Svety za obzorem ukazka xb1 by Martin Sust

Julie Nováková

ˇ Svety za obzorem

Nakladatelství BROKILON PRAHA 2018

Julie Nováková v nakladatelství Brokilon

Trilogie Blíženci Prstenec prozření Elysium Hvězdoměnci

Světy za obzorem (sbírka povídek)

Terra Nullius (antologie sestavená Julií Novákovou)

https://www.julienovakova.com/cs/ http://www.brokilon.cz https://www.facebook.com/brokilon

Předmluva Co kdyby… Od raného dětství jsem s touhle otázkou dotírala na rodiče, učitele, přátele – a nepřestala jsem si ji klást dodnes. Co kdybychom dokázali přes kybernetické rozhraní číst emoce a myšlenky zvířat? Co kdyby došlo k prvnímu kontaktu s civilizací, jejíž smyslové vnímání se s naším téměř nepřekrývá? Co kdybychom začali osidlovat úžasné nové světy, ale uvízli tam bez pomoci a museli si poradit sami? Co kdybychom se nemohli spolehnout na nic, co vidíme vlastníma očima? Výsledkem byly tyto i jiné vědecko-fantastické příběhy (a dost možná i studium přírodovědného oboru a záliba v popularizaci vědy). Některé z povídek v této sbírce už dříve vyšly v časopisu nebo antologii, jiné tu mají českou premiéru, ale byly publikovány v angličtině, další se zde objevují zcela poprvé v jakémkoli jazyce. Podíváme se v nich od Země blízké budoucnosti přes dálavy Sluneční soustavy až ke vzdáleným hvězdám a možná pronikneme i do alternativního vesmíru. Přinejmenším jedno ale mají společné – nikdy se v nich nepřestaneme ptát, co kdyby… Julie Nováková, 1. 11. 2017 5

Ve sloní kůži

Toto je příběh jedné zebřičky. Chci říci slona. Ale s tou zebřičkou to pochopíte na konci (kontext, ve kterém se na ni v povídce odkazuje, je zcela reálný a posloužil mi jako inspirace). Dokonce vám poskytnu i referenci na odkazovaný článek, jen bez jeho titulu, aby to pro vás nebyl spoiler: Agate, Robert J., et al. Proceedings of the National Academy of Sciences, 100.8 (2003): 4873–4878. To si tak sedíte na přednášce z evoluce fenotypu, a napadne vás příběh. Ale jak už to bývá, přišel z více zdrojů – od zebřičky, slonů i nápadu napsat „něco o zvířecí psycholožce“. Každý autor vypráví o genezi svých příběhů jinak. Někdo téměř vždy začíná postavami, někdo světem, někdo jmény lodí… Já začínám úplně jakkoli. Kombinace více různých nápadů ale není výjimkou, stejně jako náhlá inspirace vědeckým článkem. Hrdinové Odvrácené strany (Capricorn 70, 2015) by mohli vyprávět. Články načtené k zápočtové prezentaci z astrochemie mě přivedly k myšlence zasadit příběh na chthoniánskou planetu, kde na noční straně sněží oxidy kovů. Zvířecí psycholožka Adina Ipolla, ranger Robert Ndiege ani sloní samec Mgeni si nemusí poradit s natolik extrémními okolnostmi, ale jednoduché to rozhodně mít nebudou… Anglicky povídka vyšla v časopisu Analog (5–6/2017). Česky zde vychází poprvé.

Robert měl své pochybnosti, když tu ženu uviděl na letišti poprvé. Ve své bílé blůze s dlouhými rukávy a úzké béžové sukni nevypadala tak, jak si ji představoval. Působila jako zazobaná turistka; ten typ, co sem přijede jen proto, aby se pak mohl chlubit, že byl na safari a viděl některého z posledních afrických slonů – ačkoli většinu dovolené strávil v hotelovém bazénu. „Doktorko Ipollová?“ oslovil ji nejistě. Možná to není ona, možná zmeškala let… Ale ona stroze přikývla. „Ano?“ „Jmenuji se Robert Oyange Ndiege, přijel jsem vás vyzvednout a odvézt do hotelu a pak do rezervace, až budete připravená.“ „Dobrá. Byla bych ráda, kdybyste mě mohl vzít přímo do rezervace. Chci začít s prací co nejdříve.“ Její oxbridgeský přízvuk byl bezchybný a dosavadní vystupování splňovalo veškeré stereotypy o arogantních Britech, na jaké si Robert dokázal vzpomenout. Drobně se zamračila, když vystoupili do venkovního horka 151

a dusna, a její výraz ještě potemněl, když spatřila auto, k němuž mířili. Nebylo sice v nejlepších letech, ale co čekala? „Jakou jste měla cestu?“ „Ne moc příjemnou.“ Dovedu si představit, jaké to je, pomyslel si Robert. V posledním hrdinném pokusu o navázání rozhovoru se zeptal: „Jste v Keni poprvé?“ „Ano.“ Nic k tomu nedodala. Po chvíli jízdy v nepříjemném tichu – nepříjemném alespoň pro Roberta – se ozvala: „Jak dlouho trvá jízda do parku?“ „Necelou hodinu a půl.“ „Omluvíte mne, když na moment zavřu oči? Moc dlouho jsem nespala. Nikdy neusnu na palubě letadla.“ Aniž by počkala na jeho odpověď, zavrtěla se v sedadle, aby našla pohodlnou polohu pro opření hlavy. Lidé obyčejně bývali plní zvědavosti, když přijeli. Cestovali s obličeji prakticky nalepenými na okénka a s očima dokořán vyhlíželi ven. I ti nejhorší ignoranti z řad turistů se alespoň chvíli dívali. Robert nevěděl, co si o Ipollové má myslet. Využil tu chvilku k pohledu na ni, aniž by se to zdálo nepřístojné. Její oblečení vypadalo draze a nevhodně do parku, ale bylo jednoduché, téměř strohé. Měla na sobě praktické boty a žádné šperky. Vypadala na pětatřicet, ale mohla být i starší, pokud podstoupila různé omlazující procedury. Na její kávové pleti byly zřejmé vrásky kolem očí a úst, které by kúra nejspíš odstranila. Žádný viditelný make-up. Tak tohle byla doktorka Adina Ipollová. Robert se znovu zadíval na cestu před sebou. Doufal jen, že si ta zvláštní žena svůj titul zaslouží. Budou to potřebovat. * 152

Adina otevřela oči a spatřila před sebou jednopatrovou prefabrikovanou budovu. Národní park Kubwa Memorial, hlásala zelená cedule po straně. Pod tím menším písmem stálo: Výzkumná a rangerská stanice IV. Budova nebyla v nejlepším stavu – ale co tady bylo? Auto, kterým přijeli, bylo za zenitem, rangeři by mohli dostávat víc zaplaceno; rozhodně to nebyl nejlepší stav pro snahu zachránit populace afrických slonů po ničivé epidemii před devíti lety. Nedostatek peněz bývá většinou jádrem problému, ne? Jako bych to nevěděla… Mladík, který ji sem dovezl, zaznamenal její probuzení s viditelnou úlevou. Čeho se proboha bál? Adina si nebyla jistá, jestli tím má být spíš pobavená nebo popuzená. Starší ranger Kimaiyo ji přivítal uvnitř. „Děkuji, že jste přijela tak narychlo. Doufám, že jsme vám tím nezpůsobili žádné nepříjemnosti.“ „Žádné, pokud je Mgeniho stav tak závažný, jak vyznívalo z vaší zprávy.“ „Obávám se, že je.“ „Pusťme se do práce. Ráda bych viděla Mgeniho kompletní složku.“ „Kompletní složku?“ zopakoval Kimaiyo. „Ano, kompletní.“ Trpělivost jí rychle docházela. Nemohla se dočkat, až začne s prací. „Promiňte, ale už máte k dispozici vše, co k němu máme.“ „Muselo dojít k nějaké chybě. Informace o příbuzenských vztazích, starší záznamy a etogramy tam chybí, stejně jako vývojová data a genotypizace. I stručné shrnutí jeho zvyků schází.“ „Nic z toho nemáme,“ odvážil se Ndiege. „Omlouvám se, myslel jsem, že to víte.“ „Žila jsem v domnění, že lausannská laboratoř kognitivní etologie pracovala ve vašem parku…“ 153

„Ano. A nemohou nám poskytnout svá data, dokud nebudou publikovány výsledky,“ vysvětlil Kimaiyo s hořkým úšklebkem. „Snažili jsme se to obejít, ale jak vidíte, bez úspěchu. Víme, že to není optimální, ale jiné možnosti aktuálně nemáme.“ Zatracená akademická rivalita, pomyslela si Adina a pomalu vydechla. „Dobrá. Nějak si poradíme. Vezmeme vzorky ke genotypizaci a umístíme mé vybavení zítra. Zatím mi alespoň řekněte vše, co o něm víte. Každý detail, nehledě na to, jak nedůležitý se vám může zdát. A vezměte to od začátku. Kde a v jakém stádu se Mgeni narodil?“ „To nevíme jistě. Je zhruba šestnáct až osmnáct let starý. V parku se prvně objevil před šesti lety, v době doznívání epidemie. Nejspíš sem přešel z Tanzánie, ale nepodařilo se nám to potvrdit. To je stěží překvapivé vzhledem ke všeobecnému zmatku, který epidemie způsobila. Neměl na sobě GPS vysílač ani jiné zařízení. Dali jsme mu standardní GPS, ale to je všechno. Trochu nám tu schází zdroje,“ připustil Kimaiyo trpce. „Byl už někdy v říji?“ „Ne, ještě ne. Ale to není vzhledem k jeho věku neobvyklé. Většinou nastává až kolem pětadvacátého –“ „To vím,“ přerušila ho netrpělivě Adina. „Ale za podmínek snížené kompetice se může objevit mnohem dříve, krátce po začátku puberty. Jiné parky zaznamenaly pokles věku první říje po epidemii, nebo už v dřívějších dobách v místech, kde docházelo ke snižování stavů nebo k pytláctví a starších samců tam bylo málo. Za současné populační hustoty by nebylo překvapivé, kdyby se už Mgeni dostal do říje.“ Kimaiyo chvíli mlčel. „Nicméně,“ ozval se poté, „u Mgeniho jsme to nikdy nepozorovali. Nemůžeme vyloučit možnost, že ho právě nikdo neviděl, ale to mi nepřipadá pravděpodobné.“ „Dobrá. Co jeho sociální vazby?“ „Interagoval se stády Aja a Kito. Žádná z dospělých samic 154

nebyla v estru, když byl poblíž, ale jednou byla Kay, jedna z dospívajících slonic, ochotná k páření. Mgeni se o ně pokusil, ale byl odehnán blížícím se starším samcem – Kijuem, který uhynul loni v létě. Byl to jediný dospělý samec v okruhu třiceti mil. I proto Mgeniho tak potřebujeme.“ „Chápu,“ odvětila Adina tiše. Po nedávné virové epidemii se stavy afrických slonů snížily o děsivých devadesát procent – ze zhruba šesti set tisíc na pouhých šedesát tisíc na celém kontinentu. Mgeni zřejmě právě přicházel do puberty v době největšího řádění epidemie. Uhynula celá stáda. Mohl se stát svědkem utrpení mnoha jedinců a ztratit veškeré původní sociální vazby. Přešel sem, oddělený od svého stáda a možná hledající společnost či sousedství jiných samců. Jediný přežívající byl ale starý Kiju. Mgeni tak mohl být silně sociálně deprivovaný. Není divu, že se začal chovat podivně… No, máš jednoduchou hypotézu, tak ji otestuj, pomyslela si Adina. „Máte i jiné záznamy jeho nedávného chování než ty, které jste mi poslali?“ „Ano, my i turisté jsme pořídili ještě několik. Ukážu vám je.“ * Při pohledu na videa prodělala tvář doktorky Ipollové dramatickou změnu. Její výraz se z kamenného nebo zamračeného proměnil na soustředěný a bezmála dětsky zvědavý. Robert ji několikrát zahlédl cosi si pro sebe neslyšně říkat. Zamrazilo ho, když uviděl Mgeniho podivný rituál. V jednu chvíli se mladý slon choval normálně. Pak to ale zničehonic začalo. Zpočátku chování připomínalo výzvu ke hře – ale v okolí nikdo nebyl. Mgeni naklonil hlavu a začal kly rýt do 155

země. Uši měl napjatě rozevřené. Náhle divoce potřásl hlavou. Vykopl pravou zadní nohou, pak podruhé, potřetí – pokaždé s větší dávkou patrné agrese než předtím. Teď už jeho počínání hru rozhodně nepřipomínalo. Vyběhl vpřed, ale stále chvílemi vykopl; jednou málem upadl. Spodní část jeho uší byla složená – většinou známka agrese. Levým uchem trochu cukal a kýval chobotem. Jeho neklid se zvyšoval. Konečně se zastavil u rozložité akácie, ale namísto krmení se začal třít levou stranou hlavy o kůru stromu. Stejný typ chování jako na dřívějších záznamech. Poprvé zachytili podobné chování před necelým rokem, ale tehdy se objevovalo sotva dva dny. Pak se všechno vrátilo k normálu. Robert na ten incident úplně zapomněl – až do chvíle před dvěma týdny, kdy se projevilo s mnohem větší intenzitou. Mgeni od té doby přecházel mezi chvílemi normálního chování a tohohle. Robert si nedělal iluze o tom, co by se bývalo stalo s Mgenim před pouhými deseti lety. Zastřelili by ho, kdyby ho považovali za nebezpečného vůči jiným slonům a lidem. Při současném stavu populace afrických slonů byl ale každý jedinec nesmírně cenný – obzvlášť když tu zatím nebyl povolen odchov afrických slonů z uměle oplodněných vajíček vyvíjejících se v dělohách náhradních matek – slonů indických. Asijští tygři v nabízení této služby očividně viděli slibnou ekonomickou příležitost, ale dosud přesvědčili jen vládu v Jihoafrické republice. Výraz doktorky Ipollové se stále zatvrzoval. Když doběhl poslední záznam, oznámila: „Chci ho vidět. Teď hned.“ * Spatřit slona na vlastní oči bylo něco úplně jiného než sledovat záznamy. Mgeni byl nádherný. Jeho pravý kel se zdál o něco 156

menší než levý, pravda, ale to mladého slona nečinilo o nic méně působivým. Adina cítila, jak se veškeré její rozladění rozplývá v úctě k tomu úžasnému stvoření. Mgeni nepůsobil vyrušený jejich příjezdem a pokračoval v pití vody z řeky. Na lidi byl zvyklý, po epidemii byli koneckonců sloni pod přísným dohledem – alespoň tam, kde si to mohli dovolit. V dobách, kdy se ještě za určitých okolností povoloval odstřel, se mnoho z nich vyhýbalo lidem, ale ne autům – ta obvykle přivážela turisty nebo výzkumníky. Adina se k němu pomalu přiblížila na nějakých dvacet metrů. Vypadal klidně, ale byla připravená rychle ustoupit, kdyby projevil jakékoli známky nepohodlí či agrese. Při bližším pohledu na něj se zamračila. „Vidíte jeho levý spánek? Skoro to vypadá, jako by spánková žláza byla naběhlá, rozhodně víc, než je při stresu běžné. Vidíte to?“ „Ano… ale takhle moc k tomu dochází jen při říji, což není tenhle případ. Nechová se jako v říji, a na druhém spánku nic nemá, ani neukapává moč. Nejspíš je to nateklé po štípnutích nebo nějaké oděrce.“ Ndiege zavrtěl hlavou. Adina váhavě přikývla. Co jiného by to mohlo být? * Cestou zpět na něj zničehonic zakřičela, aby zastavil. Z auta vyběhla dřív, než se mohl zeptat, proč proboha. Následoval ji a pak uviděl, co upoutalo její pozornost. „Hovno?“ řekl automaticky, než si uvědomil, s kým mluví. Nezdálo se, že by jí to jakkoli vadilo. „Ano. Fekální vzorky. Říkal jste, že v okolí dnes nebyli žádní jiní sloni, že?“ Přikývl. „Výborně. Můžeme vzorky použít k odhadu jeho aktuální hladiny hormonů.“ 157

Z kufru vylovila velkou plastovou zkumavku a pár modrých latexových rukavic a bez nejmenšího ohledu na své oblečení odebrala vzorek. „Trus působí čerstvě. Skvěle. Čím dřív se vrátíme na stanici, abych se mohla pustit do analýzy, tím lépe. Pospěšte si.“ Příští ráno už doktorka Ipollová čekala přede dveřmi hotelu, když se tam pro ni Robert zastavil. Tentokrát na sobě měla praktické lněné kalhoty a volnou košili. Začínal upravovat své původní dojmy o ní. Nesla velkou koženou tašku, jaké kdysi mívali vesničtí lékaři. Sotva pozdravila. Nasedla, urovnala si tašku na klíně a oznámila: „Jeďte, ať neztrácíme čas.“ Cestou nabrali Kimaiya a dalšího rangera, Mutahiho. Kimaiyo nesl tři uspávací pušky. „Doufám, že to nebude nutné,“ ozvala se Ipollová. „Mám vybavení, které se dá umístit na dálku. Nestřílejte, pokud to výslovně nenařídím. Anestezie dělá hrůzy s výsledky z EEG.“ Kimaiyo si vyměnil výmluvný pohled s Robertem i Mutahim, ale nic na to neřekl. Mgeni se právě krmil u vzrostlé akácie, když se k němu přiblížili. Stejně jako včera se nezdálo, že by mu jejich přítomnost vadila. Ipollová otevřela tašku a vylovila z ní několik maličkých dronů na dálkové ovládání. „Umístí elektrody na Mgeniho hlavu do poloh, které by měly umožnit slušné rozlišení. Nemusíme k němu vůbec jít blízko.“ Když se drony vznesly a rozlétly k němu, Mgeni se zastavil a zadíval se na ně s očima dokořán, chobot stočený v pozorné poloze. Prsty na jeho konci se rozevíraly a svíraly – snažil se ucítit, co se děje. O pár kroků ustoupil. „Zpomalte jejich přibližování,“ ozval se Robert. Sám začínal pociťovat nervozitu. „Bojí se jich.“ 158

Mgeni škubl hlavou. Když se droni trochu vzdálili, dál je pozoroval s něčím, co by Robert neváhal nazvat podezřívavostí. Pak se jejich směrem rozběhl, uši složené. Mávl chobotem – „Sakra,“ vydechl Kimaiyo a nachystal si pušku. Robert a Mutahi udělali totéž. Ipollová na mě mávla, aby čekali. Aniž by odtrhla oči od blížícího se slona, sáhla do kapsy pro telefon a řekla jakýsi hlasový příkaz. Robertovi se zdálo, jako by slyšel velmi slabé, vzdálené sloní volání. Odkud ale? Vzápětí si uvědomil, že jeho zdrojem je telefon Ipollové. Znovu promluvila a zvuk se změnil. K jeho naprostému úžasu se Mgeni zastavil a zdálo se, že se uklidňuje. Nakonec se od nich opět vzdálil a začal se znovu krmit. Ipollová si viditelně oddechla a navedla drony na umístění elektrod. Tentokrát jim slon prakticky nevěnoval pozornost. Jeden z dronů odebral drobné vzorky na genotypizaci z kůže levého ucha. „Jedna nebo dvě špatné alely… sotva kdy je to tak jednoduché,“ Robert zaslechl, jak si Ipollová pro sebe mumlá. „Ale je to nejjednodušší hypotéza k vyloučení.“ Zamířil k ní. „Ten zvuk, to byla nahrávka jejich volání?“ „Jen série umělých vokalizací. Nařídila jsem aplikaci, jaké sekvence má pustit. Naštěstí to zabralo. Ale bez desítek let tvrdé práce na straně Poolové, Mossové, Paynové a dalších by to tak snadno nikdy nešlo.“ Ipollová se znovu zamračila. „Dnes se navíc fungování zhoršuje. Některé dialekty se během několika let dramaticky změnily. A víte, že skoro přestali komunikovat infrazvukem na dlouhé vzdálenosti? Jeden z nejúžasnějších jazyků na Zemi možná vymřel během epidemie.“ Smutně se zadívala na Mgeniho. „No… elektrody jsou na místě a zdá se, že fungují. Mám dost dat pro navázání spojení, až se vrátíme. Teď už ho nemusíme víc obtěžovat.“ 159

Jakmile byla zpět na stanici, pohodlně usazená a blíž lékařské pomoci, kdyby byla třeba, Ipollová spustila spojení. Implantáty v její lebce začala proudit data. Robert ji zvědavě pozoroval. Poprvé měl příležitost vidět zvířecího psychologa při práci. Díval se na tu profesi poněkud podezřívavě. Propojení člověka se zvířecí myslí a nalezení reálného signálu v počítačem filtrovaných datech z EEG hrnoucích se na lidské synapse na něj působilo trochu přehnaně. Skutečnost, že většina z nich pracovala hlavně s domácími mazlíčky celebrit a vydělávala hromadu peněz jako „zvířecí terapeuti“, povolání nepřidávala na věrohodnosti. Ipollová seděla se zavřenýma očima a tváří jako socha. Náhle ale její nehybnost rozbil náznak úžasu. Pak se velmi pomalu objevily stopy čiré radosti. „Máme ho,“ zašeptala. * Její mysl zaplnily roztodivné dojmy. Zpočátku to bylo ohlušující a matoucí. Stěží dovedla rozlišit, kde končí její vlastní vjemy a pocity a začínají Mgeniho. Rozhraní se ale přizpůsobilo rychle a pomohlo jí mezi nimi jasně rozlišit. Vzrušení z propojení s Mgeniho myslí pomalu opadlo, jak si stále jasněji uvědomovala, co slon prožívá. Nebylo by snadné přeložit to do lidských konceptů, ale stejně se o to pokoušela. Strach. Frustrace. Nejistota. Zmatek. Agrese. * Robert sledoval, jak se z tváře Ipollové vytrácí radost a je 160

nahrazena směsicí úzkosti a bolesti. Nakonec psycholožka otevřela oči. „Opravdu se to zdá vážné,“ promluvila konečně. „Spustím vizualizaci jeho aktivity.“ Nečekala na ničí odpověď a začala cosi horečně ťukat na notebooku. „Tady. Vidíte to?“ Robert se jí naklonil přes rameno. Aby byl upřímný, mnoho neviděl. Nebo spíš viděl, ale nerozuměl tomu. Výklad výstupů z EEG rozhodně nepatřil mezi věci, které se učil v univerzitním programu zaměřeném na ochranu životního prostředí, kam docházel. Naštěstí už začala vysvětlovat: „Jeho amygdala, především v pravé hemisféře, vykazuje zvýšenou aktivitu. Stejně tak celá HPA osa. V menší míře i pravý prefrontální lalok a levý spodní čelní závit. Z elektroencefalogramu nedostanu tak dobré prostorové rozlišení, ale levý insulární kortex se také zdá nad normální hladinou, i když bez spolehlivé referenční hladiny a kontextu k tomu moc říct nemůžu.“ „Ale co to znamená pro Mgeniho?“ ozval se Robert, když viděl nechápavé tváře kolem. „Nejspíš to znamená, že prožívá silné emoce, zejména negativního rázu. Včerejší výsledky z fekálních vzorků ukazují na zvýšenou hladinu androgenů a glukokortikoidů. To je v souladu s vysokou aktivitou HPA osy. Veškerá data v zásadě poukazují na silný stres a úzkost. Méně očividný výsledek budu schopná poskytnout poté, co budu alespoň celý den sledovat a vnímat jeho aktivitu.“ Kimaiyo vstal. „Dobrá, tak to udělejte.“ Ipollová na něj ostře pohlédla. „Nic jiného ani nemám v úmyslu.“ Doktorka Ipollová strávila většinu odpoledne soustředěným 161

mračením se na obrazovku notebooku. Svému okolí nevěnovala sebemenší pozornost. Čas od času ale Robert nenápadně pozoroval ji. Její spojení s Mgenim ho fascinovalo. Stále přemítal, jaké to asi je a jestli jim opravdu k něčemu bude. Když si očividně vyčerpaná promnula oči, vstal a šel jí nabídnout čaj. „Dala bych si šálek, děkuji,“ přikývla nepřítomně. Jakmile jí ho podal, pevně ho sevřela levou rukou a držela. Robert zamrkal. „Opatrně, je horký.“ Ipollová skrz sevřenou čelist procedila: „Já vím.“ „Tak…“ Robert si připadal hloupě, když se zeptal: „Proč ho tedy neodložíte?“ „Nejde to.“ Ačkoli jí očividně dělalo stále větší potíže mluvit, tiše dodala: „Nemůžu ho pustit.“ „Co – jak to?“ Kimaiyo zdvihl pohled od svého stolu. Ipollová se na něj usmála. Nebyl to hezký pohled. Ranger se zamračil a vrátil se k sepisování zprávy. „Do hajzlu,“ zamumlala. „Nemůžu… soustředit na ztlumení, když… bolí… Zkusíte mi ten šálek vzít?“ „Snažím se. Držíte ho hrozně pevně. A teď jste ucukla!“ „Já ne. Sakra. Filtr bolesti…“ Zavřela oči a na okamžik znovu ztuhla jako socha. Pak její prsty náhle uvolnily sevření a Robert měl co dělat, aby šálek včas zachytil. Pár kapek horkého čaje mu dopadlo na ruku a sykl bolestí. „Omluvte mě, jdu si na to pustit studenou vodu,“ vydechla Ipollová a odběhla. Robert ve zpětném zrcátku mohl zřetelně vidět tvář doktorky Ipollové, a její výraz ho značně mátl. Už to nebyl ten přezíravý pohled, který se předtím zdál být jejím základním výrazem. 162

Vypadala téměř nebesky klidně, a jako by se teď nacházela v úplně jiném světě. „Mohu se zeptat, co se dnes stalo? Myslím s vaší rukou,“ odvážil se konečně zeptat. Její dlaň byla stále zarudlá a musela bolet, ale naštěstí nešlo o žádné závažné popáleniny. „Důležitý kus dat.“ Když viděla jeho výraz, s povzdechem dodala: „Říká se tomu syndrom cizí ruky. Muselo ho způsobit spojení, než jsem sílu ztlumila. Je to podivné, protože zatím nic nenaznačovalo, že by bylo cokoli v nepořádku s Mgeniho corpus callosum nebo frontální kůrou, což jsou nejčastější příčiny.“ „Takže spojení funguje, jak má?“ „Jistěže. Dnešní událost to jedině potvrzuje.“ „Asi ano. Totiž… dělal jsem si trochu starosti, jestli to půjde i se slonem. Dostat užitečná data z EEG skrz jejich silnou kůži a lebku, a se vším šumem elektrické aktivity svalů okolo, asi není jednoduché, ne?“ „Není. Moje profese za hodně vděčí novým metodám pročištění dat od šumu a zesílení signálu. Elektrody jsou velmi citlivé, což mi umožňuje zachytit jemnější detaily v mozkové aktivitě, ale s tím jde ruku v ruce i obrovský nárůst šumu. Jsem vděčná, že to funguje.“ Na okamžik ztichla. „Nic se nerovná spojení s myslí slona.“ „Nedokážu si to ani představit,“ připustil Robert. Ipollová zasněně pokývala. „Také jsem nedovedla, dokud jsem to nezažila. Vzpomínám si na své první spojení, jako by to bylo včera. Nebylo to nic ve srovnání s pozdějšími hlubšími spojeními – ale cítit přítomnost jiné mysli, tak odlišné a přitom připodobnitelné lidským konceptům, bylo něco, co nikdy nezapomenu. Šlo ovšem o samičku laboratorního potkana zvolenou kvůli její klidné povaze. Aby ten skok studentům usnadnila.“ 163

„Jak se člověk vůbec rozhodne stát zvířecím psychologem? Není to něco, od čeho se dá snadno odejít…“ „Myslíte asi na zavedení implantátů do mozku. Inu, není to nevratné. A mohou být přeprogramovány pro jiné účely. Asi je za tím hlavně zvědavost. Touha alespoň nepřímo zjistit, co se jim děje v hlavě. Opravdu pochopit jejich chování.“ „Jste první svého povolání, s kým jsem se setkal. Nemyslím, že nějaký operuje v Keni. Vždycky jsem si zvířecí psychology představoval uvnitř nablýskaných klinik pro mazlíčky…“ „Ach ano. To je ta lukrativnější stránka profese,“ Ipollová se nepatrně ušklíbla. „Může to být zajímavé a někdy i náročné. Ale člověk tam většinou nezjistí mnoho nového. Nakonec vás přestane bavit každý den pracovat s gaučovými psíky. Asi bych to nedokázala dělat.“ „A vy…“ „Hlavně zoologické zahrady. Často i výzkumná centra, národní parky, záchranné stanice…“ Doktorka Ipollová se odmlčela. Robert měl dojem, že měla v úmyslu pokračovat, ale něco ji zastavilo. Rozhodl se nechat to být. Ale tuhle novou podobu Adiny Ipollové si docela oblíbil. Zastavil jí těsně před hotelem. „Dobrou noc, pane Ndiege.“ Doopravdy se usmála. Robert si říkal, že ho už nic nemůže překvapit. O půl třetí v noci musel Robert Oyange Ndiege uznat, že jistý prostor pro překvapení by tu ještě byl. S mručením a nadávkami zašmátral po zvonícím telefonu. „Ano?!“ „Ipollová. Něco se děje s Mgenim.“ Její tón ho okamžitě probral. Popadl oblečení přehozené přes židli, zatímco ji pobídl, aby pokračovala. „Nevím, je… vyděšený. Moc vyděšený. A rozzlobený. Zoufalý. 164

Já…“ její hlas vyzněl do prázdna. Zdálo se, že jí začíná dělat potíže mluvit. „Zavolám hlavnímu rangerovi, aby se ujistil, že je Mgeni v pořádku.“ „Chci t-tam j-jet,“ vykoktala. Robert si dělal starosti, jestli vůbec bude schopná dojít kamkoli. „Budu u vás za deset minut,“ uzavřel to prozatím. Kimaiyo rozhodně nezněl šťastně, když ho Robert vzbudil. Po jeho vysvětlení zamumlal cosi o přehánějících ženských a právu na nerušený spánek, ale slíbil, že okamžitě nechá zjistit, co se děje. Doktorka Ipollová seděla na schůdcích hotelu, když tam Robert zastavil. Její zjev ho šokoval. Silně se potila, vlasy se jí lepily na čelo, byla zabalená v silné šále a třásla se. „Musíme jet!“ zajektala. „Musím vás odvézt do nemocnice!“ zvolal Robert. Věnovala mu ostrý pohled. „Mgeni je v nebezpečí, možná raněný. Za ním, hned!“ Zaváhal. Ipollová ho odstrčila a nasedla do auta – na místo řidiče. Robert hned doběhl za ní. „Dobře, vezmu vás tam! Takhle nemůžete řídit!“ „Skvěle.“ Cestou se její stav ještě zhoršil. Robert se bál, aby neztratila vědomí nebo nedostala záchvat, ale k jeho úlevě byla stále při plném vědomí, když zahlédli Mgeniho. Náhle bolestivě vykřikla. Dupl na brzdy a obrátil se k ní. „Jeďte, jeďte!“ zvolala. „Taky nás uviděl. Dělejte!“ * 165

Mgeni vypadal hrozně. Divoce troubil s tak zjevnou zuřivostí a děsem, že i netrénovaný člověk by okamžitě pochopil, jak mu je. Zdál se rozpolcený mezi útěkem a tím, jestli má zůstat na místě. Oči doširoka rozevřené. Zuřivě máchající chobot. Dupající přední nohy. Tolik strachu – A bolesti. Adina teď skrz mlhu strachu a zlosti jasně vnímala ostrou bolest vystřelující z pravé zadní nohy. Auto už je nemohlo vzít blíž. Utíkala bok po boku s Ndiegem. Veškeré úsilí vkládala do snahy s ním držet krok a vůbec se udržet na nohou. Kdyby se zastavila, nejspíš by se rovnou zhroutila. Nikde neviděla nebezpečí. Ale stále tu bylo a Mgeni ztrácel sebeovládání… Možná jsem blázen. Ale… Na okamžik zpomalila, aby zesílila vstup ze svého implantátu. Bolest. Zuřivost. Ohrožení. Odkud? Je cítit. Odtamtud! Tam – stěží viditelná silueta. Zdroj té bolesti. Kroužící kolem v bezpečné vzdálenosti. Neochotný nechat kořist uniknout. „Pytlák!“ zvolala bez dechu. Viděla, jak se Ndiegeho oči překvapením rozšířily. Ale pak také zahlédl vzdálenou postavu. Zároveň si ona všimla jich a začala se vzdalovat. Pořád – bolest, nebezpečí. A pak: nový nápor bolesti! Projel Adininou myslí jako nůž a ona zavřískla. Nohy ji už nedokázaly udržet. Tolik vyčerpání a bolesti. Tolik… zuřivosti. Vzdáleně si uvědomila, že žádný z těch pocitů, snad až na vyčerpání, není její. 166

Hluboká, temná zuřivost vybublávající na povrch – „Zaútočí!“ vykřikla a pak se pod ní nohy znovu podlomily. Už nic neviděla, nevěděla, kam zmizel pytlák nebo jestli se vrátil, co dělá Ndiege… cítila jen výbuch hněvu. Za vřískotu se rozběhla, ne, počkat, ona neběžela, to slon – Dva tvorové poblíž. Nebezpečí. Nebezpečí. Proboha, chce útočit na nás! Použije Ndiege uspávací pušku? Má ji vůbec u sebe? Nebyla si jistá. Podařilo se jí znovu omezit tok dat a zrak se jí náhle vrátil. Přímo uprostřed jejího zorného pole byl Mgeni, řítil se k nim neskutečnou rychlostí, ale nepohyboval se přímo, jako by se k nim víc natáčel levým bokem… Na zlomek sekundy přes všechen jejich společný strach Adině vytanulo na mysli, jak nádherný je to pohled. Pak zašmátrala v kapse, a ano, našla, co hledala. Do hodu vložila veškeré zbytky sil. Předmět dopadl jen kus před Mgeniho. „Rychle pryč,“ zasípala na Ndiegeho. Mgeni už byl blízko, příliš blízko, a ona viděla, jak na něj Ndiege míří, skutečně měl pušku… ale pak Mgeni náhle zpomalil a zakolísal. Adina se začala plazit pryč, aniž od něj odtrhla oči, a sáhla do kapsy pro jiný předmět – tentokrát telefon. Zahrajeme ti něco uklidňujícího… Závoj strachu a zuřivosti se pomalu, velmi zvolna začal zvedat a pak, po chvíli děsivé nejistoty, konečně pocítila spokojenost a úlevu. * Robert nemohl uvěřit svým očím. Slon se snad zázrakem 167

uklidnil, poté co před něj Ipollová cosi hodila a pustila pár vokalizací. Nemělo by to být tak jednoduché. Prostě nemělo. Pohlédl na ni a ke své hrůze zjistil, že omdlévá. Bez ohledu na možné nebezpečí hrozící od slona k ní přeběhl a lehce ji poplácal po tvářích. „Zůstaňte vzhůru, no tak! Napijte se,“ podal jí svou čutoru. Ipollová pootevřela oči a začala žíznivě pít. Mgeni už se zdál zcela klidný a Robert zjistil, že jeho nálada se také každým okamžikem zlepšuje. Podařilo se mu Ipollovou podepřít a dojít s ní zpět k autu. Jak se o něj opírala, nezřetelně si uvědomil, že je vlastně docela přitažlivá. Jak to, že si to nevšiml dřív? Pravda, byla starší než on, ale i tak… V autě zalovila ve své tašce a vytáhla dva drobné balíčky s jakýmisi bílými krystalky. „Co to je?“ zahihňal se. Z nějakého důvodu mu to připadalo hrozně vtipné. „Sůl,“ usmála se Ipollová nepřítomně. „Obyčejná sůl. Na h-hyponatrémii. Tu můžou vyvolat… vyšší dávky ox… oxytocinu. Asi ne v tomhle p-případě, ale nikdy ne… nevíte. Prostě to snězte.“ Vyslovovala nepatřičně, v markantním kontrastu ke své obvyklé mluvě. Ale to Robertovi nevadilo. Nevěnoval pozornost ani tak jejím slovům jako spíš potem se lesknoucímu tělu. Vadilo by jí, kdyby ji políbil a pak z ní svlékl to promočené a zablácené oblečení? Právě ve chvíli, kdy téměř podlehl touze to udělat, se svět obrátil naruby a Robert se náhle cítil, jako by na vše shlížel odněkud shora, jako by vnímal své tělo jako pouhý předmět, vzdálený a odříznutý – Byla to na něj příliš prudká změna. Zhroutil se v sedadle a hlava se mu točila z těch podivných vjemů. Po nějaké době, těžko říct jak dlouhé, se ozval zvuk přijíždějícího auta a cosi v jeho mysli znovu přeskočilo a probralo ho. 168

Dorazil Mutahi. Robert se mu navzdory svému stavu pokusil vypovědět, k čemu došlo, a to mu pomohlo trochu pročistit hlavu. Než se mohl začít zabývat svými podivnými myšlenkovými procesy před chvílí, věci se daly do pohybu. Mutahi slíbil, že zůstane u Mgeniho a počká na příjezd veterinární pomoci, zatímco další rangeři a policie už se pouštěli do honu na pytláka. I kdyby sem přijel autem, což bylo pravděpodobné, nemohl se dostat příliš daleko. K Robertově úlevě byla Ipollová také plně při vědomí. Nabídl se, že ji odveze do nemocnice, ale trvala na návratu do hotelu. „Jsem v pořádku, naprosto v pořádku, věřte mi!“ ujišťovala ho. To si vysloužilo jeho skeptický pohled. Stále se nezdála úplně sama sebou. Působila tak… lehkomyslně. A nezvykle klidně na to, co právě prožila. Možná odezva na stres? Měl by ji vzít k doktorovi… „Já jsem taky doktorka, víte to?“ odvětila vítězoslavně. „Odvezte mě do hotelu!“ Nemělo smysl se s ní dál přít. S povzdechem nastartoval. „Co jste po něm předtím hodila?“ zeptal se. „Oxytocino-endorfinový granát,“ odpověděla Ipollová – a zahihňala se. Svět už nemohl být šílenější než tohle. „Však víte, vytvořený na zklidnění skoro jakéhokoli obratlovce. Tahle směs ale nejlíp funguje na savce, a tohle byla vysoká dávka i na slona. Musí být vážně vysokánská, když ji chcete aplikovat jen tak ze vzduchu, a ne přímo do nosní dutiny jako ty stupidní proklamované spreje lásky a štěstí… Máme štěstí, že vítr foukal ke slonovi a že to dělá jiné divy v periferní a centrální nervové soustavě. A že to tak dobře fungovalo. Výsledek nebývá úplně předvídatelný.“ Jejich podivné chování mu náhle začalo dávat smysl. Taky 169

dostali dávku. Zatraceně, byli z toho prakticky v rauši. A on řídil. Robert potlačil vlastní zahihňání. Recepční byl zaskočený jejich příjezdem v takovém stavu a tak brzy ráno, ale očividně mu došlo, že není dobrý čas na otázky kromě té, jestli chtějí něco k pití. Robert, vědomý si toho, že za okamžik bude muset zase usednout za volant, požádal o limonádu. „…a hádám, že doktorka Ipollová by teď nepohrdla něčím silnějším –“ „Ne. Při práci nikdy nepiji alkohol. Ostatně jen vzácně, i když nepracuji. Čaj, prosím.“ Usadili se v prázdné restauraci, vyčerpaní a stále trochu v šoku z událostí té noci. „Čekala jsem leccos, než jsem sem přijela,“ ozvala se Ipollová, teď už skoro stará známá odtažitá doktorka Ipollová, „ale ne pytláky. Ne tady, ne teď. V Keni zbylo tak málo slonů a jsou pod takovou ochranou…“ „Taky mě to překvapilo. Za dobu, co dělám v parku, jsem na pytláky nikdy nenarazil.“ Pytláctví bohužel nebyl konec. Robert pochyboval, že kdy vymizí, dokud některé méně stabilní země nebudou schopné své slony lépe chránit. Tady ale pytláci běžně nepůsobili. Něco je přivedlo ke Mgenimu. Jeho chování nebylo tajemstvím. Možná se o něm nějaký turista nebo snad ranger zmínil, zprávy se rozšířily… Ale přesto – proč cílit na slona v Keni? „Asijská lobby,“ uniklo mu. „Myslíte, že…“ „Možná. Nemám pro to žádný důkaz, ale to je to jediné, co mi dává smysl. Kdyby byl zabit jediný samec v okolí, jejich straně by to prospělo. Pravda, bylo by pro ně výhodnější zabít samice, ale ty se pohybují ve stádech a jsou ještě lépe chráněné 170

než samci. Možná si mysleli, že Mgeni je snadný cíl – způsob, jak si lehce zlepšit vyjednávací pozici.“ „Je to jen spekulace.“ Měla pravdu. Možná byl úplně mimo – ale snad se dozvědí víc, pokud bude pytlák dopaden. Zatím uspěli. Mgeni byl zachráněn. „Nevím, co by bylo horší,“ ozval se Robert tiše. „Kdyby ho chtěli zabít kvůli lobby, nebo slonovině. Nebo možná obojímu. Třeba pytlákovi slíbili, že si bude moci nechat kly…“ Ipollová se otřásla. „Kdybych tak ten obchod mohla zastavit, udělala bych pro to cokoli. Ostatně… můj otec býval v pohraniční stráži v Kamerunu, než emigroval. Jednou zastavil náklaďák a při prohlídce tam našel náklad sloních klů. Řidič mu nabídl peníze. Pět tisíc, deset, pak dvacet… Hrozně se rozčílil, když ho otec stále odmítal a místo toho zavolal kolegy. Ten člověk nedokázal pochopit, proč by si někdo jednoduše nevzal peníze a nenechal ho jít. Proč mu chce uškodit, ptal se otce. V jeho očích to nebylo správné, ale záštiplné.“ Usrkla další doušek čaje. „Ještě ten den si otce předvolal nadřízený. Otec nečekal, co bude následovat. Šéf na něj křičel kvůli obtěžování nevinného řidiče, a když otec trval na svém, přišel o práci. Jinou nedokázal najít. Zasedli si na něj domovník, bývalí kolegové, prakticky celé město. Obchod se slonovinou měl prsty všude. Bylo to děsivé – a nedokázal na tom vůbec nic změnit. Nedovedu si představit, jakou beznaděj musel prožívat. Nakonec se rozhodl to raději zkusit nanovo a za poslední úspory emigroval do Anglie.“ Robert nevesele přikývl. „Chápu. V mojí rodině jsme slony vždycky milovali. Oba rodiče pracovali v parku a asistovali lidem z bývalého programu Amboseli. Z první ruky viděli, jak úžasná zvířata to jsou, a měli k nim respekt. A…“ zaváhal. Nikdy o tom s nikým nemluvil. Pohlédl na Ipollovou a rozhodl 171

se. „Otec jednou postřelil pytláka. Oficiálně v sebeobraně, ale jednou se mi přiznal, že pytlák nemířil na něj. Měl namířeno na slona – těhotnou slonici. Když jsem se ho ptal… říkal, že by to udělal znovu, kdyby musel.“ Robert pocítil vlnu úzkosti. Bylo správné, že prozradil otcovo tajemství ženě, kterou znal teprve pár dní? Nezrazoval ho tím? Chvíli seděla mlčky a pak se ozvala: „Asi bych se rozhodla stejně.“ Netušil, co na to říct. Ušetřila mu horečné uvažování tím, že vstala a oznámila: „Potřebuji se v klidu vyspat. A vy nejspíš taky. Byla bych vám vděčná, kdybyste mě odpoledne mohl odvézt na stanici. Teď si jeďte odpočinout. Rozhodně si to zasloužíte.“ * Navzdory svému prohlášení Adina Ipollová dlouho nedokázala usnout. Když se jí to konečně podařilo, ve snech se jí zjevovaly scény z jejich nočního dobrodružství. Probudila se celá zpocená. I když ztlumila signál, feedback od Mgeniho v ní vyvolával úzkost. Netroufala si ho ale vypnout, ani když spala. Kdyby ho nenechala zapnutý předtím… Pořád byl tak rozhněvaný a vyděšený. A tak… rozpolcený. Jako by ho doháněl k šílenství nějaký vnitřní konflikt. Vědomá si toho, že znovu už neusne, se Adina pustila do prohlížení grafů aktivity různých mozkových center za uplynulý den. I bez toho jí bylo jasné, že ani Mgeni moc nespal, prakticky vůbec. Byl stále tak neklidný a úzkostlivý… Podle nových záznamů se také moc nekrmil. To by bylo v souladu s říjí – ale ta nemohla být příčinou jeho 172

chování, nebo snad ano? Vždyť by to všichni jasně rozeznali. Nikdo by ji sem kvůli tomu nevolal, snad jen kdyby se říje projevovala nějak neobvykle. Mladí sloni se někdy snažili pářit s nosorožci nebo je zabíjeli, především v oblastech, kde epidemie nebo pytláctví narušily přirozenou populační strukturu. Mgeni ale nic takového nedělal. Dnes už to stěží bylo abnormální… Skoro žádná stáda nezůstala ušetřena. Každé mládě vyrůstalo za obrovského stresu. Tendence k depresím, agresi či asociálnímu chování nebyly vzácností. U Mgeniho ale pozorovala něco jiného. Jak jeho vzorce chování, tak mozková aktivita byly podivně lateralizované, skoro jako by se dívala na částečná data od dvou různých jedinců. Adina zabořila tvář do dlaní. Byla nesmírně unavená. V hlavě jí vířily myšlenky, ale nebyla o nic blíž řešení – Počkat, zarazila se a vzhlédla. No jistě. * Robert přijel k hotelu hned po obědě. Doktorka Ipollová vypadala, že se moc nevyspala, ale přesto překypovala energií. Trvala na odebrání dalších vzorků ke genotypizaci. Nevysvětlila proč, ale nehádal se s ní. Po odebrání vzorků z obou uší a kůže na různých místech hlavy byla Ipollová cestou na stanici velmi málomluvná. Robert skončil u monologu o návrhu změny v zákoně umožňující umělý odchov afrických slonů u náhradních matek. Ačkoli ji to předtím zajímalo a mohlo to souviset s pytláckým incidentem, Ipollová na to nic neřekla – a skoro nepromluvila až do pozdního odpoledne, kdy zničehonic oznámila: „Svolejte ostatní. Vím, co se s Mgenim děje.“ Nedodala ale nic dalšího, dokud se neshromáždili všichni. 173

Trochu si odkašlala. Robert napjatě čekal, co řekne. Pak ale pravila jednoduše: „Mgeni je chiméra.“ „Co?“ „Chiméra. Organismus složený z buněk různých genotypů. Když jsou oplodněna dvě vajíčka, raná embrya často splynou a výsledkem je jeden či více jedinců se smíšeným genotypem. Mezi lidskými dvojčaty je to velmi běžné. U mnoha primátů jsou chiméry všechna mláďata z vícenásobných porodů. U lidí to většinou nevíme, pokud se neprovedou testy kvůli zdravotním důvodům nebo třeba vyšetřování zločinu. Většina chimér žije bez jakýchkoli komplikací, ostatně i lidské matky jsou chiméry, protože do těla obvykle proniknou buňky plodu. U primátů a hlodavců, kde se chimérismus studoval nejvíce, nemívá zvláštní vliv, když je jedinec chimérou složenou z genotypu obou pohlaví. U ptáků může ovšem výsledek být poměrně dramatický.“ „Co to má společného s ptáky?“ Ipollová se drobně usmála. „Zmiňme třeba slavný příklad gynandromorfní zebřičky. Došlo u ní k téměř dokonalé bilaterální gynandromorfii: pravá polovina těla byla samčího genotypu, levá samičího. Vedlo to k velmi zajímavým zjištěním o mozku. Pravá hemisféra měla téměř plně vyvinutá centra zpěvu, zatímco levá výrazně méně. Asi není třeba připomínat, že u zebřiček zpívají pouze samci. A to nás přivádí ke Mgenimu.“ Robert svraštil obočí. Stále mu to nedávalo smysl. „Musím přiznat, že jsem potřebovala víc náznaků, aby mě dovedly ke zřejmému závěru. Nejprve menší pravý kel. Pak scházející spánková žláza na téže straně. Lateralizované vzorce chování a výstupy z EEG. A nakonec… dojmy, které jsem cítila přes spojení.“ Na okamžik se odmlčela. „Genotypizace potvrdila mé podezření. Mgeni je chiméra, geneticky částečně samec 174

i samice. Nebylo to napohled zřejmé, protože samčí genotyp v těle značně převládá. Samčí embrya se dělí rychleji, a tak jeho buňky zřejmě početně převládly nad samičími v rané fázi vývoje. Ale v přední části těla jsou buňky se samičím genotypem patrně početné. Hlava může být rozdělena zhruba půl na půl. To by až do puberty nepředstavovalo žádný problém. I po jejím začátku by se nic moc nedělo, protože většina dějů v pubertě je řízena hormony vytvářenými v gonádách. Ne – potíže nastaly až během říje. Víte, jakými procesy je řízena?“ „No,“ ozval se Kimaiyo, „přece nárůstem hladiny testosteronu, nebo snad ne?“ „A je to opravdu příčina říje, nebo spíš její důsledek, případně část pozitivní zpětné vazby?“ Chvíli nikdo nepromluvil. Ipollová přikývla, nikterak překvapena. „Ačkoli tahle hypotéza tu byla už po desetiletí, nikdy nebyla pořádně otestována. Řekněme si to na rovinu: Výzkum sloních samců v říji není právě nejjednodušší záležitost. Vědci vždycky testovali vzorky moči a trusu na stanovení hladiny hormonů. Našli zvýšenou hladinu glukokortikoidů a testosteronu a navrhli, že se může jednat o mechanismus spouštějící říji. Jiné možnosti ale prakticky nebyly testovány. Není koneckonců snadné slonovi na hlavu umístit elektrody pro EEG a stěží mu můžeme nasadit MEG helmu nebo ho strčit do magnetické rezonance… Postrádali jsme data a přehlíželi ten nedostatek natolik, až se zdálo, že tu nikdy žádný nebyl. Ale co když kontrolní mechanismy říje leží ve struktuře mozku, kterou určuje různá exprese genů závisející na transkripčních faktorech na pohlavních chromozomech?“ Rozhlédla se po místnosti a podle svého výrazu snad čekala užaslé výdechy a tváře, v nichž se zračí obdiv a fascinace. Nedočkala se ale ničeho takového. „Může jít o obrovský posun v neurobiologii, kognitivní vědě 175

i zvířecí psychologii, zásadní objev! Bez tak výjimečného jedince jako Mgeni bychom na něj mohli narazit až za další desetiletí!“ Robert měl pocit, že do toho musí vstoupit. „Chápu, jde o nesmírně důležitý objev. Ale co to znamená pro Mgeniho? Můžeme mu nějak pomoci?“ Náznak úsměvu se jí vytratil z tváře. „Nevím,“ připustila. „Obávám se, že Mgeni bude mít potíže s pářením, ačkoli říje pro to není nezbytná. A pokud tahle období částečné říje nastanou častěji, mohl by ublížit sobě i jiným slonům. Odvoz do zajetí není řešení, pro divokého slona by byl příliš traumatizující. Operace mozku ve snaze spustit plnou říji by byla naprosto mimo mísu, na slonech nikdy žádná nebyla provedena, to by nikdo neschválil. Mnoho týmů se nejspíš pokusí získat přístup k výzkumu na Mgenim, ale co se týče jeho blaha a bezpečnosti… nevím. Je mi to líto.“ V místnosti se rozhostilo dusivé ticho. Ipollová nervózně těkala očima po svých posluchačích. Pak zamumlala jakousi stěží slyšitelnou omluvu a opustila je. Robert ji našel venku s rukama složenýma a pohledem upřeným do buše. „Běžte pryč,“ řekla. Zůstal u ní stát. „Řekla jsem, běžte,“ zopakovala s důrazem na každé slovo. „Pomohla jste nám a Mgenimu také. Není vaše chyba, že tu není žádné snadné řešení.“ „Potřebuji snad, abyste mi to připomínal?“ odsekla. Robert o krok ustoupil. „Ne, omlouvám se.“ Ipollová pomalu vydechla. „Ne, to já se omlouvám vám. Chovám se nanejvýš nezdvořile. Odpusťte mi, prosím.“ Nebylo těžké pochopit, že pokaždé, když se vyjadřovala tak šroubovaně, ji něco znepokojovalo, zatímco při práci se její 176

řeč měnila a zněla přirozeněji, impulzivněji. Robert musel v duchu připustit, že na zjištění, co ji trápí teď, nemusí být žádný génius. Mohl konflikt emocí rozpoznat i v její tváři: vzrušení a napětí z úžasného objevu, hrdost na odhalení problémů, ale pak i zklamání, vztek a beznaděj z takového výsledku. „Možná by šla medikace,“ ozvala se tiše. „Něco, co by drželo hladiny hormonů stabilně kolem referenční hladiny. Bez potíží s říjí by neměl být nebezpečný pro sebe ani ostatní. Jsem si jistá, že se zkusí celá řada věcí, z nichž některé Mgenimu opravdu pomůžou. Nebude to skvělé, ale ani špatné. Rozhodně lepší než teď. To se asi počítá.“ „To ano. Kdybyste tu nebyla, možná bychom to nikdy nezjistili. Takhle má alespoň šanci na pomoc.“ Ipollová se slabě usmála. „Víte, že na utěšování ještě potřebujete pracovat, že? Zpočátku jste mě vážně vytočil.“ Taková slova od ní – Robert si nemohl pomoci a rozesmál se. Po chvilce se přidala. Záhy ale přestala a ve tváři se jí znovu objevil smutek. „Jak jsem říkala, nic se nerovná propojení se slonem. Poznání alespoň stínu toho, čím jsou, počítačem modulovaného stínu, ale i tak – nedá se to s ničím srovnávat. Mgeni je úžasné stvoření… Doufám, že mu zvládneme pomoci. Já se k tomu rozhodně pokusím přispět, jakkoli budu moci. Ještě se můžeme dočkat příjemných překvapení.“ * Adina přerušila spojení pouhou chvilku před nastoupením do letadla. Jakmile se usadila, začala se chvět. Bylo to skoro jako přijít o část sebe samé. Uplynulé týdny byly dost na to, aby si vytvořila ke Mgenimu úzký vztah a začala vnímat jeho mysl 177

téměř jako vlastní, ačkoli intenzitu spojení rozumně snižovala. A pak tu byly ty Chvíle: jako když se slon chobotem lehce dotkl jejího ramene, když ho uklidňovala při příchodu veterináře a rangerů, když vnímala jeho dojmy z podivného dvounožce schopného imitovat jeho jazyk, tak povědomou zvědavost a bystrost… Proč to vždycky musí končit takhle? Zavřela oči a pohodlně se opřela hlavou, otočená k oknu. Takhle si nikdo nevšimne stop po slzách. Jinak to ale nejde. Vždycky se s nimi musíš rozloučit. Je jen tvoje chyba, že jsi dobrá ve své práci, bereš si náročné případy a dostáváš se příliš hluboko. Nedá se tomu vyhnout, tak si na to už zatraceně zvykni. Pohltila ji vlna vyčerpání. Stěží si všimla, že se letadlo odpoutalo od země. Když se jí letuška přišla zeptat, zda by si přála něco k pití, našla Adinu Ipollovou v klidném hlubokém spánku.

178

Julie Nováková

ISBN 978-80-7456-386-7