Tieryas_sazba.qxd23.10.201720:25Strรกnka5
Tieryas_sazba.qxd23.10.201720:25Stránka6
Přeložil Robert Tschorn
© Argo, 2017 Copyright © Peter Tieryas, 2016 Translation © Robert Tschorn, 2017 Cover art © Pavel Trávníček, 2017 ISBN 978-80-257-2328-9
Tieryas_sazba.qxd23.10.201720:25Stránka7
Věnuji dvěma Philům, kteří mi změnili život: Philu K. Dickovi, že podnítil moji mladistvou představivost. A Philu Jourdanovi, že ve mě věřil.
Tieryas_sazba.qxd23.10.201720:25Strรกnka8
Tieryas_sazba.qxd23.10.201720:25Stránka9
Středisko válečného přesídlování č. 051 1. července 1948 8.15 Smrt Spojených států amerických nastala několika podpisy. Ruth Išimurová, zavřená stovky mil daleko v internačním táboře pro Američany japonského původu, to nemohla vědět. Lágr sestával ze sešlých baráků, chatrně postavených strážních budek a ostnatého drátu po celém obvodu. Skoro na všem ležely vrstvy prachu a Ruth se těžko dýchalo. Na světnici byla s jedenácti dalšími ženami, z nichž dvě utěšovaly třetí, Kimiko. „Vždycky ho pošlou zpátky,“ říkaly jí spolubydlící. Kimiko byla na pokraji zhroucení, oči nateklé pláčem, v krku knedlík rýmy a prachu. „Posledně Bernarda zbili tak, že měsíc nechodil.“ Bernard se provinil jen tím, že před osmi lety strávil služebně měsíc v Japonsku. Ačkoli zachoval věrnost Americe, byl podezřelý. Ruth měla na pryčně nepořádek, po vojenské dece rozházené noty. Dvě struny na houslích jí už praskly a třetí k tomu neměla daleko. Nástroj ležel vedle vybledlých partů od Strausse a Vivaldiho. Stůl, židle, dokonce i police byly stlučené z rozbitých beden, rozebraných palet a všeho, co jim přišlo pod ruku. Dřevěnou podlahu nezbavilo špíny ani každodenní zametání a mezery mezi prkny byly takové, že by o ně šlo zakopnout. Naftová kamna čpěla od neustálého provozu a Ruth litovala, že do mrazivých nocí nemají něco teplejšího. Podívala se na Kimiko, ta se dala do ještě usedavějšího pláče. „Poprvé si ho tam nechali přes noc,“ vzlykala. „Vždycky, vždycky ho poslali zpátky.“ Ruth viděla, jak vážně se obě ženy u Kimiko tváří. Zdržení přes noc obvykle věštilo to nejhorší. Ruth kýchla, něco jí překáželo –9–
Tieryas_sazba.qxd23.10.201720:25Stránka10
P E T E R T I E RY A S
v krku. Tloukla se dlaní do hrudi, aby to vykašlala. Už takhle brzy ráno se dělalo vedro, tady na poušti se střídaly extrémní teploty. Na šíji jí stál pot. Podívala se na snímek, který zachycoval mladší Kimiko, pohlednou dědičku kdysi velikého majetku. „Ruth! Ruth!“ Zvenku do baráku přiběhl její snoubenec Ezekiel Song. „Stráže zmizely!“ vykřikl už na prahu. Ruth mu vyhrábla z vlasů písek a zeptala se: „Co to vykládáš?“ „Američani jsou pryč. Od rána je nikdo neviděl. Staříci tvrdí, že je viděli odjet.“ Kimiko zvedla hlavu. „Američani odjeli?“ Ezekiel celý zářil. „Vypadá to tak.“ „Proč?“ „Asi dostali strach.“ „Takže je to pravda?“ hlesla Kimiko s nadějí. Ezekiel pokrčil rameny. „Jistě to nevím. Ale císař prý žádal naše propuštění.“ „Co mu na nás záleží?“ „Jsme přece Japonci,“ řekla Ruth. „Já jsem poloviční Japonec,“ odtušil Ezekiel. Z druhé půlky byl Číňan a kvůli vychrtlé shrbené postavě vypadal ještě menší. Z doby, kdy pracoval na poli, si odnesl opálenou kůži seschlou jako sušená švestka. Měl široká ramena a pod vlnitými černými vlasy s ofinou ukrýval chlapecké kouzlo. „Všichni staříci tvrdí, že jsme Američani.“ „Už ne,“ prohlásila Ruth, protože do lágrů putovali i šestnáctinoví Japonci bez ohledu na státní příslušnost. Byla hubená jako většina dětí, rty rozpraskané, údy jako tyčky. Měla pěknou světlou pleť, zato vlasy zašmodrchané do zcuchaných pramenů. Na rozdíl od Ezekiela se nosila hrdě a rázně, aby ji prach nezdeptal. „Co se stalo?“ zeptal se Ezekiel Kimiko. „Bernard je celou noc pryč,“ odpověděla. „Podívali jste se na Hrad?“ „To se nesmí.“ „Stráže odjely. Už můžeme.“ – 10 –
Tieryas_sazba.qxd23.10.201720:25Stránka11
SPOJENÉ
S TÁT Y J A P O N S K É
Všech pět jich vyrazilo ze stísněné světnice ven mezi baráky. Stovky barabizen stály pravidelně rozmístěny v nehostinných ponurých blocích. Cedule hlásala Středisko válečného přesídlování č. 51, někdo nápis přeškrtl a napsal Strašlivá výspa pekelná č. 51. Stěny baráků byly potažené térovým papírem, který se ve vrtkavém podnebí trhal a odlupoval. Několikrát přidali další vrstvu, aby vnějšek budov zpevnili, ale každý další pokus jen oslabil prkenné stěny pod povrchem. Stály tu i trosky školy, baseballového hřiště, ubohého obchůdku a dokonce kulturního domu, ale všechny veřejné budovy byly buď opuštěné, nebo v rozvalinách. Vězeňské město halil nekonečný prach a palčivé slunce prosazovalo svoji vůli skrz všudypřítomný háv útlaku. Zatímco skupinka mířila k Hradu, u strážní budky v severozápadním rohu tábora se sešlo větší srocení. „Zajděte se podívat, co se tam děje,“ navrhla jedna z utěšovatelek. Ezekiel a Ruth se podívali po Kimiko, ale tu shromáždění nezajímalo a rozběhla se k Hradu bez nich. Když Ruth s Ezekielem došli k budce, několik mužů už bylo na průzkumu uvnitř. Issei i Nisei všechno sledovali, pokřikovali rady, s každým krokem se na něco ptali. Ruth většinu z nich neznala, seběhli se staří Issei, kteří se kdysi přistěhovali do Ameriky z Japonska, i mladší Nisei, narození už ve Státech. Byli tu všichni, od muže se třemi mateřskými znamínky na rypáku přes paní s rozbitými brýlemi po dvojčata, jimž se po tvářích jinak rozběhly vrásky – podle toho, jak které snášelo svůj hořký osud. Utrpení je nepředpojatý umělec, hněte maso na kostech, hloubí v kůži příkopy plné nekonečného soužení. Většina vězňů měla jen jedny či dvoje rezervní šaty, oděvy tedy udržovali v úzkostlivé čistotě. Řídkou tkaninu držely pohromadě obratně štupované záplaty. Spravit boty bylo složitější, když se rozpadly, nic je nenahradilo, a tak v lágru převládaly sandály a mozolnatá chodidla. Přišlo i množství mladých; zajímalo je, co se semlelo. „Ujistěte se, že se Američani neschovávají v kumbálu.“ „Třeba mají vycházku.“ – 11 –
Tieryas_sazba.qxd23.10.201720:25Stránka12
P E T E R T I E RY A S
„Vzali si příděly?“ „A co zbraně?“ Pátrači se za několik minut vrátili a potvrdili, že američtí vojáci opustili stanoviště a zbraně si vzali s sebou. Následné pozdvižení se točilo hlavně kolem otázky, co dál. „Vrátíme se domů! Co jiného?“ prohlásil jeden mladý muž. Starým se ale nechtělo. „Kam se máme vrátit? Nevíme, co se děje, ani kde jsme.“ „Co když se ještě bojuje?“ „Než někam dojdeme, postřílejí nás.“ „Američani nás můžou jen tak zkoušet.“ „Co by jako zkoušeli? Jsou pryč.“ Ezekiel se podíval na Ruth a zeptal se: „Co chceš dělat ty?“ „Jestli je to pravda, a můžeme odejít... Tomu by naši neuvěřili.“ Před několika lety přišli do její třídy vojáci a sešikovali žactvo před školou. Ruth si myslela, že pojedou na výlet nebo na krátkou výpravu, protože si mohla vzít jen jeden kufřík osobních věcí. Když se dozvěděla, že San Jose už neuvidí, a nemá s sebou jedinou oblíbenou knížku, dlouho plakala. Lidé začali ukazovat k jihu, pokřikovat a lapat po dechu. Ruth se také podívala. Malý oblak prachu zvěstoval příjezd jediného džípu. „Jakou má vlajku?“ ptal se jeden z mladíků. Všichni zkoumali emblém na dvířkách vozu, skrytý v prachu. „Americkou.“ „Ale ne, ty baka. Je to rudý kruh.“ „Jsi slepý? Určitě americkou.“ Džíp přijížděl a čas se nekonečně vlekl. Z metrů byly celé kilometry, někteří dokonce mínili, že je příslibem pomoci jen trápí fata morgana. Slunce pražilo, oděvy nasákly potem a očekáváním. Každý závan větru jí naplnil plíce dusivým prachem, ale Ruth vytrvala. „Už vidíš vlajku?“ ptal se někdo. „Ještě ne,“ odpověděl druhý. „Pro oči nevidíš.“ – 12 –
Tieryas_sazba.qxd23.10.201720:25Stránka13
SPOJENÉ
S TÁT Y J A P O N S K É
„Sám nevidíš.“ Za minutu už bylo značení čitelné. „To je někdo z Japonské císařské armády.“ Džíp zastavil a vystoupil z něj udělaný mladý muž. Měřil skoro metr osmdesát, na sobě měl hnědou uniformu japonského císařského vojáka, k ní senninbari, rudou šerpu s tisíci stehy pro štěstí. Vězňové ho obklopili a vyzvídali: „Co se děje?“ Voják se jim napřed poklonil a se slzami v očích odpověděl: „Zdá se, že mě nepoznáváte. Jsem Sató Fukasaku, desátník Japonské císařské armády, ale když jsem před čtyřmi lety utekl z tábora, znali jste mě jako Stevena. Přináším dobré zprávy.“ Ruth mu příliš nevěřila, stejně jako ostatní. V době, kdy mladý Fukasaku zmizel z tábora, byl vyzáblý a na svých čtrnáct let malý. Kluci s ním odmítali hrát baseball, protože byl takový prcek a na pálce všechno promáchl. „Tak co se stalo?“ naléhala jedna žena. Nasadil blažený úsměv, který se vůbec nehodil k vojenskému vystupování. „Vyhráli jsme.“ „Co jsme vyhráli?“ „Americká vláda dnes ráno kapitulovala,“ vysvětlil Fukasaku. „Spojené státy americké skončily, teď jsou Spojené státy japonské. Zbytky povstalců se chtějí opevnit v Los Angeles, ale dlouho nevydrží. Po včerejšku už ne.“ „Co se včera stalo?“ „Císař použil tajnou zbraň, aby si Američani uvědomili, že nemají šanci. Míří sem autobusy a brzy vás odvezou do bezpečí. Všichni dostanete svobodu a nový domov. Císař osobně žádal, aby o vás bylo postaráno. V táborech je nás na dvě stě tisíc, a ve Spojených státech japonských všichni dostaneme příležitost. Ať žije císař!“ zařval. Issei instinktivně odpověděli: „Ať žije císař!“ Zato Nisei, narození ve Státech, nevěděli, že mají křičet v odpověď. Fukasaku znovu provolal: „Tennó heika banzai!“ – japonsky „Ať žije císař!“ – 13 –
Tieryas_sazba.qxd23.10.201720:25Stránka14
P E T E R T I E RY A S
Tentokrát se připojili všichni. „Banzai!“ I Ruth ječela, překvapena, že poprvé v životě cítí něco jako posvátnou úctu. Za skupinou zastavil vojenský náklaďák. „Na oslavu jsme přivezli jídlo a saké,“ zvolal Fukasaku. Vtom Ruth spatřila něco, co v životě neviděla. Od volantu vystoupila žena v kompletní císařské uniformě. Rozcuchané černé vlasy a modré oči ukazovaly na smíšený původ. Fukasaku jí zasalutoval a řekl: „Vítáme vás, paní poručice.“ Odbyla ho mávnutím, soucitně si prohlédla srocení vězňů a prohlásila: „Jménem císařství vám vzdávám čest. Ceníme si vašich obětí a vašeho utrpení.“ Hluboko se poklonila a na znamení silných citů zůstala v předklonu. Anglicky mluvila bez přízvuku, musela tedy být Nisei. Ruth si všimla, že zjevení ženské šarže nezaskočilo jen ji. Vězni na ni třeštili oči, v životě neviděli vojáka salutovat ženě. Ruth zabloudila pohledem k šin-guntó, vojenskému meči, který sloužil jako označení důstojníka. „Jsem Masujo Jošidová. Vyrostla jsem v San Franciscu, jako mnozí z vás, pod západním jménem Erica Blakeová. Moje matka byla statečná Japonka a učila mě úctě k naší kultuře. Stejně jako vás mě uvěznili, křivě obvinili ze špionáže a odtrhli od rodiny. Japonská císařská armáda mě zachránila a dala mi japonské jméno i totožnost místo té západní, falešné. Američané nás mezi sebe nepřijali, a my se o to pošetile snažili. Dnes jsem poručicí Japonské císařské armády a vy jste všichni občany císařství. Všichni dostanete novou totožnost. To si zaslouží oslavu!“ Čtyři vojáci z náklaďáku skouleli sudy alkoholického nápoje. „Běžte někdo pro hrnky.“ Zanedlouho už všichni připíjeli císaři a tahali ze Stevena/Satóa podrobnosti o válce. Několik staršinů vzalo poručici Jošidovou na prohlídku tábora. Ezekiel, od alkoholu brunátný, navrhl Ruth: „My dva bychom se měli dát k armádě.“ „Co tam s tebou? Udělám víc kliků než ty,“ dobírala si ho Ruth. „Budu makat.“ Zaťal bicepsy. – 14 –
Tieryas_sazba.qxd23.10.201720:25Stránka15
SPOJENÉ
S TÁT Y J A P O N S K É
„Vypadá jako myška,“ prohlásila, když mu na jeden sáhla. „Všiml sis, že mají oba poloautomat Nambu 18?“ „Jejich pistole jsem vůbec neviděl.“ „Osmnáctka má mít silnější pružinu úderníku a vydržet mnohem víc. Starší model měl ráži osm milimetrů a –“ Najednou se táborem rozlehl řev. Všichni se otočili. Od Hradu se ozýval nářek několika hlasů. Ruth si uvědomila, že v tom shonu úplně zapomněla na Kimiko. Hrad byl v táboře jediná třípodlažní budova, byly v něm ubikace stráží a výslechová místnost. Velká hranatá stavba z červených cihel měla dvě postranní křídla. Za noci se z ní ozývalo znepokojivé sténání a při správném úhlu a síle měsíčního světla sálala jako šarlatový kámen krvavými paprsky. Kdo se k Hradu blížil, musel přemáhat strach. Vysoko nad ním dosud vlála vlajka s hvězdami a pruhy. Vězni ven vynesli dvanáct kolegů, vychrtlých, zakrvácených a potlučených. „Co se tu stalo?“ vyzvídal desátník Fukasaku. Muž v bederní roušce, s vlasy napůl vytrhanými, se rozkřikl: „Zabili mé bratry a nařkli mě, že jsem spolupracoval s císařstvím. Kéž bych byl!“ Chtěl si odplivnout, ale na to měl příliš sucho v ústech. Lebku měl odrásanou a širokým chřípím i vypoulenýma očima připomínal šimpanze. Lomcoval jím vztek. „Jsem Američan, a oni se mnou zacházeli hůř než se psy!“ Desátník odpověděl: „Císař vás přišel zachránit všechny. Vykonal na Američanech pomstu za všechny.“ Ve dveřích se objevila Kimiko, v náruči bezvládné tělo. Ruth ztratila dech. Byl to Bernard, ale bez nohou, pod trupem měl jen ofačované pahýly. Kimiko byla bílá a oči jí v šoku znehybněly, jako by zamrzly. Ruth si Bernarda prohlížela, jestli dýchá, ale nebylo to poznat. „Chudák Kimiko,“ řekl kdosi. „Tak bohatá rodina, a teď jí vzali dočista všechno.“ „Boháči to měli nejhorší.“ – 15 –
Tieryas_sazba.qxd23.10.201720:25Stránka16
P E T E R T I E RY A S
Mnozí se k odsudku přidali a přikyvovali. „Sestro...“ začal desátník Fukasaku. Kimiko ho ale nenechala domluvit a zlostně vykřikla: „Proč císař nezachránil jeho? Proč nás nemohl vysvobodit o den dřív?“ „Je mi to upřímně líto. Nezapomínejte, že vašeho přítele nezabil císař, ale Američané. Ujišťuji vás, že za všechno, co jste tu vytrpěli, se císař pomstil nastokrát.“ „Pomsta mi není nic platná. Je mrtvý. JE MRTVÝ!“ ječela Kimiko. „Jestli je císař tak všemocný, proč vás sem neposlal o den dřív?“ „Uklidněte se. Chápu, že jste rozčilená, ale mluvit proti císaři se nesmí.“ „Nasrat na něj. A na vás. A na Američany.“ „Vyzývám vás naposled, protože vím, že nejste při smyslech. Nemluvte proti císaři, nebo –“ „Nebo co? Taky se mi pomstí? Seru na něj a na cel–“ Desátník Fukasaku zvedl Nambu 18, namířil jí na hlavu a stiskl spoušť. Hlava se rozlétla, mozek a krev zkropily zem. Kimiko spadla v objetí s mrtvým snoubencem. „Nikdo nebude mluvit proti císaři,“ prohlásil desátník Fukasaku. Uklidil pistoli do pouzdra, obešel mrtvoly a vydal se ujišťovat další vězně, že bude líp. Nikdo nebyl schopen slova. Ezekiel se třásl. Ruth ho vzala kolem ramen a zeptala se: „Ještě chceš být voják?“ Otázka platila stejně jí samotné jako jemu. Ohlédla se po mrtvé Kimiko a měla co dělat, aby se nerozplakala. „Musíš být silný,“ řekla Ezekielovi a položila si jeho dlaně na břicho. „Pro malou Beniko. Buď silný.“
– 16 –
Tieryas_sazba.qxd23.10.201720:25Stránka17
Jižně od San Jose 2. července 1948 12.13 Ruth s Ezekielem jeli v jednom ze stovek autobusů na jih po dálnici I-99 směrem na Los Angeles. Ruth se na něj dívala a vzpomínala, jak je daly dohromady hádky o politiku a náboženství. Hádky přerostly v dlouhé tirády o bohu a smyslu existence. Záhy se hádali v objetí. Nedlouho nato už z nich byli milenci. Ruth přemýšlela, jestli je nebezpečí smrti spojilo tím pevněji. Venku uviděla horu kouře, která připomínala moře i s vlnami. Černé šmouhy malovaly kaligrafii ničení, štětcem tažené znaky kandži rozmáchlé vzduchem, v němž se jako všechno utrpení rozpíjely a splývaly. Rozpálené tetelení na obzoru smazávalo linii mezi nebem a zemí. „Němci dobyli celé východní pobřeží,“ hlásil zpředu celému autobusu majitel rozhlasového přijímače. „Rommel je na Manhattanu. Ještě tenhle týden má dorazit führer. Zatkli starostu La Guardiu, protože se nechce vzdát, ale podmínky kapitulace za něj přijal někdo jiný.“ „A co San Jose?“ „Nic neříkali.“ V rozhlase promluvil starosta Los Angeles, Fletcher Bowron, a uklidňoval Američany: „Jde jen o přechodné období. Nevzdorujte japonským vojákům, a nic se vám nestane.“ „Snad to přežil strejda,“ řekl Ezekiel. „Má jednu z největších textilek v Los Angeles, a než si sami něco najdeme, můžeme pracovat u něj.“ „Já byla v Los Angeles jenom jednou, všude jsme jezdili tramvají. Už víš, na co si změníš jméno?“ – 17 –
Tieryas_sazba.qxd23.10.201720:25Stránka18
P E T E R T I E RY A S
„Proč bych si měl měnit jméno?“ „Neslyšel jsi včera poručici? Všichni dostaneme japonské jméno.“ „Mně se Ezekiel Song líbí.“ „Západní jméno si můžeš nechat jako přezdívku, ale budeš muset přijmout i oficiální jméno.“ „Tak budu Išimura,“ řekl Ezekiel. „Fakt?“ „Jestli ti to teda nevadí.“ „Nevadí. Myslíš to vážně?“ „Jo. Pokud si ovšem ty nechceš změnit příjmení.“ Usmála se. „To by byla blbost. A co křestní?“ „Nějaký nápad?“ „Co třeba Naoki?“ „Co to znamená?“ „Poddajný strom.“ „Ne, díky. Na co si změníš křestní ty?“ „Zatím řešíme tebe. Třeba... Proč zastavujeme?“ Autobusy se zasekly v dlouhé řadě vozidel. Vpředu se prostíral rozlehlý tábor masivních altánů plných vojáků i civilistů. Kolem stanů parkovaly obrněné transportéry, tanky a obří balóny. Po nebi přeletělo několik stíhaček. Kam dohlédli, doprava stála. Šofér dostal vysílačkou zprávu a oznámil: „Dál na jih se bojuje, takže tu máme počkat přes noc. Postaví nám stany a pryčny.“ Ruth byla ráda, že si může protáhnout nohy, a tak bez otálení vystoupili z autobusu. Ukázala na stany. „Dáme si závod?“ „To můžeš?“ podíval se jí Ezekiel na břicho. „Sport tělu prospívá,“ odpověděla Ruth a vyrazila dřív, než se rozhoupal. Ze všech autobusů vystupovali cestující, takže nemohli běžet rychle, ani kdyby chtěli. Museli se vyhýbat překážkám v podobě rodin, netrpělivých dospělých a vyjevených zvědavců polekaných průlety stíhacích letounů nízko nad táborem. „Podívej na ty balóny!“ volala Ruth na Ezekiela. Za táborem jich byly stovky, vyrovnaných v dlouhých řadách, polovina napůl – 18 –
Tieryas_sazba.qxd23.10.201720:25Stránka19
SPOJENÉ
S TÁT Y J A P O N S K É
vypuštěná, druhá připravená k letu. „Ty jsou krásné. Zajímalo by mě, na co jsou.“ „Nerozptyluj mě,“ křikl Ezekiel, dohnal ji a předehnal. Pár mužů, kteří viděli Ruth běžet za Ezekielem, je začalo popichovat: „On by měl běhat za tebou!“ Ezekielovi se do cesty připletl hlouček kluků a Ruth se zase ujala vedení. „Oba byste měli utíkat pryč od války!“ křikl v žertu jeden muž. Ruth byla u stanů první. Hned na ni plnou silou dolehl puch raněných. Kolem pobíhal tlusťoch s malým chlapcem, oba křičeli: „Gorila, gorila, gorila, gorila, gorila!“ Dorazil Ezekiel. Nevěděl, co si má o gorilí serenádě myslet. Lékaři měli plné ruce práce. Vojáci nevypadali jako ti, které vídala dřív, ostříhaní a uniformovaní. Tihle měli vlasy nejrůznějších barev včetně fialové, oranžové a zelené, natužené do rovného ježka nebo špiček, které vyrobit jistě trvalo celé hodiny. Ne všichni byli Japonci, ošetřující vojáci patřili ke všem možným národnostem a raněných byly tisíce. Ve stanu byla mnohem větší tma a jejich oči si chvíli zvykaly. Čím víc se jim zorničky rozšířily, tím víc do nich proniklo hrůzy. Podvědomě se vzali za ruce. Leželi tu Asiaté, ještě víc bělochů, Afroameričané i ranění latinskoamerického původu. Mnozí ztratili tolik masa, že rasu nebylo možné určit. Všude svaly, spálená kůže, nepřirozeně ohnuté končetiny. Pokrývaly je saze, lidé z popela, jen se rozsypat. Pocit hnusu ještě zesilovaly pachy výkalů, zvratků a ohně. Žena držela na rukou ohořelé dítě a odmítala je pustit. Hodně lidí se dovolávalo nezvěstných příbuzných. Dívce s ožehlými vlasy viselo jedno oko na místě nosu. Těžké popáleniny dělaly z lidí voskové figuríny vystavené žáru pece. Ruth nechápala, co tu dělají kyblíky rezavých hřebíků, dokud nepochopila, že to není rez, ale krev. Ze tří ležících mužů trčely latě a železné trubky. Vojáci i civilisté přiváželi další a další bezvládná těla. „Co-co se stalo?“ zeptala se Ruth. „Použili superzbraň,“ řekl jeden pacient. „Většina San Jose lehla popelem.“ – 19 –
Tieryas_sazba.qxd23.10.201720:25Stránka20
P E T E R T I E RY A S
„San Jose!“ vykřikla Ruth. „J-jak?“ „Byl jsem zrovna za městem, když jsem uviděl výbuch jako hřib,“ přidal se další. „Spíš jako bonsai složená z černých mraků, která pořád rostla. V životě jsem nic takového neviděl.“ „Blýsklo, a pak už jsem neviděl nic.“ „Jo, ten záblesk.“ „Předtím všechno ztichlo.“ „A všude hořelo a země se třásla a třásla. Pak spustil černý déšť.“ „Černý déšť?“ podivil se Ezekiel. „Já myslela, že prší ropa,“ řekla žena s popáleným obličejem. „Mému psovi vypadaly chlupy a z čelisti mu slezla kůže.“ „Všude mrtvoly, a ten černý déšť trval hodinu.“ „Nějaká nová zbraň, co Japonci postavili.“ „To nebyla jen zbraň!“ vykřikl muž s popelavou maskou místo tváře. „Před výbuchem jsem viděl chlapa většího než dům, měl rudé oči.“ „Zbláznil ses,“ poznamenal někdo a další se přidali. „Nezbláznil! Viděl jsem ho těsně před výbuchem, a hned jsem věděl, že se stane něco strašného.“ „Kape ti na maják. Tak veliký chlap není.“ „Já ho taky viděl,“ potvrdil druhý. „Země se pod ním třásla a na nebe chrlil oheň.“ „Tak co to bylo?“ „Neslyšeli jste snad, že jejich císař má nadpřirozené schopnosti? Teď to máme. San Jose zničil nadpřirozenou mocí. Proti něčemu takovému nemáme šanci.“ „Japončíci nás varovali. Že máme evakuovat San Jose, Sausalito a Sacramento, nebo císař spustí z nebe ohnivý déšť. Jenže my jsme se jim smáli, že nás tahají za fusekli.“ „Proč nás náš bůh neochránil?“ Na to nikdo neznal odpověď, a mlčení drásalo nervy ještě víc než před chvílí všudypřítomné sténání. Ruth se třásla. Ezekiel ji objal a pohladil po rameni. – 20 –
Tieryas_sazba.qxd23.10.201720:25Stránka21
SPOJENÉ
S TÁT Y J A P O N S K É
„Co tady pohledáváte?“ obořil se na ně lékař. „Mazejte pryč!“ Ošetřovatel je vyvedl ven. „Slyšela jsem, že císař je bůh,“ řekla Ruth před stanem a ruka jí zabloudila ke křížku na krku. „Třeba tohle všechno opravdu dokáže. Dá se to snad vysvětlit nějak jinak?“ Kolem prošlo osm plavovlasých mužů a žen s hákovým křížem na rukávu, zabraných do hovoru s japonským důstojníkem. Natáčeli oběti na kamery a německy se vyptávali, takže jim Ruth ani Ezekiel nerozuměli. V jejich vzrušeném tónu byla patrná zvědavost. „Co já vím?“ odpověděl Ezekiel. Oba děsila představa kráčejícího boha, který dokáže zničit celé město. „Vrátíme se do autobusu,“ navrhl zkroušeně.
– 21 –
Tieryas_sazba.qxd23.10.201720:25Stránka22
Los Angeles 4. července 1948 10.23 Ulicemi Los Angeles se valily tanky označené vycházejícím sluncem z japonské vlajky. Po nebi se jako hejna kobylek nesly stovky bombardérů vedené letkou smrtonosných výškových Manšú Ki-99. Město čpělo kouřem, výbušninami a mrtvolami, rodiny oplakávaly své blízké. Výškové budovy hořely, domky se ještě teď hroutily, ulice se proměnily v řeky asfaltových ker. Panorama města probarvovala vzteklá červeň, zoufalá šeď a vyčpělý azur. Bylo teplo, zjitřené vášně ochlazovaly závany větru. Z živočichů bylo vidět jen toulavé psy a šiky mravenců přičinlivě zachraňující pobořené domovy. Občas se ozvala střelba, hukot motorů stíhaček neustával, ale v nevěřícných vzlycích bylo slyšet především ticho ze strany americké armády. To opravdu prohráli? Ezekiel a Ruth u vytržení sledovali pochod japonských pluků městem. Vojáčci jim splývali, většině ještě nebylo dvacet, vytrvale svírali ručnice. Mašírovali disciplinovaně, ale pýchu skrýt nedokázali. Bagančata unisono duněla vítězoslávou. Spolu s tisíci dalších vězňů dostali při přehlídce vítězných japonských sil čestná místa na tribuně. Transparent nad řadami sedadel hlásal: „Svobodu bratrům Asiatům! Konec západní tyranie ve světě!“ Ulicemi hnali i tisíce amerických zajatců v řetězech. Diváci na ně syčeli a posmívali se jim. Ezekiel se otočil k Ruth a všiml si, že jí z krku zmizel přívěsek. Včerejší návštěva strýčkovy továrny byla pro Ezekiela šok. Hlavní budova se ztratila v kráteru po bombě, zbyly jen popelavé – 22 –
Tieryas_sazba.qxd23.10.201720:25Stránka23
SPOJENÉ
S TÁT Y J A P O N S K É
trosky ohořelé konstrukce. Vedle těch rozbořenin seděl starý Číňan a povídal si pro sebe. Po stranách hlavy mu visely zbytky bílých vlasů a vzlykal, až se mu vlnila volná kůže na krku. „Co se tu stalo?“ Stařec k němu zvedl hlavu. „Japonci tu rozbombardovali všechny fabriky.“ „Nevíte, kde je Henry Song?“ „Pročpak?“ zbystřil Číňan a podíval se na Ruth. „Kdo jste?“ „Jeho synovec.“ Stařec si ho bedlivě prohlédl. „Henry to jako jeden z mála přežil. Skoro všechny zabil požár, nebo je postříleli.“ „Proč je postříleli?“ zeptala se Ruth. „Kladli odpor.“ „Vy jste tady pracoval?“ vyzvídal Ezekiel. Muž zavrtěl hlavou. „Moje žena.“ „Chcete jít s námi?“ „Nemám kam jít.“ „Ale –“ „Nechte mě,“ odbyl je a zase si začal mluvit sám k sobě. Odešli a Ezekiel řekl: „Strýček bydlí jen pár mil odsud.“ Skoro všechny domy cestou byly nějak poškozené. Celé ulice lehly popelem, spálené ozvěny života, který tu kdysi pulzoval. Hlavní třídy lemovala kouřová sloupořadí. Silnice zmizely, z činžáků vyhřezly útroby, auta uvyklá pohybu městem neměla kam jet. Američané, na které narazili, bloumali jako v snách, tváře bez výrazu, prázdní jako duchové navlečení v lidských šatech. Ruth i Ezekiela viděli, ale nevšímali si jich, duši zdrcenou přízrakem karmínového Hélia na nebi. Přistoupila k nim plavovlasá žena s kresbou mužského obličeje. Byla bosá a halenku měla potrhanou, na krku a na ramenou jí jako šál ležela krev. „Neviděli jste mého manžela?“ Ezekiel s Ruth si obrázek prohlédli. Byl tak neumělý, že mohl zpodobovat kohokoli. „Je mi líto,“ řekla Ruth a přiblížila se k ženě, aby ji utěšila. – 23 –
Tieryas_sazba.qxd23.10.201720:25Stránka24
P E T E R T I E RY A S
„Nesahejte na mě!“ vřískla žena. Vycenila zuby, přikrčila se, křečovitě ohnula prsty do spárů. „Dál ode mě!“ Měla nepřítomný pohled, paměť zakopanou v strašlivé minulosti, do níž Ruth ani Ezekiel nedohlédli. O míli trosek dál narazili na kontrolní stanoviště. Oddíl japonských vojáků přehradil celou ulici. Za barikádou stály dva tanky. A několik desítek nezvykle vypasených psů. Poručík ukázal na Ezekiela mečem a vyštěkl něco japonsky. Měl snědou pleť, několikadenní strniště a na rukávech uniformy cákance zaschlé krve. Ezekiel odpověděl: „Neumím dobře japonsky, ale jdeme –“ Poručík mu položil meč na krk, připraven seknout, když se mu odpověď nebude líbit. Zadržel ho jiný voják, kapitán: „Přestaňte!“ „Až s ním skončím,“ odvětil poručík anglicky se silným přízvukem. Kapitán si změřil příchozí. „To nevidíte, že je Japonka? Co tady děláte?“ „Přijeli jsme na zítřejší oslavy,“ odpověděla Ruth, vyložila, kde byli doteď, a ukázala úřední doklad o propuštění z tábora. „Chtěli jsme navštívit jeho strýce.“ „Kde je ten strýc?“ „Bydlí pár bloků odsud.“ „Tak jděte, po návštěvě se tu hlaste. Dám vám doprovod.“ „Je tam bezpečno?“ Poručík máchl mečem a zachechtal se. „Američané leží ve vlastní krvi. Kdyby snad ne, nezmohou víc než moucha proti tygru. Nemáte se čeho obávat.“ Ezekiel a Ruth se důstojníkům vděčně poklonili. Přitom si ale Ezekiel všiml hromady dobře čtyřiceti useknutých hlav, těla nevidět. Voják s mečem je sledoval tak nemilosrdně, až ho děsil. Ezekiel si uvědomil, že si lačně prohlíží jeho krk. Rychle prošli zátarasem. „Nemůžu uvěřit, že tohle je Los Angeles,“ řekl Ezekiel při pohledu na tolik trosek. „Aspoň si Beniko nebude připadat méněcenná, že je Asiatka.“ – 24 –
Tieryas_sazba.qxd23.10.201720:25Stránka25
SPOJENÉ
S TÁT Y J A P O N S K É
„Myslíš?“ „Vzpomeň si, jak se k nám Američani chovali. I před táborem nám nadávali do rákosníků a pidlovoček, ničili nám krámky a vůbec na nás doráželi. Pro ně všichni vypadáme stejně – Číňani, Japonci, Vietnamci, Korejci.“ „Ale Amerika měla ideály, společný sen bez ohledu na rasu a původ,“ namítl Ezekiel. „Sami mu nevěřili, když přišlo na věc.“ „Ale usilovali o to.“ „Je ti líto, že Američani nevyhráli? Byl bys radši zpátky v lágru?“ Ezekiel se nad odpovědí zamyslel. „Hlavně aby Beniko měla lepší život.“ „To bude,“ ujistila ho Ruth. „Pořád jsi si jistá, že to bude holka?“ „Mám předtuchu.“ „Když to bude kluk, může se jmenovat jinak?“ „Beniko se ti nelíbí?“ „Chtěl jsem mu dát západní jméno. Třeba Emmanuel.“ „A co Ben?“ Ezekiel se zasmál. K domu Ezekielova strýce to bylo ještě dvacet minut chůze. Trávník nikdo měsíce nesekal a byl posetý vystřelenými nábojnicemi. Henry Song synovce přivítal mračením. „Co tady děláš?“ Ezekiel měl nesmírnou radost, že vidí strýčka živého, a chladné přijetí ho zaskočilo. „Doufali jsme, že nám pomůžeš.“ „Nemůžu pro vás nic udělat, ani kdybych chtěl. Japonci mi zničili fabriku a každým dnem čekám, kdy mi seberou dům.“ „Byli jsme tam,“ řekl Ezekiel. „Je mi to hrozně líto.“ „Jak jste se dostali přes zátaras?“ „Ruth to zařídila.“ Henry se zašklebil. „Ty sis v lágru vzal jednu z nich?“ „Na to ještě nebyla příležitost, ale vezmeme se brzy.“ – 25 –
Tieryas_sazba.qxd23.10.201720:25Stránka26
P E T E R T I E RY A S
„Máš za ušima. To už tě nemusí nic trápit.“ Probodával Ruth pohledem plným nenávisti. „Byla jsem Američanka,“ řekla Ruth. „Jsi Japonka.“ „Moji předkové bojovali ve Velké válce za Ameriku,“ odsekla Ruth. „Dva strýčkové padli na německé frontě. Narodila jsem se tady a v Japonsku jsem nikdy nebyla, ale když nás posílali do táborů, bylo jim to jedno.“ „Víš, co dělají se zajatci Japonci? Zabíjejí je na maso pro psy, protože je to levnější než kupovat psí žrádlo.“ Admirál císařské armády pronesl v rádiu projev k Američanům, ujistil je, že vojenské angažmá slouží míru a jeho cílem je osvobodit japonské bratry a sestry vězněné a popravované v táborech smrti jako Manzanar. „Jakmile jim zajistíme trvalou svobodu a bezpečí, budeme připraveni odejít,“ hlásil tlumočník dobrou angličtinou s nepatrným japonským přízvukem. Strýc se ušklíbl. „Celí žhaví.“ „Strýčku...“ začal Ezekiel. „Východně odsud chytili sedm z mých nejlepších přátel. Nařídili jim, ať si vykopou hroby, a pak je postříleli. Jeden přežil, protože dělal mrtvého, a dvě noci čekal s mrtvolami. Dohromady z bezprostřední blízkosti zastřelili tisíc lidí.“ „Já vím, že máš zlost –“ začal Ezekiel znovu, aby strýce uklidnil. „Ty nevíš, co je zlost! Povraždili všechny, koho jsem měl rád.“ „Všichni jsme někoho ztratili,“ připomněl mu Ezekiel. „Nic to nemění na tom, že válka skončila a Američani prohráli.“ „Válka teprve začala. Pokud nechceš s klidem přijmout smrt.“ Henry Song probodl očima Ruth. „Běžte si žít mezi řezníky. Nejste moji příbuzní.“ A vrátil se do domu. Při vzpomínce na to setkání se Ezekiel zachvěl, když v průvodu uviděl poslední americké zajatce, směs národností spojených hanbou. V očích neměli vzdor, neměli vůli. Jen rezignaci. Pevně stiskl Ruth ruku, vítězná přehlídka byla teprve ve čtvrtině. – 26 –
Tieryas_sazba.qxd23.10.201720:25Stránka27
SPOJENÉ
S TÁT Y J A P O N S K É
„Co se děje?“ zeptala se. „Jak se uživíme? Spoléhal jsem na strýčka.“ „Nějaké živobytí tu najdeme.“ „Vzpomínáš, co strýček řekl o císařství?“ Proletěly další bombardéry. Průvod vojáků se zdál nekonečný. Tvářili se povýšeně. Dalo se to pochopit, protože porazili zdánlivě neporazitelné Američany, kteří kvůli vytížení na evropských bojištích nečekali osudový zábor Havaje, Aljašky a Kalifornie. „Přijde jiná doba. Mír promění i nejhoršího zabijáka,“ řekla Ruth. „V co?“ opáčil Ezekiel. Z losangeleské radnice stáhli americkou vlajku. Nahradilo ji japonské vycházející slunce, sežehlo pruhy a hvězdy rudým žárem, který všechno spekl v rozpálenou kouli. Bylo čtvrtého července. Ohňostroje připravené na výročí americké nezávislosti oslavily pád Los Angeles. Jiskry zacákaly nebe poraženeckými graffiti. Oslepující světlo pomalovalo oblohu krví, jasnou tepennou krví beznaděje, věštící temnou budoucnost. Skupiny Američanů osnovaly vzpouru. Věřily, že po falešné kapitulaci se vrátí skutečná válka. Japonci si nic nemalovali. Na odpor byli připraveni.
– 27 –
Tieryas_sazba.qxd23.10.201720:25Stránka324
Peter Tieryas Spojené státy japonské Z anglického originálu United States of Japan, vydaného nakladatelstvím Angry Robot v Nottinghamu roku 2016, přeložil Robert Tschorn. Obálka Pavel Trávníček. Grafická úprava Adam Pižurný. Sazba Petr Teichmann. Odpovědný redaktor Pavel Kořínek. Jazykový redaktor Klára Wimmerová. Technický redaktor Milan Dorazil. V roce 2017 vydalo nakladatelství ARGO, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, www.argo.cz, argo@argo.cz, jako svou 3431. publikaci, 81. svazek edice FANTASTIKA. Vytiskla tiskárna Těšínské papírny. Vydání první. ISBN 978-80-257-2328-9 Knihy nakladatelství Argo distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: V Zahradě 877, 252 62 Horoměřice tel. 226 519 383, fax 226 519 387 e-mail: odbyt@kosmas.cz www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz