Pád Hyperionu

Simmons2-zlom.qxd24.10.20189:28Strรกnka3

Simmons2-zlom.qxd24.10.20189:28Stránka4

© Argo, 2018 © Stanislav Juhaňák – Triton, 2018 Copyright © 1990 by Dan Simmons Introduction © 2018 by John Scalzi Translation © David Záleský a Tomáš Zábranský, 1997 (The Fall of Hyperion) Translation © Filip Krajník, 2018 (Introduction by John Scalzi / Poems by John Keats) Cover Art © 1990 by Gary Ruddell ISBN 978-80-257-2644-0 (ARGO) ISBN 978-80-7553-606-8 (Stanislav Juhaňák – TRITON)

Simmons2-zlom.qxd24.10.20189:28Stránka5

Johnu Keatsovi, jehož jméno do věčnosti bylo psáno.

Simmons2-zlom.qxd24.10.20189:28Strรกnka6

Simmons2-zlom.qxd24.10.20189:28Stránka7

Tu a tam – nijak zvlášť často, ale dost často na to, aby si toho člověk všiml – se objeví pokračování vědeckofantastického díla, které překoná úvodní svazek. První díl si možná vede lépe po komerční stránce, obdrží nadšené recenze a získá řadu ocenění, ale v delším časovém horizontu se publikum kloní spíše k pokračování než k původnímu dílu nebo je přinejmenším považuje za rovnocenné. Impérium vrací úder vedle Hvězdných válek. Khanův hněv a Star Trek: Film. Nebo Mluvčí za mrtvé oproti Enderově hře.

Stejně jako u výše jmenovaných si dovoluji tvrdit, že Pád Hyperionu je nejen stejně dobrý, ale možná ještě o trochu lepší než Hyperion.

Než se na mě někdo vrhne, samozřejmě nijak nerozporuji skutečnost, že by Pád bez Hyperionu nemohl existovat a že Hyperion je po čertech skvělý román. Dan Simmons je nehorázně talentovaný spisovatel, který jako titán na procházce putuje po literárních žánrech a trousí za sebou naprosto klíčové romány, jako by se nechumelilo. Je libo horor? Tady máte Píseň Kálí, užijte si ji. Nebo snad preferujete existenciální historický mysticismus? Zkuste Terror, proč by ne? Raději byste viktoriánský gotický román? Co takhle Drood, ten se vám bude líbit.

V Hyperionu se přímo překonává. Jako hrubou strukturu knihy využívá Canterburské povídky, do jejichž rámce zasazuje příběhy poutníků za Štírem – každý v jiném tónu a stylu a všechny zapojené do vyprávění, které má rovněž vlastní tón a styl. Simmons se tu v podstatě předvádí, ale zcela oprávněně: Podívejte, co dokážu, a navíc jakoby levou zadní. A ten mizera to vážně dokázal. Kniha mu vynesla cenu Hugo – naprosto zaslouženě.

Jakkoli Hyperion obdivuji jako čtenář i jako spisovatel a považuji ho za husarský kousek, nemůžu říct, že bych se do něj úplně zamiloval. Zčásti je to tím, že v Hyperionu, i když je skvěle napsaný, Simmons pouze rozestavuje šachovnici. Všechny figurky pokládá na místo a vysvětluje, kdo je kdo a proč je na desce právě tam, kde je. Ke hře samotné však zatím nedochází.

–7–

Simmons2-zlom.qxd24.10.20189:28Stránka8

DAN SIMMONS

Hrou je až Pád Hyperionu.

A je to hra, jak se patří – jednotlivé figurky se pohybují závratnou rychlostí, pravidla, s nimiž jsme se seznámili, jsou ohýbána a někdy dokonce porušována a postavy, které sebe samotné považovaly za strůjce hry, zjišťují, že jsou prostými pěšáky stejně jako ostatní. Toto vše Simmons podává strhujícím, nekompromisním a nádherným způsobem a bezezbytku zužitkovává situaci, již v Hyperionu nastolil. V Hyperionu představuje příběhy, v Pádu vypravuje děj. A zatímco Pád potřebuje Hyperion, aby rozehrál příběh a získal si čtenáře, Hyperion potřebuje Pád, aby mohlo dojít k očistnému, emocionálnímu vyústění všeho, co předcházelo. Knihy vyžadují jedna druhou a společně fungují lépe než každá zvlášť.

Hyperion má můj obrovský obdiv – ale pravidelně si znovu čtu Pád Hyperionu. Právě v něm v mých očích postavy ožívají a jakožto spisovatel v něm nalézám nemalou inspiraci. Podívejte se na postavu Hafte Sorvalh v mých knihách Rozkol a Konec všech věcí a přes veškeré odlišnosti v jejím profilu spatříte něco z Meiny Gladstonové. K Pádu Hyperionu se často vracím, abych zkoumal jeho postavy a sledoval, jak bojují, prohrávají a vítězí.

V této knize Hyperion padne (jak tvrdí sám název), ale celá série a Simmons samotný v ní povstávají. V rukou držíte to nejlepší z něj i z jeho ságy. Ať se vám líbí.

John Scalzi Bradford, USA červenec 2018

–8–

Simmons2-zlom.qxd24.10.20189:28Stránka9

„Může hrát Bůh se svým vlastním výtvorem hru, která by za to stála? Může hrát se svým vlastním výtvorem hru, která by za to stála, jakýkoli tvůrce, i s omezenými schopnostmi?“ Norbert Wiener, Bůh a golem

„Nemohou snad existovat vyšší bytosti, pobavené jakoukoli elegantní, byť instinktivní myšlenkou, jež se zrodí v mé hlavě, stejně tak jako já se bavím při pohledu na ostražitost lasice nebo úzkost jelena? Třebaže bitka v ulicích je věc opovrženíhodná, energie, kterou při ní lze viděti, je překrásná.

Vyšší bytosti by mohly naše uvažování chápat ve stejném světle – ač pochybené, může býti krásné. Toto je podstata poezie.“ John Keats, z dopisu bratrovi

„Představivost můžeme přirovnati k Adamovu snu – procitl a zjistil, že to byla skutečnost.“ John Keats, z dopisu příteli

Simmons2-zlom.qxd24.10.20189:28Strรกnka10

Simmons2-zlom.qxd24.10.20189:28Stránka13

Onoho dne, kdy armáda vstoupila do války – posledního dne, kdy život vypadal tak, jak jsme jej znali –, jsem byl pozván na oslavu. Toho večera probíhaly slavnosti všude, na všech více než sto padesáti světech tvořících Síť, ale doopravdy záleželo jen na téhle.

Potvrdil jsem datasférou, že pozvání přijímám, ujistil se, že mám svůj nejlepší společenský oblek čistý, důkladně jsem se vykoupal a oholil, s úzkostlivou péčí jsem se oblékl a použil jednorázový příkaz z pozvánkového čipu, abych v určený čas prošel Branou z Esperance na Centrum Tau Ceti.

Na této polokouli TC2 se schylovalo k večeru. Měkké, příjemné světlo osvětlovalo kopce a údolí Jeleního parku, šedé věže Správního komplexu daleko na jihu, smuteční vrby a zářivé ohnivé kapradí lemující břehy řeky Tethys i bílé kolonády samotného Vládního domu. Přijížděly tisícovky hostů, ale ochranka přivítala každého z nich zvlášť: srovnala pozvánkové kódy se záznamy DNA a ladným gestem každému ukázala cestu k baru a stolům se studeným občerstvením. „Pan Joseph Severn?“ ujistil se průvodce zdvořile. „Ano,“ zalhal jsem. Jmenoval jsem se teď tak, ale nikdy jsem Josephem Severnem nebyl. „Vrchní administrátorka Gladstonová by se s vámi večer stále ráda setkala. Až bude mít na schůzku čas, budete o tom zpraven.“ „Výborně.“ „Pokud byste zatoužil po občerstvení nebo zábavě, které by nebyly k dispozici, postačí pronést přání nahlas a pozemní kontrolní zařízení se je budou snažit splnit.“ Přikývl jsem, usmál se a průvodce opustil. Než jsem vyšel tucet schodů, obrátil se k dalším hostům, přicházejícím od rampy terminálu.

Ze své výhodné pozice na nízkém pahorku jsem pozoroval, jak po pečlivě zastřiženém trávníku korzuje několik tisícovek hostů a mnozí z nich se procházejí mezi houštinami tvarovaných keřů. Na plochý trávníček, – 13 –

Simmons2-zlom.qxd24.10.20189:28Stránka14

DAN SIMMONS

na němž jsem stál, dopadal stín stromů kolem řeky; o něco výše se rozprostíraly úzkostlivě geometricky upravené zahrady a za nimi se tyčil impozantní masiv Vládního domu. Na vzdáleném patiu hrála kapela a její zvuk byl přenášen skrytými reproduktory i do nejvzdálenějších koutů Jeleního parku. V dálce se z Brány snášel nepřetržitý proud éemvéček. Pár vteřin jsem pozoroval, jak se na nástupišti poblíž terminálu pro pěší vyloďují jejich pestře odění pasažéři. Rozmanitost létacích strojů mě fascinovala; večerní světlo se neodráželo jen od kapot standardních Vikkenů, Altzů a Sumater, ale i od rokokových palub levitačních bárek a kovových trupů starodávných kocábek, které byly kuriozitami už za časů, kdy ještě existovala Stará Země.

Scházel jsem po dlouhém, pozvolném svahu vedoucím k řece Tethys; prošel jsem kolem doku, kde se z útrob neuvěřitelné kolekce říčních plavidel řinuli cestující. Tethys, jediná řeka tekoucí celou Sítí, protínala permanentními Branami více než dvě stě planet a měsíců. Lidé, kteří žili u jejích břehů, patřili k nejzámožnějším v Hegemonii. Dokazovala to vozidla na řece: velké křižníky opatřené cimbuřím, koráby s mohutnými plachtami a pětiřadé čluny – mnohé mohly zjevně fungovat i jako vznášedla; nákladné hausbóty, některé očividně s vlastními Branami; malé plovoucí ostrovy, importované z oceánů Maui-Dohody; sportovní předhidžrové rychločluny a ponorky; celá škála ručně vyřezávaných námořních éemvéček z Vektoru Renesance a pár nejnovějších všeúčelových jacht, jejichž tvary se skrývaly pod lesklými kupolemi silových polí.

Hosté, kteří z těchto plavidel vystupovali, byli stejně pompézní jako jejich vozidla: škála stylů sahala od konzervativních večerních obleků z doby před Hidžrou na tělech, jež se očividně nikdy nepodrobila Poulsenově terapii, až po vrcholnou módu TC2 z posledního týdne, zavěšenou na postavách, které tvarovali nejslavnější genetici Sítě. Pak jsem se vydal k dlouhému stolu a zastavil se u něj právě na tak dlouho, abych si stačil zaplnit tác pečeným hovězím, salátem, filety z nebeských olihní, parvatským kari a čerstvě upečeným chlebem.

Když jsem si u zahrad našel místo k sezení, měkké podvečerní světlo přešlo v soumrak a začaly vycházet hvězdy. Světla blízkého města a Správního komplexu byla kvůli armádní přehlídce toho dne ztlumena a noční obloha Centra Tau Ceti byla nejjasnější za několik století.

O kousek dál stojící žena na mě pohlédla a usmála se. „My dva jsme se už určitě potkali.“ – 14 –

Simmons2-zlom.qxd24.10.20189:28Stránka15

PÁ D H Y P E R I O N U

Opětoval jsem její úsměv a byl jsem si jistý, že to není pravda. Byla velmi atraktivní, asi dvakrát tak stará jako já; mohlo jí táhnout na šedesát standardních let, ale na pohled byla mladší než já v šestadvaceti – díky penězům a Poulsenovi. Kůži měla tak světlou, že byla skoro průhledná. Vlasy měla spletené do copu. Ňadra, která její šaty z jemné látky spíše odhalovaly než halily, byla dokonalá. V očích se jí zračila krutost. „Možná ano,“ odpověděl jsem, „i když se to zdá nepravděpodobné.

Jmenuji se Joseph Severn.“ „Jistě,“ odtušila. „Jste umělec!“ Nebyl jsem umělec. Byl jsem… kdysi dávno… básník. Ale podle Severnovy totožnosti, již jsem užíval od smrti svého reálného předobrazu a svého znovuzrození, které se odehrálo před rokem, jsem umělcem byl.

Stálo to tak v mé složce založené ve Velkém sněmu. „Vzpomínám si na vás,“ usmála se ona dáma. Lhala. Použila své komlogové implantáty, aby získala přístup do datasféry.

Já jsem přístup do datasféry nepotřeboval… Přístup jsem považoval za neohrabané, nadbytečné slovo, jímž jsem navzdory jeho stáří opovrhoval.

V duchu jsem zavřel oči a byl jsem uvnitř, v datasféře, a proplouval povrchovými bariérami Velkého sněmu, vklouzával pod vlny svrchních dat a sledoval světélkující pruh jejího přístupového vlákna, mířícího daleko do setmělých hloubek „bezpečného“ informačního toku. „Jmenuji se Diana Philomelová,“ představila se. „Můj manžel je regionálním ředitelem dopravy na Sol Draconi Septem.“ Přikývl jsem a potřásl nabízenou rukou. Nijak se nezmínila o faktu, že než jej jeho političtí ochránci vyslali na Sol Draconi, byl její manžel hlavounem v odborech škrabačů plísní na Bráně nebes… nebo že si kdysi nechala říkat Macatá Dinee a dělala kurtizánu ouřadům na Středožumpních pustinách… ani že byla dvakrát ve vězení za zneužívání kouzla vzpomínek, přičemž v druhém případě vážně zranila lékaře sociálního centra… ani že v devíti letech otrávila svého nevlastního bratra poté, co jí pohrozil, že jejímu otčímovi řekne, že se schází s horníkem z Ploché bažiny jménem… „Rád vás poznávám, paní Philomelová.“ Ruku měla horkou. Držela mou dlaň o nepatrný okamžik déle, než přikazuje konvence. „Není to vzrušující?“ vydechla. „Co?“ Do rozmáchlého gesta zahrnula noc, zářící glóby, které právě vycházely, zahrady i davy. „Ach – večírek, válka, všechno.“ – 15 –

Simmons2-zlom.qxd24.10.20189:28Stránka16

DAN SIMMONS

Usmál jsem se, přikývl a vychutnával si pečené hovězí. Bylo upečené na krvavo a docela chutné, ale mělo v sobě slanost lusuských klonových kádí.

Olihně byly podle všeho pravé. Přišel číšník se šampaňským a já ho zkusil. Hrůza. Kvalitní víno, skotská a káva – tři komodity, které se po smrti Staré Země nepodařilo nahradit. „Myslíte, že je ta válka nutná?“ zeptal jsem se. „To si sakra pište.“ Diana Philomelová sice otevřela ústa, ale odpověděl její manžel. Vynořil se odkudsi zezadu a posadil se ke stolu z falešného dřeva, u nějž jsme jedli. Byl to velký chlap, přinejmenším o jeden a půl stopy vyšší než já. Jenže já jsem malý. Má paměť říká, že jsem kdysi napsal verše, jimiž jsem se vysmíval sám sobě. „John Keats bude mít malý hrob, zvící jen pět stop,“ stálo v nich, i když měřím pět stop a jeden palec, takže za Napoleona a Wellingtona, kdy byla průměrná výška pět stop šest palců, nebyla má malá postava tak nápadná – ale teď, kdy je při běžném g průměr mezi šesti stopami a skoro sedmi, jsem směšně prťavý. Na první pohled nemám muskulaturu ani kostru, abych mohl tvrdit, že pocházím ze světů s vysokým g, takže jsem pro všechny prostě jen malý. (Své myšlenky jsem vyjádřil v jednotkách, ve kterých myslím… ze všech změn, kterým jsem se musel od svého znovuzrození v Síti přizpůsobit, je myšlení v metrické soustavě nejtěžší. Někdy se o to odmítám pokoušet.) „Proč je válka nutná?“ zeptal jsem se Dianina manžela Hermunda Philomela. „Protože si o to zatraceně koledujou,“ zavrčel velký muž. Byl to ten typ, co skřípe zubama a křiví tvář. Neměl skoro žádný krk a pod kůží mu prosvítaly vousy, které očividně vzdorovaly depilaci, břitvě i žiletce. Ruce měl o polovinu širší než já a mnohem silnější. „Aha,“ pronesl jsem. „Ti zatracení Vyvrženci si o to sakra koledujou,“ zopakoval a vychutnával si převahu, kterou nade mnou měl. „Ojebávali nás na Bressii a teď nás ojebávají na… v… jak se to…“ „Soustava Hyperion,“ napověděla jeho žena a nespouštěla ze mne oči. „Jo,“ přisvědčil její pán a manžel, „v soustavě Hyperion. Ojebávají nás, a my tam teď vletíme a ukážeme jim, že to Hegemonie nestrpí. Jasný?“ Paměť mi říkala, že mě kdysi poslali na enfieldskou Akademii Johna Clarka a tam že bylo takových přiblblých, nemotorných a uřvaných surovců jako on více. Nejdřív jsem se jim vyhýbal nebo jsem jim podlézal.

Když mi umřela matka, když se svět změnil, chodil jsem za nimi s ka– 16 –

Simmons2-zlom.qxd24.10.20189:28Stránka17

PÁ D H Y P E R I O N U

meny v pěstičkách, a i když mě zbili tak, že mi tekla krev z nosu a viklaly se mi zuby, vždy jsem vstal ze země a znovu se na ně vrhl. „Rozumím,“ kývl jsem smířlivě. Tác jsem měl prázdný. Pozvedl jsem zbytek nechutného šampaňského, abych připil Dianě Philomelové. „Namalujte mě,“ pronesla. „Prosím?“ „Namalujte mě, pane Severne. Jste umělec.“ „Malíř,“ vzpamatoval jsem se a bezmocně zagestikuloval. „Obávám se, že nemám čím.“ Diana Philomelová hmátla svému muži do kapsy saka a podala mi světelné pero. „Namalujte mě. Prosím.“ Namaloval jsem ji. Portrét nabíral ve vzduchu tvar, jeho linky stoupaly, klesaly a stáčely se do sebe jako neonová vlákna v nitkovité skulptuře.

Kolem nás se shlukl malý dav čumilů. Když jsem skončil, ozval se tichý potlesk. Kresba nebyla špatná. Zachytil jsem dlouhou, smyslnou křivku krku, vysokou hradbu spletených vlasů, vystupující lícní kosti… dokonce i jemný, dvojsmyslný lesk očí. Byl jsem tak dobrý, jak jen jsem mohl být po kúře RNA a po lekcích, jimiž jsem byl na novou personifikaci připravován. Opravdový Joseph Severn by odvedl lepší práci… a také že odvedl. Vzpomínám si, jak si mě skicoval, když jsem umíral.

Paní Diana Philomelová se spokojeně rozzářila. Pan Hermund Philomel se mračil.

Ozval se výkřik: „Tamhle jsou!“ Dav zamručel, vydechl a ztichl. Svítící glóby a zahradní světla zmatněly a pohasly. Tisícovky hostí zvedly zraky k nebesům. Vymazal jsem kresbu a zastrčil světelné pero Hermundovi zpět do saka. „To je armáda,“ vysvětlil seriózně vyhlížející starší muž v černé uniformě Kosmických jednotek. Pozvedl nápoj a naklonil se k mladé ženě, která mu dělala doprovod. „Právě otevřeli Bránu. První projdou průzkumníci, za nimi eskorta bitevních lodí.“ Vojenská Brána nebyla z místa, na němž jsme stáli, vidět. Představoval jsem si, že bude vypadat nanejvýš jako pravoúhlá trhlina ve hvězdné obloze. Ale oheň trysek průzkumných lodí byl jasně viditelný – nejdříve jako tok ohně nebo růžice šířící se do všech stran a pak, když lodě zažehly hlavní pohon, vypnutý během průletu cislunární dopravní oblastí soustavy Tau Ceti, jako žhnoucí komety. Když se nad námi zhmotnily bitevní lodě, ozval se další kolektivní vzdech. Oheň z jejich trysek byl stokrát delší – 17 –

Simmons2-zlom.qxd24.10.20189:28Stránka18

DAN SIMMONS

než u průzkumných lodí. Noční obloha TC2 byla protkána rudozlatými pruhy.

Někdo začal tleskat a během pár vteřin burácel poli, trávníky a upravenými zahradami Vládního domu mohutný aplaus a chraptivé jásání. To vybraně oblečený dav miliardářů, vládních úředníků a aristokratů ze stovky světů zapomněl na vše vyjma šovinismu a válkychtivosti, které se po půldruhém století dřímoty znovu probraly k životu.

Já jsem netleskal. Bez povšimnutí ostatních jsem pozdvihl číši k přípitku – ne na počest paní Philomelové, ale abych oslavil stupiditu vlastní rasy – a dopil zbytek šampaňského. Nestálo za nic.

Do soustavy se již přenesly nejdůležitější lodě flotily. Po letmém dotyku datasféry – jejíž povrch se zmítal informačními rázy tak, že připomínal rozbouřené moře – jsem se dozvěděl, že hlavní část vesmírné armády Kosmických jednotek je složena z více než stovky obrovských hyperprostorových lodí; matně černých útočných křižníků ve tvaru kopí s nosníky zbraní připevněnými na spodku trupu; velitelských lodí 3-K, nádherných a neohrabaných jako meteory z černých krystalů; cibulovitých torpédoborců, připomínajících přerostlé bitevní lodě, jimiž také byly; obranných hlídkových lodí, které nesly více energie než hmoty a jejichž mohutná silová pole byla nyní nastavena na maximální odraz, takže vypadala jako zářivá zrcadla, odrážející Tau Ceti a stovky ohnivých stop, které plály po celé obloze; rychlých křižníků, pohybujících se mezi pomalejšími plavidly jako žraloci; hřmících transportérů bojových oddílů, které přenášely ve svých zónách s nulovým g tisíce námořních pěšáků Kosmických jednotek; a nakonec tuctů podpůrných lodí – fregat, rychlých útočných stíhaček, automatických torpédonosičů, spojařských tachykomových lodí a samotných přenosových lodí s Bránou: mohutných dvanáctistěnů s přízračnými šiky antén a sond.

Všude kolem flotily se – v bezpečné vzdálenosti udržované dopravním dispečinkem – blyštěly jachty, sluneční plachetnice a soukromé vnitrosoustavové lodě, jejichž plachty chytaly sluneční svit a vrhaly odlesky armádní slávy.

Hosté Vládního domu tleskali a jásali. Muž v černé uniformě Kosmických jednotek tiše vzlykal. Kamery a širokopásmové záznamníky umístěné nedaleko od nás přenášely tento moment do každého světa Sítě a – přes tachykomy – do desítek světů, které do Sítě nepatřily.

Potřásl jsem hlavou a zůstal sedět.

– 18 –

Simmons2-zlom.qxd24.10.20189:28Stránka19

PÁ D H Y P E R I O N U

„Pan Severn?“ Nade mnou stál příslušník ochranky. „Ano?“ Kývl směrem k vládní budově. „Vrchní administrátorka Gladstonová vás očekává.“

– 19 –

Simmons2-zlom.qxd24.10.20189:28Stránka20

Jako by každý věk plný svárů a nebezpečí plodil vůdce určené právě jen pro onen věk, politické velikány, jejichž nepřítomnost se při zpětném pohledu, když je historie již zapsána, zdá nepředstavitelná. Meina Gladstonová byla právě takovým vůdcem našeho Posledního věku, ačkoli tenkrát se nikomu ani nesnilo, že pro sepsání jejího pravdivého příběhu a příběhu jejího věku zbudu jen já.

Gladstonovou tolikrát srovnávali s klasickou postavou Abrahama Lincolna, že když mě k ní konečně uvedli, trochu mě překvapilo, že na sobě nemá černý frak a cylindr. Vrchní administrátorka Senátu a hlava vlády, sloužící sto třiceti miliardám lidí, byla oblečena do šedého kostýmu z jemné vlny – kalhot a blůzy, které byly na manžetách a švech zdobené lehkým nádechem červeného lemování. Nepřipadalo mi, že by vypadala jako Abraham Lincoln… ani jako Alvarez-Temp, další starověký hrdina, v němž tisk rád nacházíval jejího dvojníka. Připadala mi jako stará dáma.

Meina Gladstonová byla sice vysoká a hubená jako Lincoln, tvář ale měla spíše jako orlice: nos ve tvaru zobáku, ostré lícní kosti, široká, výmluvná ústa s úzkými rty a šedé, krátce střižené vlasy, které doopravdy připomínaly peří. Pro mne bylo ale na Meině Gladstonové nejvýraznější jedno: velké, hnědé a nekonečně smutné oči.

Nebyli jsme sami. Byl jsem uveden do dlouhé, matně osvětlené místnosti, jejíž stěny pokrývaly dřevěné police se stovkami tištěných knih.

Dlouhý holorám, který nahrazoval okno, nabízel pohled do zahrady: shromáždění se rozcházelo. V přibližném půlkruhu, v jehož vrcholu byl stůl Gladstonové, stál nebo seděl tucet mužů a žen. Vrchní administrátorka stála ležérně nakloněná ke stolu, o který se opírala vahou svého trupu, ruce měla založené. Když jsem vstoupil, vzhlédla. „Pan Severn?“ „Ano.“ „Děkuji, že jste přišel.“ Ten hlas jsem znal z tisíců debat na Velkém sněmu: témbr zocelený věkem, tón jemný jako drahý likér. Její dialekt byl slavný – – 20 –

Simmons2-zlom.qxd24.10.20189:28Stránka21

PÁ D H Y P E R I O N U

šlo o směs dokonalé syntaxe a téměř zapomenutého rytmu angličtiny z doby před Hidžrou, která se už vyskytuje jen v oblastech říční delty na její rodné planetě Patawpha. „Pánové a dámy, představuji vám pana Josepha Severna.“ Pár členů skupiny pokývalo hlavou, očividně v rozpacích nad tím, proč tu vůbec jsem. Gladstonová už mě dál nepředstavovala, já se ale dotkl datasféry, abych zjistil, kdo jsou ostatní: tři členové kabinetu včetně ministra obrany; dva velitelé ze štábu Kosmických jednotek; dva poradci Gladstonové; čtyři senátoři včetně vlivného senátora Kolčeva; a projekce člena rady Technojádra, známého jako Albedo. „Pan Severn sem byl pozván, aby do našeho jednání vnesl umělecký náhled,“ prohlásila Vrchní administrátorka Gladstonová.

Generál pozemních jednotek Morpurgo se posupně zasmál. „Umělecký náhled? Při vší úctě, paní Vrchní administrátorko, co to má u všech čertů znamenat?“ Gladstonová se usmála. Místo odpovědi se otočila na mne. „Co si myslíte o přehlídce armády, pane Severne?“ „Pěkné,“ opáčil jsem.

Generál Morpurgo znovu vydal stejný zvuk. „Pěkné? On se dívá na největší koncentraci palebné síly ve vesmíru v historii galaxie a pak si prohlásí, že je to pěkné?“ Obrátil se k dalšímu vojákovi a zavrtěl hlavou. Úsměv Vrchní administrátorky se nijak nezměnil. „A co válka? Máte nějaký názor na naši snahu zachránit Hyperion před vyvrženeckými barbary?“ „Je to pitomost,“ odpověděl jsem.

V místnosti se rozhostilo naprosté ticho. Podle aktuálního stavu průběžného hlasování na Velkém sněmu se rozhodnutí Gladstonové bojovat a nepřenechat koloniální svět Hyperionu Vyvržencům těšilo osmadevadesátiprocentní podpoře. Politická budoucnost Vrchní administrátorky závisela na pozitivním výsledku konfliktu. Všichni muži a ženy v místnosti se podíleli na formulaci politiky Vrchní administrátorky, jejím rozhodnutí spustit invazi a organizaci logistiky. Ticho bylo nesnesitelné. „Proč je to pitomost?“ zeptala se Gladstonová vlídně.

Pozvedl jsem pravou ruku. „Hegemonie během své sedmisetleté existence nikdy neválčila,“ vysvětlil jsem. „Je bláznivé podrobovat základy její stability takovéto zkoušce.“ „Prý neválčila!“ vykřikl generál Morpurgo. Zaťal si mohutné ruce do kolen. „A co k čertu podle vás bylo Glennon-Heightovo povstání?“ – 21 –

Simmons2-zlom.qxd24.10.20189:28Stránka22

DAN SIMMONS

„Povstání,“ odpověděl jsem. „Vzpoura. Policejní zásah.“ Senátor Kolčev vycenil zuby v úsměvu, v němž se nezračilo žádné pobavení. Byl z Lusu a tedy svalnatější než lidé. „Nasazení flotily,“ ucedil. „Půl milionu mrtvých, dvě divize Kosmických jednotek musely bojovat víc než rok. Tomu říkáte policejní zásah, synu?“ Mlčel jsem.

Leigh Hunt, starší, souchotinářsky vyhlížející muž, jenž býval označován za nejbližšího poradce Gladstonové, si odkašlal. „Ale to, co říká pan Severn, je zajímavé. V čem vidíte rozdíl mezi tímhle… ehm… konfliktem a válkami s Glennon-Heightem, pane?“ „Glennon-Height byl původně důstojníkem Kosmických jednotek,“ odpověděl jsem s vědomím, že oznamuji něco, co je jasné. „Vyvrženci jsou po staletí neznámou veličinou. Síly rebelů byly známy a jejich potenciál se dal snadno odhadnout. Roje Vyvrženců se zdržují mimo Síť už od Hidžry. Glennon-Height zůstával uvnitř Protektorátu a přepadal světy, které byly nejvíce dva měsíce časového dluhu daleko; Hyperion je od Parvati, nejbližšího postu Sítě, tři roky.“ „Myslíte si, že nás to nenapadlo?“ ucedil generál Morpurgo. „A co bitva o Bressii? Tam jsme už Vyvržence porazili. To nebylo žádné… povstání.“ „Ticho, prosím,“ požádal Leigh Hunt. „Pokračujte, pane Severne.“ Znovu jsem pokrčil rameny. „Základním rozdílem je, že v tomto případě máme co do činění s Hyperionem.“ Senátorka Richeauová, jedna z přítomných žen, pokývla hlavou, jako bych se právě dokonale odhalil. „Vy se bojíte Štíra. Patříte k Církvi konečného vykoupení?“ „Ne. Nejsem členem kultu Štíra.“ „Tak co jste zač?“ dožadoval se Morpurgo. „Malíř,“ zalhal jsem.

Leigh Hunt se usmál a obrátil se ke Gladstonové. „Souhlasím, že tuhle perspektivu potřebujeme, abychom vystřízlivěli, paní Vrchní administrátorko,“ mávl rukou k oknu a holoobrazu, na němž byl dosud aplaudující dav, „ale i když náš umělecký přítel nanesl důležité postřehy, všechny jsme už plně probrali a zvážili.“ Senátor Kolčev si odkašlal. „Nerad mluvím o samozřejmostech, zvlášť když je očividně všichni hodlají ignorovat, ale prošel tento… džentlmen… patřičnou bezpečnostní kontrolou, nutnou k přítomnosti na takovém jednání?“ – 22 –

Simmons2-zlom.qxd24.10.20189:28Stránka23

PÁ D H Y P E R I O N U

Gladstonová přikývla a předvedla jemný úsměv, který se snažilo zachytit nesčetně karikaturistů. „Pan Severn byl pověřen Ministerstvem umění, aby během několika příštích dní nebo týdnů pořídil sérii mých kreseb.

Předpokládají, že budou mít historický význam a možná podle nich vznikne i oficiální portrét. Tak či tak, panu Severnovi byla udělena zlatá prověrka stupně T, takže před ním můžeme mluvit naprosto otevřeně.

Také si vážím jeho upřímnosti. Nicméně jeho příchod předznamenává, že naše setkání dospělo ke konci. Připojím se k vám v řídicím středisku zítra v 8.00, těsně než se flotila přenese do prostoru Hyperionu.“ Skupina se vzápětí rozešla. Když mě míjel generál Morpurgo, zamračil se. Senátor Kolčev na mne pohlédl s jistou zvědavostí. Radní Albedo se jen rozplynul do prázdna. Jediný, kdo kromě mne a Gladstonové zůstal, byl Leigh Hunt. Udělal si pohodlí a přehodil jednu nohu přes postranici nesmírně drahocenného předhidžrového křesla. „Posaďte se,“ vybídl mě.

Pohlédl jsem na Vrchní administrátorku, která se usadila na židli za masivním stolem. Přikývla. Sedl jsem si na židli s rovným opěradlem, kterou předtím zabíral generál Morpurgo. Vrchní administrátorka Gladstonová se zeptala: „Opravdu si myslíte, že obrana Hyperionu je pitomost?“ „Ano.“ Gladstonová natáhla prsty a poklepala se po spodním rtu. Na okně za ní byla vidět armádní oslava, která dále tiše pokračovala. „Pokud chováte nějakou naději, že byste se mohl spojit se svým… ehm… protějškem,“ poznamenala, „mělo by být hyperionské tažení ve vašem zájmu.“ Mlčel jsem. Výhled se posunul, takže byla vidět noční obloha, která dosud plála stopami po tryskových plynech. „Přinesl jste si potřeby ke kreslení?“ zeptala se Gladstonová.

Vytáhl jsem tužku a malý skicák, které jsem před Dianou Philomelovou zapřel. „Kreslete, zatímco budeme mluvit,“ řekla Meina Gladstonová.

Začal jsem. Načrtl jsem uvolněnou, téměř zhroucenou postavu, načež jsem se přesunul k detailům obličeje. Její oči mě přitahovaly.

Matně jsem si uvědomoval, že na mě Leigh Hunt upřeně hledí. „Joseph Severn,“ pronesl. „Zajímavá volba jména.“ Rychlými, rozmáchlými čarami jsem dodal výraz vysokému čelu Vrchní administrátorky Gladstonové a jejímu silnému nosu. „Víte, proč lidem naskakuje z kybridů husí kůže?“ zeptal se Hunt.

– 23 –

Simmons2-zlom.qxd24.10.20189:28Stránka24

DAN SIMMONS

„Ano,“ odpověděl jsem. „Syndrom Frankensteinovy příšery. Strach z čehokoli, co vypadá jako člověk, ale člověk to úplně není. Myslím, že to byl pravý důvod, proč byli androidi postaveni mimo zákon.“ „Hmm,“ souhlasil Hunt. „Ale kybridi jsou úplně lidští, ne?“ „Geneticky ano,“ přitakal jsem. Přistihl jsem se, jak myslím na svou matku a vzpomínám na dobu, kdy byla nemocná a já jsem jí předčítal.

Myslel jsem na bratra Toma. „Ale jsou také součástí Jádra,“ prohlásil jsem. „A to odpovídá popisu ‚ne tak úplně lidský‘.“ „A vy jste součástí Jádra?“ zeptala se Meina Gladstonová a obrátila se ke mně. Načal jsem novou skicu. „Ne doopravdy. Mohu volně cestovat oblastmi, do kterých jsem vpuštěn, ale podobá se to spíš přístupu do datasféry než opravdové osobnosti Jádra.“ Její obličej byl z tříčtvrtečního profilu zajímavější, ale oči měla působivější, když jste je viděli zpříma. Pracoval jsem na spleti vrásek, vycházejících z očních koutků. Meina Gladstonová si očividně nikdy Poulsenovu terapii nedopřála. „Kdyby bylo možné mít před Jádrem tajemství,“ prohlásila Gladstonová, „bylo by bláhové umožnit vám volný přístup na porady vlády. Za tohoto stavu…“ Spustila ruce a posadila se. Otočil jsem na další stránku. „Za tohoto stavu,“ pokračovala, „máte informace, které potřebuji. Je pravda, že můžete číst v mysli svého protějšku, první vzkříšené personifikace?“ „Ne,“ odpověděl jsem. Zachytit komplikovanou souhru vrásek a svalů v koutcích jejích úst bylo dost obtížné. Snažil jsem se ji naskicovat a pokračovat energickou bradou a stínováním oblasti pod dolním rtem.

Hunt se zakabonil a pohlédl na Vrchní administrátorku. Gladstonová znovu spojila ruce špičkami prstů. „Vysvětlete to,“ požádala.

Vzhlédl jsem od kresby. „Sním. Obsahy snů podle všeho korespondují s událostmi, které se dějí v okolí osoby nesoucí implantát předešlé keatsovské persony.“ „Ženy jménem Brawne Lamia,“ ozval se Leigh Hunt. „Ano.“ Gladstonová přikývla. „Takže původní Keatsova osobnost, o které se myslelo, že byla zabita na Lusu, je ještě naživu?“ Odmlčel jsem se. „Ono to… on… je při vědomí,“ odpověděl jsem nakonec. „Víte, že substrát primární osobnosti byl vyextrahován z Jádra, a to nejspíše samotným kybridem, a pak implantován do Schrönovy smyčky, biopřípojky, kterou má Lamia zabudovanou v hlavě.“ – 24 –

Simmons2-zlom.qxd24.10.20189:28Stránka25

PÁ D H Y P E R I O N U

„To ano,“ namítl Hunt, „ale faktem je, že jste s Keatsovou personou v kontaktu a skrze něj s poutníky ke Štírovi.“ Rychlými, tmavými čarami jsem udělal temné pozadí, které dodalo skice Gladstonové více hloubky. „Vlastně nejsem,“ prohlásil jsem. „Zdají se mi sny o Hyperionu, jež vaše tachykomové spojení potvrdilo jako reálné události. Nemohu komunikovat ani s pasivní Keatsovou personou, ani s jejím hostitelem nebo jinými poutníky.“ Vrchní administrátorka Gladstonová zamrkala. „Jak víte o tachykomovém spojení?“ „Konzul pověděl ostatním poutníkům o schopnosti svého komlogu přenášet tachykomovým vysílačem zprávy na loď. Řekl jim to těsně předtím, než sešli do údolí.“ Na jejím hlase byla znát léta právnické praxe, kterou vykonávala před vstupem do politiky. „A jak reagovali na konzulovo prozrazení?“ Zastrčil jsem tužku do kapsy. „Věděli, že mezi sebou mají špiona. Sami jste jim to řekli.“ Gladstonová rychle pohlédla na svého poradce. Hunt měl ve tváři prázdný výraz. „Jste-li s nimi ve styku,“ řekla, „pak víte, že od chvíle, co opustili pevnost Chronos a vydali se k Hrobkám času, nemáme žádné zprávy.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Včerejší sen skončil, právě když dorazili do údolí.“ Meina Gladstonová povstala, přešla k oknu, zvedla ruku a obraz zčernal. „Takže nevíte, je-li někdo z nich ještě naživu?“ „Ne.“ „V jakém byli stavu, když jste naposled… snil?“ Hunt na mne hleděl ještě upřeněji než předtím. Meina Gladstonová k nám byla otočena zády a dívala se na černou obrazovku. „Všichni poutníci byli naživu,“ odpověděl jsem, „snad s výjimkou Heta Masteena, Pravého hlasu Stromu.“ „Byl mrtvý?“ „Před dvěma dny zmizel z větrovozu na Moři trávy, jen pár hodin poté, co průzkumníci Vyvrženců zničili stromoloď Yggdrasill. Ale krátce předtím, než poutníci sestoupili z Chronosu, spatřili, jak pískem k Hrobkám míří zahalená postava.“ „Het Masteen?“ zeptala se Gladstonová.

Pozvedl jsem ruku. „Myslí si to. Ale nejsou si jisti.“ „Řekněte mi o ostatních,“ požádala mne Vrchní administrátorka.

– 25 –

Simmons2-zlom.qxd24.10.20189:28Stránka26

DAN SIMMONS

Zhluboka jsem se nadechl.

Ze snů jsem věděl, že Gladstonová znala z poslední pouti za Štírem přinejmenším dva lidi: otce Brawne Lamie, se kterým kdysi společně vykonávali mandát senátora, a konzula Hegemonie, jenž byl jejím zástupcem při tajném vyjednávání s Vyvrženci. „Otec Hoyt zažívá velké bolesti. Vyprávěl jim o kruciformu. Konzul přišel na to, že i Hoyt jeden nese… vlastně dva – svůj a otce Duré.“ Gladstonová přikývla. „Takže stále ještě nese parazita vzkříšení?“ „Ano.“ „Tíží jej cestou do štířího hnízda více?“ „Myslím, že ano.“ „Pokračujte.“ „Básník Silenus byl po většinu času opilý. Je přesvědčen, že vývoj událostí předznamenává a určuje jeho nedokončená báseň.“ „Na Hyperionu?“ otázala se Gladstonová, stále ještě otočená zády. „Všude,“ odpověděl jsem.

Hunt pohlédl na šéfku výkonné moci a pak na mě. „Je Silenus šílený?“ Opětoval jsem pohled, ale neodpověděl jsem. Popravdě řečeno jsem to nevěděl. „Pokračujte,“ zopakovala Gladstonová. „Plukovníka Kassada neopustily jeho dvě posedlosti; pořád chce najít ženu jménem Moneta a zabít Štíra. Uvědomuje si, že by ti dva mohli být totéž.“ „Je ozbrojen?“ Gladstonová mluvila velmi potichu. „Ano.“ „Pokračujte.“ „Sol Weintraub, učenec z Barnardovy planety, doufá, že se dostanou do hrobky zvané Sfinga, dříve než –“ „Promiňte,“ přerušila mne Gladstonová, „je s ním ještě jeho dcera?“ „Ano.“ „A jak je teď Rachel stará?“ „Myslím, že pět dní.“ Zavřel jsem oči, abych se rozpomněl na detaily snu z předchozí noci. „Ano,“ potvrdil jsem. „Pět dní.“ „A stále stárne časem nazpět?“ „Ano.“ „Pokračujte, pane Severne. Povězte mi prosím o Brawne Lamii a konzulovi.“ – 26 –

Simmons2-zlom.qxd24.10.20189:28Stránka27

PÁ D H Y P E R I O N U

„Lamia vykonává přání svého dřívějšího klienta… a milence. Keatsova persona měla pocit, že se musí střetnout se Štírem. Lamia to chce udělat za ni.“ „Pane Severne,“ začal Leigh Hunt, „vy mluvíte o ‚Keatsově personě‘, jako by s vámi nijak nesouvisela…“ „Později, Leighu, prosím,“ vmísila se Meina Gladstonová. Obrátila se ke mně. „Zajímá mě konzul. Prozradil ostatním důvod, proč… proč se připojil k pouti?“ „Ano.“ Gladstonová a Hunt čekali. „Konzul jim vyprávěl o své babičce. Ženě jménem Siri, která před více než půl stoletím zahájila povstání na Maui-Dohodě. Řekl jim o smrti své rodiny během boje o Bressii a odhalil svá tajná setkání s Vyvrženci.“ „To je vše?“ zeptala se Gladstonová. Pohled jejích hnědých očí byl velmi napjatý. „Ne,“ odpověděl jsem. „Konzul jim řekl, že byl tím, kdo spustil přístroj Vyvrženců, a tak urychlil otevření Hrobek času.“ Hunt se v křesle vzpřímil a spustil nohu z postranice. Gladstonová viditelně zhluboka nadechla. „A to je všechno?“ „Ano.“ „Jak ostatní reagovali na jeho… zradu?“ Odmlčel jsem se a pokusil se z chaotických vzpomínek zrekonstruovat svůj sen v uspořádané podobě. „Někteří byli rozčílení. Ale nikdo z nich v tuto chvíli necítí přílišnou loajalitu k Hegemonii. Rozhodli se pokračovat. Myslím, že všichni poutníci cítili, že o trestu by měl rozhodnout Štír a ne lidská moc.“ Hunt udeřil pěstmi do opěradla křesla. „Kdyby byl konzul tady,“ vyštěkl, „potázal by se s jinou.“ „Tiše, Leighu.“ Gladstonová přešla ke stolu a dotkla se několika papírů, které na něm ležely. Všechna světla komunikačních linek netrpělivě žhnula. Udivovalo mě, že se mnou v takovéto chvíli dokáže mluvit tak dlouho. „Děkuji vám, pane Severne,“ prohlásila. „Chci, abyste s námi strávil pár příštích dnů. Někdo vás zavede do vašeho apartmá v obytném křídle Vládního domu.“ Povstal jsem. „Vrátím se na Esperance pro své věci.“ „Není třeba,“ opáčila Gladstonová. „Byly tady, ještě než jste vstoupil na plošinu terminálu. Leigh vás doprovodí.“ – 27 –

Simmons2-zlom.qxd24.10.20189:28Stránka28

DAN SIMMONS

Přikývl jsem a následoval vysokého muže ke dveřím. „A pane Severne…,“ zavolala Meina Gladstonová. „Ano?“ Vrchní administrátorka se usmála. „Vaší upřímnosti si sice cením,“ prohlásila, „ale od tohoto okamžiku se prosím považujte za dvorního malíře a nic jiného: bez názoru, bez pozornosti, bez řečí. Rozumíme si?“ „Rozumíme, paní Vrchní administrátorko.“ Gladstonová přikývla a upřela pozornost ke světlům na telefonu. „Výborně. Přineste si, prosím, skicák v 8.00 do řídicího střediska.“ Příslušník ochranky, který čekal přede dveřmi místnosti, se mnou vyrazil bludištěm chodeb a kontrolních stanovišť. Hunt na něj zavolal, aby zastavil, a s hlasitým klapotem bot po dlaždicích přešel velikou halou.

Dotkl se mé paže. „Nemyslete si. Víme… ona ví, kdo jste, co jste a koho reprezentujete.“ Podíval jsem se mu do očí a klidně se vyprostil z jeho sevření. „To je dobře,“ odvětil jsem, „protože v tuto chvíli vás mohu ujistit, že já to nevím.“

– 28 –

Simmons2-zlom.qxd24.10.20189:31Strรกnka566

Simmons2-zlom.qxd24.10.20189:31Stránka568

Dan Simmons Pád Hyperionu Z anglického originálu The Fall of Hyperion, vydaného nakladatelstvím Bantam Spectra v New Yorku roku 1995, přeložili David Záleský a Tomáš Zábranský.

Obálka Gary Ruddell.

Grafická úprava Lukáš Tuma.

Sazba Petr Teichmann.

Odpovědný redaktor Martin Šust.

Jazykový redaktor Filip Krajník.

Jazyková korektura Mirka Jarotková.

Technický redaktor Milan Dorazil.

V roce 2018 vydala nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, www.argo.cz, argo@argo.cz, jako svou 3747. publikaci, 97. svazek edice Fantastika, a Stanislav Juhaňák – Triton, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10, www.tridistri.cz, jako svou 2436. publikaci, 596. svazek v edici Trifid.

Vytiskla Těšínská tiskárna.

Vydání třetí, v nakladatelstvích Argo a Triton první.

ISBN 978-80-257-2644-0 (ARGO) ISBN 978-80-7553-606-8 (Stanislav Juhaňák – TRITON) Knihy nakladatelství Argo distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice. tel. 226 519 400, fax 226 519 387 e-mail: odbyt@kosmas.cz www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetových knihkupectvích www.kosmas.cz a www.tridistri.cz