Pěchota Rudé armády
Po boku obrněnců
Po celou druhou světovou válku nedisponoval
Sovětský svaz vlastními obrněnými transportéry. Z toho důvodu se musel spoléhat na stroje dodané Spojenci i na řadu různých improvizovaných prostředků – ke konstrukci vlastních strojů se dopracoval až během 50. let.
Již během první světové války se jasně ukázalo, že se tanky neobejdou bez podpory pěchoty. Obrněnce totiž nedokázaly zajistit dobyté pozice, operovat uvnitř budov ani se samy účinně chránit před živou silou nepřítele. V době, kdy řada mocností počítala s koncepcí pomalých pěchotních tanků, které se mnohdy pohybovaly rychlostí obdobnou pochodujícímu vojákovi, se nejednalo
střední tank t-34/76 převáží početný desant, který má za úkol chránit obrněnec před nepřátelskou pěchotou a zajistit obsazované území; kolorováno
o významný problém. Poté však jasně zvítězil
Němci prosazovaný pohyblivý manévrovací styl boje a bylo zapotřebí rychle hledat řešení.
VystaVeni počasí i palbě
Třetí říše brzy zavedla do výroby úspěšný polopásový obrněný transportér SdKfz 250. Jednalo se o velmi účinný prostředek pro přepravu pěchoty, kterou navíc chránil před palbou ručních zbraní. Oproti tomu v Sovětském svazu se problematice obrněných transportérů příliš nevěnovali – průmysl se snažil zaměřit jen na několik nejdůležitějších prvků, které vyráběl v obrovských sériích. Kvůli
Autor: Norbert Brzkovský
na těžkých tancích is-2 jezdilo až 12 mužů – mohlo jít jak o klasické „automatčíky“, tak i o obsluhy těžších zbraní, jako byly kulomety či protitankové pušky
tomu se soustředil primárně na masovou produkci tanků a podpůrná pěchota jezdila zpravidla na nich jako desant. Vojáci tak ale zůstávali nekrytí před palbou nepřítele i nepříznivým počasím. Zároveň je mohl ohrozit i pád z rozjetého stroje či srážka s další technikou. Zatímco pro obrněnce nepředstavovaly drobné kolize při nízkých rychlostech významné riziko, uvíznutí mezi dvěma mnohatunovými stroji znamenalo pro nechráněného pěšáka jistou smrt nebo alespoň těžké zranění. I v tomto případě je proto možné do jisté míry mluvit o rezignaci na pohodlí a bezpečí řadových vojáků, která byla pro Sovětský svaz charakteristická. Desanty ale měly i své výhody. Muži mohli palbou chránit obrněnce i za jízdy a po celou cestu byli v přímém kontaktu se svěřenými tanky. Na středních tancích jezdilo zpravidla pět až šest mužů, na těžkých osm až devět. Výjimkou ale nebýval ani desant tuctu rudoarmějců. Muži se někdy uskupovali i podle jejich určení, tedy například
jedna obsluha těžkého kulometu či dvě skupiny s protitankovými puškami na jednom stroji. Oproti tomu například německý obrněný transportér SdKfz 250 pojal pouze čtyři členy výsadku a dvojčlennou osádku. S desanty se koneckonců v Sovětském svazu setkali i příslušníci 1. československé tankové brigády. V jejích řadách totiž sloužil i prapor samopalníků. Na společný výcvik vzpomínal velitel 2. tankového praporu nadporučík Josef Buršík: „Postupně se cvičilo i v noci včetně útoku na opevněnou osadu v součinnosti s pěchotou ve složitých zimních podmínkách. Automatčíci nás v boji zpravidla doprovázeli na tanku jako výsadek.“
na korbách náklaďáků
Přestože vedení Rudé armády nevěnovalo obrněným transportérům pozornost, uvědomovalo si potřebu přepravovat společně s tanky i větší množství pěchoty, než umožňovaly desanty. V případě
Pěšák v poli
2 3 4
Mladší seržant rudé arMády v létě 1941
Stejně jako celé pěchotní svazky Rudé armády procházely na začátku války bouřlivými změnami i jejich uniformy. Během zimní války například Sověti zjistili, že dřívější barevné prvky (včetně hodnostního označení) vojáka v poli silně demaskují. Jako nevyhovující se ukázaly
i další prvky výbavy – voják na snímku, vyobrazený v předvečer vypuknutí německé invaze do Sovětského svazu, je již tedy vystrojen nově, ve shodě s těmito novými poznatky.
1 Pěšák má na sobě polní bavlněnou uniformu dle střihu z roku 1935. Jedná se o letní variantu (typ A), která má skryté knoflíky, dvě vnější kapsy a ležatý límec.
2 Na límci jsou našity zelené soukenné výložky (petlice) se smaltovaným zeleným trojúhelníkem. Lidový komisariát obrany rozhodl o změně pravidel v odívání pěších vojsk a od 1. února 1941 zavedl hodnostní prvky v khaki barvě. Ty měly plně nahradit barevné hodnostní prvky nejpozději k 1. říjnu téhož roku.
Autor: Josef Dohnal
3
Opasek se vyráběl z kůže a měl trnovou přezku.
4 Do kožené sumky se vešlo 30 nábojů.
5 Sumka na suchary se nosila na zádech a vojáci si do ní schovávali ešus a potraviny.
6 Sumka na granáty RGD-33.
7 Polní láhev se vyráběla z hliníku a měla objem 0,7 l.
8 Opasek vojákovi drží takzvané plečivyje remeni, které se v Rudé armádě používaly od února 1941.
9 Obal na plynovou masku BN si pěšáci za přesunu umisťovali pod opasek, aby je neomezoval v pohybu. Protože během války nedocházelo k plynovým útokům, sloužily obaly na masky spíše jako další prostor k nošení osobních věcí.
Kolena i lokty uniformy vyztužily další látkové díly.
Na nohou má klasické kirzejové (pogumované plátno) holínky, které armáda dostávala po roce 1940.
Na zádech nese voják batoh vz. 1939, který byl v roce 1941 plně nahrazen jednoduchým takzvaným vešmeškem, jenž se často objevuje na fotografiích z pozdějších let. Protože vojáky často řemínky s háčky (uchycení do oček obou sumek) při pohybu omezovaly, uřezávali je.
Voják má na hlavě usazenou helmu SŠ-36, kterou začal od roku 1938 nahrazovat nový typ nazývaný „trechklenka“. Její nevýhodou byla malá odolnost proti střelám vyšších ráží, špatná aerodynamika a vyšší hmotnost. Prvního nasazení se dočkala během občanské války ve Španělsku, přezdívalo se jí však „chalchyngolka“ podle bitvy u Chalchyn Golu mezi Sověty a Japonci v roce 1939.
poměrně malá zbraň se výborně uplatnila během pouličních bojů ve stalingradu, kde byly jiné zbraně často nepraktické
období nicméně pokračovaly stížnosti velení, které samopal pro změnu a poněkud nelogicky srovnávalo s nepříliš vydařenou samonabíjecí puškou AVS-36 a lehkým kulometem DP-27. Nakonec velení Rudé armády prosadilo svou a Stalin v roce 1939 nařídil zastavení výroby samopalů PPD a jejich vyřazení z výzbroje. Pak ale přišla studená sprcha.
léčba Šokem
Na přelomu let 1939 a 1940 SSSR napadl Finsko a vypukla zimní válka. Malá země statečně vzdorovala a k úspěchům jí napomáhala rovněž družstva samopalníků na lyžích, která prováděla v nepřehledném terénu krátké palebné přepady
a bleskově mizela v lese. Jejich výzbroj tvořily samopaly Suomi m/31, velmi podobné PPD, avšak starší. Boj se vedl na krátké vzdálenosti, takže dostřel samopalu s pistolovou municí bohatě stačil. Opakovačky Rudé armády neposkytovaly odpovídající palebnou clonu, lehké kulomety DP často chyběly a bojová pohotovost těžkých kulometů Maxim nebyla ani iluzorní. Rudí velitelé se rázem probudili a zoufale žádali Stalina o přidělení dříve opovrhovaných PPD-34 aspoň pro jedno družstvo na každou střeleckou rotu. Samopaly tak urychleně mizely ze skladů i od jednotek pohraničníků a letecky byly přepravovány na frontu. Okamžitě se také rozběhla výroba, a to na tři směny, takže v roce 1940 vychrlily továrny 81 118 samopalů PPD několika verzí.
VOJSKA Pěchota
Nejrozšířenější byla PPD-40 jako poslední modernizace. Ta se vyznačovala především zesílením vodicích lišt pro zásobník do formy přední a zadní opěry. Došlo i k návratu stavitelného sektorového hledí a k menší úpravě
sovětští velitelé se obávali vyšší
hmotnosti samopalu, menšího dostřelu
a nemožnosti použití v bodákovém boji
závěru. Největší problém prý představoval rozkaz samotného Stalina vybavit každý samopal nikoli původním segmentovým, ale výrobně složitějším bubnovým zásobníkem na 69 nábojů. Nový nosič munice pro PPD byl prakticky
identický se Suomi, s výjimkou náboje 9 mm Luger. Proto se nelze ubránit myšlence, že jej Děgťarjov prostě okopíroval. Svědčí pro to i prakticky shodný průměr dna nábojnic obou nábojů.
koNstrukčNí změNy Slavný PPŠ je vlastně jen pokračováním vývoje PPD, který vyřešil většinu designových, ale i taktických problémů výroby a použití samopalů v Rudé armádě. Nejednalo se o špatné zbraně, jejich zásadní nevýhodu však představovala složitá výroba. Konstruktér Georgij Špagin se proto rozhodl navrhnout nový samopal, který by uvedený problém odstranil. Vzhled i konkrétní řešení se od PPD-40 lišily pouze v detailech – jednalo se především o nový tvar
ppŠ-41
Hmotnost zbraně bez zásobníku
Celková délka
Délka hlavně
Účinný dostřel
3,5 kg
842 mm
Kapacita zásobníku segmentového/bubnového 35/71 nábojů
6 záchytka pláště 7 pouzdro závěru
čep pláště pouzdro závěru 1 2 3 4 7 8 9 5 6
Útok základem úspěchu
Rudá armáda vycházela z tradic získaných během ruské občanské války (1917–1922), kdy měl útok většinou navrch nad obranou. Při nasazení poměrně malých sil na obrovském prostoru (nebyl výjimkou ani případ, kdy měla celá armáda o čtyřech divizích pouhých
15 000 mužů) to ostatně nemohlo být jinak. Ani jedna strana většinou neměla dost jednotek na to, aby jimi obsadila celou obrannou linii. Existoval však ještě jeden důvod, proč se měli pěšáci Rudé armády vrhat za každou cenu do útoku – ideologie.
V závěrečných fázích války již Rudá armáda svou pěchotu nasazovala a vybavovala výrazně lépe; na fotografii vidíme vojáky vyzbrojené kulomety DP-27, samopaly PPŠ, moderními poloautomatickými SVT-40, ale i kořistními MP40
Michail kirponos (zde uprostřed mezi německými důstojníky) začal jako první velitel frontu zakládat takzvané záchytné oddíly
NejDůležiTějŠí exPoRTNí aRTikl
V prvních letech po bolševické revoluci v listopadu 1917 operoval Vladimir Iljič Lenin i jeho spolupracovníci často s pojmem „vývoz revoluce“. Pěšáci RKKA měli dle jejich představ donést komunistické myšlenky na svých bodácích až k průlivu La Manche. Tento plánovaný pochod se sice zastavil již roku 1920 v Polsku, ale oficiálně se jej vedení SSSR drželo ještě několik let. Až tváří v tvář diplomatické izolaci Sovětský svaz podobnou rétoriku postupně opouštěl, i když se jednalo jen o změnu navenek. Slova o zachování míru zněla dobře případným zahraničním partnerům i domácímu obyvatelstvu, ale i na začátku 40. let minulého století zůstávala Rudá armáda stále zaměřena velmi ofenzivně.
Leccos napovídal i Stalinův projev z 5. května 1941 k čerstvým absolventům Frunzeho vojenské akademie: „… Když jsme naši armádu vybavili technikou pro moderní boj, když jsme se stali silnými, nyní je třeba přejít od obrany k útoku. Chceme-li bránit naši zemi, musíme tak učinit útočným způsobem. Od obrany přejít k vojenské politice útočných akcí. Musíme změnit naši výchovu, naši propagandu, agitaci, náš tisk a vést je v útočném duchu. Rudá armáda je armádou moderní a moderní armáda je armádou útočnou.“ Ponechme nyní stranou, jestli tím sovětský diktátor měl na mysli případný úder na Německo; historici ostatně dodnes nejsou schopni shodnout se na tom, jestli chtěl Stalin zaútočit jako první, nebo ne. Důležité pro nás je, jak projev zdůrazňoval ofenzivního ducha. Nedávné zkušenosti z obsazování východního Polska nebo
Generál