5-264 2kor_vlasta 17.10.2018 10:15 Strรกnka 227
Martin Gilar
Vor
227
5-264 2kor_vlasta 17.10.2018 10:15 Stránka 228
Kotouč Slunce svítil na obloze jako tříwattová žárovka uprostřed temného lesa. Kurt stáhl elektrooptický filtr přilby na minimum, půl miliardy kilometrů od centra Sluneční soustavy se hodil každý foton. „Mám ho,“ ozval se Leon v jeho přilbě. „Je ve stínu planetoidu. Navedu na něj remorkéry.“ „Jo, už ho taky vidím.“ Kurt soustředil pohled na kolegovy blikající trysky. V téhle vzdálenosti připomínaly pomrkávající hvězdy. „Nejdřív ho oťukej, nechci plýtvat palivem kvůli duté skořepině.“ „Bez obav,“ ozvala se odpověď a Kurt vycítil, že jeho mladý kolega spolkl dodatek: nedělám tuhle práci poprvé. Trysky remorkérů se rozhořely vyšší intenzitou a seřadily se do zástupu. Roj vyrazil jako šňůra světlušek přes poďobanou tvář asteroidu. Obkroužily těleso a zamířily do stínu, kde se ukrýval jeho souputník. Tohle měla být poslední část jejich nákladu. Kurt doufal, že asteroid stojí za komplikovaný manévr celé lodi. Pozoroval stříbrnou tečku skafandru uzavírající formaci dronů. Leon byl nejmladší člen posádky, ale své řemeslo znal. Ve stínu planetoidu se mohl skrývat oblak mikročástic, které sluneční vítr nedokázal vyčistit. „Mikrogravitace je v normě,“ zapraskal Leonův hlas ve sluchátkách. V záři světlometů strojů Kurt poprvé spatřil tělo asteroidu. Měl sto metrů v průměru, ideální kousek pro zapřažení k Voru. „Hustota je o něco větší než odhady, ale v rozmezí chyby měření...“ Leon se překvapeně odmlčel a dodal: „Odvrácená strana je potažená bílou krustou! Kapitán měl pravdu, tohle bude lukrativní kousek!“ „Vydrží urychlování?“ zeptal se Kurt. „Vypadá solidně a magnetometr indikuje metalickou strukturu. Zkusím s ním trochu zatřást. Zatím příprav plošinu, vrták se bude hodit.“ „Nemám počkat na seizmický test?“ zeptal se Kurt. „Pesimista, jako vždycky…“ zasmál se Leon a vystřelil harpunu. Struna zavibrovala a naviják ho přitáhl k rozeklanému povrchu asteroidu. Dotkl se podrážkami kamenného podloží a uznale hvízdl. „Páni! Víš, na čem stojím? V porézní krustě jsou póry s kovovými okraji. Lesknou se jako čerstvě ukrojený hliník.“ „Póry,“ ujistil se Kurt. „S neporušeným povrchem? To by znamenalo mikro fázi…“ „Přesně tak, brácho,“ zazubil se Leon. „Tenhle šutr je zralý na sklizeň. Začínám věřit, že tentokrát budeme mít štěstí.“ Kurt uvolnil elektromagnetické kotvy plošiny. „Tobě práce ve vesmíru 228
5-264 2kor_vlasta 17.10.2018 10:15 Stránka 229
nevoní?“ popíchl ho. „Podívej se na ten výhled!“ Trysky vzplály a vrtná aparatura se odpojila od tlačného remorkéru. „Veslaři na galejích měli ve středomoří taky hezký výhled,“ ušklíbl se Leon, „ale doživotní služba je na můj vkus moc dlouhá. Když jsem podepsal kontrakt, doufal jsem, že skončím, až najdu asteroid plný platiny. Podle Minerální charty mi měl připadnout podíl. Čekám na to dodnes.“ „Chceš říct, že s námi firma zachází jako s nevolníky?“ zeptal se Kurt, zatímco naváděl plošinu širokým obloukem kolem nebezpečného pásma stínu. „Ne, jako s dlužníky na nucených pracích.“ „Výsadku, udržujte pouze služební konverzaci,“ ozval se ze servisního kanálu strohý příkaz. „Očekávám inspekční loď z ústředí.“ „Šššš... křup,“ ozvalo se zapraskání a kapitánův hlas zanikl v éteru. „Rozumím,“ potvrdil Kurt příkaz a stiskl rty. Inspekce z ústředí? Varoval je Tenner před odposlechem, nebo to myslel ještě jinak? Má Transmineral podezření? V tom případě je však mohli zmáčknout až po příletu na Mars. Proč se inspekce trmácela až do pásma asteroidů? Kurt cítil, jak mu zvlhly dlaně. Přinutil se ke klidu. Teď nebyla vhodná chvíle na paniku, musel se soustředit na manévr. Brzdné trysky vzplály v naprostém tichu. Kurt nepochyboval, že Leonovi se honí hlavou podobné otázky jako jemu. Posádka Voru byla sehraná, patnáct společných turnusů udělalo své. Systém doladili k dokonalosti, jednou se to muselo podařit. Ještě před pěti minutami o tom byl přesvědčený. Opěry vrtné plošiny ztlumily přistání a Kurtovi se zhoupl žaludek. Nebylo to jen kvůli náhlé změně rychlosti.
*** Kurt sledoval, jak se hřídel vrtné hlavice bezhlučně otáčí a podavač nasouvá do šachty zpevňující skruže. Ukotvená plošina hloubila tunel do útrob skalnatého podloží, ale diamantový vrták nevydával ve vzduchoprázdnu jediný zvuk. Kurt položil rukavici na rám kovové plošiny, aby ucítil vibrování vrtné hřídele. „Jak to vidíš?“ kývl na kolegu, který vyjímal manipulátorem ze šachty válcové bloky horniny. „Obsah kovu stoupá,“ řekl Leon. Zkoumavě si prohlížel jádro ze všech stran. „Pár žilek vody, ale porozita je v normě.“ 229
5-264 2kor_vlasta 17.10.2018 10:15 Stránka 230
„Nechce se mi to líbit. Tlak na čelbě stoupá.“ „Vodní kapsa?“ nakrčil Leon skepticky čelo. „Ten šutr na to nevypadá. Voda se nemůže odpařovat tak rychle, aby zvedla tlak. Teplota dole stoupá, třeba jsme narazili na železo-nikelnatou vrstvu. To by vysvětlovalo tření...“ „Ale ne tlak,“ namítl Kurt. „Radši snížím otáčky.“ „Uff…“ dozněl poryv v akustické poušti vzduchoprázdna. Vypadalo to, jako by kámen vzdychl. Kurt spatřil, jak Leon odhodil ovladač a vrhl se stranou. Jeho reakce ale nebyla dost rychlá. Kurt ucítil v rukavici změnu frekvence. Z vlasové štěrbiny mezi vrtným jádrem a tělem asteroidu vytryskl pod skruží tenký proud plynu. Dvacetitunový vrták nadskočil. „Kurva!“ Kotvy udržely plošinu na povrchu, ale válcový blok kamene vystřelil z čelistí podavače. Jeho hrana smetla Leona s sebou. Kurt spatřil, jak parťákovo rotující tělo odlétá do prostoru. Naviják záchranného lana vychrlil desítky metrů, než odstředivá brzda zabrala. Struna se zasekla, Leon se prudce zastavil a síla napruženého lana ho strhla zpět. Nad šachtou se objevil opar plynu a vrtná hlavice zasténala pod tlakem metanu. Kurt procitl z šoku. Udeřil do pojistného spínače a rotační hřídel se zastavila v polovině otáčky. Zvenku k němu dolehl hukot plynu, který expandoval do vakua. Kurt se podíval nahoru. Leon padal k asteroidu jako bomba v nekontrolované rotaci. Jeho nohy se zaplétaly do smyček ocelového lana. „Leone!“ vykřikl Kurt. „Zatraceně,“ udeřil dlaní do palubní desky remorkéru, když se nedočkal odpovědi. Rojová inteligence zareagovala na signál okamžitě. Dvě jednotky odstartovaly z povrchu asteroidu Leonovi vstříc. Kurt spatřil, jak drony vyrovnaly rychlost s padajícím tělem a brzdné trysky vzplály intenzivním světlem. Celý manévr zabral necelou vteřinu a nemohl být delikátní. Leon narazil na povrch dronu a jeho tělo se zatřáslo jako hadrový panák. Kurt postřehl, že Leonova dlaň zachytila madlo na plášti jednotky. Leon byl stále při vědomí. Do akce se zapojil zbytek letky. Dva remorkéry jistily polohu vrtné plošiny, zatímco ostatní vyrazily stíhat ztracené části podavače. „Leone! Žiješ?“ křikl Kurt. V přilbě slyšel jen svůj vlastní dech. Pozoroval, jak se remorkér s tělem blíží k povrchu asteroidu. Nahmátl ocelovou strunu a přeručkoval k parťákovi. Přivítaly ho Leonovy široce rozšířené oči a bezhlesný pohyb rtů. Přitiskl helmu na helmu a automatika propojila komunikační okruhy. 230
5-264 2kor_vlasta 17.10.2018 10:15 Stránka 231
„… porušený povrch skafandru. Uniká mi dýchací směs,“ vyhrkl kolega s potlačovanou panikou. „Náraz urval kapsu s nářadím…“ Teprve nyní Kurt spatřil, že Leon levicí tlačí do boku skafandru. V místech, kde byla původně schránka s nástroji, zíral rozpáraný šev. Skloduralová tkanina se otevřela a zevnitř se drala na povrch kovová vlákna. Senzory mu na štít přilby vyhodily kritické údaje. Teplota, obsah oxidu uhličitého, zásoba kyslíku, tlak… Poslední dvě hodnoty byly v rudých barvách. Pohlédl na Leonovu rukavici, mezi jejímiž prsty unikal plyn. Jeho stopy se podobaly proužkům cigaretového dýmu, pronikajícího řídkým filtrem. Kapsa skafandru zachránila Leonovi život, ale úder porušil strukturu tkaniny. „Bolí tě něco?“ zeptal se Kurt a sáhl do bezpečnostní kapsy svého skafandru. „Co žebra?“ „Pár prasklo, ale horší je, že kvůli nízkému tlaku nemůžu dodechnout.“ Kurt vytrhl ze schránky tubu a odpáčil její plombu. Hustá pasta se samovolně hrnula do vakua. Když se na konci tuby nahromadil váleček polymeru, přitiskl ho k Leonovu skafandru. Leon měl dost duchapřítomnosti, aby dlaní ucukl. Tahle hmota dokázala během několika vteřin spojit plast i kovy. „Okraje jsou dobrý,“ navigoval ho Leon, zatímco Kurt vrstvil na povrchu film šedivé směsi. „Horší je to uprostřed, tam je porušená izolace. Cítím na boku chlad…“ „Vydrž,“ procedil mezi zuby Kurt. Leonův slabý hlas se mu prozradil, že parťák se propadá do šoku. Pozoroval povrch skafandru pod vrstvou pojiva, ale výsledek za moc nestál. Tlak unikajícího kyslíku hmotu odtlačoval a vytvářel bubliny dřív, než polymer stačil ztuhnout. Napojil se na systémy Leonova skafandru a zkontroloval stav zásobníků. Větší část dýchací směsi už stačila uniknout do vakua. Nouzová oprava omezila ztráty, ale nedokázala je zastavit. Spatřil, že Leon na štítu skafandru vypočítává hladinu kyslíku v čase. Jestli se nepodaří únik zastavit, zbývalo mu dvacet minut. Spojil se s Vorem. AI informovala o nehodě kapitána i Alžbětu, ale v téhle chvíli jim nemohli pomoci. Jeho výpočty hovořily jasně. I kdyby Vor odhodil náklad, nestačily by motory vyvinout dostatečný tah. Zaťal zuby. „Sorry, brácho,“ ozval se Leon slabě. Dospěl ke stejnému závěru. 231
5-264 2kor_vlasta 17.10.2018 10:15 Stránka 232
„Kontrolovat senzory byla moje práce. Měl jsem si metanu všimnout včas.“ „Drž hubu,“ utrhl se na něj Kurt. Měl na Leona vztek, ale ještě větší zlost měl sám na sebe. Metanová kapsa. Triviální nehoda! Jenže metanové kapsy se na asteroidech s vysokým obsahem kovů běžně nevyskytují. Kdo to mohl vědět? Pohlédl Leonovi do tváře. Oči měl podlité krví a rty začaly modrat. Efektivita okysličování krve v nízkém tlaku klesala. Stiskl kovovou tubu v pěsti a vytlačil další proužek polymeru. Pokryl poškozený skafandr novou vrstvou gelu a zaskřípal zuby. Vazká hmota se nafoukla a povrch bubliny nehlučně praskl. „Je mi strašná zima,“ řekl Leon malátně. „Začíná mi hučet v hlavě.“ Kurt sevřel pěsti. Leonova tělesná teplota klesala, šok se prohluboval. Položil dlaň na manuální regulátor na straně přilby, ale včas se zastavil. Kdyby odblokoval redukční ventil, dokázal by tlak krátkodobě vrátit do normálu, ale to by znamenalo rychlejší únik dýchací směsi. V konečném výsledku by jen uspíšil Leonův konec. „Do hajzlu,“ zaklel tiše. Zoufale se rozhlédl. Roje reaktivních dronů skončily hon na poztrácené součástky plošiny a vracely se k asteroidu. Jim nemohly pomoci a tuba byla poloprázdná. Nevěřil, že další aplikace polymeru dokáže trhlinu ve vakuu zacelit. „Chššš…“ hučelo mu v uších. „Kššš, kššííí…“ Zvedl pohled. Chvíli kolem sebe těkal pohledem, než mu došlo, odkud zvuk přichází. Plyn! Jak mohl tuhle možnost přehlédnout? Odhákl Leonovu jisticí karabinu a táhl ho za sebou. Leon zamžoural krvavýma očima. „Co...“ zachraptěl oteklými rty. Kurt ho bez vysvětlení nasměroval hlavou do otvoru v těle asteroidu. Zbývalo jen pár minut. Leonovi narazila na štít helmy vločka zmrzlého metanu a vysublimovala mu před očima do vakua. To stačilo, aby pochopil. Zakomíhal nohama a začal se soukat do úzkého tunelu. Než oba zmizeli pod okrajem černé studny, Kurt vyslal signál k motorové jednotce. Remorkér zareagoval a trysky ho zvedly nad tunel. Stroj provedl obrat a jeho oblé tělo dosedlo na kovovou skruž. Nad Kurtovou hlavou se ozvalo skřípění kovu. Byl to zvláštní pocit, slyšet okolní zvuky. Jejich frekvence se rychle měnila. Výron metanu z hlubin asteroidu plnil studnu atmosférou. Rozsvítil reflektory a Leon ho následoval. Kurt to považoval za dobré zna232
5-264 2kor_vlasta 17.10.2018 10:15 Stránka 233
mení. Únik dýchací směsi se v tlaku okolního plynu snížil a obsah kyslíku v Leonových plicích stoupal. „Pošli mi tubu,“ řekl Leon a natáhl dlaň. Šok nepochybně ustupoval. „Chytej,“ nasměroval Kurt úzkou šachtou patronu. Letěla nízkou gravitací, která neměla daleko k beztíži, ale okolní plyn ji viditelně zpomaloval. Metanová kavita byla vydatnější, než předpokládal. „Šetři. Máš tam jen zbytek polymeru…“ Leon zachytil tubu a v ostrém světle Kurtova reflektoru zasalutoval. „Rozkaz!“ Jeho tvář už nebyla tak strašidelně bledá jako před chvílí. Začínal věřit, že se z toho dostane. Kurt doufal, že tenhle optimizmus není předčasný. Nemohl se zbavit pocitu, že jako velitel vrtného výsadku selhal. Tahle nehoda byla jeho chyba. Tlak stoupal. Tipoval, že rozehřátá hlavice vrtáku v hloubce odpařuje ledový metan. „Teď,“ zavelel a Leon obratně seřízl hranou tuby zbytky bublin. Převrstvil povrch skafandru novou záplatou a Kurtovi se rozbušilo srdce. Vrstva polymeru přilnula. Zdráhal se uvěřit, že mají takové štěstí. „Tlak je v normě,“ zahlásil Leon. „Záplata drží.“ „Kolik máš kyslíku?“ „Ještě na dvě hodiny. Plus železná rezerva. Když sebou hodíme, dokážeme ještě dokončit vrt.“ „Pomalu,“ utrhl se na něho Kurt. „Co zlámaná žebra? Co když máš vnitřní zranění? Vylezeme ze studny, nasedneme na plošinu a letíme zpátky k lodi. Čím dřív budeš na Voru, tím líp.“ „Říkám ti, že všechny biologické hodnoty jsou v lajně,“ potřásl Leon hlavou. „Okysličení organizmu je na devadesáti pěti procentech. Neber to, že si hraju na hrdinu, ale k lodi se stejně dřív nedostaneme.“ Kurt si ho zamračeně prohlížel. Leon měl pravdu. Letět Voru naproti nebylo řešení. Loď se přibližovala vyšší rychlostí, než jakou dokázaly vyvinout remorkéry, a když započítal i brzdný manévr… Ne, existoval jen jeden optimální manévr. Počkat na náklaďák a připojit se k němu. S nákladem, nebo bez něj. „Říkám ti, že jsem OK,“ přísahal Leon. „Půl hodiny venku zvládnu i se sekundárním únikem. Buď budeme ztrácet čas ve studni, nebo můžeme dokončit vrt. Chybí sotva třetina. Přece tady ten šutr nenecháme, když jsem kvůli němu skoro vypustil duši…“ „Vrt dokončím sám,“ rozhodl Kurt. „Ty budeš sedět na plošině a ani 233
5-264 2kor_vlasta 17.10.2018 10:15 Stránka 234
se nehneš. Nebudu riskovat, že ti praskne záplata. Až se dostaneme k Voru, pomažeš okamžitě na ošetřovnu.“ Leonovi se zkřivila tvář. „Mě nezajímá, jestli za tebe bude muset dokončit práci Alžběta,“ uťal Kurt protesty. „Jdeš na ošetřovnu, i kdybych ti měl nejdřív přerazit obě nohy.“
*** Deset remorkérů pracovalo v dokonalé synchronizaci. Rojová inteligence spínala trysky dronů a naváděla asteroid k Voru. Na konci kilometr dlouhého trnu bylo místo právě pro poslední balvan. Alžběta zkontrolovala rychlost a poslala do akce další roj dronů. Navézt šachtu asteroidu do kolineární pozice s centrálním trnem byl klíčový manévr. Teprve pak mohla nastat fáze tlačení. Kurt byl jako na trní, ale uspěchat navlékání korálku na náhrdelník se nevyplácelo. I nepatrná odchylka mohla díky torzním silám rozmetat celý náklad Voru. To by byla a právě teď, před začátkem urychlování k Marsu, katastrofa. Trpělivost přináší růže, pomyslel si. Doufal, že ho trpělivost odmění královsky. Jednou to konečně muselo vyjít. Přelétl pohledem Vor, rýsující se proti hvězdné obloze. Na centrálním trnu bylo navlečených patnáct balvanů a po obou stranách je poutaly servisní šachty. Jejich účelem bylo stabilizovat náklad. Podle předpisů měly motory tlačit maximálním zrychlením dvou desetin gé, ale energie Slunce dokázala vyvinout tepelné pnutí. Minulou otočku jim na oběžné dráze Marsu jeden z bloků praskl, kolize zničila polovinu nákladu a Transmineral jim napařil penále za poškození lodi. Jako by to byla chyba posádky. Kurt se trpce ušklíbl. Stav jeho konta byl na stejné výši, jako když před lety na Voru začal. Leon měl pravdu. Práce pro Transmineral neměla daleko k dlužnímu otroctví. „Sedí,“ zahlásila Alžběta po interkomu. „Napínám poutací lana.“ „S kotvením počkej na mě,“ přikázal. „Jak je na tom Leon?“ „Pár nakřápnutých žeber, poškozená oční sítnice…“ vypočítávala. „Vždyť víš, co dokáže vakuum. Ája zastavila krvácení laserem a tvrdí, že Leon bude jako nový. Dík, že jsi ho přivezl v jednom kuse. Když jste zalezli do vrtu, ztratili jsme signál. Už jsem myslela na nejhorší.“ Alžbětě se zachvěl hlas ozvěnou strachu. Kurt se zamračil. Alžběta 234
5-264 2kor_vlasta 17.10.2018 10:15 Stránka 235
byla holka do nepohody, ve svých padesáti si proti ní připadal jako veterán. Opět pocítil výčitky. Ne kvůli tomu, že zastával funkci prvního důstojníka, ale jako stařešina posádky. Přijímal jako svou povinnost přivézt všechny zpátky na Mars. S každou další otočkou se jeho šance snižovaly a Transmineral mu práci neusnadňoval. Statistiky nehod byly neúprosné. „Jestli AI říká, že bude v pořádku, tak jí věřím,“ zabručel. „No, já mu pro jistotu jeho bolístky pofoukám,“ zasmála se Alžběta. Kurt kývl hlavou. Služba na nákladních tahačích byla osamělá. Jak je to dlouho, co někdo pofoukal bolístku jemu? Vzhlédl k obloze poseté miliony hvězd a sevřel čelisti. Jedna z hvězd zablikala a začala růst do podoby dopravního modulu. „Konec diskuze,“ řekl. „Inspekce dorazila.“
*** Adrian Tenner přivítal Kurta pohledem. Kapitán byl oděný do oficiální uniformy, až na žlutou kravatu, která ladila s modrým sakem s prýmky. Tenner na sebe dbal a u žen to mělo úspěch. Možná právě to je důvod, proč se tak vyšvihl, usoudil Kurt když spatřil, že vedle Alžběty a Leona sedí žena v kombinéze Transmineralu. I ona měla na sobě oficiální nášivky, ale na rozdíl od kapitána elegantně nepůsobila. Tkanina byla pomačkaná dlouhým pobytem ve skafandru a stažený cop prokvétal stříbrnými vlasy. Inspektorka vrátila Kurtovi pohled, ve kterém se zračila inteligence, ale chyběly v něm stopy zájmu, sympatie nebo zvědavosti. Její oči prozrazovaly jediné. Inspektorka byla na Voru v zájmu těžební společnosti. Kapitánův pokyn ho navedl k židli vedle návštěvnice. Posadil se a zašilhal po ní. Jak může být stará? Odhadoval její věk na čtyřicet pět let, ale strohé vystupování té ženy ho mátlo. „Nyní jsme kompletní, proto mi dovolte, abych představil přítomné,“ otevřel schůzi Tenner. „Po mé pravici sedí první důstojník Kurt Lindner, po levici bezpečnostní technik Alžběta Nizhoniová a planetární geolog Leon Selda.“ Kapitán položil dlaň na ovladač pultu a nad ním se rozzářila plocha panelu. „Nezbytným členem posádky je také Ája, naše AI jednotka.“ Centrální obrazovka se rozzářila a na ní se objevila tvář mladé dívky s ofinou, padající do očí. 235
5-264 2kor_vlasta 17.10.2018 10:15 Stránka 261
OBSAH Ondřej Neff: Laický pozorovatel 5 Julie Nováková: Z tak složitých začátků 39 Vlado Ríša: Pohár pro vítěze 57 Lucie Lukačovičová: Co nelze pohřbít 83 Jan Kotouč: Cena za službu 119 Františka Vrbenská: Obinrin a vivid 149 Miroslav Hokeš: Ve znamení tváře 175 Martin Gilar: Vor 227