Hendrixovo poslední poselství

Zapomeňte na Woodstock a Isle of Wight. Posledním velkolepým úspěchem Jimiho kariéry se stal koncert v Atlantě, který odehrál deset týdnů před smrtí

Napsal: Rob Hughes

Nad ránem 4. července 1970 vzdal Jimi Hendrix hold nadcházejícímu Dni nezávislosti prvními takty americké státní hymny. Jeho originálnímu pojetí vlastenecké skladby The Star Spangled Banner naslouchalo ve festivalovém areálu u Atlanty, hlavního města státu Georgia, půl milionu lidí. Na obloze za jejich zády zatím vybuchovaly ohňostroje. Nic „američtějšího“ si asi nelze představit.

Podceňovaná Atlanta

Jimiho vystoupení spělo ke konci, právě zahrál před nejpočetnějším publikem své dosavadní kariéry a předvedl přitom životní výkon. Doprovázela ho fantastická nová kapela, stačil si vybudovat moderní nahrávací studio a v rukávu skrýval spoustu nových písní. Zdálo by se, že ho čeká skvělá budoucnost...

Vystoupení v Atlantě se věnoval dokumentární film z roku

2015 Jimi Hendrix Experience: Electric Church. Mimo jiné zaznamenal i krásný, prchavý okamžik podtrhující slavnostní atmosféru celého koncertu. Hendrix v jednu chvíli natočil hlavu k setmělému nebi, prozářenému shlukem rudých jisker. „Vypadalo to, jako by hrál pro ten ohňostroj,“ popsal harmonikář Thom Doucette, který se festivalu účastnil s kapelou The Allman Brothers. „Bylo to nádherný, kámo, neskutečný. Prostě Jimi.“

V souvislosti s Hendrixem nám média obvykle servírují jako vrcholný okamžik jeho kariéry koncert ve Woodstocku v roce 1969, po němž přišlo už jen jedno významnější vystoupení na Isle of Wight v srpnu 1970. Obě příležitosti oslavila řada archivních zvukových i obrazových záznamů. Skutečnost však vypadala trochu odlišně.

Nejpůsobivějším památníkem Hendrixových posledních dnů a velkolepou poctou jeho umění se stal právě koncert na festivalu v Atlantě. „V té době Jimi objevil nový hudební sebevědomí,“ vyprávěl jeho zvukař a produkční Eddie Kramer. „Chystal se vykročit do další tvůrčí fáze. O jazzových mistrech Milesi Davisovi a Johnu Coltraneovi se tvrdilo, že dosáhli úplně jiné úrovně než ostatní. A Jimi se tou dobou ocitl právě na téhle vyšší úrovni.“

Černobílý svět

Hendrixovo ztvárnění americké hymny se všeobecně považuje za nejpamětihodnější okamžik jeho vystoupení ve Woodstocku, v Atlantě ji ovšem zahrál před mnohem početnějším publikem. Kvůli chaotické festivalové organizaci se ve Woodstocku dostal na jeviště až v pondělí ráno kolem deváté, kdy ze statisícového davu zůstalo pouhých 40 000 (podle jiných pramenů 200 000) lidí. Naproti tomu v Atlantě kytarista nastupoval krátce po půlnoci a předvedl své umění půlmilionovému obecenstvu, které neváhalo hlasitě projevit vděčnost a uznání.

Georgia i její hlavní město se od státu New York, do kterého spadal Woodstock, lišily politickými poměry. Stále tam vládla rasová segregace, již prosazoval i konzervativní bílý guvernér Lester Maddox. Atlanta navíc patřila k hlavním ohniskům amerických občanských nepokojů. Jen dva měsíce před začátkem festivalu americká národní garda zastřelila na univerzitě Kent State v Ohiu čtyři studenty protestující proti válce ve Vietnamu. Jedenáct dní nato policie zabila další dva studenty, tentokrát během demonstrace proti rasové diskriminaci na Jackson State College v Mississippi. Za těchto okolností magazín Newsweek přispěchal s prohlášením, že se vláda prezidenta Nixona ocitá v krizi, a to na domácí i zahraniční půdě.

Na Den nezávislosti připadla také sporná celonárodní akce nazvaná Čest Americe (Honor America Day). Konala se poblíž Lincolnova památníku ve Washingtonu a organizoval ji reverend Billy Graham ve spolupráci s komikem Bobem Hopem. Za ohlášený cíl si akce kladla překlenout rozdíly mezi americkými občany, spousta lidí ji ale vnímala spíše jako proválečné shromáždění naplněné extrémním patriotismem. V tutéž dobu, asi 1 100 kilometrů jižněji, probíhal festival v Atlantě, na kterém se naopak shromáždilo obrovské množství svobodomyslných mladých Američanů.

Elektrický chrám

„Rok 1970 přinesl řadu zajímavých událostí, ať pro Jimiho, americkou mládež, nebo bojovníky za politická a občanská práva,“ poznamenal režisér filmu Electric Church John McDermott, který zároveň vystupuje jako archivář společnosti Experience Hendrix. „Proběhla střelba v Kent State, kulminovala válka ve Vietnamu, přišla branná povinnost. Ne všichni Američané se přitom ocitli na stejné vlně, což vedlo k organizovaným protestům s hojnou účastí mladých lidí. Organizátoři festivalu v Atlantě si přitom jako hlavní hvězdu vybrali kytaristu, který kdysi sloužil v armádě a rasová diskriminace se ho osobně dotýkala. Jednalo se o nesmírně zajímavou dynamiku.“

Hendrix ztělesňoval kulturní změnu, přitom se mu dařilo spojovat lidi pomocí hudby – říkal tomu elektrický nebeský chrám. Zároveň se rozumně nenechal vyprovokovat k přímým prohlášením o rasové nebo socioekonomické nespravedlnosti. Těsně před atlantským vystoupením odpovídal na otázky žurnalistů z místních undergroundových novin The Great Speckled Bird: „Nepřemýšlím o černé nebo bílé barvě kůže. Zajímá mě, co je zastaralý a co zase nový.“

Rok 1970 se pro Hendrixe vyvíjel opravdu dobře. Příznivá série začala již čtyřmi úspěšnými novoročními koncerty v newyorském hudebním klubu Fillmore East. Hendrix a jeho nová kapela Band of Gypsys – tvořil ji baskytarista Billy Cox a bubeník Buddy Miles – předvedla svěží spojení blues