If he tells me all he knows About the way his river flows I don’t suppose It’s meant for me.
Oh, how they come and go.
Nick Drake
Along a river of flesh
Can these dry bones live?
Take a king or a beggar
And the answer they’ll give Is we’re all gonna be, yeah, yeah I said we’re all going to be just dirt in the ground.
Tom Waits
KAPITOLA JEDNA
Člověk může najít mír jenom na dvou místech –v lesích a v hrobě.
Edmund dokázal být téměř poetický, když chtěl, a to i přes slabou gramatiku a pravopis. Lori vlastně překvapilo, že tuhle větu napsal správně. Jeho myšlenky v sobě vždy schovávaly nějaký ponurý podtext jako černý nátěr pod spoustou barev. Nebo možná jeho slova působila temně kvůli tomu, z jakých rtů vycházela a co jejich vlastník provedl. Lori ty zločiny nijak zvlášť nevadily. Koneckonců, kdyby k těm vraždám nedošlo, nikdy by se spolu nedali do řeči.
Znovu celý dopis přečetla. Edmund měl kostrbatý pravopis plný velkých smyček a všechny tečky psal jako X. Dopisy teď chodily častěji a byly delší, tento čítal čtyři stránky. Myslela si, že gradují k něčemu jedinečnému, něčemu speciálnímu. Přemýšlela, jestli jich ta praštěná Niko taky dostávala tolik.
Možná Niko píše to samé.
Ne. Tomu Lori nemohla věřit. Odmítala to. Niko byla jenom jedna z těch podivných žen, co se romanticky zbláznily do vraha, ze kterého média udělala senzaci. Vztah Lori a Edmunda Coxe byl příliš hluboký a složitý na to, aby ho dokázala okopírovat nějaká bláznivka motivovaná akorát sexuálním skandálem. Edmund zkrátka nemohl komunikovat s někým dalším tak, jak komunikoval s Lori, i když
Niko byla japonská Američanka a Lori ne. Všichni věděli, jak se Edmundovi líbí. Třináct z jeho jednadvaceti obětí bylo asijského původu – tři Korejky, tři Číňanky, jedna Vietnamka a šest Japonek. Zbylých osm obětí by díky tmavým vlasům a olivové pleti taky prošlo jako Asiatky. Lori vypadala podobně. Ještě pořád byla Edmundův typ. Ale to, co s ním sdílela, bylo jiné. Chápala ho tak, jak by to Niko nedokázala. Tím si byla Lori jistá.
Vložila dopis zpátky do obálky a uklidila ho k ostatním do krabice od bot. Kdysi v té krabici byly boty, které jí rodiče koupili k Vánocům. Co by na to máma s tátou řekli, kdyby tušili, že v ní teď schovávám korespondenci s nejproslulejším dantonským sériovým vrahem?
Byla to jedna z mnoha krabic. Ostatní obsahovaly poznámky, dopisy, obrázky a e-maily od různých zabijáků, masových střelců a dalších odsouzených vrahů, s nimiž si během let začala psát. Její záliba v knihách a dokumentech o skutečných zločinech se změnila v posedlost. Stala se jejím jediným únikem z nudy reality, prázdnoty každodenního života, která dusila i mnohem silnější ženy, než byla ona. A osobní blízkost takových zrůd v lidském těle jí přinášela vzrušení jako pulsující elektrický náboj. Stala se na tom pocitu závislá. Při konverzaci s lidmi, kteří vzali život, se Lori už necítila uvnitř mrtvá. Ze všech lidí to byli právě vrazi, se kterými se cítila naživu.
Lori zasunula krabici nadepsanou Edmund do spodní zásuvky šatníku a přikryla ji komínkem pečlivě složených svetrů. Měla iracionální strach, že jí dopisy ukradne zloděj a prodá je nakladateli nebo sběrateli vrahových předmětů. Ještě víc se pak bála, že někdo přečtením Edmundových dopisů odhalí,
PÁNA
jak osobní dopisy mu vlastně psala. Jinak to nešlo. Musela těmto mužům poskytnout své příběhy, aby se oni podělili o ty své, protože bez intimity rychle ztráceli zájem. Uvažovala, že si pořídí malý sejf, ale neměla dost peněz. Dlouze vzdychla. Dvě odpoledne a ona na sobě pořád měla domácí oblečení – černé tepláky a vytahané třičko Guns N’ Roses. Prameny vlasů se uvolnily z culíku a teď jí lemovaly strany obličeje. Podívala se na svůj odraz ve špinavém okně a pomyslela si, že vypadá hubená, možná až vyzáblá.
Za šest měsíců ti bude čtyřicet.
Vytřásla tu připomínku z hlavy a otočila se k hlasu z vedlejší místnosti, který ji osvobodil od vlastních myšlenek.
„Sestři?“
Abby jí tak stále říkala, stejně jako v dobách, kdy byly ještě děti. Byla to jedna z jejích mnoha dětinských vlastností, kterých se její sestra nedokázala zbavit, i když byla o dva roky starší než Lori.
Lori vyšla do chodby. „Jo?“
„Už bude oběd?“
Lori si promnula kořen nosu. Tak moc se ztratila v myšlenkách o Edmundovi, že úplně zapomněla na jídlo. I když pro ni nebylo tak důležité, pro Abby ano.
„Mám ráda sendviče,“ řekla Abby, jako kdyby to Lori nevěděla.
„A chceš je zapéct se sýrem, nebo namazat burákovým máslem a marmeládou?“
Když Lori došla do kuchyně, Abby stále přemýšlela. Sestra vždycky dlouho a usilovně přemýšlela o jednoduchých věcech. Abby si natáčela vlasy na prsty a kousala si spodní ret, obočí pod ofinou zamračené. Lori příliš prudce otevřela lednici. Někdy ji Abby dokázala snadno otrávit.
„Udělám ty s burákovým máslem a marmeládou,“ oznámila Lori.
„Dobře, Sestři.“
Abby se došourala k lince, kvůli křivým nohám s tím měla jako vždy problémy. Ponožky šeptaly po dlaždicích zvukem připomínajícím mrholení. Natáhla se do skříňky a vytáhla oblíbený talíř, ten s motýlky. Prsty přejela po okraji a oči se jí téměř rozjely, když se na motýly usmála, jako kdyby se měli probudit k životu a vyletět z porcelánu. Lori jim oběma namazala sendviče, otevřela sáček s karotkami a nalila dvě sklenice mléka.
„Chystáš se dneska za svym klukem?“ zeptala se Abby.
„Ne. Až zítra.“
„Asi ho máš fakt hodně ráda.“
Lori se uchechtla. Na rozdíl od Niko vůči němu necítila žádný chtíč, jen silnou zvědavost. To by ale sestře nikdy nevysvětlila.
„Vemeš si ho?“ zeptala se Abby.
Lori se ušklíbla, nevěděla, jestli si z ní Abby nedělá srandu. „Nevím. Myslíš, že bych měla?“
Abby přestala žvýkat a obličej se jí zakabonil přemýšlením. Lori čekala. Přísahala by, že se její sestře při usilovném přemýšlení rozšiřují zorničky. Vždycky to tak bylo, nebo jí to tak minimálně připadalo. Lori Abby setřela marmeládu z brady, akorát nad jizvou. Nad jednou z mnoha.
„Když se lidi maj rádi,“ řekla Abby, „musej se vzít.“
Lori se zadívala do mléka a nepřítomně kývala sklenicí sem a tam. Teď to byla ona, kdo se musel zamyslet nad tím, co řekne. Nad tím, co řekne Abby. Nad tím, co řekne kolegům v práci a přátelům. Nad tím, co řekne sama sobě.
PÁNA
* * *
Lori vždycky přijížděla s dvacetiminutovým předstihem, aby podepsala papíry a prošla nesčetnými bezpečnostními prověrkami. Nechtěla, aby tyhle nesmysly krátily už tak limitované časové okénko, které na povídání s Edmundem měla přidělené. Už jenom to, že měla vůbec povoleno ho navštěvovat, se rovnalo zázraku. Zákony se v jednotlivých státech měnily a osobní návštěvy měly podle zvěstí zaniknout ve prospěch údajně „bezpečnějších setkání“, která probíhala přes Skype a další on-line platformy. Za ty tři měsíce od doby, kdy ho poprvé navštívila ve věznici Varden, už se Lori proceduru naučila. Žádné odhalující oblečení, dokonce ani krátké sukně. Žádné klobouky ani neobvyklé svršky. Žádné léky, cigarety ani nic, co by se dalo použít jako zbraň. Dovnitř si vzala jenom průkaz a peníze, aby Edmundovi mohla v automatu koupit sýrové křupky a čokoládové mléko. Udržovat Edmunda spokojeného během návštěv a korespondence byla jedna z věcí, které jí pomáhaly zachovat si náskok před konkurencí.
Už seděl u stolu, když vešla do místnosti. Měl vyhrnuté rukávy košile, čímž odhaloval zarostlá předloktí a vybledlá, amatérsky udělaná tetování – lebky, růže, dýky a válečnou loď. Jeho velké ruce provedly tolik věcí, které většina lidí nikdy nezažije. Zachvěla se, když jí projela podivná kombinace strachu a posvátného obdivu.
Upřel na Lori pohled a ta se zachvěla podruhé. I když by ho jen málokdo označil za pohledného muže, Edmund Cox v sobě měl jakousi intenzitu, díky níž působil velmi mužně, spojenou s přitažlivostí vycházející zpod jeho poďobaných tváří a očí šedých jako náhrobní kameny. Usmál se na Lori nažloutlým
úšklebkem připomínajícím vačici. Vlasy měl zacuchané jako křovisko a už dva dny se neholil. Jeho vidlácký vzhled připomínal místo, odkud pocházel.
„Nazdar puso,“ řekl.
Lori se blížila ke stolu a snažila se nečervenat.
„Ahoj Edmunde.“
„Přineslas mi dobroty?“ zeptal se. Vyložila je na stůl a otevřela láhev. „Seš skvělá jako dycky.“
„Ráda se o tebe starám.“
Věděla, že je to od ní troufalé, ale nemohla odolat možnosti flirtovat. Nechtěla vést jejich vztah sexuálním směrem, ale nedělala si žádné iluze o skutečnosti, že on je vězněným mužem a ona svobodnou ženou.
Kdyby mohla využít své ženskosti, aby se dozvěděla nejtemnější pravdy zabijákova vědomí, neváhala by. V jejích dopisech se jí to vyplatilo, což bylo z velké části to, co jí pomohlo dostat se sem a sedět naproti němu.
Edmund se zasmál a jeho rozměrné tělo se otřáslo.
„A de ti to skvěle, fakt že jo.“
Napil se mléka, a když zaklonil hlavu, Lori si všimla zranění po kulce na spodní straně krku, kam ho střelil policista a ukončil tím jeho vražedné běsnění. Akorát mu to dodávalo na zajímavosti. Nikdy předtím se necítila tak silně přitahovaná, byla to energie, která ho k němu táhla, i když se snažila vzdorovat. Nebylo to charisma ani osobnost, byla to surová a neutuchající energie, nezastavitelný přírodní živel.
„Četlas můj novej dopis?“ zeptal se.
„Jistě.“ Lori se narovnala. Dopis byl mnohem vážnější než ty předchozí. Nabídl jí jedinečnou možnost, jak překonat konkurentky, které se o Edmunda zajímaly. „Četla jsem ho minimálně třikrát.“
Očekával víc. „No a?“
PÁNA
Lori napětím stiskla kolena a připadala si jako na pracovním pohovoru. Ale vlastně na něm svým způsobem byla. Nikdy se nepovažovala za spisovatelku, ale informace o minulosti, o které se s ní Edmund dělil, by vydaly na skvělou knížku. Možná by skončila v jednom z dokumentů, jež sledovala, a zapsala se do dějin skutečných zločinů.
„Víš přece, že bych pro tebe udělala cokoli,“ řekla. Oči obrovského chlapa se zaleskly a odrazily neexistující světlo.
„A taky uděláš,“ řekl. „Seš svolná, Lori, a díky tomu seš fakt speciální. Od chvíle, cos mi prvně napsala, sem věděl, že nejseš jako ostatní fanynky.“
Lori potlačila nutkání se ušklíbnout. Nenáviděla to slovo. Fanynka. Sráželo to, čím se cítila být, nebo alespoň, čeho se snažila dosáhnout. Nebyla jako Niko. Lori chtěla příběh, ne muže. Pravdu, ne iluze. Edmund pokračoval hlubokým hlasem.
„Proto sem tobě – a pár dalšim – dovolil za mnou chodit. Neumíš si představit, kolik dopisů mi chodí. Většina mě nesnáší, ale najde se i dost fandů. Nikdy by se mi o tom ani nesnilo, ale začaly mi chodit vlastně hned potom, co mě sem zabásli. Chtěl jsem všem odepsat, ale psaní mi nejde a bylo jich fakt hafo. Tvůj dopis to ale vyhrál.“
Lori se usmála. Na tom dopisu pracovala několik dní, na počítači psala jednu hrubou verzi za druhou a využila všechno, čemu se přiučila z předchozích konverzací s vězněnými muži, aby vytvořila nejlepší možnou návnadu. Když byla s dopisem konečně spokojená, vytiskla ho a psacím písmem opsala fixou na čistý, tvrdý papír. Působil díky tomu osobněji – dopis od srdce. Připomnělo jí to pubertu, dlouho před textovkami a internetem, kdy bylo běžné předávání
psaníček a přátelé si psali dlouhé dopisy, když jeli pryč. Chybělo jí to. Chyběla jí spousta věcí.
„Takže,“ řekl Edmund, „přijímáš tendle… ty bys tomu asi řekla úkol?“
Zhluboka se nadechla. A je to tady. „Ano, Edmunde. Jsem poctěna, že mi věříš natolik, abys mi ho svěřil.“
Naklonil se blíž. Téměř ho cítila. Voněl kombinací tělesného pachu – podpaží a ušního mazu, krve a masa mrtvých zvířat. Všimla si, že nehty měl zanesené špínou.
„Klíč najdeš v koši,“ řekl a opakoval pokyny uvedené v dopise. „Ve srubu, o kterym sem ti říkal, hluboko v údolí Killen podél řeky Hollow. V tom, o kterym se oni nikdy nedozvěděli.“
„Můžeš se na mě spolehnout. Přinesu ti ho hned, jak–“
„Né, mně ten klíč nenos. Už mi totiž nepatří, chápeš? Musíš ho vzít k Řeky Pánovi.“
Tuhle poslední část do dopisu nenapsal.
„A to je kdo?“
„Žije dál po řece na druhym břehu, než je můj srub.“
Lori pokrčila rameny. „Ale… jak ho najdu? Jak se jmenuje? Znáš adresu?“
Edmundovy rty se zkroutily do úsměvu. „Je to prostě Řeky Pán. Není na žádný mapě. Má domov, ale nemá adresu. Žije na řece. Běž po proudu a najdeš ho, jako sem ho našel já. Jako on najde mojí Lori.“
„Bude mě čekat?“
Edmund kývl. „Až ho uvidíš, tak ho poznáš. Je důležitý vždycky dokončit, cos začala.“
Lori vyschlo v ústech. „Jen pro jistotu – v dopise jsi psal… říkal jsi, že nebudu muset nikoho–“
NAVŠTÍVÍME
PÁNA
Zvedl ruku, aby ji zastavil. „Nechci, abys za mě pokračovala v zabíjení. Nechci, abys nikomu ublížila nebo převážela drogy nebo něco takovýho. Jen vracíš klíč… nebo ho předáváš dál. Záleží.“
„Na čem?“
„Na tobě.“
Lori polkla. Hrdlo měla jako smirkový papír, jako kdyby mluvila před velkým obecenstvem. Úkol jí zprvu přišel snadný: najít klíč v koši ve starém srubu po Edmundově rodině někde v Killenu. Tímhle to podle dopisu mělo skončit. Chtěla to udělat jenom proto, aby se podívala do srubu, nemluvě o tom, jak výhodné by pro ni bylo, kdyby jí Edmund začal důvěřovat, jako kdyby skutečně byla jeho přítelkyní, jako někomu, komu se může s čímkoli svěřit. Ale teď měla klíč doručit nějakému poustevníkovi, který žil u řeky ve zpustlém lese. A co víc, Edmund o celé té věci mluvil v hádankách. Rostl v ní náznak váhání, se kterým musela bojovat, aby ho potlačila. Nesměla dovolit svým zábranám, aby jí pokazily šanci, že jí Edmund začne plně důvěřovat. Nechtěl, aby to pro něj udělala Niko nebo nějaká z dalších, nižších obdivovatelek. Vybral si Lori. Nehodlala darovanému koni koukat na zuby a bylo jí jedno, jak ostré nakonec budou. „Tak dobře,“ řekla. „Cokoli budeš chtít, Edmunde.“
