Vandermeer adaptace ukazka

VanderMeer2-zlom.qxd30.10.201719:06Strรกnka3

VanderMeer2-zlom.qxd30.10.201719:06Stránka4

Přeložil Pavel Bakič

© Argo, 2017 ACCEPTANCE Copyright © 2014 by VanderMeer Creative, Inc. Translation © Pavel Bakič, 2017 Cover art © 2014 by Pablo Delcan ISBN 978-80-257-2326-5

VanderMeer2-zlom.qxd30.10.201719:06Stránka7

000X: ŘEDITELKA, DVANÁCTÁ EXPEDICE

Těsně mimo tvůj dosah, těsně za zády: valící se zpěněný příboj, ostrá vůně moře, racci jako křížky, jejich náhlé, uši rvoucí skřeky. Obyčejný den v Oblasti X, neobyčejný den – den tvojí smrti – a ty tu sedíš opřená o pahorek z písku, napůl krytá hroutící se zdí. Na tváři tě hřejí paprsky slunce a nad tebou se ve vlastním stínu závratně tyčí maják. Obloha je tak oslnivá, že nepřipouští existenci čehokoli mimo své modré vězení. Na roztrženém čele se ti třpytí lepivý písek; v ústech cítíš štiplavé hrdelní cosi, které z nich vytéká.

Cítíš se otupělá a polámaná, ale s lítostí se mísí podivná úleva: uváznout po tak dlouhé cestě tady, netušit, jak vše dopadne, a přitom… odpočívat. Dojít spočinutí. Konečně. Veškeré plány, které jsi spřádala v Jižní Zóně, trýznivý a neustálý strach ze selhání nebo něčeho ještě horšího, daň, již jsi platila… to všechno jako drolivé rudé perly vsakuje do písku vedle tebe.

Vyvalí se na tebe krajina, sroluje se ti za zády v převis, aby na tebe viděla. Tu a tam plane nebo víří nebo se smršťuje až na velikost špendlíkové hlavičky, pak ji zase vidíš ostře. Ani tvůj sluch není, co býval – zeslábl stejně jako tvůj smysl pro rovnováhu. A přece se děje cosi nemožného: jako by šlo o kouzelnické číslo, zdvíhá se z krajiny hlas a cítíš náznak něčího pohledu. Šepot zní povědomě: Máte ve věcech pořádek? Ale říkáš si, že se tak možná ptá někdo cizí, a děláš jakoby nic. Nelíbí se ti pomyšlení na to, co možná klepe na dveře.

Daleko víc tě trápí, jak ti po střetu ve věži tepe v rameni. Rána tě zradila, přiměla tě, aby ses proti své vůli vrhla do toho oslnivého modrého –7–

VanderMeer2-zlom.qxd30.10.201719:07Stránka8

prostoru. Rána a plamen, který přitančil přes rákosí, se spolu nějak dorozuměly, přeskočilo mezi nimi něco, co podlomilo tvou vládu nad sebou. Málokdy jsi měla ve věcech takový nepořádek jako teď, a přece víš, že ať z tebe v příštích minutách vyprchá cokoli, cosi jiného zůstane. Vytratit se do moře, země, oblohy tu není zárukou smrti.

Ke stínu majáku přibude jiný stín.

Záhy nato zavržou na písku vysoké boty a ty se zmateně rozkřikneš: „Anihilace! Anihilace!“ Zběsile přitom kolem sebe biješ rukama, dokud si zjevení klečící před tebou nezařadíš jako onoho jediného člověka, na kterého sugesce nepůsobí. „To jsem jenom já, bioložka.“ Jenom ty. Jenom bioložka. Jenom tvoje vzpurná zbraň vržená proti zdem Oblasti X. Podepře ti záda, přitiskne ti ke rtům vodu, a když se rozkašleš, utře ti pár skvrn od krve. „Kde je kartografka?“ zeptáš se. „Zůstala v základním táboře,“ odpoví bioložka. „Nechtěla jít s tebou?“ Bála se jí, bála se sílícího plamene zrovna jako ty. „Pomalu hořící plamen, jako bludička, plamen, který pluje přes bažiny a duny, pořád dál a dál, jako by to nebyl člověk, ale něco, co může volně plout vzduchem…“ Hypnotický pokyn, který by ji měl zklidnit. Přitom víš, že na ni nezapůsobí o nic silněji než konejšivá dětská říkanka.

Hovor se vine dál a ty zadrháváš a ztrácíš přehled, o čem se mluví. Říkáš věci, které nemyslíš doopravdy, snažíš se nevypadnout z role – zůstat tím, koho bioložka zná, konstruktem, který jsi pro ni vytvořila. Možná už by ses o nějaké role neměla starat, ale jednu ještě sehrát musíš.

Svaluje na tebe vinu, ale to jí nemůžeš mít za zlé. „Jestli je to katastrofa, ty sama jsi k ní napomohla.“ Nepravda – nikdy ses nevzdala –, ale při vzpomínce na záplavu chyb přesto přikyvuješ. „Je to tak. Měla jsem poznat dřív, že ses změnila.“ Pravda. „Měla jsem tě poslat zpátky –8–

VanderMeer2-zlom.qxd30.10.201719:07Stránka9

na hranici.“ Nepravda. „Neměla jsem tam s antropoložkou chodit.“ V zásadě nepravda. V okamžiku, kdy vyklouzla z tábora s úmyslem dokázat, co v ní je, jsi neměla na výběr.

Zase vykašláváš krev, ale na tom už sotva sejde. „Jak vlastně vypadá hranice?“ Dětinská otázka. Odpověď na ni nic neznamená. Nic než hranice neexistuje. Hranice neexistuje. Řeknu ti, až tam dojdu. „Co se ve skutečnosti děje, když přes ni přecházíme?“ Ne to, co bys možná čekala. „Co jsi nám o Oblasti X zatajila?“ Nic, co by vám pomohlo. Doopravdy pomohlo.

Slunce je slabá gloriola postrádající střed a bioložčin hlas se vynořuje a utichá, písek ve tvé zatnuté pravé pěsti je studený a horký zároveň. Bolest se nárazově vrací, útočí každých pár mikrosekund, je tak skutečná, až neexistuje.

Nakonec si uvědomíš, že jsi ztratila schopnost řeči. Ale ještě tu jsi, utlumená a vzdálená, jako bys byla dítě ležící s kloboukem přes oči na dece rozložené přímo tady na pláži. Neustálý šum vzdouvajících se vln a závanů brízy tě ukolébává a vyvažuje horko, které se ti tetelí po těle a rozlévá do paží a nohou. Vítr ve vlasech vnímáš stejně vzdáleně jako šelest býlí rašícího z kamene ve tvaru hlavy. „Promiň, musím to udělat,“ říká ti bioložka, skoro jako by věděla, že ji pořád slyšíš. „Nemám na výběr.“ Cítíš, jak tě zatáhne za kůži, pak krátký řez – odebírá ti vzorek z infikovaného ramene. Z velké a nepřekonatelné dálky se snesou pátravé ruce. Prohledává ti kapsy bundy. Nachází tvůj deník. Nachází skrytou pistoli. Nachází tvůj trapný dopis. Co jí to všechno řekne? Možná nic.

Možná že dopis prostě hodí do moře, a zbraň s ním. Možná promarní zbytek života studiem deníku.

Ještě nedomluvila. „Nevím, co ti mám říct. Jsem rozčilená. Mám strach. Zavedla jsi nás sem a měla jsi příležitost mi říct, co víš, jenže jsi mi to neřekla. Odmítala –9–

VanderMeer2-zlom.qxd30.10.201719:07Stránka10

jsi. Popřála bych ti, ať odpočíváš v pokoji, ale myslím, že v něm odpočívat nebudeš.“ Potom odejde a tobě se po ní stýská, po tíži člověka vedle tebe, po jejích slovech zvrhlého požehnání, ale nestýská se ti po ní dlouho, protože se noříš pořád hlouběji, noříš se hlouběji do krajiny jako neochotný přízrak a z dáli slyšíš tichou a křehkou hudbu. Zároveň ti cosi, co ti šeptalo už dřív, šeptá znovu a pak se rozplýváš ve větru. Přidružilo se k tobě jakési cizorodé vědomí, které by si bylo možné snadno zmýlit s atomy vzduchu, nebýt jeho určité soustředěnosti, zacílenosti. Rozradostněnosti?

Vyzdvižená nad klidná jezírka se vznášíš nad mokřinu, tvé zelenavě třpytné odlesky se v podvečerním slunci třepotají vzhůru na pozadí moře a pobřeží… ale vzápětí přijde náklon a obrat do vnitrozemí, k cypřišům a černé vodě. Pak znovu prudce k nebi – vstříc slunci, obrat, otáčky, pak volný pád, překroutíš se, abys viděla zemi řítící se ti v ústrety, propnutá nad rákosím, nad jeho rychlým mihotáním, pomalým vlněním. Zpola očekáváš, že spatříš Lowryho, jak se po dávné první expedici zraněný, ale živý plíží k bezpečí hranice. Je tu však jenom bioložka vlekoucí se zpět po cestičce pohlcované tmou… a vpředu na ni v mukách a s kvílením čeká psycholog z expedice před dvanáctou. Tvá vina, víc než vina kohokoli jiného: tvá vina, neodvolatelná. Neodpustitelná.

Obloukem se vracíš, maják se rychle blíží. Po obou stranách z něj rozechvěle uniká vzduch a znovu nabývá tvaru, stále pátrá, stále přezkoumává, vystoupáš do výše, ale vzápětí znovu klesneš a nakonec zakroužíš jako otazník a naskytne se ti pohled na sebe samu stravovanou ohněm.

Schoulená postava, ze které uniká světlo. Ubohá, spící, rozkládající se.

Zelený plamen, nouzový signál, příležitost. Vznášíš se ještě? Umíráš ještě, jsi ještě mrtvá? Už nedokážeš říct. Šepot však s tebou ještě neskončil.

Nejsi tam dole.

Jsi tady nahoře.

A výslech trvá.

Výslech, který se bude opakovat, dokud nepodáš všechny odpovědi.

– 10 –

VanderMeer2-zlom.qxd30.10.201719:07Strรกnka11

DVOJIT ร REFLEKTOR

VanderMeer2-zlom.qxd30.10.201719:07Strรกnka12

VanderMeer2-zlom.qxd30.10.201719:07Stránka13

0001: STRÁŽCE MAJÁKU

Údržba mechanismu, čištění čočky. Oprava vodní trubky v zahradě.

Drobná oprava branky. V kůlně jsem uspořádal nářadí, lopaty atd. Byla tu VPB. Musím zažádat o barvu na venkovní značení – černá u moře prýská. Taky to chce hřebíky a zase překontrolovat západní sirénu. Dnešní pozorování: pelikáni, slípky, nějaký pěnicovitý pták, nespočet vlhovců, jespáci, orlovec, datli, kormoráni, salašníci, chřestýšek zakrslý (u plotu – nezapomenout), pár králíků, jelen běloocasý a před úsvitem, na cestě, hojní pásovci.

Saul Evans se onoho zimního rána vlekl po cestě k majáku a do límce kabátu se mu opíral chladný vítr. V noci se přehnala bouře a dole, nalevo od stezky, se pod matnou modří oblohy převaloval šedivý oceán, viditelný skrze šelest a komíhání vysoké trávy. Na pobřeží leželo ve změti řas naplavené dříví, lahve, vybledlé bílé bóje a mrtvý kladivoun, ale žádné skutečné škody bouře ani zde, ani ve vesnici nenapáchala.

U nohou mu živořilo ostružiní a husté šedé bodláčí, které na jaře a v létě nachově rozkvétalo. Po pravici měl temná jezírka, odkud znělo mumlavé reptání potápek a hoholů. Vlhovci prohýbali tenké větévky stromů – když procházel, vždy vystřelili vzhůru a pak ubrebentěné hejno znovu usedlo. Osvěžující, čerstvě vonící slaný vítr měl nádech plamenů, byl cítit domem hořícím kdesi poblíž nebo doutnajícím ohništěm.

V době, kdy se seznámil s Charliem, bydlel Saul v majáku čtyři roky.

Bydlel tam dodnes, tentokrát ale zůstal přes noc v kilometr vzdálené – 13 –

VanderMeer2-zlom.qxd30.10.201719:07Stránka14

vesnici, v Charlieho chatě. To nebývalo, a dohodli se na tom beze slov tak, že ho Charlie zatáhl zpátky do postele, když se chystal obléct a odejít. Saul byl rád, na tváři mu to vykouzlilo rozpačitý náznak úsměvu.

Ráno vstal, oblékl se a udělal k snídani vajíčka, Charlie celou tu dobu pořád spal jako zařezaný. Saul mu oddělil štědrou porci s plátkem pomeranče, přiklopil ji, aby nevystydla, a vedle toustovače s připraveným chlebem nechal krátký vzkaz. Při odchodu se po napůl přikrytém, napůl odkrytém muži rozvaleném na zádech ohlédl. I když Charliemu táhlo na čtyřicet, udržoval si štíhlý, svalnatý trup, silná ramena a statné nohy někoho, kdo strávil valnou část dospělosti na lodích vytahováním sítí, a ploché břicho svědčící o tom, že večer přehnaně často nevysedává po hospodách.

Tiché klapnutí dveří a pak už si po pár krocích jen hvízdal jako pitomec – děkoval Bohu, který ho nakonec učinil šťastným, i když po takové době a tak nečekaně. Určitých věcí se člověk zkrátka dočkal až pozdě, ale lepší pozdě než nikdy.

Brzy se nad ním tyčil maják, pevně a do výše. Sloužil jako orientační bod, podle kterého mohly lodě za dne proplouvat mělčinami, zároveň však polovinu týdne svítil i v noci, jak diktoval komerční lodní provoz dál od pobřeží. Saul znal každý stupeň schodiště, každou místnost obehnanou zdmi z cihel a kamene, každou prasklinu a kus tmelu. Velkolepý čtyřtunový reflektor s čočkou disponoval unikátními vlastnostmi a Saul mohl jeho svit upravovat na stovky způsobů. Čočka byla prvotřídní, přes sto let stará.

Jako kazatel míval za to, že našel určitý klid, určité poslání, ale teprve po svém dobrovolném exilu, kdy se všeho dosavadního vzdal, skutečně objevil to, co hledal. Trvalo přes rok, než si domyslel příčinu: při kázání vyzařoval do okolí, vnucoval se světu a svět mu pak vyzařování oplácel.

Ale péče o maják představovala způsob, jak obrátit zrak dovnitř, nejevila se mu tak zpupná. Jeho znalosti se tu omezovaly na ty praktické, které získal od předchůdce: jak udržovat čočku, jak přesně funguje ventilátor a dvířka zajišťující přístup k mechanismu, jak pečovat o pozemek, – 14 –

VanderMeer2-zlom.qxd30.10.201719:07Stránka15

jak spravit všechno, co by se mohlo rozbít… desítky každodenních úkonů. Saul každý bod svého pravidelného programu vítal, líbilo se mu, že nemá kdy přemýšlet o minulosti, a nevadilo mu, zvlášť teď, když v něm ještě doznívala radost z Charlieho objetí, kolik mu práce občas zabírá času.

Radost však vyprchala, když spatřil, co ho čeká na štěrkovém parkovišti za běloskvoucím plotem, kterým byl maják s pozemkem obehnaný.

Stál tam otlučený kombík a u něj obvyklá dvojice rekrutů z Vědeckopsychotronické brigády. Zase ho zaskočili bez varování, přikradli se, aby mu zkazili náladu. Dokonce už měli u auta nachystané vybavení, určitě už se nemohli dočkat, až se pustí do práce. Vlažně jim z dálky zamával.

Poslední dobou tu byli pořád. Měřili a fotografovali, nahrávali své řeči na neskladné magnetofony, natáčeli amatérské filmy. Odhodlaně hledali… co? Saul znal dějiny místního pobřeží, věděl, jak dálka a ticho nafouknou dočista všední záležitosti. Jak zdejší dálavy a mlhy a prázdná linie pláže dokážou odvést myšlenky k záhadám a začít z ničeho spřádat příběh.

K majáku nespěchal, VPB mu totiž lezla na nervy a připadala mu čím dál předvídatelnější. Její členové cestovali ve dvojicích, aby bylo učiněno zadost jak pověrám, tak vědě, a Saula občas napadalo, jak asi vypadají jejich rozhovory – musely se hemžit rozpory, jako hádky, které se mu ke konci kazatelského působení odehrávaly v hlavě. Neustále za ním teď jezdila tatáž dvojice: muž a žena, oba mezi dvacítkou a třicítkou, i když mu občas připadali jako teenageři, jako kluk a holka, kteří utekli z domova a táhnou v uzlíku spiritistickou tabulku a sadu Malý chemik.

Henry a Suzanne. Saul sice původně předpokládal, že za pověrčivou bude ona, ale vyklubala se z ní vědkyně – jaká přesně? – a v oboru nadpřirozena bádal Henry. Měl slabý přízvuk, který Saul nedokázal zařadit a který jeho slova pokaždé opatřoval důraznou pečetí autority. Podsaditá postava, tváře zrovna tak hladce oholené, jako je Saul měl zarostlé, kruhy pod světle modrýma očima, černé vlasy a účes inspirovaný sestřihem podle hrnce – bledé, nezvykle vysoké čelo zakrývala ofina. Přízemní – 15 –

VanderMeer2-zlom.qxd30.10.201719:07Stránka16

záležitosti typu zimního počasí Henry zřejmě nevnímal, protože jeho oblečení pokaždé tak či onak variovalo kombinaci oblekových kalhot a subtilní košile s límcem na knoflíčky ušité z modrého hedvábí. Leskle černé vysoké boty se zipy po stranách nepatřily na pěšiny, ale na městské chodníky.

Suzanne dnes lidé nejspíš označovali za hipísačku a v době Saulova dospívání by o ní říkali, že je komunistka nebo bohémka. Měla blonďaté vlasy a k bílé vyšívané rustikální haleně nosila hnědou semišovou sukni pod kolena: její lem spadal přes světlé kozačky, jež uniformu doplňovaly. Několik takových jako Suzanne příležitostně zabloudilo mezi Saulovy ovečky. Ztracené dívky žijící ve vlastní hlavě a čekající na něco, co v nich zažehne plamen. Místo aby její útlá postava oslabovala zdání, že je Suzanne Henryho dvojče, jaksi ho naopak posilovala.

Příjmením se mu nikdy nepředstavili, ačkoli jeden nebo druhý kdysi pronesli nějaký nesmysl, který zněl jako „Vaksynapak“. Upřímně řečeno je Saul vlastně netoužil poznat blíž a slovo „brigáda“ ho inspirovalo k tomu, aby jim za zády říkal „světlometčíci“.

Když k nim konečně došel, pozdravil je pokývnutím a několika odměřenými slovy. Často, nejenom dnes, se chovali, jako by byl prodavačem v koloniálu ve vsi a maják podnikem sloužícím veřejnosti. Nemít dvojčata povolení od správy parků, zabouchl by jim dveře před nosem. „Saule, ty se vůbec netváříš vesele, a přitom je dneska tak krásně,“ vyčinil mu Henry. „Ale opravdu krásně,“ přidala se Suzanne.

Zmohl se na přikývnutí a kyselý úsměv a u obou tak vyvolal záchvat smíchu. Bylo mu to jedno.

Jenže nezmlkli, ani když odemykal. Pokaždé se chtěli o něčem bavit, a Saul by přitom dal přednost tomu, kdyby si prostě šli po své práci. Tentokrát vykládali o jakémsi „nekromantickém zdvojování“, se kterým podle toho, co vyrozuměl, nějak souviselo zbudování zatemněné zrcadlové místnosti. Byl to zvláštní pojem a Saul jejich výklady ignoroval, nenacházel v nich žádnou souvislost se signalizačním světlem ani svým životem v majáku.

– 16 –

VanderMeer2-zlom.qxd30.10.201719:07Stránka17

Místní nebyli zaostalí, pověrčiví však ano, a vzhledem k tomu, že si moře umělo vyžádat lidské životy, se jim to nedalo vyčítat. Škodil něčemu řetízek s přívěskem pro štěstí nebo krátká modlitba za to, aby se blízkým nic nepřihodilo? Vetřelci pokoušející se najít ve všem smysl, pokoušející se o „analýzu a mapování“, jak se vyjádřila Suzanne, od sebe všechny jen odrazovali, protože jejich úsilí měnilo budoucí tragédie v banalitu. Stejně jako na otravné vzdušné krysy zvané racci si ale člověk po čase zvykl i na světlometčíky. Saul se dopracoval k tomu, že ho jejich společnost za jednotvárných dní téměř nezlobila. Což pak vidíš mrvu v oku bratra svého, a břevna, kteréž jest v tvém vlastním oku, neznamenáš? „Henry má za to, že by se fungování signálního světla mohlo takové místnosti hodně blížit,“ vysvětlila Suzanne, jako by šlo o významný a ohromující objev. Její nadšení připadalo Saulovi vážné a opravdové, ale zároveň také pošetilé a amatérské. Občas mu ti dva připomínali potulné kazatele, kteří vztyčovali své stany na okrajích městeček a kromě přesvědčeného zápalu příliš neměli co nabídnout. Občas světlometčíky dokonce pokládal za šarlatány. Když se s nimi setkal poprvé, přeslechl se a myslel si, že Henry mluví o tom, jak studují lom světla v kočkách. „Znáte ty teorie?“ zeptala se Suzanne, když vykročili po schodišti. Na krku měla zavěšený fotoaparát, a kromě toho už nesla pouze kufřík.

Henry se snažil zakrýt dýchavičnost a neříkal nic. Zápasil s těžkým vybavením, část ho měl naskládanou v krabici: mikrofony, sluchátka, detektory ultrafialového záření, osmimilimetrový film a několik přístrojů s ciferníky, knoflíky a dalšími ukazateli. „Ne,“ odpověděl Saul, především proto, aby Suzanne nedal nic zadarmo. Často k němu totiž přistupovala jako k nekulturnímu člověku, zaměňovala jeho strohost za ignorantství, jeho neokázalé šaty za úbor prosťáčka. Kromě toho byli oba v jeho společnosti o to uvolněnější, čím méně toho namluvil. Tak jako potenciální dárci v době, kdy býval kazatelem. A popravdě řečeno opravdu nevěděl, o čem Suzanne mluví, stejně jako nevěděl, co Henry myslel tím, že studují místní „tervár“, potažmo te-rr-oi-r, jak mu to slovo vyhláskoval.

– 17 –

VanderMeer2-zlom.qxd30.10.201719:07Stránka18

„Prebiotické částice,“ vypravil ze sebe Henry žoviálně, ačkoli sípavě. „Přízračná energie.“ Suzanne ho podpořila ne zrovna krátkým výkladem o zrcadlech, o tom, co z nich může vyhlížet ven, a o tom, jak je na některé věci možné pohlédnout koutkem oka a dozvědět se tak o nich víc než při pohledu zpříma. Saul zatím uvažoval, jestli jsou Henry a Suzanne milenci.

Dívčin náhlý zápal pro psychotronický aspekt brigády mohl mít vrcholně prozaické důvody, které by zároveň vysvětlovaly hysterický smích dole. Příkrá myšlenka, jenže by v sobě rád ještě nechal doznívat noc s Charliem. „Uvidíme se nahoře,“ prohlásil nakonec, když už jich měl dost, a schody teď bral po dvou. Ztěžka se sunoucího Henryho se Suzanne nechal pod sebou, brzy jim zmizel z dohledu. Chtěl si nahoře dopřát co nejvíc času bez nich. Úřady se ho v padesáti chystaly poslat do důchodu, podle předpisů, ale Saul se toho chtěl dočkat ve stejně dobré formě, jakou měl teď. Navzdory píchání v kloubech.

Málem se ani nezadýchal a v horní místnosti se signálním světlem ho potěšilo, že je všechno tak, jak to opustil, včetně krycího pytle přehozeného přes čočku na ochranu před škrábanci a před slunečním světlem, které by mohlo ovlivnit její barvu. Stačilo roztáhnout závěsy po obvodu majáku a vpustit dovnitř světlo. Saulova úlitba Henrymu, jen na pár hodin denně.

Jednou odsud z výšky viděl, jak za písečnými lavicemi čeří vodu cosi ohromného, jakýsi stín tak tmavě a sytě šedý, že v modři rýsoval mohutnou, hladkou siluetu. Ani s triedrem nepoznal, o jaké zvíře se jedná nebo v co by se silueta mohla proměnit, kdyby ji sledoval dostatečně dlouho. Nevěděl, zda se nakonec nerozprchla na tisíc menších a nevyšlo tak najevo, že ji tvořilo hejno ryb, nebo zda ji nakonec barva vody a intenzita světla neproměnily a nenechaly zmizet, neodhalily ji jako iluzi.

Před pěti lety pro něj napětí mezi tím, co z každodenního světa poznat může a co nemůže, nepředstavovalo tak důvěrně známé území jako dnes. Nepotřeboval žádná hlubší mystéria než chvíle, kdy se svět jevil stejně – 18 –

VanderMeer2-zlom.qxd30.10.201719:07Stránka19

zázračný jako v jeho starých kázáních. A získal dobrou historku do vesnického baru, historku, jakou tam od strážce majáku očekávali – pokud od něj tedy očekávali vůbec něco. „Proto nás to tak zajímá. Jen si vezměte, odkud se tady ta čočka vzala a jak to souvisí s celou historií obou majáků,“ ozvala se za ním Suzanne. Očividně s ním nepřestala rozmlouvat ani v jeho nepřítomnosti, a zřejmě měla i pocit, že jí odpovídá. Henry za jejími zády vypadal, že se co chvíli zhroutí, ačkoli pro něj byl výstup už pravidelnou rutinou.

Nahoře Henry odložil vybavení, popadl dech a nechal se slyšet: „Máte odsud parádní výhled.“ Říkal to vždycky, a Saul už se ani nenamáhal se zdvořilými odpověďmi, vlastně s jakýmikoli odpověďmi. „Tentokrát jste tu na jak dlouho?“ zeptal se. Jejich pobyt už trval dva týdny, a on otázku odkládal, protože se bál odpovědi.

Henryho oči ponořené do stínu ztvrdly. „Aktuální povolení nám umožňuje přístup až do konce roku.“ Vinou jakéhosi starého zranění nebo vrozené vady měl hlavu nachýlenou doprava, obzvlášť když mluvil, a pravé ucho se mu téměř dotýkalo stoupavé křivky ramene. Působil kvůli tomu poněkud mechanicky. „Jenom připomínám: na čočku smíte sahat, nesmíte ale nijak ovlivnit její funkci.“ Od jejich návratu to varování opakoval každý den.

V minulosti občas mívali zvláštní představy o tom, co mají a co nemají dovolené. „Klid, Saule,“ odpověděla Suzanne. Zaskřípal nad tím oslovením zuby. Zpočátku mu říkali pane Evansi, bývalo mu to příjemnější.

S větší dětinskou radostí než obvykle je navedl, aby se postavili na koberec, pod kterým se nacházely padací dveře a přebudovaná pozorovatelna, v níž se před nástupem automatizace skladovaly prostředky k udržování světla. Připadalo mu, jako by tím, že místnost před návštěvníky střeží, zároveň střežil část svojí mysli před jejich experimenty. A kdyby ti dva byli navíc tak všímaví, jak si o sobě zřejmě mysleli, došlo by jim, proč se schody pod vrcholem náhle zužují.

– 19 –

VanderMeer2-zlom.qxd30.10.201719:07Stránka20

Když se ujistil, že se rozkoukali a pravděpodobně v ničem neudělají nepořádek, pokývl jim a odešel. V polovině cesty dolů měl dojem, že slyší, jak se nahoře něco rozbilo. Zvuk se neopakoval. Saul zaváhal, pokrčil rameny a pokračoval k úpatí točitého schodiště.

Dole se pustil do práce na pozemku a do úklidu v rozkramařené kůlně.

Nejednoho kolemjdoucího turistu zřejmě udivil pohledu na strážce majáku obcházejícího věž jako rak poustevníček bez ulity, ale s údržbou bylo zkrátka hodně práce, protože kdyby Saul polevil, bouře a slaný vzduch mohly všechno zdevastovat. V létě měl práci vzhledem k horku a bodavému hmyzu těžší.

Dívka, Gloria, se k němu připlížila, zatímco prohlížel člun uložený za kůlnou. Přístřešek přiléhal jednak k terénnímu valu z vápence a hlíny, který se táhl rovnoběžně s pláží, a jednak k linii skal vybíhajících do moře. Za přílivu oživovalo vzedmuté moře přílivová jezírka plná sasanek, hvězdic, velkých krabů, plžů a mořských okurek.

Gloria byla na svůj věk robustně stavěná a vytáhlá, větší než jiné devítileté („Je mi devět a půl!“), a i když občas zakolísala na skalách, její mladá mysl zakolísala málokdy. Saul to obdivoval. Jemu už mozek teď ve středním věku občas vypovídal službu.

Zas ji tu měl, urostlou postavu na skaliskách, oblečenou do zimního: džíny, bunda s kapucí navlečená přes svetr, tlusté vysoké boty na širokou nohu. Dokončil prohlídku člunu a zajel s kolečkem ke kompostu za kůlnou. Gloria na něj mluvila. Mluvila na něj neustále, už od chvíle, kdy sem zhruba před rokem začala chodit. „Abyste věděl, tady žili moji předkové,“ chlubila se. „Máma říká, že žili přímo tady, kde stojí maják.“ Na tak mladou dívku měla hluboký a vyrovnaný hlas, občas ho to až zaráželo. „Moji předkové taky, holka,“ odpověděl a vysypal kolečko na kompost. Pravda nicméně byla taková, že druhá větev jeho rodiny sestávala ze zvláštní kombinace pašeráků alkoholu a fanatiků, kteří, jak rád dával k lepšímu v baru, „do téhle země utekli před svobodou vyznání“.

– 20 –

VanderMeer2-zlom.qxd30.10.201719:07Stránka21

Gloria si jeho tvrzení krátce nechala projít hlavou a potom řekla: „Ale až po mých.“ „Záleží na tom?“ Všiml si, že loď nezatmelil všude, kde měl.

Dívka se zamračila tak, že to cítil i v zádech. „Nevím.“ Ohlédl se po ní a uviděl, že už neskáče ze skály na skálu a místo toho usoudila, že větší smysl dává balancovat na jedné obzvlášť ostré. V Saulovi hrklo, ale věděl, že nikdy neuklouzla, i když jí to mnohokrát zdánlivě hrozilo. Sice jí vytrvale domlouval, ona ho ale stejně vytrvale ignorovala. „Podle mě jo,“ navázala zase. „Podle mě na tom záleží.“ „Jsem z jedné osminy indián. Taky jsem tu žil. Něco ze mě tu žilo.“ Bylo se ale čím chlubit? Na nabízené místo strážce majáku ho upozornil jeden vzdálený příbuzný, to ano, jenomže nikdo jiný se o ně beztak neucházel. „No a co,“ přeskočila dívka na další ostrou skálu. Chvíli hledala rovnováhu a mávala kolem sebe rukama, takže Saul vylekaně přistoupil o několik kroků blíž.

Zhusta mu lezla na nervy, ale setřást se mu ji ještě nepodařilo. Její otec žil kdesi v nejhlubším vnitrozemí a matka měla dvě zaměstnání, která vykonávala z jejich bungalovu stojícího opodál na pobřeží. Přinejmenším jednou týdně musela autem vyrazit do vzdáleného Bleakersville a nejspíš dospěla k závěru, že se o sebe dcera zvládne čas od času postarat sama. Zvlášť když na ni bude dohlížet strážce majáku. Saul se v Glorii snažil okouzlení majákem zadusit nudnou péčí o kůlnu a vyvážením kolečka na kompost, ale marně.

Beztak si i v zimě běžně vystačila sama – obcházela bahnité přílivové oblasti ležící nedaleko na západ, šťourala klacíkem v prohlubních krabů houslistů nebo proháněla napůl ochočenou srnu, případně zkoumala kojotí nebo medvědí trus, jako by skrýval jakési tajemství. Cokoli se jí zrovna namanulo. „Co to sem jezdí za zvláštní pány a paní?“ zeptala se.

Div že se nerozesmál. Mezi zvláštní pány a paní se dala zahrnout spousta těch, kteří se na pobřeží skrývali, včetně něho. Někteří se schovávali před úřady, někteří sami před sebou, někteří před manžely a manželkami.

– 21 –

VanderMeer2-zlom.qxd30.10.201719:07Stránka22

Několik jich věřilo, že zakládají vlastní suverénní státy. Několik v zemi nejspíš nepobývalo legálně. Místní sice kladli otázky, ale pravdivou odpověď nečekali. Jen vynalézavou. „Koho přesně myslíš?“ „Jak přivezli ty obří kabely.“ Saula na chvíli zmátla představa toho, jak Henry se Suzanne táhnou po pláži předimenzované brašny. „Kabely. To nebyly kabely. Bylo to něco jiného.“ Spíš jakési průsvitné spirály podobné vonným tyčinkám na odpuzování komárů, jenomže v obřím provedení. Dovolil světlometčíkům, aby si je v létě na pár měsíců uložili v zadní místnosti v přízemí. Jak to, že je Gloria vůbec viděla? „A kdo to teda je?“ nechtěla se dát odbýt. Rovnováhu teď udržovala na dvou kamenech současně, takže už Saul alespoň nemusel tajit dech. „Jsou z toho ostrova dál u pobřeží,“ odpověděl po pravdě – základnu pořád měli na ostrově Zmar, sídlily jich tam desítky, doslova se to tam jimi hemžilo. „Dělají testy,“ povídalo se v baru ve vesnici, kde byla poptávka po dobrých historkách. Soukromí výzkumníci s úředním povolením ke sběru dat. Zvěsti však také naznačovaly, že VPB má zároveň hrozivější záměry. Zavinila ty zkazky pořádkumilovnost a exaktnost některých členů, anebo chaotický přístup ostatních? Mohlo za ně ve skutečnosti jenom několik znuděných opilých důchodců vylézajících z obytných přívěsů a spřádajících kdovíjaké povídačky?

Saul ve skutečnosti netušil, co na ostrově provádějí nebo jaké záměry s vybavením v přízemí mají, dokonce ani čemu se právě Henry a Suzanne věnují nahoře v majáku. „Nemají mě rádi,“ prohlásila Gloria. „A já je taky ne.“ Teď už se Saul tiše zasmál, zejména neohroženému tónu, kterým to s rukama založenýma na hrudi pronesla. Jako by se rozhodla, že budou jejími nepřáteli do skonání věků. „To se směješ mně?“ – 22 –

VanderMeer2-zlom.qxd30.10.201719:07Stránka23

„Ne,“ uklidnil ji. „Nesměju. Jsi zvídavá. Kladeš otázky. Proto tě nemají rádi. Nic víc v tom není.“ Lidé kladoucí otázky nemuseli být nutně rádi, když někdo kladl otázky jim. „Co je na kladení otázek špatného?“ „Nic.“ Všechno. Jakmile se otázky někam vplížily, veškeré jistoty se proměnily v nejistoty. Otázky umetaly cestu pochybám. To Saula naučil otec. „Nedovol jim klást otázky. Odpovědi už od tebe dostávají, přestože jim to nedochází.“ „Ale vy jste taky zvědavý,“ řekla Gloria. „Proč myslíš?“ „Hlídáte světlo. A světlo všechno vidí.“ Světlo možná opravdu všechno vidí, ale Saul zapomněl na několik posledních povinností, několik posledních úkolů, které znamenaly, že se zpátky do majáku dostane později, než by se mu líbilo. Přejel s kolečkem na štěrk poblíž auta. Cítil jakési neurčité nutkání, jako by měl jít Henryho a Suzanne zkontrolovat. Co když našli padací dveře a udělali nějakou pitomost, například se jimi zřítili a srazili si své podivínské vazy? Právě v tu chvíli vzhlédl a uviděl, že Henry shlíží od zábradlí vysoko nad ním.

Okamžitě si připadal jako pitomec. Jako by propadal paranoii. Henry mu zamával, nebo snad jeho gesto znamenalo něco jiného? Saul odvrátil oči, zamotala se mu hlava a oslněný sluncem se zamotal.

A díky tomu uviděl, jak se cosi leskne na trávníku, napůl pod rostlinou rašící z trsu pýru, ve kterém před pár dny našel mrtvou veverku.

Sklo? Klíč? Tmavě zelené listy byly uspořádané zhruba do kruhu, takže nebylo vidět, co vlastně u stonku leží. Poklekl a zaclonil si oči, ale listy mu ono lesklé něco dál zakrývaly, pokud se ovšem nejednalo jenom o součást jednoho z nich. Ať už šlo o cokoli, bylo to nezměrně drobné, ačkoli mu to zvráceně připomínalo čtyřtunovou čočku, kterou měl vysoko nad hlavou.

K šeptající aureole slunce stál zády. Udělalo se horko, ale vanula bríza, která nadzdvihovala listy palem, až chřestily. Dívka si kdesi za – 23 –

VanderMeer2-zlom.qxd30.10.201719:07Stránka24

Saulem prozpěvovala nesmyslnou písničku – slezla ze skal dříve, než čekal.

V tu chvíli neexistovalo nic než rostlina a třpyt, o kterém nevěděl, odkud se bere.

Pořád měl rukavice, takže poklekl a vztáhl k té třpytivé drobnosti ruku. Zavadil při tom o listy. Byla to proměnlivá světelná spirála? Připomínala mu obrazec z kaleidoskopu, avšak celý zářivě bílý. Ať už sahal po čemkoli, vířilo to a blyštělo a uhýbalo před jeho neobratnou rukou, a jemu se udělalo slabo.

Vyplašilo ho to, chtěl ruku odtáhnout.

Jenomže bylo pozdě. Cítil, jak mu do palce proniká tříska. Nebolelo to, vnímal jen tlak a po něm pocit umrtvení, navzdory tomu však překvapeně vyskočil, zaskučel a zamával rukou ve vzduchu. Prudce si rukavici strhl a palec si prohlížel. Věděl, že se Gloria dívá a že jí není jasné, co si má myslet.

Na zemi se už nic netřpytilo. Zpod květiny nevycházela žádná záře.

Palec ho nebolel.

Saul se pomalu uklidnil. V palci mu ani netepalo. Neporušená kůže bez vpichu. Zvedl rukavici a prohlížel si ji, nikde mu nepřipadala roztržená. „Stalo se něco?“ chtěla vědět Gloria. „Dostals žihadlo?“ „Nevím,“ přiznal.

V tu chvíli vycítil další pohled a otočil se. Stál před ním Henry. Jak mohl seběhnout po schodech tak rychle? Uplynulo víc času, než si myslel? „Jo, Saule, stalo se něco?“ připojil se Henry k dívčině otázce, Saul ale v jeho hlase marně hledal starostlivý tón, který by se starostlivými slovy korespondoval. Protože v něm starostlivý tón vůbec nebyl. Jen zvláštní dychtivost. „Nic se nestalo,“ odpověděl se stísněným pocitem, který nemohl zdůvodnit. „Jen jsem se píchl do prstu.“ „Přes rukavici? Tak to musel být pořádný trn.“ Henry přejížděl pohledem po zemi jako někdo, kdo ztratil oblíbené hodinky nebo naditou peněženku.

– 24 –

VanderMeer2-zlom.qxd30.10.201719:07Stránka25

„Nic mi není, Henry. Nedělej si starosti.“ Byl hlavně rozčilený, že teď vypadá jako pitomec, když se vlastně nic nestalo, ale zároveň chtěl, aby mu Henry věřil. „Možná jen přeskočila elektřina.“ „Možná…“ Mladík měl v očích lesk chladného signálního reflektoru pronikajícího k Saulovi z velké dálky, jako by vysílal jakousi dočista odlišnou zprávu. „Nic se nestalo,“ zopakoval Saul.

Nic se nestalo.

Vážně?

– 25 –

VanderMeer2-zlom.qxd30.10.201719:07Stránka280

Jeff VanderMeer Autorita Z anglického originálu Acceptance, vydaného nakladatelstvím Farrar, Straus and Giroux v New Yorku roku 2014, přeložil Pavel Bakič.

Ilustrace na obálce Pablo Delcan.

Grafická úprava obálky Lukáš Tuma.

Sazba Petr Teichmann.

Odpovědný redaktor Jiří Popiolek.

Jazyková redaktorka Marie Semíková.

Technický redaktor Milan Dorazil.

V roce 2017 vydalo nakladatelství ARGO, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, www.argo.cz, argo@argo.cz, jako svou 3429. publikaci, 80. svazek edice FANTASTIKA. Vydání první.

Vytiskla tiskárna Těšínské papírny.

ISBN 978-80-257-2326-5 Knihy nakladatelství Argo distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: V Zahradě 877, 252 62 Horoměřice tel. 226 519 383, fax 226 519 387 e-mail: odbyt@kosmas.cz www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz