Emily St. John Mandelovรก
( STANICE 11 )
Argo
Stanice_11_sazba_09.indd 3
9.10.2015 16:34:54
Přeložila Markéta Musilová Station Eleven Czech edition © Argo, 2015 Copyright © 2014 by Emily St. John Mandel Translation © Markéta Musilová, 2015 Cover art © Nathan Burton, 2015 ISBN 978-80-257-1594-9
Stanice_11_sazba_09.indd 4
9.10.2015 16:34:54
Věnováno památce Emilie Jacobsonové
Stanice_11_sazba_09.indd 5
9.10.2015 16:34:54
Světlo na planetě kráčí vstříc tmě. Města se hrouží do spánku, hodinu po hodině, a já teď, stejně jako tehdy, už nemohu. Toho světa je přespříliš. Czeslaw Milosz
Stanice_11_sazba_09.indd 7
9.10.2015 16:34:54
1.
Král tam stál zalitý modrou září. Kymácel se. Byl zimní večer a v torontském divadle Elgin se právě odehrávalo IV. dějství Krále Leara. O něco dříve téhož večera, když dovnitř teprve přicházeli diváci, hrály na jevišti tři malé holčičky hru na tleskanou. Šlo o dětské verze Learových dcer, které se teď, během scény králova šílenství, vracely jako jeho halucinace. Jak se vynořovaly v přítmí, zprvu tady a pak zase jinde, král se potácel a natahoval po nich ruce. Jmenoval se Arthur Leander. Bylo mu padesát jedna let a do vlasů měl vetknuté květiny. „Znáš mě?“ zeptal se herec představující Gloucestera. „Tvé oči znám,“ odvětil Arthur, kterého vyrušila dětská verze Kordélie. A právě v tu chvíli se to stalo. Výraz v jeho tváři se proměnil, zapotácel se, natáhl se po sloupu, ale neodhadl vzdálenost a pořádně se o něj praštil do hřbetu ruky. „Od pasu dolů kentauři,“ prohlásil. Nejenže to nebyla správná replika, ale i její provedení bylo sípavé, byl stěží slyšet. Ruku si hýčkal na hrudi jako nějakého zraněného ptáčka. Herec představující Edgara ho bedlivě sledoval. Ještě pořád byla šance, že to Arthur hraje. To už ale z první řady v sále vstal ze svého místa muž, toho času čerstvý absolvent záchranářského kurzu. Jeho přítelkyně ho zatahala za rukáv a sykla: „Jeevane, co to vyvádíš?“ Ani sám Jeevan v první chvíli nevěděl. Řady za ním brblaly, aby si sednul. Už se k němu také hnala uvaděčka. Na pódiu začalo sněžit. „Střízlík to dělá,“ zašeptal Arthur. Jeevan, který hru velmi dobře znal, poznal, že se vrátil o dvanáct veršů zpět. „Střízlík…“ „Pane,“ spustila uvaděčka, „mohl byste prosím…“ Jenže Arthurovi Leanderovi se krátil čas. Zakymácel se, v očích nepřítomný výraz. Jeevanovi bylo jasné, že už není Learem. Odstrčil uvaděčku a vrhl se ke schůdkům vedoucím na pódium. To už k němu uličkou pádila druhá uvaděčka, takže Jeevan byl přinucen vrhnout se na pódium, aniž by použil schůdky. Bylo to mnohem ( 11 )
Stanice_11_sazba_09.indd 11
9.10.2015 16:34:54
výš, než čekal, přitom ještě musel odkopnout první uvaděčku, která ho popadla za rukáv. Sníh je umělý, stihl si Jeevan koutkem oka všimnout. Malé kousíčky průsvitného plastu mu ulpívaly na saku a škrábaly ho do kůže. Edgara a Gloucestera vyvedl ten zmatek z míry. Ani jeden z nich se už nedíval na Arthura, který se opíral o překližkový sloup a civěl do prázdna. Ze zákulisí se ozýval křik. Dva stíny se k němu rychle blížily, jenže to už byl Jeevan u Arthura, stačil ho zachytit, zrovna když ztrácel vědomí, a jemně ho položit na podlahu. Kolem nich se rychle sypal sníh a mihotal se v bělomodravém světle. Arthur nedýchal. Ty dva stíny – muži z ochranky – se zastavily pár kroků od nich. Podle všeho jim právě došlo, že Jeevan není žádný pomatený fanoušek. V publiku to vřelo. Všude blikaly blesky foťáků na mobilech a taky se ze tmy ozývaly neurčité výkřiky. „Ježíši Kriste!“ zvolal Edgar. „Jéžiš!“ Zapomněl na britský přízvuk, který nasadil chvíli předtím. Teď zněl jako někdo z Alabamy, což taky ve skutečnosti byl. Gloucester si sundal gázový obvaz, který mu zakrýval polovinu obličeje – v téhle fázi hry už neměla jeho postava oči. Jako by zamrzl na místě. Otevíral a zase zavíral pusu jako ryba. Arthurovi netlouklo srdce. Jeevan začal s jeho masáží. Někdo zavelel a opona sjela dolů. Ozval se šustot látky. Rozhostila se tma, která vyvedla publikum z rovnováhy. Světla na pódiu se ztlumila. Umělohmotný sníh se dál sypal. Muži z ochranky zacouvali zpět. Světla se změnila, modrá a bílá znázorňující sněhovou bouři byla vystřídána oslnivým světlem, které po předchozím nasvícení působilo žlutě. Jeevan v té máslové žluti mlčky pracoval a čas od času se podíval Arthurovi do tváře. Prosím, pomyslel si, prosím. Arthur měl zavřené oči. Opona se zavlnila, někdo bouchal do látky, hledal v ní z druhé strany otvor. K Arthurovu hrudníku přiklekl nějaký postarší muž v šedém obleku. „Jsem kardiolog,“ prohlásil. „Walter Jacovi.“ Přes skla brýlí se mu zvětšovaly oči, na hlavě mu v chomáčcích trčely vlasy. „Jeevan Chaudhary,“ odpověděl mu Jeevan. Vůbec netušil, jak dlouho už tam je. Kolem něj se míhali různí lidé, ale zdáli se mu být jaksi daleko a v mlze, tedy s výjimkou Arthura a teď i toho druhého muže, který se k nim připojil. Bylo to jako ocitnout se v samotném ( 12 )
Stanice_11_sazba_09.indd 12
9.10.2015 16:34:54
středu bouře, pomyslel si Jeevan. A oni tři, on, Walter a Arthur, tu jsou spolu v naprostém bezpečí. Walter sáhl herci na čelo jako rodič, který uklidňuje dítě v horečce. „Už zavolali sanitku,“ poznamenal Walter. Spuštěná opona vytvořila na pódiu nezvykle intimní prostředí. Jeevan si vzpomněl na to, jak před mnoha lety dělal s Arthurem v Los Angeles interview, během své krátké kariéry novináře v zábavní rubrice. Taky si vzpomněl na svou přítelkyni, Lauru, a přemýšlel, jestli na něj čeká v přední řadě, nebo jestli odešla do foyer. Říkal si: prosím, začni zas dýchat, prosím. Všiml si, jak se ze spuštěné opony stala jakási čtvrtá zeď, a z pódia tak místnost, v níž se místo stropu otevírá prostor podobající se jeskyni, s různými lávkami a světly, mezi nimiž by se mohl kdokoliv nepozorovaně plížit. To je ale hloupost, pomyslil si Jeevan, neblbni. Jenže teď se mu z toho úplně sevřel krk, z toho pocitu, že ho seshora někdo pozoruje. „Nechcete vystřídat?“ zeptal se ho Walter. Jeevan pochopil, že si tu kardiolog přijde přebytečný, a tak přikývl a sundal ruce z Arthurova hrudníku. Walter dál udržoval tempo. Ani ne místnost, pomyslel si teď Jeevan, když se tak rozhlížel po jevišti. Působilo to celé až moc provizorně, všude samé dveře, mezi jednotlivými chodbami tma, k tomu ten chybějící strop. Připomíná to spíš terminál, pomyslel si, vlakový nebo letištní, i tím, jak tu všichni rychle procházejí. Už dorazila sanitka. Skrz absurdně, stále stejně se sypající sníh sem mířili dva záchranáři. Sklonili se nad ležícím hercem jako dvě vrány. Muž a žena v tmavých uniformách odstrčili Jeevana stranou. Žena byla velmi mladá, možná jí nebylo ani dvacet. Jeevan vstal a poodstoupil. Sloup, u něhož Arthur zkolaboval, byl pod jeho prsty hladký, naleštěný. Bylo to dřevo, ale natřené tak, aby vypadalo jako kámen. Všude se míhali kulisáci, herci a bezejmenní funkcionáři s psacími podložkami. „Proboha,“ zaslechl Jeevan jednoho z nich říkat, „nemohl by někdo vypnout ten sníh?“ Regan a Kordélie se držely u opony za ruce a plakaly. Edgar seděl kousek od nich na zemi v tureckém sedu a rukou si zakrýval pusu. Goneril potichu něco říkala do mobilu. Falešné řasy jí do očí vrhaly stín. ( 13 )
Stanice_11_sazba_09.indd 13
9.10.2015 16:34:54
Na Jeevana se nikdo ani nepodíval. Přišlo mu, že jeho role v tomto představení již skončila. Záchranářům se podle všeho oživování nedařilo. Toužil po tom najít Lauru. Určitě na něj čeká v předsálí a je naštvaná. Měla by – jen taková momentální úvaha, nicméně napadlo ho to – Jeevana za jeho postoj obdivovat. Konečně se někomu podařilo vypnout sníh. Dolů se snesly poslední průhledné vločky. Když se Jeevan rozhlížel, kudy se nejsnáze dostat z pódia, uslyšel zakňourání. Bylo to to dítě, kterého si všiml už předtím, dětská herečka, která teď klečela na scéně u dalšího sloupu po jeho levici. Jeevan viděl tu hru už čtyřikrát, ale nikdy předtím s dětmi. Pomyslel si, že to je dost inovativní ztvárnění. Holčičce bylo tak sedm, osm let. Otírala si obličej, až z toho měla po celé tváři a na hřbetu ruky šmouhy od mejkapu. „Ustupte,“ zvolal jeden ze záchranářů. Všichni couvli, zatímco záchranáři dávali tělu elektrický šok. „Ahoj,“ řekl Jeevan holčičce. Klekl si před ni. Proč ji odsud nikdo neodvedl? Sledovala záchranáře. S dětmi neměl žádnou zkušenost, i když vždycky toužil po tom mít sám tak jedno nebo dvě děti. Nebyl si úplně jistý, jak s nimi vlastně má mluvit. „Na stranu,“ zvolal znovu záchranář. „Přece se na to nebudeš dívat,“ řekl jí Jeevan. „On umře, že ano?“ vzlykala. „Já nevím.“ Rád by jí řekl něco povzbudivého, ale musel souhlasit s tím, že to nevypadá dobře. Arthur ležel bez hnutí na jevišti, už dostal dvě dávky elektrošoků. Walter ho držel za zápěstí, a zatímco čekal na pulz, díval se zachmuřeně do dálky. „Jak se jmenuješ?“ „Kirsten,“ odpověděla holčička, „Kirsten Raymondová.“ Jevištní mejkap působil trochu nepatřičně. „Kirsten, kde máš maminku?“ zeptal se jí Jeevan. „Vyzvedává mě až v jedenáct.“ „Ukončete to,“ řekl jeden záchranář. „A kdo se tu o tebe stará do té doby?“ „Tanya, naše chůva.“ Holčička zírala na Arthura. Jeevan jí stál ve výhledu. ( 14 )
Stanice_11_sazba_09.indd 14
9.10.2015 16:34:54
„21:14,“ prohlásil Walter Jacobi. „Chůva?“ zeptal se Jeevan. „Říkají jí tak,“ odpověděla. „Stará se o mě, když jsem tady.“ Z pravé strany pódia se vynořil nějaký muž v obleku a naléhavě hovořil s oběma záchranáři, kteří poutali Arthura na nosítka. Jeden z nich se zamračil a stáhl dolů deku, aby mohl upravit Arthurovi kyslíkovou masku. Jeevana napadlo, že celá tahle šaškárna je určitě kvůli Arthurově rodině, aby se nedozvěděli o jeho smrti z večerních zpráv. Ohleduplnost té situace ho dojala. Jeevan se postavil a natáhl ruku směrem k popotahujícímu dítěti. „Pojď,“ řekl, „najdeme Tanyu. Asi tě hledá.“ To těžko. Kdyby ji Tanya hledala, že se o ni postará, už by ji dávno našla. Zavedl dívku do jedné z bočních chodeb, ale ten muž v obleku už zmizel. V zákulisí panoval velký zmatek, všude hluk a shon, ozýval se křik, aby všichni uhnuli, když kolem procházelo procesí s Arthurem. Walter kráčel v čele. Průvod zmizel v chodbě za dveřmi, jimiž se vycházelo z pódia. Hluk ještě zesílil. Všichni brečeli nebo telefonovali nebo postávali v malých hloučcích a vzájemně si líčili celou událost – „No a pak jsem se koukla a on už padal“ – nebo vydávali příkazy, zatímco příkazy jiných ignorovali. „To je lidí,“ komentoval to Jeevan. Davy moc nemusel. „Neviděla jsi někde mezi nimi Tanyu?“ „Ne, nikde tu není.“ „Možná bysme měli zůstat na jednom místě a počkat, až nás najde.“ Vzpomněl si, že jednou četl nějakou radu na tohle téma v jakési brožuře, která doporučovala, co dělat, když se ztratíte v lese. Podél zadní zdi stálo pár židlí, tak si na jednu z nich sedl. Odsud byly pěkně vidět nenamalované zadní části dřevotřískových kulis. Nějaký kulisák teď zametal umělý sníh. „Bude Arthur v pořádku?“ Kirsten si vylezla na židli vedle něj. V obou pěstičkách žmoulala látku kostýmu. „Zrovna dělal to,“ řekl jí Jeevan, „co na tomhle světě miloval ze všeho nejvíc.“ Vycházel z rozhovoru, který četl před měsícem, kde Arthur odpovídal pro Globe a Mail: „Celý život jsem čekal na to, až budu starý, abych mohl hrát Leara. Neexistuje nic, co bych miloval víc než jeviště, tu blízkost.“ ( 15 )
Stanice_11_sazba_09.indd 15
9.10.2015 16:34:54
Zpětně ta slova působila jako fráze. Arthur byl hlavně filmový herec, a kdo v Hollywoodu touží po tom být starý? Kirsten mlčela. „Chci tím říct, že jestli to poslední, co v životě dělal, bylo hraní,“ pokračoval Jeevan, „pak díky tomu poslednímu, co dělal, byl velmi šťastný.“ „A ono to bylo to poslední, co kdy udělal?“ „Asi ano. Promiň.“ Ze sněhu teď zbyla za kulisami třpytivá hromádka. Taková malá hora. „Já to mám taky nejradši na světě,“ dodala Kirsten po chvíli. „Co jako?“ „No hraní přece,“ vysvětlila mu. V tu chvíli se z davu vynořila mladá žena s obličejem celým šmouhatým od slzí a s rozpaženýma rukama. Ani se na Jeevana nepodívala a hned popadla Kirsten za ruku. Holčička se ještě ohlédla přes rameno – a byla ta tam. Jeevan vstal a vyrazil na pódium. Nikdo ho nezastavil. Tak nějak čekal, že Lauru najde přesně tam, kde ji nechal čekat, tedy uprostřed první řady – kolik času že to uplynulo? –, ale když se vymanil ze sametové opony, nikdo z diváků už tam nebyl. Uvaděči zametali a sbírali mezi řadami zapomenuté programy, našli šátek odložený na opěradle sedadla. Došel až do vestibulu, který díky rudému koberci působil okázale. Snažil se nestřetnout s uvaděččiným pohledem. Postávalo tam už jen pár diváků, Laura však mezi nimi nebyla. Zavolal jí, ale kvůli představení si vypínala telefon a evidentně si ho ještě nezapnula. „Lauro,“ nahrál jí na záznamník, „jsem ve foyer. Nevím, kde jsi.“ Postával před dveřmi na dámské toalety, zavolal na obsluhu, ale ta mu odpověděla, že uvnitř nikdo není. Ještě jednou obkroužil foyer a pak zamířil k šatně. Jeho svrchník tu na věšácích visel mezi posledními. Lauřin modrý kabát zmizel. Na Yonge Street se sypal sníh. Když Jeevan vyšel z divadla, zaskočilo ho to. Byla to taková připomínka plastového, průsvitného sněhu, který měl ještě pořád nalepený na saku. Před postranním vchodem postávalo asi šest paparazziů. Arthur už nebyl tak známý jako kdysi, ( 16 )
Stanice_11_sazba_09.indd 16
9.10.2015 16:34:54
ale jeho fotky pořád ještě prodávaly, obzvlášť teď, když procházel bouřlivým rozvodem s modelkou a herečkou, která ho podvedla s jedním režisérem. Nebylo to tak dávno, kdy i sám Jeevan pracoval jako paparazzi. Doufal, že se mu podaří kolem někdejších kolegů nepozorovaně prosmýknout, ale šlo o lidi, jejichž náplní práce mimo jiné bylo i všímat si lidí, kteří se kolem nich snaží proklouznout. Takže se na něj hned sesypali. „Vypadáš dobře,“ řekl mu jeden z nich. „Pěkně drahej kabát.“ Jeevan měl na sobě námořnický kabát, který sice nebyl dost teplý, ale měl ten správný účinek, tedy že v něm nevypadal stejně jako jeho někdejší kolegové, kteří si libovali v naducaných bundách a džínách. „Dělám v baru,“ řekl Jeevan, „a chodím na záchranářský kurz.“ „U záchranky? Vážně? Jako že se hodláš živit tím, že budeš sbírat z chodníků opilce?“ „Chci dělat něco, co má smysl, pokud jsi teda měl na mysli zrovna tohle.“ „Jo, fajn. Tys byl tam uvnitř, že jo? Co se stalo?“ Pár z nich zrovna telefonovalo. „Povídám vám, ten chlap je mrtvej,“ prohlásil jeden z nich, který stál kousek od Jeevana. „Do záběru se mi dostal sníh, ale podívejte se, co jsem vám právě poslal, ta jeho tvář, jak ho nakládali do sanitky…“ „Nevím, co se stalo,“ odpověděl mu Jeevan. „Prostě uprostřed čtvrtého dějství spustili oponu.“ Částečně to bylo proto, že se mu teď nechtělo mluvit s nikým, teda možná s výjimkou Laury, a částečně proto, že nestál o to mluvit konkrétně s nimi. „Vy jste viděli, jak ho vezli do sanitky?“ „Jo, vyvezli ho tímhle bočním vchodem,“ řekl jeden z fotografů. Kouřil cigaretu, rychlými, nervózními pohyby. „Doktoři, sanitka, hafo lidí.“ „Jak vypadal?“ „Upřímně? Jako mrtvola.“ „Je botox a botox,“ řekl další z nich. „Nějaké oficiální prohlášení?“ zeptal se Jeevan. ( 17 )
Stanice_11_sazba_09.indd 17
9.10.2015 16:34:54
„No, vylez ven ňákej kravaťák a mluvil s náma. Že prej vyčerpání a, počkej, jo, dehydratace.“ Několik z nich se rozesmálo. „U těchhle lidí je to vždycky vyčerpání a dehydratace, no ne?“ „Čekali byste, že jim to někdo poví,“ pokračoval ten s tím botoxem. „Kdyby měl prostě jen někdo koule na to, aby si pár těch herců odtáhl stranou a řekl jim: ‚Hele, kámo, tohle si pamatuj: musíš hodně pít a čas od času taky spát, jasný?‘“ „Obávám se, že jsem toho viděl míň než vy,“ dodal Jeevan a dělal, jako že musí přijmout nějaký důležitý hovor. Šel dál po Yonge Street, telefon ho studil do ucha. Schoval se v zádveří asi v půlce bloku a opět vytočil Lauřino číslo. Pořád ještě měla vypnutý telefon. Kdyby si teď zavolal taxíka, byl by do půl hodiny doma, jenže chtěl zůstat venku na čerstvém vzduchu, daleko od všech lidí. Sněžilo teď mnohem hustěji. Cítil se provinile – být naživu, kolik marnotratnosti v tom je. A nespravedlnosti. Jeho srdce bezchybně tluče, zatímco Arthur někde leží, tiše a bez života. Vydal se na sever po Yonge Street. Ruce měl vražené hluboko do kapes svrchníku. Sníh ho bodal do tváří. Jeevan bydlel v Cabbage Townu, severovýchodním směrem od divadla. Takovéhle procházky podnikal, když mu bylo dvacet, bez velkého přemýšlení se prostě toulal, urazil několik kilometrů jen tak nazdařbůh po městě, kolem něj projížděly červené tramvaje. Nějakou dobu však už podobnou procházku nepodnikl. Ani nevěděl, jestli to dneska zvládne, ale když pak zabočil do Carlton Street, pocítil odhodlání a s ním minul první zastávku tramvaje. Došel až k parku Allan Gardens, což bylo zhruba na půli cesty. Najednou se přistihl, že je nečekaně veselý. Arthur přece zemřel. Nedokázal jsi ho zachránit, neexistuje důvod, proč by ses měl radovat. Jenže ten pocit ho neopouštěl, byl nadšením bez sebe, neboť celý život řešil, čím by se měl stát, a teď to konečně věděl – s absolutní jistotou věděl, že chce být záchranář. Ve chvílích, kdy ostatní lidé mohou jenom přihlížet, chtěl být on tím, kdo bude o jeden krok napřed. Pocítil absurdní potřebu běžet do parku. Sněhová bouře jej proměnila k nepoznání, všude samý sníh a stíny, černé siluety stromů, podvodní záře zelené budovy skleníku. Jako malý chlapec miloval, ( 18 )
Stanice_11_sazba_09.indd 18
9.10.2015 16:34:54
když si na dvoře lehl na záda a díval se, jak na něj dopadá sníh. Pár bloků před ním již bylo vidět Cabbage Town a sněhem orámovaná světla Parliament Street. V kapse mu zavibroval telefon. Zastavil se a přečetl si textovku od Laury: „Bolela me hlava, tak jsem sla domu. Mohl bys prinest mliko?“ A v tu v chvíli bylo jeho odhodlání to tam. Už nemůže dál. Lístky do divadla byly myšleny jako romantické gesto, něco ve stylu pojďme udělat něco romantického, protože se pořád jen hádáme, a ona ho tam pak nechá oživovat mrtvého herce a sama si jede domů. No a teď po něm ještě chce, aby koupil mlíko. Zastavil se. Byla mu zima. Necítil prsty u nohou. Všechno kouzlo sněhové bouře pominulo, stejně jako vyprchalo štěstí, které před chvílí pociťoval. Noc byla temná, všude samý pohyb. Sníh padal hustě a potichu, auta zaparkovaná na ulici se nadouvala do nových, jemnějších kontur. Obával se toho, co by musel říct, kdyby teď přišel domů k Lauře. Napadlo ho, že najde nějaký bar, jenže se mu ani nechtělo s nikým mluvit, a když o tom tak přemýšlel, ani se mu nijak zvlášť nechtělo pít. Prostě jen chtěl být na chvíli sám, než vymyslí, kam se vydá dál. A tak vykročil do tichého parku.
( 19 )
Stanice_11_sazba_09.indd 19
9.10.2015 16:34:54
EMILY ST. JOHN MANDELOVÁ
STANICE 11 Z anglického originálu Station Eleven, vydaného nakladatelstvím Alfred A. Knopf v New Yorku v roce 2014, přeložila Markéta Musilová. Přebal navrhl Nathan Burton. Grafická úprava a sazba Martin Radimecký. Odpovědný redaktor Oldřich Vágner. Jazyková korektura Michaela Šmejkalová. Technická redaktorka Alexandra Švolíková. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, argo@argo.cz, www.argo.cz, roku 2014 jako svou 2699. publikaci. Vytiskla Těšínská tiskárna. Vydání první. ISBN 978-80-257-1594-9 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod Kosmas Sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice Tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 E-mail: odbyt@kosmas.cz www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz
Stanice_11_sazba_09.indd 328
9.10.2015 16:34:59