Křehká duše kytarového hrdiny

Def Leppard v lednu 1991 připravila kapelu o srdce a rockový charismatického muzikanta. Jeho blízcí přátelé na něho vzpomínali

Napsal: Geoff Barton okud nové vlně britského heavy metalu něco scházelo, pak více mladých, podmanivých kytarový mágů. Stačí si vybavit britskou rockovou scénu 70. a 80. let a připomenout si, kdo se na tomto poli skutečně prosadil. Byl zde Paul Samson, zakladatel skupiny Samson, ostřílený veterán s obrovským bluesrockovým srdcem. Jeho kytarové mistrovství však na koncertech zastínily velkolepé pyrotechnické efekty a výstřední jevištní kostým bubeníka Thundersticka. K dalším kandidátům patřil Dave Murray z Iron Maiden, sympaťák a miláček publika, kterému ovšem v uchvácení pozice uhrančivého kytarového boha bránila plachost. Brianu Tatlerovi z Diamond Head létaly od konečků prstů bleskové riffy, ale jeho jevištní prezentace působila příliš „profesorsky“. Jeff Dunn alias Mantas z Venomu sice vypadal úžasně, ale jeho hra se nedala vždy označit za hudbu. Graham Oliver ze Saxon vyhazoval kytaru do vzduchu, kopal ji přes celé pódium, poléval ji benzínem a zapaloval. Fanouškům se to sice líbilo, ale zároveň dobře věděli, že skutečným muzikantem v kapele je Oliverův nenápadný spoluhráč Paul Quinn…

Přirozený talent

Phil Lynott, Thin Lizzy

Začínající Def Leppard jsem poprvé viděl 5. června 1979 v dělnickém klubu v Sheffieldu. Předvedli podmanivé vystoupení plné silných písní, ale zcela zjevně se teprve umělecky hledali. Jedinou výjimku představoval Steve Clark. Bylo mu devatenáct a už působil dojmem dokonalé rockové hvězdy. Navzdory svému mládí vyzařoval zkušenost kytarového veterána, kterou podle znalců nelze jen tak namarkýrovat. Vnitřní vyrovnanost a sebedůvěru totiž nenahradí žádné kašírované rebelství. Clark byl zkrátka v té době už hotová osobnost. Po nevelkém klubovém pódiu se pohyboval plavně jako kočkovitá šelma, na sobě příhodně kalhoty s leopardím vzorem, do rytmu pohazoval naondulovanou hřívou a kytara se mu pohupovala proklatě nízko u pasu.

Ale nebyla to nijak bezstarostná jízda. Když se Leppardi vypracovali na hlavní předkapelu na turné Sammyho Hagara, zašel jsem si na ně do londýnského Hammersmith Odeonu. Dokonce i z balkonu bylo patrné, jak si na pódiu překážejí. Clark uskakoval napravo, nalevo, pak pro změnu doprostřed, jeho kytarový kabel se přitom zaplétal do kabelů kolegů. Nakonec se kvůli tomu propletenci nikdo z nich nedokázal pohnout víc než o metr. Když vystoupení skončilo, podlaha vypadala jako továrna na výrobu tkaniček po výbuchu.