ROBERT LAN
ZA
S U M S I R T N E C O I
B
BOB BERMA
E JAKO KLÍČ Í M O D Ě V ŽIVOT A RAVDOVÉ P O Í N E P K POCHO VESMÍRU POVAHY
Překlad J
iří Ogroc
Barrister
ký
& Princip
al
N
Barbaře O’Donellové u příležitosti jejích devadesátých narozenin.
ÚVOD
Naše chápání vesmíru jako celku uvázlo na mrtvém bodě. O „významu“ kvantové fyziky se diskutuje od třicátých let 20. století, kdy byla objevena, ale k porozumění tomu, co znamená, máme dnes stejně daleko jako tehdy. Slibovaná „teorie všeho“, která byla údajně už na dosah, zůstala na desetiletí trčet v abstraktní matematice teorie strun s jejími nepotvrzenými a nedokazatelnými předpoklady. Situace je však ještě horší. Až donedávna jsme si mysleli, že víme, z čeho je složen vesmír, ale nyní vychází najevo, že 96 procent vesmíru představuje temná hmota a temná energie, a my nemáme ani potuchy, co to vlastně je. Stále přijímáme teorii velkého třesku s neustále rostoucí nutností ji provizorně vyspravovat, aby odpovídala našim pozorováním (například když jsme v roce 1979 museli akceptovat období exponenciálního růstu vesmíru, známého jako inflační, jehož fyzikální zákony v podstatě neznáme). Navíc se ukazuje, že teorie velkého třesku nemá žádnou odpověď na jednu z největších záhad vesmíru: proč je vesmír tak dokonale vyladěn k tomu, aby umožňoval život? Naše pojetí základních kamenů vesmíru se nám průběžně rozplývá před očima. Čím více údajů shromažďujeme, tím více musíme žonglovat se svými teoriemi nebo ignorovat zjištění, která prostě nedávají smysl. Tato kniha nabízí novou perspektivu: naše současné teorie fyzikálního světa nefungují a nikdy nemohou být formulovány tak, aby fungovaly, dokud nevezmou v úvahu život a vědomí. Tato kniha dále tvrdí, že život a vědomí nejsou opožděným a vedlejším efektem procesů probíhajících bez života miliardy let, ale že jsou pro vesmír a pro jeho pochopení absolutně základní. Tuto novou perspektivu nazýváme biocentrismus. V tomto pohledu není život náhodným vedlejším produktem fyzikálních zákonů. A příroda a dějiny vesmíru tu nejsou 7
v důsledku ponuré hry srážek kulečníkových koulí, jak jsme se to učili od základní školy. Očima biologa a astronoma se pokusíme odemknout klece, do nichž se západní věda dokázala bezděčně uzavřít. Předpovídá se, že 21. století bude na rozdíl od předchozího, v němž dominovala fyzika, stoletím biologie. Podle všeho je tedy vhodné začít toto století tím, že obrátíme vesmír naruby a sjednotíme základy vědy nikoli pomocí imaginárních strun, které se nacházejí ve stejně imaginárních, nikdy nespatřených dimenzích, ale představy mnohem jednodušší, která ovšem oplývá mnoha šokujícími novými výhledy a pravděpodobně nám už nikdy nedovolí vidět realitu stejným způsobem jako dříve. Biocentrismus může vypadat jako radikální odklon od našeho současného pojetí vesmíru a také jím je, ale jeho náznaky se už desetiletí objevují všude kolem nás. Některé ze závěrů biocentrismu mohou rezonovat s některými aspekty východních náboženství nebo určitými prvky filosofie New Age. To je sice zajímavé, ale můžeme čtenáře ujistit, že v této knize žádné takové filosofie nenajde. Závěry biocentrismu vycházejí z převládajícího proudu vědeckého myšlení a jsou logickým vyústěním práce některých našich největších vědeckých myslitelů. Biocentrismus buduje základy pro nové směry zkoumání ve fyzice a kosmologii. V této knize budou uvedeny principy biocentrismu, z nichž všechny se zakládají na ověřených poznatcích vědy a všechny vyžadují nové promýšlení našich současných teorií fyzického vesmíru.
8
NEJASNÝ VESMÍR
1
Vesmír je nejen podivnější, než si představujeme, ale je podivnější, než si vůbec dokážeme představit. John B. S. Haldane, Possible Worlds (1927)
Svět není celkem vzato tím místem, které popisují naše učebnice. Už několik století, počínaje zhruba renesancí, ovládá vědecké myšlení, pokud jde o stavbu vesmíru, jediný názorový přístup. Současný model nám přinesl netušené vhledy do povahy vesmíru – a bezpočet aplikací, které změnily každý aspekt našeho života. Ale dospěl již ke konci svého užitečného života a musí být nahrazen radikálně odlišným paradigmatem, které odráží hlubší, až dosud naprosto přehlíženou rovinu reality. Nový model se tu neobjevil náhle jako dopadající meteorit, který změnil biosféru před 65 miliony lety. Spíše jde o hlubokou, postupnou změnu podobnou pohybu tektonické desky, jejíž základy leží tak hluboko, že když se jednou pohnuly, už se nikdy nevrátí zpět. Jeho geneze se skrývá v pozadí racionálního znepokojení, které dnes palčivě pociťuje každý vzdělaný člověk. Nespočívá v jedné diskreditované teorii, ani v nějaké jediné kontradikci v současné chvályhodné posedlosti vymýšlením Teorie velkého sjednocení, která by mohla 9
vysvětlit vesmír. Jde spíše o problém tak hluboký, že v podstatě si už každý uvědomuje, že ve způsobu, jakým si vizualizujeme vesmír, je něco absurdního. Starý model předpokládá, že vesmír byl poměrně donedávna neživou sbírkou navzájem se srážejících částic, které se podřizují předurčeným zákonitostem, jejichž původ je obklopen záhadou. Takový vesmír se podobá hodinkám, které se samy nějak natáhly a s určitou přípustnou mírou kvantové nahodilosti budou tikat poměrně předvídatelným způsobem. Život původně vznikl nějakým neznámým procesem a poté prodělával změny svých forem prostřednictvím darwinovských mechanismů, které fungují podle stejných fyzikálních zákonitostí jako částice. Život zahrnuje vědomí, ale tomu moc nerozumíme, a v každém případě je výlučně záležitostí biologů. Zde však nastává problém. Vědomí není jen otázkou pro biology; je to problém fyziky. V moderní fyzice není nic, co by vysvětlovalo, jak skupina molekul v našem mozku vytváří vědomí. Krása západu slunce, zázrak zamilovanosti, chuť lahodného pokrmu – to vše jsou pro moderní vědu záhady. Nic ve vědě nedokáže vysvětlit, jak z hmoty vzniká vědomí. Náš současný model prostě vědomí nepřipouští a naše chápání tohoto nejzákladnějšího fenoménu naší existence je v podstatě nulové. A zajímavé je, že náš současný model fyzikálního světa to ani nepokládá za problém. Nikoli náhodou vědomí opět vystupuje ještě v naprosto odlišné oblasti fyziky. Je dobře známo, že kvantová teorie, i když matematicky funguje neuvěřitelně dobře, nedává logický smysl. Jak podrobně vysvětlíme v následujících kapitolách, zdá se, že částice reagují na vědomí pozorovatele. Protože to nemůže být pravda, považovali kvantoví fyzikové kvantovou teorii za nevysvětlitelnou nebo ve snaze ji vysvětlit přicházeli s komplikovanými teoriemi (například o nekonečném počtu alternativních vesmírů). Nejprostší vysvětlení – že subatomární částice skutečně na nějaké úrovni reagují s vědomím – zachází příliš daleko za současný model, než aby se o něm vážně 10
uvažovalo. Nicméně je zajímavé, že dvě největší záhady fyziky zahrnují vědomí. Ale i kdybychom otázky vědomí ponechali stranou, když přijde na vysvětlení základních stavebních kamenů našeho vesmíru, má současný model ještě mnoho dalších nedostatků. Vesmír (podle posledních zdokonalených poznatků) se začal rozpínat z ničeho před 13,7 miliardy let při titánské události humorně nazvané velký třesk. Ve skutečnosti nechápeme, jaký je původ velkého třesku, a neustále tuto teorii drátujeme podrobnostmi, včetně fyzikou dodatečně přidaného inflačního období, kterému sice nerozumíme, ale jehož existence je nezbytná, má-li být teorie ve shodě s našimi pozorováními. Když žák šesté třídy položí tu nejzákladnější otázku ohledně vesmíru, tedy „Co se dělo před velkým třeskem?“, učitel, je-li dost informovaný, má odpověď hned po ruce: „Před velkým třeskem nebyl čas, protože čas může začít až spolu s hmotou a energií, takže otázka nemá smysl. Je to jako ptát se, co je severněji než severní pól.“ Žák se posadí, zavře ústa a každý předstírá, že mu právě bylo sděleno nějaké skutečné poznání. Někdo se bude ptát: „Co to je, do čeho se rozpínající se vesmír rozpíná?“ A opět, profesor je připraven: „Nemůžeš mít prostor bez objektů, které ho definují, takže si musíme představit vesmír nesoucí s sebou svůj vlastní prostor do stále větší vzdálenosti. A zase, je chybné představovat si, jak by vesmír vypadal ,zvenčí‘, protože vně vesmíru nic neexistuje, takže ani tato otázka nedává smysl.“ „Dobrá, můžete mi alespoň říci, co tedy byl velký třesk? Je pro něj nějaké vysvětlení?“ Když byl můj spoluautor líný, svým vysokoškolským studentům po léta odříkával jako záznamník, ozývající se po skončení pracovní doby, standardní odpověď: „Pozorujeme částice, které se materializují v prázdném prostoru a pak zanikají; to jsou kvantově mechanické fluktuace. Nuže, při dostatečném čase lze očekávat takovou fluktuaci, která bude zahrnovat tolik částic, že vznikne celý 11
vesmír. Je-li vesmír skutečně kvantovou fluktuací, bude vykazovat právě ty vlastnosti, které pozorujeme!“ Ale i tento profesor si v okamžicích klidu, kdy bude sám, alespoň na chvilku položí otázku, jak mohly vypadat takové věci, jako je třeba úterý před velkým třeskem. I on si do morku kostí uvědomuje, že nikdy nemůžeme dostat něco z ničeho a že velký třesk není vůbec žádným vysvětlením původu všeho, ale přinejlepším pouze částečným popisem jednotlivé události v kontinuu, které je pravděpodobně bezčasové. Krátce řečeno, jedno z nejznámějších a nejoblíbenějších „vysvětlení“ původu a povahy vesmíru tvrdě naráží na slepou zeď právě v tom okamžiku, kdy se zdá, že dospívá ke svému ústřednímu bodu. Během celé této přehlídky si samozřejmě několik lidí z davu náhodou všimne, že císař ve svém rozpočtu zřejmě škudlil na šatech. Jedna věc je respektovat autoritu a uznávat, že teoretičtí fyzikové jsou vynikající lidé, přestože u švédského stolu se většinou pobryndají. Ale v určitém bodě si začnou vlastně všichni myslet nebo alespoň cítit: „Reálně to nefunguje. Nevysvětluje to nic zásadního. Celé to od A do Z není uspokojivé. Nezní to pravdivě. Nevzbuzuje to takový pocit. Není to odpověď na mé otázky. Za těmito břečťanem porostlými zdmi má kořeny něco jiného a ty sahají hlouběji než sirovodík uvolňovaný těmi, kdo ukvapeně vstupují do tohoto bratrstva.“ V současném modelu vycházejí na povrch jako krysy hemžící se na palubě potápějící se lodi další a další problémy. Nyní vychází najevo, že celé to množství naší milované, důvěrně známé baryonové hmoty – tj. všeho, co vidíme, a všeho, co má formu – plus všechny známé energie musíme prudce redukovat na pouhá čtyři procenta vesmíru, kdežto dvacet čtyři procenta tvoří temná hmota. Ale opravdu podstatnou částí vesmíru se náhle stává temná energie – a tímto termínem se označuje něco nanejvýš záhadného. A mimochodem, expanze vesmíru se nezpomaluje, ale zrychluje. Za několik málo let se základní povaha vesmíru obrátila naruby, patrně aniž si toho někdo na úřadu studené sprchy všiml. 12
V posledních několika desetiletích proběhla závažná diskuse o základním paradoxu ve stavbě vesmíru, jak ho známe. Proč jsou fyzikální zákony vyladěny přesně tak, aby existoval život? Kdyby byl například velký třesk jen o jednu miliontinu mohutnější, vesmír by se rozpínal příliš rychle a nevytvořily by se galaxie, a tedy by se ani nevyvinul život. Kdyby silná jaderná síla poklesla o dvě procenta, atomová jádra těžších prvků by nedržela pohromadě a jediným druhem atomů ve vesmíru by byl nejjednodušší vodík. Kdyby byla jen o vlas slabší gravitační síla, hvězdy (včetně Slunce) by se nezažehly. To jsou jen tři z více než dvou set fyzikálních parametrů ve sluneční soustavě a ve vesmíru, které jsou tak přesné, že to zásadně zpochybňuje věrohodnost názoru, že jsou náhodné – i když právě to otevřeně tvrdí současná standardní fyzika. Tyto základní konstanty vesmíru – konstanty, které nepředpovídá žádná teorie – se všechny zdají být pečlivě vybrané, často s velkou přesností, aby umožnily existenci života a vědomí (ano, vědomí zvedá svou znepokojivou paradoxní hlavu už potřetí). Starý model pro to nemá absolutně žádné rozumné vysvětlení. Ale odpovědi, jak uvidíme, nabízí biocentrismus. Je toho víc. Brilantní rovnice, které přesně vysvětlují vrtochy pohybu, jsou v protikladu k pozorováním, jak se věci chovají v malém měřítku. (Jinak řečeno, abychom to zařadili do správně označené škatulky, Einsteinova relativita je neslučitelná s kvantovou mechanikou.) Teorie o původu vesmíru zaječí „Stop!“, když se dostanou k samému předmětu svého zájmu, k velkému třesku. Snahy sloučit všechny síly, aby se dosáhlo základní jednoty – nyní je v módě teorie strun –, vyžadují zavedení přinejmenším osmi dalších rozměrů, z nichž žádný nemá ani ten nejslabší základ v lidské zkušenosti, ani se nedá žádným způsobem experimentálně potvrdit. Když na to přijde, dnešní věda podivuhodně dobře objasňuje, jak fungují části. Hodiny jsme dali stranou a můžeme přesně spočítat zuby na každém kolečku a převodu a zjistit rychlost otáčení setrvačníku. Mars rotuje v intervalu 24 hodin 13
37 minut a 23 vteřin a tato informace je maximálně spolehlivá. Uniká nám však celkový obraz. Dáváme prozatímní odpovědi, z našeho stále se rozšiřujícího poznání fyzikálních procesů vytváříme skvělé technologie, oslňujeme sami sebe aplikacemi nových objevů. Vedeme si špatně jen v jediné oblasti, která však naneštěstí zahrnuje všechny základní problémy: co je podstatou oné věci, kterou nazýváme realitou, vesmíru jako celku? Jediné poctivé metaforické shrnutí současného stavu vysvětlení vesmíru jako celku je… bažina. A právě v tomto konkrétním močále musíme na každém rohu unikat aligátorům selského rozumu. Vyhýbat se odpovědím na tak hluboké a základní otázky nebo je odkládat na pozdější dobu bylo tradičně doménou náboženství, které v tom vynikalo. Každý myslící člověk vždy věděl, že na posledním políčku hrací desky leží nepřekonatelná záhada a že neexistuje možnost, jak se jí vyhnout. Takže když jsme vyčerpali vysvětlení, procesy a příčiny, které předcházely předchozím příčinám, řekli jsme: „To udělal Bůh.“ V této knize nebudeme diskutovat o duchovních záležitostech a víře ani zaujímat nějaké stanovisko k tomu, zda tato myšlenková linie je správná či naopak chybná. Jen konstatujeme, že dovolávání se nějakého božstva poskytovalo něco, co bylo velice potřebné: umožňovalo, aby zkoumání dosáhlo jakési shody na konečném bodě. Ještě před stoletím vědecké texty běžně uváděly Boha a „Boží slávu“, kdykoli se dostaly opravdu do hloubky a přiblížily se k neřešitelným aspektům problému. Dnes je taková pokora nedostatkovým zbožím. Bůh byl samozřejmě propuštěn, což je ve striktně vědeckém procesu správné, ale nenašly se žádné jiné entity nebo prostředky, které by zastupovaly konečné přiznání: „Nemám zdání.“ Někteří vědci (na mysl nám přichází Stephen Hawking a zesnulý Carl Sagan) naopak tvrdili, že „teorie všeho“ je už na dosah a pak budeme v podstatě vědět vše – někdy v současné době. To se nestalo a nestane. Důvod nespočívá v nedostatečném úsilí nebo inteligenci. Je to tím, že je chybný sám základní svě14
tový názor. A tak dnes na předchozích teoretických kontradikcích leží nová vrstva neznámého, která se promítá do našeho vědomí s frustrující pravidelností. Ale řešení spočívá v našem chápání. Je to řešení naznačené četností, s níž s rozpadem starého modelu vidíme nějakou odpověď vykukovat zpoza rohu. Jde o základní problém: ignorovali jsme nanejvýš důležitou složku vesmíru, odstranili ji z cesty, protože jsme nevěděli, co s ní. Touto složkou je vědomí.
15