Štěpán Kuchlei: Země čtyř vůní

ŠTĚPÁN KUCHLEI

ZEMĚ ČTYŘ VŮNÍ KAMBODŽSKÉ POHÁDKY ILUSTRACE BOHDAN LUKÁŠ

Barrister & Principal

~ 28 ~

SLON A KRÁLÍK Za Sluneční horou, v Mravenčím údolí, v krajině Vyprávění žili u jezera, v němž přes den spí hvězdičky, dva přátelé.

Starý králík a mladý slon.

Rádi si vyprávěli smyšlené příběhy, strašili se, škádlili se či si hráli na schovávanou a králík (světe, div se!) vždy vyhrál – našel pokaždé slůně, schované za tenkým kmenem kokosové palmy, za stonkem zralé rýže či keříky, nesahající slonu ani po kolena. „Co myslíš, slůně, kdo z nás je větší? Ty? Já?“ zeptal se jednoho dne, krátce po začátku svatebního období, králík. „Copak je tohle za otázku? Zdali ti prudké slunce sežehlo rozum? Či snad za svítání přiletěla zlá vrána a odnesla s sebou tvůj zrak? Vždyť je to zřejmé, jasnější než slunce a měsíc a oči zamilovaných dohromady! Ač jsem velmi mladý, stále jsem mnohokrát větší než ty,“ odpověděl malý slon. „A přeci s tebou nesouhlasím,“ přel se moudrý králík. „Kdo jsme, abychom soudili vlastní velikost? Takhle to nejde. Ty říkáš jedno, já nesouhlasím, každý si ucpáváme ouška vlastní pravdou, abychom jinou neslyšeli. Pojď, příteli, půjdeme k lidem, necháme je rozhodnout.“ ~ 29 ~

A tak se vypravili k městečku Bati, vyšli z Vyprávění a došli do provincie Takáu. „Počkám zde schovaný v křoví a ty vyjdi, příteli. Poslechneme si, co lidé řeknou, až tě uzří,“ řekl starý králík mladému slonu. „Podívejte lidé, všichni sem. Roztomilý malý slon!“ volali vesničané, kteří právě sklízeli rýži na polích zježených zářivě zelenou.

Slůně zaběhlo do lesíka a tentokrát vyšel králík. „Kdepak, slůně již nevidím… ale támhle… rychle! Vidíte jej? Velký králík, opravdu velký králík!“ zvolal ušatý mladík jménem Rin Ron. „Slyšel jsi, příteli?“ ptal se vítězoslavně králík slona. „Když lidé mluvili o mně, řekli zcela jasně, dokonce dvakrát: velký. Avšak při zmínce o tobě použili slovo malý. Kdo měl tedy pravdu?“ Slon se usmál, pochopil.

Pravda může být obráceným dalekohledem, motýlem, jenž se chytit nedá, průsvitným závojem na skutečnosti věcí. Každý může mít pravdu. Pravda má tisíc tváří, každý vidí jen tu, kterou chce. Nedokonalý zrak nám brání spatřit všechny zároveň.

~ 30 ~

~ 32 ~

HUSY A KREVETY Bohatý muž jménem Sophýjap vášnivě miloval – vedle své ženy, dvou dcer a svítání horského slunce – lov lesní zvěře, zasněné, tiché pozorování, trpělivé napětí a srdce bušící nadějí.

Jednou uviděl v pralese párek zamilovaných velkých hadů.

Samička právě svlékla svou starou kůži a nemohla se hýbat. Hadí sameček se o ní pečlivě a láskyplně staral, ochraňoval ji a lovil pro ni myšky a ještěrky. Tak tomu bylo, dokud nebyla samička opět natolik silná, aby se mohla postarat sama o sebe.

O několik dní později uviděl lovec hadího samečka, který právě svlékl kůži a bezmocně čekal na svou samičku, aby mu přinesla potravu.

Lovec se domníval, že hadí samička jistě musí být na lovu. A sledoval proto její stopu v suchém, nejjemnějším písku. Nedaleko na hadí samičku skutečně narazil, ta se však plazila s jiným hadem. „Snad chtějí společně zabít slabého samečka, který právě svlékl kůži a nemůže se hýbat, nemůže se bránit, nemůže bojovat,“ řekl si Sophýjap, lovec.

Nespravedlnost jej rozčílila, vzal luk a šíp a samičku zastřelil.

Slabý had se rozhodl najít a zabít lovce, jehož šíp našel v těle své milované samičky. ~ 33 ~

Naštěstí si lovec hada včas všiml. Vše mu vysvětlil a had mu uvěřil.

Za záchranu svého života daroval had lovci nádhernou, blyštivou, lehce nafialovělou perlu, která tomu, kdo jí drží, propůjčuje moc rozumět řeči ptáků.

O mnoho měsíců později lovec Sophýjap na lovu zabloudil. Až k večeru našel chatrč, kde žili dva velmi chudí a staří manželé.

Neměli nic, jen párek hus.

Ale museli přeci něco nabídnout hostu, vzácnému pánu. Rozhodli se proto zabít jednu z hus, samečka, a připravit z něj horkou a sytou polévku.

Husička byla z toho velmi nešťastná, nechtěla žít sama, chtěla zemřít se svým milovaným druhem. „Není rozdíl mezi láskou zvířat a láskou lidí,“ řekl si lovec, držící hadí perlu a srdce jej zahřálo při vzpomínce na ženu a dcery.

Požádal proto starce a stařenku, aby husy nezabíjeli. Místo toho dal lovec stařečkovi nějaké peníze, aby došel do vsi a koupil od rybářů čerstvé krevety.

A proto až do dnešních dnů husy nikdy nejí krevety, které jim kdysi dávno zachránily život.

~ 34 ~

DVA BRATŘI A OBR Žil jednou chudý rybář se dvěma syny, starším Bunem a mladším Čunem.

Otec se snažil syny naučit všechno o rybaření – kdy a kam jít a kdy ne, co dělat a co nedělat, co chytat a co pustit a jak vyrobit dobrou proutěnou rybí past.

Buna to nezajímalo. Nejraději pozoroval jiné lidi při práci a přitom jedl.

Pouze Čun se o rybaření zajímal.

Když otec zemřel, Bun navrhl: „Prodejme člun!“ Ale Čun nesouhlasil: „Jak budeme rybařit, když nebudeme mít člun?“ „Proč bychom rybařili – sázeli na nejistotu, záviseli na počasí a pár drobných rybičkách – když budeme mít peníze za prodaný člun?“ „Ale co budeme dělat potom, až peníze za člun utratíme?“ ptal se Čun. „Potom je příliš daleko. Spí za kopcem v koruně stromu,“ odpověděl netrpělivě Bun. „Ale hlad je vždy velmi blízko.“ „Dobrá… až projíme peníze za člun, prodáme otcův dům!“

~ 37 ~

„Dům!?“ zhrozil se Čun. „A kde budeme bydlet?“ „Budeme mít dost peněz na to, abychom bydleli třeba v hotelu!“ „Ale na jak dlouho? Co přijde pak?“ nedal se Čun. „Nikdo se nezajímá, co bude v příštích dnech – je tu totiž ještě mnoho snů, které musíme snít, a mnoho jídel, která musíme sníst – jen můj hloupý, malý bratr ano. Dobrá, z lásky ti odpovím. Pak půjdeme žebrat, ptát se cizinců o almužny.“ „Žebrat?“ podivil se Čun. „Ale proč? Oba jsme zdraví! Ruce i zrak i nohy nám slouží, mládí je s námi. Proč plýtvat?“ Tak Čun přesvědčil bratra, aby začali rybařit. Čun pletl dobré proutěné rybí pasti (jak jej tomu otec naučil), chytil do nich mnoho ryb a Bun je odnášel na trh a vždy vyhádal nejvyšší ceny, jelikož nikdy nemyslel na to, co bude, pouze na přítomnost.

Bratrům se začalo dařit. Čun chtěl chytat stále větší a větší ryby, až jednou upletl past na obrovskou rybu. Ta se chytila a bratři ji opékali na pomalém ohni.

Okolo šel král všech jeků, obrů. Uviděl velikou rybu a už jí chtěl sníst, ale Čun na obra křikl: „To je má ryba!“ „Nevěřím ti! Jak by mohl takový nepatrný človíček jako ty ulovit tuto ohromnou rybu?“ podivil se obr. ~ 38 ~

„Rybu jsem chytil do své proutěné pasti. Otec mě naučil, jak je plést pružné, ale pevné, aby se z nich nic nedostalo. Mohu uplést past, ze které se ani ty, takový kolos, nedostaneš.“ Obr tomu nemohl uvěřit. „Když se z pasti dostanu, tvá ryba bude má a navíc sním vás oba.

Pokud neuspěji, udělám z vás krále ve svém městě.“ Tak Čun celou noc pletl past. A Bun nedělal nic, pouze vyčítal a plakal.

Obával se, že brzy zemře.

Příštího dne za úsvitu jek vlezl do rybí pasti, ale ať se snažil sebevíc, dostat se z ní nemohl.

Obr uznal svou porážku, a tak se z Buna a Čuna, obyčejných rybářů, stali králové Města jeků.

~ 39 ~

KRÁLÍK A HLEMÝŽDI Králík běžel cestičkou mezi stromy z vrcholu hory do údolí a předříkával si pro sebe potichu báseň, kterou našel napsanou – nahoře, na vyhlídce – na kamenech, listech a svěžím vánku.

Doběhl k jezeru. Měl velkou velkou velkou žízeň.

Už se chtěl napít, když tu jej zadržel cizí hlásek: „Nepij z tohoto jezera, králíku. Jdi jinam!“ „Prosím, jsem unavený a velmi žíznivý. Proč se nemohu napít?“ Náhle se hladina jezera rozčeřila a z hlubin vypluly stovky… tisíce… snad desetitisíce… hlemýžďů. „Protože toto jezero je náš domov, naše posvátné jezero. Nikomu není dovoleno z něj pít, ani lidem, ani zvířatům. Tak to bylo rozkázáno bohem Preja Ejsó (Šivou) a přislíbeno bohyní Leksmaj (Lakšmí),“ zaskřehotal statisíckrát ten samý hlásek, až se králíkovi naježila srst.

Jeden z hlemýžďů se vyplazil z jezera. Když byl až u králíka, řekl: „Ale dostaneš šanci. Chceš-li, budeme o vodu závodit.“

~ 41 ~