LEONARD MEDEK ECCE MONSTRUM
I. Lidstvo potřebuje příšery; kdyby žádné nemělo, muselo by si je vymyslet. Proč? Inu, příšery mají mnoho užitečných aspektů. Kupříkladu pedagogický: matka, která dítěti řekne: „Nechoď do lesa, potrháš si v trní šaty a kdo to má sakra pořád zašívat,“ pochopitelně pohoří. Dítě to šít nebude, tak co je mu po tom? Ovšem když řekne: „Nechoď do lesa, sežere tě vlkodlak“ – jó, holečku, to už je jiná, takové robátko nejistě pokukuje po každém větším houští, počínaje trsem kopřiv za plotem, a matka zatím bez obav kuchtí cmundu… Dále, povznášejí naše estetické cítění. A jsou vzrušující. Pravda, jejich přitažlivost je namnoze dána především tím, nakolik se liší od každodenní reality, ale ruku na srdce – vy všichni, kdož jste kdy chodili nebo chodíte do školy, vzpomeňte si. Nepřipadali byste si při vyučování mnohem líp, kdyby na vás se stěny nad katedrou místo nezáživného státníka shlížel třeba drak? Nebo vetřelec? Nebo skřet? Nebo aspoň sněžný muž? (Za mých časů tam visíval Gustáv Husák. Jestli nevíte, jak vypadal, najděte si ho – nudnější kontrfej aby pohledal.) Do třetice, ozvláštňují nejen náš život, ale i naši smrt. Jen si to vemte – pradědeček, banálně zemřevší na srdeční selhání, bývá nejpozději ve čtvrté generaci zapomenut. Avšak předek, jehož rozsápal hladový gryf? Na toho bu412
LEONARD MEDEK // ECCE MONSTRUM
dou potomci vzpomínat ještě po staletích… (Tohle je mimochodem hezky ukázáno v Doylově Psu baskervillském. Mezi hrdiny románu a zlopověstným Hugem, který na rod přivolal kletbu, leží odhadem osm generací – ale příběh o jeho skonu se nadále předává z otce na syna a v jídelně zámku stále ukazují Hugův portrét.) No a konečně, ze všech nejvíc příšery potřebují vypravěči. Protože je potřebují hrdinové.
~~~ Dokonale to vyjádřil Robert Ervin Howard. Jedna z jeho nejlepších povídek, Údolí červa, začíná takto (překlad Jiřího Pilcha): Vyslechněte si příběh o Njordovi a Nestvůře. Existuje mnoho verzí tohoto příběhu. Hrdina se v nich jmenuje Tyros, Perseus, Siegfried, Beowulf nebo svatý Jiří, ale ve skutečnosti to byl Njord, kdo se setkal s nestvůrou, plazící se z pekelných propastí. Díky tomuto setkání vznikla řada hrdinských legend, opakovaných tak dlouho, až se z nich vytratilo i poslední zrnko pravdy, které zmizelo na smetišti zapomenutých pohádek. Vím, o čem mluvím, protože Njordem jsem byl právě já. A máte to. Všechny hrdinské příběhy jsou jenom jeden. Vyprávěný v nesčetných variacích, přizpůsobovaný době a místu a vkusu, ale když ze zápletky osekáte parádičky a vedlejší příběhové linie a všelijaká autorská ozvláštnění a dostanete se až na holou kost, zůstane tohle. Je tu hrdina a je tu příšera, kterou je potřeba zabít. A hrdina jde a udělá to, neboť právě proto je hrdina – a naopak, kdyby neměl k disposici příšeru, nikdy by se hrdinou nestal. Hrdinou může být třeba Louis 413
ŽOLDNÉŘI FANTAZIE // INTELIGENTNÍ LEDOVCE
Pasteur a příšerou bakterie, může jím být Kryštof Kolumbus a jeho protivníkem širá rozloha Atlantického oceánu; hrdinou může být detektiv a požárník a vojevůdce anebo agent MI5 a příšerou sériový vrah nebo hořící mrakodrap nebo nedohledná nepřátelská armáda nebo KGB, princip je pořád stejný. Vždycky je tu něco, co je zapotřebí porazit, a někdo, kdo to musí udělat… Nebo při tom zemřít. Protože cenou za hrdinství jsou osobní oběti, pochopitelně. Až po vlastní smrt. Ale promiňte, to jsem se už dostal příliš daleko. Žoldnéři fantasie jsou soutěží zaměřenou primárně na fantasy, takže se vraťme zpět. K příšerám, které jsou doslovně příšerami. I když se omezím jenom na evropský kulturní okruh (nač to zapírat, znám ho nejlíp), bude jich až dost…
II. Nejstarší známý rek je zřejmě Gilgameš. (Leckdo namítne, že Sumer, Mezopotámie, Asýrie a podobně v Evropě neleží. Bude mít pravdu, ale nenechte se mýlit: tyhle končiny, včetně Persie, ovlivnily utváření naší kultury zásadním způsobem – na rozdíl třeba od Ruska, které se na ní až do poloviny devatenáctého století nepodepsalo nijak. Zeměpis dovede být ošidný.) Zvládl mnohé, taky potopu a cestu do podsvětí, ale když naštval jednu bohyni, nezbylo mu, než se vypořádat s nebeským býkem. Co to bylo za potvoru, nikdo pořádně neví, jen, že to bylo něco velikého, nebezpečného a jeho příchod na Zem způsobuje sedm let neúrody. Gilgameš s kámošem Enkiduem ho nicméně rozsekal na kusy, takže už se to nedovíme. 414
LEONARD MEDEK // ECCE MONSTRUM
Býci byli v raných dobách vůbec oblíbenými protivníky. Mithra se v Persii stal bohem poté, co zkrotil dalšího, stejně nepozemského; řecký Théseus pro změnu musel zabít Mínótaura, což, jak byste měli vědět, byl obří kříženec člověka a býka, a na konci kariéry se utkal rovněž s býkem z moře. (Ano, to všechno spolu souvisí; už jsem řekl, že zeměpisné hranice klamou. Španělská – a potažmo jihoamerická – corrida s tím ostatně souvisí taky.) Leč pozor, právě na býcích se dá ukázat, že všeliké obludy nemusí být vždy jenom škodlivé. Celá skupina jich byla využívána coby symboly síly a tím pádem jako ochránci bran a cest. Ve starověké Přední Asii tuto funkci kromě obyčejných býků a lvů (jimž tato výsada zůstala podnes) vykonávali rovněž okřídlení býci a okřídlení lvi (z těch se později vyvinuli gryfové), a také prazvláštní tvor, nazývaný Mardukův drak, případně mušchuššu či sirrušu. Na rozdíl od lvů a býků, jejichž předobraz je jasný, kryptozoologové se přou, jestli něco takového někdy doopravdy žilo: jeho popis sice říkává cosi o hadím těle a lvích nohách, ale na reliéfech Ištařiny brány i přes tyhle končetiny ze všeho nejvíc to zvíře připomíná šupinatou kozu. A ještě jednu skupinu monster dalo povodí Eufratu a Tigridu světu. Ani s těmi se nebojovalo, oproti pisatelům moderní fantasy totiž starověké lidstvo dobře vědělo, že boha ani démona člověk nepřemůže, ty že smí nanejvýš uchlácholit nějakou tou obětí. Ti zdejší (bohové i démoni) se v podrobnostech lišili, ale rámcově všichni vypadali jako antropomorfní bytosti s ptačími křídly. Zní vám to povědomě? Mělo by. Nicméně od pozdějších andělů se přece jen maličko odlišovali. Za prvé mívali těch křídel nejmíň dva páry a zadruhé… No, mezopotámské démony byste v reálu po415
ŽOLDNÉŘI FANTAZIE // INTELIGENTNÍ LEDOVCE
tkat nechtěli. Do jednoho byli personifikacemi nakažlivých chorob a ničivých pouštních vichrů.
~~~ Z oblasti zikkuratů a hliněných tabulek se po vzoru dějepisných učebnic přeneseme do Egypta. Divná země. Snad jako jediná na světě nemá žádný hrdinský mýtus (nebo jsem žádný nenašel). Celkem i chápu, proč – egyptské státní zřízení bylo dokonalou totalitou a obyčejným lidem byla jakákoli myšlenka na soukromé hrdinství zakázána. Takže toliko sluneční bůh Re musí denně zápolit s podsvětním velehadem Apopem, nikdo jiný nemá nárok. Ovšem jiný kraj, jiný mrav, a Egypt své cesty a brány chránil jinými tvory než severnější země. Lvy zde najdete rovněž, kromě nich ale také hrochy, krokodýly a především sfingy, lvice s ženskou hlavou. Jak se stalo, že se jedna zatoulala až k řeckým Thébám, se mne neptejte. Poskytla však Oidipovi příležitost k vlastnímu hrdinskému kousku a lidstvu jedno důležité poučení – příšeru není nutno vždy umlátit, někdy ji stačí přechytračit. A samozřejmě, Egypt (aniž to měl v úmyslu) přinesl úžasný inspirační zdroj pro pozdější vypravěče: svůj pantheon. Všichni ti bohové s ptačími či zvířecími hlavami na lidských tělech… Kdepak bychom bez nich byli. I tolik populární Mrazík by přišel o podstatnou zápletku.
~~~ Jak byl Egypt příběhově pustý, tak byli Řekové vynalézaví. Nejenže dali světu parní strojky a Pythagorovu větu; jejich příspěvek do obecného bestiáře je tak rozsáhlý, že ho ani celý nevyjmenuji. Lidožraví koně? Žádný problém. Obří di416
LEONARD MEDEK // ECCE MONSTRUM
voká prasata? Hned tamhle za lesem. A co tu máme dál? Nu, kromě toho, co jsem už zmínil výše, třeba tohle: Hekatoncheirové – storucí obři. Kyklópové – obři s jedním okem uprostřed čela. Giganti – obři s hady místo nohou. Tyfón – obr se sto hlavami, navíc chrlí oheň. Stymfálští ptáci – dotěrná drůbež s kovovými zobáky a drápy. Harpyje – velmi nečistotné a žravé ptactvo s ženskými hlavami (původně převážně dívčími, v průběhu staletí se to ustálilo na stařenách; jednomu se vnucuje dojem, že jejich zpodobitelé opravdu měli k ruce stárnoucí modely). Sirény – napůl ženy, napůl ptáci, zpěvem lákající lodníky na skaliska, kde je po ztroskotání sežerou. Géryonés – obr s třemi trupy. Kerberos – obří tříhlavý pes. Chiméra – vpředu lev, uprostřed koza, vzadu drak; každá ta část měla vlastní hlavu a všechny ohňometné. Hydra – mnohohlavá sladkovodní příšera; když jí jednu useknete, ihned naroste nová. Nebo rovnou dvě. Kentauři – zpola lidé, zpola koně. Satyrové – vilné kombinace mužů a kozlů. Empúsy čili lamie – krev pijící démonky s mosaznýma nohama. Graie – tři sestry–stařeny, které si navzájem půjčují jedno oko a jeden zub. Gorgony – další sesterská trojice: zlatá křídla, měděné ruce, hadi místo vlasů a tak ošklivé, že kdo na ně pohlédne, okamžitě zkamení. Dále jsou na skladě draci, všeliké mořské obludy atd., atd… Jak jsem řekl, Řekové byli pilní. 417
ŽOLDNÉŘI FANTAZIE // INTELIGENTNÍ LEDOVCE
Ach ano, na jedno veledůležité dědictví po nich bych málem zapomněl. Nepochází z mytologie, nýbrž ze zeměpisné příručky: „Koňský trup, jelení hlava, sloní nohy, kančí ocas, uprostřed čela dlouhý černý roh…“ Takhle popsal Plinius nesmírně silné zvíře, lovené v Indii; je nepochybné, že měl na mysli nosorožce, avšak přesně z tohoto jediného odstavečku se ve středověku zrodila představa jednorožce.
~~~ Po Řecích přišli ke kulturní nadvládě nad Evropou Římani, ale ty můžeme pominout; jejich vlastní přínos byl takřka nulový. Je čas obrátit se k severu. Tam se totiž, zatímco na jihu vzkvetla a později uvadla antika, stále silněji prosazovali barbaři – Keltové, Germáni a nedlouho po nich i Slované. (A Skythové a Sarmati a Hunové a další, leč ty směle pomiňme taky: pakliže po nich co zbylo, dnes už to nepoznáme.) Keltové. S vervou klučili evropské lesy, ale stále jich je obklopovalo víc než volné krajiny a tomu odpovídali i jejich běsové. Měli je pochopitelně ve tvaru kanců (to už tu bylo), dále mužů s jeleními parohy, medvědů a vlků; přičemž s výjimkou těch jelenovitých lze o Germánech a Slovanech říci totéž. Kromě toho měli jakési potíže s podsvětními rohatými hady – a posléze v Irsku přidali obří psy… Germáni, najmě za vikinských časů, doplnili draky (vlastně taky nic nového) a ohnivé a ledové obry. Z těch posledních se později (podobně jako u nás se z ďáblů stali poněkud přitroublí pohádkoví čerti) vyvinuli trollové – a u těch stojí za to se zastavit. Rodí se jako podzemní skřítci, ale rostou celý život, takže k stáru dosahují velikosti hory, a k tomu jim s věkem narůstají další hlavy… (Takovým trollem byl zřejmě i Grendel, zlotvor, jehož musel zabít hr418
LEONARD MEDEK // ECCE MONSTRUM
dina Béowulf, a stejně tak další Béowulfův protivník, ještě větší a nebezpečnější Grendelova matka.) Vikingové ale byli rovněž námořníky. Není tedy divu, že jim vděčíme za další dodnes živé dědictví: mořské hady (vysvětlovat netřeba) a krakeny. Kraken bylo mořské zvíře velké jako ostrov, původně podobné spíše rybě; chapadla přibyla až v pozdním středověku (ne–li dokonce v novověku). A někdy během jejich styků se Slovany oběma stranám přibyla další nesnáz, totiž vlkodlaci. Obojího druhu, jak ti, kteří se mění ve vlky z lidí, tak ti, kteří se transformují naopak.
~~~ A máme tu středověk. To už se vzájemnými styky kultura promísila natolik, že se rozdíly mezi jednotlivými zeměmi téměř setřely. Novými hrdiny se stali rytíři, stereotypně kosící zástupy obrů a sem tam nějakého draka. S tím se, co se hrdinských skutků týče, spokojili; o to větší spotřebu bestií ale měli z důvodů heraldických. Každý chtěl mít na štítě tvora, co se snadno pozná, a pokud je to aspoň trošku možné, protivníka poleká… Rovněž kameníci si žádali něco, co by bylo možno tesat do stěn chrámů mezi poměrně fádní svaté. A pak tu byli alchymisté; ti zas propadli mánii kreslit místo chemických vzorců zvířata poskládaná z nepatřičných částí. To všechno se muselo nějak projevit. Některé ze starých bestií zmizely, v křesťanském světě již nenalezly místo (jenom načas, samozřejmě, renesance je opět vzkřísila). Jiné se změnily. Nejnápadnější je to u Sirén: ty přišly o ptačí části a místo nich dostaly rybí ocas, čímž se víceméně ztotožnily s novou čeledí mořských panen. Další, původně kuriosity z antických zoologických spi419
ŽOLDNÉŘI FANTAZIE // INTELIGENTNÍ LEDOVCE
sů, nabraly nebývalou vážnost. Již zmíněný jednorožec je z nich nejslavnější, ale vynořili se i jiní. Kupříkladu amfisbéna. Původně celkem legrační had, mající hlavy na obou koncích a schopný se proto plazit oběma směry; středověk mu přidal ptačí nohy, čímž z něj udělal draka, a zobrazoval ho s jednou hlavou zakousnutou do krku té druhé. Tím se amfisbéna podobá hadu Uroborovi, věčně zahryznutému do vlastního ocasu… Což není snaha sežrat sám sebe; do kruhu stočený Uroboros pouze symbolisuje koloběh světa. Další je bazilišek. Řekové jej znali jako extrémně jedovatého hádka s korunkou na hlavě, obývajícího severoafrické pouště (vlastně je svým jedem sám vytvářel). Ve středověku postupně získal podobu napůl kohouta, napůl draka, zabíjejícího pouhým pohledem… Naštěstí jsou bazilišci nesmírně vzácní. Rodí se, když černý kohout snese vejce, a to vejce ještě musí vysedět ropucha; nakolik je mi známo, v laboratorních podmínkách se tyto nahodilé okolnosti dosud nepodařilo napodobit. Podobně do Evropy dorazila mantichora. Původně zrozená na řeckoperském pomezí, hodně se podobá sfinze, je však zuřivější a kromě zubů úspěšně používá mohutný štíří ocas. Někteří svědkové dokonce tvrdili, že jím nejen bodá, nýbrž i střílí jedovaté ostny – což by z ní dělalo příbuznou dikobraza… Objevily se ovšem i bytosti zcela nové. Lesy zabydlela zakrnělá odnož obrů, diví mužové, případně jim podobní hejkalové; vody zamořily zlomyslné bytosti od slovansko– germánských vodníků a rusalek po irské kelpie. Leč to už je drobnější havěť a tento bestiář si beztak nečiní nároky na úplnost. 420
LEONARD MEDEK // ECCE MONSTRUM
(Nicméně než půjdeme dál, rád bych upozornil na jednu heraldickou zvláštnost. Na erbu se může objevit lecjaký slepenec, platí však toto: jestliže to má aspoň nějakou lidskou část, je to obluda; když je to složené pouze ze zvířecích, potažmo ptačích a rybích, nazývá se to nestvůra… Klidně na to ale zapomeňte, kromě heraldiků si z tohohle rozlišení stejně nikdo nic nedělá.)
III. Jednou z věcí, jež odlišují novověk od středověku, je zakládání a následný rozmach koloniálních říší. Další je vynález knihtisku a s ním související nárůst vzdělanosti a tím i bující vědecký rozvoj. Jinými slovy, lidstvu (Evropanům) se začaly – intelektuálně i geograficky – otevírat nové obzory… A jak jinak, nové obzory tajily nové příšery. Neprojevilo se to hned. Folklór raných zaoceánských plavců se hemžil toutéž veteší, co historky generací jejich předchůdců, včetně obřích ptáků z muslimských pohádek a začarovaných ostrovů z keltských legend, a ostatně přechod od Paracelsových elementálů k Voltovým pokusům s elektřinou také neproběhl skokem. Někdy na přelomu osmnáctého a devatenáctého století si autoři i čtenáři začali nejasně uvědomovat, že v neprobádaných džunglích nových věd mohou čekat na objevení zrovna taková překvapení jako v neprobádaných džunglích nových kontinentů, jestli ne větší. A začali snít, co to asi bude. První, kdo do toho šlápl, a rovnou ve velkém stylu, byla Mary Shelleyová. V románu Frankenstein aneb moderní Prométheus (1819) přesvědčivě ukázala, že za prvé příšerou, 421
ŽOLDNÉŘI FANTAZIE // INTELIGENTNÍ LEDOVCE
ohrožující stávající lidstvo, může být nová, pokročilejší forma člověka; a za druhé, že si člověk takového nebezpečného protivníka může stvořit sám. Oba tyto motivy jsou živé dodnes – od prvního vede přímá cesta k nesčetným mutantům a jiným nadlidem úspěšně předvádějícím své schopnosti v celé plejádě SF a horrorových literárních děl, komiksů a filmů, druhý zase předznamenal všechny ty neméně úspěšné ďábelské vynálezy šílených vědců a vzbouřené roboty a z tajných laboratoří uniklé viry a kdovíco ještě. Může se zdát přitažené za vlasy, že Frankenstein tiše stojí za zády natolik rozdílných jevů, jako je Fantastic Four a Godzilla a Resident Evil, ale je to tak. Ačkoli… Godzilla má i jiné předky. Zmiňoval jsem se o džunglích a o koloniích. Už první španělští conquistadoři s podivem zjistili, že kromě současných, většinou primitivních domorodých společenství lze v amerických pralesích narazit i na rozvaliny dávných, zapomenutých měst a chrámů. Kolonizátoři v Africe, v Indii, v Kambodži a jinde učinili stejnou zkušenost, a co víc, v šeru tropické vegetace nebylo nijak těžké vytušit – a občas skutečně, leckdy s fatálními důsledky, potkat – nevídané dravce a stejně vražedné rostliny či hmyz. Od devatenáctého století tyhle otázky nedávaly spát celé jedné velké skupině autorů fantastiky. Co všechno se skrývá ve ztracených městech? Jaké neznámé národy? A neodhalené poklady? A zlovolná božstva? Jaké ještě bestie se plíží džunglí? A obří hadi? A pavouci? A lidožravé květiny? Tomuhle směru se věnovali nesčetní povídkáři i romanopisci; Henry Rider Haggard je asi nejznámnější z nich. Darwinovská biologie a po ní paleolontologie pak přinesly další inspirační zdroj. Najednou jsme věděli, že před námi 422
LEONARD MEDEK // ECCE MONSTRUM
zde byli opicím podobnější pralidé, a ještě před nimi obří veleještěři a kdovíco jiného. Jakou máme jistotu, že něco z toho někde v neprobádaných územích dosud nepřežívá? Nevím, kdo s tím nápadem přišel první. Herbert George Wells publikoval v roce 1894 povídku Ostrov aepyornisův – o trosečníkovi sdílejícím nevelký ostrůvek s olbřímím pravěkým ptákem… Největší věhlas v tomto směru ovšem získal Arthur Conan Doyle a jeho Ztracený svět (1912), a odtud už pak zase vede přímá spojnice ke King Kongovi, praotci všech filmových velemonster (včetně té Godzilly), a samozřejmě ke všem Jurským parkům a jejich napodobeninám… Co v tomto šuplíčku stojí za zmínku, je pozoruhodný příspěvek našeho spisovatele Františka Běhounka: ten v novelce Ostrov draků zachoval klasický syžet, a přitom dokonale resignoval na veškerou fantastiku. Nechal totiž své hrdiny ztroskotat na reálném ostrově Komodo a potom kličkovat mezi varany; proč si příšery vymýšlet, když těch skutečných je dost?
~~~ To všechno ale nestačilo. Okolo počátku dvacátého století začala být spisovatelům planeta Země malá – respektive monstra, jež mohla nabídnout, přestávala jejich obraznosti stačit. Opět těžko říci, kdo byl první, nemám k ruce dostatečné informace, ale… Již zmíněný H. G. Wells předvedl ve Válce světů (1898) Marťany vyhlížející jako slepence chobotnic a medúz (z chobotnice hlavový vak, z medúzy nitkovitá chapadla). O desetiletí později vyrukoval Gustave Le Rouge s románem Pozemšťan na Marsu, v němž – a teď omluvte případné nepřesnosti, četl jsem to před čtyřiceti lety – zabydlil naši sesterskou planetu hned dvěma druhy krvesajných bytostí. 423
ŽOLDNÉŘI FANTAZIE // INTELIGENTNÍ LEDOVCE
Jednou humanoidní, pouze s blanitými křídly místo paží (tedy nic příliš nového), a druhou… Inu, ta scéna vypadá takhle: hrdinu napadnou v poušti červi (nic jako v Duně, prostě takové bílé žížaly–pijavice). Když se hrdina úspěšně brání, zavrtají se do písku, a když on ten písek odhrabe, ukáže se, že to vůbec nebyli červi, ale konečky chapadel velikého okrouhlého tvora. Klobouk dolů, tohle už novinka byla. A jaká. Le Rougeovou nevýhodou (stejně jako jiných, s bratry Rosnyovými v čele) bylo, že psal francouzsky; budoucí science fiction ale měla být doménou anglofonních čtenářů. I ti se však záhy dočkali svých proroků imaginace. Za všechny, kdož hledali nové strašlivé tvory na Marsu – a později i na jiných planetách Sluneční soustavy – je pochopitelně třeba jmenovat Edgara Rice Burroughse, tvůrce Tarzana. Roku 1912 začal časopisecky vycházet jeho román Pod měsíci Marsu (od prvního knižního vydání známý jako Princezna z Marsu), plný nejroztodivnějších martských potvor; jejich obvyklými znaky jsou nadbytečné končetiny, veliká tlama plná ostrých zubů (v některých případech umístěná na hlavě svisle od čela k bradě, což si nedovedu představit, jak by anatomicky fungovalo) a samozřejmě nemalé rozměry. Zatím tedy nic zvláštního, ale to se mělo brzo napravit: už v prvním pokračování, Bozích na Marsu, se objevují tupí, leč nebezpeční rostlinní lidé, v dalších svazcích potom takové podivnosti jako inteligentní hlavy bez těl a naopak rozumu prostá těla bez hlav, nucená pro zachování obou druhů žít v dokonalé symbiose… A ovšemže další obludy, aby hrdinové měli s čím zápolit. Nejlepší z nich je létající cosi podobné sršni, ale se štířím ocasem a velké jako statný býk; jméno tohoto netvora 424
LEONARD MEDEK // ECCE MONSTRUM
zní sith (a nepochybujte o tom, že duchovní otci Hvězdných válek Burroughse četli).
~~~ E. R. Burroughs měl – a dodnes má – mnoho napodobitelů, obdařených tu větší, tu menší fantasií, případně tu větší a tu menší vědeckou erudicí, a tímto konstatováním bychom vlastně mohli odbýt veškerou SF, v níž se všeliké potvory potloukají; od dvacátých let dvacátého století už se autoři ve vymýšlení živoucích bizarností doslova předháněli a není v lidských silách zmapovat to všechno. Jenomže v těchže dvacátých letech se souběžně s (post)burroughsovskou space operou formoval další, rovněž pulpově vydávaný a roztomile pokleslý žánr, kde se to příšerami k pobití jen hemží – hrdinská fantasy aneb sword & sorcery. Její autoři víceméně vyšli z klasického Haggardova modelu: kdesi v odlehlých končinách se nachází chrám zasvěcený neznámému božstvu, okolo nějž z dávných věků přetrvává ďábelský kult, a hrdina – či hrdinové – se z různých důvodů (nejčastěji proto, že zlovolní kněží pro potřeby krvavého rituálu unesli krásnou dívku) musí vypořádat jak se strážci chrámu, tak s bohem uvnitř. V původních variantách tohoto schématu se obvykle ukázalo, že oním bohem je nějaké přerostlé, nejlépe prehistorické zvíře, a pokud nejde ubít klackem, pušce na slony neodolá… Spisovatelé nové generace (pro nás je nejznámější Robert Ervin Howard, nicméně zdaleka nebyl jediný) ovšem cítili, že po nějakých třiceti nebo čtyřiceti letech omílání téhož je třeba změna. A našli hned dva způsoby, jak jí docílit. Jeden byl jednoduchý a používal jej vlastně rovněž už Haggard: ozvláštnit příběh zasazením do historických ku425
ŽOLDNÉŘI FANTAZIE // INTELIGENTNÍ LEDOVCE
lis. To znamená nikoli současného dobrodruha, jenž s puškou v ruce nalezne dávné ruiny v pralesích Yucatanu, nýbrž mečem opatřeného svalovce, pro kterého jsou temným stínem opředené chrámy běžné sousedství. Druhý, pro naše téma podstatný, byl podobně jednoduchý, leč koncepčně převratný: zlo, v chrámu skryté, nemusí nutně být přirozeně vysvětlitelné. Může to být i nefalšovaný, magickou mocí obdařený démon… (Vlastně to rovněž nebyla úplně původní myšlenka, pisatelé okultních a mystických horrorů jako Arthur Machen nebo Montague Rhodes James ji úspěšně používali dávno před první světovou válkou. Jenže zatímco v jejich podání nadpřirozené zlo nelze doopravdy lidskými silami porazit, nanejvýš zažehnat či zapečetit, Conan a ostatní hrdinové dobrodružných příběhů prostě přišli a rozsekali je na cimprcampr.) V praxi tato dvě ozvláštnění znamenala jediné. Všechny ty potvory a potvornosti, o nichž jsme mluvili v pasážích o starověku a středověku, slavily hromadný návrat do literatury, a spolu s nimi i řada dalších, extrahovaných z jiných, exotičtejších mytologií. Jakož i další, vytvářené jakožto jejich nápodoby. A slaví jej dodnes.
~~~ Tak, tím bych mohl skončit, vše podstatné již bylo řečeno. Nebo nebylo? Ehm… Nebylo. Jeden velevýznamný tvůrce příšer nám totiž zatím sítem propadl. Už tušíte? Ano, Howard Phillips Lovecraft… Přispíval do těchže časopisů jako R. E. Howard a jemu podobní, žánrově však patřil spíš k duchařům jako M. R. James; vpravdě, jeho nejslavnější povídky jsou zápletkově 426
LEONARD MEDEK // ECCE MONSTRUM
těm Jamesovým sakra blízko. K tomu ale do nich nacpal poeovskou úzkostnou pochmurnost, okořenil je americky barnumovským velikášstvím – a jen tak mimochodem vytvořil vlastní mytologii. Složenou z monster, jaká svět neviděl. A doufejme, že nikdy neuvidí. Jen málo z nich je popsáno přesně; většinou pod záminkou, že svědek, který se s nimi setkal, vyvázl s porušenou pamětí nebo myslí zasaženou šílenstvím, anebo s vysvětlením, že vypravěč nechce ohrozit příčetnost čtoucích. Je jisté, že hodně obsahují mořské prvky (chapadla, klepeta, ploutve), rovněž zahrnují více než malé množství slizu a občas z nich odkapává zeleně světélkující ichor (pokud stejně jako většina čtenářů nemáte ponětí, co to má být, pak vězte, že původně to slovo pochází z řečtiny a znamená světelnou substanci, proudící bohům v žilách místo krve). Asi nejpodrobněji vylíčen je Cthulhu, který dal celému pseudomýtu jméno: původně vesmírný živoucí bůh, nyní dřímající kdesi v pacifických hlubinách; pokřivená postava s pololidským, polodračím tělem, šupinatými křídly a sépii podobnou hlavou s chapadly místo vousů – ale pozor, ten popis není úplný, dokud si neuvědomíme, že jde o tvora vysokého několik set metrů a složeného nikoli z masa a kostí, ale ze zeleného rosolu. Něco takového nezabijete, dokonce to ani doopravdy nezraníte, neboť po každém narušení se toto pudinkové jsoucno zase sloučí do původního tvaru. Víceméně totéž pak platí i pro menší tvory Lovecraftova universa, jako je podřízená zrůda shoggot (jeho pojetí se různí, od čehosi vzdáleně podobného člověku po sulcovou, kyselinu vylučující kouli) a další. Dokonce i lidé, dlouhodobě vystavení byť jen vzdálenému, nepřímému 427
ŽOLDNÉŘI FANTAZIE // INTELIGENTNÍ LEDOVCE
působení těchto entit, se mění, jejich hlavy se začnou podobat rybím či žabím, končetiny nabývají tvaru chapadel atd. Taktak, věru neutěšený svět si tenhle Novoangličan vysnil. A životný, ohlasy jeho díla najdete napříč nejen angloamerickou fantastikou posud, od stylových nápodob po přímé vypůjčování si zmíněných monster… A tady, ano tady teprve mohu doopravdy skončit. Neboť ač se v následujících desetiletích semo tamo v oboru příšer samozřejmě objevilo leccos, co by rovněž stálo za zmínku, po Lovecraftovi už sotvakdo přišel s gigantičtější (a odpudivější) vizí. Takže dobrou noc a hezké sny. A než půjdete spát, přesvědčte se, že to, co slintá pod vaší postelí, je opravdu váš pes a ne něco úplně, úplně jiného… ilustrace autor
428