Sbirka ctnosti ukazka by Martin Sust

Petra Lukačovičová

Sbírka Ctností

Práva duševního vlastnictví k Unknown Armies jsou užita se souhlasem Grega Stolzeho a Johna Scotta Tynese. „Unknown Armies“ je ochrannou známkou Grega Stolzeho a Johna Scotta Tynese a je užita s jejich svolením.

Vydal Jiří Reiter, nakladatelství Mytago 2015 www.mytago.cz ISBN 978-80-87761-18-2

1 352./(7Ì „Další jejich pěšák učinil svůj tah v Praze,“ řekl Posel. „Podivuhodné město. Jsem rád, že naši pozornost zavedla náhoda zrovna tam,“ řekl Psanec. „Náhoda neexistuje. Jsme jen my,“ řekl Vládce. „Slečno, zdálo se mi o vás,“ není nejšťastnější pokus o zahájení konverzace. Zejména v případě, kdy je to skutečně pravda. A k tomu vám zrovna volá přítelkyně. Drobná blonďatá zelenooká servírka se proplétala mezi stoly. Přestože se již připozdívalo, nepřestávala se usmívat a nedávala na sobě znát únavu. Marek si povzdychl. Nenapadal ho jediný způsob, jak dívku varovat a nevypadat přitom jako úchyl nebo pitomec. Postupně zavrhl všechno – napsat vzkaz na lístek, pokusit se ukrást nerušenou chvilku u baru, odchytit si servírku stranou, ledabyle to nadhodit při objednávce… „Ahoj, Sáro,“ přijal Marek konečně hovor. „Ahoj. Slyším, že tam máš celkem veselo.“ „No jo, vyrazil jsem si s naším kruhem do hospody,“ zalhal, využívaje hlučnosti baru. Jeho přítelkyně neměla naději poznat, že u stolu sedí sám. „Jak se daří tobě?“ „Zrovna jsem se vrátila z té dámské jízdy. Pokud bys měl pak ještě náladu, klidně se u mě stav,“ odpověděla Sára. I přes telefon bylo znát, že se usmívá. Marek ovšem její radost nesdílel. „Dobře, uvidím. Ale dneska se nějak necítím ve své kůži.“ „To je v pořádku, dobře se bav.“ Její hlas ani nezněl zklamaně. Nebo tomu Marek přinejmenším věřil.

„Díky, měj se krásně a dobrou noc.“ „Dobrou,“ zašvitořila. Zavěsil. „Ještě pivo?“ zeptala se světlovláska, kvůli níž tu celý večer seděl. Přitakal. Na jednu stranu doufal, že mu trocha alkoholu dodá kuráž a inspiraci, jak si se servírkou popovídat, na stranu druhou se obával, aby mu nemámila smysly podnapilost. Opět se zachmuřil. Dva dny hledal tenhle podnik. V army shopu si koupil pepřový sprej. A teď bude sedět, popíjet pivo a nic nedělat? Připadal si jako blázen. Kdo by vůbec mohl chtít ublížit někomu, jako je ona? musel se sám sebe ptát. Rozhodně nevypadá jako prototyp oběti. Zřejmě sportuje, je sebevědomá, působí sympaticky… O to méně se před ní chtěl ztrapnit. Odkud se vůbec vzala ta moje jistota, že bude napadena? Tu a tam se mi nějaký sen vyplnil, vyrazili mě od zkoušky, přesně jak se mi zdálo, ale to nic neznamená. Logicky vzato je to naprostá blbost. Ksakru. Vytáhl ze stojánku pivní tácek a nepřítomně ho rozcupoval. *** Bar Elysium se pozvolna vylidňoval. Aby zůstal Marek posledním hostem, musel počkat do čtvrt na tři ráno. Zaplatil a vyšel ven. Zastavil se na rohu ulice Ke Karlovu. Čekal, až servírka zavře bar, a pokoušel se nevypadat jako stalker. Z druhé strany doléhalo ševelení aut z hlavního tahu, jinak byla noční ulice tichá a liduprázdná. Navzdory tomu, že si Marek z racionálního hlediska připadal čím dál absurdněji, cítil, jak ho zaplavuje adrenalin. Napětí mu v těle sílilo.

Kolemjdoucího, který odbočil směrem k Elysiu, málem porazil na zem. Uklidni se, uklidni se, opakoval si v duchu. Útok přišel tak nečekaně, že dívka ani nestačila vykřiknout. Asi pětadvacetiletý svalnatý muž v dlouhém černém koženém kabátě popadl servírku za límec. Přirazil ji ke zdi. Rána pěstí do břicha ji zlomila v pase. Vzápětí dívku chytil a odhodil ji na opodál zaparkované auto. Přední sklo se pod nárazem těla prohnulo a popraskalo. Marek se probral ze strnulosti. Přesně takhle to viděl ve svém snu. A věděl, co bude následovat. Vyrazil kupředu s úmyslem zabránit útočníkovi v tom, aby začal kopat do své oběti, která se mezitím bezvládně svezla po kapotě na zem. Marek nahmátl pepřový sprej. „Hej!“ křikl. Útočník, jenž byl už skoro u poškozeného auta, se beze spěchu otočil po hlase. Sebejistý pohled jeho tmavých očí se na okamžik setkal s vyděšeným výrazem intelektuálně vyhlížejícího mladíka přibližně stejného věku. Vzápětí mu Marek do obličeje stříkl pepřový sprej. Útočník zasípal, zapotácel se. Napůl poslepu se rozběhl pryč, odkud přišel. Marek za ním zůstal zírat, krev mu zběsile tepala ve spáncích. Ježíšikriste, vždyť jsme prakticky před fízlárnou! To to fakt nikoho nezajímá?! Před očima mu stále visel obraz neznámého agresora. Když uplynuly další zdánlivě nekonečné vteřiny a útočník se nevracel, sklonil se Marek k dívce ležící před autem. Chvějícími se prsty vytáhl telefon z kapsy a naťukal 155. „Vydrž, holka, zavolám ti záchranku,“ zachroptěl. „Krucinál!“ sykla. „To nedělej. Dej mi chvilku.“

„Cože?“ nechápal a přiložil si mobil k uchu. Švihem mu vyrazila přístroj z ruky a posadila se. „Co blbneš?“ vydechl. Sebral telefon ze země a pozorně se na ni zadíval. Oblečení i kůži měla na několika místech od špíny a čerstvé krve. Ale na těle ani šrám. „Vždyť s tebou… rozbil sklo u auta…“ zašeptal s hrůzou. „Což by neměl bejt schopnej udělat,“ utrousila dívka a zapřela se o kapotu, aby mohla lépe vstát. I Marek se narovnal, stále naprosto vyvedený z míry. „Díky za pomoc. Nevím, co to bylo za parchanta, ale nenapadá mě žádná story, s níž by bylo záhodno jít na policii. Mimochodem, já jsem Jana,“ představila se a podala mu ruku. „Marek,“ hlesl. „O tomhle napadení se mi zdálo… Proto jsem tu byl.“ Povytáhla obočí: „Takže věšteckej sen, jo?“ Konečně se vzpamatoval a opětoval její sarkastický výraz: „Takže regenerace, jo? Jako roztleskávačka z Heroes, jo?“ Jana se tiše zasmála. „Dobře, asi jsme si kvit. Co zajít na panáka k Havranovi? A hlavně se odsud ztratit – je zázrak, že si nás zatím ještě nikdo nevšiml a nepokusil se mi přišít vandalismus.“ „Souhlasím, pojďme.“ *** Jakub seděl v otevřeném okně garsonky, kterou v žertu označoval za konspirační doupě. Pomalu a zhluboka vdechoval noční vzduch, oči nechával zavřené. Vánek se zlehka opíral do jeho několik dní neholené tváře. Klidný šum velkoměsta byl až opojný. Dokud ho neproťalo zvonění mobilního telefonu.

Jakub si povzdychl a zalovil v kapse. „Ahoj,“ houkl do mluvítka. Sklouzl z parapetu a zavřel okno, aby jeho hovor neslyšela celá ulice. „Ahoj. Tak jak to dopadlo?“ Hlas ve sluchátku zněl napjatě a nedočkavě. „Naložil jsem jí dost na to, aby to bylo smrtelné, nebo to aspoň způsobilo doživotní ochrnutí,“ odpověděl Jakub. Přešel k nástěnkám, jež zabíraly téměř celou jednu stěnu pokoje a ztrácely se pod vrstvami papírů, lepících papírků, špendlíků a nití. Pečlivě odškrtl položku „Jana – barmanka v Elysiu“. „Tak to je dobře, ne? Zníš nějak zaraženě.“ „Nebyla tam sama, s čímž jsem nepočítal. Školácká chyba,“ vysvětloval Jakub trochu neochotně. „O-ou. Co se stalo?“ „Skončil jsem s pepřákem v očích. Nic vážného.“ „Jak ti je?“ „Jako někomu, kdo měl v očích pepřák. Už jsem v pohodě,“ odvětil suše. „Nepřipadáš mi jako někdo, koho by něco takového mohlo zastavit.“ „Nech toho, víš, jak nerad odpovídám na komplimenty.“ „Pardon.“ Chvíli bylo ticho. Jakub klouzal pohledem po nástěnce. „Koukám, že je tu připsaná i Glorie Devereux. Můžu se zeptat na důvod?“ zajímal se. „Myslím, že by jí jenom prospělo, kdyby jí někdo zapálil tu její knihovnu. Zrovna tahle okultní celebrita by nějakou lekcičku potřebovala jako sůl.“ „Promiň, ale co tak o ní vím, už se dost potrestala sama. Nechme to být,“ oponoval Jakub. „Promluvíme si o tom, až dorazím,“ zněla strohá odpověď.

*** Z jediné skleničky se nakonec vyvrbila slušná řádka. Jana k tomu kouřila jednu cigaretu za druhou, ale Marek tentokrát nevnímal, jak ho z kouře pálí oči. „Tohle je šílený. Totálně šílený,“ prohlásila Jana už poněkolikáté a zamávala nedopalkem. „Myslíš, že existuje UFO? A že esoterici mají pravdu? Nebo Rowlingová?“ Marek se chytil za hlavu. „Nepokračuj, proboha.“ „Stmívání je napsaný podle skutečný události!“ vyhrkla fascinovaně. Rozhlédl se po hlučné hospodě, kde jim naštěstí nikdo nevěnoval pozornost. „Dobře, a teď vážně,“ pronesl. K jeho překvapení se Jana okamžitě přestala zubit a zpozorněla. „Zjevně jsme se potkali v jeden okamžik tři takhle divní,“ pokračoval zamyšleně. „Roztleskávačka, věštec a nějaký…“ „Upír, co chce chodit všude včas,“ doplnila ho kysele. „Cože? Nemůžeme popojet od toho Stmívání?“ navrhl s jistou dávkou znechucení. „Upír proto, že byl divně silnej a bledej. A na hřbetu ruky měl tetování hodinovýho ciferníku,“ vysvětlovala mu věcně. Marek se zamračil. „Tak teď jsi mě trochu zmátla,“ připustil. „Je to bizarní, uznávám. Ale stejně mi z toho nijak nevyplývá, co byl zač. V Elysiu jsem ho nikdy neviděla. A ani nikoho podobnýho, kdo by měl celej večer rukavice.“ „Hm, to asi teď nevyřešíme. Směřoval jsem k tomu, že jsme se takhle projevili tři. Já jsem věděl, že se to stane, on zaútočil neuvěřitelnou silou a ty jsi byla schopna to přežít. Fakt by mě zajímalo, jestli je nás takových na světě víc… nebo to byla sakra velká náhoda.“

„Nevím, co z toho je horší,“ přiznala Jana a znovu si zapálila. Mávla na číšníka, ať přinese další rundu. „A zkoušela jsi… hranice toho tvého… daru?“ nadhodil Marek. Ušklíbla se: „Ne, ruku do drtičky jsem necpala. Pořád ještě, na rozdíl od tebou zmiňované roztleskávačky, cítím bolest. A useknout si prst, abych zjistila, jestli mi náhodou nedoroste… ne, díky. Navíc jsem zjistila, že se mi něco takovýho děje, teprve před několika lety. Jen tak, zčistajasna. A co ty?“ „No… tu a tam se mi zdálo o nějakých drobnostech, které se pak splnily. Už celkem dlouho.“ „A jak dopadl ten sen o mým napadení?“ Marek zaváhal. „Ne úplně dobře,“ zamumlal neochotně. „Několikrát tě ten týpek kopl do hlavy. Probudil jsem se ve chvíli, kdy vytáhl kudlu.“ „Bezva.“ Jana potáhla z cigarety, vyfoukla kouř. „A co dál?“ zeptala se. „To kdybych věděl,“ povzdychl si Marek a sledoval, jak před každého z nich číšník rovná dva panáky vodky. Počkal, až obsluha odejde. „Netuším, jak budu schopen s vědomím toho všeho žít. Připadám si jako magor,“ dodal. „To jsme dva. Hele, neber si to tak. Naopak to může bejt celkem zajímavý,“ prohlásila Jana optimisticky. Gestem naznačila přípitek a obrátila do sebe vodku. Marek se své sklenice nechopil. Už nyní měl pocit, že toho alkoholu bylo příliš. „A co s naším upírem hodinářem?“ nadhodil. „Budeme si dávat bacha,“ pokrčila rameny. Chvíli mlčeli. „Asi bych měl jít, nejspíš se už rozednívá,“ řekl nakonec Marek.

„Nedáš si panáka na cestu?“ „Ne, děkuju. Jsou všechny tvoje,“ usmál se. „Dobře. Kdyby něco, čísla na sebe máme, a víš, kde pracuju.“ „Jasně. Měj se,“ loučil se Marek spěšně. Zvedl se a odešel k baru zaplatit svou část útraty. Poněkud ho zaskočilo, že ačkoli se onen absurdní rozhovor odehrál uvnitř, pocit neurčité trapnosti ho přepadl, až když vyšel z hospody. *** Prostory knihovny v Klementinu dýchaly starobylostí. Cedulky vybízející k zachování ticha působily vzhledem k majestátní atmosféře poněkud nadbytečně. Marek vyšel ze studovny na chodbu. Podzimní slunce se opíralo do oken a mírnilo chlad sálající ze stěn. Mladík zauvažoval, jestli si ještě nekoupit něco k jídlu, než bude pokračovat na filozofickou fakultu, svou alma mater. Vykročil k bufetu, ale do cesty se mu postavila neznámá dívka, která vyběhla zpoza jeho zad. „Ahoj,“ pozdravila ho plaše. „Ahoj,“ hlesl zaraženě. Uvědomil si, že za ním musela vyjít ze studovny. „Ty jsi Marek Těšínský?“ ujišťovala se. Krátce přikývl. Měřil si tu brýlatou hubenou dívku hodnotícím pohledem. Hnědé vlasy měla stažené do uzlu, takže vypadala o něco starší, ale nedal se oklamat a hádal jí nanejvýš dvacet tři let. Byla nenalíčená a nevýrazně oblečená. Tmavé oči plaše klopila k zemi, k hrudi nervózně tiskla knihu Sofiin svět. Klasická studentka filozofické fakulty.

„Já jsem Luisa Prelátová. Studuju antropologii a romanistiku,“ potvrdila vzápětí jeho domněnku. „A bylo mi řečeno… že spolu máme něco společného.“ Marek si všiml, že dívka začíná rudnout. „Tak přinejmenším tu antropologii. A chodíme na stejnou školu. Asi jsme se i někde potkali,“ navrhl. S úžasem si uvědomil, že se jí snaží pomáhat z rozpaků. „Ne, to asi nebylo to, co myslely,“ zamumlala. Vypadala už nikoli nesvá, ale naprosto vyděšená. Nejspíš zvažovala, zda se nedat na útěk. „Kdo?“ zkusil se zeptat. Luisa na vteřinu zaváhala, pak prudce vyhrkla: „Knihy.“ Rozhostilo se ticho. Markovi div nevynechalo srdce. „Takže… ty ses někde dočetla…“ zkusil to, ale měl pocit, jako by se mu v žaludku formoval obrovský kámen. Rezolutně zavrtěla hlavou. „Ne. Knihy mi řekly, že…“ Odmlčela se, semkla rty a zavřela oči. Znovu zakroutila hlavou. „Omlouvám se,“ hlesla. Obrátila se k odchodu. „Počkej,“ zašeptal divadelním šepotem. „Je možné, že tvé knihy měly pravdu.“ Strnula, jako by ji bodl. Marek dívku obešel, aby jí viděl do tváře. „Ty mluvíš s knihami,“ pronesl, jak nejsamozřejměji dokázal. Užasle na něj pohlédla. Přikývla. „A-ano,“ vykoktala. „A jak… to děláš?“ „Nejdřív jsem v knihách četla jiné věci, než tam byly napsány. A teď už… na mě prostě mluví.“

Marek se chtěl ujistit, zda mu Luisa opravdu tvrdí, že telepaticky komunikuje se svazky, ale včas se zarazil. Taková otázka by nejspíš vyzněla výsostně hloupě. „A knihy ti řekly, že já umím totéž,“ prohlásil místo toho. „No, řekly, že mezi námi existuje nějaká vazba, tak jsem si myslela, že by to mohlo být tohle,“ vysoukala ze sebe. Pořád zjevně nebyla schopna uvěřit tomu, že ji Marek bere vážně. „A co ti říkají teď?“ zeptal se a upřel pohled na svazek v jejích rukou. „Chválí mě,“ pousmála se křečovitě, „že jsem… ti to dokázala sdělit.“ Marek se zamyslel. Dobře, buď je to schizofrenička, nebo se zhostila nevděčného úkolu zavést hovor na své nadání podstatně lépe než já před měsícem v Elysiu. „Knihy na mě sice nemluví, ale mívám věštecké sny, které se do písmene plní,“ rozhodl se vyložit karty na stůl. „A znám jednu holku, která umí ještě neuvěřitelnější věci.“ „Takže mi věříš?“ ujišťovala se Luisa. „Jasně. Absolvoval jsem podobně ošemetný…“ Marek se zarazil, protože k nim směrem od studovny vědeckých pracovníků kráčel důstojně vypadající starší muž. Profesor Ignác Novotný, odborník na mrtvé jazyky. Luisa se ohlédla. „Dobrý den,“ pozdravili oba studenti sborově. „Dobrý den,“ opětoval pozdrav profesor, odměřeně se usmál na Luisu a pokračoval směrem k východu. „Ty se s Novotným znáš?“ podivil se Marek. „Chodím k němu na volitelňák – jazyky starověké Mezopotámie.“ Luisa byla viditelně ráda, že má jistou část hovoru za sebou, a trochu se uvolnila. Dokonce se i přestávala červenat.

„No, zkoušky u něj nejsou zrovna sranda,“ poznamenal Marek. „Ale přijde mi, že naučí.“ „O tom žádná. Mimochodem, dám ti na sebe telefon, a kdyby cokoli, chodím do baru Elysium. Tak se zastav, pokud budeš chtít,“ vrátil se k původnímu tématu. „Dobře, děkuju.“ Luisa se vděčně usmála. A Marek opět ucítil ten znepokojivý záchvěv surreálna, jako by se nic z toho, čeho byl právě v Klementinu svědkem, nestalo. *** Nejvyšší patro žižkovského vysílače poskytovalo opravdu monumentální výhled. Zmenšená silueta Hradčan působila v zapadajícím slunci jako dětská skládanka. Jen kousek vlevo od ní se uprostřed zástavby zvedal zalesněný Petřínský vrch, připomínající hřbet strakatého zvířete. Zdánlivě před ním se rýsovala kopule Národního muzea, mezi domy probleskovala magistrála. Jak pohled klouzal dál, mohl ulpět na tmavé dvojici věží kostela svaté Ludmily, jež se však téměř ztrácela v záplavě střech. Oči přitahovala zejména světelná tabule na Kongresovém paláci. Další část panoramatu tvořily směrem na jih výškové budovy na Pankráci. Díky perspektivě se jim zdála rozměry konkurovat novorenesanční vinohradská vodárenská věž, ve skutečnosti nesrovnatelně nižší. U prosklené stěny žižkovské rozhledny stály dvě postavy. Muž a žena. Elegantní třicátník se světlými vlasy a pečlivě upravenými vousy kolem úst. Šedé, nepřívětivé oči měl rámovány brýlemi s černými hranatými obroučkami.

Doprovázela ho sotva třicetiletá modrooká bruneta, jejíž tělo, oděné do kostýmku od Chanelu, stále dávalo znát kariéru modelky, kterou žena před časem opustila. Přes rameno nosila značkovou kabelu plnou knih. Adam Drtikol vlastnil Prahu. Nikoli finančně, nikoli právně, nikoli zjevně. Z okultního hlediska. Nedovolil žádné špinavé kryse, aby parazitovala na magické moci jeho města. Glorie Devereux, mimořádně atraktivní a jen o něco méně mimořádně okultně vlivná žena, mu technicky vzato patřila také. Příliš jí to nezdůrazňoval, když za ním před více než třemi lety přišla s nabídkou spolupráce. Ale už jen skutečnost, že vyhledala pomoc jednoho z nejnebezpečnějších pražských mágů, pro Drtikola znamenala, že si toho je velmi dobře vědoma. Jeho pověst ho předcházela. Šeptalo se o jeho neporazitelnosti. Vědělo se, že mu Praha prozradí cokoli, co o něm někdo pronese. Údajně mohl na dálku spálit něčí mysl způsobem, který zanechal cíl útoku jako trosku ve vegetativním stavu. O Adamovi Drtikolovi se toho zkrátka říkalo mnoho. To si dokázal velmi dobře zařídit. „Quelle vue spectaculaire,“ poznamenala žena společensky. Nádherný výhled. „Z věže Staroměstské radnice vypadá Praha ještě krásněji,“ odtušil Drtikol, také ve francouzštině. Glorie přivírala oči před posledními slunečními paprsky. Pohled na město jí ve skutečnosti nijak zvlášť neimponoval, neboť její zájem ležel jinde. Přestože zaujala velmi uvolněný postoj, zůstávala ve střehu. Spojenectví s Drtikolem pro ni byl jen další logický krok ve zbrojení proti nepříteli, jímž se stal po ošklivém rozchodu její milenec. Sama se cítila zranitelná, a tak vyhledala Drtikolovu ochranu. Počítala s tím, že tato

aliance vyvolá v okultním podsvětí vlnu znepokojení. Nikdo se nám však neodváží vzdorovat, pomyslela si potěšeně. Drtikol si její přítomnost vychutnával skoro stejně jako pohled na Prahu. Vůni jejího jasmínového parfému, její tichý dech, její půvabný profil. Neubránil se spokojenému úsměvu. Nic vás nesblíží tolik, jako když společně zabijete několik lidí. *** „Moderní kletba,“ zopakoval Marek skepticky. „Profesor Novotný ti tvrdí, že na něm visí jakási moderní kletba, kterou můžeš zlomit jenom ty?“ „Už to tak bude,“ zamumlala Luisa dotčeně. Jana byla ráda, že může jen poslouchat a nemusí do hovoru zasahovat, neboť zrovna vyřizovala objednávky té hrstky hostů, jež v Elysiu seděla. „A navíc součást toho odeklínání tvoří takzvaný rituál zpodobnění, ve kterém si budeš hrát na někoho jiného. Neuraž se, ale připadá mi to jako nějaká vúdú záležitost,“ pokračoval Marek. „No, taky mě napadlo, jestli nebude nejúčinnější, když si vyberu, že budu při tom odeklínání představovat tu vúdú královnu z New Orleans, Marie Laveau…“ Luisin hlas odumřel, když viděla, jak její kamarád vytřeštil oči. „To ti to vážně nepřijde ani trochu divný?“ rozhodil rukama. „Přijde za tebou tvůj kantor, vybalí na tebe, že má nějaké trable s kletbou, že jsi jeho jediná naděje, jak ji zlomit, a že musíš představovat historickou postavu, která uměla lámat prokletí, abys přinejmenším dočasně ovládla její schopnosti…“ „No… Když mi to Novotný popisoval, znělo to podstatně lépe,“ připustila. „Ale knihy by mě určitě varovaly, kdyby to bylo něco… nekalého.“

„Ví Novotný o tomhle tvém… nadání?“ zeptal se Marek podezíravě. „Ano, už dávno. Nepřišel za mnou zčistajasna, už téměř rok s ním spolupracuji na nějakém výzkumu.“ „Proč jsi mu to říkala?“ zaúpěl. Ani nekomentoval to, že se opomněla zmínit, že zná Novotného i odjinud než pouze z výuky volitelného předmětu, jak tvrdila v Klementinu. „Protože jsem neměla nikoho jiného, komu bych se s tím mohla svěřit. A aspoň mě ujistil, že nejsem blázen,“ odsekla. To Marka zaujalo. A zároveň to učinilo v jeho očích profesora Novotného ještě podezřelejším. „Takže ti to bez problému uvěřil?“ „V podstatě ano. Trochu ho to překvapilo, ale jak sám říkal, za dobu své praxe se setkal se spoustou vědecky nevysvětlitelných úkazů. Možná proto se neostýchal se na mě obrátit, když začal řešit to prokletí.“ „To by dávalo smysl. Proto to celý postavil tak, že jsi pro něj nepostradatelná,“ ozvala se od baru Jana. „Protože sám to udělat nemůže a neví o nikom dalším, kdo by si po vylíčení toho problému neťukal na čelo.“ Zatímco Luisa nadšeně přikyvovala, Marek se zachmuřil. „Ale to ještě vůbec neznamená, že ta záležitost nesmrdí,“ poznamenal. „Vážně si myslíš, že by se spletl a provedl špatný postup?“ ptala se Luisa opatrně. „Ne. Já si myslím, že ti prostě lže. Nebo aspoň něco podstatného tají,“ odtušil chladně. „Jasně. Ve skutečnosti mi chce vyřezat srdce obsidiánovým nožem,“ odsekla na své běžné vystupování dost agresivně. „Chci mu pomoct. Věřím, že ví, co dělá.“ „Dobře, a víš i ty, co děláš? Nebo aspoň, co dělá on?“

„Marku, nech ji. Tohle rozhodnutí je na ní,“ zastala se kamarádky Jana, která nabyla podezření, že Luisa vůči svému profesorovi necítí jen obyčejnou ochotu pomáhat. *** Žádná hudba, žádné jídlo, žádné hry na mobilním telefonu pro rozptýlení při čekání. V dodávce panovalo soustředěné ticho. Jakub nehybně seděl na sedadle řidiče, ruce zlehka položené na volantu. Nespustil zrak ze zašlých domovních dveří od chvíle, kdy jimi vstoupila hihňající se mladá dvojice, tisknoucí se k sobě nejen kvůli tomu, že mrholilo. Drobný lezavý déšť postupně sílil. Jakub zůstával naprosto klidný, netečný ke kapkám bubnujícím na kapotu. Věděl, že jeho cíl jednou vyjde na ulici. A potrvá to nejvýše několik hodin. Konečně. Nad ránem, nedlouho poté, co přestalo pršet, se dveře otevřely a proklouzl jimi pohledný mladý muž v černém viktoriánském kabátě, bílé košili, černých oblekových kalhotách a polobotkách. Měl melancholické, trochu zapadlé oči a elegantní knír. Krk mu zdobil jednoduchý světlý šátek. Jakub beze spěchu vystoupil. Sledovaný šel jeho směrem na tramvaj, přesně podle očekávání. Sám tedy otevřel dodávku. Obešel vůz přesně ve chvíli, kdy ho jeho cíl míjel. Vyrazil rychle jako blesk, v dlani se mu zalesklo inzulinové pero naplněné sedativy. Volnou rukou si napadeného přitáhl k sobě. Jeho oběť sebou překvapeně trhla, instinktivně se obrátila čelem k útočníkovi. Vzápětí ji přes košili do břicha zasáhla aplikační jehla. Jakub zachytil slábnoucí tělo a bez potíží jej naložil do dodávky. Věděl, že nemá mnoho času, než se jeho cíl probere. ***