Největší loď N a světě

Než se společnost Harland & Wolff pustila do konstrukce zámořských kolosů, musela se postarat o nezbytné výrobní zázemí. Druhá polovina roku 1908 se proto nesla ve znamení přípravy dvou obrovských lodních skluzů, nad kterými vyrostlo lešení s jeřáby. 16. prosince 1908 dělníci položili první kýlní plát, ten se později stal součástí Olympiku . 31. března 1909 na vedlejším skluzu začaly práce na identickém kýlu s pracovním číslem 401. Stal se základem parníku, jenž vplul do historie pod jménem Titanic

Základní konstrukce obou lodí se prakticky nelišily. Od kýlu se zvedala mohutná rámová kostra, jejíž žebra, rozmístěná asi 0,6 až 1 metr od sebe, držely na místě ocelové nosníky a podpěry. Z vnější strany pak konstrukci překryly až 11 metrů dlouhé ocelové pláty.

Bezpeč N o S t pře D evším

Oba parníky získaly dvojité dno, sestávající z pevnějšího vnějšího pláště (tvořily jej ocelové pláty o síle 2,5 centimetru) a o něco lehčího vnitřního pláště. Toto bezpečnostní opatření mělo loď udržet na hladině v případě, že by došlo k vnějšímu poškození. Dvojité dno dosahovalo takových rozměrů, že se v prostoru mezi oběma plášti mohl pohodlně procházet dospělý muž. Spodní část konstrukce drželo pohromadě až půl milionu železných nýtů (na celou stavbu Titaniku jich padlo přes tři miliony), v některých částech přitom dělníci použili čtyřnásobné nýtování.

Původní plány vytvořené projektanty pod vedením Alexandra Carlislea zohledňovaly nejnovější poznatky v oboru lodního inženýrství. Na jejich základě došlo k rozčlenění trupu na 16 komor oddělených 15 příčnými vodotěsnými přepážkami. Jednalo se o opatření, které podle tehdejšího přesvědčení přispělo k nepotopitelnosti plavidla lodní náklad