ZEP2308 Hendrix – Kompletní příběh

Kompletní příběh

Are You

e xperienced debut, který rozpoutal hudební revoluci e lectric lA dY l A nd Jak vznikalo nejnadupanější rockové album všech dob

Montere Y! Woodstock!

Atl A ntA!

Hudební festivaly, které změnily svět

p oslední dn Y

Záhadná smrt rockové ikony

top 20 HendrixovýcH písní

Setkání S Jimem morriSonem

VítěZné tažení blueS rocku

Hendrix ve vzpoMínkácH dAvidA GilMourA, ronnieHo WoodA & dAlšícH

Jimiho Hendrixe

přišel o rozum, Keith Emerson málem probodl nožem

a Lemmy Kilminster dělal bedňáka. Vítejte na dobrodružné výpravě, na kterou koncem

roku 1967 vyrazili Jimi Hendrix, Pink Floyd a s nimi The Move, The Nice, Amen Corner, Eire Apparent nebo The Outer Limits. Společné turné na sklonku jedné hudební éry

trochu připomínalo školní výlet, ovšem s hromadou LSD

Napsal: Glenn Povey

Hendrix nevyhrával jen na pódiu

Legendární kytarista se za svou krátkou, ale oslnivou kariéru setkal s mnoha rockovými velikány. Jak na něho vzpomínají přátelé a kolegové, kteří sami zanechali nezaměnitelný otisk v hudební historii?

„Bydleli jsme ve stejným domě v Holland Parku, v nóbl části centrálního Londýna. Ten barák náhodou patřil soulové pěnici Pat Arnoldový. Jimi si přivedl baseta, říkali jsme mu Snoopy, kterej všechno podělal. Pat nám dala ultimátum: ‚Buď půjde z domu to psisko, nebo vy dva.‘ Hendrix mi tehdy navrhl kompromis: ‚Víš co? Nechám ti psa a odstěhuju se, stejně se musím hnout z místa.‘

Jinak to byl tichej spolubydlící, neustále pod práškama nebo zhulenej. Takže pohoda. Kytaru nedával z ruky, hrál stejně dobře levou i pravou, já jen žasnul. Kdybych zkusil hrát levačkou, vypadal bych jako začátečník.

Občas jsme vytasili akustiky a vyměňovali si bluesový licky. Jimi to bral jako dobrou rozcvičku před koncertem. Svěřil se mi, že nesnáší svůj hlas. Já na to: ‚Neboj, stačí, že válíš na kytaru.‘ Byl moc hodnej člověk. Vzpomínám si, jak tu noc, kdy zemřel, odcházel od Ronnieho Scotta. Objímal svoji holku a já na něho ještě volal: ‚Hej, Jimi, zapomněl jsi nám popřát dobrou!‘ Druhej den mi řekli, že to má za sebou. Vytryskly mi slzy, nemohl jsem tomu uvěřit.“

Marianne Faithfull (britská zpěvačka a herečka)

„Zašla jsem na jeho první koncert v londýnském klubu Bag O’Nails. Kromě bedňáků a manažera Chase Chandlera tam moc dalších lidí nedorazilo. Jimi si mě samozřejmě všiml a celou tu show udělal jen pro mě. Bylo to kouzelné. Osobně jsme se pak setkali několikrát a pokaždé se mi dvořil. Nedalo se nic dělat, tehdy jsem měla vztah s Mickem, ale pokušení bylo opravdu velké. Abych byla upřímná, kdybych nechodila s Jaggerem, Hendrixovi bych neodolala. Jestli něčeho v životě lituju, pak promarněné šance s Jimim.“

„Dal mi psa, kterej všechno pokadil...“

Ron Wood (Rolling Stones)

„Kdybych nechodila s Mickem Jaggerem, Hendrixovi bych neodolala…“

Když Jimi Hendrix v roce

1966 poprvé vystoupil v Londýně, zapůsobil na místní kytarovou smetánku

jako zjevení. Hráči zvučných jmen, včetně

Erika Claptona, Jimmyho

Page nebo Jeffa Becka, však

pod jeho vlivem záhy sami

přispěli ke vzniku nové

formy explozivního

elektrického blues…

Napsal: Johnny Black

Hendrixovo poslední poselství

Zapomeňte na Woodstock a Isle of Wight. Posledním velkolepým úspěchem Jimiho kariéry se stal koncert v Atlantě, který odehrál deset týdnů před smrtí

Napsal: Rob Hughes

Nad ránem 4. července 1970 vzdal Jimi Hendrix hold nadcházejícímu Dni nezávislosti prvními takty americké státní hymny. Jeho originálnímu pojetí vlastenecké skladby The Star Spangled Banner naslouchalo ve festivalovém areálu u Atlanty, hlavního města státu Georgia, půl milionu lidí. Na obloze za jejich zády zatím vybuchovaly ohňostroje. Nic „američtějšího“ si asi nelze představit.

Podceňovaná Atlanta

Jimiho vystoupení spělo ke konci, právě zahrál před nejpočetnějším publikem své dosavadní kariéry a předvedl přitom životní výkon. Doprovázela ho fantastická nová kapela, stačil si vybudovat moderní nahrávací studio a v rukávu skrýval spoustu nových písní. Zdálo by se, že ho čeká skvělá budoucnost...

Vystoupení v Atlantě se věnoval dokumentární film z roku

2015 Jimi Hendrix Experience: Electric Church. Mimo jiné zaznamenal i krásný, prchavý okamžik podtrhující slavnostní atmosféru celého koncertu. Hendrix v jednu chvíli natočil hlavu k setmělému nebi, prozářenému shlukem rudých jisker. „Vypadalo to, jako by hrál pro ten ohňostroj,“ popsal harmonikář Thom Doucette, který se festivalu účastnil s kapelou The Allman Brothers. „Bylo to nádherný, kámo, neskutečný. Prostě Jimi.“

V souvislosti s Hendrixem nám média obvykle servírují jako vrcholný okamžik jeho kariéry koncert ve Woodstocku v roce 1969, po němž přišlo už jen jedno významnější vystoupení na Isle of Wight v srpnu 1970. Obě příležitosti oslavila řada archivních zvukových i obrazových záznamů. Skutečnost však vypadala trochu odlišně.

Nejpůsobivějším památníkem Hendrixových posledních dnů a velkolepou poctou jeho umění se stal právě koncert na festivalu v Atlantě. „V té době Jimi objevil nový hudební sebevědomí,“ vyprávěl jeho zvukař a produkční Eddie Kramer. „Chystal se vykročit do další tvůrčí fáze. O jazzových mistrech Milesi Davisovi a Johnu Coltraneovi se tvrdilo, že dosáhli úplně jiné úrovně než ostatní. A Jimi se tou dobou ocitl právě na téhle vyšší úrovni.“

Černobílý svět

Hendrixovo ztvárnění americké hymny se všeobecně považuje za nejpamětihodnější okamžik jeho vystoupení ve Woodstocku, v Atlantě ji ovšem zahrál před mnohem početnějším publikem. Kvůli chaotické festivalové organizaci se ve Woodstocku dostal na jeviště až v pondělí ráno kolem deváté, kdy ze statisícového davu zůstalo pouhých 40 000 (podle jiných pramenů 200 000) lidí. Naproti tomu v Atlantě kytarista nastupoval krátce po půlnoci a předvedl své umění půlmilionovému obecenstvu, které neváhalo hlasitě projevit vděčnost a uznání.

Georgia i její hlavní město se od státu New York, do kterého spadal Woodstock, lišily politickými poměry. Stále tam vládla

rasová segregace, již prosazoval i konzervativní bílý guvernér Lester Maddox. Atlanta navíc patřila k hlavním ohniskům amerických občanských nepokojů. Jen dva měsíce před začátkem festivalu americká národní garda zastřelila na univerzitě Kent State v Ohiu čtyři studenty protestující proti válce ve Vietnamu. Jedenáct dní nato policie zabila další dva studenty, tentokrát během demonstrace proti rasové diskriminaci na Jackson State College v Mississippi. Za těchto okolností magazín Newsweek přispěchal s prohlášením, že se vláda prezidenta Nixona ocitá v krizi, a to na domácí i zahraniční půdě.

Na Den nezávislosti připadla také sporná celonárodní akce nazvaná Čest Americe (Honor America Day). Konala se poblíž Lincolnova památníku ve Washingtonu a organizoval ji reverend Billy Graham ve spolupráci s komikem Bobem Hopem. Za ohlášený cíl si akce kladla překlenout rozdíly mezi americkými občany, spousta lidí ji ale vnímala spíše jako proválečné shromáždění naplněné extrémním patriotismem. V tutéž dobu, asi 1 100 kilometrů jižněji, probíhal festival v Atlantě, na kterém se naopak shromáždilo obrovské množství svobodomyslných mladých Američanů.

Elektrický chrám

„Rok 1970 přinesl řadu zajímavých událostí, ať pro Jimiho, americkou mládež, nebo bojovníky za politická a občanská práva,“ poznamenal režisér filmu Electric Church John McDermott, který zároveň vystupuje jako archivář společnosti Experience Hendrix. „Proběhla střelba v Kent State, kulminovala válka ve Vietnamu, přišla branná povinnost. Ne všichni Američané se přitom ocitli na stejné vlně, což vedlo k organizovaným protestům s hojnou účastí mladých lidí. Organizátoři festivalu v Atlantě si přitom jako hlavní hvězdu vybrali kytaristu, který kdysi sloužil v armádě a rasová diskriminace se ho osobně dotýkala. Jednalo se o nesmírně zajímavou dynamiku.“

Hendrix ztělesňoval kulturní změnu, přitom se mu dařilo spojovat lidi pomocí hudby – říkal tomu elektrický nebeský chrám. Zároveň se rozumně nenechal vyprovokovat k přímým prohlášením o rasové nebo socioekonomické nespravedlnosti. Těsně před atlantským vystoupením odpovídal na otázky žurnalistů z místních undergroundových novin The Great Speckled Bird: „Nepřemýšlím o černé nebo bílé barvě kůže. Zajímá mě, co je zastaralý a co zase nový.“

Rok 1970 se pro Hendrixe vyvíjel opravdu dobře. Příznivá série začala již čtyřmi úspěšnými novoročními koncerty v newyorském hudebním klubu Fillmore East. Hendrix a jeho nová kapela Band of Gypsys – tvořil ji baskytarista Billy Cox a bubeník Buddy Miles – předvedla svěží spojení blues

rocku, funku a rhythm and blues. Zvolené skladby působily uvolněnějším a spontánnějším dojmem.

Zazněl například protiválečný jam Machine

Gun nebo píseň Message of Love, jíž se Jimi v rozbouřené době snažil v lidech probudit pocit vzájemnosti. Koncem března 1970 pak vyšlo jeho album živých nahrávek, které ovládlo hudební žebříčky ve Velké Británii i USA, kde se na vysokých příčkách drželo déle než rok.

Zpět ve studiu

V dubnu se trio, v němž Buddyho Milese za bubny vystřídal Mitch Mitchell, vydalo na turné s názvem Cry of Love. Plakáty je přitom uváděly pod názvem The Jimi Hendrix Experience. Necelý měsíc před festivalem v Atlantě Hendrix s kapelou zavítal do svého nového nahrávacího studia Electric Lady v newyorské Greenwich Village, aby dali dohromady nové skladby. Studio představovalo nákladný společný projekt kytaristy a jeho manažera Michaela Jefferyho, ale investice se vyplatila. Hendrix konečně získal moderní nahrávací prostory, v nichž mohl svobodně realizovat své hudební nápady.

„Když jsem se stal členem kapely, Jimi po nás chtěl, abychom se vrátili k riffům, který jsme zkoušeli, když jsme se teprve učili hrát,“ vzpomínal Billy Cox, který se s Jimim poprvé setkal během služby v americké armádě v roce 1961. Zkraje šedesátek pak oba hráli v doprovodných kapelách významných osobností afroamerické hudební scény. „Šlo o nepřetržitej proces, protože jsme se hudbě naplno odevzdali a potěšil nás každej novej nápad. Někdy se nám podařilo vymyslet riff, kterej zněl tak šíleně, až jsme se báli, že nás zavřou! Písně jako In from the Storm, Dolly Dagger nebo Freedom vznikly právě zásluhou podobných riffů. Jimi říkával: ‚Kámo, my skládáme tolik hudby, že k tomu ani nezvládnu napsat slova!‘“

„Jimi se v Electric Lady dokázal neuvěřitelně soustředit,“ popsal pro změnu Kramer. „Cítil se v tom studiu dobře, považoval ho za druhej domov. Když jsme pracovali na albu Cry of Love, který pak bohužel vyšlo až posmrtně, měl jsem pocit, že Jimi pořád něco hledá.

„V té době Jimi objevil nový hudební sebevědomí. Chystal se vykročit do další tvůrčí fáze.“

Eddi

Kram