Warren xiii by Martin Sust

a Vševidoucí oko

warrenXIII_sazba2.indd 3

Napsala TANIA DEL RIO

Ilustroval a graficky upravil WILL STAEHLE

15.01.2017 17:16:00

Kapitola 1. • V NÍŽ PR IJÍŽ DÍ •

ta j e m n ý

warrenXIII_sazba2.indd 8

T S O

15.01.2017 17:16:12

Hotel

WA R R E N ï¿½JEDNA MILE

warrenXIII_sazba2.indd 9

15.01.2017 17:16:13

WA RREN XIII. A VŠE V IDOUCÍ OKO

WA R R E N X I I I .

Z komínové hlavy se ozvalo výstražné havraní zakrákání, ale Warren stejně nakoukl dovnitř. Komín byl jako obvykle ucpaný novinami, kousíčky látky, klacíky, větvičkami a dalším odpadem. Zevnitř na něho civěla šestice černých schoulených opeřenců, jimž komín sloužil jako hnízdo. „Zmizte!“ zavolal na ně Warren.

přešel po špičkách střechu hotelu Warren

a staré břidlicové tašky zachřestily jako kosti. Do zad se mu opřel štiplavý podzimní vítr a už už to vypadalo, že hoch ztratí rovnováhu, ale ustál to. Pád ze střechy sedmipatrové budovy bylo to poslední, co ho trápilo. Musel zprovoznit komín.

warrenXIII_sazba2.indd 10

15.01.2017 17:16:16

ŠE ST PA L IČ AT ÝCH H AV R A N Ů

Havrani se ani nehnuli. „Kolem je spousta hezkých stromů. Kšá!“ Jenže na ptáky žádné kšá nezabralo. Dál jako by předstírali, že je Warren neviditelný. „Asi to budeme muset udělat po zlém,“ povzdechl si. Warren tuhle práci prováděl nesčetněkrát. Aspoň jednou nebo dvakrát do měsíce vylezl na střechu a odstranil z komína hnízdo dřív, než celý hotel vyplnila mračna kouře. Ale dnes ráno se havrani tvářili zvlášť paličatě. Blížila se zima a potřebovali si najít nějaké teplé místečko, na kterém by přečkali chladné počasí. „Co kdybych vás polil vodou?“ navrhl Warren. „Jak by se vám to líbilo?“ Ptáci věděli, že blufuje. Jeden zaklapal zobákem, ale ostatní dál klidně podřimovali. A tak se Warren přikradl k hřebeni střechy, kde stála pokřivená korouhvička, odšrouboval špičatou kovovou tyč a strčil ji do komína. „Jestli budu muset, použiju sílu,“ zahrozil odhodlaně. „Zmizte odtamtud, nebo bude zle!“ Havrani si ani peříčko nenačechrali. Věděli, že Warren je příliš velká měkkota, než aby do nich šťouchal tyčí.

Bylo jasné, že Warrenovi zbývá jediná možnost. „Jestli okamžitě nezmizíte,“ prohlásil, jak nejvýhružněji dovedl, „dojdu pro tetu Annakondu a ta už si to s vámi vyřídí.“ Do havranů jako když střelí. Vylétli z komína a s krákáním se zprudka vznesli k nebi, až z nich létala pírka. Ochomýtali se kolem hotelu dost dlouho na to, aby věděli, co je Annakonda zač; s její trpělivostí si neodvažoval zahrávat nikdo – dokonce ani ten nejostřílenější havran. Warren je sledoval, dokud z nich nezbývaly jen černé tečky proti bledé rozednívající se obloze. Hrozně nerad je plašil, ale nedávali mu na výběr. Rozhlédl se ze svého místa vysoko nad zemí. Výhled nebyl ničím zvláštní.

warrenXIII_sazba2.indd 11

15.01.2017 17:17:24

WA RREN XIII. A VŠE V IDOUCÍ OKO

Hotel Warren byl na míle daleko jedinou stavbou; nešťastně se vypínal na kopci uprostřed bezútěšné šedivé krajiny a byl obklopený lesy plnými stejně bezútěšných a seschlých stromů. Člověk mohl prochodit hodiny, aniž by v kterémkoliv směru narazil na cokoliv zajímavého. Ale Warrena ten skličující výhled nezajímal. Hleděl dál, až za obzor, ke zbytku existujícího světa. Představoval si velká města a džungle, mořské přístavy a pouště, krajiny, které znal jen z knih. Všechna místa, která by tak rád navštívil… Nebýt toho, že mu bylo dvanáct a byl dědicem rodinného hotelu, v němž pracoval jako jediný poslíček, údržbář, hubitel, pokojský a kluk pro všechno. Warren XIII. prožil v hotelu celý svůj život, stejně jako jeho otec a jedenáct dalších Warrenů před ním. S povzdechem se vrátil ke krušnému čištění komína. Brzy měl ruce černé od

sazí. Vytahal z komína množství klacíků, větviček a hrst podivnějších, nečekanějších předmětů: dámský krajkový čepec, zrezivělý pilníček na nehty, koláčovou formu, a dokonce i pytlík kuliček, v němž poznal svůj vlastní. Zatímco si lámal hlavu nad

tím, jak mu havrani mohli ze zásuvky stolu v podkrovním pokoji uzmout pytlík kuliček, upoutalo ho tlumené vrčení. Warren zamžoural do časně ranní mlhy. Ke svému úžasu zahlédl v lese nějaký pohyb. Mezi stromy, ukrytý pod příkrovem hubených holých větví, se proplétal velký tmavý obrys. V lesích kolem hotelu se to jen hemžilo medvědy a divočáky, ale tenhle tvor byl větší než

warrenXIII_sazba2.indd 12

15.01.2017 17:17:38

AUTOMOBIL!

kterékoliv zvíře. Znovu zavrčel a Warrenovi poskočilo srdce. Tohle nebylo žádné obyčejné stvoření. Byl to automobil! Warren neviděl auto od chvíle, kdy z hotelu prchl poslední host a zařekl se, že už se nikdy nevrátí. Uběhlo pět dlouhých let bez jediného návštěvníka. Když se auto vynořilo na hřebeni kopce, Warren vykulil oči. Konečně přijíždí někdo, kdo se u nich ubytuje! Auto projelo kdysi honosnou železnou bránou a zastavilo u vstupních dveří hotelu. A přesně v tu chvíli Warrenovi blesklo hlavou, že přivítat nově příchozí a pomoct jim se zavazadly je úkol pro něj. Když se s praskáním probral k životu hotelový telefon – v komíně se rozezvučel jeho plechový zvuk – a skrz praskání zahlaholil panický hlas strýce Ruperta, Warren sebou trhl. „WÁRRÉÉNÉÉÉ!“ Okamžitě se musel dostat do foyer! Zvažoval, že by si zkrátil cestu komínem, ale sedm pater bylo přece jen vysoko. Místo toho se odrazil z boku střechy, chytil se rukou okapové roury a proskočil oknem do podkroví. S žuchnutím přistál ve svém přeplněném pokojíčku a na malou postel a stůl se snesla mračna sazí.

Dřív Warren spával v jednom z velkých pokojů v prvním patře hotelu, ale teta Annakonda kolem sebe neměla ráda děti, a tak se jí musel klidit z cesty. Vykázala ho do nejvyššího podlaží hotelu, vzdáleného celých sedm poschodí od foyer, v němž vykonával většinu práce. Warren upaloval k místu, kde byla v podlaze padací dvířka, nadzvedl je, sešplhal po dřevěném žebříku a hlučně dopadl na chodbu v sedmém patře. Rychle se postavil na nohy a vyběhl k hlavnímu schodišti, hlavou mu vířila jedna možnost za druhou. Co je ten tajemný host zač? A proč přijíždí právě k nim do hotelu?

warrenXIII_sazba2.indd 13

15.01.2017 17:17:41

WA RREN XIII. A VŠE V IDOUCÍ OKO

Když byl Warren malý, všechno bylo úplně jinak. V té době byly pokoje v hotelu zarezervovány na měsíce dopředu. Celou noc se po příjezdové cestě trousily luxusní vozy, hosté přijížděli ve velkém stylu – muži ve smokinku a s cylindrem na hlavě, dámy v luxusních róbách ověnčené šperky a perlami. Každého z nich vítal tucet poslíčků ve slušivých stejnokrojích a odnášel jim zavazadla na vypulírované bronzové vozíky, zatímco kolem majestátně proplouvali vrchní sluhové s tácy s limonádou a sušenkami. V oněch dobách měli obrovské množství zaměstnanců hluboce oddaných myšlence udržovat hotel v prvotřídním stavu. Živé ploty byly vzorně zastřižené, koberce vysáté, nábytek bez jediného smítka prachu, tapety vydrhnuté. Rota pokojských povlékala měkké matrace čistě vypraným ložním prádlem a každý roh projasňovaly vysoké vázy s čerstvými květinami. Ale to už bylo dávno, hotel tehdy řídil Warren XII. Zemřel, když bylo Warrenovi XIII. teprve sedm let a byl příliš malý na to, aby převzal vedení tak velikého podniku. Místo toho se úkolu ujal jeho strýc Rupert. Naneštěstí byl líný a práce mu nevoněla, což znamenalo, že to s hotelem šlo rychle z kopce. Zaměstnanci dali výpověď. Trávníky zarostly plevelem. Hosté

zkracovali pobyt a nakonec přestali jezdit úplně. Do roka a do dne se většina pokojů uvolnila a od té doby zůstávala neobsazená. Teď hotel připomínal spíš dům duchů než oblíbenou prázdninovou destinaci. Kdysi vycíděné okenní tabule byly popraskané nebo rozbité; okenice visely nakřivo a celá budova zoufale volala po nátěru. Uvnitř to nebylo o moc lepší. Vybledlé tapety se ve spojích odlepovaly. Kohoutky kapaly, panty skřípaly, palubky vrzaly. Hernu, kavárnu nebo kteroukoliv jinou společenskou místnost celou věčnost nikdo nepoužíval. Kulečníkový stůl pokrývala vrstva prachu. Nábytek byl zahalený zatuchlými starými prostěradly, která stoly a židle proměňovala v zavalité malé duchy. „WÁRRÉÉNÉÉÉ!“ Z domácího telefonu znovu zakvílel hlas strýce Ruperta a vytrhl Warrena ze snění. Ten zapudil vzpomínky a ještě rychleji seběhl po točitém schodišti, sto třetí schod [který ve skutečnosti chyběl] přeskočil a jen těsně se vyhnul hotelovému

warrenXIII_sazba2.indd 14

15.01.2017 17:17:41

STRÝC RUPE RT PA NIK A ŘÍ

hlemýždi, jenž si to šinul po podestě ve třetím patře. Poslední dvě patra Warren sjel po zábradlí a se smykem přistál, celý udýchaný, ve foyer na oprýskané šachovnicové podlaze z mramoru. Strýc Rupert stál u okna, vykukoval zpoza záclony a uhlazoval si vlasy. „Venku na cestě je auto,“ vykoktal. Warren se k němu připojil a vykoukl ven. Uniformovaný řidič právě z kufru auta vykládal malou červenou aktovku, ale pasažér zůstával sedět uvnitř, jeho tmavý obrys se rýsoval proti zadnímu okénku. „Asi nějaký host,“ řekl Warren. „Ale co tu dělá host?“ zvolal Rupert. „Sem přece nikdo nejezdí. Už celé roky! Jen se podívej, jak to tady vypadá.“ To tedy ano, na foyer se stejně jako na zbytku hotelu podepsal zub času. Jako by slunečnímu svitu cosi bránilo; jediným zdrojem světla byl zašlý lustr, jenž se držel stropu jako nějaký hmyz. Blikal a praskal, jako by měl každou chvíli zhasnout nadobro. Pod ním stála vybledlá pohovka z rudého sametu pokrytá tlustou vrstvou prachu – až na velký kulatý ﬂek tvarem připomínající Rupertovo tělo [často si tu dával šlofíka]. „Není to tak špatné,“ pronesl Warren vesele. „Dnes odpoledne můžu ve foyer

utřít prach. Hned bude všechno vypadat jako nové.“

Rupert bezmocně civěl na nástěnný věšák s klíči, který visel za recepcí. „Který pokoj je nejlepší? Nikdy jsem v žádném nebyl.“ „Vhodný bude kterýkoliv,“ odpověděl Warren. „Pro jistotu je každý týden všechny uklízím a vysávám. Vždycky jsem věděl, že tento den jednou přijde.“ Dveře hotelu se rozlétly, až to zasvištělo, a do vstupní haly vpadla vysoká, hubená postava. Byla oblečená celá v černém s výjimkou bílých obvazů, jimiž měla omotanou podivně protáhlou hlavu. Ještě překvapivější bylo, že host neměl žádná zavazadla – pouze malou červenou aktovku. Warren slyšel, jak v ní cinkají křehké skleněné předměty. Rupert na tu podivnou postavu koukal s otevřenou pusou.

warrenXIII_sazba2.indd 15

15.01.2017 17:17:45

WA RREN XIII. A VŠE V IDOUCÍ OKO

Fig. 4 16

warrenXIII_sazba2.indd 16

15.01.2017 17:17:48