SVITKY MOSTU Z LONDÝNSKÉHO
JANA MAFFET ŠOUFLOVÁ
KNIHY OD STRAK NA VRBĚ JSOU K DISPOZICI V DISTRIBUČNÍ SÍTI FIRMY SEQOY ANEBO PŘÍMO U NAKLADATELE NA WWW.STRAKY.CZ. PRO BLIŽŠÍ INFORMACE SI MŮŽETE NAPSAT NA STRAKY.NA.VRBE@SEZNAM.CZ. COPYRIGHT © 2014 BY JANA ŠOUFLOVÁ OBÁLKA JANA ŠOUFLOVÁ VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA COPYRIGHT © 2014 BY MICHAEL BRONEC, STRAKY NA VRBĚ TENTO ZNAK JE REGISTROVANÝM ZNAKEM NAKLADATELSVÍ STRAKY NA VRBĚ STRAKY NA VRBĚ SÍDLÍ NA ADRESE HORÁČKOVA 1208/11, PRAHA 4, 140 00 PRVNÍ VYDÁNÍ VYTIŠTĚNO V ČESKÉ REPUBLICE ISBN : 978-80-87364-47-5
SVITKY Z LONDÝNSKÉHO MOSTU
NOVÉ POSTAVY PRVNÍHO SVITKU LORD BALLARD
DULCY COLE
WILL
Stavitel
Obchodník s vlnou
Ralphův syn
GILES
OSBERT MOLLING
BEZNOSÝ DUNCAN
Kormidelník La Godalle
Řezník
Voják stráže
FINCH
MARGERY
DICK
Mladší kormidelník
Řezníkova žena
Chlapec hlídky
JEREMY Z BROMLY
RALPH LONGMAN
KAPITÁN MORISSEY
Chudý rybář
Lichvář
Kapitán Mary Tawy
SVITEK PRVNÍ
PŘÍPAD DESATERA SMRTÍ V podpalubí La Godalle „Nejspíš byl příšerně opilý,“ pronesl jsem rozespale. „Co na to říkáš, Lionete?“ Lionet se místo odpovědi nahnul nad mrtvé tělo zamotané ve spací síti a jemně zavětřil. Nemusel být ani příliš blízko, zápach kořeněného vína smíšený s všudypřítomným potem byl tak silný, že se v podpalubí nedalo vydržet, aniž bych si nepřikryl nos cípem pláště. Když se koroner neměl k řeči, obrátil jsem se na kapitána: „Kdo ho objevil?“ „Ostatní námořníci. Probudilo je hrozné chrčení. Mohlo to být chvíli po půlnoci, protože byl slyšet lodní zvon z lodi Mary Tawy proplouvající Můstkem. Podívej, konstáble, je to velká ztráta, Finch byl můj nejlepší kormidelník, ale chcípnul na chlast. Žádný mord to nebyl, že pane…?“ obrátil se s nadějí na Lioneta, ale vzápětí se znechuceně odvrátil, protože koroner silou páčil námořníkovy čelisti od sebe. „Raději pojď dál.“ Chytil jsem kapitána za tuniku a odtáhl jej stranou. „I kdyby to nebyl mord, nemohu ti dovolit vyplout, dokud se vše neprověří.“ „Thomasi…“ přešel kapitán do osobnějšího tónu, „…jsi přece taky námořník, tak mě chápeš. Za chvíli začne odliv, mám naložený náklad a večer mě čekají ve Whitstable. Povezu biskupa z Canterbury, a když se zdržím, tak už se odtamtud nedostanu. Dovol mi odjet. Až se vrátím, pošlu k tobě všechny, kteří ti k tomu 19
SVITKY Z LONDÝNSKÉHO MOSTU mohou něco říct. Opravdu nemám čas cokoliv řešit. Dost na tom, že i můj druhý kormidelník je namol, a nikdo jiný se kromě mne v ústí Temže nevyzná.“ „Kdo je namol?“ zvedl hlavu Lionet a zpod hustého závoje bílých vlasů se zablyštěly jeho šedé ostré oči plné vášnivého zaujetí. „Mladší kormidelník, Gilles. Spí na palubě a není k probuzení. Jsem si jistý, že byl v hospodě s Finchem, a to měla lodní hlídka zákaz kohokoliv pouštět do přístavu. Museli proklouznout. Včera večer přijelo hodně cestujících z Doveru a moji muži jim pomáhali vykládat náklad.“ „Ví alespoň hlídka, kdy se vrátili?“ „To ano. Gilles se připotácel za tmy po uzavření brány, ale nedalo se s ním mluvit, svalil se do lan přímo na palubě a usnul. Finch dorazil o něco později, hlídka ho chtěla předvést, ale než se dostal do podpalubí, několikrát zvracel, blouznil o mořských pannách a vypadal tak špatně, že ho nechali na pokoji.“ Popošel jsem zpět a zahleděl se na mrtvé tělo. Finch měl žlutou voskovou tvář plnou vrásek a šedavých skvrn, skelné oči s rozšířenými zornicemi v hrůze vytřeštěné, ruce zatnuté do husté houně a provázky sítě zaříznuté hluboko do kůže. „Hola, Lionete, slyšíš mě? Co si o tom myslíš?“ zopakoval jsem otázku, ale než jsem dořekl, dýchal mi koroner do obličeje. „Neřvi, nejsem hluchý. Tak…“ Spletl si prsty a s hlasitým lupnutím je prolomil. „Těžko soudit, žádné vnější příčiny smrti nevidím. Neuškrtil se, třebaže se v záchvatu zamotal, ani se neudávil zvratky jako většina opilců, jazyk zapadlý nemá, přesto vypadá, jako by se udusil. Podívejte se, jak je celý skrčený v křeči. To je dost zvláštní, opilci spíše bývají jako rosol. Kdo ví, mohla ho sžírat nějaká nemoc.“ Bezradně se na mne podíval. „Pane konstáble,“ vyrušil nás tichý hlas. Mezi sítěmi se prodíral můj pobočník Fin. „Šerif se dává poroučet. Máš okamžitě přijít ke kostelu svatého Becketa. Stal se strašlivý mord.“ 20
SVITEK PRVNÍ: PŘÍPAD DESATERA SMRTÍ „Další mrtvola? Dobře, dobře. Jdi napřed a vyřiď, že už jdeme, a ať s ničím nehýbají.“ Povzdechl jsem si, dnešní ráno mělo být klidné a posvátné, jak se na neděli sluší, ale zdálo se, že záměry boží jsou zcela jiné. Vlastně jsem až doteď mohl sladce spát, protože smrt na lodi byla záležitostí správce přístavu Jima Shailarda, jenže ten měl plnou hlavu starostí s nočním vloupáním do celního skladu a požádal mě o pomoc. To, že jsem se ocitl v podpalubí La Godalle, byl jen trest za moji dobrou vůli. Obrátil jsem se na kapitána: „Víš co, tak jeď, ale až se vrátíš, chci mluvit s tím… Jakže se jmenuje?“ „Gilles.“ „Ano, s Gillesem. Kdy připlujete?“ „Zítra touto dobou.“ „Výborně, to stačí. Šerif o všem bude chtít slyšet a v pondělí zasedá jeho dvůr.“ Naposledy jsem se podíval do mrtvých očí starého námořníka a rukou jsem dal koronerovi znamení k odchodu. Cestou k Becketovi Když jsme s Lionetem ráno vstupovali na loď, byla ještě tma a z dálky zněl slabý tón Andělského zvonu oznamující konec noční hlídky a první mši u svatého Thomase. Teď už slabé slunce pronikalo šedivou mlhou zahuštěnou štiplavým kouřem z ohnišť a krbů, hlásný na věži oznamoval druhou hodinu ranní a v ulicích Southwarku bylo živo, jako by se chystal svatojanský jarmark. Prošli jsme úzkým průchodem mezi hrázděnými domy z přístaviště na náměstí před pevností a otevřel se nám pohled skrz bránu do nitra mostu. Těžké kované dveře už byly dokořán a sochy dvou kamenných gryfů shlížely na valící se proud vozů, barevných lidských postav a zvířat. Byl to proud velmi pomalý, protože každý z trhovců musel proclít zboží a každý poutník zaplatit mýtné, často tedy do21
SVITKY Z LONDÝNSKÉHO MOSTU cházelo ke sporům. Šerif sice každý rok vydával svitek určující velmi přesně, kolik má kdo z nákladu zaplatit, ale protože si mnozí strážní nespočítali ani prsty na rukou, vypadal výběr cla spíše jako nekonečná pouliční bitka. Na mostě doprava prořídla, ale cestu nám ztěžovaly díry a praskliny, protože každou chvíli se některá jeho část zřítila, a kde ještě nestálo dřevěné lešení, tam byly provizorně položeny můstky překlenující trhliny. Nezřídka se stávalo, že se do Temže zbořil celý pilíř i s domy a jejich obyvateli. Na druhou stranu trochu riskantní život nad řekou měl i své světlé stránky. Vzduch zde byl mnohem čistší než v Londýně, také ulice zářily jinde nevídanou čistotou a jen málokdy se stalo, že by vám někdo vylil nočník na hlavu. ——— „Nezdá se ti, že je v mostu víc děr než míst, po kterých se dá chodit?“ Lionet pohodil hřívou bílých vlasů a lehce přeskočil další z mnoha škvír, kterou bylo možné zahlédnout pěnící říční tok. Jeho hluboký, lehce nakřáplý hlas téměř zanikal v křiku trhovců a pocestných. „Bodejť by ne, když i poplatky z nájmů jdou na válku,“ povzdechl jsem si. Lionet mě ale se smíchem přerušil: „Tohle není problém městské pokladny, ale neschopného stavitele.“ Lionet se velmi rád navážel do Henryho z Cothamu, přítele a nástupce druhého architekta mostu lorda Andrewa Ballarda. Možná to bylo tím, že Henry studoval v hutích největších francouzských katedrál a všude, kam vstoupil, těšil se posvátné úctě a přízni, zatímco Lionet, který se považoval za chytřejšího, stál hluboko v jeho stínu. Pan Henry si už vytrpěl své a měl tedy nárok na trochu klidu a zasloužené slávy. Podle toho, co jsem slyšel, byl jeho příjezd velmi dramatický. Po cestě do Londýna mu lapkové zabili sluhu, sebrali veškerý majetek a zraněného a polonahého jej nechali ležet u cesty. Naštěstí byl zachráněn a z poslední vůle sira Andrewa Ballarda se stal poručníkem jeho jediné žijící příbuzné, vnučky Elaine Ballardové. 22
SVITEK PRVNÍ: PŘÍPAD DESATERA SMRTÍ „Lionete, Henry je skvělý stavitel, pracuje tu už dlouho, a nikdo si…“ „Pracuje…“ přerušil mě jízlivě, „…to ano, ale otázkou je, jestli most opravuje, nebo spíš boří.“ „O tom se s tebou odmítám bavit. Jsi lékař, co ty můžeš vědět o stavění mostů.“ „Rozhodně víc než ty…“ „Dobře, dobře… Když už jsme u toho boření. Ono se špatně pracuje, když na jedné straně stavíš a z druhé ti dílo ničí.“ Narážel jsem na spor, jenž byl terčem anekdot celého Londýna, ale zároveň nekonečným zdrojem nenávisti. Pokud si někdo přál vymazat most z mapy města, pak to byli muži z cechu převoznického. Legendární byly jejich pokusy o dopravní zácpy. Najímali si lidi, kteří za pár drobných inscenovali hádky a rvačky. Vozy se slámou se často rozpadly v nejužším místě, řetěz na zvedací lávce se tu a tam za podivných okolností utrhl a za zvláště temných nocí bylo slyšet, jak pod pilíři kutají kladiva, ale nikdy se nepodařilo žádného záškodníka chytit. Možná to bylo tím, že půlka převoznických lodí měla černou barvu a za tmy se stávala neviditelnou. Temná flotila patřila muži jménem William Shore. Když jsem poprvé Williama spatřil, připadal mi jako docela milý společník. Nebyl nijak vysoký ani silný, měl hubený obličej, kterému dominovaly obrovské kulaté oči hledící na svět překvapeným naivním pohledem dítěte, a přesto jsem kdesi v hlubinách cítil mysl ostrou jako břit. Překypoval vtipem a bavil společnost poznámkami, ale přitom kolem něj vládla aura napětí. Teprve později jsem pochopil proč. William Shore přijel do Londýna podobně jako já — neznámý muž bez minulosti, a přesto se během několika let díky obratným půjčkám vypracoval na nejbohatšího muže Londýnského mostu. Našlo by se jen málo lidí, od nejprostších až po nejbohatší šlechtice, kteří mu nic nedluží, ať už peníze či laskavost. Mohl se díky sňatku dostat do vyšší společnosti, ale William z nějakého důvodu o pocty ani tituly nestál. Možná dokonce nestál ani o bohat23
SVITKY Z LONDÝNSKÉHO MOSTU ství — jediné, co v něm vzbuzovalo přímo dětinské vášně, byl pocit, že si s mocnými lordy může pohrávat jako s loutkami. Později skoupil půlku lodí brázdících vody Temže, nechal je všechny natřít stejným odstínem barvy a začal je pronajímat. Kdykoliv byl kterýkoliv převozník usvědčen ze zločinu nebo podvodu, William za to nebyl zodpovědný, protože mu loď pouze pronajal, a stejně tak se choval k cechu převozníků. Nebyl jeho členem, přestože mu členství mnohokrát nabízeli, ale byl přítomen u všech jednání. ——— Mávl jsem smířlivě rukou: „Víš co? Necháme debatu o mostu spát. Co ten mrtvý námořník?“ „Hmmmm,“ zavrčel Lionet nespokojeně, „ani trochu se mi jeho mrtvola nelíbila.“ „Myslíš, že to nebyla přirozená smrt?“ zamračil jsem se. „Nejsem si jistý…“ Lionetova nejistota mě znepokojila. Většinou dokázal přesně odhadnout, co člověka usmrtilo, ale dnes jen krčil rameny, a místo aby z jeho úst plynul obvyklý průvan slov, co chvíli upadal do přemýšlivého mlčení. Raději jsem sklonil hlavu a přidal do kroku. Prošel jsem kolem našeho domu U tří hvězd a zrovna jsem procházel kolem řeznictví, když mi na tvář dopadly kapky krve. Zmateně jsem se otočil a spatřil obrovské břicho v ušmudlané zástěře, valící se přes pult zamazaný tukem. Patřilo Osbertovi, řezníkovi z Oxfordu, muži tak mohutnému, že vyplňoval celé okno sloužící jako výkladní skříň. K úžasu všech přítomných zuřivě mlátil sekáčkem do rozbitého kusu vepřového a doprovázel to nadávkami ve zvučné latině, což samo o sobě tvořilo udivující kontrast. „Osberte, to prase je už mrtvé!“ Řezník se překvapeně narovnal a v panice se mi snažil setřít kapky krve z tváře. „U svatého Magna, pan konstábl, prominou!“ „Nesahej na mne! Dej pryč ten smradlavý hadr!“ Odstrčil jsem ho a zeptal se: „Stalo se něco?“ 24
SVITEK PRVNÍ: PŘÍPAD DESATERA SMRTÍ „Ne, vůbec nic. Já… ehm…“ zakoktal se a jeho malá úzká očka nervózně těkala do nitra domu, kde se ve stínu pohybovala silueta jeho ženy Margery. „Opravdu se nic nestalo, jen to ráno je takové mlhavé.“ „Tady jsou všechna rána mlhavá,“ uchechtl se Lionet. Osbert zoufale zamrkal. „No, a také ten mord, ten na dobré náladě nepřidá.“ „Pošel mu pes! Dobře mu tak. Dávil moje slepice!“ zakřičela sousedka z protějšího domu a rychle zmizela za dřevěnou okenicí. Nebylo sice už komu odpovědět, ale Osbert si přesto neodpustil odvetu. „Nemají se motat lidem pod nohama. Stejně jsou vožralý. Pane konstáble! Vždyť vona je krmí zrním, co spadlo sousedům do sudu s vínem. Jsou pak nafouklý a motají se tu tak, že vám napochodují rovnou do chřtánu. No a co bys dělal, kdybys byl pes?“ „Díky bohu pes nejsem,“ pokrčil jsem rameny. „Byl pěkně nervózní,“ zašeptal jsem Lionetovi, když jsme se rychlým krokem vzdalovali. Neměl jsem chuť ani čas zabývat se podobnými hloupostmi, přitom jsem jimi byl každý den zavalen. Ať už se jednalo o rvačky studentů, vyměňujících si názory na učivo pomocí nožů, falšování měr a podvádění, kontrolu úklidu, povinných věder pro případ ohně, vybírání pokut za potulující se zvěř či zavírací dobu hostinců a hlídání pohybu cizinců a lidí toulajících se nocí bez pochodně. Řada věcí mi ani nepříslušela, ale lidé se na mne stále častěji obraceli a doufali ve spravedlnost, které se jinde nedovolali. Jen za dnešní ráno zde byli dva mrtví. Měl jsem přemýšlet nad nebožtíky z podpalubí i od svatého Becketa, a namísto toho se mi hlavou honila díra v mostě a chcíplý pes. Pod zvednutou lávkou Můstku zrovna projížděla loď, a tak jsme se spolu s hlučícím davem zastavili na okraji oblouku a sledovali vrchol stěžně, jenž nám důstojně proplul před obličeji. „Tady jsi!“ Mezi lidmi se vynořila čísi ruka a lapila mne za rameno. 25
SVITKY Z LONDÝNSKÉHO MOSTU „Chlape! Co to…? Jacobe?“ Starý židovský apatykář Jacob, žijící v malém domku mezi klášterní budovou a pánem z Cothamu, bezmocně poskakoval za hradbou těl a pokřikoval: „Pane konstáble, hledám tě od rána, měl bys ses ke mně přijít podívat, pěkná spou…“ Apatykářův hlas se ztratil v hluku rolujících řetězů. Lávka s ohlušující ranou spadla a ozub na její spodní straně se zakousl do žlábku mostu, zároveň se veškeré lidstvo dalo do pohybu a mohutný proud mne odnesl skrz věž Můstku na druhou stranu. „Já se pak stavím…“ zamával jsem rukou na vzdalujícího se muže. Mrtvola v kryptě Když jsme přešli Můstek a přiblížili se ke kostelu na devátém pilíři, začaly k nám doléhat vzrušené hlasy. Dav se rozestoupil a my spatřili skupinku živě debatujících šlechticů a měšťanů. Byla tu celá místní honorace a všichni čekali jen na nás. Šerif John Horn, sir Miles Oystergate, vůdcové cechů i nepřehlédnutelný sir David Lindsay, který cosi plamenně vysvětloval staviteli Henrymu z Cothamu, opatu Reginaldovi a bratru Barnabymu. Oba duchovní patřili k řádu Bratrstva mostu, jež mělo v péči kostel svatého Becketa, a sídlili hned ve vedlejším domě. O kousek dál se o kamenné zábradlí opíral podivínský učenec a lichvář William Shore a zdálo se, že ho rozhovor ani dění na mostě nezajímá. Upřeně zíral z mostu dolů, a přestože jeho úzký obličej byl nehybný a bez výrazu, v očích se mu rodil zvláštní třpyt, naznačující, že uvnitř se zaobírá myšlenkou vyžadující plnou pozornost. Bratr Collin, starý šedovlasý kostelník od Becketa, muž neobyčejně čisté a laskavé povahy, stál přímo před pootevřenými dveřmi chrámu a v náruči svíral kostelní kočku. Byl bledý jako svíce, a aby alespoň trochu zamaskoval nekontrolovatelný třas rukou, křečovitě hladil vrnící obtloustlé monstrum. ——— 26
SVITEK PRVNÍ: PŘÍPAD DESATERA SMRTÍ Když nás šerif koutkem oka zahlédl, vztekle zamával rukou a zamířil k nám. „To je dost, že jdete!“ Jeho hluboký chraptivý hlas se odrazil od stěn domů mnohonásobnou ozvěnou a já měl pocit, že se na mne snesl ledový vodopád. „Promiň, pane Horne! Zpráva nás zastihla v přístavu a víš, jak je těžké se probít téměř přes celý most až sem.“ Šerif krátce pokýval hlavou a zasyčel: „Já už si na vaše loudání zvykám, ale nechali jste čekat opata a lordy.“ „Omlouvám se, pane, můžeme vidět mrtvého?“ „Nechali jsme ho přenést dolů do krypty. Zdá se, že to byl jen nějaký žebrák a pobuda, ale okolnosti jeho smrti jsou natolik hrozivé, že to podporuje drby. Rád bych, abys to vyšetřil co nejdříve, ať tě ve tvých povinnostech zastoupí Finnbar. Už jsem poslal zprávu do pevnosti i na Můstek. Lionete?“ Obrátil se na koronera, který namísto aby sledoval šerifův výklad, hleděl se zájmem přes kamenné zábradlí mostu dolů na řeku, stejně jako před chvíli William Shore. „Myslím, že pohled na tělo bude dost děsivý i pro vás, Lionete. Bratr Collin se vás ujme. Pokud budete něco potřebovat, jděte ven přes molo na pilíři, nahoře nad vámi bude mše. Colline!“ Mávl rukou na chvějícího se mnicha: „Bratře! Zaveď je do krypty!“ Kostelník přikývl a obrátil se ke mně: „Pane Thomasi, pojď. Tělo jsem našel já, ráno před prvním zvoněním, když jsem otevíral kostel. Leželo opřené o dveře. Už zdáli mě na ně upozornila kostelní kočka. Mňoukala jako o život.“ Popošel jsem pár kroků k průčelí chrámu. Svatý Becket na devátém pilíři londýnského mostu byl malý a stísněný, ale co mu chybělo do velikosti, doháněl bohatostí výzdoby, sochami světců pomalovanými zářivými barvami, třpytícími se tabulkami oken, jež byly ověnčeny kamenným krajkovím, i na dveřích si dali umělci záležet a do posledního koutu je pokryli řezbami z Ježíšova ži29
SVITKY Z LONDÝNSKÉHO MOSTU vota. Sklonil jsem se blíž v marné naději, že na reliéfu utkvěla alespoň kapka krve, kus látky nebo vlas, ale nic tu nebylo. Jen dřevo se mi zdálo na dotek vlhké. „Byl mokrý, asi ho někdo vylovil z řeky. Kromě té louže jsme nic nenašli,“ vystrašeně zašeptal mnich, nechal kočku seskočit na zem a zatahal mne za okraj tuniky. „Prosím, pojď dolů.“ „Jak zemřel?“ „To nikdo neví.“ „Jak to? Snad se dá poznat, jestli byl uškrcen, nebo proboden?“ „To není tak jasné. Snad jen to, že je bez hlavy.“ „Tedy byl sťat?“ Collin se nejistě kroutil, jak zoufale hledal ta pravá slova. „To ano, ale vlastně… já nevím, asi ho to nezabilo.“ Lionet se temně zasmál. „A co může z člověka udělat víc mrtvolu než to, že přijde o hlavu? To mě začíná bavit. Pojďme, rychle pojďme!“ Nedočkavě si zamnul ruce a vtáhl nás dovnitř. Než jsme vklouzli do kostela, naposledy jsem se otočil. Šerif teď mluvil se sirem Davidem, v pozadí tancovaly hlavy zvědavého davu a mezi anonymní lidskou šedí zářila bledá krása lady Elaine Ballardové, schovanky Henryho z Cothamu — nejžárlivěji střežené dívky z celého mostu a dědičky velkého Ballarda. Rychle jsem se otočil, aby si její chůva nebo Henry nevšimli, že ji sleduji, a střetl jsem se s pohledem Williama Shora. Stál dosud u kameného zábradlí, osamocený ve své podivnosti i neviditelné síle. Přes bílou pohublou tvář mu přelétl zvláštní chladný usměv, kývl hlavou na pozdrav a rychle se odvrátil. ——— Hned za dveřmi chrámu na pravé straně byly úzké točité schody vedoucí do krypty, která zaplňovala většinu vnitřního prostoru mostního pilíře. I tak byla malá, temná a stísněná. Zdi pokrývaly náhrobky významných obyvatel mostu, v čele hořelo pár svící na malém vyřezávaném oltáři a v rohu za schody průvan narážel do nízkých dveří vedoucích k molu, u kterého mohl pohodlně zakotvit člun. Dlažba byla zelenkavá a kluzká, stěny zaváněly vlhkostí 30
SVITEK PRVNÍ: PŘÍPAD DESATERA SMRTÍ a rozkladem a na reliéfech byl lehký slaný povlak, který se v mihotavém světle jemně třpytil. „To dělá řeka. Když je hodně vysoký příliv, a ještě k tomu zaprší, musíme zavírat dveře a naskládat pytle s pískem, ale občas sem nateče,“ vysvětloval bratr Collin. „Tak tady je…“ Uprostřed krypty stál kamenný katafalk a na něm ležel mrtvý muž přikrytý hrubou látkou. Dříve než mnich cokoliv řekl, Lionet nedočkavě odkryl pohřební roucho a začal si mrtvého prohlížet. Bílé tělo bez hlavy bylo oblečené jen do ohořelých nohavic a na kůži nebylo jediné místo, kde by nebyla podlitina či alespoň oděrka. Uprostřed hrudníku a přes břicho se táhlo několik hlubokých šrámů zakončených u srdce čistým bodnutím, a nad vším se nesl podivný říční zápach. S odporem jsem se odvrátil. „Thomasi, ty nic nevydržíš!“ pousmál se Lionet, zvedl mrtvému ruku a naznačil mi, abych mu pomohl. „Tady ho podrž, chci se mu podívat na záda.“ Jen s přemáháním jsem se dotkl vlhké promodralé kůže, sevřel paži, ale ta se mi vysmekla a zcela proti zákonům přírody přepadla dozadu, jako by v ní nebyly žádné kosti a pohromadě ji držely jen ztuhlé svaly. „Co jsi s ním udělal?“ „Nic! Jen jsem ho chytil. Je jako sulc.“ Lionet se zamračil, přestal si všímat pravidelných tenkých modřin, chytil druhou ruku mrtvého a snažil se s ní zahýbat. „Nadzvedni ho… U všech svatých! On má vykloubená obě ramena.“ Vsunul dlaň pod tělo a prohmatával kosti. „A řekl bych, že má lopatky napadrť, a nejen lopatky… tady… tady… tři, čtyři. Od ramene má ruku zlomenou načtyřikrát.“ „Vypadá, jako kdyby po něm přejel vůz.“ „Spíš jako by ho drtili v lisu… že by ho někdo mučil?“ nadhodil lékař. „Ale rozdrcenou má jen horní polovinu těla, pod lopatkami. Taky si všimni těch drobných ranek v horní části zad.“ 31
SVITKY Z LONDÝNSKÉHO MOSTU „Jsou v nich třísky. Bylo to něco dřevěného a plochého. A co ty modřiny?“ Přejel jsem prstem po kůži a zkoumal strukturu podlitin, zdálo se, jako by byly vytlačené dovnitř, objevovaly se po celém těle, někde výrazněji, někde méně. „Rybářská síť?“ „Zcela určitě. Rána na hrudi mohla být smrtelná. Možná ho probodli a poté sťali…“ Vzápětí se zarazil a sklonil se až k nepříliš čistému řezu na krku. „To neudělal meč ani sekyra, ale něco těžkého a rezavého.“ Nechápavě jsem zakroutil hlavou. „Buď měl strašnou smůlu, nebo ho někdo k smrti nenáviděl.“ „A nejen lidi…“ doplnil mě Lionet. „Tyhle škrábance jsou od drápů, asi od kostelní kočky… Je trochu ohořelý, má sežehnuté chlupy na hrudi a zbytky kalhot.“ Odmlčel se, oběhl katafalk, nadzvedl mrtvému holé vyzáblé nohy a pečlivě si je prohlížel. A zatímco studoval dlouhé promodralé palce, můj pohled padl na malý obraz skrytý za dveřmi vedoucími na přístavní molo pilíře. Několikrát už jsem v podzemí svatého Thomase byl, ale nikdy předtím jsem si nádherného díla nevšiml. Možná to bylo tím, že bylo pověšené na tak nenápadném místě. V šeru krypty z malby vystupovalo zlaté pozadí, bledá nadpozemská ženská tvář, orámovaná krvavě rudou látkou, a modrý kámen ve tvaru slzy, jenž svatá držela v dlaních. V pomalovaném kousku dřeva bylo něco tak magického, že jsem od něj nedokázal odpoutat oči a přistihl se, jak bez mrknutí zírám tak dlouho, dokud se mi tvary nerozmazaly v jedinou nepopsatelnou skvrnu tepající jako živoucí srdce plné průsvitných vodních vírů zářících azurem jako mělčiny u pláží Cornwallu. „Srdce Temže,“ zašeptal Collin zbožně, pokřižoval se a pokorně sklonil hlavu. Nechápavě jsem se zamračil a rychle se zadíval zpět na obraz, ale tajemná iluze pominula. Lionet, aniž zvedl tvář od mrtvoly na 32
SVITEK PRVNÍ: PŘÍPAD DESATERA SMRTÍ katafalku, tiše a potemněle promluvil: „Collin měl na mysli kámen, co na obraze drží Marie Magdalena v rukou.“ Lionetova vrásčitá tvář se stáhla neznámou hořkostí a tři rudé jizvy ztmavly a vystoupily na povrch. „Legenda říká, že když vedli Ježíše ulicemi Jeruzaléma na vrchol Golgoty, kdosi z davu sebral kousek černé žuly a hodil jím po bezmocném muži. Nešťastný kámen zasáhl cíl a poskvrnil se nevinnou krví, ale nebyla to jeho vůle, která mu dala sílu a směr. Byl jen mlčenlivým vykonavatelem, a protože skály nemohou ronit slzy, sám se proměnil v třpytivou slzu prolitou za bolest, již způsobil Spasiteli. Znám mnoho podivných artefaktů, ale v žádném není tolik života jako v Srdci Temže. Vypadá jako zkamenělé ultramarínové světlo a tvrdý a ostrý je jako diamant, ale uvnitř něj to vře jako v hlubinách moří věčně trápených bouřemi. Je modrý právě jako Temže za letních dní.“ „Viděl jsi ho někdy ve skutečnosti?“ vydechl jsem udiveně. „Ano!“ odsekl Lionet příkře a nadzvedl mrtvému nohy, „…ale teď vidím něco mnohem důležitějšího. Pojď se podívat na jeho nohy. Myslím, že to nebyl žádný žebrák.“ „Proč myslíš?“ zeptal jsem se bez uvažování, ale vzápětí jsem si sám odpověděl. „Nemá boty, že? A na chodidlech nejsou žádné otlačeniny ani praskliny. Nikdy nechodil bos, ani v sandálech, ani v dřevácích. Boty mu někdo ukradl. Loupežné přepadení?“ Lionet pokrčil rameny. „Možná. A to není všechno, také se podívej na nohavice. Jsou sice potrhané a ohořelé, ale látka původně byla kvalitní a švy jsou pravidelné a dobře zpracované — žádná levná práce. V zadní části je důkladná trhlina a látka je vytahaná.“ Nadzvedl dlaň a začal zkoumat prsty. „Ruce má měkké a jemné, jen palec a špička ukazováku jsou zploštělé.“ „Od psacího brku? Mnich nebo učenec?“ „Spíš to druhé.“ „Kéž by se našla hlava,“ povzdechl jsem si. „Pokud se k němu někdo nepřihlásí, asi se těžko dozvíme, kdo to byl. Mohl jen pro33
SVITKY Z LONDÝNSKÉHO MOSTU jíždět, anebo mohl pocházet z vnitřního Londýna či připlout po Temži. Někomu se asi zachytil v sítích. Jen mě překvapuje, že ho vytáhli nahoru a nehodili zpět. Většina pobudů, co načerno v noci loví i přes královský zákaz, by to udělala.“ Lionet se přemýšlivě opřel o katafalk. „Doufej v zázrak. Naštěstí jsou tací, co i přes své lumpárny jsou natolik bohabojní, že by neodepřeli křesťanovi dojít klidu. Když jsi mluvil s šerifem, sledoval jsem řeku, a zatímco všichni buď lovili ryby nebo zákazníky, jeden muž házel sítě nazdařbůh a mohl si oči vykoukat, div že nespadl do vody. Bratře Colline, mohu tě poprosit? Zajdi se podívat ven, a jestli bude poblíž Jeremyho loď, zavolej na něj, ať přijde.“ Mnich horlivě přikývl a zmizel za dvířky. Nastalo jen krátké ticho, vzápětí přerušené zavrzáním. Nejprve jsem zahlédl dvě velké, ztvrdlé ruce žmoulající čapku a poté se ve škvíře objevila dobrácká tvář Jeremyho z Bromly, chudého rybáře, který obývá jeden z domů mezi kostelem a vnitřním Londýnem. „Pane… já… já ho nezabil,“ zakoktal se. „Jeremy, neboj se, já vím, že ne… i když jsi tu podezřele rychle.“ „Ehm!“ odkašlal si bratr Collin a popostrčil Jeremyho blíž k nám, aby se za ním mohl protáhnout dovnitř. „Není divu, měl ucho přilepené na dveřích a poslouchal.“ „Hm… takže ty jsi poslouchal?“ Rybář zesinal, začal se křižovat. „Svatý Thomasi, ty to slyšíš, já bych neublížil živé duši…“ „Až na ryby…“ doplnil ho pohotově Lionet, ale Collin ho opravil: „Ryby duši nemají…“ „To je…!“ Lionet zvedl výhružně prst a byl by se začal s mnichem hádat, kdybych nezasáhl. „Promiňte! Vy dva, nejsme tu náhodou kvůli vraždě?“ Popošel jsem blíž k Jeremymu a položil mu ruku na rameno. Celý se třásl hrůzou a visel pohledem na mých rtech, jako by čekal ortel smrti. 34
JANA MAFFET ŠOUFLOVÁ SVITKY Z LONDÝNSKÉHO MOSTU ODPOVĚDNÝ REDAKTOR MICHAEL BRONEC KOREKTURY JANA KOPEČKOVÁ, JANA VAŇKOVÁ SAZBA JANA MAFFET, MICHAEL BRONEC OBÁLKA A VNITŘNÍ ILUSTRACE MAFFET ŠOUFLOVÁ GRAFICKÉ ZPRACOVÁNÍ OBÁLKY JANA ŠOUFLOVÁ TECHNICKÁ REDAKCE OBÁLKY MIREK DVOŘÁK, DATAPRINT VYDALO NAKLADATELSTVÍ STRAKY NA VRBĚ (HORÁČKOVA 1208/11, PRAHA 4) JAKO SVOU 151. PUBLIKACI SVAZEK 101 EDICE ČESKÁ FANTASTIKA VYTISKLY TISKÁRNY HAVLÍČKŮV BROD, A.S. VYSÁZENO FONTEM BASKERVILLE Z PRVNÍ STŘEŠOVICKÉ PÍSMOLIJNY VYDÁNÍ PRVNÍ, PRAHA 2014 NÁKLAD 1.250 KS CENA 330 KČ ISBN: 978-80-87364-47-5