LETADLA SOVĚTSKÁ
druhé světové války
108 detailních abokorysů ilustrací
STÍHAČKY BOMBARDÉRY BITEVNÍKY
PRŮZKUMNÉ A TRANSPORTNÍ STROJE HYDROPLÁNY
sovětského akrylátu), hydraulika byla nespolehlivá, brzdy se zadíraly, z motorů unikal olej, zbraňový odpalovací mechanismus často selhával a pokulhávala kvalita výroby.
Ve srovnání se svým velkým rivalem, Jakem-1, měl LaGG-3 nepatrně nižší rychlost a stoupavost, ale o něco větší dolet. Ačkoli byl mnohem robustnější než Jakovlevův stroj, jeho horší manévrovací schopnosti a náročné pilotní vlastnosti mu rozhodně nezískaly oblibu.
Zrychlená produkce
I když si odpovědní činitelé uvědomovali, jak nedokonalý je LaGG-3, VVS potřebovaly nové stíhačky a rozběhla se výroba, která do 30. června 1941 dala 322 strojů. Po zbytek roku se
pak pokračovalo průměrným tempem 12,7 letounu denně. Produkce skončila až v roce 1944, kdy místo v prvosledových plucích zaujaly konkurenční jaky a lavočkiny. Vzhledem k tomu, že vzniklo 6 528 LaGGů, však zůstaly některé z nich ve službě až do konce války.
Navzdory výraznému zlepšení ovladatelnosti a dlouhodobé snaze o odlehčení draku nebyly letové vlastnosti nikdy ideální a vojáci si letoun neoblíbili. I když pilot překonal nedostatky v ovladatelnosti LaGGu, představitelé letectva věděli, že stroj zaostává za německými Bf 109. Jeho jedinou skutečnou výhodu tak představoval nesmírně pevný, ohnivzdorný drak, který dokázal absorbovat pozoruhodné množství zásahů a zůstat letuschopný.
Tento LaGG-3 od 524. stíhacího pluku poslala dne 6. března 1942 k zemi finská protiletadlová obrana
Lavočkin-Gorbunov-Gudkov LaGG-3 Stroj s dočasnou zimní kamufláží v provedení z konce roku 1942. V okolí Moskvy s ním startoval Gerasim Grigorjev, eso 178. stíhacího pluku s 15 sestřely na kontě. Bílá barva rozpustná ve vodě se snadno smývala, což rychle vedlo k opotřebovanému vzhledu
Některým pilotům se i tak podařilo v kabině LaGGu-3 dosáhnout jistých úspěchů a nemnozí si jej dokonce oblíbili. Jedním z nich bylo eso Igor Kaberov, který oceňoval možnost zatahovat podvozek stisknutím
tlačítka místo točení ruční klikou jako u I-16. Za nejúspěšnějšího stíhače sedlajícího LaGG-3 je považován Andrej Kulagin, který s ním sestřelil 26 letadel, neobvykle téměř všechna během nočních akcí.
Lavočkin-Gorbunov-Gudkov LaGG-3
Reprodukce kamufláže letounu z dobové fotografie na protější straně. Také tuto stíhačku Finové opravili a používali, dne 16. února 1944 si pak připsala svůj jediný sestřel, když shodou okolností zničila sovětský LaGG-3
bOmba R déRy a bI tevní let Ouny
Il-2 Šturmovik
Tento stroj figuroval v sestavě 566. útočného pluku 277. útočné letecké divize a v létě 1944 sloužil na leningradské frontě. Pilotoval jej velitel letky V. I. Michlik a na trupu nese nápisy „Za Leningrad“ a „Pomsta za Christěnka“ – pilota ztraceného v boji na počátku roku 1944
Iljušin Il-2m3
Hmotnost: 6 240 kg
Délka: 11,7 m
Rozpětí: 14,6 m
Výška: 4,2 m
Motor: kapalinou chlazený vidlicový dvanáctiválec
Mikulin AM-38F (1 280 kW)
Rychlost: 400 km/h
Dolet: 720 km
Dostup: 6 000 m
Osádka: 2 muži
Výzbroj: 2× 23mm kanon VJa-23, 1× 12,7 mm
kulomet UBT, 2× 7,62mm kulomet ŠKAS, až 600 kg pum nebo osm raket RS-82 či RS-132
Křídla
Zatížení křídel činilo 160 kg/m² při ploše 38,5 m²
Rakety
Tento letoun vypouští z podkřídelních závěsníků neřízené rakety RS-132. Sověti je zavedli v polovině roku 1941 a používali je společně s dřívějšími RS-82. Číslo v označení uvádělo ráži rakety, přičemž silnější typ nesl 900 g výbušniny
Obranná výzbroj
Po zavedení druhého člena osádky se v zadní kabině objevil pohyblivý 12,7mm kulomet UBT. Umožňoval pálit pod úhlem 35° nalevo i napravo, zásoba munice činila pouze 150 nábojů
Pancéřování kabiny
Pilot seděl v pancéřové vaně o síle 5–12 mm, která chránila i motor a dokázala odolat palbě z ručních zbraní. Během misí nízko nad zemí se tato schopnost velmi hodila
Motor
Mikulin AM-38F o výkonu 1 280 kW byl představen v červenci 1942 a mohl fungovat na motorový benzin. Chlazení zajišťovalo 77–80 l vody
Pilot sedí v kokpitu stíhacího Polikarpovu I-153, zatímco mechanik podvěšuje pumy na závěsníky na spodní straně křídel. Snímek vznikl v září 1941, kdy se již čajky hromadně přesouvaly do role bitevních letounů
Bell P-39 Airacobra
První západní stíhačka dodávaná do sssR v rámci Zákona o půjčce a pronájmu sloužila
Neobvyklá konstrukce, jež v amerických a britských službách zklamala, se ukázala být obzvláště vhodná pro podmínky východní fronty. Proto se stala zdaleka nejúspěšnějším stíhacím letounem, který Sověti dostali v rámci Lend-Lease. Nekonvenční airacobra představovala teprve druhý letoun postavený společností Bell Aircraft Corporation. Návrh P-39 se vinul kolem hlavní zbraně – velmi silného kanonu Colt M4 –kromě toho také stavěl běžné pořádky na hlavu, když se motor nacházel za pilotem a vrtuli poháněl přes tři metry dlouhou hřídel procházející mezi nohama pilota. Tím se uvolnila celá příď letounu pro zbraně, přičemž
kanon střílel středem vrtule a doplňovala jej dvojice kulometů Browning ráže 12,7 mm a dva lehké kulomety kalibru 7,62 mm v kapotáži. Toto uspořádání bylo u sériového stíhacího letounu velmi inovativní, stejně jako tříkolový podvozek a vstupní dveře v automobilovém stylu.
Úchvatný prototyp
Zkušební stroj poháněný přeplňovaným motorem Allison V-1710 V-12 vykazoval výjimečnou rychlost a stoupavost, když se vyšplhal do 6 100 m za pouhých pět minut. Americké armádní letectvo však necítilo potřebu výškového stíhacího letounu a nařídilo
Bell P-39Q Airacobra
Osobní stroj Fjodora Šikunova z doby, kdy velel 69. gardovému stíhacímu pluku. Má na sobě pruhované označení směrovky typické pro 23. gardovou stíhací divizi, jejíž jednotlivé pluky se identifikovaly podle barvy kuželu vrtule
Bell P-39Q Airacobra
Hmotnost: 3 810 kg
Délka: 9,2 m
Rozpětí: 10,4 m
Výška: 3,8 m
Motor: kapalinou chlazený vidlicový dvanáctiválec Allison V-1710-85 (890 kW)
Rychlost: 625 km/h
Dolet: 845 km
Dostup: 11 000 m
Osádka: 1 muž
Výzbroj: 1× 37mm kanon M4, 4× 12,7mm kulomet Browning M2, až 230 kg pum
P-39L-1-BE připravovaný k přeletu do Sovětského svazu v zimě 1943–1944. Snímek vznikl pravděpodobně na aljašské základně Nome
odstranit turbodmychadlo, což ochromilo výkony ve výškách. Toto rozhodnutí fakticky zpečetilo osud typu v amerických službách a uvolnilo jej ve velkém množství pro Sověty.
Bojový křest prožil P-39 u Královského letectva, ale Britům se jeho výkony nelíbily a téměř okamžitě jej vyřadili, načež 212 strojů předali Sovětům. Bývalé britské Airacobry Mk.I nesly 20mm kanon Hispano místo 37mm hlavní zbraně, zachovaly si dvojici těžkých kulometů a dostaly navíc čtveřici 7,7mm kulometů do křídel. První z těchto letounů, které dorazily v prosinci 1941, vyrazily do akce v květnu 1942 a okamžitě prokázaly svou účinnost – 153. IAP si například za dva měsíce operací nárokoval 64 zničených letounů (z toho 45 stíhaček) při ztrátě pouhých osmi airacober.
Trable sv továrnách
Tyto rané dodávky přišly obzvlášť vhod, neboť se časově shodovaly s výpadkem domácí výroby stíhacích letounů kvůli evakuaci sovětských průmyslových podniků na východ. V červnu 1942 pak začaly nové P-39D přicházet přímo z USA přes Írán. Byly vyzbrojeny 37mm kanonem, čtyřmi 7,62mm křídelními kulomety a mohly nést pod trupem jednu pumu o hmotnosti až 227 kg nebo odhazovatelnou palivovou nádrž. Pozdější modely se lišily pouze v detailech, poslední P-39Q se pak už vyráběl téměř výhradně pro sovětské potřeby a měl dva 12,7mm Browningy v pouzdrech pod křídly. Tyto zbraně však mechanici v poli obvykle odmontovali, aby zlepšili letové vlastnosti stíhačky. Nakonec se téměř polovina veškeré produkce P-39 dostala do SSSR. VVS přidělovaly airacobry jednotkám kryjícím pozemní síly, takže jejich slabé výkony ve velkých výškách
Sovětský pilot při údržbě airacobry. Většina P-39 se do SSSR dostala přeletem z Aljašky na Sibiř, menší část pak pomocí lodních transportů
tolik nevadily. Stroj se pyšnil silnou výzbrojí, dobrou obratností, skvělou ovladatelností a nízko nad zemí i solidní rychlostí. Sovětští piloti typ hodnotili jako rovnocenný nebo lepší než soudobé modely Messerschmittu Bf 109 a Focke-Wulfu Fw 190. Airacobra však byla také robustní, její podvozek se obzvlášť hodil k přistání na nerovných plochách na frontě a na rozdíl od ostatních sovětských stíhaček měla spolehlivou radiostanici. Pro průměrně vycvičeného pilota VVS bylo asi nejdůležitější, že se airacobra
snadno ovládala, a právě kombinace příjemných letových vlastností a bojové účinnosti vedla k její zdrobnělé přezdívce Kobruška.
V rukou dobrého a zkušeného pilota byla airacobra smrtící. Grigorij Rečkalov sestřelil 48 ze svých 54 potvrzených Němců na P-39, což je nejvíc ze všech pilotů létajících na strojích americké výroby. Airacobra také zapsala poslední sovětské vzdušné druhoválečné vítězství v Evropě, když Vasilij Pšeničnikov 9. května 1945 zničil nad Prahou Fw 189.
