Prvni stret ukazka by Martin Sust

první střet

christie golden

FANTOM Print 2016

Copyright © 2016 Legendary This translation of First Strike, ﬁrst published in 2016, is published by arrangement with Titan Publishing Group Ltd. Translation by Jakub Mařík, Tomáš Kratochvíl and Zuzana Komprdová ISBN 978-80-7398-359-8 www.fantomprint.cz www.facebook.com/fantomprint

PROLOG

růnní sál ve Stormwindu zaplavoval měsíční svit. Prázdný královský trůn z bílého kamene se v něm leskl, jako by sám o sobě zářil. A přikrčení zlatí lvi u schůdků se v něm proměnili ve stříbrné stvůry s prázdnýma očima. Chladné mléčné světlo se odráželo od ostrých linií vystavených zbraní a proměňovalo stíny v rozích, kam jeho bledé prsty nedosáhly, v jezírka nekonečné temnoty. V přízračném světle by bujnější představivost nepotřebovala příliš přesvědčovat, že ozdobné zbroje na stojanech nejsou zcela prázdné. Svitu měsíce vzdorovalo světlo jediné lampy, která rudě ozařovala soustředěnou chlapeckou tvář. V ruce držel dvě vyřezávané hračky. Jedna představovala vojáka, který na sobě měl namalovanou zbroj stejnou jako ty opravdové, co se tyčily kolem. Druhá zpodobňovala shrbenou stvůru – byla zelená, měla kly a v ruce třímala sekeru skoro o půlku větší než soupeřův meč. Na podlaze byli další vojáci a stvůry. Většina zelených hraček stála. Většina dřevěných vojáčků byla povalená. Někdo otevřel dveře a místnost prostoupilo světlo. Chlapec se otočil. Nelíbilo se mu, že ho

Christie Golden

někdo vyrušuje. Krátce se na příchozího zamračil, než se vrátil ke své hře. „Tak tady ses schovával,“ řekl muž mladistvým hlasem. Princ se neschovává, pomyslel si chlapec. Jen chodí, kam se mu zlíbí, když chce být sám. To není schovávání. Muž k němu přistoupil. Ve slabém svitu lampy jeho vlasy nevypadaly tak šedé a jizva táhnoucí se od oka k bradě tak ošklivá jako za denního světla. Podíval se na bojiště, které chlapec vytvořil. „Jak se vyvíjí bitva?“ Jako by to neviděl. Jako by si to nepamatoval. Hoch zprvu jen mlčky hleděl na zelené hračky. Pak podrážděně odpověděl: „Všichni orkové si zaslouží zemřít. Až budu král, budu jako Lothar a všechny je zabiju!“ „Lothar je voják,“ připomněl mu laskavým hlasem muž. „On bojuje, protože to je jeho povinnost. Ty budeš král. Tvou povinností bude nalézt spravedlivý mír. Nemyslíš si snad, že válka trvá příliš dlouho?“ Mladík neodpověděl. Spravedlivý mír. Konec války. Nemožné. „Nenávidím je!“ zakřičel. Jeho hlas zněl v okolním tichu příliš hlasitě. Do očí mu náhle vhrkly slzy. „Já vím,“ řekl tiše muž a chlapce trochu uklidnilo, že ho za vztek a pláč nepokáral. „Ale 6

První střet

válka není vždy nejlepším řešením. Musíš pochopit, že ne všichni orkové jsou zlí, i když to tak vypadá.“ Chlapec věnoval postaršímu muži nedůvěřivý, podmračený pohled. Khadgar byl moudrý, chlapec však přesto jeho tvrzení odmítal uvěřit. „Víš, orkové přišli z jiného světa, velmi vzdáleného od toho našeho,“ pokračoval Khadgar. Zvedl ruku a pohnul prsty. Nad dlaní se mu objevila tmavě oranžová koule. Chlapec ho se zájmem sledoval. Khadgarovy magické triky miloval. Koule se otáčela, jiskřila kolem ní zelená energie. „Ten svět umíral. Pohlcovala ho temná magie zvaná fel.“ Princ vyvalil oči, když zvláštní zelená energie začala ujídat hnědý zaprášený svět. „Orkové museli uprchnout. Kdyby to neudělali, zemřeli by se svým světem.“ Princ s orky a jejich umírajícím světem ani v nejmenším nesoucítil. Jeho prsty se pevněji sevřely kolem ﬁgurky orka, kterou držel v ruce. „A tak ty zelené příšery vtrhly do našeho světa!“ „Když přišli na Azeroth, nebyli všichni zelení. Vsadím se, že to jsi nevěděl.“ Princ raději mlčel, než aby přiznal svou nevědomost, ale vzbudilo to jeho zvědavost. „Zelení jsou jen ti, které otrávil fel,“ vysvětloval Khadgar. „Změnil je. Ale my jsme se jednou setkali s orkem, který mu vzdoroval. Který této válce málem zabránil. Jmenoval se… Durotan.“ 7

Christie Golden

* * * Vzdušná síň* nepotřebovala žádná okna. Jak napovídal její název, místnost beze stěn a stropu obklopovala nebeská modř ze všech stran. Cizincům by se v ní patrně úžasem a strachem tajil dech a divili by se, jak tam může Rada šesti stát a neobávat se o své bezpečí. Ale tady nikdy žádní cizinci nebyli a nebudou – ani v této místnosti, ani ve Fialové citadele Kirin Tor. Stejně jako magie patřila Vzdušná síň jen mágům. Modrá obloha a bílé mraky, které nahrazovaly stěny a strop, ladily se zlatou a ﬁalovou barvou na kamenné podlaze. Kromě nich střed podlahy zdobil také symbol bdícího oka. Chlapci, který se na něj postavil, to dnes připadalo obzvláště příhodné. Bylo mu jedenáct a měl průměrnou výšku, hnědé vlasy a oči, které v závislosti na světle přecházely z modré do zelené. Oblečený byl v bílé tunice. A právě se na něj soustředila pozornost celé Rady Kirin Tor. Stáli vysoko nad ním na prstencové plošině, která jako by visela ve vzduchu. Měli na sobě ﬁalové róby ozdobené symbolem onoho oka, které je sledovalo z podlahy. Mágové i oko chlapce zkoumali stejně, jako by si on prohlížel hmyz. * Chamber of Air – pozn. redakce.

První střet

Ale on si z nich nic nedělal, cítil jen zvědavost. Proto jim jejich pohledy neohroženě oplácel zpod povytaženého obočí. Jedna z postav, vysoký hubený muž s plnovousem bílým jako magie, která proudila kolem stěn věže, se chlapci podíval do očí a téměř nepostřehnutelně pokývl hlavou. Začal mluvit a jeho zvučný hlas se rozléhal celou síní. „Existuje teorie, že každá hvězda na obloze je svět,“ řekl arcimág Antonidas, „a že každý z těchto světů je živý a má své vlastní obyvatele. Co si učedník o tomto konceptu myslí?“ Novic odpověděl okamžitě. „Azerothu se žádný svět nevyrovná. Krása Azerothu a jeho životní síla jsou unikátní.“ „Komu takový poklad můžeme svěřit do péče?“ „Tomu, kdo vládne silami magie, aby náš svět udržel v bezpečí. Strážci.“ „Jistě.“ Na Antonidasových úzkých rtech se objevil nepatrný náznak úsměvu. Novice napadlo, jestli by neměl změnit tón svého hlasu, aby zněl pokorněji. Ale on si to zapamatoval už před celými věky. „Všemi silami?“ „Ne,“ odpověděl rychle novic. „Temné síly jsou zakázané. Temné síly jsou zrcadlem zkaženosti.“ Uvědomil si, že to recituje jako báseň, a silně se kousl do rtu. Nesmí si myslet, že to nebere dostatečně vážně. „Kvůli temným silám,“ pokračoval mnohem vážnějším hlasem, 9

Christie Golden

„se jejich uživatel obrátí zády ke svým vlastním záměrům.“ „A jaké z toho pro nás plyne ponaučení?“ „Magie je nebezpečná a musí být zapovězena všem, kdo nebyli dostatečně poučeni. Rasám lidí, trpaslíků, gnómů i elfů. Magii smí praktikovat pouze Kirin Tor.“ Patří jen nám, pomyslel si učedník, zatímco sledoval stříbřitý proud, který se obtáčel kolem poloprůhledných stěn a stropu Vzdušné síně. Ne kvůli chamtivosti, ale protože jen my víme, jak ji ovládat. Bedlivě sledoval Antonidase a všiml si, že se jeho ramena uvolnila. První část skončila a on ji nepokazil. Skvělé. Starší mág se pousmál. V jeho laskavých očích zaplálo povzbudivé světélko. „Cítíme tvou moc, Medivhe,“ pověděl novicovi. „Obdivujeme tvou soustředěnost a tvůj hlad po vědění. Prověříme tě, jak nejlépe dokážeme, ale nejdůležitější otázka je bohužel ta, která nemůže být zodpovězena, dokud není příliš pozdě.“ Medivh ztuhl. Příliš pozdě? Co tím Antonidas myslel? „Život Strážce si žádá oběť, kterou zatím nedokážeš pochopit, a přesto tě teď žádáme, tebe, pouhého chlapce, aby ses k tomuto údělu navěky připoutal.“ Antonidas přimhouřil oči a jeho hlas ztvrdl. 10

První střet

Je to tady, pomyslel si Medivh. „Jsi ochotný podstoupit veškeré přípravy nezbytné pro den, kdy se staneš mistrem Karazhanské věže?“ Medivh nezaváhal. „Ano.“ „Tak to dokaž!“ Ze stínů, s nimiž si světlá magie v ničem nezadá, se zrodila stvůra. Nejprve to byl jen pramen temnoty, ale okamžitě se zformoval v inkoustově černou pokroucenou věc, která se tyčila nad chlapcem. Medivh instinktivně přešel do bojového postoje. Tu reakci mu vštípili tak silně, že jednal, i když ho to naprosto zaskočilo. Tvor otevřel tlamu plnou zubů dlouhých jako paže a vychrlil zvuky, při kterých se chlapci sevřel žaludek. Jak nad ním Medivh stál, uvědomil si, že postava nemá přirozenou hloubku ani obrysy, což ji činilo ještě děsivější. Byl to výplod nočních můr, stínové ruce zakončovaly drápy ostré jako břitvy – Žádná přirozená hloubka nebo obrysy. Nebyl skutečný. Samozřejmě, že nebyl skutečný! Medivh se rychle rozhlédl po místnosti a – tam, mág Finden si něco mumlal pod svými hustými bílými vousy. Chlapec musel potlačit úsměv. Zvedl ruku a v dlani se zformovala koule jasné bílé energie. Medivh ji vrhl – přímo na Findena. Bílá koule se zploštila do malého obdélníku, který se na Findenovu čelist připlácl tak silně, až starý kouzelník zavrávoral. Jeho 11

Christie Golden

kolegové ho chytili, zraněno však bylo jen jeho trochu přebujelé ego. Stínová věc zmizela. Medivh se podíval na Antonidase a dovolil, aby mu přes rty přelétl náznak úsměvu. Antonidasův pohled se střetl s učedníkovým. „Nečekané, ale… účinné,“ připustil mág. Podlaha pod Medivhovými chodidly se začala pohybovat. Překvapeně uskočil a sledoval, jak se zornice Oka Kirin Tor rozevírá jako kosatec. Medivh stál jako uhranutý, když z otvoru začala stoupat bublající voda, a pak zalapal po dechu při zjištění, že hluboko uvnitř vroucí vody ve skutečnosti hoří bílý plamen. Antonidas na plošině nad ním zamumlal zaklínadlo a pomalu z prstence slétl vedle svého žáka. Usmál se a chlapci se zdálo, že v jeho výrazu vidí pýchu. „Podej mi ruku, Medivhe,“ vyzval ho Antonidas. Chlapec beze slov poslechl a vložil svou drobnou dlaň do svraštělé ruky svého mistra. Arcimág Medivhovu dlaň otočil, aby směřovala vzhůru. „Přijde den, kdy budeš povolán sloužit.“ Medivhův pohled přeskakoval mezi Antonidasovým vážným výrazem a bílým plamenem. „Přísaha, kterou v této chvíli skládáš, nechť je zpečetěna světlem,“ pokračoval mág. Jednou rukou dál držel Medivha, zatímco druhou mu s překvapivou zručností vyroloval bílý rukáv 12

První střet

až k lokti. Antonidas Medivha jemně natočil k ohni, který hořel v hlubinách nádrže. Chlapec sebou trhnul. Z nepřirozeného, ale překrásného ohně sálal mnohem větší žár, než čekal. Jeho oči sklouzly k natažené paži. Zamrazilo ho v zádech, náhlý chlad tváří v tvář neskutečnému horku. „Žádný mág ti nebude roven, ani tvůj mistr ne. Nebude větší zodpovědnosti nežli tvé.“ Antonidas pustil Medivhovu ruku a postrčil ho kupředu. Chlapcovy oči se rozšířily, jeho dech se zrychlil. Ať se stane cokoliv, věděl, že ho to nezabije. Rada by ho nezabila. Nebo ano? Nechají ho zemřít, pokud bude shledán nehodným? Ta myšlenka ho doteď ani nenapadla. Chlad v něm ještě zesílil, šířil se každým úderem srdce a byl tak silný, až by od magického ohně nejraději odvrátil tvář. Instinkty na něj ječely, ať ruku stáhne, ale dlaň na zádech ho neúprosně tlačila dál. Medivh se s úplně vyschlou pusou pokusil polknout, když se jeho paže přiblížila k blikajícímu jazyku bílého plamene. Plamen se náhle vymrštil jako had a v trýznivém objetí se obmotal kolem Medivhovy natažené paže. Když mu oheň začal do kůže vypalovat symbol, do očí mu vhrkly slzy. Spolkl výkřik a ruku stáhl. Nos mu naplnil pach vlastního spáleného masa. Podíval se na svou kdysi neposkvrněnou kůži. 13

Christie Golden

Pohled mu oplácelo kouřící Oko Kirin Tor. Byl přijat. Ocejchován. Stále jím zmítala bolest, ale zbožná úcta ji zahnala. Medivh pomalu zvedl zrak k mužům a ženám, kteří ho ještě před chvíli posuzovali. Všech šest jich teď stálo, hlavy skloněné v gestu přijetí… a úcty. Žádný mág ti nebude roven, ani tvůj mistr ne. „Strážce,“ oslovil ho Antonidas a jeho hlas se chvěl pýchou.

KAPITOLA 1

esta byla dlouhá, krutá a mnohem obtížnější, než by si Durotan, syn Garadův, syna Durkoshova, kdy pomyslel. Orkský klan Frostwolf* byl jedním z posledních, co odpověděli na volání černokněžníka Gul’dana. Prastaré příběhy tvrdily, že Vlci bývali kočovníky, dokud kdysi dávno jeden náčelník, který pohoří Zmrzlého ohně** miloval téměř stejně jako svůj klan, nepoprosil duchy o svolení zůstat. Jeho žádost byla vyslyšena a klan sídlil na severu téměř tak dlouho, jako tam stál horský štít Praotec, který na ně dohlížel. Stal se z nich izolovaný hrdý klan posílený výzvami, kterým tam čelil. Ale Praotec pukl, jeho krev z tekutého ohně zalila vesnici a klan Frostwolf byl přinucen vrátit se ke kočovnému životu. Přesouvali se z místa na místo a čelili těžkým zkouškám, ale i tak je musel černokněžník*** Gul’dan – zlověstný shrbený ork s nepřirozeně zelenou kůží – dvakrát požádat, aby se připojili k jeho Hordě. A Durotan nabídku přijal, až když neviděl jiné východisko. * Doslova Ledoví vlci. Proto se jim někdy říká jen krátce „Vlci“ – pozn. redakce. ** Frostfire Ridge – pozn. překladatele. *** Warlock – pozn. překladatele.

Christie Golden

Gul’dan přišel ke klanu Frostwolf s mnoha sliby a Durotan byl přesvědčený, že je černokněžník bude ctít. Draenor, domov orků i duchů země, vzduchu, vody, ohně a života, umíral. Gul’dan však tvrdil, že objevil další svět, kde by jejich hrdá rasa mohla lovit vypasenou zvěř, pít chladnou čistou vodu a žít tak, jak si zaslouží – hrdě a v blahobytu. Neměli se plazit prachem jako hladové oběti zoufalství, zatímco celý svět kolem nich chřadnul a umíral. Přesto se však hladoví Vlci posledních pár mil své vyčerpávající pouti prachem málem plazili. Jejich klan na toto vysušené, rozpálené místo ze severu putoval celý měsíc. Nedostávalo se jim ani vody, ani jídla. Někteří zemřeli, nedokázali zvládnout fyzickou náročnost tak dlouhé cesty. Durotan chvílemi pochyboval, zda jim to utrpení za to stojí. Modlil se k duchům, kteří byli tak slabí, že ho skoro neslyšeli, aby tomu tak bylo. Durotan během pochodu nesl dvě zbraně, které zdědil po svém otci. Jednou byl Thunderstrike – Úder hromu – oštěp pokrytý vyřezanými runami a ozdobený koženými třásněmi. Každý zářez ve dřevě znamenal jedno zabití. Vodorovné zastupovaly zvířata a svislé orky. Zatímco vodorovné pokrývaly většinu ratiště, i svislých se pár našlo. Další zbraň, kterou používal jeho otec a před ním jeho otec Durkosh, byla válečná sekera Se16

První střet

ver – Stínač. Durotan si dával pozor, aby byla neustále stejně ostrá, jako když ji vykovali, a dostála tak svému jménu. Durotan šel pěšky. Místo na hřbetech mohutných bílých vlků, kteří klanu sloužili jako jezdecká zvířata i celoživotní společníci, přenechal slabším a nemocným. Vedle něj kráčel jeho zástupce Orgrim Doomhammer*. Masivní válečné kladivo, od kterého jeho rodina odvozovala své jméno, nesl zavěšené na širokých hnědých zádech. Orgrim patřil k hrstce orků, které Durotan skutečně znal. Věřil mu natolik, že by mu kromě svého života svěřil i život své družky a nenarozeného dítěte. Draka, válečnice, jeho družka a nastávající matka jeho dítěte, jela vedle Durotana na svém vlku Ledovi**. Většinu cesty šla vedle svého druha, jak se od ní očekávalo, ale Durotan ji nakonec požádal, aby jela. „Když ne kvůli dítěti, tak kvůli mně,“ pověděl jí. „Je vyčerpávající se neustále strachovat, jestli se nezhroutíš do prachu.“ Usmála se na něj. Rty se jí zkroutily kolem malých klů a v očích se jí objevilo pobavené zajiskření, které tak miloval. „Hmm… Pojedu, ale jen ze strachu, že by ses sám svalil na zem, kdyby ses mi pokoušel pomoct vstát.“ Zpočátku byla nálada dobrá. Klan se nedáv* Doslova Kladivo zkázy – pozn. redakce. ** Ice – pozn. redakce.

Christie Golden

no postavil hrozivému nepříteli, Rudým chodcům*, a porazil jej. V tentýž den však také zjistili, že od slábnoucích duchů už nemohou čekat žádnou pomoc. Durotan svůj lid ujistil, že zůstanou klanem Frostwolf, i když se připojí k ostatním orkům v Hordě. Představa masa, ovoce, vody a čistého vzduchu, které klan tak moc potřeboval, byla povzbudivá. Problém, jak si Durotan časem uvědomil, však spočíval ve víře klanu, že jejich potíže brzy po odchodu skončí. Útrapy dlouhé poutě jim toto přesvědčení rychle vyhnaly z hlavy. Ohlédl se přes rameno na svůj klan. Orkové už nešli, oni se ploužili. A vyzařovalo z nich tak hrozné vyčerpání, až mu z toho pohledu pukalo srdce. Lehký dotek družčiny ruky na rameni přitáhl jeho pozornost zpátky k Drace. Věnoval jí nucený, unavený úsměv. „Vypadáš, že bys měl jet spíš ty než já,“ odtušila. „Bude dost času, abychom jezdili oba,“ odvětil, „až budeme mít dost jídla, aby se i naši vlci mohli vedle nás protahovat s plnými břichy.“ Její pohled přelétl od jejího břicha k jeho a ona škádlivě přimhouřila oči. Zasmál se. Veselost toho zvuku ho překvapila, protože už téměř uvěřil, že zapomněl, jak smích zní. Draka vždy * Red Walkers – pozn. redakce.

První střet

věděla, jak ho uklidnit, ať už smíchem, láskou nebo občasným popíchnutím. A jejich dítě… Uvědomoval si, že dítě bylo tím skutečným důvodem, proč opustil pohoří Zmrzlého ohně. Draka byla mezi Vlky jediná těhotná samice a Durotan nakonec nedokázal vymyslet důvod, proč by se jeho dítě – jakékoliv orkské dítě – mělo narodit do světa, který ho nedokáže uživit. Durotan se natáhl a pohladil břicho, kvůli kterému si ji před chvílí dobíral, položil svou velkou dlaň na malý život uvnitř. Hlavou mu prolétla slova, která pověděl svému klanu večer před odchodem. Bez ohledu na to, co tvrdí svitky o dávných činech, co nám ukládají rituály a jaká pravidla, zákony a tradice bychom měli dodržovat, vždy tu byl jeden zákon, jedna tradice, která nesmí být porušena. Náčelník vždy musí udělat to, co je pro klan skutečně nejlepší. Ucítil silné šťouchnutí do dlaně a usmál se radostí, že dítě zdánlivě souhlasí se správností jeho rozhodnutí. „Nejraději by už šlo po tvém boku,“ prohlásila Draka. Než mohl Durotan odpovědět, někdo na něj zakřičel: „Náčelníku! Už jsou zpátky!“ Durotan naposledy pohladil břicho a obrátil se ke Kurvorshovi, jednomu z průzkumníků, které poslal napřed. Většina Vlků si nechávala narůst dlouhé vlasy, na mrazivém severu to 19

Christie Golden

byl rozumný přístup. Jakmile však doputovali hlouběji na jih, Kurvorsh se stejně jako mnoho dalších rozhodl, že si hlavu oholí. Ponechal si jen jeden dlouhý pramen svázaný do copu. Jeho vlk se zastavil před Durotanem s jazykem vyplazeným až na náprsenku. Durotan Kurvorshovi hodil měch s vodou. „Než podáš hlášení, napij se.“ Kurvorsh několikrát žíznivě polkl, než měch svému náčelníkovi vrátil. „Na obzoru jsem viděl celou řadu staveb,“ hlásil trochu zadýchaně. „Stany, podobný našim. Je jich tam tolik! Viděli jsme desítky… ne, stovky ohnišť a strážní věže, ze kterých nás uvidí přijíždět.“ Užasle zavrtěl hlavou. „Gul’dan nelhal, když tvrdil, že shromáždí orky z celého Draenoru.“ Břímě, jehož existenci Durotan odmítal uznat, konečně spadlo z jeho ramen. Dosud si nedovoloval ani na vteřinu zapochybovat. Odmítal, že by mohli přijet příliš pozdě nebo že by Gul’dan jenom přeháněl, když mluvil o velkém shromáždění. Kurvorsh ani netušil, jak moc jeho slova unaveného náčelníka uklidnila. „Jak daleko?“ zeptal se. „Asi polovinu pochodu slunce. Měli bychom tam dorazit včas, abychom si stihli postavit tábor na noc.“ „Možná budou mít jídlo,“ zadoufal Orgrim. „Něco čerstvě zabitého a opečeného na rožni. 20

První střet

Clefthoofové tak daleko na jih nechodí, že ne? Co vlastní jižané jedí?“ „Ať už to bude cokoliv, jestli to právě zabili a napíchli na rožeň, tak to určitě sníš, Orgrime,“ odvětil Durotan. „Nikdo z nás by neodmítl. Ale očekávat bychom to neměli. Neměli bychom čekat vůbec nic.“ „Požádali nás, abychom se připojili k Hordě, a my to udělali.“ Hlas patřil Drace a ozval se vedle něj, ne nad ním. Sesedla z vlka. „Přivezli jsme s sebou naše zbraně, od oštěpů a šípů po válečná kladiva, a naše lovecké i jiné dovednosti. Přišli jsme pomoci Hordě, aby všichni zesílili a měli co jíst. Jsme Vlci. Budou rádi, že jsme přijeli.“ Nepatrně zvedla bradu a v očích se jí zablesklo. Když byla Draka mladá a křehká, odešla do vyhnanství, aby se vrátila jako jedna z nejlepších bojovnic, jaké kdy Durotan viděl. Také klanu Frostwolf přinesla znalosti o jiných kulturách a jejich zvycích, což se jim teď bude nepochybně hodit. „Má žena má pravdu,“ souhlasil Durotan. Naznačil, že ji vyzvedne zpátky na Ledova záda, ale ona ho nataženou rukou zarazila. „Mám pravdu,“ pousmála se Draka, „a proto na shromáždění této Hordy půjdu po boku svého muže a náčelníka.“ Durotan pohlédl k jihu. Obloha byla doposud nemilosrdně čistá, bez jediné stopy po byť jen 21

Christie Golden

jediném dešťovém mraku. Nyní na ní však viděl šmouhy šedých mračen. Jak je sledoval, nadouvající se oblaka zevnitř náhle prozářil blesk zlověstně zelené barvy. Kurvorsh jejich cestovní rychlost odhadl dobře. Slunce už kleslo k obzoru, když k tábořišti dorazili, ale stále zbývalo dost světla, aby mohli připravit večeři a vztyčit stany. Zvuk tolika mluvících hlasů byl pro Durotana naprosto cizí a nabízel se mu tu pohled na tolik nezvyklých věcí, až ho to začínalo vyčerpávat. Jeho oči putovaly po obrovských kruhových stanech podobných tomu, který sdílel s Drakou, a zastavily se na plácku obehnaném provazem, aby si tam mohly v klidu hrát děti z různých klanů. Vstřebával všechny ty pachy a zvuky – hovory, smích, drsnou hudbu zpívaných lok’vadnod a bušení tolika bubnů, až cítil, jak se mu pod chodidly chvěje zem. Nos mu dráždily pachy ohně, smažených obilných placek, opékaného masa, bublajících polévek a ne nepříjemného vlčího pižma. Kurvorsh nepřeháněl. Spíš svým prohlášením zdánlivě nekonečnou rozlehlost tábora ještě zmírnil. Durotan věděl, že klan Frostwolf patří k těm nejmenším. Přesto ho ten výhled zasáhl tak silně, že na okamžik ztratil řeč. „Tolik klanů na jednom místě, Orgrime,“ 22

První střet

řekl, když se mu vrátila slova. „Laughing Skull, Blackrock, Warsong…* Všichni jsou tady.“ „Bude to mocná armáda,“ poznamenal jeho zástupce. „Jen by mě zajímalo, kdo tu zbyl, abychom s ním bojovali.“ „Klan Frostwolf…“ Hlas byl plochý, téměř znuděný. Durotan a Orgrim se otočili a spatřili dva vysoké rozložité orky mířící jejich směrem. S ohledem na to, že země umírala a mnoha orkům se nedostávalo jídla, byli nezvykle mohutní a svalnatí. Na rozdíl od Vlků, kteří nosili jen pár kusů kroužkových a plátových zbrojí a spoléhali se především na hroty pobitou kůži, měli tito orkové na ramenou a dokonce i na hrudi pláty z hladké oceli. Ozbrojeni byli oštěpy a oba se pohybovali s okázalou cílevědomostí. Nebyly to však jejich svalnaté zdravé postavy a lesklá nová zbroj, co upoutalo Durotanovu pozornost. Ti orkové byli zelení. Šlo o jemný odstín, mnohem méně nápadný než listová zeleň Gul’dana, vůdce Hordy, který se spolu se svou stejně zbarvenou otrokyní Garonou vypravil na sever. Tahle zelená byla tmavší a víc se blížila přirozeně hnědé kůži orků. Ale ten nádech, ten zvláštní nepřirozený odstín, tam přece jen byl. * Jména klanů se odvíjí od něčeho pro ně příznačného. V tomto případě je to jasné z názvů samotných. Smějící se lebka, Černá skála a Válečná píseň – pozn. redakce.

Christie Golden

„Kdo z vás je velitel?“ chtěl vědět jeden z nich. „To já mám tu čest vést klan Frostwolf,“ odpověděl rázně Durotan, než předstoupil. Orkové ho sjeli pohledem, načež se mnohem obdivněji podívali na Orgrima. „Vy dva. Následujte mě. Blackhand* s vámi chce mluvit.“ „Kdo je Blackhand?“ zeptal se Durotan. Jeden z orků se zastavil uprostřed kroku a otočil. Zazubil se. Byl to ošklivý pohled. „Nevíš, vlčí štěně? Blackhand je vůdce Hordy.“ „Lžeš,“ odsekl Durotan. „Hordu vede Gul’dan!“ „Byl to Gul’dan, kdo nás všechny shromáždil,“ řekl druhý ork. „To on ví, jak se dostaneme do nové země. Blackhanda vybral, aby Hordu vedl v boji k vítězství.“ Orgrim a Durotan si vyměnili pohledy. Když Gul’dan mluvil s Durotanem a předtím s jeho otcem Garadem, o žádné bitvě o novou zem se nezmínil. Durotan byl ork, ba co víc, byl náčelníkem klanu Frostwolf. Bude bojovat s každým, s kým bude muset, aby svému klanu zajistil budoucnost. Aby ji zajistil svému nenarozenému dítěti. Znepokojovalo ho však, že jim to Gul’dan vědomě zamlčel. S Orgrimem se přátelil už od dětství, téměř si dokázali číst myšlenky, a proto oba orkové raději mlčeli. * Doslovně Černoruký. Původ přízviska se odhalí o pár odstavců níže – pozn. redakce.

První střet

„To Blackhand nám dal pokyny pro případ, že dorazíte,“ řekl první ork, než s úšklebkem dodal: „Pokud byste našli dost odvahy, abyste opustili hory Zmrzlého ohně.“ „Náš domov už není,“ přiznal na rovinu Durotan. „Stejně jako není ten váš, ať už váš klan pochází odkudkoliv.“ „My jsme z klanu Blackrock,“ řekl druhý ork. Hruď se mu nadmula pýchou. „Blackhand byl náš náčelník, než se ho Gul’dan rozhodl poctít velením Hordy. Pojď s námi, Vlku, a svoji samici nech tady. Tam, kam jdeme, mohou jen válečníci.“ Durotan svraštil obočí a chystal se podrážděně odseknout, když se ozval Dračin falešně ponížený hlas. „Mé srdce, ty a tvůj zástupce běžte za Blackhandem. Klan na tvůj návrat počká tady.“ Usmála se na něj. Ona si své bitvy uměla vybírat. Byla stejně dobrý válečník jako on, ale Durotan věděl, že v jejím současném stavu by ji ti, kteří toužili víc po boji než po jídle pro svůj lid, nebrali vážně. „Najdi nám místo, kde postavíme tábor,“ pověděl jí. „Já se zatím setkám s tímhle Blackhandem z klanu Blackrock.“ Strážci je provedli tábořištěm. Rodiny s dětmi nahlučené kolem kotlů, nádobí a spací kožešiny brzy ustoupily orkům s jizvami a tvrdými pohledy, kteří čistili, opravovali a kovali zbraně a zbroje. Z kovářského stanu vycházelo zvonění 25

Christie Golden

kladiva o kov. Další orkové otesávali kameny v kola, vyráběli šípy nebo brousili nože. Všichni se po nově příchozích ohlíželi a Durotan jejich pohledy téměř fyzicky cítil. K Durotanovým uším dolehl zvuk řinčící oceli a pokřik „Lok’tar ogar!“ Vítězství, nebo smrt. Co se to tam děje? Durotan se odtrhl od svého doprovodu a zamířil ke zdroji zvuků. Protlačil si cestu až k velkému kruhu, kde spolu bojovali orkové. Zatímco se díval, mrštná samice se dvěma nebezpečně vyhlížejícími noži se prosmýkla pod paží orka ohánějícího se kropáčem a vysekla mu na žebrech dvě rudočerné linky. Mohla ho snadno zabít, ale neudělala to. Durotan se pohledem přesunul k dalším skupinkám orků – čtyřem válečníkům proti jednomu a pak k bojující dvojici. „Výcvik,“ řekl Orgrimovi, jeho tělo se lehce uvolnilo. Zamračil se. Dobrá třetina orků, kteří před ním cvičili, měla hnědou kůži se stejným zelenavým nádechem. „Klan Frostwolf, co?“ ozval se za nimi hluboký burácivý hlas. „Nejste tak obrovští, jak jsem čekal.“ Otočili se a spatřili jednoho z největších orků, jaké kdy Durotan viděl. Vlci nebyli žádní drobci – a celé generace nebyl v klanu Frostwolf nikdo mohutnější než Orgrim – ale k tomuhle orkovi musel Durotan vzhlížet. Jeho tmavá, nefalšova26

První střet

ně hnědá kůže, kterou nehyzdil ani nádech zelené, se leskla potem či olejem a zdobila ji četná tetování. Mohutné pracky měl úplně černé od tetovacího inkoustu a oči se mu leskly, když si je pobaveně měřil hodnotícím pohledem. „Uvidíš, že my své pověsti dostojíme,“ odvětil tiše Durotan. „V té tvé nové Hordě lepší lovce než my nenajdeš, Blackhande z klanu Blackrock.“ Blackhand zaklonil hlavu a zachechtal se. „My nepotřebujeme lovce, ale válečníky. Vyrovnáš se těm, co přišli před tebou, Durotane, synu Garadův?“ Durotan se podíval na stále krvácejícího orka, kterého doběhla samice s noži. „Lepší,“ řekl a byla to pravda. „Když Gul’dan přišel za klanem Frostwolf… dvakrát… aby se přidal k Hordě, o žádném boji o zaslíbenou zem se nezmínil.“ „Ech, co by to bylo za zábavu, kdybychom tam jen tak nakráčeli? My jsme orkové! Jsme teď orkská Horda! My ten nový svět dobudeme,“ řekl Blackhand. Vzápětí dodal: „Tedy přinejmenším ti, kdo mají dost odvahy, aby o něj bojovali. Vy strach přece nemáte, že ne?“ Durotan si dovolil náznak úsměvu, rty se mu lehce zkroutily kolem klů. „Jediné, čeho se bojím, jsou prázdné sliby.“ „Odvážné a troufalé,“ odtušil uznale Blackhand. „Dobře. Pro patolízaly není v mé 27

Christie Golden

armádě místo. Přišel jsi právě včas, Vlku. Ještě jeden východ slunce a bylo by příliš pozdě. Zůstal bys tu se starci a nedomrlci.“ Durotan se zamračil. „Ty tu někoho necháváš?“ „Ano, prozatím. Gul’dan to přikázal,“ potvrdil Blackhand. Durotan pomyslel na svou matku, strážkyni tradic Geyah*, na staršího šamana klanu Drek’Thara, na děti… na svou ženu a její nenarozené dítě. „S tím jsem nesouhlasil!“ „Jestli chceš protestovat, bude mi velkým potěšením utkat se s tebou při mak’gora.“ Mak’gora byl prastarý rituál, který znali a praktikovali všichni orkové. Šlo o čestný souboj dvou orků, který bylo zapotřebí začít výzvou. Bojovalo se na smrt. Durotan však před pár měsíci bratra z klanu zabít odmítl, protože si uvědomoval, jak moc se jejich počty ztenčily. Blackhand takové zábrany určitě neměl. „Gul’dan nás do nového domova povede zítra za úsvitu,“ oznámil Blackhand. „První vlnu, která smete naše nepřátele, budou tvořit jen válečníci. Ti nejlepší, jaké Horda může nabídnout. Smíš přivést ty členy svého klanu, kteří jsou mladí, zdraví, rychlí a nebojácní. Přiveď své nejlepší bojovníky.“ Durotan a Orgrim si vyměnili pohledy. Pokud se v té zemi nacházela nebezpečí, která by * Lorekeeper – pozn. redakce.

První střet

mohla nejslabší ohrozit, byla to prozíravá strategie. Tak by se zachoval každý silný klan. „Mluvíš rozumně, Blackhande,“ uznal váhavě Durotan. „Klan Frostwolf tě poslechne.“ „Dobře,“ přikývl Blackhand. „Vy Vlci možná nevypadáte jako obři, ale nerad bych vás zabil dřív, než uvidím, jak bojujete. Pojďte, ukážu vám sílu, se kterou zasáhneme ten nic netušící svět.“