Steve Vai

Ptal se: Henry Yates ez ohledu na místo a čas je kterákoli z nahrávek, na níž figuruje jméno Steva Vaie, virtuózním počinem. Z polohy „kytarového kaskadéra“, kterou v osmdesátých letech zastával v kapele Franka Zappy, se přes sólový prstohoničský majstrštyk Passion and Warfare (1990) a množství turné s projektem G3, který už téměř po dvě dekády nabízí nefalšované shredderské orgie v podání mistrů svého řemesla, se Vai propracoval do pozice kytarového poloboha – nebo jsme si to alespoň dosud mysleli. Čerstvě třiašedesátiletý Newyorčan totiž před půl rokem sfoukl prach z nevydaného projektu Vai/Gash, který ho představil v poloze rozevlátého riffmajstra sedmdesátkového střihu. Stejně zajímavé jsou i vokály Vaiova divokého motorkářského kamaráda Johnnyho „Gashe“ Sombrotta, který sedm let po natáčení tragicky zahynul při dopravní nehodě.

Předpokládám, že jsi s albem Vai/Gash spokojený?

Jsem s ním spokojený už několik desítek let. Během své kariéry občas mívám takové záchvaty kreativity, kdy prostě na chvíli seknu se vším, co právě dělám, relativně rychle nahraju něco úplně odlišného a pak to nechám být a vrátím se k tomu, co jsem měl rozdělané předtím. Jsou to takové malé záložky v knize mého života, tahle deska je jednou z nich. Vzešla z velmi prosté touhy nahrát hudbu, kterou bych s kamarády mohl poslouchat, když jsme v devadesátých letech na motorkách brázdili americké silnice. Chtěl jsem ji původně nazpívat sám, ale to by byla katastrofa. Naštěstí jsem včas zjistil, jaký úžasný hlas má John Sombrotto – tedy Gash.

Když jsi se s ním v roce 1990 seznámil, byl Gash pětatřicetiletý motorkář. Pověz nám o něm víc.

V průběhu let jsem pracoval se spoustou zajímavých lidí: Dave Roth, Devin Town send, Frank Zappa... Gash byl úplně jiný. Vtipný a se spoustou bláznivých nápadů, Newyorčan až do morku kostí. Ne la šílenost, do které by se nepustil. Nebral drogy, ale kdyby ho nezabila absence pudu sebezáchovy, nejspíš by dojel na životní styl rockové hvězdy.

Na obalu alba vypadá jako chlap, se kterým bych se nechtěl dostat do křížku. Měl hodně přísný pohled. V jednadvaceti letech vylezl na sloup vysokého napětí, protože se při výletu na motorce ztratil a snažil se zjistit, kde je. Zavadil o dráty a spadl z dvaceti metrů na plot z ostnatého drátu. Měl popáleniny na šedesáti procentech těla, přežil to jen zázrakem. Zůstal zjizvený jako pirát, jeho obličej byl ale dokonalý.

Jaké bylo vaše největší společné dobrodružství?

Ani se neptej. Jednou jsem s ním sedl na jednu motorku a už bych to nikdy neudělal. Jeli jsme po ulici a on buď stál na sedátku s rozpaženýma rukama, nebo měl nohy na řídítkách a četl si časopis. Na zadní obálce desky je fotka, jak sedí otočený čelem vzad a ukazuje zdvižený prostředník. Na Harleyi dokázal za jízdy udělat kotrmelec. Může to znít jako řeči ve stylu: „Ahoj, já jsem Steve Vai a díky těmhle kecům vám prodám víc svých alb.“ Ale pokud byste toho chlapa znali, řekli byste si: „To je, kurva, fakt rocková hvězda.“ Když jsem ho pak dostal do studia, nemohl jsem uvěřit, jaký má hlas. Kdyby chtěl, mohl být podobně úspěšný jako jiní rockoví zpěváci, se kterými jsem měl možnost pracovat.

Na tomhle albu jako by hrál úplně jiný Steve Vai.

Jednou z typických součástí mé tvorby v té době byla expresivní sóla, tady jsem se ale rozhodl je vynechat. Nechtěl jsem z té nahrávky udělat přehlídku svých kytarových dovedností, těch mám dost jinde. Snažil jsem se, aby ty písničky zněly přímočaře – žádné kudrlinky, žádná velká produkce. Určitě bych takovou hudbu nedokázal dělat pořád, tehdy mě ale bavilo to aspoň vyzkoušet.

Proč tuhle muziku vydáváš právě teď? Když se John v roce 1998 zabil při nehodě na motorce, byl jsem z toho zdrcený. Projekt jsem odložil do šuplíku a dělal jsem, jako by celé to období vůbec neexistovalo. Na konci té dekády navíc na rockovou muziku ve společnosti nebyla úplně nálada, vydat to album tehdy by bylo jako předhodit je vlkům. Sám jsem tu nahrávku čas od času poslouchal dál a užíval si tu jednoduchost, ty melodie a Johnův hlas. Pak jsem si jednoho dne řekl: „Teď je ta správná chvíle.“ S Johnovou přítelkyní a jeho bratrem jsme nahrávky oprášili a zrestaurovali. Jednu z těch osmi skladeb, New Generation, jsem napsal s Nikkim Sixxem [baskytarista, Mötley Crüe]. Sešli jsme se jednou, před mnoha lety, blbli jsme a napsali písničku. Gash k našemu demu dozpíval vokály a bác, je to na desce.

O tvé vášni pro silné motorky se toho moc neví. Jak ses k tomu dostal?

Jako kluk jsem byl do motorek blázen. Stavěl jsem si podomácku různé minibiky a motokáry, skutečnou mašinu jsem si nikdy nemohl dovolit. Starší brácha jezdil na Harleyi, a když jsem konečně začal vydělávat nějaké peníze, koupil jsem si ho taky a úplně tomu propadl. Říká se, že motorkáři jsou grázlové a idioti – ale to je jenom předsudek. Samozřejmě existují různé gangy, ale ve většině případů jsou to pohodoví lidé.

Proč se podle tebe motorka stala jedním ze symbolů rockové muziky?

No, má pověst hračky pro drsňáky, a je tu taky ten prvek svobody – to má obrovský vliv. Znáš ten pocit, když nasedneš do kabrioletu? S autem se to nedá srovnat. Když lidé ochutnají opravdovou volnost, stanou se víc sami sebou. Získají zpět svou sílu a rozdmýchají plameny sebevědomí. To jim dává pocit důstojnosti, vědomí, že za něco „Chci se cítit sám sebou a je mi jedno, co si o mně kvůli tomu bude kdo myslet“ – to je podle mě motorkářská kultura v kostce.