Více než
1940-1941
Rozhodující momenty největšího konfliktu lidských dějin ve fotografiích
Italská pěchota postupuje kolem německého tanku PzKpfw III během útoku na libyjské město Mechili.
Fieseler Fi 156 Storch, používaný v německé armádě jako standardní spojovací letadlo. Měl extrémně krátkou vzletovou i přistávací dráhu, takže s ním zkušený pilot dosedl i na plošinu o délce několika desítek metrů. Rommel se v něm často přesouval mezi podřízenými jednotkami, aby je měl plně pod kontrolou.
Německá 105mm houfnice leFH 18 v akci. Měla šestičlennou obsluhu a maximální dostřel přes 10 km.
K Rommelovu úspěchu přispělo i to, že létal na průzkumné mise, aby zjistil aktuální vývoj na frontě. V rovinatém a otevřeném terénu severoafrické pouště se daly přesuny nepřátelských i vlastních vojsk snadno zjistit už z velké dálky. Zde generálporučík právě vystoupil ze svého spojovacího stroje, nepochybně s nejnovějšími informacemi o pohybu nepřítele a postavení vlastních sil.
Dva zajatí vysocí britští důstojníci. Vpravo generálmajor Gambier-Parry, po jeho pravici plukovník Francis Younghusband ze štábu. Zády, druhý zleva, stojí Erwin Rommel.
Náčelník generálního štábu Georgij Žukov, který 22. června ráno vzbudil Stalina, aby ho informoval o nepřátelském vpádu. Dne 29. července pak byl z funkce odvolán, dle svých pamětí kvůli návrhu vyklidit Kyjev a vyhnout se tak obklíčení.
Osvědčené metody blitzkriegu se měly během východního tažení uplatnit v mnohem větším měřítku. Postupující motorizované a obrněné jednotky se proto spoléhaly na podporu střemhlavých bombardérů Ju 87 Stuka.
Vyřazený a hořící lehký tank BT-7, jehož část osádky byla zastřelena při pokusu dostat se do úkrytu. Takové scény byly v první fázi operace Barbarossa na denním pořádku.
Sovětský svaz zareagoval povoláním velkého množství bojeschopných mužů. Zde odjíždějí na frontu nevystrojení civilisté, kteří dostali staré verze pušek Mosin-Nagant.
Němečtí pěšáci nedaleko litevského Vilniusu v létě 1941. Vzhledem k tomu, že Sověti tuto zemi okupovali teprve nedávno, našlo se mezi místními obyvateli dost těch, kteří útočníky vítali coby osvoboditele.
Jeden z pamětníků náletu vzpomínal: „Viděli jste jen kužely světlometů. Občas, když se míhaly kolem, jste najednou spatřili malou stříbrnou tečku a věděli jste, že zachytily jedno z letadel. To pak zmizelo. Bylo zvláštní, vidět ty malé záblesky lidí, kteří nás bombardovali.“
Bombometčík He 111 u svého pumového zaměřovače. Ocelová patřila ke standardnímu vybavení všech osádek bombardérů, ale muži si ji do akce vždycky nebrali.
Den po útoku, v sobotu 16. listopadu 1940, navštívil Coventry král Jiří VI. (vpředu v uniformě). Zde si prohlíží zničenou středověkou katedrálu svatého Michala.
Protivzdušná obrana poslala k zemi pouze jeden bombardér útočící na Coventry. Zřítil se asi 45 km severně od města, ještě se svým nákladem.
Osádka německého bombardéru cestou na misi. Bohatě prosklená příď umožňovala letcům dobrý výhled do okolí. Ten byl důležitý nejen kvůli včasnému varování a obraně před britskými stíhačkami, ale také kvůli navigaci. Během dlouhých misí probíhajících na potemnělé noční obloze se však příslušníci Luftwaffe museli spoléhat především na své přístroje, neboť Britové svá města zatemňovali.
První údery na Coventry a další cíle se na německé straně obešly téměř beze ztrát, v průběhu dalších měsíců ale síla britské obrany rostla. Nakonec Luftwaffe během takzvaného Blitzu odepsala pravděpodobně přes 2 000 letadel.
S likvidací škod, záchranou přeživších a vytahováním zemřelých z trosek pomáhali také britští policisté.
Adolf Hitler na snímku vydaném v propagandistickém časopise Signal v roce 1941. Za ním Otto Dietrich z ministerstva propagandy.
