Muž, který propůjčil
Def Leppard hlas, vypráví pravdivý příběh o triumfech a tragédiích jedné z největších hardrockových kapel všech dob
Stal se skutečným hlasem Def Leppard jako zpěvák i jako hlavní mluvčí. Každý, kdo se s Joem Elliottem někdy setkal, jistě rád potvdí, že mu vyřídilka rozhodně neschází. Sám ostatně s úsměvem přiznal: „Jo, jsem ukecanej a každej to o mně ví! Taky proto funguju jako kurevsky dokonalej frontman. Když spustím, nemám stopku.“
Netypická hvězda
Jako rocková hvězda Joe Elliott v uplynulých desetiletích zažil snad úplně všechno. Narodil se 1. srpna 1959, a když Def Leppard vykročili na hudební dráhu, bylo mu pouhých osmnáct. V čele kapely setrval, ať ji potkal fenomenální úspěch, například po vydání alb Pyromania a Hysteria v 80. letech, nebo naopak dramatické události, kterých také nebylo právě málo. V roce 1984 přišel bubeník Rick Allen při autonehodě o levou ruku, v lednu 1991 zemřel za nešťastných okolností kytarista
Steve Clark, jeho následník Vivian
Campbell zase bojuje od roku 2013 s rakovinou mízních uzlin.
Navzdory osudu však Joe zůstal stejně zapálený pro hudbu jako v 70. letech minulého století, kdy fandil glam rocku. Ani jako zpěvák jedné z nejslavnějších kapel na světě si ale nepotrpěl na arogantní hvězdné manýry. O minulosti, současnosti a budoucnosti Def Leppard mluvil během dvouhodinového rozhovoru zcela otevřeně, pravdivě – a také zábavně. Zjevně si povídal rád a vše popisoval tak, jak to skutečně cítil.
V kolika letech jste se rozhodl pro dráhu rockové hvězdy?
Bylo mi asi pět nebo šest. Máma s tátou ale vždycky vzpomínali, že jsem byl hudbou naprosto posedlej už jako batole. Věřím jim, protože jinak to ani nebylo možný.
Když jste v útlém věku začal hrát na kytaru, kdo vás nejvíc inspiroval?
Máma! Vybrala si v dobírkovým katalogu akustickou kytaru, takový to debilní pádlo. A potom se
na ni vážně naučila hrát. Bylo jí šestatřicet, a přitom mým dětským uším zněla úplně jako Joan Baezová. Fascinovalo mě to. Hrála veškerý americký folkárny od Petea Seegera a Boba Dylana. Samozřejmě jsem smlouval, že chci taky kytaru. A táta na to: „Nauč se hrát a já ti ji koupím.“ Tak jsem mámu požádal, aby mě zasvětila.
Byl jste jedináček. Rozmazlovali vás?
Tak to jste teda úplně vedle, jak vás taková blbost napadla? Naši si to ani nemohli dovolit. Na druhou stranu jsem měl jako jedináček hodně času pro sebe, což ve mně vzbudilo touhu dělat muziku.
Umělcovo zrání
Poháněla vás v začátcích představa, že budete nový Hendrix?
To by mě nebavilo. Nejsem jako kolega Phil Collen, kterej dva roky v kuse seděl na posteli a cvičil a cvičil a cvičil. Jakmile jsem uměl akordy, začal jsem skládat. První písničku jsem napsal v osmi letech, jmenovala se Going Away Forever a zpívalo se v ní o tom, jak mě opustila holka (smích).
Existuje její nahrávka?
A víte, že jo? Když jsme pracovali na Hysterii, pustil jsem ji našemu producentovi Muttu Langeovi.
Zahlásil: „Neměli bychom to udělat?“
„Viděl jsem sex Pistols, the Clash a the damned. jestli to zVládli tihle, říkal jsem si, tak to kurVafix dokážu taky!“
Vneděli 24. srpna 1980 nastal závěrečný večer festivalu v Readingu. Plakáty uváděly Def Leppard jako druhé v pořadí, hned po hlavní hvězdě Whitesnake. Koncert se měl stát završením úspěšného roku nadějných mladých rockerů, místo toho přišla katastrofa. Kritikům totiž znělo debutové album Leppardů On Through the Night příliš americky, což neváhali ventilovat v jedovatých recenzích. Z miláčků NWOBHM se náhle stali zaprodanci, ba dokonce zrádci. A nejhlasitější jádro britských metalových fanoušků dalo svou nelibost velmi jasně najevo.
Věk nevinnosti?
Zatímco Def Leppard snaživě předstírali, že se nic neděje, na pódium zamířily sedmipintové soudky od piva Party Seven (některé rozhořčený dav nestačil dopít), přidaly se vajíčka, dokonce i obrovský travnatý drn, který zasáhl kytaristu Petea Willise přímo do rozkroku.
„Za něco jsme si mohli sami, “ přiznal po letech zpěvák Joe Elliott. „Vyrazil jsem třeba na plac v jasně červených kalhotách a bílé košili se srdíčkama. Chtěl jsem tím ukázat, že kurva nebudu nosit pitomou koženou bundu a džíny jako každej debil z kdejaké jiné posrané kapely nové metalové vlny. Stejně jsme si mysleli, že k té bandě vlastně ani nepatříme.“
Joe Elliot a další muzikanti Def Leppard zahájili výstup k rockovým vrcholům, když roku 1979 ve vlastní režii vydali své první EP. To se setkalo s oslavnou recenzí v hudebním časopise Sounds, jehož publicisté popsali novou vlnu britského heavy metalu jako první. Právě Def Leppard a Iron Maiden přitom označili za její korunní prince. Jen rok nato ovšem časopis otočil o 360 stupňů a obvinil Def Leppard z nevlastenecké honby za prohnilými americkými dolary. Tento názor ještě umocnila píseň Hello America, kterou kapela shodou okolností začlenila na debutové elpíčko.
„Přísámbohu, nešlo o záměr!“ vzpomínal s úsměvem baskytarista Rick Savage. „Spíš jsme popsali takový ty klučičí fantazie o úspěchu za velkou louží. Chápu, jak to mohlo vypadat, ale skutečnost byla mnohem nevinnější a naivnější.“
Posluchači, kteří kapelu v roce 1980 na festivalu v Readingu bombardovali odpadky, zjevně zastávali jiný názor. Vystoupení, dodnes pokládané za největší průšvih v hudební kariéře Leppardů, ukázalo, že mladí rockeři skutečně zůstávali do jisté míry naivní. Zato o jejich nevinnosti se dalo celkem úspěšně pochybovat.
Nablýskaní hajzlíci
Def Leppard, založení v Sheffieldu v roce 1977, se ambicemi nikdy netajili. Proto také
po čase opustili maloměstský manažerský tým, který jim v roce 1979 zajistil velkou nahrávací smlouvu s Phonogramem. Dali přednost newyorské manažerské firmě Leber & Krebs, která stála za tehdejším americkým úspěchem AC/DC a později se transformovala v agenturu Q Prime.
Pokud se Leppardům začalo přezdívat „nablýskaní hajzlíci“, nelze se tomu zřejmě divit. Def Leppard si ovšem předsevzali, že se stanou nejnablýskanějšími ze všech nablýskaných hajzlíků a v roce 1980 se ocitli na nejlepší cestě k cíli. A to nejen v neveselé atmosféře Británie, která se za Margaret Thatcherové hroutila pod dvojitým ekonomickým knokautem v podobě zběsilé inflace a prudce rostoucí nezaměstnanosti. „Byli jsme teenageři, “ vysvětlil Savage, „a věřili jsme ve vlastní neomezený možnosti. Pokud si tohle společný pozitivní myšlení v kapele nastavíte včas, většinou vám zůstane.“
Na novou generaci britských fanoušků, která bude svět vnímat stejně, si ovšem Def Leppard museli počkat ještě několik let. V chladné zimě roku 1980, kdy se pustili do práce na pokračování svého debutu, se však podobný vývoj zdál málo pravděpodobný. Přesto kapela neslevila z uměleckého směrování a napsala ještě drzejší, odhodlanější a „američtější“ album High ’n’ Dry „Vím, kde byl zakopanej pes. Události dostaly moc rychlej spád a my si v tom fofru nestačili všimnout, že děláme něco špatně, “ vzpomíná Joe Elliott. Právě nezdolnou energií a pestrým hudebním záběrem však kapela dokázala upoutat širší publikum. Když autor tohoto článku v září 1979 poprvé viděl hrát Def Leppard naživo jako předskokany Sammyho Hagara v londýnském Hammersmith Odeonu, pracoval jako PR pro rockové nebo metalové skupiny staré i nové vlny, třeba Thin Lizzy, Black Sabbath, Damned a Motörhead. Vzhledem k tomuto rozpětí se nenechal zlákat k úzkoprsému škatulkování podle parametrů nové metalové vlny, jak ji týden co týden prezentovali v Sounds. A Def Leppard na něho zapůsobili jako nadějná britská kapela s velkou mezinárodní budoucností.
Další krok
Kapelu kritické hlasy samozva ných strážců čistoty nové vlny britského heavy metalu poněkud zaskočily. Jak Elliott rád zdůrazňoval, koncem jara 1980, kdy Leppardi vyrazili na první americké turné, „už nebylo v Británii kde vystupovat“ Toho roku odehráli 47 klubových koncertů „od skotskýho Aberdeenu po jihoanglickej Bournemouth“. Když se debutové album On Through the Night v březnu 1980 dostalo do britské Top 20, Leppardi
