Star trek kusy ukazka by Martin Sust

Název originálu: STAR TREK KUSY Obálka: Jakub Schejbal Redakce: Albert Balatka, Helena Šebestová

Copyright © 2016 by A. Balatka, B. Bobáková, R. Bouda, M. Čacká, J. Holý, V. Pazlar, R. Skolek, B. Vigaš, M. Vondráček All Rights Reserved Copyright © 2016 for Cover by Jakub Schejbal STAR TREK and related marks are trademarks of CBS Studios Inc. CBS and CBS Eye logo are trademarks of CBS Broadcasting Inc. Copyright © 2016 for the Czech edition by Laser-books

ISBN 978-80-7193-400-4

OBSAH Den, kdy zamrzlo Peklo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Rostislav Bouda

Moje oči vám osvietia cestu . . . . . . . . . . . . . . 47 Boris Vigaš

Prima kšeft . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 Vít Pazlar

Rýba na Enterprise . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81 Markéta Čacká

Strieborný nebeský kameň . . . . . . . . . . . . . . . .93 Barbora Bobáková

Polibek pro Růženku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115 Martin Vondráček

Dvacet pět let mého života . . . . . . . . . . . . . . 165 Jakub Holý

Odkud není návratu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184 Richard Skolek

Žár slabosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .228 Albert Balatka

Posledný modrý hrdina . . . . . . . . . . . . . . . . . . 236 Boris Vigaš

Prima kšeft

Prima kšeft Vít Pazlar „Bude to prima kšeft, fakt, uvidíš,“ opilecky opakoval Harry Mudd už nejméně popáté a já mu už nejméně popáté, rovněž ve stavu lehké podroušenosti, oponoval: „Znám jak tvý kšefty, tak tebe, Harry. Většinou jsou všechno jen ne prima.“ Harry pak vždycky v náznaku úsměvu ukázal celému lokálu svůj zažloutlý chrup, chvíli dal pokoj a zhruba o deset minut později to zkusil znovu. Pořád ještě byl mohutný a rozložitý, ale vlasy i vousy měl už téměř bílé, jen s občasnou připomínkou někdejšího černohnědého odstínu. Pleš, které občas v žertu přezdíval „moje nízké temeno“, se mu kupodivu už příliš nezvětšila. Jako by ji bylo kam zvětšovat. Také mi přišlo, že za těch několik posledních let lehce... ne, nezhubl, seschl, zestárl a byl si toho vědom. Když jsem se tak na něj díval, čas od času jsem se přistihl při myšlence, že je mi ho až líto... Oba jsme měli už řádně upito, a tak se naše konverzace stávala čím dál hlasitější, jak jsme oba postupně zvyšovali hlas. Mělo to nahradit nedostatek srozumitelnosti. Nakonec jsme ale tak trochu řvali na celý lokál. Takhle to prostě dopadá, když potkáte na zapadlé a jinak téměř liduprázdné stanici s jediným barem mezi bezpočtem cizích tváří někoho, koho dobře znáte, byť to není zrovna váš oblíbenec. Majiteli baru jsme kupodivu nijak nevadili – na téhle stanici musel mít obrat tak mizerný, že byl rád, že v jeho podniku vůbec někdo je.

Vít Pazlar

Harry dopil a v podroušení mával na servírku: „Ještě jednu rundu!“ Přicupitala poměrně rychle. Harry koneckonců vypadal jako potížista i ve střízlivém stavu, natožpak když měl upito. „Co to bude teď, pánové? Whisky, gin, vodka? Nic? Už byste s tím možná měli přestat a jít spát.“ „To máš jedno, stejně je to furt ta samá výčepní lihovina...“ usoudil Harry. Polootevřenýma očima si ji změřil od hlavy až k patě. „Vůbec se nepodobá mý Stele, že ne, Frede?“ prohodil ke mně. „A to s tím spaním, to vůbec neni špatnej nápad,“ pokusil se o svůdný výraz a znovu si ji prohlédl. „Ale řeknu ti, holka, něco by to chtělo. Třeba novej náhrdelník. Třeba takovej s krystalama z ryzího dilithia... jako má ta Ea... Ela... Eala...“ „Elaan?“ napověděl jsem mu. „Jo! Přesně ta!“ vykřikl. „Co tomu říkáš, kotě?“ obrátil se zpátky k ní. „Buď si něco objednejte, nebo na vás zavolám staniční ochranku,“ procedila mezi zuby. Zřejmě už byla zvyklá si podobné typy držet dál od těla. „No tak jo, tak jo,“ stáhl se Harry. „Takže dáme ještě jeden... gin?“ podíval se na mě bezelstně. „Jo, dvakrát gin,“ přikývl jsem. Když útrata, tak ať to stojí za to, protože na Harrym bylo vidět, že nemá ani ﬂoka. Už zase. „A přineste nám i láhev s vodou, musíme to něčím zapít.“ Souhlasně přikývla a odklusala. Harry za ní polohlasem poznamenal: „Taková hezká a tak blbá... no, její škoda, nechce – neubude.“ Pomalu se obrátil zpátky ke mně. „A ty seš taky blbej,“ namířil na mne na okamžik vrásčitý prst. „Díky mně nebudeš muset do smrti ani hnout prstem – a nebo jen kvůli tomu, abys zkontroloval svoje konto v bance.“

Prima kšeft

Výraz nevíry musel být v mé tváři až příliš čitelný, protože ho Harry pochopil i přes svůj současný stav. „Protože já něco mám,“ pokračoval opilý starý muž, „... a to něco jsou souřadnice... někdo něco našel... a to něco je pěkně cenná věc...“ Povídal si spíš sám pro sebe. „A co máš? Snad ne další zaručené souřadnice Zlatého města?“ Demonstrativně se ušklíbl, jako bych snad pronesl něco nepatřičného. „Zlatý město doopravdy existuje. Akorát ho zatím nikdo nenašel. Teda oﬁciálně, chápeš? Ale znám chlapa, co zná chlapa, co zná...“ „... dalšího chlapa,“ skočil jsem mu do řeči. „Takových znám taky spoustu. Na to tě nepotřebuju.“ „Ne,“ potvrdil ztěžka Harry a já v první chvíli tak docela nevěděl, k čemu to „ne“ patřilo. „Ten chlap zná ženskou a ta zná chlapa, co našel Zlatý město. Kdysi za války. Víš?“ „Jo. Fajn. Když to říkáš. Jen škoda, že ho nikdo nikdy osobně neviděl,“ usoudil jsem ironicky. „Tak na tohle mě opravdu nenachytáš, Harry. Na to jsem se už párkrát nachytal sám... na to tě taky nepotřebuju.“ Uvědomil jsem si, že i na mně si popíjení vybírá svou daň. „Doprčic, kdo tu furt mluví o Zlatym městě,“ rozčílil se Harry. „Akorát ty, Fredíku. Neštvi a chvíli poslouchej. Od tý doby, cos našel vrak Centauric, to s tebou neni k vydržení. Myslíš si, že si zblajznul to... Šalamounovo tentononc. A že znáš Cibolu zprava zleva zepředu zezadu. Ale houby znáš, Fredíku. Nikdo nezná Cibolu, to ti povidam, nikdo. Nejde vůbec o nějaký podělaný prehistorický artefakty nějakejch podělanejch prehistorickejch oblud, jde o poctivý dilithium, slyšíš, o obrovský naleziště dilithia!“ „Proč ho nezabereš a neoznačíš sám?“

Vít Pazlar

Kolem stolu proběhla servírka a postavila na něj dvě malé sklenky s čirou tekutinou, která silně páchla jako umělá borová vůně. Hned nato přinesla karafu s vodou a dvě větší sklenice. Harry vzal jednu sklenku s „ginem“ do ruky. Pomalu s ní točil a pozoroval hru světelných paprsků v lehce zakalené kapalině. „Protože nemám tu... jak se tomu jen... licenci. Proto potřebuju partnera, kterej ji má a kterej pro mě... chci říct pro nás...“ opravil se rychle, „... zabere naleziště, označí ho, zinkasuje Federaci a za to všechno mi nakonec dá padesát procent.“ „Souřadnice?“ „Nepovím. Zatím. Ale je to v neprozkoumaný části Ciboly, takže je slušná šance, že je ta informace pravá.“ „Cibola je ze tří čtvrtin neprozkoumaná. Většina lodí se omezuje na to, že doletí k Cibola Prime a pak uhání zpátky, co jim warp pohon stačí. A kdo by se jim divil, oblast plná neviditelných subprostorových anomálií je strašidelná sama o sobě. Nemluvě o tom, že doslova za každým asteroidem může být schovaný zhrzený Klingon, co touží po odvetě za příkoří, které bylo před nějakými sto lety spácháno na jeho lidu. A zdejší údajné Zlaté město, podle kterého se to tady vlastně tak trochu i jmenuje, ať už by to mělo být cokoli, se prozatím ukazuje jako pouhá legenda, i když je fakt, že se čas od času podaří najít nějaké pozůstatky jedné dávné civilizace...“ uvažoval jsem nahlas. „Hele, něco ti přece jenom povim. Je to blízko klingonský hranice, tam to zaručeně nikdo z Fedů nezná. Je to tutovka, mám ji z dobrýho zdroje.“ „Jestli je to poblíž klingonské hranice, tak se zas můžou objevit výdaje za munici a opravy...“ zamyslel jsem se nahlas a oba jsme věděli, co mám na mysli. „Jestli tam fakt něco je, tak dostaneš dvacet procent,“ rozhodl jsem se.

Prima kšeft

„Tak to ne!“ zaprotestoval Harry. „Čtyřicet pět!“ „Dvacet pět. A vůbec, proč tam se svou lodí nezaletíš sám a neuděláš průzkum na vlastní pěst? Já bych to pak jen oﬁciálně přikryl.“ Harry se zatvářil, jako kdyby mu uletěly včely, a já z jeho výrazu nepřímo pochopil, že mu už zase utekla celá posádka. Ale jak ho znám, nepřizná to, ne přede mnou, a takhle na veřejnosti už vůbec ne. Místo toho se zatvářil tajuplně a spustil: „Víš, jak to chodí...“ prohlásil mnohoznačně. „Licenci? S vaším záznamem, pane Mudde? To si snad děláte legraci, pane Mudde,“ předváděl imaginárního úředníka Federace. „Nakonec bych ji asi dostal, ale stálo by mě to majlant a z tohodle nálezu bych neměl vůbec nic.“ V podstatě se mé otázce úplně vyhnul. „Řekni mi, co bys vůbec dělal s takovou sumou...“ nadhodil jsem spíš mimochodem. A taky jsem potřeboval odvést Harryho pozornost od smlouvání o jeho podílu. Napřed se zatvářil tajemně, pak mávl na servírku a k mému překvapení nám objednal dvě kávy. Když před námi stály dva kouřící šálky, vybídl mne, ať se napiju. Bylo to typické staniční kafe, připravované z čehosi, co jsem už kdysi nazval „připálený granulát nasycený kofeinem“. Tedy v tom lepším případě. V tom horším je to jen připálený granulát. Vyslovil jsem svůj názor na původ dotyčné tekutiny nahlas. Harry se rozzářil. „No a to je přesně vono, Fredíku. Na vesmírných stanicích je kafe většinou tak hnusný, že to už snad ani neni možný. A to bych chtěl změnit.“ „Jo, takže se bude říkat: Káva značky Jindra Bahno jako bahno vypadá – a chutná zrovna tak.“ Harry ovšem můj smysl pro sžíravou ironii neocenil. „Mysli si co chceš, ale tady hluboko ve vesmíru

Vít Pazlar

daj lidi za pořádný kafe cokoli. A možná by jim stačila i poctivě udělaná náhražka – ale ne tohle. A pořádnou arabiku, nebo dokonce raktajino, tady prostě neseženeš už vůbec. Jenže abych to celý vůbec rozjel, potřebuju počáteční kapitál. Velkej počáteční kapitál. Protože, málo platný, nejlepší kávový plantáže jsou ještě pořád na naší matičce Zemi. A sám víš, že získat zemědělskou půdu na Zemi je dneska tak trochu problém. Ovšem, když budu mít svou žádost čím podložit...“ zatvářil se lišácky Harry. „A když už jsem se šťastnou shodou okolností dostal k jistejm souřadnicím... tak je prostě potřebuju zužitkovat. Takže, kde jsme to skončili? U čtyřiceti pěti procent?“ razantně vrátil debatu k původnímu tématu. Nakonec jsme to usmlouvali na třicet pět procent. A Harry mě k tomu doopravdy ukecal – ten chlap by dokázal vykecat díru do hlavy i mramorové soše. A samozřejmě, umělá výčepní lihovina z baru na stanici K5 na tom určitě taky měla svůj díl viny. A tak jsme tady... moje skvělá loď a já – a také ta banda převážně darmožroutů, která si z nějakého záhadného důvodu říká posádka – uprostřed ničeho, na hranicích jak Hvězdokupy Cibola, tak Federace jako takové. Jen pár světelných měsíců odsud začíná Klingonská říše – a jestli to mezi Fedy a Klingony začne doopravdy bouchat, budou obě strany potřebovat dilithium jako na vyprahlých planetách sůl. Cílová soustava – i když mluvit o soustavě bylo silně zavádějící – sestávala z rudého obra a několika kusů kamení kolem něj. Původně to snad byla hvězda typu našeho Slunce, ale to bylo před mnoha miliarda-

Prima kšeft

mi let. Přesněji se to říci nedalo – hvězdokupa Cibola má díky unikátním vlastnostem svého mezihvězdného prostoru schopnost vývoj svých hvězd jak urychlovat, tak zpomalovat, což v praxi brání jakýmkoli pokusům o přesnější dataci čehokoli. Ale to zajímá maximálně teoretické kosmology a astronomy. Mě už ne. Mě místo toho zajímal obrovský asteroid, nebo spíš trpasličí planeta, který se poměrně záhy objevil na senzorech mojí krásné Minion. Ať už měl Harry svůj tip odkudkoli, byl rozhodně pravý. Nejspíš šlo o obnažené jádro jedné z planet či měsíců této soustavy. Minion vklouzla na orbitu kolem přízračného tělesa. „Pane Shilde, udržujte standardní orbitu.“ I po těch všech letech to je pořád zvláštní pocit, velet vlastní lodi... a ne jen tak ledajaké lodi. Federační lodi třídy Miranda v bojové úpravě a ještě s několika soukromými vylepšeními navíc. Ale jak jsem se k tomu všemu dostal, o tom snad zas až někdy jindy. Můj kormidelník vykonal rozkaz. „Dejte mi to těleso na obrazovku!“ Ta se přepnula a indiferentní hvězdné pole nahradil poněkud surrealistický pohled na planetu, která obíhala svou hvězdu téměř u jejího povrchu. Ještěže jsou tihle obři poměrně studení... i když koupat bych se v nich opravdu nechtěl, zase tak studení nejsou. Napadlo mě, že ještě pár milionů let a bude po dilithiu... Nakonec jsem rozhodl, že k průzkumu planetky použijeme všechny naše raketoplány. Francis a Elizabeth se budou v průzkumu pravidelně střídat a snad nám tak umožní zkrátit dobu potřebnou pro průzkum na minimum. Bude také nutné na tělese přistát kvůli formálnímu záboru, to by však neměl být nepřekonatelný problém.

Vít Pazlar

Nejdřív však budou muset moje raketoplány rozmístit po celé soustavě několik monitorovacích sond. Kdoví kde všude si Harry pustil hubu na špacír – a kdoví, jestli tohle místo neslouží jako útočiště nějakému klingonskému privatýrovi. A taky ostří hoši z hnutí „Svobodná Cibola“ by se tu mohli objevit. Lépe je být připraven na všechno, než se pak nechat hloupě překvapit. Minion si v boji jeden na jednoho dokáže poradit téměř se vším a celý operační svaz sem některá z mocností pošle jen stěží – to už by tu byl – ale bez včasného varování to prostě nejde nikdy. Na palubě Minion nastalo bezčasí, tak typické pro podobné mise. Menší část posádky maká jako šroub na katalogizaci nálezu a větší část posádky si zcela prozaicky válí šunky. Čtvrtý den už naše pozornost poněkud opadla. Raketoplány létaly mezi planetkou a Minion jako přívoz přes řeku, a lehce šílenému panoramatu za průzory či na obrazovkách věnoval pozornost už jen málokdo. Nicméně, nechal jsem udělat sérii fotograﬁí planetky i hvězdy ve všech možných spektrech, vědecké instituce sice neplatí nijak závratné sumy, zato však pravidelně, a hlavně – občas i z nich vypadne nějaký ten užitečný tip. A je to také dobré pro pověst lodi. Ještě nějakých osm hodin a můžeme vyrazit do civilizovanějších končin, řešit náš nález oﬁciálně. Jak už to tak bývá, člověk míní a vesmír mění. Zrovna když jsem meditoval nad tím, že rozmísťovat sondy do okolí byl nakonec docela zbytečný nápad a že nás to na odletu jen zdrží, přišlo z jedné z nich varování. Do soustavy vstupovala cizí loď. A kdyby jen vstupovala – loď už naši sondu téměř minula, když

Prima kšeft

z ní ze zadní baterie bojové nástavby nečekaně vyletěla salva. V posledním okamžiku existence sondy se nám tak odhalil pohled na charakteristickou siluetu třídy Miranda. Tak tohle opravdu nebyla Harryho loď, a taky to rozhodně nebyl žádný přítel. „Za jak dlouho tu budou?“ vyštěkl jsem na kormidelníka. „Při současné rychlosti zhruba třicet pět minut, pane.“ „Dvojitý poplach! Do patnácti minut chci mít loď plně připravenou k boji. Štíty a zbraně na plný výkon. Naveďte nás do fotosféry té hvězdy – najděte nějakou vhodnou skvrnu! Naše štíty a termoregulace budou mít co dělat, ale neuvidí nás. Hlavně žádné vysílání – na to bude dost času až potom!“ Po celé lodi se rozeřvala poplašná siréna a já se odebral z můstku do přilehlé zasedací místnosti. No, zasedací místnosti... Na mé lodi není proč zasedat. Tady rozhoduji „zcela demokraticky“ jen já – no dobře, občas se někoho na jeho názor i zeptám, aby se neřeklo, ale to je zhruba všechno. U mě je to převlékárna osazenstva můstku do skafandrů. Před časem jsem se v jedné knize dočetl, že kdysi za války tuhle taktiku s úspěchem používal admirál Yardley se svou ﬂotilou. A jakou že taktiku? Inu, tuhle – z celé lodi je dílem vypumpován a dílem vypuštěn všechen vzduch. Podle toho, co je jednodušší a rychlejší. Až na ošetřovnu samozřejmě, která se stejně nachází hluboko uprostřed talíře a má vlastní systém přechodových komor. To má za následek dvě vysoce pozitivní věci – za prvé: nepřítomnost vzduchu značně snižuje riziko požárů na lodi a prudce zvyšuje odolnost celého plavidla.

Vít Pazlar

Ono když vám druhotná tlaková vlna prostě nemůže vyrvat kus obšívky z trupu nebo prolomit přepážky, tak to taky má něco do sebe. A za druhé: energii, kterou takto ušetříte, můžete narvat do štítů a fázerů, kde je jí v boji zapotřebí mnohem víc. Maličkou vadou na kráse je to, že posádka prostě musí být celou dobu ve skafandrech, a to i když nemá zrovna službu, a také ovládací prvky na můstku musí být přizpůsobeny použití v rukavicích ochranného obleku. I ten zlepšováček s fotosférou hvězdy mám od pana admirála. Když vedete partyzánskou válku s celou Říší, tak neortodoxní postupy začnete buď používat – nebo vás prostě a jednoduše její vojenská mašinérie převálcuje. Mezi kruté ironie osudu určitě patří fakt, že to nebyli Klingoni, ale Federace, kdo pana admirála nakonec převálcoval, ale to je jen taková historická poznámka pod čarou. Naše raketoplány se ovšem nestačily vrátit do lodi, takže budou muset přistát a zůstat na povrchu planetky, než se to přežene. Snad je pak bude mít kdo vyzvednout. Minion přešla na pasivní senzory. Ve fotosféře hvězdy jsou ostatně ty aktivní spíš k vzteku než k užitku. Cizí Miranda se pomalu blížila – na jedné straně sice loudavě, na straně druhé ovšem až příliš přesně, než aby šlo o náhodu. Bylo jen otázkou času, než zachytí naši stopu... tedy, že byl někdo poblíž planetky budou schopni poznat určitě, ale naši dráhu by mělo zakrýt záření hvězdy. „Identiﬁkace?“ zeptal jsem se posádky svého můstku. Z reproduktorů ve skafandru se mi ozval hlas našeho spojaře: „Neurčitá. Vysílá civilní rozpoznávací signál Federace a nenese žádné snadno rozpoznatelné vý-

Prima kšeft

sostné znaky či registrační značky. Mohli by to být... počkat, něco vysílají!“ „Dejte to na hlavní obrazovku!“ Obrazovka se přepnula a objevil se na ní chronicky známý můstek třídy Miranda. Uprostřed obrazu stál... Andorian, modrý jako šmolka! Mírně protáčel tykadla a něco vykládal. „Vylaďte to!“ Skoro jsem zařval. „... ří kapitán Tharass z lodi Wethesa. Jsem zástupce Andorijského důlního konsorcia. Pan Mudd vás informoval mylně – tuto lokalitu už předtím prodal nám. Jsme ochotni zaplatit vaše provozní výdaje – a pak opustíte tento systém. Opakuji, hovoří...“ „Vypněte to,“ přikázal jsem. „Vědí o nás?“ „Nemyslím,“ odpověděl spojař. „Vysílají to na všech pásmech do všech směrů. Co je to vůbec zač, to Andorijské důlní konsorcium?“ Ušklíbl jsem se. Ale protože mi do skafandru nikdo neviděl, musel jsem něco říct nahlas: „Partička andorianských soukromníků. Snaží se urvat, co se dá... něco jako my.“ Posádku to zjevně uspokojilo – a nejlepší na tom bylo, že to byla pravda. Členství Andorie ve Federaci bylo vždy, jak to jen říci, vlažné. Ne, že by Andoriané činnost Federace vyloženě sabotovali, to ne, jen vždy zastávali pragmatický názor, který by se dal stručně shrnout do prohlášení: „Byli jsme před Federací, budeme i po ní.“ A tomu také přizpůsobili svou politiku. ADK byl asi tak stejně civilní podnik jako legendární britská ﬁrma Universal Exports ve 20. století na Zemi. Ve skutečnosti bylo ADK řízeno přímo z velení Říšské gardy, která v současnosti zastávala navenek pouze ceremoniální postavení. Pod povrchem však nikdy nepřestala vyvíjet i jiné aktivity – a mezi její zájmy patřilo i zajišťování zdrojů surovin a energie.

Vít Pazlar

Andoriané věděli, že pokud to začne mezi Federací a Klingony „bouchat“, budou potřebovat veškeré dostupné zdroje pro svou vlastní obranu. Jestli jim Mudd tento zábor opravdu prodal nebo ne, bylo v tento okamžik úplně jedno – moji zaměstnavatelé by mi nikdy neodpustili, kdybych něco takového přenechal konkurenci, jakkoli konkurenci v tuto chvíli spřátelené. „Jsou zbraně připravené a zaměřené?“ zeptal jsem se nahlas. „Ano, pane.“ „Dobrá. Pane Shilde, vyveďte nás do volného vesmíru. Nespěchejte, pěkně pomaloučku. Nezapínejte aktivní zaměřovače, budeme to muset zvládnout s pasivními – alespoň prozatím. Pokuste se taky o maximální skrytí stavu našich zbraní – nevíme, jak dobré mají ti modrásci senzory. Spojař?“ „Ano?“ „Připravte se, na můj povel budeme vysílat. Ale jen audio. Nechci, aby viděli, že se na ně chystáme. A taky si nachystejte rušičku. Při troše štěstí rozšíří Wethesa seznam lodí pohřešovaných v této oblasti, aniž by se kdokoli cokoli dozvěděl.“ Minion opustila fotosféru a loudavě se vydala k Wethese. Bylo jasné, že Wethesa počítá s bojem – štíty měla aktivní a zbraně vykazovaly energetickou signaturu natolik zřetelnou, že pochybnosti o úmyslech kapitána Tharasse byly předem vyloučeny. Ten modrej neřád nás chtěl vylákat ven – a pak nás prostě rozstřílet na kusy, úplně stejně jako předtím naši sondu. Jenže my ho tak trochu převezeme... Minion není jen tak nějaká tuctová loď... Už jsme byli tak blízko, že jsme i za použití optic-

Prima kšeft

kých přístrojů pomalu rozeznávali nezřetelné výsostné znaky na trupu Wethesy... „Oni o nás snad vůbec nevědí...“ vydechl někdo na můstku. „Na to bych nespoléhal,“ zabručel jsem polohlasně. Měl jsem pravdu. Vzápětí se rozzářila naše hlavní obrazovka a opět se na ní objevil Tharass. „Vidím, že nám letíte vstříc, kapitáne Vaydene.“ Mávl jsem na spojaře. „Myslím, že bychom tuto záležitost měli společně projednat,“ navrhl jsem neutrálně s nadějí, že mi v hlase nezní rozmrzelost. „Ono není co projednávat, kapitáne. Harry Mudd vás tak trochu napálil. Vždyť ho znáte, to dělává často. Mimochodem, vy máte nějaký problém s komunikačním systémem, že vysíláte jen zvuk?“ Narážku na zavřený videokanál jsem nechal bez odpovědi. „Rád bych to slyšel od něj. Do té doby budu považovat vaše tvrzení za bezpředmětné.“ Andorian zakroutil tykadly. „Chápu. I s touto variantou jsme počítali a pan Mudd byl natolik laskav, že vyhověl naší žádosti a stal se hostem na palubě naší lodi.“ Obrazovka se přepnula. Místo Andoriana se na ní objevila tvář Harryho Mudda. Tedy tvář... spíš to, co z ní pod nánosem modřin a monoklů zbylo. „Freddie... chlapče...“ zasípěl. „Promiň mi to, byl jsem tak rád, že tě zase vidím, až jsem samou radostí zapomněl, že jsem tenhle plac už prodal Tharassovi. A pak jsme se opili a já se chtěl předvést...“ „Harry, proč jenom ti to nevěřím...“ odpověděl jsem pomalu. „Co ti udělali?“ zeptal jsem se. Ne, že bych čekal pravdivou odpověď, ale ať ten modrák vidí, že nejsem úplně slepý!

Vít Pazlar

Harry povzdechl. „Nebudeš tomu věřit, ale upadl jsem ve sprše...“ „Máš naprostou pravdu, Harry, nevěřím tomu.“ Podíval jsem se na stavový monitor. Wethesa už byla na dostřel! „Dej mi ještě toho modrýho šaška!“ Aktivoval jsem spouště zbraní a připojil jejich ovládání do svého terminálu. Teď jsem mohl zahájit palbu i ze svého křesla. Tharass se objevil prakticky okamžitě. „Ano, kapitáne?“ zeptal se ledovým tónem. Zřejmě mě slyšel. „Víte, kapitáne, Harry Mudd mi nabídl kšeft. Celkem prima kšeft, mimochodem. Za to, že zmapuju a označím tuhle soustavu, kterou mi dohodil, měl dostat třicet pět procent. Ale když o tom tak přemýšlím, munice není zase tak drahá, abych si nemohl dovolit menší rizikovou investici. Sto procent je víc než šedesát pět – a to i při vyšších provozních výdajích!“ Stiskl jsem spouště a zbraně mé lodě poslušně vypálily salvu na Wethesu. Po obrazovce se rozjela série poruch – Wethesa dostala plný zásah. Na jejím můstku na okamžik pohasla světla. „Vypadněte z téhle soustavy, než vás rozstřílím na prach, Andoriane! A na cestu vám posvítí můj ohňostroj!“ zařval jsem do mikrofonu a pokynul spojaři, aby zavřel kanál. Objevil se pohled na Wethesu, která se mírně stáčela na stranu a nebylo jisté, jestli ji vůbec někdo řídí. „Nandali jsme jim to...“ ozval se někdo z posádky. „Tohle bylo jen zahřívací kolo, pánové. Řekl bych, že teď se do nás pustí,“ prohlásil jsem. A měl jsem pravdu. Jako mávnutím proutku přestala Wethesa driftovat. Buď šlo předtím o starý trik se zdánlivě neschopným pilotem, nebo ho Tharass ne-

Prima kšeft

chal prostě vystřídat. Zrychlovala a snažila se dostat mezi sebe a Minion určitou vzdálenost. „Pokračujte v palbě dle libosti,“ nařídil jsem. „Nesmí nám uletět!“ Alespoň ne dřív, než do jejího trupu vypálíme sbírku zásahů... jinak by nás už nikdo nebral vážně, pomyslel jsem si. Wethesa ovšem neměla v úmyslu někam letět. Jakmile byla mezi oběma loďmi dostatečná vzdálenost – vzhledem ke značně odlišným trajektoriím byla tato situace nevyhnutelná – udělala elegantní překrut, za který by se nemusela stydět ani loď mnohem menší, a vyrazila plnou rychlostí proti nám. „A teď začne tanec...“ zaslechl jsem, jak někdo polohlasně utrousil. Obě lodě proti sobě vyrazily jako dva dávní rytíři na turnaji – pokud by ovšem ti rytíři proti sobě jeli navzájem hlavou dolů. Prostor prořízly salvy z baterií fázerů. Škodolibě jsem si stačil všimnout, že na naše štíty neměly fázery Wethesy žádný účinek, zatímco my jsme skórovali. Při přiblížení bylo jasně patrné, že i naše první salva našla cíl. Z obou lodí vylétla torpéda téměř současně. Ta naše mířila přímo k cíli a udeřila zepředu do talíře Wethesy. Jestli způsobila nějakou škodu, ale jasné nebylo. Torpéda z Wethesy se zachovala... divně. Chvíli letěla rovně, pak prudce změnila směr a udeřila do naší lodi zhruba pod úhlem 90 stupňů. Minion se celá roztřásla a tentokrát jsme to byli my, komu se na můstku rozblikala všechna světla. Na jednom místě dokonce vykvetl elektrický oblouk – v prostředí bez kyslíku ovšem neměl co zapálit. „Co to bylo?“ vyhrkl někdo z posádky zděšeně. Nikdo nevěděl. To už nás Wethesa přelétla – a ze zadního torpédometu vypustila další dvě torpéda.

Vít Pazlar

„Úhybný manévr!“ vykřikl jsem na pilota. Minion se začala stáčet tak, aby letěla pokud možno rovnoběžně s dráhou torpéd. Pozdě... Jedno nás sice minulo, to druhé však tečovalo štíty lodi přímo nad můstkem. Na něm rázem pohasla všechna světla. Tmu přerušovalo jen několik elektrických oblouků, které vyrostly na poškozených ovládacích panelech. Náhle jsem ucítil, že na můstku došlo ke ztrátě umělé gravitace... po malé změně kurzu jsem se začal zvedat z křesla a stoupat ke stropu... který ovšem jaksi nebyl na svém místě. Bezvládně jsem prolétl tím, co zbývalo z můstkové kopule. Stačil jsem si ještě všimnout obrovské průrvy... To bude drahá oprava, blesklo mi hlavou. A taky to bude propříště chtít pásy... Najednou jsem byl venku z lodi a kolem mě se otáčel celý vesmír... Odplouval jsem od své lodi dál a dál. Na okamžik se mě zmocnila závrať spojená se strachem. Nikoliv ze smrti, na tu jsem v ten okamžik kupodivu ani nepomyslel, ale ze ztráty zdravého rozumu, ke které u mě už nejspíš došlo. Jedno z mých oblíbených úsloví praví, „že trocha zdravé opatrnosti ještě nikdy nikoho nezabila“, takže když už mít na sobě skafandr, tak skafandr plně vybavený pro potřeby pohybu v prostoru, včetně schopnosti autostabilizace. Párkrát jsem klepl prstem do ovládacího panelu – a v tu ránu jsem přestal rotovat jako káča. Taky jsem si na tu funkci mohl vzpomenout, když jsem odlétal stropem můstku. Když už se kolem mě vesmír konečně jakžtakž ustálil, mohl jsem se věnovat i dalším naléhavostem. Vyvolal jsem si v přilbě diagnostické menu na průhledovém displeji. Hlavní věc nyní byla – je skafandr i nadále hermetický? Rychlá diagnostika poskytla odpověď – a ta naštěstí zněla ano.