Krev teče vždycky červená

KREV TEČE VŽDYCKY ČERVENÁ

KREV TEČE VŽDYCKY ČERVENÁ

HANINA VESELÁ

Copyright © Hanina Veselá, 2018 Cover art © Martina Pilcerová, 2018 Illustration © Kristina Haidingerová, 2018 Maps © Lukáš Bunny Králík, 2018 Vydal Jiří Reiter, nakladatelství Mytago, Ostrava 2018. www.mytago.cz ISBN 978-80-87761-41-0

„Té síly díl jsem já, jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná.“ Mefistofeles J. W. Goethe, Faust

Prolog Rok 854 královského letopočtu. „Spíš s mou matkou,“ prohodil lord arcimág. „Spím s mnoha ženami. Baví mě to,“ odpověděl a zaposlouchal se do deště. Stříšku zahradní besídky bičovaly proudy vody. Schválně si vybral takové počasí. Šel sem, protože doufal, že ho tu nebudou rušit palácoví ot­ roci, falešní přátelé, ani najatí vrazi. Seděl tu za deště, kouřil vodní dýmku a myslel na minulost; na všechny chyby, které udělal. Vrátit zpátky deset let.

Možná by stačil jistý okamžik. Jedno rozhodnutí, a dnes by byl v bezpečí, a někdo další mohl žít.

Ale čas nejde vrátit. A tak předstíral klid, pokuřoval, pil víno a čekal, až si pro něj přijdou. Možná, že nepřijdou, pomyslel si. Smrt by mohla číhat v poháru. Nebo zvolili tabák? Měli to vyřídit na moři, ale oni si počkali, až vystoupí na břeh. Uškrtí ho ve spánku.

Osud je děvka.

Pohlédl na své ruce. Smáčené v krvi; byl katem i vrahem. Konal spra­ vedlnost, nebo pomstu? Bozi vědí… Teď už chtěl jenom klid. V duchu za­ úpěl. Proč v jeho životě nic nefunguje tak, jak má? „Kdo další to ví?“ zeptal se arcimága. „Že spíš s mojí matkou? Pár osob…“ „Víš, že tak jsem to nemyslel.“ „Máš vůbec představu, co ti hrozí? Vím to já a ona to ví taky.“ „Byl jsem naivní, když jsem myslel, že mi to projde. Jsem mrtvý muž.“ „Pravda. Jsi jednou nohou v hrobě. Co bude dál, to se uvidí.“ „Takže tě neposlala, abys to se mnou potichu skončil?“ „Zatím ne. Kdybych měl takový rozkaz, přišel by za tebou někdo jiný.

To poslední, co chci, je zabít tě. Chci ti pomoct. Vím, jaké to je, vstávat s my­ šlenkou, že nepřítel zná tvá nejhorší tajemství. Že stačí málo, a všechno, pro co jsi žil, spláchne moře.“ 13

Krev teče vždycky červená „A co mi radíš? Mám utéct?“ „Na to je pozdě. Dva lidi ví, další si mohou všimnout. Měl jsi štěstí, že poslední dny byly náročné. Přímo u zdroje jsem míval svého člověka, ale ten už je mimo hru. Budeš mým novým informátorem a na oplátku nad tebou podržím ochrannou ruku.“ Nabídka, která se neodmítá. A přece… kolik už bylo těch chyb? Přidá k nim další? Na rtech mu ustrnul úsměv. „Neudělám to. Nejsem zrádce. To raději zemřu hned teď.“ Pohlédl arcimágovi zpříma do očí. Byly přesně tak chladné, jak se říkalo. „Zabij mě,“ zašeptal. „Myslím, že s tím ještě počkám,“ řekl arcimág, a znělo to mrzutě. „Za­ vděčit se mé matce není lehké. Tebe si oblíbila. Nechci vidět slzy v jejích očích.“

14

11.

Magnólie a zrada

„Jak jsme se poznali? Byl jsem v hrozných sračkách a ona mě z toho vytáhla.

Je to kus ženský, to ti povídám. Balil jsem ji, jak se dalo, ale moje kly a další věci, mi to hatily. Dost mě překvapilo, když se ke mně sama přisála a začala mě líbat. Říkala, že měla předtím všelijaký milence, ale nikoho jako jsem já.“ Gargan o té své Nakonec jsem ten nůž do ruky přece jen vzala. Přinutil mě k tomu mi­ str Jagoda. Sigurovi služebníci přinesli divné jídlo. Věc pod pokličkou vypadala jako vařený hovězí jazyk. „Sněz to!“ vyzval mě mág. „Já už jsem dnes jednu večeři měla… Co to je?“ Očima jsem těkala z talíře na sluhu, který to přinesl. Vypadal stejně nepatřičně jako můj pokrm. Pokožku měl tmavou jako uhel a na hlavě mu rostly jen krátké kudrny. Rozkrok mu zakrývala bederní rouška. Vůbec se do Sigurova domu nehodil. „Víš, jak jsme mluvili o tvé neznalosti arvedanštiny?“ otázal se Jagoda. „Až tohle rozžvýkáš, řekněme, že se budeš cítit akademičtěji.

Hahaha!“ Poslechla jsem ho. Přišlo mi hloupé přijít o další zub kvůli jídlu.

Bylo to teplé a hnusné. Aspoň, že to nebylo syrové. „A teď?“ odložila jsem příbor. Nádobí mi zmizelo takřka pod ru­ kama. Obsluhující divoch byl rychlý jako myšlenka. „Tvůj další chod se teprve připravuje. Bude to mnohem větší deli­ katesa než cokoliv z toho, co jsi dřív měla v ústech. Až to spořádáš, tvůj poručník už ti do hlavy nepoleze. A pokud by to přesto zkusil, uvidí jediný obraz. Ten poslední, na který by se chtěl koukat!“ Protočila jsem panenky.

115

Krev teče vždycky červená „Najedená? Doufám, že ještě nejsi plná!“ smál se Jagoda. Po celou dobu se ničeho ani nedotkl. „Aby ti vytrávilo, něco ti ukážu. Vstávej, miláčku. Ale ne, že toho zase půlku vyklopíš. A žádné hloupé nápady, nebo ti zlomím hnátu a nechám tě pajdat o berlích!“ Pokorně jsem kývla. Jeho obavy byly na místě. Nevím, jak byla má druhá večeře upravená, ale vracela se mi po ní síla.

Jagoda mě chytil v podpaží, připlácl mi ruku na oči a vlekl mě tam, odkud mne přivedl. Do podzemí. Tentokrát jsme místo schodů po­užili mechanický výtah. Zřejmě je to zvykem všech mágů, že mají pod do­ mem dva sklepy – jeden na víno a druhý na mrtvoly. Můj mentor by v tom mohl jít příkladem. „Aby sis nemyslela, že se tě bojím!“ pustil mě Jagoda.

Ve spoře osvětleném prostoru se mi pozvolna vracel zrak. Před­ stírala jsem, že si vytírám oči, a čile pátrala po okolí. Byl tu se mnou mág ověšený ochrannými prsteny, které z něj činily velmi nevhodný terč telepatického útoku. Kromě něj jsem zaznamenala další tři vě­ domí. Plápolala ve tmě každé svou vlastní intenzitou. Pokud jsem ne­ chtěla vzbudit Jagodovu pozornost, dokázala jsem o nich zjistit jen málo.

První vědomí bylo jemné jako hedvábná niť a stejně pevné. Aspoň tak vystupoval v mých vzpomínkách jeho majitel. Dnes však jeho mysl působila podivně rozostřená. Druhé vědomí mi bylo děsivě cizí jakoby uzavřené do temnoty duše. Třetí a poslední se zdálo povědomé, ale ne­ dokázala jsem si je k nikomu přiřadit. „Věděl jsem to!“ zasmál se skřípavě Jagoda. „Jsi ne-po-u-či-tel-ná!“ Odslabikoval poslední slovo a při každé slabice mě praštil. Nejdřív do tváře, pak do hlavy, do zad… Ne, tak daleko se nedostal. Popadla jsem cíp jeho burnusu a škubla. Ať mě vezme Khar, jestli pod tím najdu lid­ skou bytost. Mým cílem bylo strhnout mu ten hadr z obličeje, jenže tak daleko jsem se nedostala ani já.

Látka mi v prstech vzplanula a teplem se začala roztékat. Vřískla jsem dost hlasitě na to, aby mě slyšeli i ti další tři a hodila hořící kus co nejdál od sebe. Zhasl, sotva dopadl na zem.

116

Kniha II. Prašivá záležitost — 11. Magnólie a zrada Pohlédla jsem na svoje ruce a marně na nich hledala puchýře. ­Jagoda zavrtěl hlavou a vydal mlaskavý zvuk. Ať už to byl člověk nebo ne, jeho oděv byl opět neporušený.

Znovu jsem zamžourala do míst, kam jsem hořící kus látky hodila.

Ležela tam jen hromádka popela. „Varoval jsem tě, miláčku!“ řekl Jagoda a udeřil mě holí do nár­ tu. Tentokrát jsem nevykřikla. Bolest mě úplně okradla o hlas. „Stačilo, nebo chceš nášup?“ opáčil. „Zlomil jsi mi kotník!“ Ty, sráči! doplnila jsem pro sebe. „Mám přes půlku světa skákat po jedné noze?“ „Ten problém sis způsobila sama!“ zachechtal se.

Mnula jsem si pohmožděné vazivo a snažila se nenadávat na­ hlas. Postižené místo už začínalo natékat, kost se však zdála v po­ řádku. Pekelně to bolelo. Doufala jsem, že mě vyléčí. Nakonec je to čaroděj, mohl by. Nu, doufat jsem mohla… Ohledně naší spolu­ práce jsem měla jasno. Nenajdu pro něj tu Zvinovu špínu, i kdyby hodlal vyvraždit celou Taru. Navíc měl v moci jen tři její obyvatele, nepočítám-li sebe. Ale můj život v daném kontextu působil bez­ cenný. „Rád bych ti udělal radost. Koukej, koho tu máme!“ Jagoda pozve­ dl ruce a z rukávů mu vyšly proužky čpavého dýmu. Prostoupily stěnou a celou ji jako by rozpustily. Za ní se ukázaly tři zamřížované kamrlíky.

Na vlastní oči jsem se přesvědčila o tom, co už mi řekl vnitřní zrak.

A protože jsem to věděla, byla jsem připravená: „Ty a ten Sigur jste si dali vážně záležet!“ „To bych řekl. Tvůj bývalý.“ Jagoda přistoupil k první z cel. Na slá­ mou vystlaném lůžku ležel postarší štíhlý muž s prořídlými vlasy. Podle oblečení, jasně zeleného roucha, to byl mág, ale já věděla, že jeho magie tu nepomůže. Andreaš byl iluzionista. Nejlepší ve svém oboru. Ale fa­ lešné sfingy a draci nás odtud nevysekají.

Naše oči se setkaly. Zíral na mě s tupou rezignací člověka, který to dávno vzdal. Nevím, jak dlouho ho tu drželi. Ve vzduchu visela otázka, zda mě vůbec poznal.

117

Krev teče vždycky červená „A tvůj současný,“ ukázal Jagoda prstem v rukavici na prostřední kamrlík.

Na holé podlaze s nohami zkříženými pod sebou seděl skřet.

Zády se opíral o stěnu, hlavu měl mírně skloněnou, oči přivřené. I ve špatném světle však vynikla jeho zrůdná podoba. Kostěné výčnělky na kdysi vznešeném čele, kly vystupující z plných rtů. Z temena hlavy mu vyrůstal poslední pramen černých vlasů, o který pečoval s marnivostí, jaké jsou schopní jedině chlapi. Pravou polovinu tváře měl fialovou, na kloubech prstů mu schly čerstvé strupy, a paže se mu černaly modři­ nami.

Bodlo mě u srdce. Gargana ne! „Říkal jsem ti,“ promluvil skřet chraplavým hlasem, „aby ses ne­ paktovala s mágy, zrzi.“ „Zpočátku nechtěla,“ šklebil se Jagoda. „Ale vysvětlili jsme jí to.“ „To ty umíš, Prďochu,“ zavrčel Gargan a otočil hlavu ke mně: „Udě­ lej, co chce, ať odtud můžeme vypadnout. Doma stydne večeře.“ Nasucho jsem polkla. Můžou se bavit o něčem jiném než o jídle? „Prakticky jsme domluvení,“ zubil se Jagoda. „Ale na svůj odchod si budeš muset ještě počkat, obludo. Stejně jako náš poslední host.“ Kývl bradou rýsující se pod látkou k třetí cele.

Byl tam zavřený mistr Alunar. „Magnóliin budoucí milenec,“ křenil se mág. „Eště, že je nás tolik, co?“ ušklíbl se Gargan. „Věř, že až si s tím sla­ nečkem promluvím, už ji chtít nebude. Ani jako kamarádku.“ Jazykem jsem – za poslední hodinu už posté – ohmatala díru po zubu a přenesla váhu na nezchromlou nohu. Rekapitulace dnešního dne: Špatně se mi mluví, nemohu chodit a k tomu si ze mě utahuje skřetí samec. Další dva lidští samečkové jsou pod zámkem a Zvinova fanatická ex právě postává ve frontě na Lamiusův soud. Až bude Jagoda umírat, budu u toho, jako že je Lendor Lendorem, Tara Tarou a Vnitřní moře leží mezi nimi.

Alunar si vážnost situace uvědomoval. „Mistře Jagodo,“ oslovil ko­ legu vyčítavě, „kdybych věděl, v čem se Sigurem jedete… Proč jste mi to 118

Kniha II. Prašivá záležitost — 11. Magnólie a zrada neřekli?“ A ke mně: „Paní Magno, tohohle člověka neznám, ale Sigurovi věřím.“ Poznámky ohledně mého skřetího přítele si odpustil. Byla jsem mu za to vděčná. Kdyby dnešním dnem neprosakovala Tekmina smrt, to celé bych nazvala fraškou. Takhle to byla jenom obludná tragikome­ die takřka v arvedanském stylu. Jen to zinscenovat; můj někdejší pán Kirbeg Žlutý by takovou hru ocenil. „Mistře Lune,“ řekla jsem, „ten tvůj Sigur je kramář, a právě tě zra­ dil. Nepřijde sem, aby se ti omlouval. Celá záležitost ti přerostla přes hlavu. Díky tvé slepotě jsou z nás teď figurky v cizí hře.“ „Hezky řečeno,“ šklebil se Jagoda. „Gargane, mě a lodního čaroděje sem přivlekli během noci, ale jak ses sem dostal ty?“ vyhrkla jsem. „Sebral mě doma tuhle Prďoch,“ zabručel skřet. „Je to sotva ho­ dinka nebo dvě. Použil na mě hrubé násilí a podle síly, kterou u toho vyvinul, je mi jasné, proč má na sobě ten stan. Asi si taky jeden pořídím, kápě už zřejmě vyšly z módy!“ poškleboval se. Museli ho zajmout, když jsem zůstala s Tekmou.

Jeho trapné vtipkování jsem ignorovala. Beztak to řekl jen proto, aby si ti druzí dva uvědomili, pokud už to nezjistili předtím, že moje minkorská láska je skřet. Sledovala jsem, co to s nimi udělá jen s malým zájmem. Alunar si ponechal svůj ukřivděný výraz. Starší z mágů, An­ dreaš, dál ležel nehnutě. Oči měl otevřené, takže žil, ale jinak vypadal, že se ho celá záležitost vůbec netýká. „Co jste s ním udělali?“ zeptala jsem se Jagody. „Kladli jsme otázky a on odpovídal.“ Obrátila jsem se na iluzionistu: „Je to pravda, André?“ Posadil se na slámě a otočil k nám hlavu. Bylo mu hodně přes pa­ desát. Měl souměrný nos, štíhlou bradu a pěkně tvarované rty, na které mě před více než dvaceti lety sbalil. Když jsem ho viděla naposled, a že od té doby uplynula věčnost, všechny ty příjemné rysy pokrýval chladný vztek. K našemu setkání nedošlo tady, v Minkoru, ale mnohem dál, v pirátském městě Sarindar ležícím na jižním břehu Tary. Stejně jako já pocházel z Plaveny, a také ho odtamtud vyštval Zvinův agresivní po­ 119

Krev teče vždycky červená stup vůči magikům. To nás spojovalo. Bohužel trvalo dost dlouho, než jsem na to přišla a samolibý mág rozchod nenesl dobře.

Andreaš pohnul unaveně rty: „Paní Magno, mám svůj vlastní život.

Víš, na mě taky doma čekají. Jsem tu jen kvůli tobě a vůbec tě za to nemám rád.“ „Spolupracoval jsi s nimi?“ vypálila jsem. „Ale to už je dávno. Teď už se chci jenom vrátit k ženě a dětem.“ Vzpomínala jsem, co všechno o mně ví a snažila se smířit s tím, že ty informace má i Jagoda, a to zřejmě už delší dobu. To, že jsem v mládí opustila Plavenu, nebylo žádné tajemství. Pravý důvod mého zmizení se jistě dovtípili. Co ještě jim Andreaš mohl povědět? Že miluju černou a zelenou a nesnáším modrou? Že mám zálibu v chladných mužích a nerada jim ráno dělám snídani? Že má oblíbená milostná poloha je lištička? Vážně netuším, k čemu jim tohle všechno bude. „Jak dlouho ho tu držíte?“ obrátila jsem se k Jagodovi. „S našimi plány je to jako s keledorským sýrem. Také zrají postup­ ně,“ odpověděl vyhýbavě.

Takže to klidně mohlo být i měsíc. Bylo mi Andreaše líto. Náš vztah byl minulost a on teď kvůli tomu měl trpět. Ale byla v tom i jasná hrozba. Andreaš nebyl jediným Sigurovým vězněm. Pochybovala jsem, že Gargan vydrží celé dny sedět na zadku a zírat na prázdnou stěnu.

Buď uteče, nebo se zabije, anebo zabije všechny ostatní, zblázní se, od všeho něco, nebo všechno dohromady. „Zklamali jste mě, vy čtyři. Čekal jsem, že do toho dáte víc citů,“ řekl Jagoda.„Ale já vím, co našemu setkání chybí. Slzy.“ Překřížil ruce na prsou a jeho prsteny se zlověstně zaleskly. „Paní Magna si myslí, že je v situaci, kterou zvládne tak, jako zvládla všechny předešlé. To je velký omyl. Není rozumné s námi bojovat, protože my máme dobré úmysly. A co přesvědčí paní Magnu o našich dobrých úmyslech? Jenom to, že svá slova myslíme vážně. Tohle není test ničí loajality. Paní Magna pro nás bude pracovat a vy zatím budete našimi hosty. Můžete namítat proč zrovna vy. I na to dovedu odpovědět. Paní Magna nemá žádnou rodinu. Vyrostla v sirotčin­ ci a podle plavenského práva spadá do svěřenecké péče svého poručníka.

120

Kniha II. Prašivá záležitost — 11. Magnólie a zrada Bez jeho souhlasu se nesmí vdát ani disponovat vlastním majetkem. To ale platí pouze v Plaveně. Vy jste těmi nejbližšími osobami, které jsme na­ šli. Když se nás pokusí podrazit, budete prvními, kdo za její zradu zaplatí.

A aby paní Magna viděla, že to myslím vážně, jeden z vás zaplatí už teď.

Který to bude? Povíš nám to, miláčku? Nééé? K lendorským břehům je dlouhá plavba, tak abys neměla zlé sny, udělám to za tebe.“ Jagoda přistoupil k mřížím. Všimla jsem si, že je k nim přidělaný kovový mechanismus s kolečkem. Mág za něj vzal a začal vytáčet pří­ slušnou kombinaci.

Pořád nebylo zřejmé, koho vybral. Mechanismus byl pro všechny kamrlíky společný. „Mistře Jagodo,“ promluvila jsem k jeho profilu. Tak hloupý, aby se ke mně otočil zády, nebyl. „Udělám, co po mně chcete, ale mám pod­ mínku. Buď budeme žít všichni, nebo nikdo. Jestli někoho z mých přá­ tel zabiješ, a je mi jedno, který to bude, naše dohoda se ruší.“ Mág poodstoupil od stěny. To, co jsem řekla, úplně ignoroval. Sun­ dal si z pravé ruky rukavici a postavil se před mříž, která právě vyjela nahoru.

Gargan neměl pravdu, pod burnusem se neskrýval skřet. Nevěříc­ ně jsem hleděla na zjizvenou tkáň po všech stránkách lidské ruky. Jago­ da roztáhl prsty a odhalil další ohavnou změť jizev. Střed jeho dlaně se vznítil. Oheň se odpoutal od svého epicentra a zamířil do cely, kterou už nechránila mříž.

Byla to ta první z nich. Změnila se v pec. Kamenné stěny vzkvet­ ly rudou výhní, dřevěné lůžko prosvítil plamen a všechna sláma z něj zmizela. Zelené roucho se na Andreašovi rozteklo. Šokovaně jsem sle­ dovala, jak z něj odkapává spolu s kůží. Takový byl uvnitř jeho cely žár.

Mágovy vlasy zmizely a oči… Odvrátila jsem se, a tak jsem to puknutí jenom slyšela.

Nekřičel. Oheň a vzduch tak horký, že jsem pro to neměla přirov­ nání, si ho braly příliš rychle.

Alunar s Garganem nic z toho neviděli, jejich zpocené tváře však napovídaly, že část tepla prošla zdí až k nim.

121

Krev teče vždycky červená Jagoda si nasadil zpátky rukavici a ohnivé běsnění skončilo.

Našla jsem odvahu se tam znovu podívat. Na místě, kde ještě před několika okamžiky stála postel se zestárlým iluzionistou, ležela pope­ lem pokrytá kostra. Jagoda do ní dloubl koncem své hole. Andreašovy ostatky se rozpadly. „Říkala jsi něco, miláčku?“ Konečně si vzpomněl.

Zabiju tě, pomyslela jsem si. Nevím jak, nevím kdy, ale udělám to.

Jako všechny dobré plány, i ten můj ale potřeboval uzrát. „Nic, mistře,“ promluvila jsem nahlas. „To je dobře. Příště už budeš vybírat ty.“ Znovu jsem pohlédla na zbylé vězně. Gargan se chladil o mříž a jeho kly přitom škrabaly o kov. Nepochybovala jsem o tom, že je to jeden z těch, které pohlcují magii. Alunar byl v obličeji stejně šedý jako popel, který jediný z Andreaše zbyl. „Tohle… tohle…“ nenacházel slova lodní čaroděj. „Zavraždil jsi na­ šeho člověka! Sigur to neschválí.“ „Drahý kolego, obavám se, že našeho společného přítele neznáš a není na mě, abych tě z tvé neznalosti léčil. Ale proč paní Magna nepláče?“ „Tvůj oheň vypálil moje slzy,“ řekla jsem.

Jagoda se Sigurem zajali tři muže, kteří mi byli velmi blízcí, ale toho skutečně důležitého člověka nedostali. Jediného muže, jehož jsem za svůj dlouhý život milovala a za něhož bych dokázala dýchat. Letos to bude jedenáct let ode dne, kdy zemřel.

122

Prameny

Asterion je název planety, kde se příběhy telepatky Magnólie a mých dalších hrdinů odehrávají. Jedná se o ryze český herní svět – říši splně­ ných přání i nočních můr, v níž herní řada předcházela té knižní.

Asterionská herní řada obsahuje 14 modulů. První z nich, Zá­ kladní modul, vyšel pod patronací Altaru v roce 1999 a zatím poslední, Sedmý živel, vydalo nakladatelství Mytago v roce 2015. Popisují země­ pisné oblasti, kam hráči mohou zasadit svá dobrodružství, asterionské dějiny a rasy, rozbor společenských vztahů a politické situace a také konkrétní dobrodružství a aplikaci pravidel dračího doupěte. Informa­ ce v nich obsažené jsou použitelné pro jakoukoliv sadu pravidel her na hrdiny a čerpají z nich také autoři asterionské knižní řady.

Co přivedlo k Asterionu mě?

Byla to soutěž na téma „zločin a trest“, z které později vyšel stej­ nojmenný povídkový sborník. Příběhy se odehrávaly v různých her­ ních světech, podle toho titul sbírky – Hry s příběhem: Zločin a trest.

V době mých studií býval F. M. Dostojevský můj oblíbený autor, tako­ vou výzvu jsem nemohla nechat jen tak. Ponořila jsem se do tajů tohoto kouzelného světa a v roce 2010 vznikla Magnólie – původně jako jed­ norázová hrdinka, cynička proplouvající životem, jmenovitě povídkou Derteonský roh. V dalším tematickém sborníku Hry s příběhem: Ocel a krev se v Plavenském divu znovu vrátila. Aby s ní pan nakladatel vy­ držel (ale též čtenáři), ubylo cynismu a přibylo kladů.

Při tvorbě této knihy jsem čerpala zejména z modulu Čas temna (základní zákonitosti světa, jeho dějiny a časová osa, zeměpisné lokali­ ty – zejména Barbarské ostrovy), Z hlubin zelené a modré (popis pla­ venských zámořských území) a Falešná apokalypsa (popis některých Zvinových psioniků a jejich domů, věci okolo princezny Sagjidary a Noc mořského vánku). K princezně Sagjidaře a jednotlivým drako­ 637

Krev teče vždycky červená lidem existují samostatné články, které jsou dohledatelné na webových stránkách světu Asterion, asterionrpg.cz. Úvodní citace ke kapitole 26, Tryzna za Asterion, kapitola o dra­ kolidech, je s mírnou úpravou obsažena ve Vzestupu temných bohů na s. 6. Úvodní citace ke kapitole 35, Zaklínadlo pro stvoření ghúla neboli zachovalé chodící mrtvoly, je doslovně převzata ze Sedmého živlu, s. 11. Úvodní citace ke kapitole 49, z deníku drakočlověka Zantura Modré­ ho, též známého jako lord arcimág Zvin, je převzata z modulu Falešná apokalypsa, s. 67 a 68.

Pro úvodní citát z Goethova Fausta byl použit překlad O. Fischera.

638

Poděkování

Při psaní jsem čerpala z nekonečné studnice vědomostí skutečných asterionských mágů, lidí, kteří dali vzniknout tomuto unikátním svě­ tu. Do této předlouhé řady patří Karel Makovský a jeho pojetí ma­ gie, Jan ­Kolátor se svou psionikou, Zbyněk K. Holub a Jan ­Čenis ­Galeta, ­Radek Richtr, Jiří Buchta, Vladislav Čech, Zdeněk Beneš, ­Michal ­Vraštil, ­Jaroslav „Oggysu“ Vrba (mimo jiné autor článku o as­ terionských vínech), Miloslav Zaoral, autorka asterionských map Jana ­Žižková a mnozí další. Ne všichni dnes píší, řada z nich předala štafetu generačně mladším autorům, ale jejich stopa v asterionských dějinách je nesmazatelná.

Zvláštní dík patří též mému nakladateli, Jiřímu „Skavenovi“ ­Reiterovi, který dal „Magně“ šanci.

Děkuji Jardovi Houdkovi za jeho podporu, věcné připomínky i kritické názory. Rovněž děkuji dalším prvním čtenářům, zejména ­Davidovi Kubánkovi, Vojtovi Kelghorovi Růžičkovi, Petrovi Lamiusovi Pozděnovi a Radku Rauksůl Richtrovi za pomoc s asterionskými reá­ liemi, Tereze Kadečkové, Pavlovi Oberreiterovi, Janě Elinor Poláčkové, Martině Říhové, Martě Špulákové a Vratislavovi Trefilovi za věcnou a gramatickou podporu, Martinovi Darionovi Antonínovi, Radovanu Kolbabovi, Janě Xyll Krčmářové a Petru Tomkovi za konzultace vybra­ ných akčních scén, Míše Merglové za „ty sopky“, své korektorce Lence Peroutkové za rychlost a ochotu, a Ivovi Poledníkovi za elektronickou podporu. V neposlední řadě děkuji Kristině Haidingerové za její připo­ mínky a úžasné ilustrace, autorovi map Lukášovi Bunnymu K ­ rálíkovi a Martině Pilcerové za půvabné ztvárnění princezny Sagjidary na obálce.

Také děkuji svým čtenářům, bez nichž by psaní nemělo smysl, a své dceři Margot, která to se mnou vydržela.

639

HANINA VESELÁ

KREV TEČE VŽDYCKY ČERVENÁ

Obálka: Martina Pilcerová Grafická úprava obálky: Cyril Gaja Ilustrace: Kristina Haidingerová Mapy: Lukáš Bunny Králík Korektury: Lenka Peroutková Odpovědný redaktor: René Wasserman Sazba: Jakub Maruš Vydal Jiří Reiter, nakladatelství Mytago, v Ostravě roku 2018 jako svou 55. publikaci. Vydání první, 640 stran. www.mytago.cz