rozhovor

„Bez erudované práce a podpory sestřiček bych se neobešla,“ říká předsedkyně OSPDL Alena Šebková

Co momentálně prožívá obor pediatrie? Kam se ubírá a s čím se potýká? Na otázky redakce k nejnovějšímu dění v oboru, o změnách, kterými v posledních letech prochází, vývoji ve vzdělávání a o nezbytnosti týmové spolupráce odpovídala MUDr. Alena Šebková, předsedkyně Odborné společnosti praktických dětských lékařů a praktická lékařka pro děti a dorost v Plzni.

Šárka Spáčilová, redakce Florence

Jaké jsou podle vás největší změny v pediatrii za posledních deset let? Největší a dle mne velmi negativní změna se udála v roce 2017. Byl zrušen samostatný vzdělávací obor praktický lékař pro děti a dorost. A to v době, kdy jej i mladé kolegyně, které se do něj hlásily – jsme jasně feminizovaný obor –, považovaly za obor budoucnosti a kdy výrazně narostl zájem o něj. V podstatě jsme se tehdy dostali do stavu, kdy bychom byli schopni adekvátní generační výměny.

Jaké jsou dopady změn koncepce pediatrické péče? Upřímně nevím o tom, že by existovala jakákoli koncepce. O té jsme hovořili od počátku, kdy jsme bojovali proti zrušení oboru. Až na podkladě jejího vypracování se měly dít

2 případné změny. Nebyl o to zájem. Nyní tedy hovoříme o dopadech změn vzdělávání. Jsou přesně takové, před jakými jsme varovali. Kvůli chaosu ve vzdělávacím systému došlo k razantnímu poklesu zájemců o práci praktického lékaře pro děti a dorost, je nabouraný systém školitelů, kterých jsme měli připraven dostatek. Co se týče kvality vzdělání, i ta je pro výchovu budoucích mladých praktiků naprosto tristní – povinně pouze tři měsíce v ordinaci praktického lékaře pro děti a dorost v celém 4,5letém vzdělávacím programu pediatrie. Nepovinných jeden až šest měsíců ve specializační části studia to nezachrání. Jsem přesvědčena, že stávající rezidenti právě tuto část zvolenu nemají, nebo jen minimum z nich, neboť se připravují na dětských odděleních, odkud je primáři jen těžko pustí, pokud nemusejí. Vychovávají si je totiž většinou „pro sebe“. Chápu to, i my bychom rádi vychovávali své nástupce, ale stávající podmínky tomu nesvědčí. Takže už nyní rodiče pociťují v mnohých lokalitách nedostatek dětských praktiků. A pokud se situace nezmění, troufám si říci, že do pěti let dojde k rozpadu stávajícího systému primární péče o děti a dorost.

Česká, potažmo československá pediatrie byla vždy na špičkové světové úrovni. Udržela si tuto pozici? Jak je na tom dnes v porovnání se světem? Pediatrie jako taková, a to jsem přesvědčena, je nadále na špičkové úrovni. Ale Evropa a potažmo i svět začaly klást důraz právě na péči primární, kterou si my výše popsaným způsobem rozbíjíme, a z vedoucího místa se tak dostáváme na konec.

Kde jsou největší rezervy české pediatrie? Podle mne již na lékařských fakultách. Cca před sedmi lety jsme měli k dispozici průzkum, jak se vyučuje

pediatrie a případně praktické dětské lékařství na medicíně. V podstatě pouze dvě fakulty „vyhovovaly“. Pediatrie je jako interna pro dospělé, ale čas, který je jí na školách věnován, je ve většině případů minimální. O praktickém dětském lékařství ani nemluvě. Po zrušení oboru praktický lékař pro děti a dorost navíc došlo k dalšímu zhoršení. O samotné primární péči jsem již mluvila, nedostatek je i některých dětských specialistů.

V druhé polovině února se již tradičně konal Kongres primární péče. Přinesl podle vás letošní ročník něco zásadního? O čem se tam mluvilo a co z vašeho pohledu přinesl pediatrům? Neočekávejte ode mne přehled výsledků „zásadních“ studií či nových klinických doporučení. Ten opravdu zásadní význam našeho odborného setkání, které tradičně pořádáme společně s kolegy praktickými lékaři pro dospělé, je v něčem jiném. Jednak se zde my, lékaři první linie, setkáváme se specialisty, máme možnost sledovat, kam se ubírá současné vědecké poznání v různých oborech, se kterými úzce spolupracujeme, jednak máme příležitost diskutovat o tom, jak tyto poznatky přenést i do našich ordinací. Letos jsme tak společně nahlédli třeba do tajemství krevního obrazu, věnovali jsme se respiračním onemocněním i chorobám neurologickým, včetně bohužel stále aktuálních poranění hlavy a mozku v dětském věku.

Mne osobně mimořádně potěšily dva momenty. Za prvé jako vždy skvělý program sekce, kterou pro své vzdělávání připravily sestry z našich ordinací primární péče, a za druhé blok kazuistik, ve kterém excelovali naši mladí praktičtí lékaři, dětští i ti všeobecní. Poučení z praxe kolegů je vždy cenné.

Upozornila byste na nějaké klinické studie v pediatrii, které si zaslouží pozornost a mělo by se o nich vědět? Napadá mne jedna studie, která vyšla minulý měsíc v Journal of Preventive Cardiology, jejž vydává Evropská kardiologická společnost. Vlastně se ani přímo netýkala dětí – hovoří se v ní o tom, že pravidelné čištění zubů třikrát denně pomáhá statisticky významně předcházet kardiovaskulárním onemocněním. Proč mluvím právě o této studii? Protože nepřímo dokládá význam jednoho ze základních pilířů našeho oboru – jsme to my, praktičtí dětští lékaři, kteří ve spolupráci s rodiči zakládáme návyky zdravého životního stylu, jež ovlivňují prognózu našich dětských pacientů až daleko do jejich dospělosti. Ráda bych ale upozornila i na studie, na nichž se jako praktičtí lékaři pro děti a dorost přímo podílíme. Se Společností pro výživu jsme před několika lety prováděli studii o výživě kojenců (1000 dní), jejíž výsledky mají opět přímý dopad do našich praxí a odvíjejí se od ní i další doporučení pro batolecí věk. A aktuálně v loňském roce jsme s infektologem Milanem Trojánkem dokončili spolupráci na studii o antibiotické terapii, což je téma pro naši praxi opět velmi důležité.

Mohla byste uvést, v jakých oblastech došlo k největšímu posunu z hlediska léčby a diagnostiky dětských onemocnění? Já jsem praktická dětská lékařka. Proto jako největší pokrok vnímám významnou změnu diagnostiky a léčby v primární medicíně. Máme podstatně lepší podmínky pro diagnostiku, především v rámci tzv. rychlé diagnostiky, tedy té, kterou můžeme provádět „na počkání“ přímo v ordinacích. Mnohé diagnózy, se kterými se dříve dostávaly děti jde, ale důležitá je právě spolupráce lékařů a ostatních odborníků, kteří jsou pro tu danou diagnózu potřeba. Členem takového týmu by vždy měl být právě dětský praktik, který se zabývá nejen samotným pacientem, ale i celou rodinou, prostředím dítěte a je jim nejblíže. Konkrétním příkladem je nyní plánovaný rozvoj paliativních týmů.

Za děti musejí dávat souhlas zákonní zástupci. Je to bezproblémové, nebo je v něčem zakopaný pes? Záleží na situaci. Lidé jsou již na podepisování různých souhlasů zvyklí, tudíž problém většinou není. Nicméně někdy nastává při rozchodu rodičů, kdy se nemyslí na dítě, ale na to, jak ublížit tomu druhému.

Jak moc je pro dětského lékaře nepostradatelná pomoc a podpora dětské sestry? Řeknu vám osobní příběh. Kdysi, když jsem začínala, jsem bohužel byla hozena do vody, v podstatě stejně jako teď budeme házet do vody naše mladé kolegy, a musela jsem plavat. Začínala jsem s výbornou sestřičkou, která mne podržela. Ve své ordinaci pracuji již více než 25 let se zkušenou dětskou sestrou, na kterou je stoprocentní spolehnutí, která

Dětské sestry byly jako nepotřebné zrušeny, stejně jako obor praktický lékař pro děti a dorost. Nyní se dětské sestry opět vracejí, někomu došlo, že to byla chyba.

k hospitalizaci, dnes zvládáme ambulantně, máme k tomu podstatně širší škálu léků. Ve spolupráci s dětskými specialisty léčíme ambulantně astma, ekzém i jiné diagnózy, se kterými dříve děti musely do jejich ordinací daleko častěji. Věnujeme se primární prevenci – obezitě, rizikovému chování a dalším tématům.

Mluví se o významu role multidisciplinárních týmů u diagnostiky a léčby dospělých. Jak je to u dětí a který specialista je v týmu nepostradatelný? Multidisciplinární práce je v medicíně velmi podstatná. Rozvojem oborů, velkým nárůstem poznatků došlo k rozvoji specializací, někdy se říká „k atomizaci“ a považuje se to za špatné. Já si myslím, že při množství vědění to prostě jinak nemá odbornou erudici i přirozený odhad. Na částečný úvazek mám ještě dvě dětské sestřičky (jsme velká ordinace), bez jejichž erudované práce a podpory bych se neobešla. Je přínosné, když sestra může převzít některé kompetence lékaře a lékař se na ni může spolehnout. Ovšem i vzdělání sester bylo rozbito, dětské jako nepotřebné zrušeny, stejně jako obor praktický lékař pro děti a dorost. Nyní se dětské sestry opět vracejí, někomu došlo, že to byla chyba. Dětští praktici zatím ne…

Co byste vzkázala čtenářům? Víte, já v posledních letech postrádám několik základních věcí: selský rozum, zodpovědnost a úctu k druhému. Takže přeji čtenářům, aby toto všechno měli a stejně tak aby toto všechno pociťovali ve svém okolí.