Lesk a bída parkování

Abychom to měli jednodušší, opusťme na okamžik povinnosti, projekty a podporu a představme si raději nějakou běžnější situaci, kdy potřebujeme vyjádřit důsledkový vztah. Dejme tomu, že chcete někomu vysvětlit, proč jste nenechali auto na parkovišti jako obvykle, ale zaparkovali jste na ulici. Z prostého důvodu – na parkovišti bylo plno.

To je asi docela běžná scéna, že? (Ačkoli my, kdo bydlíme ve velkém městě, spíš vysvětlujeme, že místo nebylo ani na parkovišti, ani na ulici a že jsme museli auto zaparkovat na hulváta o tři bloky dál a přijet tramvají.)

Máme tady stejnou situaci jako výše: p 1. jev: parkoviště bylo plné, p 2. jev: zaparkoval jsem na ulici.

A mezi nimi důsledkový vztah. Zkuste si teď živě představit, jak vstupujete do kanceláře a kolega se vás ptá: „Kde jsi nechal auto?“ Jak byste zformulovali svou odpověď? Prosím, zkuste se nad tím opravdu zamyslet a to souvětí si v hlavě sestavit. Máte?

Nepochybujeme o tom, že vaše věta vypadá nějak takhle: p „Zaparkoval jsem na ulici, protože parkoviště bylo plné.“

Možná jste nepoužili přesně tahle slova nebo tohle pořadí vět. Někdo by řekl třeba „na parkovišti bylo plno, a tak jsem zaparkoval na ulici“ nebo něco podobného, ale na tom nezáleží. Ve všech případech zůstává stavba souvětí podobná: Oba jevy mají svou vlastní větu a ty jsou spojené tak, aby bylo patrné, že druhý jev je důsledkem toho prvního (protože, a tak).

Určitě by nikdo z vás v téhle situaci neřekl kolegovi: p „Zaplnění parkoviště mělo za následek mé parkování na ulici.“

Kdybyste totiž vypustili z úst něco takového, kolega by vám patrně přiložil ruku na čelo a zeptal se vás, jak dlouho už se takhle cítíte a jestli si pro jistotu nechcete zajít k doktorovi.

Jenomže při psaní tyhle příšerné formulace používá kdekdo! Pod dojmem toho, že píšeme text „oficiální povahy“, používáme větnou strukturu, jaká by nás v běžném životě ani nenapadla

Vždyť i autor té nešťastné věty, kterou zde uvádíme jako příklad, by bezesporu nikdy nevyplodil výrok „zaplnění parkoviště mělo za následek mé parkování na ulici“ – ale když psal oficiální dokument, nepřišlo mu vůbec divné po takové stavbě věty sáhnout.

Přitom ty věty jsou úplně stejné, jen se týkají jiného tématu! Schválně vám je dáme v lehce zkrácené podobě ještě pod sebe, aby to krásně vyniklo:

Nespln N Povinnosti

Na příkladu s parkovištěm jsme si ukázali, jak v češtině přirozeně používáme vedlejší věty. Teď už stačí stejnou stavbu věty využít i pro větu původní, a vznikne tahle verze:

✓ Protože jste tuto povinnost nesplnili, nedoporučíme, aby úřad váš projekt podpořil

Zkrátka úplně stejně, jako když řekneme „protože bylo parkoviště plné, zaparkoval jsem na ulici“. Ano, kouzlem přirozeného a srozumitelného psaní je na nic si nehrát a použít stejnou, zdravě normální a obyčejnou větnou stavbu, jakou všichni dennodenně používáme v mluvené řeči. Žádná věda, viďte?

Všimněte si, která slova (respektive který slovní druh) jsme v naší verzi souvětí zvýraznili tučně. Přesně tak, jsou to slovesa. A to jsme se ani cíleně nesnažili je tam přidávat. Jenže v tom je ten trik: Když se budete snažit používat vedlejší věty, automaticky budete mít v textu i hodně sloves.

To je také důvod, proč jsme obě témata (slovesa a vedlejší věty) spojili do jedné kapitoly. Jedno bez druhého je totiž nemyslitelné. Jde vlastně o dvě strany téže mince. Kde je hodně vedlejších vět, je i hodně sloves a naopak.

Díky tomuto přístupu jsme z původní věty, kde strašilo šest podstatných jmen a k nim jediné sloveso „mělo“, získali verzi, v níž máme tři plnokrevná slovesa. A ta navíc tvoří kostru celého souvětí – vždyť si zkuste vzít ze souvětí jenom ta slovesa: nesplnili – nedoporučíme – podpořil. V podstatě jde o jakousi „osnovu“ celé myšlenky, kterou se snažíme sdělit.

A tak je to správně, takhle to ta naše krásná mateřština potřebuje. Klíčová, nosná slova na sebe vzala podobu sloves.

Spojovací výrazy

Vzpomínáte si, jak nás učitelé ve škole mořili tím, že jsme se museli nazpaměť naučit zájmena podle toho, ke kterému druhu patří? Možná se vám ještě maně vybaví onen klasický výčet „kdo, co, jaký, který, čí, jenž“ neboli zájmena vztažná. Proč o nich mluvíme?

Protože tahle zájmena – a kromě nich také spousta spojek typu že, jak, když, pokud, protože, než, aniž, až nebo aby – hrají v přístupné češtině klíčovou roli. Právě ony totiž stávají na začátku vedlejších vět.

A tak jedním z charakteristických znaků přirozeně a čtivě napsaného textu bývá to, že se v něm tyto tzv. spojovací výrazy objevují (když si vypůjčíme známou formulaci ze zákona) „v množství větším než malém“ – neboli dost na to, abyste je mohli po setmění prodávat v pochybné čtvrti z kufru auta.

Rádi bychom vám teď ukázali, o kolik srozumitelněji můžeme myšlenku vyjádřit, když se nebojíme věty uvozené těmito zájmeny a spojkami používat.

Tak například v této větě bychom autorovi doporučili přidat hned dvě vedlejší věty. Poznáte jaké?

❌ Podniky hledaly způsoby zvyšování své produkce bez nutnosti nabírat nové pracovníky.

Ač se to možná nezdá, tahle věta je opravdu hodně stylisticky neobratná.

Navíc není snadné na první rychlé přečtení zachytit její význam.

Co s tím? Zaměřte se prosím na slovo „způsob“. Kterou spojkou vyjádříme myšlenku způsobu? Jde samozřejmě o slovíčko „jak“. Mnohem lepší by z hlediska zákonitostí češtiny tedy bylo:

Uleh Ete Ten M Ivot

Druhá část naší knihy vám pomůže, abyste se stejných přešlapů nedopouštěli ani vy. Ve třech kapitolách, touto počínaje, se postupně zaměříme na:

• správný výběr obsahu a řazení myšlenek,

• přehlednou strukturu (odstavce, podnadpisy, odrážkové seznamy apod.),

• zvýrazňování důležitých informací (kurziva, tučné písmo, kapitálky atd.).

A vezmeme to samozřejmě popořadě. Prvním bodem se konečně vracíme k názvu této kapitoly: Jak (si) srovnat myšlenky. Zmíněný krok zahrnuje dva půlkroky:

1. Zvolit správný obsah.

2. Správně myšlenky seřadit.

A tyto půlkroky zahrnují každý ještě dva čtvrtkroky… Ne, děláme si legraci, půlkroky stačí.

Pojďme se jim teď trochu podívat na zoubek.

1. ZVOLTE SPRÁVNÝ OBSAH

Jak asi tušíte, univerzálně správný obsah neexistuje, podobně jako neexistuje univerzálně správná barva. Vždycky záleží na okolnostech. Jenže které okolnosti vzít v potaz a jak je správně vyhodnotit?

Odpovězte si na dvě zásadní otázky

Už v předmluvě jsme se zmínili, že plain language je způsob vyjadřování orientovaný na čtenáře. Klíčové otázky tedy nezní „co chci říct?“ ani „jaký dojem chci na čtenáře udělat?“. Ty otázky zní:

1. Pro koho píšu?

2. Co potřebuje vědět?

Pro koho píšu?

Pokud vám jde „jen“ o to, napsat srozumitelný a přístupný text, nemusíte si modelovat detailní marketingovou personu.

Nemusíte si přesně definovat, že pan Ludvík Vopička žije ve Velkém Beranově na Jihlavsku, je mu 46 let, je ženatý, má dva kluky a holku, pracuje jako nástrojař, vydělává 42 550 Kč hrubého, rád nakupuje ve slevách a k snídani si většinou dává rohlík s máslem a se šunkou.

Stačí, když si představíte svoji cílovou skupinu a „vytáhnete“ z ní fiktivního nebo skutečného zástupce, který by mohl mít s pochopením vašeho textu největší problémy. A klidně to může být pan Vopička.

Samozřejmě pokud jste udělali výzkum a máte o své cílové skupině k dispozici konkrétní data, je to jenom dobře. Nemusíte spoléhat jen na osobní zkušenosti, intuici a odhady.

Pokud data nemáte, představte si třeba svého známého, který naplňuje požadované charakteristické… no prostě který je takový, jaký by zástupce vaší cílovky měl být.

Máte už svého pana Vopičku? Skvělé.

Teď si odpovězte na následující otázky:

• Jak dobře dokáže pan Vopička čerpat informace z psaného textu?

• Bude mu stačit samotný text, nebo by bylo lepší text doplnit/nahradit např. obrázky nebo infografikou?

• Je pan Vopička odborníkem na danou oblast, nebo ne?

• Které termíny a formulace by pro něj mohly být nesrozumitelné?

• Co v tuto chvíli řeší?

Poslední otázka je stěžejní. Odpověď na ni je totiž základem i pro odpověď na otázku číslo 2, která zní:

Co potřebuje vědět?

A možná to ještě upřesníme: „Co potřebuje vědět tady a teď ?“

Dejme tomu, že píšete texty pro banku, jejímž klientem už pan Vopička je (nebo se jím právě stává). A představme si dvě konkrétní situace, do kterých se může dostat.

První situace: Pan Vopička si u vaší banky chce založit účet.

Jaké informace v danou chvíli potřebuje? Správně, potřebuje co nejjasnější a nejstručnější návod, jak to udělat. Zajímá ho, jaké doklady k tomu bude potřebovat a jestli kvůli tomu bude muset na pobočku, nebo to zvládne online. Nic jiného.

Už si vás vybral, takže mu nemusíte připomínat, že jste tradiční banka s dlouhou historií. V tuhle chvíli chce jenom založit účet, takže je mu jedno, že nabízíte kontokorent a spotřebitelské úvěry a hypotéku s takovou nebo makovou úrokovou sazbou. (Cross-selling teď nechme stranou.)

Druhá situace: Pan Vopička chce svůj bankovní účet zrušit.

Ano, může vás mrzet, že pana Vopičku ztrácíte, a možná mu svoji lítost dokonce dáte nějakým taktním způsobem najevo („Jak si to představujete, Vopičko?“). Ale platí v zásadě totéž jako v předchozí situaci: Panu Vopičkovi byste měli dát co nejjasnější a nejstručnější návod, jak svůj účet zrušit. Věřte, že vám za to bude vděčný.

Ale upřímně, bankovní účty nezakládáme každý den a možná ani každý rok. Zkusme si tedy demonstrovat to, jak je důležité správně zvolit obsah, na něčem všednějším.

Rozjímejmež o podobenství záchodovém

Nechceme zabíhat do zbytečných podrobností, ale asi to znáte. Jste na večeři s rodinou, s kolegy nebo s kamarády a čas příjemně plyne. Máte si o čem povídat, jídlo je fantastické a žízeň veliká.

Je v zásadě jedno, jestli padla volba na pivo, víno, nebo nealko. V určitou chvíli vás s největší pravděpodobností začne zajímat jediné: Kde tu mají záchody?

Vstanete od stolu a nenápadně se rozhlížíte. Po chvíli vám padne zrak na ústí chodby, které zdobí ikonka toalety. S úsměvem se tam vydáte, abyste zjistili, kde přesně najdete ty správné dveře. A pod ikonkou objevíte tabulku, na které stojí:

V souladu se zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném znění, a se zákonem č. 205/202 Sb., kterým se mění zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, si vás dovolujeme informovat, že i naše restaurace, tak jako všechny seriózní podniky v naší republice, je vybavena sociálním zařízením, a sice v podobě oddělené pro muže a pro ženy. Zmiňované zařízení bylo pochopitelně součástí již původní dokumentace, na jejímž základě bylo dne 17. 8. 2008 stavebním úřadem MČ Praha 7 vydáno rozhodnutí o umístění a povolení stavby. Zařízení je umístěno v prvním podzemním podlaží, přičemž příslušné schodiště určené k jeho dosažení se nachází přibližně dvanáct metrů východoseverovýchodním směrem od vaší současné pozice. Použití sociálního zařízení je pro naše návštěvníky osvobozeno od poplatku. Jeho využívání se řídí platnými předpisy České republiky, zejména ustanoveními občanského zákoníku.

Děkujeme za návštěvu!

Kontrolní otázka: Skrývá se v textu ona kýžená informace, kde jsou záchody? Samozřejmě. Důležité ale je to sloveso „skrývá se“. Ano, kdybyste s sebou měli buzolu a vyhradili byste si 10–15 minut na hlubší analýzu textu, vaše cesta za úlevou by zřejmě slavila úspěch.

Jenže je velmi pravděpodobné, že s tak velkou časovou rezervou jste od stolu nevstali. Takže to, co chcete vidět, je něco takového:

To je pro vás v danou chvíli ten správný obsah. Nic jiného vás nezajímá. Odkazy na zákony nebo datum, kdy provozovatel restaurace dostal stavební povolení, sice můžou být věcně správně, ale vám jsou z pochopitelných důvodů srdečně lhostejné.

Vraťme se ještě k těm dvěma otázkám, které jsou pro přístupnou češtinu zásadní – „pro koho píšu?“ a „co potřebuje vědět?“.

V tomto konkrétním případě je odpověď na první otázku úplně jednoduchá: „Píšu pro člověka, kterému se chce na záchod.“

Toť vše. Je jedno, jestli je to padesátiletý instalatér, nebo třicetiletá marketingová ředitelka. Ne nadarmo se říká, že záchod je místem, kam i císařpán musel chodit pěšky. Přede dveřmi záchodu jsme si všichni rovni.

Odpověď na druhou otázku je taky jednoduchá: „Potřebuje vědět, kde ty záchody jsou.“ A potřebuje to zjistit co nejrychlejší a nejsnazší cestou. Proto se autor cedulek na ilustračním obrázku rozhodl, že nejlepší text bude žádný text. Zvolil piktogramy, které ve zlomku sekundy sdělí to podstatné: „Pánové tudy, dámy tudy.“

Nejde jen o záchody

Uznáváme, že náš toaletní příklad je možná až příliš očividný. Použít místo jednoduchého piktogramu tabulku plnou ryzí úředničiny by asi napadlo jen nějakou sadistickou zrůdu v rouše restauratérově.

Jenže tenhle princip by se neměl omezovat jen na záchody.

V době počítačů a kouzelných zkratek Ctrl + C, Ctrl + V je tvorba textů (záměrně teď nemluvíme o psaní) až neuvěřitelně jednoduchá: Zkopírovat pár šablonovitých odstavců z obdobné konverzace, k tomu přihodit pár paragrafů ze zákona, znovu shrnout celou problematiku, o které je řeč (pochopitelně rovněž kopírováním z dřívějších textů)… A rázem máte dvě strany souvislého textu.

Ale jsou všechny ty informace vážně potřeba? Nestačilo by prostě napsat to podstatné (to, co čtenář v dané situaci opravdu potřebuje vědět) a zbytek vynechat?

Velmi inspirativní je pro nás přístup slavného rakouského spisovatele Stefana Zweiga, který ve své knize Svět včerejška1 prohlásil:

V mluvené řeči je takový způsob vyjadřování přirozený. Vztahy mezi větnými členy a větami totiž automaticky dotváříme gesty, intonací a celkovým kontextem situace, takže často není třeba je vyjadřovat slovně.

Příklad „ze života“: Když bankovní lupič svůj zdvořilý požadavek na vydání poněkud větší sumy v hotovosti doprovodí slovy „mám bouchačku, žádné hlouposti“, důsledkový vztah zůstává jaksi mezi řádky. Ačkoli se ale nenamáhá s vybroušenějším souvětím typu „mám bouchačku, a tak nezkoušejte žádné hlouposti“, jeho sdělení je jistě všem přítomným srozumitelné.

Teď si možná říkáte: No výborně. Celou dobu nám přece, vy dva chytrolíni, opakujete, že máme psát tak, jak mluvíme. Takže si s juxtapozicemi asi nemusíme lámat hlavu, ne?

Zní to logicky, leč ďábel se skrývá v detailech. Když tvoříme psaný text, tak samozřejmě ani gesta, ani intonaci k dispozici nemáme. Prosté kladení myšlenek za sebe tak může způsobit, že text bude špatně srozumitelný. Když píšeme, je namístě věty a větné celky přirozeně spojovat.

Juxtapozice V Esk Ch Textech

V praxi se občas setkáváme s tím, že autoři textů se se spojovacími výrazy moc neobtěžují a házejí myšlenky za sebe hlava nehlava.

Nejčastěji se tento problém objevuje u přepisů rozhovorů. Zpovídaná osobnost totiž juxtapozice většinou hojně používá (koneckonců odpovídá slovně, nikoli písemně, takže na to má plné právo).

Autor rozhovoru pak má za úkol vyjádření své „oběti“ převést do psané podoby, a přitom je trochu „učesat“. A pokud některé juxtapozice brání plynulosti nebo srozumitelnosti textu (což není nic neobvyklého), měl by potřebné spojovací výrazy doplnit. Zhusta se na to ale zapomíná.

Jak jsme navíc osobně zjistili, juxtapozice se zdaleka nevyskytují jen v přepisech rozhovorů, ale i v jiných typech textů. Pojďme si teď na několika konkrétních příkladech ukázat, že vyhnout se juxtapozicím nemusí být nic náročného. Určitě se vám to bude hodit. (Co když budete chtít vyloupit banku dopisem, že?)

M Te Z Jmena Na Vzta N

Proč je používání vztažných zájmen tak důležité? No, protože vyjadřují vztah A právě vyjádření vztahu je to, o co nám při mýcení juxtapozic jde!

A tak se můžeme juxtapozici často vyhnout tím, že nahradíme ukazovací zájmeno odpovídajícím zájmenem vztažným.

Podívejte se třeba na tato dvě souvětí, kde jsme ukazovací zájmena zvýraznili tučně:

❌ Snažte se vytočit přední nohu ven asi o 30 stupňů, pomůže vám to otáčet boky.

❌ Přišel pozdě, tím si mě zrovna nezískal.

V mluvené řeči jsou taková vyjádření naprosto v pořádku, ale když je vidíme takto napsaná, asi cítíme, že to stylisticky není žádná výhra.

Zkusme tedy v obou případech vyjádřit vztah mezi oběma větami tím, že nahradíme ukazovací zájmeno „to“ příslušnou vztažnou variantou:

✓ Snažte se vytočit přední nohu ven asi o 30 stupňů, což vám pomůže otáčet boky.

✓ Přišel pozdě, čímž si mě zrovna nezískal.

A stejně to funguje u zájmen osobních nebo přivlastňovacích. Všimněte si nepříjemných juxtapozic zde:

❌ Autorem hry je W. B. Yeats, o něm jste už možná slyšeli.

❌ Ohřev je kromě jiného odpovědný za rozklad ellagitaninů, jejich koncentrace klesá se stoupající intenzitou tepla.

Najdete ona klíčová zájmena? Jistě, v první větě je to osobní zájmeno „něm“, ve druhé pak přivlastňovací „jejich“. A teď to nejvtipnější: V obou případech stačí do souvětí přidat jediné písmeno, abychom se juxtapozic zbavili! Právě přidáním jediného písmene (ž) totiž změníme ono osobní, respektive přivlastňovací zájmeno na vztažné. Sledujte:

✓ Autorem hry je W. B. Yeats, o němž (nebo moderněji o kterém) jste už možná slyšeli.