Zelezny andel ukazka by Martin Sust

Zelezny_andel_TITUL.ai

CMY

175.00 lpi

45.00Â° 6.11.16 Process Black

22:13

Název originálu: Spellwright Obálka: Todd Lockwood Graﬁcká úprava obálky: Michal Kuba Překlad: Roman Tilcer Redakce: Helena Šebestová

Copyright © 2010 by Blake Charlton All Rights Reserved Copyright © 2015 for the Czech translation by Roman Tilcer Copyright © 2015 for Cover by Todd Lockwood Copyright © 2014 for the Czech edition by Laser-books s.r.o.

ISBN 978-80-7193-396-0

Pro Caragh

Poděkování Upřímně děkuji Simonu Kavanaghovi, Peteru Laverymu, Juliet Ulmanové a všem z nakladatelství Bantam a Macmillan.

Výňatky z Kodexu nalezeného ve vraku kultivační lodi 12 Následuje text dochovaného zlomku KP, svazek II, str. 783) ... Bůh květin a no(žů?) svého nepřítele zahubit nemohl. Létal nad hořícím městem Skirl. A arkonit kráčel ohněm a kouřem. V ulicích leželo [nečitelné] tisíc mrtvých seveřanů. A jedno sto tisíc dalších šlapalo po zádech svých [neznámý výraz – v překl. „studených“?] bratří, aby se k velkému okřídlenému démonovi dostali. Sekali jej ocelí a pálili. Avšak arkonit (se smál/vyl?), procházel mezi nimi a drtil je. Přišli se mu postavit všichni muži z Coreollisu, Hnědých slatí i [spálené]. Polovina (sličných?) božích služebníků padla pod arkonitovým kyjem. Ostatní se pokusili uprchnout. Bůh květin a nožů se však hněval. [následující dva řádky spálené/pravděpod. dodatečné poškození PF] Z [neznámý výraz – v překl. „města hlasů“, viz dodatek 4a] byly přivolány řetězy zkázy a spoutaly arkonitovi nohy. Démon klopýtl, upadl a zničil mnoho skirlských (domů?). Dál ale pobíjel válečníky kolem sebe, neboť se nehodlal vrátit do pekla bez boje. [Vyříznuto] z Oxu přišli skoleného démona otrávit. On však nezemřel. [Vyříznuto] přinesli červy, aby jej sežrali. On se však nedal pozřít. [spálené] otroci z Bouřlivého pobřeží a pustili se do práce s palicemi a [nečitelné]. A po dvou měsících arkonita přikovali.

Alan Campbell

Ani potom ho nedokázali zabít, a tak jej zahrnuli hlínou. Bůh květin a nožů přivolal velkou průtrž a očistil Pandemerii od [vyříznuto]. Leč ve svém hradu propadal chmurám, neboť jeho vojsko bylo rozdrceno. A arkonit pod zaplavenou zemí stále dýchal.

PROLOG

Zapomnění či otroctví Mořská mlha obklopovala starou galeonu déle, než kam sahala paměť posádky. Slaný vzduch zkroutil spoje a prkna, vyžral díry do palub a přepážek a proměnil vnitřek lodi v zatuchlý, plesnivějící brloh. Všechno ve tmě vrzalo a skřípalo, ze všeho kapala voda. Zhoubě neunikl ani trůn, na němž seděl vyzáblý Cospinol, a z kdysi nádherných rytin zbýval už jen tlející mulč. Starý bůh na sobě měl svou nejlepší zbroj, ale vrstvy ztvrdlých rudých krabích krunýřů již před tisíci let popraskaly a ztratily lesk a žádný nátěr ani lepidlo by jim nevrátily původní krásu. Křídla mu visela z ramen jako roztrhané šedobílé plachty, které kdysi poháněly jeho loď. Přes síť urousaných vlasů si prohlížel sekeru, již držel v ruce. „Můj pane?“ Ten postupný rozklad ho přivede do hrobu. Shnilostráž, jeho loď, stejně jako dřevěné toporo sekery v jeho pěsti, už sotva nesla vlastní váhu. Další století zkrátka nevydrží. Kosti jí ochably, kůže popraskala a provlhlými útrobami se jí teď prohánějí bytosti, jež tam nemají co pohledávat. Cospinol zvedl oči od sekery a nastražil uši, jestli neuslyší cupitání drobných nožek. „Můj pane?“ Klečela před ním mladá otrokyně a v rukou si svírala lem haleny. „Jsou tu tví bratři.“ Cospinol bez zájmu mávl rukou. Na chodbě před kapitánskou kajutou se zachichotalo děcko a vzápětí se kolem průchodu v nejbližší přepážce mihl stín. Starý bůh pozvedl sekeru. „Ten skrček mi leze krkem už dlouho,“ zavrčel. „Než bratři dorazí, chci jeho hlavu na

Alan Campbell

podnosu.“ Vstal z trůnu a vykročil za zdrojem hihňání. Pod botami pokrytými krunýři se mu prohýbaly desky. Jako dlaň širokou mezerou v rohu kajuty zahlédl o mnoho větší díru v trupu. Malý chlapec k ní vyšplhal a protáhl se do mlhy a hned nato jej následovalo švitořící hejno červených krabů. „Ten je kluk je snad pavouk, zatraceně,“ zamumlal Cospinol. „Jak může lézt pod lodí?“ „Má místo prstů háčky,“ odvětila otrokyně. „Háčky? Odkdy?“ Dívka pokrčila rameny. Bůh moří zabručel. „Za tímhle zamořením bude nějaké spiknutí. To by mi tak ještě scházelo, aby mí bratři přišli na to, že mi po lodi pobíhá nějaká mesmeristická havěť. Jak by to asi vypadalo?“ Otrokyně mlčela. „Ti parchanti se mě možná dokonce zkusí zbavit,“ pokračoval Cospinol. „Řeknou, že tu skrývám nepřátele, svolají hlasování a vykážou mě z mé vlastní říše. Sledují Bouřlivé pobřeží už stovky let, čekají právě na takovou záminku.“ „Zaměstnává je válka v Pandemerii, můj pane.“ Cospinol otevřel jedno ze zadních oken a vykoukl na záď a směrovku Shnilostráže. Nebylo vidět nic jiného než nejasné obrysy lešení, které obklopovalo celou vzducholoď, velký létající propletenec tyčí a lan, zahalený mlhou. Po jedné dřevěné vzpěře chvilku poskakoval racek a pak se vrhl dolů, roztáhl křídla a v kruhu sestupoval k pevnině hluboko pod lodí a lešením, až zcela zmizel v šedivé mlze. Zemi Cospinol neviděl, ale předpokládal, že se vznášejí někde na západ od Pandemerie. „Očividně je nezaměstnává dost,“ pronesl, „když svěřili vojska generálům z řad smrtelníků a vypravili se sem za mnou.“ S tím okno zavřel. „Krom toho, co může mrtvá holka vědět o válce? Ty nejsi z Pandemerie, že?“ Otrokyně sklonila hlavu. „Ne, můj pane, žila a umřela jsem v Hnědých slatích.“ Bůh přikývl. „V říši Hafeho. Zřejmě patříš k těm šťastnějším. Jen buď ráda, že je Pandemerie odsud daleko, děvče.“ Přešel na druhou stranu kajuty a prohlédl si hodovní tabuli pod záďovými okny: bílé lněné ubrousky, stříbrné podnosy,

Železný anděl

příbory, číše a svícny – všechno to bylo na jeho prostý vkus až příliš okázalé. Uchopil jeden nůž a podivil se, jak se otrokům podařilo dosáhnout takového lesku, pak si ale všiml, že podél čepele se jako vyrážka táhnou černé tečky. Pomalé zkáze neuniklo ani jeho nejopečovávanější stříbro. Za to mohla ta nekonečná mlha, ten bezútěšný slaný opar, do kterého Cospinol hleděl den co den a který se za okny valil i teď. Přesto se bůh neodvážil vystavit loď místnímu slunci. Ještě ne. Nato se vytrhl z úvah. „Kde bratři vězí? Co jim tak trvá?“ „Můj pane...“ Dívka sklonila bradu ještě níž k hrudi. „Tví bratři s sebou přivezli cosi z pevniny. Posádka to sem právě vytahuje. Tví urození bratři se rozhodli, že na to budou dohlížet z lešení.“ „Co přivezli?“ „Nevím, můj pane. Našli to v Pandemerii.“ To Cospinola zneklidnilo. Z té válkou zmítané země nikdy nevzešlo nic dobrého. Ať už Rys a ostatní objevili cokoli, bezpochyby to bude sloužit nějakému zlovolnému účelu. Povzdechl si, vykročil ke dveřím a služce naznačil, ať ho následuje. „Tak se na to půjdeme podívat.“ Vyšli z kapitánské kajuty a vystoupali po jednom ze záďových schodišť na nástavbu. Odtamtud bylo vidět na všechny horní paluby. Loď obklopovala mlha. Shnilostráž vyrobili v nebi jako ráhnově oplachtěnou galeonu určenou k plavbám po slaných mořích – nicméně vlny nerozrážela už déle než tři tisíce let. Scházel jí hlavní stěžeň: tvrdé dubové dřevo museli dávno použít na životně důležité opravy jiných částí lodi. Zbylé otrhané plachty nyní zplihle visely z hlavních ráhen na levoboku a na pravoboku, daleko od trupu. Aby se k nim lodníci dostali, museli lézt jako mravenci po kluzkém dřevěném mřížoví kolem lodi – a to bylo kvůli věčné mlze nebezpečné, neboť mezi trámy zel prázdný prostor a země byla až kdesi hluboko dole. Uprostřed lodi se pracovalo. Dva vyčerpaní členové po-

Alan Campbell

sádky se na levoboku opírali o kliky rumpálu a odpočívali a šest dalších zatím vytahovalo na palubu síť s nákladem. Tím byl jakýsi kulatý a kovově lesklý předmět, cosi jako obrovitá dělová koule – a soudě podle toho, jak s ním posádka zápolila, odpovídal obrovité dělové kouli i co do váhy. Cospinol se rozhlédl po bratrech, ale nikde je nenašel. Členové posádky na sobě měli stejnou podivnou směsici oblečení, v jaké umřeli. Kdysi to bývali námořníci, plavili se dole po mořích, pocházeli z Oxu, Merie a tuctu dalších lidských přístavů. Nyní se s výrazem zarputilého odhodlání v bledých tvářích snažili dostat kouli ze sítě. „Co to je?“ zauvažoval Cospinol nahlas. Shora k němu dolehl drsný smích. „Klíč k tvé svobodě, Cospinole!“ Bůh moří zvedl zrak a uviděl svého bratra Rysa, jak velkými bílými perutěmi rozkrajuje mlhu a slétá k němu na nástavbu. Nablýskaný ocelový kyrys se mu leskl jako čerstvě vyražené mince a v obnaženém šamšíru a dalších menších zbraních u stříbrného opasku se mu odrážel svit hvězd. Z ramen mu splýval plášť Bitevních růží, stejně rudý jako krvavá země, z níž rašily – a zrovna tak jedovatý. Bůh květin a nožů byl každým coulem vznešený válečník – a Cospinol ho za to nesnášel. Potom se z mlhy za ním vynořili ostatní: Mirith, Hafe a Sabor. Tito tři bohové si od staršího bratra udržovali uctivou vzdálenost: tlustý a zpocený Hafe v objemném brnění z mědi; zasmušilý šedovlasý Sabor v tmavé zbroji; chudák šílený Mirith ve směsici cínových plátů, kůže a křiklavého sametu, kterou dostal od Rysa. Jejich povahu jako by vystihovala i křídla. Kdyby vůl mohl létat, měl by rozpětí jako Hafe; naproti tomu Sabor připomínal havrana; a Mirith měl křídla křivá a ověšená malými rolničkami. Rys zlehka přistál na nástavbě. „Tenhle létající žalář mě nepřestává udivovat,“ prohodil. „Jak to děláš, že se ti ještě úplně nerozpadl?“ Vzhledem k tomu, jaká zvolil slova, se zjevně jednalo o urážku. Ze všech pěti přítomných bohů pouze Cospinol neměl moc opustit své sídlo. Kvůli tomu museli všichni za

Železný anděl

ním a Rysa to obtěžovalo. „Shnilostráž je odolnější, než se zdá,“ odpověděl Cospinol temně. „Stejně jako ty, bratře,“ opáčil Rys. „Vypadáš tak křehce, až si jeden říká, jak vůbec dokážeš stát bez pomoci, ale přesto tu před námi stojíš a vypínáš se do takové výše, že bych si tě spletl se sobě rovným.“ Hafe s mocným zaduněním přistál vedle boha květin a nožů a celá vzducholoď se najednou naklonila. Sabor se lehce snesl kousek za ně a pak s tichým zacinkáním rolniček a radostným výsknutím přistál i Mirith. Rys se ohlédl přes rameno a utrousil: „Nenech se zarmoutit, Cospinole, mrzáky jsem teď doslova obklopen.“ „Já nejsem žádný mrzák,“ ohradil se Hafe. „Tahle ubohá mrakoloď se s každým úderem tvého tlustého srdce houpe a otřásá,“ poznamenal Rys. „Už jen tvá přítomnost ji zřejmě pošle k zemi.“ Bůh špíny a jedů celý zrudl. „Přece za to nemůžu,“ zamručel, „že je tak vetchá. I hejno racků by ji roztrhalo na cucky.“ Mirith si zakryl ústa rukou, zahihňal se a vzápětí vysekl směšnou, šaškovskou úklonu. „Ale já mrzák jsem.“ „A ke všemu blázen,“ přisvědčil Rys. „Ovšem na tomhle létajícím vraku jsme zčásti kvůli tvé tajuplné předpovědi.“ Cospinolovi se nálada ještě zhoršila. Chtěl už odpovědět, ale vyrušil ho nějaký rozruch uprostřed lodi. Rysova záhadná kovová koule vyklouzla ze sítě, srazila jednoho lodníka na palubu a rozdrtila mu hruď. Námořník zmučeně zavyl a ostatní se z něj pokusili tu tíhu odkulit. „Opatrně s tou věcí,“ zařval Rys. „Třeba,“ naznačil Cospinol, „by byli o hodně opatrnější, kdybys nám vysvětlil, co to přesně je. Je to mesmeristická zbraň, že?“ „Mnohem víc než to,“ odtušil Rys. „Pojď, bratře.“ Sešli po schůdkách na širokou střední palubu. Zbytek posádky Shnilostráže zatím vysvobodil uvězněného druha a nyní skládal pod Rysovu kouli dřevěné špalky, aby se zase nerozjela.

Alan Campbell

Cospinol spatřil, že je složená z nepříliš přiléhajících kovových plátů, trojúhelníků a různoběžníků volně pospojovaných tak, že mezi nimi vznikla síť mezer připomínající popraskanou hlínu v korytu vyschlé řeky. Kov se matně leskl jako zašlý cín s olovem, ale každý plát byl pomačkaný a poškrábaný, jako by se koule dlouho valila drsným terénem. Pod škrábanci ještě bylo vidět téměř sedřené geometrické vzory. Rys přistoupil ke kouli a zlehka po jednom z těch kovových plátů přejel prstem, jako by opisoval nějaký záhadný, ezoterický obrazec. Potom na něj zatlačil. Cvaklo to a panel vyskočil jako na skrytých pantech. A objevila se za ním čísi tvář. Cospinol přistoupil blíž. Obličej se mu nejprve zdál lidský: stařena s vráskami, plochým nosem a slepýma bílýma očima. Potom ale otevřela ústa a odhalila černý hadí jazyk a tři žluté pahýly skleněných zubů. Znenadání zoufale zakvílela. „Zavřete tu kouli! Slunce nás hrozně pálí!“ „Tady žádné slunce není,“ zavrčel Rys. „Dokud ti nedám svolení mluvit, babice, budeš zticha.“ Cospinol vykulil oči. „Tys našel čarokouli?“ Rys přikývl. „Mí vojáci ji objevili po bitvě ve Skirlu. Tahle věc pozorovala boj pro svého pána.“ „Menoovi rasové ji budou usilovně hledat.“ „Jen ať hledají,“ odfrkl si Rys. „Teď je daleko mimo jejich dosah.“ Nato se opět ozvala čarodějnice v kouli. „Zrádní psi! Proklínáme syny Ayeniny. Ve Skirlu a Pandemerii jsme vdechly vaši krev a teď ji vydechneme v Hluboké bráně. Už nemáte, koho byste proti nám nasadili.“ „Ticho!“ Rys tasil od opasku nůž a bodl okýnkem do koule. Čarodějnice zavřeštěla a vyplivla na něj krev, krásný bůh ale jen zakroutil čepelí, zarazil ji hlouběji a kvílení umlklo. Cospinol sebou trhl a pak se od toho příšerného pohledu odvrátil. „Vidím, že pokud jde o přesvědčování, jsi pořád stejně rázný,“ řekl mladšímu bratrovi. „Ale co ta čarokoule

Železný anděl

znamená? Jak to, že si mesmeristé věří natolik, že chtějí napadnout Hlubokou bránu?“ Mirith se potrhle zachichotal. „Na druhé straně pekla není vše, jak má být.“ Roztančil se po palubě a cínové brnění na něm zachřestilo jako žebrácký plecháček. Rys si utřel z obličeje krev a sliny. „Mirith je všímavější, než se zdá,“ pronesl ke Cospinolovi. „Za jeho šílenstvím se skrývá bystrá mysl.“ Potom se na starého boha moří zadíval zachmuřenýma očima a pravil: „Ulcis je po smrti.“ To Cospinola zaskočilo tak, že se dokonce zasmál. „Po smrti?“ odfrkl si. „Zabili boha? Vyloučeno.“ „Je to pravda,“ trval Rys na svém. „Mirith měl v Hluboké bráně špeha, peklochodce jménem Thomas Scatterclaw. Ten se proplížil Bludištěm a potvrdil zprávy té čarodějnice. Po Ulcisově smrti zůstal druhý vchod do pekla bez ochrany. Teď se za ním shlukují vojska krále Menoy.“ Cospinol sykl. „Ale jak je to možné? Jak to, že byl náš bratr Ulcis tak nedbalý?“ zeptal se. „Jak mohl dopustit, aby mesmeristé dostali do tohohle světa vraha? Jak ho zabili?“ „Nezabili ho oni,“ opáčil Rys. „Bůh řetězů zemřel rukou vlastní dcery.“ „Vlastní dcery?“ Cospinol nevěřícně vytřeštil oči. „On měl dceru? A nechal ji žít?“ Bůh květin a nožů přikývl. „Kvůli jeho pošetilosti jsme všichni ve smrtelném nebezpečí. Bitva u Skirlu zdecimovala naše síly. Nemůžeme uvolnit tolik jednotek, abychom zastavili další útok mesmeristů. Portál pod Hlubokou bránou zeje dokořán a území kolem propasti nikdo nebrání. Z pekla se již vynořují éterické bytosti a pod rouškou krvavé mlhy se přesouvají do města na řetězech. Brzy budou následovat ikaratští tvaroměnci a hned po nich z Bludiště vystoupá celý zbytek mesmeristické hordy. Zničí Mrtvé písčiny stejně, jako zničili Pandemerii.“ Než Cospinol tento neradostný vývoj nějak vstřebal, Rys se opět obrátil k čarokouli. Čarodějnice uvnitř teď žalostně bublala, dusila se vlastní krví. Rys zavřel okýnko a otevřel jiný panel na vršku koule. Vykoukla z něj druhá čarodějnice: ještě ošklivější a starší než ta první. Z umrlčí tváře černé jako

Alan Campbell

spálený dub jí volně viselo jediné bílé oko. „Měj s mými sestrami slitování!“ zvolala. „Vraťte nás do pekla, synové Ayenini.“ Rys se zazubil. „Jen když mému bratrovi řekneš všechno, co víš.“ „Všechno jsme už řekly,“ zaskučela babizna. „Řekni to jemu.“ Baba zaúpěla. „Náš pán staví druhého arkonita, ještě většího a silnějšího, než byl ten první. Bude stvořen z kostí a železa, připoután k duši mocného archóna a bude moci vyjít na slunce a svobodně kráčet po nezkrvavené zemi.“ Tvář se jí zkroutila v ohavném šklebu. „Rozdrtí zbytky vašich vojsk jako mravence!“ Rys se do ní pustil nožem. Ani na chviličku se nepřestal usmívat. Než pohledný bůh s čarokoulí skončil, docela se zadýchal. „Doteď byli mesmeristé uvěznění na Pandemerii,“ pronesl, „protože zkrátka moc dlouho nepřežijí, nečerpají-li sílu z krve. Aby se pekelná stvoření udržela v tomto světě, musejí kráčet po rudých bojištích či po zemi, kterou již prostoupily Menoovy krvavé mlhy. Ale tihle arkonité...“ Zaťal pěsti. „Nedokázali jsme zabít ani toho prvního, Cospinole.“ „A až z pekla vyleze druhý,“ dodal Cospinol, „ztratíš vládu nad tímhle světem.“ „My všichni ztratíme vládu svými říšemi,“ odtušil Rys. Ale nebyla to pravda. Cospinol neměl bohatství ani království jako čtvero jeho bratrů. Už tři tisíce let byl vězněm v této práchnivějící lodi a halil se do mlhy, aby se ochránil před zničující silou slunce. Podobně uvězněný byl pouze Ulcis, nejstarší ze všech synů bohyně Ayen – skrýval se pod zemí a sbíral duše pro Rysovo vojsko. Avšak teď byl Ulcis mrtvý a Cospinol se stal posledním nesvobodným bohem. „Co se stalo s Ulcisovými rezervisty?“ zeptal se. „S hordami, které získal z Hluboké brány?“ Přistoupil k nim Sabor. „Jejich těla jsme ztratili,“ odpověděl. „Mesmeristé už použili jejich krev k vlastním účelům.“ Bůh hodin měl všechno šedé: pokožku, peří, vlasy, dokonce i oči. Vyčíst něco z jeho tváře beze známky stínu vyžadovalo

Železný anděl

jistou trpělivost a soustředěnost. Nebylo divu, že se Sabor rozhodl nosit černou: jediný barevný kus oblečení by mohl cizí oči rozptýlit, a tedy odsoudit jakoukoli konverzaci k nezdaru. Mdlým, autoritativním tónem dodal: „Nicméně duše jeho rezervistů v tomto světě zůstaly.“ Cospinol se zamračil. „Jak to?“ „Ulcisova dcera otcovu krev neprolila. Pouze přemístila její podstatu.“ „Zkrátka toho tlustého pitomce vypila,“ potvrdil Rys. Cospinol si nemohl nevšimnout, že se mu v očích spokojeně zablýsklo. Pakliže synové matky bohyně někdy znovu ovládnou nebesa, díky Ulcisově smrti bude Rysa dělit od trůnu už jen Cospinol – a tato myšlenka starého boha moří náhle znepokojila. Hafe si bouchl pěstí do měděného kyrysu. „Vy parchanti pořád jen melete pantem,“ zahučel. „Kdy se najíme?“ Cospinolovi otroci začali na kapitánovu tabuli nosit tác za tácem: umrlčí kraby z Gobeské zátoky a dušené kelluty z Oxu; olihně a sépie a mísy růžových krevet. Bůh slané vody a mlhy pro tuto příležitost vybral ze svých spíží to nejlepší, teď ale chuť k jídlu neměl. Zatímco jeho bratři jedli a klábosili, Cospinol zadumaně mlčel. Ulcis zemřel, jeho armáda byla ztracena a jeho předčasný skon otevřel Menoovým hordám druhou cestu z pekla. Rysova vojska byla u Skirlu zdecimována. Přeživší válečníci uprchli do Coreollisu v zoufalém pokusu ubránit tuto tvrz před mesmeristickými útoky z Rudé cesty. I kdyby bůh květin a nožů mohl postrádat dost jednotek, aby jim nějak pomohl, dorazily by do Hluboké brány včas, aby tento nový vpád zastavily? Cospinol o tom pochyboval. Už mu začínalo docházet, proč ho bratři doopravdy navštívili. Rys plivl na jednu ze služek. „Tohle by nežral ani pes,“ prohlásil. „Přines nám něco jedlého. Třeba mísu dušeperel, které tvůj pán shromažďuje.“ Služka se uklonila a odchvátala, ani se na Cospinola nepodívala. Mirith se zahihňal.

Alan Campbell

„Mísy duší. To bude lepší než tenhle hnus. Mrtví neumějí vařit.“ Hafe souhlasně zabručel, aniž by zvedl hlavu od podnosu s úhoři, které právě pojídal. Sabor se na Rysa letmo podíval a potom rychle sklopil zrak ke svému tácu, ale Cospinol v jeho šedých očích i přesto postřehl temný výraz nelibosti. Rys odložil vidličku. „Tví otroci jsou příšerně pomalí,“ řekl Cospinolovi, „a celá tahle vzducholoď páchne mrtvolami, racčími hovny a solí. Pověz mi, bratře, tebe život v takové bídě baví?“ „Přežívám.“ „Ale nelze to označit za život,“ podotkl Rys. „Neunavuje tě už bloumat po obloze jako sup a sbírat duše, o které my nestáli? Nechtěl by ses raději plavit na skutečné lodi po skutečném moři? Určitě toužíš ucítit zase slunce ve tváři, vítr ve vlasech. Nechtěl bys stát po boku bratrů jako jim rovný?“ Cospinol mlčel. Služka se vrátila s malou mísou plnou dušeperel. Malinké skleněné kuličky se v šeru slabě třpytily a spirálky a smyčky vyryté do jejich povrchu se napohled svíjely jako nitky temnoty. Cospinol se pokusil nedat najevo zděšení – nemohl si dovolit takhle rozhazovat, přijít o tolik těžce vydobyté moci. Ale neodvážil se Rysovi vzepřít. „Konečně pravé jídlo,“ prohlásil Rys. Nabral si hrst drahocenných kuliček, nasypal si je do úst a posunul misku k Hafemu. Tlustý bůh spořádal skoro všechno, co zbylo, a pak misku přistrčil Saborovi. Bůh hodin řekl: „Ne, díky.“ „Ty odmítáš moc?“ podivil se Hafe. „Není to tvoje moc, nepřísluší ti, abys ji nabízel,“ odvětil Sabor. Rys si odfrkl. „Ten prapodivný smysl pro čest Sabora jednou zničí. Jeho šermíři dokonce na bojišti dorážejí raněné mesmeristy, namísto aby je nechali pomalu trpět, jak si zaslouží.“ Kývl na Hafeho. „Cospinol si přece dokáže opatřit další perly. Pošli zbytek Mirithovi.“ Mirith uchopil mísu do obou rukou a vysypal si ji do úst.

Železný anděl

Potom se zachichotal a zatřepal křivými křídly, aby rozezvonil rolničky. „I ty duše chutnají po slané vodě.“ „A dost!“ Cospinol se zvedl a provrtal Rysa očima. „Tady jsem pánem já,“ zasyčel. „A na palubě této lodi mi budete prokazovat úctu.“ Útlá hruď pod krunýřovým kyrysem se mu ztěžka zdvihala. „Mluvíte o arkonitech a padlých bozích a novém nebezpečí, které hrozí vašim silám ze západu. Máte mě za hlupáka? Nepřiletěli byste sem, kdybyste nepotřebovali pomoc. Ale tomuhle tématu se vyhýbáte a vysmíváte se mi u mého vlastního stolu.“ Rys odstrčil židli a vstal. Vlepil Cospinolovi políček. Starý bůh ucouvl, tvář ho pálila. Otroci se zarazili a pískání v Cospinolových uších ustoupilo hlubokému tichu. Všichni ho sledovali. „Vypadněte,“ rozkázal Rys otrokům. A oni poslechli. Bůh květin a nožů přešel k oknům a vyhlédl do mlhy. „Ten výlev ti odpustím,“ pronesl konečně. „Uvědomuji si, že se ti tu nežije lehko, Cospinole... hniješ v této lodi jako vězeň, chybí ti svoboda, kterou jsme si my čtyři vybojovali.“ Téměř se mu podařilo působit velkodušně. „Ale já jsem nyní připraven ti pomoci to všechno změnit. Chtěli bychom, aby ses k nám přidal jako nám rovný – abys měl tu čest stát po našem boku a čelit pekelným vojskům.“ Jak velkorysé. Cospinola píchlo ve tváři. Ucítil v hrdle žluč, nic však neřekl. Rys pokračoval: „Zaútočit na nebeské brány a dobýt zpět naše právoplatné dědictví budeme moci až po tom, co se vypořádáme s mesmeristickou hrozbou tady na Zemi.“ Usmál se. „Nejdřív však musíš prokázat svou cenu. Tato válka s peklem ohrožuje všechno, čeho jsme doposud dosáhli. Od doby, kdy naše matka Ayen potlačila naši vzpouru v nebi, jsme se museli vydrápat ze samého okraje zapomnění. Náš otec Iril byl roztříštěn a jeho kusy roztroušeny po Bludišti. Myslíš, že ten nám pomůže?“ Rys zavrtěl hlavou. „Irilovo zničení poskytlo tomu povýšeneckému králi Menoovi příležitost začít si říkat Pán Bludiště.“ Přesypával v dlani mušle ležící na tácu a znechuceně na-

Alan Campbell

krčil čelo. „A teď už v pekle není místo. Mesmeristé musí své krvavé Bludiště rozšířit o tento svět.“ Hluboce vzdychl. „Pokud Menoovy příšery zvítězí, čeká lidstvo stejné zapomnění, v jaké chtěla Ayen uvrhnout nás.“ „A když zvítězíš ty,“ odvětil Cospinol, „čeká je otroctví.“ „Což je jistě příjemnější vyhlídka.“ Cospinol zaskřípal zuby. Rys na něj chvíli hleděl a nakonec pokrčil rameny. „Až zvítězíme, můžeš mít otroků, kolik chceš. Klidně je i můžeš nechat žít. Jenom se s nimi nerozmnožuj – neopakuj tutéž chybu jako Ulcis. Jeden nespoutaný polobůh v našem světě zcela stačí.“ „Nikdy to nebyl náš svět,“ podotkl Cospinol. Na to Rys neodpověděl. „Vydej se se svou lodí do Hluboké brány,“ řekl. „A zavři ten nový portál, než se tam mesmeristé začnou příliš roztahovat. Až upřou pozornost k městu na řetězech, přestanou posílat démony do Pandemerie. To bude naše nejlepší šance mesmeristy napadnout a zahnat zpátky do pekla.“ Cospinol si posměšně odfrkl. „Od tebe to zní tak prostě, Ryse. Ale čekáš, že dám v sázku vlastní život, abych zajistil svobodu tobě, a přitom tu sám zůstanu uvězněný? Co mi můžeš nabídnout? Nejasný příslib vzájemné jednoty? Sotva mesmeristy porazíme, zradíš mě.“ „Dal bys přednost zapomnění?“ „Pakliže je mi souzeno zemřít na této lodi, alespoň zemřu s vědomím, žes neuspěl.“ Rysovi se najednou zaleskly nože u opasku. „My ti ale chceme nabídnout prostředky k tomu, aby ses osvobodil.“ Cospinol přejel očima mezi bratry, od Rysových tvrdých očí k Mirithovu uslintanému šklebu; od Hafeho zpoceného zvrásněného čela k Saborově temné, vážné tváři. Jak může komukoli z nich věřit? I tak ale řekl: „To mi vysvětli.“ Nato se Sabor zvedl od stolu. „Ulcis hodoval tři tisíce let,“ pronesl. „Nasbíral dost moci, aby opustil propast, než však svůj útěk uskutečnil, byl zavražděn. Všechny duše z jeho žil přešly na jeho dceru Karneval. Vypiješ-li její krev, získáš dostatek síly na opuštění Shnilostráže.“

Železný anděl

Cospinolovi se zrychlil tep. Že by se zmocnil duší za tři tisíce let? Jestli Sabor nelhal a on tu dívku polapí a vypije, konečně unikne z vězení. Znovu ucítí na tváři slunce. „Mohla by tě k ní dovést ta čarokoule,“ pravil Rys. „Dávám ti ji darem.“ Mirith se zahihňal. „Pozor na lži, Cospinole.“ Rys se k postiženému bohovi otočil a v pěsti se mu rázem objevil stříbrný nůž. „Nepokoušej mě, Mirithe. Až příliš spoléháš na to, že tě ochrání ta tvá hloupá tvářička.“ Choromyslný bůh před nožem ucukl. Přepadl i s židlí na zem a udělal kotoul vzad. Zaskřehotal a zastavil se na zadnici. Hafe vybuchl smíchy. Rys se obrátil zpátky ke Cospinolovi. „Proč bychom se zrazovali, když vzájemná spolupráce bude ku prospěchu nám všem?“ zavrčel. „Zavři průchod pod Hlubokou bránou a my porazíme nepřátele v Pandemerii. Zabij to děvče, načerpej její moc a vylez z tohohle prohnilého krunýře. Potom se k nám přidej jako rovný k rovným.“ Rovný k rovným? Jako tady chudák Mirith? Vtom si bůh moří uvědomil, jak moc ho Rys potřebuje. Útok druhého arkonita jeho vojska neustojí; mladší bratr neměl na vybranou a musel mu jako odměnu za pomoc nabídnout sílu poloboha. „Ta dcera... Karneval,“ řekl, „už zavraždila jednoho boha a bude teď o mnoho mocnější.“ „Je divoká a není cvičená,“ navázal Rys. „Rozhodně se nevyrovná tomu tvému otrokovi...“ Ukázal na podlahu. „Barbarovi, co táhne tuhle loď. Jak mu říkáš?“ „Kotva.“ Hafe se rozřehtal, ale Cospinol si ho skoro nevšímal. „Ty navrhuješ, abych ho použil jako zabijáka?“ „On už to je zabiják,“ odvětil Rys. „Kolik lidí pro tebe už zabil? Sto tisíc? Půl milionu?“ „Ještě víc.“ Hafe, bůh špíny a jedů, se uchechtl. „Půl milionu duší!“ Bouchl si pěstí do obrovského měděného kyrysu. „A já že jsem lakomec! Při kozlích koulích, tenhle lidský otrok pozřel víc duší než Bludiště.“

Alan Campbell

„Pravdu díš,“ přisvědčil Rys. „Zatímco my shromažďovali legie, abychom se osvobodili z Ayeniných pout a vybojovali si v tomto světě vlastní království, náš bratr vložil velkou část moci do jediného smrtelníka.“ Zadíval se na Cospinola přimhouřenýma očima. „A sám přitom zůstává slabým vězněm na palubě vlastní lodi. Zdá se, že svého mazlíčka krmil těmi nejvybranějšími lahůdkami.“ Cospinol svěsil ramena. „Jde o váhu,“ vysvětlil. „Umrlci... Beru si jejich duše, ale mrtví odmítají opustit loď. Drží se lan, stěžňů a ráhen, bloumají po palubách a pronásledují mě. Házím je přes palubu, vždycky s řevem sletí dolů, ale potom se vrátí. Každá další mrtvola Shnilostráž zpomaluje, a tak můj barbar z Bouřlivého pobřeží potřebuje víc a víc síly, aby loď utáhl. Musí dostávat svůj díl duší, jinak bych zůstal bezmocně stát.“ Povzdechl si. „Ayen mi vězení vybrala chytře.“ „Matčina prohnanost byla patrná z vězení, která přichystala nám všem.“ Rys blýskl zuby. „Avšak my čtyři se už dávno osvobodili, zatímco ty tu pořád vězíš a umíráš hlady.“ „Neumírám,“ zavrčel Cospinol. „Ale jsi vězeň.“ Bůh květin a nožů se k němu nahnul blíž. „Otrok.“ Cospinol propadl beznaději. Rys měl pravdu: byl otrok, stejně žalostný jako ten kluk s hákovými prsty, co prolézal práchnivějícími útrobami jeho lodi. Tenhle létající vrak mu nenabízel žádnou budoucnost. Ale s pomocí mesmeristické čarokoule by mohl najít sílu, která by ho odsud vysvobodila... „Udělám to,“ prohlásil konečně. „Vydám se do Hluboké brány a zavřu ten portál. Zabiju to děvče a vrátím se do Coreollisu.“ Ať už se teď stane cokoli, Cospinol spojil svůj osud s osudem lidstva: pakliže selže, mesmeristé ho uvrhnou do zapomnění; a když uspěje, stane se Rysovým otrokem. Aby skutečně získal svobodu, bude muset porazit jak nepřátele, tak vlastní bratry. Rys zřejmě něco vyčetl z jeho výrazu, neboť ucedil: „Ať tě ani nenapadne mě zradit, bratře.“

Železný anděl

Cospinol si přiložil ruku k pálící tváři. Trouchnivějící loď zavrzala a zachvěla se. Bůh moří ucítil její nemyslitelnou tíhu, legie mrtvých, kteří se drželi kluzkého dřeva, a představil si svého otroka, jak hluboko dole kráčí po zemi a všechno to vleče. Pokud bude Shnilostráž moci opustit Cospinol, dočká se svobody i Kotva. „Tvůj barbar je silný,“ řekl Rys. „Ale i on by pod náporem našich spojených vojsk padl.“ Cospinol se v duchu usmál. To jsi toho parchanta ještě neviděl bojovat.

První část

MRTVÉ PÍSČINY

1 Strašidelný cirkus Miny Greeneové Z okna pokoje v hostinci sledovala Rachel Haelová, jak si malá ﬂotila rybářských člunů razí v ohybu řeky cestu kolem prámu. Nad touto tlačenicí se míhali rackové a jejich výkřiky zněly jako drsný smích, další ptáci pak hřadovali na ráhnech a užívali si pozdně odpolední slunce. Větší plavidlo vezlo pískovec z lomu v Břidlicovém lese, dvacet mil proti proudu Coyle. Čluny byly místní a plavili se na nich neřádi s loupežnými úmysly. Rachel viděla, že využívají stejnou taktiku, jakou uplatnili včera ráno na prám z dalamoorského paláce. Dalamoorský kapitán a jeho muži se na zádi nechali tak unést řvaním na zdánlivě nešťastné rybáře zodpovědné za zácpu na řece, že si vůbec nevšimli malého chlapce, který vylezl z vody a vplížil se do kormidelníkova stanu. Nyní Rachel sledovala, jak se včerejší události opakují. Kvůli všemu tomu halasnému zmatku, pokřikování, nadávání a mlácení bidly do trupů nikdo nepostřehl mladého plavce, jenž se na zádi prámu vytáhl přes štítnici. Rozběhl se do kormidelny a vzápětí se opět vynořil, vyrazil zpátky ke kraji paluby a cestou si nacpal do voskovaného tubusu nějaký svinutý papír. Rachel věděla, že jde o kapitánovo obchodní oprávnění. Jakmile prám přistane, nepotrvá dlouho a zloději za ně začnou požadovat výkupné. A ať už bude jakkoli vysoké, kapitán ho bude muset zaplatit, jinak by ho mohla čekat odtínačova spravedlnost a jeho vražedné představení – neboť Legie zavedla v Písečném přístavu stanné právo. Vzhledem k tomuto novému a přísně vynucovanému řá-

Alan Campbell

du se místní zloději a hrdlořezové začali věnovat mimo jiné i vydírání a vymáhání. Konec konců, obyvatelé Písečného přístavu se snažili vytěžit z každé situace co nejvíc. Skutečnost, že ve městě bylo tolik chrámových zabijáků, Rachel zneklidňovala. Vyměnila koženou zbroj za plášť a sandály s dřevěnou podrážkou, dokonce si jako místní ženy vpletla do vlasů korále, ale i přesto její bledá pleť a uhrančivé zelené oči stále přitahovaly zvědavé pohledy mužů, kteří tuto pouštní osadu obývali. Bylo vidět, že sem nezapadá. Ať se snažila, jak se snažila, pořád vypadala jako vražedkyně z Legie, přesně jako zabijáci, kteří jí právě šli po krku. Dill pochopitelně nemohl vycházet z pokoje ani se ukazovat u okna. Rachel měla velké štěstí, že se jí ho vůbec podařilo bez povšimnutí propašovat do středu Písečného přístavu, teď ale nemohla riskovat, že ho někdo odhalí. Podívala se na postel, kde její přítel dosud spal. Ležel na břiše, křídla složená na zádech jako hustý péřový plášť, a na sobě pořád měl rozedranou kroužkovou vestu, jež ho stála život. Na zemi u lůžka ležel meč a na zlatém jílci se lesklo ranní slunce. Prám dole na řece se zatím přibližoval k jednomu pontonu na hluboké vodě, na němž čekali dva hodnostáři Legie připravení prohlédnout náklad. Kapitán je vesele pozdravil. Chrámoví zabijáci v černé kůži mu neodpověděli a dál stáli bez hnutí. Za kotvištěm se Písečný přístav zvedal ve vrstvách hnědých vepřovicových příbytků, připomínajících amﬁteátr postavený kolem ohbí řeky Coyle. Nad natěsnanými domy a ulicemi visel řídký příkrov kouře ze spalovaného trusu, jehož puch téměř přebil odér vařených ryb a krabů, který se linul z přístavních jídelen. Davy lidí na Handlovém vrchu se proplétala jednotka legionářů a žádný si nevšímal zaníceného volání prodavačů. Rachel mimoděk ucouvla od okna, ale pak se zarazila. Zabijáci byli příliš daleko, než aby ji poznali. Někdo zaklepal na dveře, nejdřív třikrát a rychle nato dvakrát: znamení Rachel poznala okamžitě. Šla hostinskému otevřít. Olirind Meer přinesl podnos obtížený džbánem vody, kusem chleba a dvěma miskami studené mléčné rybí polévky

Železný anděl

a postavil ho na stůl u okna. Byl to snědý mužík a pocházel z malé vesnice – sotva větší než obchodní stanice – na severovýchodním okraji Mrtvých písčin. Vlasy a obočí měl černé jako havraní křídlo a jeho pleť měla odstín amaridové kůry: v žilách mu kolovala krev nomádů. „Další den bez placení,“ prohodil vesele a vycenil drobné bílé zuby v úsměvu. „A já si toho velice cením,“ odvětila Rachel upřímně. Meer je schovával před Legií už skoro týden, přestože jí došly peníze po prvních dvou dnech. „Zaplatím, hned jak to půjde,“ dodala. „Ále.“ Majitel hostince to odbyl mávnutím ruky. „Můžete tu zůstat, jak dlouho bude potřeba. Přátelství znamená pro Ban-Hešeta víc než zisk. My naše čestné dluhy na rozdíl od těch místních rychloprsťáků splácíme.“ Rachel se s Meerem seznámila po rvačce v Duté hoře, kde ubila jednoho hlubokobranského pravidelného vojáka do komatu za to, co prováděl zajatým domorodkyním. Jednou z nich byla Meerova manželka. „Jak je na tom anděl dnes?“ zeptal se hostinský. „Skoro stejně,“ opáčila Rachel. „Chová se tiše, mrzutě, vyhýbavě. Myslím, že se svým způsobem snaží vyrovnat s tím, co se stalo.“ Sjela ke spícímu příteli očima. „Nevím, jestli se z toho někdy úplně vzpamatuje.“ „Archóni něco vydrží,“ poznamenal Meer. „Věřte v Prozřetelnost. Ten kluk se nezbláznil a v něco takového by většina lidí po návštěvě pekla nemohla ani doufat. Až bude připravený, zase se rozmluví.“ Za Dillův současný stav byla zodpovědná Rachel. Pomocí andělského vína ho vzkřísila z mrtvých a vytáhla jeho duši z Bludiště, potom ho ale přinutila, aby na ně vzpomínal. Pošetilým vyptáváním vynesla na světlo množství bolestivých vzpomínek a ty chlapce nyní trýznily. „Nesmíte se pořád obviňovat,“ řekl Meer. „Musíte tu řešit hromadu jiných věcí.“ Zaváhal. „Vzducholodě každý den přivážejí další a další legionáře. A Legie vypsala za vaše dopadení velkou odměnu. Už si nemůžete jen tak chodit ven.“ Někdejší vražedkyně přikývla. Neměli by v Písečném přístavu prodlévat tak dlouho, Dill však potřeboval jíst a od-

Alan Campbell

počívat, potřeboval čas na zotavení ze svých muk, a Rachel nevěděla, kam jinam jít. Mrtvé písčiny byly k cestovatelům naprosto nemilosrdné a v kmenových vesnicích dodnes chovali k lidem z města na řetězech odpor. Olirind Meer zůstával jedním z mála, komu mohla věřit. Karneval, zjizvený anděl, si odplivla a bez rozloučení je opustila, když jí oznámila, co má v plánu. Navzdory tomu, že spolu prošly nejedním nebezpečím, Rachel odchod bývalé nepřítelkyně nemrzel. Karneval byla nepředvídatelná a její úmysly byly pořád podezřelé. „Mám vzadu další pokoj.“ Meer si navlhčil rty. „Je o něco menší a tmavší, nemá okna a tak, ale je útulnější a... tajnější. Tolik by nehrozilo, že si vás někdo všimne, že se někdo začne vyptávat. Jestli mám volno tady, se mě ptal už tucet lidí. Někteří z mých lepších zákazníků mají o tenhle pokoj velký zájem, chápete? Líbí se jim, jaký je odsud výhled.“ Rachel se výhled líbil taky. Mohla sledovat, kdo do podniku vchází. Výměna za stísněnou celu bez oken ji moc nelákala. „Překážíme vám tady, Olirinde?“ zeptala se. „Nechtěla bych, aby vám kvůli nám klesly tržby.“ „Ne, ne, ne,“ odpověděl mužík. „Tržby jsou v pořádku. Nelamte si s tím hlavu. Jde mi jen o vaše bezpečí.“ Rachel si ale všimla, že poslední dobou se Meer chová jinak než předtím. S každým dnem ve veselých poznámkách čím dál častěji naznačoval, že jeho ﬁnanční situace je choulostivá, že má zodpovědnost vůči pravidelným zákazníkům a velice ho těší, že může svůj dluh dvěma uprchlíkům splatit tak, že je ubytoval v nejlepším a nejdražším pokoji na jižním břehu. Rachel začínala docházet k závěru, že ten dluh už považuje za splacený. Vypovídala o tom přinejmenším skutečnost, že v polévce, kterou jim nosil, bylo stále méně a méně rybího masa. Možná mu v žilách koluje nomádská krev, ale v srdci se už stal obyvatelem Písečného přístavu. „Nechte nás tu ještě pár dní,“ požádala. „Potom už vám přestaneme překážet nadobro.“ Meer zabručel. „O tom nechci nic slyšet. Ať se kluk dá do kupy svým tempem.“ Opět se zazubil a zamířil ke dveřím.

Železný anděl

„Neodbytné hosty budu dál odrážet s neústupností, která mě tak proslavila. Nechte si chutnat.“ „Díky.“ Jakmile odešel, Rachel donesla jednu misku s polévkou k posteli a jemně zacloumala mladým andělem. „Dille?“ Anděl otevřel oči a vylekaně ucukl. Potom si zřejmě uvědomil, kde je, a zklidnil se. „Zdál se mi hrozný sen...“ hlesl a prohrábl si zplihlé vlasy. „Ten samý?“ zeptala se. Přikývl. „Zdálo se mi, že jsem tenhle pokoj. Místo kůže a kostí jsem měl stěny, místo očí okna. Krev mi proudila dřevěnými žílami v podlaze. Nervy... Cítil jsem, jak mnou chodíš, a...“ Zvedl k ní zrak a bílé oči mu zešedly. „On tu byl Meer?“ „Právě odešel.“ Dill si dlouho hleděl na ruce. „Zdálo se mi i o něm.“ „O tom mesmeristovi?“ „Byl vně pokoje, vně mě, ale hledal, kudy by se dostal dovnitř. Neviděl jsem ho, ale vždycky, když jsem vykoukl oknem, všiml jsem si něčeho divného: domu, který tam předtím nestál, nového pontonu v přístavu, zkrouceného stromu. Rostou v Písečném přístavu vůbec stromy?“ „Ne,“ odtušila Rachel. „A žádný tam nestojí ani teď. Byl to jenom sen.“ Od té doby, co se Dill vrátil z pekla, ho noční můry trápily nepřetržitě. Zdávalo se mu, že se proměňuje ve své okolí, ať už se jednalo o pokoj v Písčitém přístavu, zkamenělý palouk či písčitou dolinu v Mrtvých písčinách. A pokaždé poblíž číhal tvaroměnec přestrojený za součást širšího prostředí. Dill mu začal říkat mesmerista, sám ani nevěděl proč. „Musíš se najíst.“ Rachel mu podala misku a při tom si všimla, že v ní není téměř nic jiného než mléko. „A měli bychom pomalu uvažovat o odchodu. Nevím, jak dlouho ještě můžeme Meerovi věřit.“ Dill se tvářil přepadle. „Kam půjdeme?“ „Co nejdál od Legie. Před dvěma týdny vyplula z Clune misijní loď Heroldův hlas a zítra by měla dorazit do přístavu.

Alan Campbell

Když tu teď platí stanné právo, dost možná to bude poslední chrámová loď, co vypluje na Žluté moře. Misionáři mají osadu ve vesnici jménem Baske, sto dvacet mil východně od Říční delty. Jestli nás tam Herold odveze, budeme v bezpečí.“ „Před Legií nás ochrání kněží?“ „Možná ochrání tebe,“ odvětila Rachel. „Sice jsi uprchlík, ale pořád jsi anděl a nedovedu si představit moc hlubokobranských kněží, kterým by se líbilo, jaký vliv Legie v poslední době získala.“ Na chvilku se zamyslela. „Ano, určitě tě ochrání.“ „Ale co ty?“ Někde nad nimi začala hučet vzducholoď. Rachel se do toho zvuku na chviličku zaposlouchala, pak ji ale zaujal jiný, bližší: hlomoz venku na ulici. Vrátila se k oknu. Po nábřeží před hostincem drkotal pestrobarevný vůz tažený volem. Měl rudou střechu a žluté laťkové stěny a pyšnil se koly s křiklavě zelenými a zlatými paprsky. Na bližší straně vozu stálo zdobným písmem: „Magický cirkus Miny Greeneové: uvidíte všechny Irilovy ohavné příšery!“ Kolem vozu se strkali zvědavci, kteří ho následovali do středu města. Rachel pochopila, že se musel vylodit z prámu na některém z mol na hluboké vodě, jež se nacházejí mimo dohled, za přístavním poloostrovem. Zvláštní. Tato mola obvykle používají pouze hlubokobranští vojáci, když po proudu přivážejí jednotky z odlehlých kotvišť pro vzducholodě. Že by sem ten vůz dopravila vzducholoď? Nebo se v přístavu pro vzducholodě pouze stavil pro náklad? Potom si Rachel všimla oznámení připnutého na zadní straně vozu a zatajila dech. Dnes večer uvidíte hladového proměnlivého démona až z Bludiště! Zástup zvědavců nadšeně švitořil. Před vozem pobíhaly skupinky bosých dětí a všechny vřískaly, tleskaly a vzájemně se proháněly. Rachel si sedla do okna a dívala se, jak se dřevěný vůz šine po klikaté cestě do kopce za nábřežím u hostince a následně mizí v propletenci uliček kolem Trhového náměstí. Pocestní kouzelníci a přehlídky příšer nebyly v Píseč-

Železný anděl

ném přístavu něčím zcela neznámým. Z Clune a Dalamooru občas přijížděli takzvaní šamani a čarodějové s opravdovou přehršlí znepokojujících objektů naložených v zavařovacích sklenicích. Rachel však ještě neviděla nikoho, kdo by o sobě prohlašoval, že vlastní démona. A ke všemu tvaroměnce? Vzhledem k načasování a spojitosti s Dillovými opakujícími se sny se zřejmě nejednalo o pouhou souhru náhod. „Jdu ven,“ oznámila. Ale anděl už zase spal. Než došla na Trhové náměstí, slunce zapadlo za nízké domky a nebe zářilo jako šupiny zlaté ryby. Žena, která s vozem přijela, měla všechno téměř nachystané a uprostřed náměstí, hned vedle vozu, již stálo jednoduché jeviště z karmínových desek. Na hnědé dlažbě kolem něj se shromáždil menší dav a další lidé postávali opodál, ve stínu okolních domů. Jiní obyvatelé Písečného přístavu zase seděli na prazích a popíjeli fíkové víno a při okrajích čtvercového prostranství, ve škarpách, kde hnilo ovoce z pravidelných trhů, bzučely mouchy. Majitelka cirkusu si očividně zavolala z obecenstva dva statné muže, aby vyložili z vozu velkou krabici, a sama stála stranou a hladila psíčka, kterého držela v náručí. Dvojice pomocníků na její pokyn vystoupala s bednou po několika schůdcích na pódium. Rachel se mimoděk rozhlédla po divácích a zapátrala v davu po možných kapsářích, potom si ale vzpomněla, že stejně nemá peníze. Usmála se a opět obrátila pozornost k připravované podívané. Cirkusačka byla mladá a štíhlá a přes útlá ramena se jí v hustých vlnách mohutně valily tmavě hnědé vlasy. Podle oválné tváře a tmavých očí zřejmě pocházela z Dalamooru, pleť ovšem měla světlejší než většina obyvatel severní pouště. Oděná byla do zářivých, až křiklavých duhových šatů ozdobených skleněnými korálky. Jakmile pomocníci postavili krabici na jeviště a sami slezli, žena odložila štěně na stupačku vozu a pak se obrátila a zvedla ruce, aby utišila diváky. „Vítejte,“ zvolala vesele. Mluvila s hlubokobranským přízvukem. „Jmenuji se Mina Greeneová a přivážím vám do Pí-

Alan Campbell

sečného přístavu magii, děs a úžas! Pakliže vás to, co tu teď ráno uvidíte, ohromí, nezapomeňte se o tom zmínit rodině a přátelům. A pokud vás to zhnusí či vyleká, řekněte jim to taky. Zkrátka o tom všem povězte.“ Dav zahučel smíchem. „A po setmění se prosím vraťte, neboť to, co spatříte, je pouze malá ukázka mého cirkusu. Zcestovala jsem při hledání obludností celý svět a ještě dnes večer vám je ukáži.“ Znělo to, jako když dítě čte předem připravený text. „Mám tu duchy, bludištní přízraky lapené v jantaru a mrtvoly nepředstavitelných démonů z nejtemnějších hlubin pekla, dokonce i kosti bohů a kamenných monster z podzemí.“ Jeden z diváků zahulákal: „Jo, tohle všecko jsme viděli už vloni,“ čímž spustil další vlnu smíchu. Mina Greeneová se zamračila a dupla si. „Ano, viděli jste sešité tvory... padělky. Sklenice s dětmi mořských a pavoučích lidí, naložená telata. Viděli jste všechno, že?“ Zřejmě si uvědomila, že se nechala příliš rozčílit, a zkusila se ovládnout. „Dnes ale spatříte opravdové příšery – žádné triky či podvrhy, ale živé, dýchající démony.“ Zakončila to rozmáchlým, jakoby tanečním gestem. „Uzříte hrůzy Bludiště!“ Zvedla víko bedny a hmátla dovnitř po západce či zámku. Čtyři stěny krabice se otevřely, jako když se rozvíjí květina, a odhalily jakousi masitou bytost. Rachel přihlížela z okraje náměstí a tvář měla částečně zakrytou hedvábným šátkem. Diváci zalapali po dechu a pár lidí od té ohavnosti na pódiu ucouvlo. Rachel spatřila, co ten rozruch způsobilo, a zvedl se jí žaludek. „Tato zrůda byla před čtyřmi nocemi lapena v Hluboké bráně,“ zvolala Greeneová. „Odtínač Legie dovolil mně, skromné cirkusačce a bavičce, abych ji tu ukázala, abyste si uvědomili, jaká nebezpečí skutečně číhají v Bludišti. Podívejte se na ty končetiny, pohleďte, jak to stvoření pláče a trpí. Takto dopadají kacíři a rouhači.“ To si ji Legie najala, aby tu kázala za ni? Rachel zapřemítala, zda Mina Greeneová uvěřila byť jen slovíčku z odtínačových lží, nebo zda se s ním rozhodla spolupracovat jen proto, aby získala tohoto ubohého tvora.

Železný anděl

Vzdáleně připomínal dítě, Rachel však neviděla, kde přesně se mu znetvořené paže a nohy spojují s trupem. Nemohla si být jistá, jestli to vůbec někdy byl člověk. Některé jeho části jí připadaly jako vytvořené z téhož dřeva, z nějž byla vyrobená bedna. Vypadal jako uzel svalů a kostí smíchaných s borovými trámky. Z lysé hlavy mu vystupovaly šílené, krhavé, uslzené oči. Zjevně zažíval muka. Z uslintaných úst mu vyšlo žalostné zakvílení a Rachel to tak otřáslo a znechutilo, že se odvrátila. Jak mohla Legie klesnout k něčemu takovému? Obrátila se k odchodu a začala se proplétat davem. Podívaná neskončila, mělo přijít něco ještě horšího. Mina Greeneová zvedla ruce a promluvila k obecenstvu. „Když tuto příšeru necháte o samotě, snaží se napodobit své okolí. Vidíte, jak se pokusila splynout se svou bednou. Je jako semínko, které neví, co z něj má vyrůst. Teď se dobře dívejte.“ „Ne!“ zaskučelo stvoření na jevišti, hlas zastřený slinami. „Prosím, ne.“ Rachel se ohlédla a uviděla, že Greeneová se k té bytosti sklání a něco jí šeptá. Co následovalo, přinutilo Rachel se zastavit. Tvor se začal proměňovat. Údy se mu protahovaly a hlava mu jako bublina z růžového bahna klesala do krku. Trup se mu před zraky ohromených diváků nadmul a rozdělil na dvě beztvaré hroudy. Ty se potom natáhly a zploštily a po celou dobu té bytosti tmavla kůže. Zanedlouho vypadala úplně jinak. Z obecenstva se ozvaly zhnusené a vylekané výkřiky a potom najednou zavládlo hrobové ticho. Nikdo ani nedutal. Netvor na pódiu dokončil proměnu. Šeredný propletenec svalů a kostí byl tentam. Na jeho místě stála obyčejná dřevěná židle. Greeneová ji posunula před sebe a potom si na ni sedla. „Tohle máme všichni doma, že?“ pronesla. „Myslím židle, ne démony. Nuže, tohle s nimi nezkoušejte.“ Vytáhla ze záhybů pestrobarevných šatů nůž a zabodla si ho mezi stehna. Z poškozeného sedáku začala na prkna kanout krev, a to za doprovodu děsivého zvuku připomínajícího vzdálenou

Alan Campbell

ozvěnu výkřiku. Vycházel ze židle? Byl tvaroměnec stále při vědomí? „Takhle vznikají démoni,“ řekla Greeneová. „Je to jistý druh mesmerismu a v Bludišti žijí bytosti, které s jeho pomocí tvarují lidské duše k obrazu svému.“ Na chvilku se odmlčela a Rachel postřehla, že kmitla očima po malé nápovědě připíchnuté k boku vozu. „Bludiště krve má přiléhavý název,“ navázala přehnaně dramatickým tónem, „neboť jeho síně a chodby tvoří ztělesnění živých duší. Mrtví se po pekle nepotulují – slouží jako cihly a malta, z nichž je postaveno.“ Vstala ze židle a opět se rozmáchla rukama. „Iril je tudíž jak Bludiště, tak roztříštěný bůh, který ho obývá. Podobné je to s tímto ubohým netvorem. Když zemřel, stal se navěky součástí Bludiště – živou, dýchající, myslící částí pekla.“ Ztichla a rozhlédla se po mlčícím obecenstvu. „Nuže, viděli jste už někdy něco takového?“ Rachel se prodrala davem a rychle vykročila zpátky do hostince. Vzhledem k tomu, že se po městě pohybovali agenti Legie, účastí na takové veřejné podívané dost riskovala. V hlavě jí zněla slova Miny Greeneové. Je to jistý druh mesmerismu... v Bludišti žijí bytosti, které s jeho pomocí tvarují lidské duše k obrazu svému. Stal se sám mladý anděl obětí tohoto ohavného mesmerismu? A čím si prošel? Snažila se nemyslet na všechny strašlivé možnosti, ale vzpomínka na plačící bytost na jevišti v ní podnítila představivost. Stal se součástí Bludiště – živou, dýchající, myslící částí pekla. Rázovala stále šeřejšími ulicemi, uhýbala chlístancům smrduté hnědé vody ze dveří vepřovicových domů po obou stranách a přemýšlela, jak se démon Miny Greeneové vůbec dostal do Hluboké brány. Vědělo se, že v nejtemnějších částech města straší přízraky a zjevení, ovšem to byli nehmotní duchové, které tam přitáhly dávné výbuchy násilí a krveprolití. Ale tento tvaroměnec byl hmotný. Pokud tedy ta cirkusačka nelhala a opravdu to byl tvaroměnec... Že by se kvůli množství nedávných úmrtí otevřela větší či trvalejší trhlina mezi městem na řetězech a Bludištěm krve?

Železný anděl

Konec konců, když Alexander Devon dopravil na práh Hluboké brány svůj zrůdný stroj, zemřely desetitisíce lidí. Co se zničeným městem bude dál, Rachel moc nezajímalo, protože když ho viděla naposledy, vypadalo to, že se co nevidět zřítí do propasti. „Slečno Haelová!“ Bývalá vražedkyně se málem srazila s Olirindem Meerem, který se vynořil z boční uličky. Hostinský byl zpocený a rozcuchaný, jako by běžel, ale nyní se zastavil, očividně zaskočený její přítomností. „Co tady děláte?“ zeptal se hlasem na pokraji paniky. „Už je skoro tma. Proč nejste u sebe v pokoji?“ „Nemluvte tak nahlas, Olirinde, prosím. Musela jsem ven. Potřebovala jsem si něco zařídit.“ Majitel hostince se ohlédl, pak se zase podíval na ni. „Tak honem,“ špitl. „Musíte se se mnou okamžitě vrátit. Všude se to hemží legionáři.“ Rachel už se na něj skoro ani nepodívala a vykročila. „Nemůžete si dovolit, aby vás se mnou viděli,“ připomněla mu. „Promluvíme si později.“ Nechala zmateného Meera stát na křižovatce a rychle se vrátila do hostince. Když vešla do pokoje, Dill seděl na kraji postele a hleděl na svůj meč. Misky s polévkou se ani nedotkl. „Už je mi líp,“ řekl. „Mrzí mě, že jsem byl poslední dobou... nepřítomný.“ „Mizíme odsud,“ oznámila mu. Přijal to bez námitek. „Zjistilas venku něco?“ „Jenom to, že Olirind Meer je slizký ničema s černým srdcem. Myslím, že nás právě zradil.“ Otevřela skříň a vytáhla z ní vak se svou koženou zbrojí a noži. „Potkala jsem ho na ulici,“ pokračovala. „Chvátal sem odtamtud, co bydlí odtínač, a nevypadal zrovna nadšeně, že mě vidí.“ „Možná měl v té čtvrti nějaké obyčejné jednání a jenom se bál, že tě někdo uvidí.“ „Už jsme na sebe v ulicích narazili několikrát a moc dobře ví, že se na mě nemá dívat – že si nesmíme vyměnit víc než letmý pohled, jinak bude v ohrožení, když mě odhalí.“ Položila koženou vestu a kalhoty na postel, potom otevřela

Alan Campbell

zásuvku prádelníku a začala do vaku cpát oblečení. „Tentokrát mi ale nepřipadalo, že ho nějak znepokojilo, že by ho se mnou mohli vidět. Dokonce se nabídl, že mě doprovodí do hostince.“ Odfrkla si. „Mnohem větší starosti mu dělalo, abych byla pěkně v pokoji, kde mě –“ Najednou zmlkla a zaposlouchala se, pak přeběhla ke dveřím a vzala za kliku. Dveře zůstaly pevně zavřené. „Doprdele,“ sykla. „Nepřišel sem někdo, zatímco jsem byla pryč? Dille, neviděl jsi, že by někdo dělal něco se zárubněmi?“ „Já...“ Zatvářil se bezradně. „Já nevím. Spal jsem.“ „Připrav se k odchodu. Mizíme teď hned.“ Jen co se ale Dill zvedl z postele, strop nad jeho hlavou se rozletěl ve spršce rozbité omítky. Propadlo jím cosi obřího a kovového, cosi jako velký hřeb, a zabodlo se to do podlahy. Rachel uviděla v oblaku prachu rozechvělý řetěz a ohebnou rouru, vedla nahoru do díry. Pak uslyšela hluboké syčení a pochopila, co se děje. „Jedovatý plyn,“ zařvala. „Zadrž dech.“ Fretky, tak jim hlubokobranští aeronauti říkali. Obrovské železné hroty, které dokázaly účinně vpravit toxický plyn do uzavřených budov, stříleli je hákovacími harpunami z válečných vzducholodí. V Jižních holinách jimi pumpovali plynný louh do podzemní sítě hešetských tunelů, a zabíjeli tak tisíce lidí, aniž by musel někdo přistát. Teď se vzducholoď vznáší nad nimi a vhání neviditelné výpary do pokoje. Plyn proudí otvory v hadici a zuby po jejích stranách se dají nastavit podle toho, jak hluboko do budovy má střela vniknout. Zapečetění dveří bylo složitější: museli natřít veřeje chemickým přípravkem, který po styku s nějakou tiše aplikovanou katalyzační párou začne pěnit a bobtnat. Rachel si vyhubovala, jak je hloupá, a proklela toho zrádného parchanta Meera. Proč mu věřila? Proč vůbec věřila někomu z tohohle zpropadeného města? Legionáři věděli, že kroky na chodbě by slyšela, a tak využili toho, že si vyšla ven, a přichystali tuhle past. A taky věděli, že teď se musí pokusit utéct oknem. Prosekat se stěnami či podlahou by trvalo příliš dlouho.

Železný anděl

Se zadrženým dechem rozrazila okno a hned od něj uskočila. Očekávaná salva šipek se do stropu nezabodla. Že by dole nebyli žádní legionáři? Že by na hostinec nikdo nemířil kuší? Co tohle znamená? Doteď se nenadechla, ale byla znepokojivě zmatená a dezorientovaná. Nepoužili jed, který se vstřebává rohovkou? Otočila se k Dillovi, ale mladý anděl se už zhroutil a ležel na zemi vedle syčící kovové střely. Začala ho táhnout k oknu, nepoznala sice, jestli neumřel, zoufale však doufala, že když nepřišel žádný další útok, chtějí je chrámoví zabijáci pouze zajmout. Dill byl těžší, než čekala. Všimla si, jak mu vyrostla křídla, jak širokou brázdu zanechal na zaprášené podlaze. A potom ho musela pustit, vyklonit se z okna a nadechnout se čerstvého vzduchu. Do chřípí jí vnikl závan jedovatého plynu a začala se dávit. Toxin nepoznala. Něco nového? Soudě podle toho, jaký účinek na ni měl jeden maličký nádech, byl mnohem prudší než všechno, s čím se kdy setkala. Přístav se jí před očima houpal jako roj světel na temné hladině. Stěžně se spolu rvaly, budovy se roztékaly jedna do druhé, za tím žhnuly poslední paprsky zapadajícího slunce. Uslyšela vzdálené hučení vzducholodi. Jsou tak vysoko, abych neslyšela motory, pomyslela si. A potom ztratila vědomí.