Sawyer legie

FANTOM Print 2018

Copyright © 2015 by Jamie Sawyer Translation © Tomáš Slavík Cover © Markus Vogt ISBN 978-80-7398-400-7 www.fantomprint.cz www.facebook.com/fantomprint

„Kdybych ti vykládal něco, co už jsi slyšel, tak mě zastav.

Začíná to legendou o chlapovi, kterýmu říkali Lazar.

Pocházel ze Země. Byl to Američan – skrz naskrz dítě Detroitu. Když se narodil, držel v jedný ruce pistoli a v druhý zásobník. Vším se musel probíjet sám. Život ho sežvejkal, smrt ho vyplivla.

Patřil k alianční armádě, ale hlavně k Programu duplikantích operací.

Byl celej nadrženej na přenos. Dokonce si užíval i stažení. Svou přezdívku – Lazar – získal proto, že se vždycky vrátil zpátky a chtěl víc. Tři sta přenosů a pořád makal jako stroj.

Na Pointu znali to jméno všichni. Toho chlapa ale neznal nikdo. Alespoň ne přímo. Vždycky to byl jen kamarád kamaráda. Když šel člověk po stopách jeho pověsti, dostal se nejdál k historce vyslechnuté v baru – řečem kamaráda ve zbrani, nebo něčemu takovýmu.

Tvrdilo se, že vyrazil do Maelstromu. Ale nešel tam sám. Vzal si s sebou tým drsňáků: svéhlavou Kaliforňanku, venušanského Latinoameričana, vtipálka z Brooklynu a čerstvýho rekruta, kterýmu měli ukázat, jak na to. Šli po nějaký xeno zbrani, pátrali po zbytcích mimozemský civilizace… detaily se měnily podle toho, kdo o nich zrovna vyprávěl.

Dlouhou dobu to byla jen pověst. Legenda, kterou se bavili a ke který vzhlíželi zelenáči a nováčci – postavička, kterou se Program prezentoval.

Až na to, že to byl Lazar.

A že se vrátil.

Přiřítil se v direktorátním Interceptoru. Fakt se předvedl. Ukázal Direktorátu, kdo je tady šéf. Podle toho, co se říká, jich rozsekal celej prapor.

Lidi začali poslouchat. Najednou se ta legenda nezdála tak nepravděpodobná a lidi si začali myslet, že bysme tuhle válku mohli vyhrát.

Lazar se vrátil, kámo. Vrátil se.“ Rozhovor s neznámým aliančním vojákem vedený reportérem The Point Times, datum univerzálního kalendáře: 21. ledna 2282

HORKÝ VÝSADEK

D

H

Provedl jsem přenos na oběžné dráze kolem Maru Prime. Hořící pekelné díře někde v Karanténní zóně. Nebo spíš v něčem, co ze Zóny zbylo.

Byl jsem v obrněném výsadkovém člunu Wildcat. První věc, kterou jsem v novém těle dělal, byla aktivace holofotografie uvnitř helmy: Elena na Azure. Miniaturní ikonka byla připíchnutá vpravo dole na obličejovém štítu. Když jsem si díky ní připomněl, proč bojuju, vrátil jsem se k misi. „Jednotko, hlaste se!“ Z temnoty na mě zíraly čtyři další duplikantí tváře. Byly osvícené jen bezpečnostním zeleným světlem uvnitř taktických helem. „Potvrzuji!“ zahulákala Jenkinsová. Volací znak KALIFORNIE – jméno měla napsané na hrudním plátu bojového obleku. „Tady,“ ozval se Kaminski. Volací znak BROOKLYN. „Rozumím,“ pronesl Martinez. Volací znak KŘIŽÁK. V ruce svíral levný umělý růženec a prsty posouval jednotlivé korálky. „Potvrzuji,“ ozval se poslední a nejnovější člen jednotky: vojín Dejah Masonová. Na hrudním plátu měla napsáno HOLČIČKA, ale nic dalšího. Žádná bojová vyznamenání, odznaky ani označení hodnosti. „Další úspěšný přenos, majore,“ pronesla Jenkinsová a nadšeně přitom pokývala hlavou.

Pořád jsem si ještě zvykal na novou hodnost a oslovení majore mi nebylo úplně příjemné. Byl jsem kapitán tak dlouho, že oslovení jinou hodností mi nepřipadalo správné. „Sleduji ostatní jednotky,“ dodala Jenkinsová. „Všech pět se blíží přesně dle plánu mise. Všechno jde podle plánu. Odesílám vám to do obleku.“

„Potvrzuji, seržante.“ Jenkinsové se po tváři roztáhl úsměv od ucha k uchu. Moje nová hodnost mi připadala nepřirozená, Jenkinsová si na svoji ale zvykla úplně bez problému.

Na HUD*u mi běžela data od velících důstojníků ostatních týmů. Všichni potvrzovali úspěšné přenosy a přijímali data o přiblížení. Celá četa. Každá jednotka měla k dispozici stejný Wildcat jako my a blížila se k určené přistávací zóně.

Protáhl jsem si ruce a nohy. Zaplavila mě vlna nově nabyté vitality, stejně jako po každém přenosu do duplikantího těla. Bylo větší, silnější, prostě lepší než mé skutečné tělo. To leželo zakonzervované v simulační nádrži, bezpečně uložené v operačním středisku na palubě UAS** Mallard. „Jaký máme cíl?“ zeptal se Kaminski. Viděl jsem, že žvýká žvýkačku.

Nechápal jsem, jak se mu ji před přenosem podařilo propašovat ke spícímu duplikantímu tělu. Nechal jsem to být. „To jsi nečetl instrukce?“ ozvala se nevěřícně Masonová. Její hlas byl zabarven marťanským nářečím, které se na rudé planetě vyvinulo z obecné řeči. „Zlato, já instrukce nikdy nečtu.“ Kaminski mluvil s hraným nezájmem, ale já věděl, že to je jen na oko.

Jeho životní signály mi tančily na HUDu, byl to profesionál každým coulem. Kaminski si ale dával hodně záležet, aby si udržel svoji předstíranou image – vždycky za chladnokrevného vtipálka.

Masonová nebyla u armády dlouho, natož pak u duplikantích operací, a neuměla se zdaleka tak dobře ovládat. Něco přes dvacet let, tělo i tvář vysokoškolské roztleskávačky. Rozhodně nepatřila k tomu typu rekrutů, který alianční velitelství předvádělo v propagandistických a náborových videích.

Představa nejhezčích amerických dívek rozsekaných krellskými žihadlostny by se lidem doma vůbec nezamlouvala. Na Masonovou byly kladeny vysoké nároky – byla už šestou náhradou v týmu. Předchozích pět těžce selhalo a ani zdaleka nenaplnilo moje očekávání. Na okamžik jsem si vzpomněl na Michaela Blakea – vzdáleného předchůdce Masonové – ale raději jsem tu vzpomínku zapudil stejně rychle, jako se objevila. „Blížíme se k Maru Prime,“ oznámil jsem a aktivoval zhuštěnou instruktáž na mém zápěstním počítači.

Maru Prime byla nehostinná rudá planeta, která se skládala z roztavené lávy – i na tuhle vzdálenost zářila jako rozpálená, přímo hmatatelně horká hvězda. Neměla pevný povrch. Pohromadě ji držela jen dynamika gra* HUD – Heads-Up Display – průhledový displej. ** UAS – United Americas Starship – kosmická loď Spojených Amerik.

vitačních a přílivových sil, která byla příliš komplexní na to, aby ji chápal pěšák jako já.

V našem zorném poli se objevila konstrukce pohybující se po oběžné dráze Maru nad přelévajícím se lávovým mořem. „Tohle je observatoř Vidoucí oko.“ Byl to bolestivě křehký objekt. Sestava bublinovitých kopulí, solárních panelů a kulovitých modulů pro posádku. Z jedné její strany na druhou se táhla řada radarových antén namířených do hlubokého vesmíru. Spousta částí očividně utrpěla těžké poškození, byly vidět poničené vzpěry a celá konstrukce se nakláněla v nebezpečném úhlu. „Před dvěma dny,“ vysvětloval jsem, „začalo Vidoucí oko sklouzávat ze své pozice na orbitě.“ „Asi jim tam bude dost horko,“ uchechtl se Kaminski.

Kaminského vtípek jsem ignoroval. Kdybych mu cokoli řekl, jen by ho to povzbudilo. „Na stanici došlo k poruše na hlavním gravitačním bočníku,“ pokračoval jsem. „V důsledku toho dochází k rychlému klesání. Velitelství chce, abychom evakuovali personál. Hlavně tohoto muže.“ Na všech pěti obličejových štítech se objevil obraz hubeného vědecko-výzkumného důstojníka. Opálená pleť, perský typ. Ve standardních pozemských letech mu bylo lehce přes třicet. Měl tmavé oči a vlasy. Jeho hrubé vousy byly lehce prošedivělé. „Naším HVT* je profesor Ashan Saul.“ Saula už jsem si projel – co je zač, kde sloužil. Bylo to zajímavé čtení. I přes jeho íránský původ už dávno nepatřil k lidem z Centrálních světů.

Profesí byl xenolingvista – specialista na překládání mimozemských jazyků. Právě tahle informace přitáhla moji pozornost. V jeho vědecké kariéře se také objevovala dlouhá období neaktivity. Časové úseky, ve kterých nevysvětlitelně chyběly záznamy o jeho službě. Nic nesmrdí zapojením do tajné operace tak výrazně jako nevysvětlitelná černá místa v osobních záznamech. „To posílají šest duplikantích týmů do Karanténní zóny jen proto, aby zachránili jednoho chlapa?“ zeptal se Martinez. „To mi přijde trochu moc.“ „Řekl jsem, že máme zpátky dostat všechen personál. Tímhle se to jen trochu komplikuje.“ Upravil jsem nastavení externích kamer, abych dostal do záběru širší okolí Maru Prime. Sektor doslova vřel aktivitou. Letky stíhačů se proplétaly mezi většími plavidly. Lodě Aliance pronásledovaly krellské biostíhačky.

Na vysoké oběžné dráze kolem Maru kotvily tři alianční válečné lodě: Mallard, Washington’s Paragon a Peace of Seattle. Útočné křižníky, které * HVT – High-Value Target – cíl vysoké hodnoty.

měly na palubě dostatek zbraní pro zničení menší planety. Čelily šesti postupujícím krellským kosmickým lodím neznámého označení a různého stupně nebezpečí. Nepřátelské lodě byly variacemi na podmořské téma – černé jako vesmír, tvarované jako zmutovaní měkkýši.

Obě skupiny byly plně zaměstnány bojem – vesmírem létala torpéda, projektily z elektromagnetických děl a flakových kanonů. Okolní vesmír byl až do vzdálenosti několika tisíc kilometrů ozařován z rozlehlého bojiště výbuchy plazmy a explozemi lodí umírajících ve vakuu. Nad hlavou nám proletěla salva se stopovkami. Alianční technologie se střetávala s jejím krellským ekvivalentem. Podařilo se mi v bitevní vřavě objevit Mallard. Nulové štíty se třepotaly, laserové baterie pálily. Naše fyzická těla, uložená v operačním středisku na Mallardu, byla naší velkou slabinou. Jediná zbloudilá střela na Mallard, jediná chyba v obraně, a proletíme se ve vakuu.

A náš Wildcat byl uprostřed toho všeho a řítil se ke stanici dole. „Vzhledem k tomu, kolik se toho děje všude kolem,“ řekl jsem, „velitelství předpokládá, že se nám podaří evakuovat profesora Saula bez toho, abychom přitáhli pozornost nepřítele.“ Martinez si odfrkl. „Kolik máme času?“ Pokrčil jsem rameny. „Dokud stanici Vidoucí oko nespálí planeta pod ní? Dvacet sedm minut. Ale tou dobou už budeme dávno pryč. Vletíme tam, evakuujeme civily a stáhneme se.“ „Všechno to zní nějak moc snadně,“ dodala Jenkinsová. Sarkasmus jí nikdy moc nešel. „Takže v čem je háček?“ Jako kdyby to přivolala, něco narazilo do APS*.

Helmou se mi rozeznělo varování. Hlášení systému výsadkového člunu: DETEKOVÁNO KRITICKÉ POŠKOZENÍ!

Dostali jsme zásah tak tvrdý, že nás vychýlil z kurzu.

APS se roztočil a zatlačil mě hluboko do sedačky. Reflexivně jsem se chytil područek. Motory vydaly nepříjemný naříkavý zvuk. Podlaha pod nohama se při každé otočce otřásala.

Zkontroloval jsem průhledový displej. Proud dat se zobrazoval na vnitřní straně mé bojové helmy. Ta byla napevno spojená s bojovým oblekem – plně nabitým, utěsněným a připraveným k boji. Data, která nemohla být zobrazena na HUDu, se přenášela přímo neurálním spojením. Do prdele. Zásadní strukturální poškození. Byla narušena hlavní pohonná jednotka. Okamžitě jsem vstřebal novou informaci a už jsem přemýšlel, jak zařídit, abychom zůstali bojeschopní. „Snadno to očividně nepůjde. Zdá se, že se objevil ten tvůj háček, Jenkinsová.“ * APS – Armoured Personnel Shuttle – obrněný výsadkový člun.

„Skvělý.“ Nebyl čas upravit vektor přiblížení. Netrefili bychom správný okamžik pro přistání. Spojil jsem se s námořním velením na palubě UAS Mallard. „Velitelství, tady Lazar Actual. Slyšíte mě?“ Naučil jsem se s tím volacím znakem žít. Když mi tak říkali úplně všichni, tak proč se tomu bránit? Navíc od incidentu na Heliosu jsem jen těžko mohl něco namítat proti řečem, že se vždycky vrátím. „Příjem, Lazare Actual, ale jen tak tak,“ ozval se anonymní hlas velitelství. „Váš ptáček dostal slušný zásah.“ „Víme o tom. Asi jsme měli smůlu.“ „Všechno je jednou poprvé, Lazare. Vidíme, že jde o zásah bioplasmou.

Rychle ztrácíte palivo. Chcete se stáhnout?“ „Negativní. Pokusíme se o horký výsadek na stanici.“ Důstojník hvízdnul. „Určitě to chcete riskovat?“ „Nemáme moc na výběr.“ „Na to jsem se neptal. K cíli se blíží dalších pět týmů se stejnými pokyny.“ „Takže bych měl nechat někoho jiného, aby získal hlavní cenu? Jsme v pořádku a pokračujeme v misi.“ „Je to na vás Lazare. Gaia vás provázej. A dávejte pozor, ať neminete správný okamžik pro přistání.“ „Rozumím.“ „Rozkazy znáte. Velitelství končí.“ „Lazar Actual končí.“ Světla v kabině zablikala na znamení ukončeného spojení s Mallardem.

Náš člun se teď řítil k planetě v naprosto špatném úhlu. Hodilo to se mnou o stěnu kabiny.

Obrátil jsem se k jednotce. „Provedeme horký výsadek na Maru Prime – přímo dolů.“ „To nemyslíš vážně,“ prohlásil Kaminski. Když byl nervózní, jeho brooklynský přízvuk výrazně zesílil – jako by zrovna přiletěl z New Yorku.

Tak silný přízvuk, jaký zazněl teď, jsem od něj už dlouho neslyšel. „Holčička to nezvládne.“ „Jmenuji se Masonová. A samozřejmě, že to zvládnu. Jsem vycvičený voják, stejně jako vy ostatní.“ „Jo, jasně, Holčičko. Šest přenosů, to je mazec.“ Kaminski si poklepal na číslo na rameni: jedno sto a osmnáct smrtí, zatím. „Hlavně si dávej pozor. Až dostaneš odznak Legie, tak si můžeme popovídat.“ „Dost řečí,“ rozkázala Jenkinsová. „Na majorův rozkaz!“ Odpojil jsem bezpečnostní popruhy a snažil se udržet rovnováhu. Nebylo to nic snadného – APS se třásl, procházel horní vrstvou atmosféry Maru.

Magnetické zámky v mých botách se automaticky aktivovaly a přikovaly mě k povrchu paluby. Ověřil jsem si, že všechno, co jsem potřeboval, je připevněné na svém místě. Připojil jsem plasmovou pušku k plátu na zádech.

Granáty, baterie, pistole – všechno, co by nebylo připoutané, bych ztratil při sestupu na stanici. „Obleky utěsněny!“ vykřikla Jenkinsová. „Připravte se, lidi!“ Martinez s Kaminskim už byli odpoutaní z popruhů a kontrolovali si vybavení uchycené na bojových oblecích.

Rychle jsme se blížili ke stanici. Ošklivé kopule budov rotovaly hluboko pod námi, APS se kymácel oblohou. Výhled byl rozostřený třepotajícím se teplem. Bude tam pořádné horko. Doufám, že to naše bojové obleky vydrží. V reálných tělech bychom to rozhodně nepřežili. Dokonce ani s kompletní EVA* výbavou jsme nemohli fungovat v takových teplotách. Umělá inteligence obleku mě informovala, že přežiju šest minut a třináct sekund, než horko způsobí nenapravitelné poškození. Bude to muset stačit, rozhodl jsem se. „Jdeme na to.“ Uzávěr zadního průlezu do APS se pootočil a otevřel. Okamžitě se kolem nás převalila vlna přehřátého vzduchu z atmosféry – tak silná, že mě málem vycucla ze člunu. Jednou rukou jsem se zachytil bezpečnostní sítě na stropě a bojoval s podvědomou reakcí, která mě nutila si druhou rukou krýt obličej. Byla to naprosto přirozená reakce, protože povrch Maru Prime byl oslnivě jasný a sálalo z něj horko. „Padáme!“ Seřadili jsme se u zadního průlezu. Člun ještě jednou obkroužil základnu, která teď už byla ve vzdálenosti pouhých několika tisíc metrů. „Nezapomeňte, kdo jsme,“ zařvala Jenkinsová do komunikátoru. „Lazarova legie! Připravit na výsadek.“ S rozběhem jsem proskočil průlezem.

Zbytek jednotky mě následoval. Maru Prime měla silné gravitační pole – více než jedno G, alespoň to tvrdila analýza vědeckého oddělení – a já ho pocítil ihned poté, co jsem se vymrštil do horní vrstvy atmosféry. Tah gravitace byl tak silný, že mi na okamžik vysál veškerý vzduch z plic. Lékařská sada v obleku mi do žil okamžitě napumpovala bojové drogy. Mix endorfinů, analgetik a chytrých drog se mi rozlila krevním oběhem.

Změnil jsem se v aerodynamickou šipku – obrněné nohy a ruce jsem držel přitisknuté k tělu, abych snížil tření. Nic jsem neslyšel, ale viděl jsem * EVA – Extra-Vehicular Activity – veškeré činnosti prováděné mimo kosmickou loď ve volném vesmíru.

všechno. Oslňující, zuřící svět pode mnou. Bublající, chrlící žár a vířící horkem, které mi doslova vrazilo facku. Okamžitě jsem cítil, že se začínám potit na čele i na zádech. Bojový oblek se s tím snažil vyrovnat, zatěžoval do krajnosti systém pro udržení vnitřní atmosféry, aby zachoval moji optimální bojovou teplotu.

Všech pět se nás řítilo volným pádem ke stanici pod námi. Sestupovali jsme v perfektní formaci. Zdálo se, že na stanici budeme téměř okamžitě. Holé prostory přistávacích doků a skladištních dep jako by nás nejistě očekávaly.

Lidé, hlavně civilové, za podobnou zkušenost platili slušné peníze.

Atmosféra seskoku byla neopakovatelná, ale současně to bylo něco, na co si člověk musel zvyknout. Jediný chybný pohyb a zabila by mě gravitace Maru nebo bych se silně odchýlil z kurzu a shořel v atmosféře.

Celý trik spočíval ve využití gravitačních sil planety přesně na hraně. „Trysky!“ vykřikl jsem.

Bojový oblek třídy Trident V byl prémiovou součástí výstroje, vyrobený přímo pro boj ve vesmíru. Kompletní jednotka pro EVA operace, ale současně mnohem víc. Právě teď mě nejvíc zajímal jeho vestavěný manévrovací systém: trysky zabudované do zádové části.

Zažehl jsem manévrovací trysky a okamžitě jsem změnil směr. Napřímil jsem se a vykopl nohama, připravoval jsem se k nárazu do přistávací plochy stanice. Ozvalo se další tlumené zasyčení trysek a pak jsem ucítil, jak začaly bojovat s gravitací Maru.

Odpočet na výškoměru uvnitř mé helmy se začal zpomalovat. Pozvedl jsem ruku a sledoval rukavici, která rudě žhnula horkem ze sestupu.

Atmosféra Maru Prime byla řídká a nevýrazná, takže tření nezpůsobovalo takové horko, jaké by způsobilo na jiných planetách. „Mám… mám tady trochu problém!“ vyhrkla náhle Masonová do komunikátoru.

Sakra. S obrovským úsilím jsem natočil hlavu jejím směrem. V každém svalu jsem cítil křeč. Každá kost bojovala s protichůdnými silami, které na mě působily. Vzhledem k tomu, že jsem tohle absolvoval s Legií už tolikrát, soustředil jsem se jen na svůj sestup.

Vojín Masonová horký výsadek nikdy nepodstoupila. Spirálovitě sestupovala po mém boku, ale byla zhruba několik set metrů mimo kurz. Její zádové trysky se aktivovaly – jasně modré proti zářícímu rudému pozadí planety pod námi – a Masonová se nekontrolovatelně roztočila.

Bojový oblek měl zabudovanou kamuflážní jednotku navrženou tak, aby odrážela okolní prostředí. Oblek Masonové teď zářil jasně rudou barvou – napodoboval planetu dole – vzápětí, když se Masonová převrátila, se bar-

va změnila v černou barvu hvězdného nebe nad námi. Nakonec se kamufláž deaktivovala. Umělá inteligence obleku zřejmě dospěla k závěru, že je marné se snažit napodobit neustále se měnící prostředí. „Říkal jsem, že není připravená,“ odfrkl si Kaminski. „Mám ji chytit?“ zeptal se Martinez. Těžce funěl do komunikátoru, i pro něj to byla obtížná situace. „Jsem nejblíž,“ řekl jsem. O tohle jsem se musel postarat já. „Zaujměte primární výsadkovou formaci a zabezpečte přistávací zónu.“ „Rozkaz.“ Zažehl jsem trysky. Můj sestup se zpomalil, ale pořád jsem se pohyboval dost rychle. Pohyb stranou tak byl mnohem obtížnější. Nakonec jsem se ale dostal k rotující postavě.

Z blízka jsem viděl poškození, které způsobil její nekontrolovaný sestup.

Pancéřování jejího obleku bylo zčernalé, v některých místech žhnulo nepříjemně bílou barvou, na jiných zuřivě červenou a oranžovou. Pod obličejovým štítem jsem viděl její tvář zkřivenou hrůzou – vytřeštěné oči a naprosto bílý obličej. „Ne… nemůžu… se srovnat!“ vykoktala. „Nadechni se. Soustřeď se.“ Rozkazy jsem vydal ústně, zatímco v duchu jsem vyslal jejímu obleku příkaz k vydání dávky bojových drog. Její biorytmy se téměř okamžitě zklidnily. Ne dost na to, aby se dala úplně do pořádku, nebo dokonce na to, aby přestala panikařit, ale doufal jsem, že to bude dost na to, abych ji alespoň udržel naživu. „Pomoc! Prosím!“ „Aktivuj trysky – tři krátké zážehy.“ Začínalo mi být horko. Náhle jsem si uvědomil, jak daleko od původního kurzu se Masonová skutečně dostala. „Poslouchej mě.“ Trysky se ovládaly pouhou myšlenkou, ale v případě paniky se samozřejmě zpožďovala realizace příkazů. Masonová se otáčela znovu a znovu, její oblek byl s každou otočkou žhavější, všechny hrany zářily horkem. Z poškozeného obleku začaly stoupat proužky kouře. Pokud jí nepomůžu, upeče se v něm zaživa. „Zažehni trysky! Hned!“ Trysky jejího obleku se zažehly, pád se zpomalil a Masonová se rozklepala. „Sakra, sakra, sakra…“ blekotala. „Uklidni se a nezatěžuj komunikační kanál. Dej mi ruku.“ Masonová natáhla ruku, obrněné prsty široce roztažené. Znovu jsem zažehl vlastní trysky – snažil jsem se k ní přiblížit. Téměř jsem cítil horko

vyzařující z jejího vyčerpaného těla. Silnější než horko stoupající z Maru Prime pod námi. „Nedosáhnu –“ Znovu se zachvěla a přetočila se. V helmě se mi ozvalo varování: ČLEN JEDNOTKY V KRITICKÉM STAVU. Díky, nevšiml jsem si.

Ještě jednou jsem se k ní natáhl. Povedlo se mi ale jen letmo dotknout ukazováčkem její paže.

Vzdálenost: dvě stě metrů. „Natáhni se ke mně!“ vykřikl jsem.

Masonová byla náhle ve vzpřímené pozici. Její trysky zářily jasně modrou barvou. Zaťala zuby. Natáhla ruku s roztaženými prsty. Zachytil jsem ji a sevřel jsem ji za zápěstí.

Vzdálenost: jedno sto metrů. „No tak, vojíne. Tohle zvládneš!“ Odhodlaně přikývla, zažehávala trysky v pravidelném rytmu.

Výškoměr znovu zpomalil a náhle jsme byli nad přistávací zónou. Trysky ze sebe vymáčkly ještě jeden, poslední velký zážeh – umožnily mi tak téměř se nad přistávací plochou zastavit. Nohama jsem se dotkl paluby a zbytkem těla jsem absorboval sílu nárazu. Na vteřinu jsem zůstal stát, zhluboka jsem oddechoval a vychutnával si pocit pevné půdy pod nohama. „Jsi v pohodě?“ Bojový oblek Masonové na okamžik ztuhnul. Doslova se uvnitř něj zhroutila, zpoceným čelem se opřela o obličejový štít. „Kriste,“ zašeptala. „To tedy byla jízda. Díky.“ Neodpověděl jsem, jenom jsem pohledem přelétl přistávací prostor.

Zbytek jednotky nás nevěřícně pozoroval. Shromáždili se před primární přechodovou komorou stanice, zbraně připravené k boji. „Možná měl Kaminski pravdu, když říkal, že není připravená,“ řekla Jenkinsová. „Žije,“ odpověděl jsem na soukromém kanálu mezi mnou a Jenkinsovou.

Nechtěl jsem Masonové pocuchat sebedůvěru ještě víc, než už byla. „Pokud chceš zažít opravdovou jízdu, možná bych tě někdy mohl povozit,“ ozval se Kaminski.

Masonová se nenamáhala s odpovědí. „Tak dost blbostí,“ rozkázal jsem na hlavním kanále. „Musíme se dostat dovnitř a splnit úkol.“

ZLOMOVÝ BOD

Přistávací plocha byla na vyvýšeném nosníku na okraji observatoře. Bičovaly ji horké poryvy větru unášející prach. A také na ni začaly pršet trosky bitvy odehrávající se na nízké oběžné dráze planety. Člověk by tak skoro získal falešný dojem, že je na Maru nějaké počasí. „Žádná vnější bezpečnostní opatření,“ pronesla Jenkinsová. „Ale blíží se nepřátelé.“ „Vidím je.“ Nebe nad námi osvětlovaly objekty podobné kometám, které se řítily naším směrem – na bližší vzdálenost se z nich ale vyklubaly krellské lodě. „Krellové se sem brzy dostanou,“ ozval se Martinez.

Krellové prováděli horký výsadek na Vidoucí oko, skoro stejně jako před chvílí my. Jejich technologie byla zkurveně pokřiveným odrazem té naší: výsadkové čluny byly živé organismy, jejichž jediným účelem bylo dostat co nejvíc Krellů na místo určení. „Ski, hackni ty dveře.“ „Jdu na to.“ Kaminski doběhl k přechodové komoře a připojil svoji hackovací jednotku k ovládacímu panelu dveří. „Zachovej vnitřní atmosféru,“ nařídil jsem mu. „Uvnitř budou pravděpodobně civilové bez ochranných obleků.“ Kaminski přikývl. „Jasně, obejdu zabezpečení. Bude to trvat delší dobu než prolomení hrubou silou, ale civilové by tak měli zůstat v pohodě.“ „Máme zprávy o zbytku čety?“ zeptal jsem se Jenkinsové. „Ostatní týmy narazily na odpor,“ odpověděla. „Tým kapitána Avise se právě stáhl.“ „Avis je kokot,“ pronesl Martinez. „Dobře mu tak.“

„Znamená to ale víc práce pro nás,“ poznamenal jsem. „Aktuálně máme dvacet tři minut, než stanice dosáhne zlomového bodu.“ „Dveře otevřeny!“ ohlásil Kaminski.

Vnější dveře přechodové komory se pootočily, kruhový průchod se otevřel a my jsme vešli dovnitř. Dveře se za námi opět zavřely a komora se začala tlakovat na normální úroveň. Trysky na stěnách zasyčely a spustil se proces dekontaminace. Povrch obleku mi teď ostřikovala jemná bílá mlha.

Nad hlavami nám blikalo žluté světlo indikující probíhající očistu. „Vítejte v observatoři Vidoucí oko,“ ozval se počítačový systém stanice kultivovaným ženským hlasem. „Stanice byla založena roku 2275 a je sponzorována Antaresským důlním konsorciem. Nehýbejte se prosím a vyčkejte na dokončení dekontaminačního procesu…“ „Vypni tu blbost, Ski.“ Kaminski mě okamžitě poslechl – použil zápěstní počítač, teď už přímo napojený na systém umělé inteligence Vidoucího oka. Žluté světlo přestalo blikat a hlas se vytratil. Dveře vedoucí do další části stanice se otevřely. Za nimi byla potemnělá chodba. „Pohyb lidi. Zbraně v pohotovosti.“ Jednotka odpověděla zachrastěním plasmových pušek. Všichni jsme měli pušky M95 – obrovské zbraně vhodné pouze pro nadměrné ruce duplikantů. „Chtěla bych svůj plamenomet,“ zamumlala nepřítomně Jenkinsová. „Nemyslím si, že by ho místní civilové ocenili,“ odpověděl jsem. Abych omezil vedlejší škody, povolil jsem pro tuhle operaci pouze pušky. „Kde jsou všichni?“ zeptal se Martinez. „Možná, že se ti šprti dozvěděli, že si pro ně jde Ski,“ pronesl Kaminski. „Personál dostal příkaz shromáždit se v komunikačním centru,“ řekl jsem. „Nahrávám trasu.“ Na HUDu se mi objevila blikající síť, která ukazovala cestu do komunikačního centra. Základna byla složená z ubytovacích jednotek, laboratoří a pozorovacích kopulí. Ubytovací kapacita byla oproti skutečnému stavu posádky čtyřnásobná. Dokázal jsem si domyslet, že zájemců o umístění v téhle prdeli vesmíru nebude zrovna moc. Mapy byly založené na původním návrhu stanice. Tu ale umístili na oběžnou dráhu kolem Maru už před několika lety. Těžko odhadnout, jak moc se mezitím rozložení základny změnilo. „Aktivovat drony,“ přikázal jsem.

Nesl jsem kompletní sadu hlídkových dronů uchycenou kolem systému podpory života. Drony byly velké zhruba jako baseballové míčky a byly vybaveny miniaturními antigravitačními generátory. Když se probudily, rozeznělo se kolem elektrické bzučení. Drony se kolem mě hemžily jako mou-

chy. Každý aktivní dron se připojil do mojí výzvědné sítě, přenášel ke mně video a audio záznam okolí, informace o změnách teploty i atmosféry. Data se pak zobrazovala přímo na mém HUDu. Zpočátku pro mě bylo těžké se v proudu nových informací zorientovat – drony jsme do výbavy získali teprve nedávno a já si na ně stále ještě musel zvykat. „Široce rozptýlit, provést kompletní taktickou analýzu.“ Armáda dronů okamžitě zareagovala a zmizela v temnotě. Měly účinný dosah zhruba kolem jednoho kilometru. Získáme díky nim taktické informace v podstatě o celé stanici, ať už tu byly provedeny jakékoli změny. A to mnohem rychleji, než kdybychom průzkum prováděli sami. „Pokračujeme ke komunikačnímu.“ Za zvuku dusání těžkých bot na kovové podlaze jsme vyrazili kupředu. „Quebec a Falke jsou mimo hru,“ ohlásila Jenkinsová. „Právě se stáhli. Také došlo ke ztrátě kontaktu s kapitánem Yarem.“ Aktualizace mi zablikala na obličejovém štítu. Každý tým fungoval nezávisle na ostatních, na základě rozkazů příslušného velitele. Bylo to rozumné rozhodnutí – kdybychom udržovali pravidelný radiový kontakt, mohli bychom přilákat pozornost Krellů. Rádiové vlny je přitahovaly stejně, jako pach krve láká žraloky. Za předpokladu, že se Yarův tým chystal stáhnout, zbývali jsme na stanici jen my a jeden další tým. Zkontroloval jsem časovou osu mise: něco málo přes devatenáct minut do zlomového bodu. „Narazila jsem na množství biologických signálů,“ ozvala se Masonová.

Mávla ke dveřím před námi. „Koncentrují se v támhle té místnosti. Další jsou ale různě po stanici.“ To byl problém s bioskenery – nedokázaly odhalit rozdíl mezi krellskými a lidskými biologickými signály.

Aniž bych jim musel cokoliv říkat, Kaminski vyrazil ke dveřím do komunikačního centra a Martinez okamžitě zaklekl, aby ho případně mohl krýt palbou. „Nejspíš tu bude horko,“ pronesla Jenkinsová. „To sakra jo,“ odpověděl Martinez. „Bůh žehnej mým rukám.“ Kaminski si přehodil pušku přes rameno, počkal na Martinezovo kývnutí a aktivoval ovládání dveří. Ty se se zavrčením otevřely. „Pohyb.“ Komunikační centrum bylo obvykle obsazené pouze řadami počítačů a serverem umělé inteligence – většina provozu stanice byla automatizovaná a nikdo z posádky neměl výraznější technické vzdělání. Teď ale bylo nacpané personálem. Všichni byli oblečení v EVA oblecích a připravení na okamžitou evakuaci.

Postupně jsme vešli do místnosti. Kývnul jsem na Jenkinsovou, aby zůstala vzadu a kryla vstup.

Někteří členové posádky seděli na židlích, jiní se krčili v rozích, další nervózně přecházeli sem a tam. Mluvčí skupiny byla žena s odulým obličejem, Měla na sobě otřískaný ochranný oblek, který byl na několika místech poznamenaný černými spáleninami, kulovitou ochrannou přilbu svírala v podpaží, jako by se každou chvíli chystala na procházku vesmírem.

Vlasy měla řídké a znatelně jí ustupovaly. Jasná známka toho, že byla zvyklá pracovat v hlubokém vesmíru – běžný vedlejší účinek léků proti ozáření. Můj HUD ji identifikoval a zobrazil jmenovku: DR JENNIFER ANDERSOVÁ, SUPERVIZORKA STANICE. Andersová se protlačila do čela skupiny.

Sundal jsem si helmu. Předpokládal jsem, že když se před Andersovou objeví lidská tvář – byť jen duplikantí – mohlo by to alespoň částečně zmírnit její obavy. Zdálo se, že to nezabralo. Když jsem odhalil svůj vzhled, ozvalo se několik potlačovaných zalapání po dechu a udivených vydechnutí. „Major Conrad Harris, Program duplikantích operací, Aliance. Jsme tu, abychom provedli evakuaci. Vy jste doktorka Andersová?“ Žena se bezděky odtáhla. Byla malá, ve srovnání s tělesnou konstitucí mého duplikanta vypadala doslova jako trpaslík. „Přesně tak. My jsme – postupovali jsme přesně podle rozkazu velitelství,“ zamumlala a kousla se do rtu. „Řekli nám, že by se sem mohli dostat Krellové… provést invazi…“ Ze skupiny se ozvalo další zalapání po dechu. Ke mně i ke zbytku mého týmu se obrátily další bledé obličeje. „Už to vědí,“ prohlásila Andersová a kývla hlavou směrem ke svým lidem. Pak váhavě dodala: „Ale… nikdo z nás…. nikdy… Krellům nečelil.“ „Uděláme všechno pro to, aby to tak zůstalo,“ řekl jsem a pokusil jsem se napodobit úsměv. „Náš člun byl poškozen při sestupu a nemůžu zaručit, že ještě někdo dorazí. Jaké další možnosti transportu jsou tady na stanici?“ „Máme člun, do kterého se vejde veškerý personál,“ řekla. „Je v sekundárním hangáru, ale už měsíce ho nikdo nepoužil.“ To by mohl být problém. Kývl jsem na Kaminského. „Ski, napoj se a zkontroluj, jestli můžeš jejich člun aktivovat na dálku.“ „Provedu.“ Kaminski se dal znovu do práce. Civilové mu uvolnili cestu, aby se mohl připojit k terminálu. „Ještě něco?“ zeptal jsem se. „Je tu záchranný modul, ale v něm je místo jen pro jednoho pasažéra.“

Z jejích očí jsem vyčetl, že chápe, proč tu byl tým duplikantů: pokud by šlo zachránit jen jednoho člověka, byl by to profesor Saul. „Ukažte mi, kde je člun a kde je modul.“ Andersová na hologramu nad jedním z terminálů vyvolala schéma stanice. Hangár byl kdesi na jejím vnějším okraji – za neuspořádaným množstvím chodeb, které rozhodně nebyly zanesené v mých oficiálních mapách.

Záchranný modul byl, očekávatelně, ještě mnohem dál – na samotném vrcholu největší místnosti stanice označené jako SPOLEČENSKÁ MÍSTNOST. Technicky vzato to z pohledu někoho, kdo se nikdy nepokoušel uniknout z hroutící se vesmírné stanice, mohlo vypadat jako dobrá volba. Ať už jsme se ale měli dostat ke člunu nebo k záchrannému modulu, bude nám to trvat dlouhou dobu, což byl, vzhledem k tomu, že zbývalo méně než osmnáct minut do zániku stanice, docela problém.

Než abych posádku ještě víc demoralizoval, raději jsem řekl: „Všechny vás odsud dostaneme tak rychle, jak jen to bude možné. Kolik vás je?“ Andersová polkla. „Dvacet dva.“ „Profesor Saul tu není,“ ozvala se Masonová. „Všechen ostatní personál ano.“ V tu chvíli něco zlověstně zaskřípalo ve staniční nástavbě. Ozvalo se hluboké, rezonující zasténání, naříkavé zahřmění. Paluba se naklonila a můj oblek automaticky aktivoval magnetické zámky bot. Andersová se chytila židle, aby se udržela na nohou. „Klesání stanice se zrychluje,“ pronesla. „My… pokusili jsme se změnit nastavení pohonu, ale zdá se, že Maru Prime–“ „Kde je profesor Saul?“ zeptal jsem se ostřeji, než jsem zamýšlel.

Andersová zatnula zuby, obličej se jí zkroutil a vypadala, že se rozbrečí. „On… je v primární laboratoři. Říkala jsem mu, ať tu zůstane s námi… ale on se nedal přesvědčit…“ „Přesně to jsme potřebovali – zatoulaný vědec,“ prohlásil Martinez. „Tohle už jsme zažili mockrát,“ ozval se Kaminski suše. „Člun je aktivní.

Motory fungují, ale bude nutné ručně zapojit palivové okruhy.“ Doktorka Andersová vypadala, jako by se pod mým pohledem scvrkávala. Předpokládal jsem, že nemá smysl ji z něčeho vinit. Mnohem důležitější bylo dostat všechny pryč ze stanice. Nasadil jsem si helmu a aktivoval výzvědnou síť dronů. Drony se dostaly do všech koutů stanice, takže díky jejich senzorům teď byla naše výzvědná síť rozprostřena široko daleko.

Krellové nikde, zatím. Znamenalo to, že jsou ještě stále mimo vnitřní prostory stanice a snaží se najít cestu dovnitř. Všechny místnosti až po místnost podpory života a technické zázemí byly zmapované…

Téměř všechny místnosti.

Jedna z nich – větší laboratoř – zůstala před drony uzavřená. Několik se jich shromáždilo přede dveřmi a já sledoval jejich video přenosy ve vysokém rozlišení. Bioskenery a další senzory hlásily, že v laboratoři s největší pravděpodobností někdo je. „Profesor Saul trval na tom, že bude pokračovat v práci až do posledního okamžiku,“ řekla Andersová. „Snažila jsem se sem dostat všechen personál, opravdu jsem se snažila. Jeho práce je přísně tajná a vysoce specializovaná.

Přístup do jeho laboratoře je zabezpečený…“ Běžel nám čas, ale – jak jsem si musel připomenout – stále jsme ještě měli šanci dokončit misi. „Nové rozkazy,“ sdělil jsem přes komunikátor svému týmu. „Jdu pro profesora Saula. Masonová, ty půjdeš se mnou. Martinezi, Jenkinsová – odveďte tyhle lidi ke člunu. Kaminski, vyraz napřed a připrav ho k odletu.“ Observatoř Vidoucí oko umírala, ale neodcházela tiše.

A spíše než na pomalý sestup do roztaveného světa pod ní, se chystala na rychlou a velkolepou smrt. Věděl jsem to, protože okolní teplota stoupala – vnitřní atmosféra nepříjemně tlačila na druhou kůži mého bojového obleku.

Pokud se to mně zdá nepříjemné, uvažoval jsem, pak to pro civily musí být ještě horší. Počítačové systémy, pravděpodobně uzpůsobené k práci v těchto bizarních a životu nebezpečných podmínkách, postupně jeden po druhém zkratovaly. Všude blikala nejrůznější varování. A to sténání – zvuk, který mohl být jen umíráčkem, který si zvonila sama stanice – se nepřestávalo nést na pozadí všeho, co se dělo.

Všechna ta seismická aktivita měla neskutečně špatný vliv na mé senzory. Bioskener fungoval jen sporadicky a komunikace se zbytkem týmu byla přerušovaná. Šel jsem v čele, Masonová mi kryla záda. I když jsme byli ve stavu bojové pohotovosti, naší hlavní prioritou byla rychlost. Překonali jsme několik křižovatek a prodrali se skrz několik vnitřních dveří. „Vnější monitorovací systémy jsou off-line,“ poznamenala Masonová, když jsme se přiblížili k Saulově laboratoři. „Dobrý postřeh.“ „Podmínky venku jsou stále horší. Dokonce ani dobře stíněná technologie by tam nepřežila.“ Přikývl jsem. „Vědátoři asi ani nepomysleli na to, že by se jejich stanice dostala tak blízko k povrchu Maru. Myslím ale, že Krellům to nebude nijak vadit.“ Dokázali přežít snad kdekoli, ať už byly podmínky jakkoli nepřívětivé. „Jeden ze špatných vtipů přírody.“ Masonová se zastavila a naklonila hlavu ke straně. Měla to ve zvyku –

zírala někam do prázdna a zastavovala se, aby si prostudovala HUD. Byl to zvyk, který by ji v některých případech mohl stát stažení zpátky na základnu. Všechno pro ni stále bylo nové – použití datových toků přes neurální spojení se ještě nestalo její druhou přirozeností. „Co se děje, vojíne?“ zeptal jsem se, aniž bych zastavil. „Co tu Krellové dělají? Já jen – no, není to všechno až moc velká náhoda? Myslím to, že stanice jde dolů – řítí se na Maru Prime – a Krellové se zrovna teď rozhodnou pro její napadení?“ „Nad Společenstvím nemá smysl moc přemýšlet. Není možné odhadnout, co Krellové provedou. Karanténní zóna teď stojí za hovno. Kdyby mě velitelství před lety poslouchalo, řekl bych jim, že to skončí přesně takhle.“ Potlačil jsem vzpomínku. Elena.

Masonová popoběhla, aby snížila rozestup. „V základním výcviku jsem četla něco o tom, že vyslání duplikantího týmu do Karanténní zóny stojí víc než milion aliančních kreditů.“ Zastavil jsem se před hlavními dveřmi do laboratoře. Byly pevně zavřené a chodba před nimi se hemžila drony. Ať se za dveřmi skrývalo cokoli, bránilo jim to ve zmapování zbytku základny. A to se dronům nelíbilo.

Obrátil jsem se k Masonové. „Velitelství nechce celý vědecký tým. Jde jim o profesora Saula. Ostatní jsou jen nutné zlo.“ „Ale v pokynech z velitelství se mluvilo o stažení celé místní posádky…“ „Vítej v reálném světě, vojíne. Lekce první: nikdy nevěř tomu, co ti tvrdí velitelství.“ Tohle jsem zjistil už hodně, hodně dávno. „Četla jsi o Saulově minulosti?“ zeptal jsem se „O jeho specializaci?“ Masonová přikývla. „Je to expert na xenolingvistiku.“ „Přesně, se specializací na Fragmenty.“ Masonová zmlkla. Z výrazu její tváře bylo jasné, že viděla dokumenty z mise Helios – materiály, které jsme odsud dostali. Mělo to být tajné, ale Point byl jedna velká uzavřená komunita. Šířily se nejrůznější drby a z mýtů se stávala fakta. „Vsadím se, že velitelství má s profesorem Saulem velké plány,“ uzavřel jsem.

A pokud to zahrnovalo Fragmenty, chtěl jsem o tom vědět co nejvíc – a být u toho.

Jediným pulzem z plasmové pušky jsem zlikvidoval dveře do laboratoře.

Byla to poctivá práce, dveře by toho vydržely hodně, ale pro plasmovou pušku to nic nebylo. V panelech jsem vypálil díru velikosti dospělého muže.

Okraje žhavě doutnaly, ale dalo se jí pohodlně projít.

Drony okamžitě vletěly dovnitř a začaly mapovat prostor. Vešel jsem za nimi, Masonová těsně za mnou.

Primární laboratoř byla přecpaná nejrůznějším vědeckým vybavením, o jehož použití jsem neměl nejmenší ponětí. Světla byla ztlumená. Celou jednu stěnu tvořilo okno se zesílenými skly, jako někde na vyhlídce. Venku bylo vidět rudé bouřící moře povrchu Maru Prime. Výhled se nejistě zachvěl a stanice znovu změnila polohu. „Profesore Saule?“ vykřikl jsem.

Vysoká, štíhlá postava se skláněla nad jedním z pracovních stolů – muž v civilním skafandru, stejném, jako měl zbytek posádky. Alespoň něco, pomyslel jsem si. Ve spěchu sbíral předměty po celé místnosti: složky, tablety, elektronické součástky. Na stole byl pancéřovaný černý kufřík, do kterého profesor vše vhazoval.

Několik dronů se mu prohnalo kolem hlavy. Rukou v ochranné rukavici se po nich ohnal, ale bylo zřejmé, že jeho myšlenky se zabývají něčím úplně jiným.

Povzdechl jsem si. Vědátoři. Všichni jsou stejní. „Profesor Ashan Saul?“ zeptal jsem se. Šlo v podstatě jen o zdvořilost, protože ho můj oblek na základě dostupných dat už dávno identifikoval.

Saul přikývl, zamumlal něco na znamení souhlasu a pokračoval v práci, aniž by vzhlédl. Měl nasazené brýle se širokými obroučkami, které na první pohled vypadaly neuvěřitelně zastarale. Když jsem se přiblížil, zjistil jsem, že to nejsou obyčejné brýle – dokázaly nahrávat a následně přehrávat záznamy na průhledné čočky. „Saule?“ vyštěkl jsem a tentokrát jsem zvýšil hlasitost reproduktoru.

Saul poskočil a obrátil se ke mně. „Ano,“ zamumlal. „Ano, ano. Vy musíte být ten duplikantí tým. Říkali, že přijdete.“ Podezřívavě se na mě zadíval. Jeho zrak se zastavil na aliančním emblému na mém rameni. „Jste přece záchranný tým, že ano? Aha, heslo: Chicago.“ „Odpověď: claret,“ pronesl jsem. Nečekal bych, že bude nutné využívat bezpečnostní protokoly. „Já jsem major Harris. Jdeme. Nemáme moc času–“ „Ano, ano. Chápu. Stanice padá a blíží se Krellové.“ Jeho znuděné vystupování mě dráždilo – tak očividné pohrdání veškerou snahou, kterou jsme vynaložili na jeho záchranu. Máchl rukou k obrovskému oknu. Stanice se znovu přetočila a teď skrz něj byl vidět vesmír nad stanicí. Krellské a alianční lodě stále bojovaly. „Už to skoro mám. Nebude to trvat moc dlouho.“

Pečlivě jsem si ho prohlédl. Vypadal starší, než jak ho zobrazovaly jeho osobní záznamy – vousy měl o něco šedivější, kůži na tvářích napjatější a zdál se být vyčerpaný. Na levé čelisti měl ošklivou jizvu, kterou mu částečně zakrývaly vousy. Levé oko bylo pod barevnou projekcí datových brýlí mléčně bílé. Jeho zdravé oko sebou škublo směrem ke mně. „Stanice se řítí dolů,“ pronesl jsem rozhodně. „Musíme jít.“ „Samozřejmě, samozřejmě,“ přikývl Saul.

Když jsem se podíval na kufřík na stole, zamrazilo mě v zádech. Byl plný vytištěných podkladů – hvězdných map. Zamlžil se mi pohled. Všiml jsem si písma, které bylo tak neskutečně cizí, a přitom tolik povědomé.

Saul mi zastoupil výhled a zrušil tak kouzlo, které se mě zmocnilo.

Chopil se kufříku, uzamknul jeho vnější zámky a připoutal si ho k zápěstí. „Musím ho nést já. Jsou v tom mé výzkumy. Velitelství to bude chtít.“ „Co je to za krámy, majore?“ zeptala se Masonová a hlavní plasmové pušky prohrábla věci na stole.

Z blízka jsem některé věci poznával. Na stěnách byly zezadu podsvícené holodesky.

Fragmentí písmo.

Saul k tomu nic neřekl, ale ani nemusel. Byl jsem si naprosto jistý, že se dívám na data stažená z Klíče. Dokonce jsem si všiml i záběrů z Heliosu – záběrů Artefaktu, i když byly neostré a zrnité. „Myslela jsem, že tohle má být observatoř,“ pronesla Masonová.

Byla chytřejší, než jsme si mysleli.

Profesor Saul nepřítomně, téměř mrzutě přikývl. „Observatoř Vidoucí oko není taková, jaká se zdá.“ Masonová po mně střelila pohledem. Rozhodl jsem se, že ji nechám, ať si to domyslí sama. Ať už posádka Vidoucího oka pracovala na čemkoli, zjevně šlo o černou operaci umístěnou na stanici uvnitř Karanténní zóny, daleko od slídivých očí. Zadní vrátka, aby bylo případně možné všechno popřít.

Masonová z toho zjištění vypadala poněkud rozladěně. Mně bylo už dávno jasné, že velitelství chce získat zpět něco cenného. Profesor Saul se svými zkušenostmi v tak specializovaném oboru a jeho výzkum určitě stál za risk ztráty duplikantího týmu i nákladů spojených s jeho vysláním. Přesně tohle jsem se u velitelství naučil nejen respektovat, ale hlavně očekávat. ŠESTNÁCT MINUT DO ZLOMOVÉHO BODU, připomněl mi HUD. „Musíme se pohnout,“ rozkázal jsem. „Seberte si svý krámy, profesore.

A cestou přes stanici se držte u nás.“ „Ano, ano.“

Myšlenkou jsem aktivoval roj dronů a vyslal je do stanice, aby monitorovali naši cestu. V tu chvíli se někde hluboko ve stanici ozvala exploze a její ozvěna se nesla stěnami. „A pokud chcete dýchat, nahoďte oblek.“ Profesor se protáhl kolem stolu, chopil se otlučené plastové bezpečnostní helmy a nasadil si ji. Zdálo se, že se v obleku cítí nepohodlně. Nakonec si k noze připnul pistoli střílející pevné projektily.

Za chůze jsem se spojil s Jenkinsovou. „Jak jste na tom, Jenkinsová?“ „Právě procházíme jídelnou.“ Jídelna byla nedaleko komunikačního centra – skupina se tedy nedostala moc daleko. Zatracení civilisti. „Moc nám nepomohlo, že dochází k výpadkům gravitace. Navíc z palub tři až jedenáct uniká atmosféra.“ „Hlavně se nezastavujte. Máš kontakt s Kaminskim?“ „Jeho signál je přerušovaný. Nedaří se mi s ním spojit.“ „Zkoušej to dál.“ „Ani skener mi nefunguje správně. Nevidím na něm ani vás.“ „Prostě použijte staré dobré oči typ jedna.“ „U duplikantů už jde o typ dva.“ „Buďte na pozoru. Harris končí.“ „Jenkinsová končí.“ Prošli jsme poškozenými dveřmi laboratoře ven na chodbu. Stropní světla to vzdala a vše tak zakrývala neproniknutelná tma. Při postupu vpřed jsem tak využíval senzory helmy – kombinaci infračerveného a nočního vidění. Aktivoval jsem magnetické zámky. Viděl jsem, že i Saul má ve svém obleku zabudovaný podobný systém. Nebyl ale zvyklý se s ním pohybovat, a tak klopýtal, jako by procházel tuhnoucím betonem.

Masonová ho popoháněla kupředu a puškou kryla volný prostor. Vzduch prořízlo pronikavé kvílení. „Zřejmě selhal hlavní pohon,“ prohlásil Saul. „Stanici původně udržovaly na geostacionární oběžné dráze řídící systémy umístěné na nižších palubách. Pokud jsou v tahu, budeme na zlomovém bodu dřív, než se očekávalo.“ Umělá inteligence mě o tom téměř ihned informovala: DVANÁCT MINUT DO ZLOMOVÉHO BODU. „Zatraceně, ztrácíme čas.“ Využíval jsem nově získané informace z komunikačního centra. Cestu k hangáru jsem teď viděl přímo na HUDu a neustále mi ji doplňovaly záběry z dronů. Skoro polovina jich teď ale byla off-line. Buď už nevysílaly, nebo je zničily měnící se podmínky na stanici.

„Co by to mohlo způsobit?“ zeptala se Masonová bez zastavení. „Copak staniční umělá inteligence netvrdila, že zbývá ještě spousta minut, než dojde k narušení bezpečnostních protokolů?“ Saul lehce pokrčil rameny. Skrz plexisklovou helmu bylo vidět jeho zpocený hubený obličej. Na čelním štítu se mu začínala tvořit vrstvička kondenzované vlhkosti. „Možná se umělá inteligence spletla. Nikdy jsem jí úplně nevěřil. Ničemu tak inteligentnímu by se nemělo slepě věřit. Nebo možná nějaká vnější síla–“ Než stihl dokončit větu, bioskener se rozzářil vlněním měkkých cílů – potenciální organické životní formy v našem okolí.

Nebyl čas vykřiknout varování.

Přímo přede mnou explodovala šest palců tlustá přepážka. Zasypala nás sprcha trosek a úlomků – a skrz zničené dveře prolétaly projektily z boomerů. Jasné jako plasma a stejně smrtící. Mnohobarevné laserové záblesky spalovaly podlahu i strop. „Pozor!“ vykřikl jsem a odvalil se stranou. Do chodby se nahrnuli Krellové. „Zapnout štíty!“ Další nová část výbavy. Osobní generátory nulových štítů – jedna z těch užitečnějších inovací Výzkumu a vývoje. Zvedl jsem levou ruku před obličej, plasmovou pušku jsem svíral v pravé, a sledoval, jak se aktivuje generátor štítu. Technologie byla umístěna někde na zádech, poháněl ji stejný generátor jako podporu života. Vzduch přede mnou se olejovitě zatřpytil. Jak nabíhal, začal generátor štítů nepřátelsky bzučet – vibrace se mi zakusovaly do kostí. „Schovejte se za mě, profesore,“ nařídil jsem.

Viděl jsem tři cíle. Krellské biomety – technicky šlo o sekundární formy.

Byly pomalejší než primární formy, ale měly k dispozici silnější zbraně fungující na delší vzdálenosti. Nejbližší dron zachytil slušný obrázek vedoucího Krella. Byl ozbrojený biokanónem – boomerem – s vakem munice houpajícím se mezi jeho břichem a ozbrojenými končetinami.

Skupina Krellů se pohybovala jako jeden organismus. Protáhli se dveřmi a zahájili palbu. Když jejich projektily narazily do mého nulového štítu, vypadali lehce zmateně – tedy pokud byli schopni něco takového jako zmatení cítit.

Upgrade, sráči! Bylo příjemné mít před nimi pro jednou náskok, i když jsem věděl, že nám to dlouho nevydrží. Nulové štíty byly nová technologie – jakmile se ale Krellové s podobnou technologií několikrát setkají, vyvinou si účinné protiopatření. Jednotliví Krellové měli omezené schopnosti, ale Společenství bylo největší bojovou databází ve vesmíru.

Svítící pulsy létaly z obou stran. Krellové přesto postupovali. Vedoucí

xen dostal zásah do hrudi – na podlahu vytryskl gejzír krve a vnitřností – přesto se stále přibližoval.

Masonová připravila granát a poslala ho směrem ke Krellům. Ten dočasně narušil její štít, a protože stanice znovu změnila polohu, odrazil se od zdi. Sekundární formy neměly magnetické zámky, a tak musely využívat jakoukoli oporu, kterou jim mohlo poskytnout okolí. Náhodný pohyb stačil k tomu, aby je vyvedl z rovnováhy. Granát explodoval přímo mezi trojicí xenů. Chodba byla náhle plná částí Krellů, krve a vnitřností. Dva xenové byli vyřízení, třetí se ale chystal k dalšímu útoku.

Bylo to zabij, nebo budeš zabit. Nebylo kam se skrýt ani utéct. Nebylo možné se proplížit, ani se pokusit o ústup. Vstal jsem a naládoval tři mikrogranáty do podvěsného granátometu. Nová technologie je super, ale někdy je nejlepší držet se osvědčených tradic: vypálil jsem na útočníka zápalné granáty. „K zemi!“ zařval jsem na Saula, mrsknul jsem sebou na zem a zatnul zuby.

Profesor se odvalil stranou, podlaha se pod ním zhoupla jako paluba lodi na moři a granáty explodovaly.

Poslední sekundární forma explodovala. Ještě naposledy vypálila z boomeru, ale celá dávka šla mimo. „Blíží se další,“ oznámila Masonová.

Z kouře se vyřítila primární forma. Pohybovala se podivným způsobem – jako forma zvyklá na život ve vodě nebo poblíž ní. Tuhle teorii podporovaly i její žraločí rysy. Xen se nezastavil a já jeho pohyb vnímal jen útržkovitě. Přes své rozměry byly primární formy skutečně rychlé.

Masonová udeřila do xena dávkou ze své plasmové pušky.

Primární forma přesto pokračovala v postupu, několik metrů od naší pozice klopýtla, a nakonec se zhroutila k zemi. Z hlavy a hrudi jí stoupaly proužky kouře. „Pojďte za mnou a držte se při zemi,“ rozkázal jsem. To už jsem byl na nohou a v pohybu.