StevejoneS

Ani se šesti křížky na hrbu a životními zkušenostmi za dva to ještě kytarista

Sex Pistols, v jejichž řadách přepsal snad všechny hudební mapy, nehodlá úplně zabalit. Jak řekl časopisu Classic Rock, „ve svým věku už nepotřebuju řešit žádný agresivní sračky, chci se jenom dobře bavit“

Ptal se: Ian Fortnam

Nástup k Sex Pistols zachránil Stevea Jonese před kariérou kriminálníka. Narodil se v západolondýnské čtvrti Shepherdʼs Bush a ve dvou letech ho opustil otec. Vyrůstal v sousedním Hammersmithu, kde ho vychovávala matka kadeřnice a otčím, který ho pohlavně zneužíval. Mladíka, kterému čtení a psaní činilo těžko překonatelné obtíže, začaly živit krádeže. Po svém zadržení a odsouzení za celkem čtrnáct trestných činů byl umístěn do polepšovny, kde se zamiloval do hudby kapely Faces. Krátce po propuštění na svobodu se seznámil s Malcolmem McLarenem. Naučil se hrát na kytaru a s vybavením ukradeným z rozlučkového koncertu Davida Bowieho v divadle Hammersmith Odeon založil Sex Pistols, kteří následně otřásli rockovým světem. Od rozpadu „Pistolí“ v roce 1978 hrál Jones s kdekým od Guns Nʼ Roses po Boba Dylana, překonal závislosti na návykových látkách a v Los Angeles rozjel druhou kariéru moderátora rozhlasového pořadu Jonesyʼs Jukebox. Jeho fascinující paměti Lonely Boy (2016) poskytly materiál pro vznik šestidílné televizní minisérie Pistol (2022) oscarového režiséra Dannyho Boyla.

Šaty dělají skinheada

Oba tví rodiče patřili mezi Teddy Boys (rockʼnʼrollová dělnická subkultura 50. let, pozn. red.). Byl jsi odkojený na rockʼnʼrollu?

Jo, tuhle muziku mám v krvi určitě po mámě. V [populárním tanečním podniku] Hammersmith Palais prý pařívala až do rána. Svýho skutečnýho tátu neznám, ale určitě jsem po něm podědil tenhle hezkej kukuč.

Dětství strávené s maminkou a prarodiči bylo idylické, ale příchod nevlastního otce ti ze života udělal peklo. Jak ses cítil, když z okna od sousedů poprvé začalo hrát Hendrixovo Purple Haze?

Bylo to jako portál do jinýho světa. Hudbu jsem miloval odmalička, měl jsem ji rád víc než většina mých vrstevníků. Pro ně to byl jenom hluk, já jsem se v ní našel. Nevím, proč to pro mě bylo tak důležitý. Někteří lidi jsou prostě míň muzikální než jiní. Proplují životem, aniž by se aspoň jednou zaposlouchali. Dalším stačí, že můžou poslouchat cokoli, co zrovna hrají v rádiu. Já jsem brzo začal hledat něco víc.