebo se některý z nás musí omluvit.“ Louis vstal. Páchal sebevraždu; ale co káže mrav, věděl moc dobře. „Vyzývám tě na souboj,“ řekl. „Zub

Louis Wu

21

proti zubu, dráp proti nehtu, když v tomto vesmíru nemůžeme žít vedle sebe v míru.“ Kzin jménem Hroth promluvil, aniž by pohnul hlavou. „Omlouvám se jménem svého druha Mluvícího-SeZvířaty.“ „He?“ Na víc se Louis nezmohl. „To je má funkce,“ vysvětloval kzin se žlutými pruhy. „Vyhledávat situace, kde se jde buď omluvit nebo bojovat, je naše slabost. Co se stane, když bojujeme, víme. Dnes je nás pouhá osmina toho co v dobách, kdy jsme poprvé narazili na člověka. Naše kolonie jsou teď vaše, naši otroci jsou svobodní a učí se lidskou technologii a lidskou etiku. Když má dojít k omluvě nebo k boji, moje funkce spočívá v omluvě.“ Louis se posadil. Vypadalo to, že ještě nějakou dobu přežije. „Tvoji práci bych nechtěl za nic na světě,“ poznamenal. „To je mi jasné – když dokážeš vyzvat kzina na souboj holýma rukama. Ale náš Patriarcha si myslí, že se na jinou práci nehodím. Moje inteligence je malá, zdraví chatrné a koordinace mizerná. Jak jinak si mám udržet jméno?“ Louis upil ze sklenice a v duchu se modlil, aby někdo změnil téma. Kzinova pokora ho zahanbovala. „Pojďme jíst,“ navrhl Mluvící-Se-Zvířaty. „Leda by naše výprava musela začít hned.“ „Kdepak. Ještě nejsme kompletní. Až mí kolegové lokalizují kvalifikovaného čtvrtého člena naší posádky, zavolají mi. Rozhodně se najíme.“ Než se Mluvící-Se-Zvířaty vrátil ke svému stolu, ještě dodal: „Tvoje vyzvání na souboj, Louisi Wu, bylo zbytečně dlouhé a verbalistické. Úplně stačí vztekle zařvat.

Prostě zařveš a vyskočíš.“ „Zařveš a vyskočíš,“ Louis chápavě pokýval hlavou. „Bomba.“

Larry Niven

PRSTENCOVÝ SVĚT Z anglického originálu Ringworld, vydaného nakladatelstvím Del Rey Books v New Yorku roku 2005, přeložil Vladimír Lackovič Grafická úprava obálky Michal Kuba Jazyková redakce Helena Šebestová a Tomáš Jirkovský Odpovědný redaktor Boris Hokr Technická redaktorka Halina Kaslová Počet stran 408 Vydala Euromedia Group, a. s. v edici Laser Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019 jako svou 10 692. publikaci.

Sazba Laser-books PLZ s.r.o.

Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydání druhé www.euromedia.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz