Počítačové kutilství

Jako Ob Ansk Imaginace

Shodou okolností jsme knihu Jak obehrát železnou oponu znovu pročítali na začátku března 2020, kdy se poprvé začalo ukazovat, jaký obrovský dosah bude mít pandemie Covidu-19. Eskalující situaci jsme pozorovali z první ruky z našich domovů v Los Angeles a znepokojeně jsme sledovali, jak se vyvíjí jinde, prostřednictvím zpráv od rodiny, přátel, z televize a ze sociálních médií. Kombinace naléhavosti všeho, co se dělo kolem nás, a toho, že jsme se zároveň nořili do amatérské mikropočítačové scény Československa osmdesátých let, působila poněkud bizarním dojmem, ale ukázala se jako velmi relevantní. Jeden z autorů tohoto doslovu je způli českého původu a částečně vyrůstal v Praze; ten druhý je Američan z Atlanty. (Necháme na vaší představivosti rozhodnout, kdo je kdo.) Společně vedeme projekt Civic Imagination (Občanská imaginace) na University of Southern California (Univerzitě jižní Kalifornie), v němž chceme dokumentovat participativní kulturu a občanský aktivismus v zemích celého světa. Globální pandemie pro nás byla příležitostí ověřit si své teorie na celé řadě různých přechodných i dlouhodobých lokálních taktik a kolektivních akcí. Přitom jsme si opakovaně uvědomovali, že dějiny participativních kultur v konkrétních místech by nám pomohly porozumět současným přechodným reakcím ze strany specifických komunit a zemí, jako je například Česko.

Všímali jsme si různých kulturních, sociálních a historických specifik a jejich vlivu na občanskou aktivitu, kterou tato specifika často komplikují. V českém kontextu jsme zvlášť silně pozorovali, jak složitými způsoby se zde dobře vyvinutá rukodělná DIY kultura a občanská solidarita mísily se zvýšenou citlivostí vůči autoritativním opatřením a s hlubokou nedůvěrou ve vládu. Stejně jako jejich protějšky v ostatních zemích byli i čeští političtí představitelé a instituce šířením Covidu-19 zjevně zaskočeni, a důsledkem byl nevyhnutelný chaos při posilování potřebných služeb. V těchto raných dnech pandemie, plných úzkosti a napětí, se jako velmi diskutované

Jak obehrát železnou oponu a mírně kontroverzní téma vynořilo použití roušek kryjících obličej coby preventivního opatření, a to jak místně v České republice, tak mezinárodně v institucích, jako je Světová zdravotnická organizace (WHO). Ačkoliv v Asii se roušky během chřipkové sezony používají běžně, o míře jejich účinnosti pro prevenci přenosu virových infekcí se mezi vědci dosud vede debata. Je zjevné, že účinnost roušky úzce souvisí s tím, nakolik přiléhá na obličej, jak se používá a z čeho je vyrobena. Odborníci se nicméně shodnou, že roušky do nějaké míry se zamezením přenosu nepochybně pomáhají – jinými slovy, že jakákoliv rouška je lepší než žádná. Češi a Češky tento názor velmi rychle přijali za svůj a vládní úřady proto musely brzy začít řešit zásadní a ostře kritizovaný nedostatek těchto prostředků.

Přes noc vznikly ad hoc občanské iniciativy, které se rozhodly tuto situaci řešit, a Češi (ale převážně Češky) tak zasedli ke svým šicím strojům. Narychlo vytvořené skupiny na Facebooku a WhatsAppu začaly šířit podomácku vyrobená videa s návody a nápady na to, jaké materiály lze na improvizované roušky či obličejové štíty použít (povlaky na polštáře, trička, nebo dokonce plastové láhve). Skupina „Česko šije roušky“, jež se stala jednou z největších svého druhu na Facebooku, měla 43 tisíc členů, kteří společně hledali řešení problémů s nedoléhajícími rouškami, nedostatkem gumiček a únavou ze šití.

Ke stejnému hnutí se rychle připojily další a známější organizace. České firmy (mimo jiné výrobce 3D tiskáren Průša) a akademické instituce (zejména technické univerzity) se do věci vložily naplno a vyráběly roušky, obličejové štíty, dezinfekci a další ochranné prostředky. Narychlo složené písně, jako neodbytná Dej si roušku! od skupiny Mirai, dodaly celému hnutí ještě větší viditelnost a sloužily jako výzva, aby si každý vyrobil tu svou. Přední celebrity se zapojily sdílením svých selfie v rouškách, obrázků a sloganů na svých stránkách a vyzývaly své sledující, aby udělali totéž.

Brzy se na veřejnosti začali v podomácku vyrobených rouškách objevovat i čeští politici a jejich nošení bylo záhy oficiálně prohlášeno za užitečné, a dokonce povinné. Ačkoliv celá řada vládních selhání byla kritizována (zejména kvůli nedostatku ochranných prostředků a rozdělování peněz), přetrvával dojem, že Česko zde využilo svou vynalézavost naplno.

Je potřeba říct, že si toto české hnutí kolem výroby roušek z prvních dní pandemie Covidu-19 nechceme idealizovat. Jsme si vědomi toho, že zavádění roušek provázela celá řada obtíží, korupce i nesouhlasu, a to zejména s ohledem na postup vlády a otázku účinnosti roušek. Také víme, že navzdory tomu, že se Čechům a Češkám podařilo na začátku pandemie své síly mobilizovat a první vlnu Covidu-19 do velké míry potlačit, z dlouhodobého hlediska se situace České republiky změnila a v únoru 2021 už byla zemí s nejvyšší mírou infekce na obyvatele. První analýzy dokonce naznačují, že nedůvěra vůči vládě, váhavost při zavádění různých opatření a zvýšená citlivost vůči čemukoliv, co lze vnímat jako autoritářské kroky, vedly k tomu, že nás Česko naučilo, co je to „paradox úspěchu“ – po prvotním potlačení přenosu Covidu-19 totiž za několik měsíců došlo k raketovému nárůstu nových případů. Sociolog Daniel Prokop (2021) v návaznosti na tyto hypotézy poukazuje na různá více či méně efektivní opatření (včetně uzavírání škol a zavádění práce z domova) a další faktory, jako jsou multigenerační domácnosti, aby nabídl komplexnější analýzu pandemie v Česku. Prokop dochází k závěru, že nedůvěra mezi občany a institucemi pravděpodobně způsobila, že vláda ztratila schopnost fungovat jako „mediátor společenské solidarity“. Ze zpětného pohledu se „hostina na rozloučenou“, která se konala na Karlově mostě v červenci 2020 jako oslava „vítězství“ nad virem, nevyhnutelně jeví jako velmi předčasná.

Dodnes nás ovšem fascinuje, jak rychle se Češi a Češky pustili do domácí výroby roušek už na jaře 2020, tedy v době, kdy ostatní země včetně Spojených států teprve váhaly, přely se a celé téma spíše přehlížely, než se odhodlaly alespoň částečně pustit do podobných iniciativ. Jak vypozoroval Tomáš Kostelecký, ředitel Sociologického ústavu AV ČR:

Ty podomácku vyrobené roušky nejsou žádným úspěchem vládní strategie v boji s koronavirem, ale důkazem vlastnosti společnosti, které se odborně říká sociální resilience, tedy schopnosti lidských komunit čelit nepříznivým situacím a překonávat krize. Tato schopnost je za normálních situací nepozorovatelná, ale objeví se právě jen v čase nouze.

(Kostelecký 2020)

Jak obehrát železnou oponu

Toto české hnutí podomácku vyrobených roušek i pozdější odpor vůči nekonzistentním rozhodnutím vlády, k níž panovala nedůvěra, nás napadlo analyzovat s použitím našeho konceptu občanské imaginace, s nímž jsme přišli během práce s občanskými sítěmi a skupinami. Občanskou imaginaci definujeme jako praxi představování si sociálních změn, které umožní pohyb směrem k lepšímu světu. Občanská imaginace napomáhá vzniku a posilování imaginativních a imaginujících komunit, vlastní občanské aktivity, respektu i porozumění k ostatním úhlům pohledu a příležitostem pro svobodu a rovnost, jež dosud nezažíváme. Utopická představivost a fikce podle nás může nabízet nové příležitosti, které by nevznikly, pokud bychom zůstávali uvězněni v tom, co Stephen Duncombe (2012) popisuje jako „tyranii možného“. Příliš silný důraz na každodenní pragmatismus může zadusit naši schopnost představovat si alternativy a aktivně se je snažit realizovat.

Samotné roušky lze považovat za grassroots technologie, prostřednictvím nichž se Češky a Češi pustili do akce, aby si navzájem zajistili své bezpečí: roušky nosíme do stejné míry proto, abychom chránili ostatní, jako jimi chráníme sami sebe, a představují tak sociální smlouvu, kterou spolu uzavíráme ve jménu veřejného zdraví. Šicí stroje a látky, z nichž se roušky vyrábějí, jsou každodenními technologickými zdroji a využívají dovednosti, jež se rozvíjejí s časem, a to často prostřednictvím neformálního vzdělávání a vzájemných výměn znalostí. Roušky se objevily v důsledku specifické participativní praxe – způsobu, jak svou aktivitou pozměnit svět pomocí toho, co máme k dispozici. Jak nám tato kniha připomíná, Michel de Certeau psal o umění vystačit si s tím, co máme, jež ale můžeme stejně tak popsat jako umění obcházet omezení, která nám stojí v cestě. Bez ohledu na to, jak funkční jsou roušky pro ochranu zdraví, mohou nést také symbolický význam. V některých částech světa se například objevily muraly, memy, reklamy a protestní plakáty, které propojily roušky s vizuální ikonografií a mytologií superhrdinů a rámovaly tak zdravotníky a další nezbytně důležité pracovníky jako občanské hrdiny, kteří riskují své životy, aby ochránili lidi kolem sebe. Takové metafory nám pomáhají nově interpretovat náš občanský řád, vnímat aktivity našich komunit prizmatem hrdinství a třeba si i představovat, jak by mohl vypadat lepší zdravotnický systém. Tato tvorba mýtů se rozšiřuje i na to, jaké typy obličejových masek si lidé

Počítačové kutilství jako občanská imaginace 397 vybírají, v důsledku čehož se nositeli osobní identity a kolektivní sounáležitosti mohla stát celá řada smyšlených figur z globální populární kultury. A tyto fantazie se rozšířily i do rozhodování o tom, jaké pozadí si lidé nastaví pro své videohovory přes Zoom, což je další způsob, jak je naše aktuální realita globální pandemie ovlivněna našimi sny o lepším světě. Pandemie je přírodní síla, která představuje pro lidstvo na celém světě nebezpečí, nicméně i během ní se projevuje kultura, a to v tom, jaké priority si každá společnost nastaví (co jsou základní služby, jak vlády přidělují zdroje) a jak lidé zareagují na nedostatky, problémy a omezení, jež jsou těmito reakcemi způsobeny. Lidé po celém světě si vyrábějí a nosí roušky, ale existují specificky české způsoby vyrábění a nošení roušek, v nichž se odrážejí místní tradice a realita. Roušky jsou vyjádřením kolektivní imaginace i v případě, kdy nás chrání před velmi reálným nebezpečím. Během výzkumu jsme objevili rozmanité způsoby, jak různé skupiny posilují občanskou imaginaci tím, že svými politickými snahami propojují vytváření různých příběhů v různých médiích médií. V knize Popular Culture and the Civic Imagination: Case Studies of Creative Social Change (2020, NYU Press), na níž se s námi jako třetí spolueditor podílel Gabriel Peters-Lazaro, představujeme třicet případových studií autorů z celého světa, které takové praktiky popisují – od VR instalace zachycující zdemolované náměstí v Tel Avivu po popis aktivistického divadla v Indii, od využití humoru jako občanského nástroje v Egyptě po Arabském jaru po rasovou politiku fanoušků Star Wars. Náš přístup k občanské imaginaci se ve své podstatě zaměřuje na průsečík mezi kulturálními studii a občanskou angažovaností; tento průsečík zkoumáme optikou participativní kultury, již definujeme jako „rozmanitou sadu sdílených aktivit a sociální akce od psaní fanfikce a rukodělné výroby po hraní, jejichž prostřednictvím si lidé kolektivně vytvářejí prostor pro sebevyjádření a učení“ (Jenkins 2016: 40). Jenkinsův zájem o participativní kulturu se datuje už od knihy Pytláci textů: Televizní fanoušci a participativní kultura ([2019] 1992), v níž psal o fanouškovských komunitách a jejich vlastní technologické, kulturní a občanské praxi. Mohou to být například fanynky, které stříhaly hudební videa z klipů ze svých oblíbených televizních pořadů s pomocí dvou videorekordérů a kabelů a následně vyvíjely systémy, prostřednictvím nichž se mohla tato videa celostátně šířit. Případové

Jak obehrát železnou oponu studie v Pytlácích textů nám ukazují komunity, které se byly schopné dát dohromady, aby udržely svůj oblíbený pořad v éteru a které se s pomocí příběhů a obrazů ze žánrových televizních seriálů zapojovaly do debat o genderu a sexualitě, jež byly v Americe devadesátých let velmi aktuální. Jak v této knize píše Jaroslav Švelch, něco podobného se dělo i v kulturách kolem počítačových her. * * *

Kniha Jak obehrát železnou oponu nabízí podrobný vhled do toho, jak skupiny vyrůstající zezdola společně obcházely omezení a zákazy, aby uspokojily svou fascinaci počítačovými hrami jako novou technologií v době, když československá vláda vnímala počítač jako pracovní a vzdělávací nástroj a jako prostředek modernizace. V textu, který sám označuje jako mikrohistorii, Švelch vypráví o tom, jak celá generace mladých hráčů pašovala technologie, hackovala software, stavěla vlastní joysticky a další periferie z libovolných materiálů, které byly po ruce, a jak tyto kolektivní i osobní vzpoury vůči autoritě úřadů pomáhaly měnit to, jak jsou hry celospolečensky vnímány. O tomto procesu píše autor jazykem, který se velmi blíží tomu, jak chápeme občanskou imaginaci:

Předchozí kapitoly ukázaly, jak počítače československým uživatelům otevíraly nové možnosti – nabízely jim zdánlivě nekonečný prostor pro experimentování a seberealizaci v kontextu režimu, který tyto možnosti spíše potlačoval. Prostřednictvím nejrůznějších programovacích aktů mohli uživatelé šířit svá jména či přezdívky a dát o sobě vědět. Z počítačových her, a zejména z textovek, se tak stávala obdoba zinů a samizdatu. […] [Č]eskoslovenští amatérští programátoři pomocí počítačových her sdělovali něco o sobě, svých přátelích, svých kulturních preferencích, svých frustracích i svých názorech na aktuální politickou situaci.

(Švelch 2021: 272)

Dějiny počítačových her se až příliš často zaměřují hlavně na Spojené státy, Japonsko nebo v poslední době Jižní Koreu, tedy země, které byly v čele vývoje platforem a zábavních titulů, na nichž stojí globální herní průmysl. Švelch ukazuje roli, kterou hrála kreativita a vynalézavost uživatelů počítačů při utváření naší každodenní zkušenosti s hrami, a způsoby, jak interakce s těmito novými technologiemi – a imaginativními světy, do nichž se hráči mohou ponořit – mění naše vnímání sama sebe a našeho místa ve světě. Vyzývá nás, abychom nevnímali technologie jako zboží, které je průmyslově vyrobené a prodávané masám, ale jako každodenní materii, kterou využíváme (spolu s dalšími zdroji, dovednostmi, schopnostmi a participativními strukturami), abychom proměnili náš vztah ke společnosti kolem nás.

Hry jsou pro občanskou imaginaci významné jako místo hraní a místo, kde se alternativní možnosti (byť často fantastické či apokalyptické) stávají viditelnými a intersubjektivními; kde lidé mohou hrát na a za hrdiny a postavit se silám, které by je za jiných okolností přemohly. V prostředí, kde byl vznik her vnímán jako cosi, co se děje někde jinde, dokázali amatérští herní designéři a programátoři tvořit a sdílet herní světy, které jim pomohly prosadit vlastní hlas, prezentovat místní kontext a v konečném důsledku reflektovat měnící se náladu ve společnosti. Jak píše Švelch:

Lokální amatérská scéna dala vzniknout svým vlastním žánrovým konvencím, vlastnímu kánonu, a dokonce i vlastním programátorským hvězdám. Přišla i na to, že hry jsou médium, a využila je nejen pro zábavu, ale i jako prostředek sebevyjádření. V posledních letech komunistického režimu se českoslovenští amatéři stali jedněmi z prvních na světě, kdo setrvale vytvářeli aktivistické počítačové hry o soudobém politickém dění, a předznamenali tak pozdější trendy na nezávislých nebo experimentálních scénách.

(Švelch

2021: 15)

Tento příklad jasně ukazuje způsoby, kterými lidé získávají dovednosti, budují vztahy a rozvíjejí svůj vlastní hlas prostřednictvím hry, to vše pak mohou obratem využít k dalším druhům sociální praxe včetně boje za společenskou změnu.

V tomto doslovu chceme ocenit, co nám Švelch říká o občanské imaginaci, která se vynořila mezi Čechoslováky v posledních letech

Jak obehrát železnou oponu před pádem železné opony. Za přínosné považujeme také to, že kniha Jak obehrát železnou oponu nabízí Čechům a Češkám nové informace díky rozhovorům vedeným metodou orální historie, sběru zinů, které dokumentují undergroundové aktivity hráčské komunity, snášení starých artefaktů a softwaru ze zaprášených půd a přehodnocování příspěvku hráček a hráčů k širším transformacím, které se kolem nich odehrávaly. Tato kniha je důkazem kulturní a politické moci, kterou má vzpomínání na to, co bylo zapomenuto, a přehodnocení toho, co bylo přehlíženo.

Dalším důležitým aspektem naší práce vždy bylo vnímání toho, co vše občanská imaginace dokáže a jak se do ní kdokoliv z nás může pustit. Proto jsme vytvořili sérii workshopů a dalších praktických intervencí, které mají za cíl podpořit občanskou imaginaci v kontextu místních komunit. Naší prioritou bylo uskutečnit tyto workshopy s co nejvíce skupinami a pokaždé jsme se přitom dozvěděli něco nového. Během rozpracovávání naší metody jsme realizovali přes třicet workshopů s rozmanitými komunitami v USA i za jejich hranicemi, a pokaždé jsme se od nich něco naučili. Lidé, kteří měli obavy o budoucnost práce v Bowling Green v Kentucky, nás naučili, že i když chceme, aby si lidé představovali budoucnost, je zároveň nutné respektovat a uznávat také jejich minulost. V Oaklandu v Californii nás mladí novináři a umělci napojení na neziskovou organizaci YR Media upozornili na omezení, která klade na imaginaci aktivismus zaměřený na konkrétní témata. Arabští učitelé, které jsme poznali v Bejrútu, přijali divadelní aspekty našeho workshopu s nadšením, s nímž jsme se jinde zpravidla nesetkávali. Studenti na Salcburské akademii pro média a globální změny v Rakousku při vytváření sdílených světů budoucnosti hledali inspiraci v utopických i dystopických narativech z populární kultury. Podrobnější popis těchto a dalších workshopů spolu s návodem, jak si je můžete sami realizovat, nabízejí Sangita Shresthová a Gabriel Peters-Lazaro v knize Practicing Futures: A Civic Imagination Handbook (2020).

Přístup, který jsme během těchto aktivit vyvinuli, zaměřil naši pozornost právě na to, jak mohly dlouhodobé i přechodné narativy populární kultury, kolektivní paměť a ambice České republiky ovlivňovat ochotu Češek a Čechů kolektivně sáhnout po jehlách a nitích (a šicích strojích) a postavit se pandemii čelem stejně, jako se kdysi učili programátorským dovednostem, aby napomohli růstu herní kultury ve své zemi. Švelchem důkladně probádaná bastlířská počítačová kultura Československa osmdesátých let nabízí chybějící dílky do této skládačky. Díky ní jasně vidíme rezonanci mezi „taktikami“ kreativní práce s omezenými zdroji, kterou popisuje, a vynalézavostí, již Česko prokázalo při šití roušek na jaře roku 2020. Ještě důležitější ale může být připomínka skutečnosti, že hráči a hráčky vytvářejí dočasné autonomní zóny uvnitř autoritářských režimů, připravených kdykoliv zadusit jakýkoliv otevřený odpor. Švelchova kniha navíc ukazuje, jak důležité mohou být tyto prostory pro uchovávání imaginace a naděje v kontextech, kde svržení (nebo vypuzení) autority režimu není (zatím) možné. Díky tomu nám Švelch pomáhá opsat celý kruh. Naše uvažování zásadním způsobem ovlivnil dramatik a prezident Václav Havel, který o významu naděje uprostřed studené války napsal:

Mírou naděje v tomto hlubokém a silném smyslu není míra našeho rozveselení z dobrého běhu věcí a naší vůle se investovat do podniků viditelně mířících k brzkému úspěchu, ale spíš míra naší schopnosti usilovat o něco proto, že to je dobré, a nikoli pouze proto, že to má zajištěno úspěch. Čím nepříznivější je situace, v níž svou naději osvědčujeme, tím hlubší tato naděje je. Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.

(Havel – Hvížďala 1990 [1986]: 156–157)

Tato slova k nám zvlášť promlouvají v době, kdy pozorujeme, jak se lidé a komunity po celém světě vypořádávají s disruptivní a transformativní silou pandemie. Potřebujeme naději. Potřebujeme imaginaci. Potřebujeme odolnost, kreativitu a vynalézavost; potřebujeme si vystačit s tím, co máme, a bojovat za svět, v němž chceme žít. A přitom můžeme hledat inspiraci u ostatních skupin, které si podobně našly vlastní prostor pro prozkoumávání alternativ a odvažovaly se doufat v lepší svět. Kniha Jak obehrát železnou oponu vypráví právě takový příběh.