The publication of the book has been supported financially by the PhlGoH2025 composed of the National Book Development Board of the Philippines (NBDB), National Commission for Culture and the Arts (NCCA), Department of Foreign Affairs (DFA), and the Office of Senator Loren Legarda.
Copyright © Neni Sta. Romana Cruz, 2022
Published by Agreement with Neni Sta. Romana Cruz and Savage Mind: Arts, Books, Cinema
Czech Edition © 2024 Martin Štefko – Golden Dog
Translation © 2024 Martin Štefko
Cover Art and Illustrations © John Sherwin Acampado
Book design by Ryan C. Cuatrona
Typesetting © 2024 Michal Březina
First Edition
Printed in TISKÁRNA PROTISK, s.r.o. Rudolfovská 617, 370 01 České Budějovice www.protiskcb.cz
5 12 23 31 41 47 54 63
Nepokojní duchové na vrchu
Stephen Davies: Smrt na kampusu
Divný vzduch v Bel-Air
Strašidelný statek v Santa Rosa
Nezvaní hosté v Bikolu
K mangovníku a dál Mezi orchidejemi našlapuj opatrně Co je to s tím číslem pět?
Zdá se, že si nikdo nepamatuje – nebo si pamatovat nechce – zda se v sídle předků v San Juanu v regionu Manila děly podivné věci odjakživa. Avšak Ana, pocházející ze třetí generace rodu, si dobře vybavuje, kterak od dětství společně s bratry, sestrami a sestřenicemi se zatajeným dechem procházela obrovským domem. Kráčela tudy s očima upřenýma kupředu, aby případné nežádoucí ohlédnutí neodhalilo tu věc, které se její oči úspěšně vyhýbaly.
Dům, postavený v roce 1926, byl typickým příkladem půvabnosti a elegance své doby. Podlaha ze dřeva křídloku pod tajemným vysokým stropem s honosnými lustry, staromódní vitrážová okna a dokonce i plynový ohřívač vody propojený s vanou, navozovaly atmosféru a ducha dob dávno minulých. Fakt, že stál na vrchu uprostřed
letitých, přesto nestárnoucích stromů, z něj činil dokonalé místo pro podivné události, s nimiž si ho rod spojuje. Ana na něj nevzpomíná ráda: „Působila tak na nás sama architektura, nebo spíš celková ponurá atmosféra domu, díky které jsme ono sídlo vnímali jako temné, dusivé místo?“
První roky manželského života svých rodičů, jak Ana vypráví, strávili v domě. Z ložnice matka slýchávala zvuk zatahování žaluzií v jinak tichém a prázdném sousedním pokoji. Při jiné příležitosti potkala na schodišti muže oblečeného v černém. Protože šli každý jiným směrem, instinktivně ustoupila stranou, aby ho nechala projít. Anina matka tehdy dokonce natáhla ruku v přátelském gestu pozdravu.
Její ruka však skrz tohoto vysokého, důstojného muže jen prošla. Jeho popis odpovídal postavě a rysům manželova dávno zesnulého dědečka.
Ana a ostatní vnoučata začaly označovat zmíněnou ložnici za nejpodivnější místo ze všech. Právě v tom pokoji se Anina sestra, tehdy sedmiletá, probudila a uviděla, jak ji z nohou postele pozoruje malý chlapec a dvě dívky. Protože byla příliš rozespalá, než aby ji to zneklidnilo, jednoduše přešla k větší posteli ve stejném pokoji. Z ospalosti ji vytrhlo
až to, když viděla, jak tyto děti procházejí skrz moskytiéru a hrají si na nově uvolněné posteli.
Právě v tomto pokoji byl novorozený bratranec izolován od členů rodiny postižených planými neštovicemi. Jednoho večera, když dítě plakalo a potřebovalo vyměnit plenu, porodní asistentka od něj vzhlédla a spatřila usměvavý odraz své zesnulé babičky v zrcadle na toaletním stolku.
Dokonce i Ana sama v pokoji zažila střet s neznámem.
Slyšela například, jak se uprostřed noci zapíná a vypíná sprcha. Jednu příhodu má stále v živé paměti. Před spaním strávila se svou služebnou spoustu času svazováním starých čísel časopisu
National Geographic. Ana byla touto činností natolik unavena, že okamžitě usnula – načež ji uprostřed noci probudilo neustávající klepání na zásuvky a tajné přihrádky vestavěné komody. Posadila se, hystericky plakala a nesouvisle mumlala, že Dodo (rodinný sluha zesnulý na bangungut, náhlou smrt ve spánku), se vrátil na návštěvu, přičemž se dotkl její nohy. Ana už se téměř uklidnila, ale pak jí pohled padl na výtisky
National Geographic – ještě před pár hodinami úhledně svázané, nyní však rozházené po podlaze.
Bylo by jednodušší, kdyby se záhadnost sídla předků dala připsat jen Dodově smrti. Ale podivné jevy se objevovaly už od dob, kdy Lola (babička) Trinidad,
sestra Aniny babičky z otcovy strany, zemřela na rakovinu. „Ona a moje Lola si byly velmi blízké, takže jsme její projevy vnímali jako pochopitelné.“ Dodova smrt a jeho zaznamenané pozemské návštěvy jen doplnily doposud hlášené jevy v domě.
Období po Dodově smrti bylo pro všechny členy domácnosti náročné. Dodo a Crisanto, rodinný kuchař, bydleli ve služebních prostorách několik metrů od hlavního domu. Crisanto byl Dodovou smrtí otřesen. Dodo ho totiž jednoho večera požádal, zda by ho vzbudil, kdyby začal mluvit nebo sténat ze spaní. Crisanto sice tu noc jeho zvukové projevy slyšel, ale rozhodl se je ignorovat. Od té doby nesl břímě viny. Dodo mu nikdy nedal zapomenout, jak ho zklamal.
U Crisanta se začala rozvíjet nespavost a den ode dne se zhoršovala. Aby ztlumil intenzitu světla, bez kterého nemohl usnout, uvázal kolem lampy ručník. Ten však na místě nikdy dlouho nevydržel. Crisanto si neustále stěžoval na Dodova neodbytného ducha, ale jeho prosby na odstěhování ze služebny nebyly vyslyšeny.
Dva týdny po Dodově smrti Crisanta nalezli v chatce mrtvého. Když ho objevili, poloha těla s rukama v pozici značící sebeobranu a s očima
doširoka otevřenýma šokem dostatečně dokazovala, že Crisanto byl k smrti vyděšený.
Dům na onom vrchu v San Juan už nestojí. Roku
1970 ustoupil změnám plynoucím z běhu času. Jeho duchové však svou přítomnost dali najevo
i novým majitelům. Když dohlíželi na stavbu svého nového domu, spatřili pod stromem starou paní z již zbořeného domu, jak také sleduje postup stavby.
Vřele ji pozdravili a vykročili jejím směrem, než si stačili uvědomit, že už před několika lety zemřela.
Možná je lepší, že tato záhada už mezi námi více neprodlévá. Je však nesnadné ji považovat za pouhou záležitost z hloubi minulosti, neboť vzpomínky tohoto druhu mají onu zákeřnou schopnost zůstávat naživu.